Rilian komentáře u knih

Pro mě je tento román srdcovkou, protože nám ho převyprávěla učitelka na základní škole. Příběh je spíše mozaika možností, co by se mohlo stát, kdyby lidstvo přišlo o jeden z nejdůležitějších smyslů. Autor prezentuje na jednotlivých postavách, jak lze k takové katastrofě přistupovat. Pohybuje se přitom na škále od chladného pragmatismu až ke křesťanské lásce a seběobětování, přičemž nám autor neříká, který přístup je ten správný. To ať posoudí čtenář.

34 27.07.2020

Nebudu knihu hodnotit podle autora (což ani samo o sobě nejde, protože ji A. Babiš pravděpodobně vůbec nepsal), ale jako literární dílo. Jazyk knihy je příšerný a směšně žoviální. Takový byste očekávali spíše na nějakém blogísku o chovatelství psů. Autor se snaží vytvořit si image nového Bati, který se vypracoval od píky a přináší vizi pro svoji zemi. Problémem ovšem zůstává, že Babiš nezačínal od píky na poli s řepkou nebo v malé domácí výrobně hnojiv, a už vůbec nepřináší žádnou vizi. Přináší jenom plané sliby čerpající z frustrace lidí. Abych to vyjádřil jasněji, kniha je psaná stylem, co všechno mě štve a jak by to mělo vypadat, aby mě to neštvalo. Nic konkrétního, jenom vize šťastné budoucnosti. Jak zajistíme fungování e-governmentu? Prostě zrušíme papírové formuláře! Jak zamezíme dopravním zácpám? Uděláme na to apky! Autor (ať je to kdokoliv) se vůbec nepozastavuje nad faktem, že žádnou z nastíněných vizí čtyřletá vláda Hnutí ANO vůbec nezačala realizovat. E-government je poměrně složitější a komplexnější záležitost než si autor knihy myslí. Celý stát prostě nemůžete nacpat do jedné apky. Stejně tak jsou mlhavé představy autora o demokracii. Neustálé opakování, jak je zapotřebí všechno zrychlit svědčí o jeho autoritářském smýšlení. Ano, parlament je žvanírna, ano, rozhodnutí se projednávají delší dobu, ale to je podstata demokracie - diskuse, polarita názorů a hledání podpory pro své návrhy. Republika není zkrátka firma, kde ředitel vydá nařízení a všichni okamžitě konají. Stát nejde řídit jako firmu (a už vůbec ne jako rodinou firmu), protože stát zkrátka firma není! Jakkoliv se kniha snaží budit dojem informovaného textu, smutnou pravdou zůstává, že to minimum číselných údajů nebo reálných důkazů pochází z necitovaných zdrojů a "mnoha statistik" nebo od "mnoha významných vědců", "jednoho mého známého podnikatele" atd. Kniha je zkrátka politická agitace plná chabě podložených argumentů, nikoliv vize, kterou se Hnutí ANO ani nesnaží naplňovat. Nic víc, nic míň, ostatně jako Babiš sám.

Jednoduše brilantní. Omezím se pouze v reakci na některé komentáře na konstatování, že kniha není o hrůzách, které si dokážeme nebo nedokážeme představit. Je o hrůzách, na něž jsme se nikdy neodvážili pomyslet. A ani jsme nemohli. Takové myšlenky mají pouze příslušníci oné ztracené generace, kteří se ve válce nepřirozeně měli stát "opuštěnými jako děti, ale zkušenými jako starci poznamenaní životem."

21 18.05.2022

Na střední jsme vůbec nemuseli k maturitě něco číst. Čím jsem starší, tím více načítám onu povinnou literaturu a uvědomuji si, jak špatně byla literatura za našich dob učena. Učitelka prostě přečetla jméno, zařadila autora do skupiny a u jednoho díla převyprávěla stručný děj. Takový výklad samozřejmě nikoho nemotivoval, aby si knihu přečetl a to je veliká škoda.
Právě na Krysařovi by se dalo nádherně předvést vývoj středověké legendy o záhadné smrti dětí v Hamelnu, do níž se později přidaly krysy a postava krysaře. Zároveň by se žáci konečně dozvěděli, co vlastně znamenal anarchismus v podání Viktora Dyka.
Jsem velmi rád, že nová generace učitelů s žáky knihy čte a nechávají je text rozebírat a přemýšlet o něm.

