Rilian komentáře u knih

Rychlá reakce na dolní příspěvek vlkodlaqa - racionálně uvažující člověk hledá v literatuře, aby si utvořil vlastní názor, a poupravil si, z poučených zdrojů, poněkud zkratkovitý či zabarvený mediální obraz. Pokud se u nás přes noc vylíhne milion znalců tak složité problematiky jako jsou dějiny a současnost islámu, pak je to určitě podezřelé, a racionální člověk nečiní ukvapené závěry, nýbrž si hledá věrohodné zdroje.

Publikace přináší výběr nejčastěji citovaných pojmů o světě islámu. Autor se nesnaží stranit ani jedné straně, zkrátka poučeně říká, tak nebo onak to zkrátka je, berte nebo ne. Samozřejmě na několika místech upozorní, že je rozdíl mezi psanou verzí a realitou (např. v otázkách džihádu, jehož válečnickou stránku vyzdvihují radikálové a odpůrci islámu). Někdy bych ovšem uvítal delší popis, ale pro základní orientaci naprosto dostačuje.

7 12.08.2015

Na rozdíl od mnohých, jsem knihu neměl jako povinnou četbu. Četla nám z ní učitelka na prvním stupni, a později jsem si knihu přečetl sám. Velice se mi líbila. Štorch byl nejen učitelem, ale také vynikajícím spisovatelem, který do svých knih zahrnul i dobové znalosti o mladém paleolitu. Nezapomenutelná je pro mě kapitola, kdy tlupa nemá oheň a snaží se přivést zpátky Lasičku. Zkrátka kniha, kterou by měli číst či alespoň znát i dnešní děti.

7 07.08.2015

V poslední době jsem se dostal k několika knihám s tématikou alternativní historie. Při četbě jsem si uvědomil, že základ dobrého příběhu spočívá především v autorově schopnosti vytvořit uvěřitelné prostředí. Jinými slovy, navzdory všem nepravděpodobnostem v alternativních dějinách, musí čtenář uvěřit, že takový svět by mohl vzniknout. Z tohoto důvodu me kupříkladu vize Jana Kotouče o české koloniální říši nebo Leoše Kyši o česko-německo-romském pohraničí po roce 1989 neoslovily. Čtenář si zkrátka musí při čtení myslet, ano, pokud by se něco v historii mělo odehrát jinak, mohl by náš svět takto vypadat.
V případě knihy Na západ od ráje jsem tomuto světu rychle propadl. Autor při své snaze o vytvoření realistického portrétu pravěkého světa strávil dva roky pečlivým studiem a konzultacemi s odborníky. Souhlasím s uživatelem gaidzin, že postavy nejsou příliš propracované. Na druhou stranu si čtenář musí za prvné uvědomit, že předchozí knihy Harryho Harrisona nikdy nebyly postaveny na propracovaných charakterech, nýbrž zajímavém prostředí a čtivém příběhu, a za druhé, hlavním hrdinou je pravěký člověk, který o světě uvažoval jinak a poněkud jednodušeji. Navíc autor vše vynahradil promyšleným světem a popisy dinosauří civilizace.
Autor ve válce lidí a dinosaurů proti sobě postavil technologicky vyspělou, ale do značné míry rigidní civilizaci a primitivní, ale velice adaptabilní kmenovou společnost. Tím v podstatě potvrdil známý fakt přírodních věd o přežívání těch druhů, kteří se dokáží nejlépe přizpůsobit svému okolí.
Knihu vřele doporučuji všem fanouškům klasiky světové sci-fi, ale také všem milovníkům dobrých a napínavých příběhů. Kniha se čte velice rychle a ačkoliv je děj poněkud přímočarý, nudit se určitě nebudete. Čtenář si zkrátka musí uvědomit, co přesně čte a kdy a kým byla kniha napsána. Rozhodně v příběhu nehledejte filozofické dialogy nebo přirodo-technologické chyby. Tím si zářitek jenom zkazíte.