16 12.03.2023

Po přečtení chápu, proč je jento román považován za klenot polské realistické literatury. Zpočátku jsem se domníval, že se jedná čistě o historickou prózu, ale postupně jsem v příběhu objevoval něco jiného. Příběh z doby císaře Nerona je vlastně pouze kulisou pro milostnou zápletku mezi mladou křesťankou a arogantním římským šlechticem. Na jejich vztahu autor ukazuje cestu každého člověka ke křesťanství. Cesta člověka většinou začíná tím, že si uvědomí své vlastní sobectví a jakési strádání i přes materiální dostek. Vinicius postupně zjišťuje, že nedokáže myslet na druhé ("jeho vůle byla jediným zákonem v jeho životě") a Lygii miluje víc než Krista. Na konci dojde k poznání, že celé jeho snažení o znovuzískání své milované vůbec neodpovídá křesťanské víře. Po římském způsobu se soustředí pouze na pozemský svět, který mu nabízí krásu, požitky a moc. Takto to alespoň líčí v knize Petronius. Vinicius toto vše nachází právě v Lygii. Teprve později si uvědomí, že pro křesťany opuštění pozemského světa nic neznamená. Sv. Pavel později káže vystraženým křesťanským odsouzencům na smrt v aréně, že spása spočívá v něčem jiném - "Bůh vás povznáší do nebes, ale vy se vystrašeně držíte stébel trávy a voláte, aby vás Bůh ušetřil." Postavu Vinicia chápu jako ztělesnění římského pragmatismu a síly. Oproti tomu Chilón představuje řeckou racionalitu. Křesťanství přijme až při kontaktu s důsledky svých činů, kdy je mu odpuštěno křesťanem, kterého předtím udal. Postava Petronia je složitější, reprezentuje pro mě římské požitkářství a bezbřehý epikureismus, a ačkoliv on sám křesťanství nikdy nepřijme, uznává jeho výhody a morální převahu. Celou první část chápu jako alegorii na spirituální hledání člověka, jehož dosavadní hodnoty procházejí krizí (Vinicius = síla a sobectví, Chilón = racionalismus/filosofie a prohnanost, Petronius = umění a epikureismus). Všechny tyto vlastnosti a charakteristiky řecko-římské civilizace nakonec prohrávají svůj morální souboj s novou vírou z východu. Ostatně apoštol Petr v knize tvrdí, že Řecko dalo světu moudrost, Řím sílu a křesťanství lásku, které nemůžou dvě předchozí vlastnosti vzdorovat.
Druhou část vnímám jako krizi nové víry. Člověk po přijetí nové víry zažívá první zkoušky a postupně proniká do její skutečné podstaty. Vinitius si uvědomuje, že Krista nemůže uplatit jako nějakého pohanského boha, aby mu vrátil Lygii. Tvrzení Kristus ti ji vrátí dostává pro něj nový smysl až když plně pochopí křesťanskou víru v posmrtný život a znovushledání. Navíc autor na příběhu o krutovládě císaře Nerona představuje nejrůznější pochybnosti, které doléhají na člověka. Například pocit opuštění, strachu a vnitřního zápasu. Kniha nám ukazuje, že křesťan nemůže být nikdy zcela nešťastný nebo opuštěný a to ani v době toho největšího bezpráví či neštěstí, protože je s ním Kristus a bude s ním i po smrti.
Obraz všemocného Říma, který i přes svoji sílu hyne a požírá sebe samotného se tak zrcadlí v prostém apoštolovi Petrovi zakládajícího i přes nepřízeň osudu něco, co přečká i pád všemocného města.
Styl knihy je označován za historický realismus, byť je samozřejmě poznamenána určitým romantismem a poněkud jednostranným vykreslením prvních křesťanů, o nichž bohužel nemáme přiliš zpráv. Já osobně jsem si knihu velice užil, protože v ní spatřuji vlastní hledání víry.

Jednu z nejkrásnějších scén z celého příběhu představuje incident mezi Lygií a jedním z křesťanů, který ji nařkne z odpadlictví, protože se rozhodla oddat pozemské lásce. Apoštol Petr a Pavel se nad tím pousmějí a poučí onoho křesťana, že Ježíš sám dovolil nevěstce, aby mu byla nejbližší z nejbližších. On ji odpustil, stejně jako odpustil Petrovi, který ho třikrát zapřel a Pavlovi, jež křesťany pronásledoval a odsuzoval k smrti. Pokud odpustil jim, jak by se mohl hněvat na zamilovanou dívku, protože pozemská láska a láska ke Kristu nejsou v rozporu.

16 17.11.2020

Naprosto brilantní úvodní díl volné trilogie. Chtěl jsem knihu ohodnotit čtyřmi hvězdičkami, protože některé dějové linky nebyly dle mého názoru uspokojivě ukončeny (prezident) a nebo mi přišly zbytečně protahované (oživení conquistadorů). Nicméně jsem začal číst druhý díl a nyní je mi jasné, že nedokončené příběhy budou mít své pokračování a osudy uprchlých osadníků se vyvíjí zajímavým směrem. Každopádně autor geniálně vystihl historii latinskoamerických států ve druhé polovině 20. století, přičemž ve své fiktivní zemi reflektuje oklešťěnou demokracii se silnou rolí armády (Argentina před nástupem Perona), nástup pravicových antikomunistických vlád a brutální tajné policie (Chile), všudypřítomnou korupci (Kolumbie) a často protichůdnou hospodářskou politiku (Peronova Argentina). Za nejvíce povedené považuji válku o bezvýznamný britský ostrov nebo eskapády hospodářské politiky ministra financí. Úplný vrchol představuje tantristický sex prezidenta se svoji mladou ženou za účelem umoření státního dluhu.
Autor rovněž čtivým způsobem plynule přechází v textu od popisu humorných příhod k bizarním scénám až k děsivé realitě (začívání kohouta do těhotné ženy, mučení vězňů plukovníkem Asadem). Čtenář se musí několikrát při čtení zastavit a uvědomit si, že vlastně nečtě humoristickou knihu, nýbrž knihu metaforickou.
Knihu všemi deseti doporučuji. Sice si ji užijete více, když trochu znáte dějiny Jižní Ameriky v druhé polovině 20. století, ale i bez hlubších znalostí si ji užijete.

14 28.12.2020

Konečně jsem se dostal k třetímu z nejznámějších antiutopistických románů (vedle Orwella a Zamjatina). Pokud porovnám čistě jenom povahu nesvobodné společnosti v těchto třech dílech, pak Huxleyho vize z toho vychází jako ta nejméně děsivá, a to ze dvou důvodů. Předně zde alespoň existuje možnost úniku pro všechny, kdo s režimem nesouhlasí (tj. vyhnanství mezi divochy) a dále nedochází k likvidaci historie (ta je spíše vysmívaná než cenzurovaná).
Huxley tímto dílem nekritizoval pouze komunismus nebo jenom kapitalismus, jak se často tvrdí, nýbrž jakoukoliv snahu o ideální společnost. Velice se mi líbilo přenesení fordovských metod do porodnictví a výchovy jednotlivých kast. Stejně úsměvně působí i střet mezi barbarem, hovoříci jazykem Shakespeara a civilizovaným člověkem, který se vyjadřuje jenom ve slaboduchých říkankách.
Rozhodně doporučuji přečíst všechny tři romány (Konec civilizace, My a 1984), nicméně bych je neporovnával měřítkem Orwellova románu, protože potom budete všechny ostatní považovat za méně povedené.
Aldous Huxley tímto románem ovlivnil pozdější autory podobně jako G. Orwell, ačkoliv mu chybí ono brilantní zpracování technokratické stránky totalitního režimu. Tíha, která dolehne na čtenáře v tomto díle je jiné povahy, protože autor nastínil dobrovolný zánik lidstva preferující komfort a zábavu před svobodou, tudíž i svobodou být nešťastným.

13 12.11.2023

Souhlasím s většinou názorů. Kniha opravdu představuje podrobný, ale zároveň i přes velké množství jmen přehledný průřez vzestupu a utváření režimu Vladimira Putina. Myslím, že vše již bylo níže napsáno, nicméně musím přiznat, že mě překvapilo, že v podstatě žádná z Moskvou uplatňovaných strategií není ničím novým. Vše si mohli již v minulosti vyzkoušet. Např. obviňování z fašismu po odstranění pomníku Rudé armády v Talinnu, zasahování do ukrajinských prezidentských voleb, využívání plynu pro vydírání jak Ukrajiny, tak zbytku Evropy, efektivní využívání západních politiků, kteří k Putinovy z nejrůznějších důvodů cítí náklonost (Schröder, Berusconi, Blair) nebo zamlčování vojenské intervence v Gruzii, kde z války udělali "Operaci vynucené příměří".
Současný ruský režim může zkrátka obhajovat jenom člověk, který to dělá z vlastní hlouposti nebo za cizí peníze. Knihu určitě doporučuji a čtenář by se neměl nechat zastrašit velkým množstvím jmen a názvů.