6 06.04.2024

Absurdní historky z absurdního života armádních důstojníků bojující v absurdní válce. Asi takto by se dal shrnout nejznámější Hellerův román v jedné větě. Musím přiznat, že mě autor překvapil gradací celého děje. Očekával jsem řetězec absurdních příhod s nejasným koncem, ale ve skutečnosti celý příběh postupně zvážní a jednotlivé příběhové linky často končí tragicky. Takto ostatně často vyznívá i samotný život.

6 01.01.2024

Velice pěkný román s jednoduchým dějem. Nejsem zastáncem nějakého sebemrskačského přenášení historických křivd do současné společnosti, ale pokud si k tomuto románu přečtete ještě Mé srdce pohřběte u Wounded Knee, popř. Krvavé prachy, člověk se nemůže ubránit studu nad tím, jak běloši s indiánskými domorodci nakládali.
Děj v podstatě popisuje jak americký voják na hranici tehdejší civilizace postupně objevuje krásy mizející divočiny a života místních domorodců. Poručík Dunbar se stává člověkem bez identity, protože je příliš civilizovaný, aby mohl být indiánem, ale dlouhý pobyt v divočině ho učinil příliš divokým, aby se mohl stát zase bělochem.
Kniha mě ve skutečnosti bavila více než film, kde provedli několik podle mě zbytečných změn (např. záměna Siouxů za Komanče).

6 01.01.2024

2,5* Úvodem bych asi měl napsat, že autor umí napsat čtivý příběh a zcela rozumím, že se kniha mnohým čtenářům líbí. Jedná se o dobrodružný příběh, který svým stylem připomíná literaturu našeho dětství. Tomu všemu rozumím a kniha mě skutečně ani v jedné své části nenudila. Pokud hledáte odpočinkový akcí nabitý román a jste fanoušci vojenské techniky, bude tato kniha ideální volbou. Rovněž doporučuji audioknihu s pěkným hudebním doprovodem vycházející ze Smetanovy Vltavy.
Nicméně nepatřím mezi fanoušky české sci-fi tvorby a při četbě jsem zjistil, že nijak zvlášť netoužím po "space opeře" na moři s českou tématikou. Celá představa o Česko-slovenském království mi totiž přišla zcela absurdní a neuvěřitelná. I kdyby k podobné živelné katastrofě v polovině 19. století skutečně došlo, Češi a Slováci by určitě nevybudovali koloniální námořní mocnost se schopností projektovat svoji moc po celém světě. Důvod je prostý, nedostatek lidí. Stačí si porovnat potenciál holandské říše a Velké Británie či Francie. Autor neustále hovoří o Češích a Slovácích, ale v příběhu žádní Slováci (stejně jako Němci či Maďaři) nevystupují. Těžko si zkrátka představuji, že desetimilionový národ bude disponovat flotilou bitevních a letadlových lodí, koloniemi po celém světě a schopností nabídnout efektivní spojenectví Indii, Kanadě či africkým domorodým kmenům. Stejně tak je absurdní představa, že by se česká šlechta zcela bohemizovala a k vládě by nastoupila fiktivní větev mělnických Přemyslovců (už tehdy existovala kritická historiografie).
Příběh je velice přímočarý a snadno předvidatelný, což bych vzhledem k žánru románu klidně pominul. Nicméně mi vadila jednostranné vykreslení všech postav i válčících stran. Na české straně stojí odvážní a čestní námořníci kdežto na ruské spíše arogantní hlupáci neschopní spolupracovat. Čeští důstojníci jsou vzorem ctností a k mužstvu mají kamarádský přístup, kdežto carští důstojníci naplno využívají svá privilegia. Český král je odvážný a schopný vládce, který neohroženě rozhoduje o vojenských záležitostech i armádních projektech, kdežto ruský car je ambiciózní despota. Češi jsou hodní kolonizátoři, kteří území zabírají až po dohodě s africkými domorodci, kdežto Rusové nechávají okupované Turky hladovět. Ano, carské Rusko se takto skutečně chovalo ke vzdáleným mimoruským územím, ale nechápu, proč by to nedělali i Češi.
Nicméně nápad sám o sobě není špatný. Já osobně bych si rád přečetl nějaký román z postapokalyptického 19. století, kdy pozůstatky koloniálních mocností svádí nelítostný boj o suroviny. Klidně by to mohla být i veliká potopa, kterou ostatně navrhl již Michele Verne ve své povídce Věčný Adam. A dokonce bych si dokázal odpustit i ty České země.