13 26.10.2022

Kniha se bude určitě vzhledem k současným událostem v Rusku a na Ukrajině řadit mezi "znovuobjevené" romány. Autor knihu napsal v roce 2009, kdy se ještě Putin snažil tvářit jako demokrat, kterým nikdy nebyl. Samozřejmě, podobně jako u jiných znovuobjevených románů (např. Tábor svatých) ho nelze brát jako výplod geniální vizionářské fantazie autora. Sorokin v podstatě popsal vlhký sen všech ruských nácků. Touha otočit se k Evropě zády, spálit všechny "dekadentní" knihy, postavit znovu ortodoxii do středu společnského života a na trůn dosadit silného gosudara není v ruských ultranacionalistických kruzích nic nového. Idea, že Rusko je svatou zemí, která brání křesťanskou civilizaci, pochází ostatně už od prvních carů.
Je pravda, že děj knihy není nijak dynamický, ale v tom podle mého názoru spočívá pointa knihy. Příběh popisuje život opričniků, tedy pomyslných psů a metel novodobého gosudara, kteří stáli nad zákonem a v podstatě svými kořistnickými výpady šířili teror do všech stran. Jejich život byl již v sedmnáctém století plný násilí, nezřízených pitek a dekadentních radovánek. Sám hlavní hrdina na sobě pozoruje, že jako všichni opričnici je zoufale nevyspalý a na začátku každého dne si nemůže vzpomenout, co vlastně minulý den dělal. Tím se celý příběh navrací na svém konci do bodu, kde začal. Již několikrát jsem psal, že Rusko je zemí zahleděnou do své minulost, do níž by se ruský národ rád navrátil nebo alespoň vybrané její střípky přenesl do přítomnosti. Tato kniha popisuje, co by se stalo, kdyby se to podařilo nade všechna očekávání. Současný ruský režim buduje jakýsi slepenec adhokracie a novodobé opričiny (zejména v okrajových neruských částech - např. Kadyrov v Čečensku). Rusko za současných podmínek nemá jako civilizovaný stát budoucnost. Problém ovšem spočívá ve skutečnosti, že to ruskému režimu ani v nejmenším nevadí.
Kupodivu mě při čtení knihy nijak nerušil archaický jazyk a tímto skládám poklonu překladateli. Samotný autor na mě zatím působí podobně jako Philip K. Dick, což znamená velice zajímavé nápady a skvělý styl psaní, ale forma, jakou autor své náměty zpracoval neosloví každého. Ba naopak, u některých čtenářů může vyvolat vysoká očekávání a následné trpké zklamání.

13 04.07.2022

V poslední době jsem se dostal k několika knihám s tématikou alternativní historie. Při četbě jsem si uvědomil, že základ dobrého příběhu spočívá především v autorově schopnosti vytvořit uvěřitelné prostředí. Jinými slovy, navzdory všem nepravděpodobnostem v alternativních dějinách, musí čtenář uvěřit, že takový svět by mohl vzniknout. Z tohoto důvodu me kupříkladu vize Jana Kotouče o české koloniální říši nebo Leoše Kyši o česko-německo-romském pohraničí po roce 1989 neoslovily. Čtenář si zkrátka musí při čtení myslet, ano, pokud by se něco v historii mělo odehrát jinak, mohl by náš svět takto vypadat.
V případě knihy Na západ od ráje jsem tomuto světu rychle propadl. Autor při své snaze o vytvoření realistického portrétu pravěkého světa strávil dva roky pečlivým studiem a konzultacemi s odborníky. Souhlasím s uživatelem gaidzin, že postavy nejsou příliš propracované. Na druhou stranu si čtenář musí za prvné uvědomit, že předchozí knihy Harryho Harrisona nikdy nebyly postaveny na propracovaných charakterech, nýbrž zajímavém prostředí a čtivém příběhu, a za druhé, hlavním hrdinou je pravěký člověk, který o světě uvažoval jinak a poněkud jednodušeji. Navíc autor vše vynahradil promyšleným světem a popisy dinosauří civilizace.
Autor ve válce lidí a dinosaurů proti sobě postavil technologicky vyspělou, ale do značné míry rigidní civilizaci a primitivní, ale velice adaptabilní kmenovou společnost. Tím v podstatě potvrdil známý fakt přírodních věd o přežívání těch druhů, kteří se dokáží nejlépe přizpůsobit svému okolí.
Knihu vřele doporučuji všem fanouškům klasiky světové sci-fi, ale také všem milovníkům dobrých a napínavých příběhů. Kniha se čte velice rychle a ačkoliv je děj poněkud přímočarý, nudit se určitě nebudete. Čtenář si zkrátka musí uvědomit, co přesně čte a kdy a kým byla kniha napsána. Rozhodně v příběhu nehledejte filozofické dialogy nebo přirodo-technologické chyby. Tím si zářitek jenom zkazíte.