6 03.11.2023

Dle mého názoru se jedná o jednu z nejpovedenějších publikací v této edici. Dějiny Venezuely ukazují nebezpečí, které hrozí každé zemi s obrovským nerostným bohatstvím. Rozhazovačnost a krátkozrakost demokratických vlád s návazností v podobě socialistických experimentů Cháveze a Madura přestavují vskutku smrtelný kokteil. Mnoho zemí s nerostným bohatstvím pohádkově zbohatla aniž by se ovšem stejnou měrou rozvíjela - SA, UAE, Rusko, Írán. Nicméně tyto země alespoň investovaly do svého ropného průmyslu. Chavistas od počátku století nikoliv (v roce 2020 neotevřela Venezuela ani jeden nový vrt).
Depresivní příběh umocňují poslední dvě kapitoly o bezzubé opozici a bezvýchodnosti Madurova režimu. Autor správně pokládá otázku, co by se mohlo/muselo stát, kdyby Madurův režim skutečně padl. Je to v podstatě stejné jako v Rusku. Odstranění Putina by bylo pouze prvním krokem, nikoliv posledním. Tyto totalitní režimy jsou budovány již více než 20 let a tudíž se nesesypou jako domeček z karet.
Obávám se, že je třeba dát autorovi za pravdu, že takto etablované režimy nelze svrhnout mírovou cestou za pomoci demonstrací a stávek. To nefungovalo v Bělorusku, Íránu, Rusku ani ve Venezuele. Diktátoři zkrátka potlačí to největší nebezpečí a poté si už jen stačí počkat, až vůle a síla protestů ochabne. Tito diktátoři mají totiž k dispozici nejen ozbrojené a pořádkové složky, ale také část populace, která s jejich režimem nekriticky sympatizuje. Převrat nemůže přijít ani od politických elit, protože za 20 let v těchto zemích nezůstala žádná nezávislá elita, pouza ta, která je úzce spojena s diktátorem, takže ačkoliv třeba již tak nebohatnou, rozhodně je pro ně lepší zůstat s diktátorem než čelit důsledkům po převratu.
Smutný příběh smutného státu.

6 04.02.2023

Knihu jsem přečetl velice rychle, jelikož se nejedná o příliš náročné čtení. Autor v úvodu tvrdí, že nechce psát to, co napsali už jiní, ale bohužel přesně to nakonec udělal. Ačkoliv všeobecně s autorem souhlasím, jeho styl spíše připomíná nějaký komentátorský blog, jakých je na internetu spousta. Sprostá slova a nadávky na současné politiky celý text degradují.
Pokud se skutečně zajímáte o genezi současného ruského režimu, pak doporučuji si přečíst jinou knihu (např. Všichni muži Kremlu). Tento text sice neobsahuje chybné informace, ale velice zjednodušené.
Nesouhlasím pouze s autorovou závěrečnou úvahou o možnostech ukončení konfliktu. Nelze požadovat po jednom nespolehlivém a totalitním státu (Čína), aby společně s USA a EU garantoval bezpečnost Ukrajiny před jiným nespolehlivým a totalitním státem (Rusko). Stejně tak považuji za hloupý nápad hledat východisko, aby mohl Putin z konfliktu vycouvat se ctí. Není vůbec jisté, že Rusko nemůže být poraženo. Existuje více způsobů, jak vyhrát válku než nutně opakovat scénář Německa z roku 1945.

6 05.11.2022

Velice zajímavé dílo, které bylo do češtiny přeloženo více než jedno století od prvního vydání v roce 1884. Autor v první části knihy popisuje dvojrozměrnou Plochozemi a ve druhé zase putování Čtverce do třírozměrného prostoru. Zatímco v první části Abbott kritizoval viktoriánskou hierarchickou společnost, ve druhé zase poukazoval na neschopnost lidí vymanit se z myšlenkového světa své doby. Zatímco viktoriánská doba posuzovala lidi podle jejich vzdělání a urozenosti, Plochozemci zase podle počtu úhlů a souměrnosti. Kromě žen, které zůstávají stále stejně ploché (přímky) se může několik šťastných jedinců povznést nad svůj původ. Tím je zajištěna poslušnost nižších tříd, protože jim není zcela odebrána naděje na postup ve společném žebříčku. Naproti tomu Čtverec (vzdělanci a gentlemani), který po většinu knihy vystupuje jako osoba zasvěcena vědě a poznání, odmítá uznat existenci trojrozměrného prostoru a svému vnukovi dokonce vynadá za kacířské myšlenky. Tato scéna působí absurdně, zvláště poté, co se Čtverec vrátil z jednorozměrné Přímkozemě, kde místní král odmítal uvěřit v existenci dvojrozměrné Plochozemě. Význam této scény posléze završuje Koule, návštěvník z trojrozměrné Prostorozemě, která odmítá zase uznat myšlenku existence čtyřprostorového prostoru. Ačkoliv jednotlivci jsou schopni ve své době dosáhnout určitého poznání, většinová společnost potřebuje čas, aby nové myšlenky vstřebala. Četbu doporučuji i těm čtenářům, kteří si chtějí zlepšit prostorové vnímání.
PS: Nesouhlasím s Bakana, že autor byl misogyn. Kniha byla napsána v roce 1884 ve viktoriánské Anglii, která byla ohledně práv a postavení žen velice konzervativní. Fakt, že autor tuto skutečnost ve své satiře popsal z něj nedělá misogyna. Ostatně užívání těchto označení jenom převádí naše současné postoje na více než sto padesát let starou literaturu.

6 08.05.2022

Po delší době jsem sáhl po novém Absyntu. Téma mě velice zaujalo, ačkoliv jsem čekal detailnější popis celého průmyslu. První část knihy popisuje příběhy lidí, kteří byli zapojeni do incidentu Rana Plaza a druhá zase mechanismy oděvního průmyslu. Autor má jednoznačně pravdu, když tvrdí, že Bangladéš je zemí ušitá přesně na míru očekáváním a potřebám globálního módního průmyslu. Pomalu dospívám k závěru, že většinu negativ kapitalismu způsobuje naše pohodlnost a honba za nejnižší cenou. Jinými slovy, nevytvářejí je nutně výrobci, nýbrž zákazníci v Evropě, USA a Číně. Dokud bude životní úroveň v této zemi taková, jaká je, bude dětská práce jediným možným východiskem pro nespočet dětí kromě zapojení do drogových gangů či teroristických skupin. Bohužel nejde nahradit špatný systém, který existuje systémem dobrým, který ovšem neexistuje. Ostatně sám autor přiznává, že chodit do školy si nemůže většina obyvatel dovolit. Po přečtení je dobré se zamyslet, jestli opravdu potřebujeme dvacet levných triček nebo stát dlouhou frontu do Primarku.