12 06.04.2024

Příběh Zaklínače znám rámcově a hodně jsem o tom četl. Nyní jsem se konečně dostal ke knihám. Musím říci, že jsem si upevnil své přesvědčení, že povídková část představuje to nejlepší z celé ságy. Zvláště musím kvitovat inspiraci lidovými pohádkami a slovanskou mytologií. Ačkoliv poslední seriálová adaptace měla hodně předností, původní odkazy na zmíněné pohádky a báje se z ní bohužel vytratily, čímž obraz Sapkowskeho světa ztratil hodně ze svého kouzla.

12 11.04.2023

Tato kniha skutečně dostála své pověsti. Hanse Roslinga si velice vážím a vybrané kapitoly z jeho bohatého života jsou samy o sobě zajímavým čtením. Jako učitel musím ocenit jeho stránku https://www.gapminder.org/, zejména pak videa a interaktivní grafy, které používám v hodinách při studiu demografie a nejnovějších trendů.
V reakci na některé komentáře bych rád přispěl svoji troškou do mlýna. Nesouhlasím, že by autor zkresloval data. Ano, pan Rosling skutečně pracuje s určitým zjednodušením, ale pro pochopení globálních trendů je tento postup zapotřebí. Navíc, sám autor na několika místech poznamenává, že statistiky nejsou všechno (viz kap. 8 - "Světu nemůžeme porozumět bez dat, ale světu také nelze porozumět jenom pomocí dat"). Zároveň nemohu souhlasit, že by Rosling nějak popíral negativa v našem světě. Sám tvrdí, že jeho cílem není udávat "...triviální pozitivní zprávy, které by měly počtem vykompenzovat ty negativní." Hovoří o zásadních zlepšeních, jež jsou ovšem tak pomalá a fragmentovaná než aby se "kvalifikovaly" do zpráv.
Nyní něco ke kritice, s níž souhlasím. Doporučuji se podívat na toto video: https://www.youtube.com/watch?v=OoIcsj9ysvs, v němž se švédský sociolog Roland Paulsen vyjadřuje k Roslingově knize a k tzv. New Optimists. Předně je zapotřebí říci, že data v Roslingově knize jsou pravdivá. Paulsen se pozastavuje ovšem nad jejich užívání pro propagaci západního stylu života. Je pravda, že Rosling předpokládá u všech států automaticky stejný proces vývoje a pomyslnou "spokojenost" spojuje především s materiálnem. Na druhou stranu se Rosling na mnoha místech vyjadřuje kriticky k Západu a jeho arogantnímu (možná, že i nostalgickému) přístupu vůči rozvojovým zemím. Nicméně je pravda, že řada důležitých faktorů chybí - například mentální zdraví, psychické problémy, deprese, užívání drog a alkoholu. Jelikož těmito problémy trpí procentuálně nejvíce nejbohatší z úrovně 4, můžeme zpochybnit tezi, že ekonomický pokrok vede automaticky k lepšímu životu. V tomto případě s Paulsenem souhlasím, ale na druhou stranu je třeba podotknout, že toto Rosling nikde přímo netvrdí. Pouze předesílá "možnosti" a dopadu aktuálních trendů.
Klíčovým argumentem Paulsena je, že Rosling sice ukazuje pravdivá data, ale pouze zprůměrovaná, nikoliv realitu. New Optimists podle Paulsena uvádějí tato data, ale ignorují různá negativa. Zejména pak nerovnoměrnou distribuci bohatství. Národní průměr se zvedá, protože nejbohatší bohatnou rychleji než nejchudší. (až třikrát rychleji v USA například). Když zbohatne "Top one percent" ovlivní to citelně národní průměr, naproti tomu, pokud zbohatne větší skupina nejchudších, národní průměr zůstane víceméně stejný. K tomu bych jenom zmínil, že Rosling tuto skutečnost nezamlčuje. Sám uvádí fakt, že USA investují do zdravotnictví nejvíce na světě, ale stále je 39 překonává v průměrné délce života. Tento fakt přičítá Rosling právě nerovnoměrnému rozdělení bohatství a neexistenci státního pojištění. Paulsen navíc dodává, že národní průměry neukazují např. rozdíl mezi muži a ženami v průměrném věku dožití (v USA je rozdíl až 16 let).
Rosling uvádí jako jeden z nejdůležitějších motorů pokroku průměrný věk dožití a kojeneckou úmrtnost. Paulsen naproti tomu tvrdí, že pokud Čína udělala v těchto směrech nejrychlejší pokrok, podobně jako Katar, neznamená to nutně, že obě země reprezentují ideální společnost, oproti zemím s rozvinutou demokracií, ale lidé tam umírají dříve. To je sice pravda, na druhou stranu tu Paulsen hovoří o něčem, co není obsahem knihy. Navíc Rosling tvrdil, že demokracie není evidentně nezbytným elementem k dosažení pokroku v jím uvedených kategoriích.
Co říci závěrem. Knihu určitě doporučuji. Co rozhodně nedoporučuji je číst ji pro potvrzení svých názorů. Nechte text na sebe působit a posléze se rozhodněte. Zvláště v moderním světě je těžké být optimistou nebo pesimistou. Optimismus se může snadno proměnit v naivitu a pesimismus v nihilismus. Co tedy zbývá? Být realistou? Realistou v relativním světě? Rosling tvrdil, že je posibilistou, to znamená, že se člověk nemá radovat, ale ani bát bez fakty podloženého důvodu. To je myslím výstižné shrnutí poselství knihy.

12 30.06.2019

Pro tento díl ságy jsem už během četby zvažoval nižší hodnocení, protože děj dospěl do situace, kterou v knihách nemám rád. Hlavní hrdina cestuje do určitého bodu, aby někoho zachránil, ale čtenář ví už z minulé knihy, že jede špatným směrem. Něco podobného jsem prožíval při četbě jednoho z dílů Hry o trůny, konkrétně v dějové lince Brienne z Tarthu.
Rovněž mi vadily některé výrazy, jména a slang jednotlivých postav. S tím souvisí i nadměrné užívání latiny, která mi do tohoto fantasy světa prostě nesedí.
Nicméně, čím více jsem se přibližoval k závěru, začal převládat spíše pozitivní pocit z celé knihy. Především se příběh týká samotného Zaklínače a jeho povedené skupiny. Neskutečně jsem si užíval osobnosti jednotlivých členů a musím souhlasit s níže uvedenými příspěvky, že postava upíra Regise závěru knihy neskutečně prospěla. Sapkowski se tu vlastně na krátký čas vrátil k revizi zažitých pohádek a pověstí, s nimiž pracoval v povídkových sbírkách, a v podstatě obohatil archetyp upíra.
Zároveň se objevují další dnes velice aktuální prvky, s nimiž autor pracoval již v devadesátých letech. Mimo homo- a bisexuality, promiskuity či rovnosti pohlaví je v této knize patrný důraz na ekologii (např. scéna s druidy žádající krále, aby omezil rybolov) nebo práva žen na potrat.
Líbí se mi, že Sapkowski v tomto díle zachoval tři důležité prvky svého psaní. Předně mám na mysli reflexi názvu knihy v různých kontextech. Mínil autor krví elfů padlé elfy v dávných válkách či ty, kteří padnou v současném boji, nebo krev kolující v žilách Ciri? Byl čas opovržení historickou epochou, současnou válkou nebo se název tohoto dílu vztahuje k jednání jednotlivých postav? Stejně je tomu i s křtem ohněm, jehož význam může odkazovat na krušné chvíle elfských komand, boží ordály či putování Geraltovy družiny. Další prvek představuje parodování některých zažitých schémat. V tomto díle lze užít jako příklad debatu čarodějek na hradě Montecalvo o tom, proč by muži neměli být členy nové vzniklé lóže. Jejich rozhovor nápadně převrací běžné mužské předsudky o ženách (muži jsou emocionální a nesoustředění...). Podobně postupoval autor i u výše zmíněného upíra Regise. Poslední důležitý prvek spatřuji v autorově experimentování se stylem vyprávění. Ačkoliv to může působit v rámci celé ságy neuceleně, udrží to čtenáře ve střehu. Sapkowski v závěru knihy evidentně potřeboval odsunout některé dějové linie do pozadí a dokončit pouze tu o Geraltově skupině, k čemuž použil postavu potulného barda vyprávějící celý příběh skupině dětí. Jelikož je už pozdě, rozhodují se posluchači pro dokončení Gerlatova příběhu, ale bardovým prostřednictvím je čtenář autorem ujištěn, že o dalších postavách se dozví zase příště.
Nakonec se mi kniha líbila a společně s Časem opovržením ji zatím řadím k nejlepším dílům celé ságy. Musím nicméně přiznat, že tato skutečnost je zapříčiněna i faktem, že v tomto díle nevystupují příliš Ciri a Yennefer. Stále jsem jim totiž nepřišel na chuť.

11 17.08.2023

Úžasný návrat do dětství! Poslední dva příběhy by mohly krásně pasovat na nový seriál, který považuji za velice povedený, v němž Skrblík svá dobrodružství už prožil, ale kontakt s jeho divokými synovci jej znovu vrátí do hry. Nemám zkrátka slov, prostě si to přečtěte a zavzpomínejte si na dobu, kdy jsme byli dětmi!

11 26.09.2022

Nestárnoucí klasika. Po přečtení knihy jsem si prostudoval několik rozborů a většina konstatovala, že příběh je reflexí Freudových představ o soužití ega a alter ega, přičemž obraz samotný údajně ztvárňuje stav Dorianova duševního stavu. Já jsem však v celém příběhu viděl spíše křesťanské motivy o pádu člověka a pomíjivosti pozemských statků jako bohatství, láska či mládí. Lorda Wottona chápu jako pokušitele, který stejně jako ďábel dokáže lidmi manipulovat a přesvědčit je, že jejich osobní a sobecké touhy jsou přirozené a tudíž zcela legitimní. Malíř Basil zde představuje protihlas dobra, kterého lze ovšem velice snadno umlčet. Při četbě jsem si vzpomněl na citát z Lewisovy knihy Rady zkušeného ďábla, kde autor tvrdí, že Bůh, tedy dobro, nás nemůže svádět ke ctnosti, jako nás ďábel, tedy zlo, svádí k neřesti. Podle Lewise Bůh chce, abychom dospěli a proto musí dát svoji ochranitelskou ruku stranou, což přesně malíř Basil udělá.
Příběh nám tak ukazuje zažité křesťanské pravdy o nemožnosti utéct před svým svědomím (či ho zamknout na půdě) nebo zhoubnosti posedlosti pomíjivostmi (krása a mládí). Dorian celý svůj život hleděl do zrcadla, kde se viděl tak, jak on sám chtěl, kdežto obraz, který ho zobrazoval tak, jak jej viděli druzí, se pokusil zamknout na půdě. Teprve v závěru přijal odpovědnost za své činy a pohlédl pravdě do tváře.
Je sice pravda, že Freud pracoval s archetypy jako pokušitel či moralista, ale i ty ostatně vycházejí z biblických příběhů.
V každém případě velice krásný duchaplný román, který lze jen doporučit!

11 25.07.2022

Jsem velice potěšen, že tato kniha vyšla. V současné době je potřeba připomínat, že na světě stále existuje peklo, kde lidská práva nic neznamenají. Autorku obdivuji zejména poté, co správně upozornila, že většina uprchlíků z KLDR nejsou chudí lidé utíkající z táborů, ale lidé, kteří buďto režim budovali nebo z něj profitovali. Kniha proto přináší příběhy lidí různého původů a profesí - převaděč, učitelka, studentka, řidič, šmelinář, apod. Je dobře, že se jednotlivá vyprávění neopakují a že kniha neukazuje uprchlíky jako svaté mezi hříšnými. Mnozí z nich přiznávají, že režimu věřili, považovali diskriminaci nižších tříd za správnou nebo zanechali rodinu svému osudu. Informační přínos mi trochu zkazila účast na autorčiných přednáškách a proto většina informací pro mě nebyla úplným překvapením. Doufám, že vyjde druhý díl, protože kniha je opravdovou jednohubkou a trochu mě zklamalo, že neobsahuje více rozhovorů. Z tohoto důvodu bych udělil hodnocení 4,5. Knihu všemi deseti doporučuji, zejména poslední rozhovor, kdy padne otázka, jestli je pro věřící uprchlici důležitější Kim Ir-sen nebo Ježíš.

PS: V knize jsem objevil pár překlepů, což je samozřejmě škoda, ale s dalším vydáním budou určitě opraveny.

11 05.01.2021

První díl orientálního cyklu je psán ve stylu poutavého cestopisu. Při četbě dojde čtenáři, proč Mayovy romány byly mnohými ve své době považovány za autentické. Samozřejmě je nutné zapomenout na filmy, které jsou trochu o něčem jiném. Mayova díla propagují především protestantský pacifismus v sérii ze Severní Ameriky a evropskou-křesťanskou morálku v příbězích z orientu. Hlavní postava je velice zbožná a jednotlivé příběhy jsou prokládány náboženskými polemikami. Samozřejmě, hlavní hrdina působí spíše nadpřirozeně pro svůj zapřísáhlý odpor k zabíjení a neomezenou znalost jazyků a místních zvyků, o kterých v některých pasážích poučuje i místní obyvatelstvo, což je trochu úsměvné. May disponoval hodně teoretickými znalostmi o zvycích muslimských obyvatel Osmanské říše, ale i on se místy nevyhnul chybám (např. Džidda neznamená "výstavní", nýbrž " babička). Příběh je velice barvitý, nicméně nejlepší části představují dobrodružství v Alžíru, Egyptě a posléze putování do Mekky. Střední část o bitvě v poušti se mi paradoxně příliš nelíbila. Na můj vkus je velice rozvleklá a ne zrovna napínavá. Poslední část o putování k Jezidům je už zajímavější, byť ne všechny reálie zcela sedí. Kniha je určitě dobrá pro začátečníky s Mayovým dílem a v mnohém ukáže některé nedostatky filmů - vypuštění náboženských aspektů nebo převedení některých vedlejších postav do spíše komediální podoby. Tím je míněn např. Halef, který je sice trochu žvanil jako ve filmech, ale ve skrze statečný a schopný muž.

11 30.05.2020

Nádherné ilustrace s minimem textu, které dokáží chytnout za srdce. Jako otce se mě nejvíce dotkla pasáž, v níž hlavní postava slibuje synkovi, že se mu na moři nemůže nic stát, ačkoliv může jedině doufat, že moře bude milosrdné.
O migraci si můžeme myslet mnoho věcí, ale ani jedna z často znepřátelených názorových stran nepopírá, že na moři umírají nevinní lidé, kteří byli vyhnáni ze svých domovů. V tomto případě už nezáleží na tom, proč se dotyčný muž se synem vydali na cestu a co by chtěli dělat po svém příjezdu do Evropy, když žádné "potom" už nebude.
Jsem rovněž rád, že výtěžek z prodeje jde na dobrou věc.

11 08.04.2019

Tento díl má pěkně propracovanou gradaci děje a líbí se mi, jakým způsobem autor zprostředkovává čtenáři informace o událostech, kterým nebyl Geralt (a s ním i čtenář) přítomen. Zároveň je zajímavé, že jednotliví zprostředkovatelé po splnění své úlohy vypravěče prostě zmizí. Královského posla Aplegatta bez menšího povšimnutí zastřelí Scoia'tael, Codhringera a jeho společníka zabíjí nájemní vrahové a čarodějka Keira Metz zůstává v chodbách na Thaneddu. Zkrátka nastal čas opovržení.
Čas opovržení jsem si užil, protože nám nabízí vhled do historie a politiky světa Zaklínače a já si politikaření v knihách velice užívám. Zároveň může čtenář nahlédnout do historie magie a cechu čarodějů.
V tomto díle jsem byl rovněž schopný tolerovat Ciri, která mě v předchozí knize spíše iritovala.
Plné hodnocení nicméně nemohu udělit z několika důvodů. Předně stále nemohu pochopit vztah Geralta a Yennefer, který shledávám spíše toxickým než romantickým. Samozřejmě můžeme zahrnout účinek Geraltova třetího přání z povídky Poslední přání, ale i tak jejich vztahu příliš nefandím.
Druhý nedostatek je do určité míry způsoben překladem. Trpaslíky hovořící moravským nářečím jsem v předchozí knize ještě snesl, ale užívání současného slangu a germanismů v tomto díle dle mého názoru přesáhlo únosnou míru. Podobně je tomu v případě místních názvů a vlastních jmen, kdy kombinování fantasy jmen se jmény z našeho světa působí poněkud neuspořádaně (Babočka Admirál, de Vries, grešle, Jan Bekker). V jiných případech toto kombinování funguje, ale bohužel ne vždy.
Poslední nedostatek spatřuji v autorově posedlosti sexualitou čarodějek. Úvodní banket na Thaneddu připomínal spíše sraz nymfomanek. Nečetlo se to sice dobře, ale na druhou stranu je nutné ocenit, že Sapkowski už v roce 1995 běžně pracoval ve svých knihách s prvky jako promiskuita, homo/bisexualita nebo rasismus.
Série o Zaklínači rozhodně není svoji povahou podobna Hře o trůny, ale tento díl se jí dle mého názoru zatím nejvíce podobá.

10 12.08.2023

Kniha představuje tištěné vydání autorčiných blogů. Nejedná se tedy o hluboké teologické dílo, jak si mnozí patrně mysleli. Četba je příjemná a audiokniha rovněž. Čtenář má možnost nahlédnout do života farářky, která zároveň chce žít svůj život naplno.
Paní Kopeckou jsem měl tu čest potkat a velice jí fandím. Ačkoliv bych jako katolík mohl některé její názory považovat za příliš liberální, uvědomil jsem si při četbě, jak je vlastně dobře, že existuje mnoho nekatolických církví, které mohou reprezentovat určitou skupinu věřících a přitom následovat stejné Kristovo poselství. Za tuto jednotu v rozmanitosti bychom jako křesťané měli být vděčni a jsem rád, že ekumenický dialog v dnešní době stále pokračuje.

10 25.02.2023