6 21.10.2021

Předně jsem velikým obdivovatelem knih od pana Verna a jsem si vědom doby, kdy bylo dílo napsáno. Nicméně jej nepovažuji za autorův nejpovedenější román. Je zajímavé, že se tento román těší veliké oblibě, navzdory tomu, že z hlediska vědeckého je příběh zcela mimo. Teorie o vnějším ohřívání naší planety a dutého vnitřku, které mimo jiné propagoval známý chemik Humphry Davy se prokázaly jako chybné. Nicméně to není největší slabina knihy. Takto bych totiž mohl odsoudit i sérii Johna Cartera z Marsu (Edgar Rice Burroughs), kde autor reflektoval tehdejší poznatky o planetě Mars. Problémem je, že Vernův román spíše seznamuje čtenáře s geologickými fakty a dvě třetiny knihy jsou věnovány spíše cestě ke vstupu do sopky Snæfellsjökull než do samotného středu Země. Zajímavé epizody s pravěkými monstry nebo záhadnými lidskými postavami jsou zmíněny jen okrajově. Postavy jsem shledal spíše nezajímavými (vypravěč) nebo s nevyužitým potenciálem (islandský sluha Hans). Samotná postava profesora Lindenbrooka je stejná jak na začátku, tak na konci. Na rozdíl od jiných románů se zde ani nedozvídáme více o jeho životě nebo minulosti. Neříkám, že je kniha špatná, pouze tvrdím, že Verne napsal mnohem lepší díla, která ovšem nemusí vždy patřit k těm nejznámějším.

6 27.03.2021

V českém prostředí bez debat potřebná a ojedinělá kniha, protože česky doposud vyšlo čistě o Kyjevské Rusi příliš málo. Jsem rád, že autor nesrovnával vývoj na Rusi se západní Evropou, nýbrž ji správně zařadil k tzv. "středoevropskému modelu". Rovněž kvituji příspěvek k tzv. normanské teorii a vyjasnění některých problémů raného ruského státu. Velice mě zaujalo srovnání Svjatoslavovy spíše vikingské vlády s vládou Vladimíra I., který na rozdíl od svého předchůdce cíleně budoval stát. Pokud nejste zrovna příznivci věčně zapeklité otázky původu Slovanů, můžete přeskočit první dvě dlouhé kapitoly. Ačkoliv v kontextu celé knihy mají svůj smysl, mohou některé čtenáře spíše odradit. Za sebe bych uvítal více exkurzů k Polabským Slovanům nebo polským kmenům. Kniha je určitě vítaným souborem, který v českém prostředí dlouho chyběl!

6 28.12.2020

Kdykoliv čtu knihu od tohoto finského autora, dokáži se nechat unášet ladností a klidem, které z jeho psaní vyzařuje. Tento příběh považuji za autorovo laskavé rozloučení, kdy jakoby chtěl naposledy popsat krásný život, který vedl, akorát ho v knize místo autora prožil malý Artti. Samotného autora posléze postihla mozková příhoda a závěr jeho života již tak veselý nebyl. Nicméně právě v tomto příběhu, který je pravda velice jednoduchý a o samotný pohřeb v něm v podstatě nejde, se autor dotkl tématu, co po nás vlastně zůstane. Jelikož Paasilinna v roce 2018 zemřel, zůstalo po něm spousta popsaných stránek milého humoru a laskavého pohledu na svět. Za normálních okolností bych knize dal čtyři hvězdičky, ale je pravdou, že oproti předchozím románům se jedná spíše o slabší počin, nicméně z výše zmíněných důvodů nemohu dát méně než tři. Hezké čtení na volné odpoledne.

6 04.03.2020

Čtivé a nejen filmem proslavené zpracování lužickosrbské legendy. Po přečtení si čtenář teprve uvědomí, že Zemanův film postihuje jenom jednu část tohoto příběhu - Kmotříček, vyprávění o Mistrově minulosti, Pumphutova dobrodružství atd. Dle mého názoru vůbec nevadí, že příběh nekončí epickým soubojem mezi Mistrem a Krabatem, protože celý duch příběhu stojí na jiné myšlence - tedy na lásce, která uspěje tam, kde selže síla a všechna kouzla. Zájemcům doporučuji přečíst i starší verze od Měrćina Nowaka a Jurije Brězana a porovnat je.

6 26.07.2017

Bulgakov je zkrátka vynikající vypravěč. Jeho popisy operací a myšlenek nadaného, ale nezkušeného doktora odvede čtenáře od skutečnosti, že na pozadí toho všeho probíhá světová válka, která měla pro ruské obyvatelstvo nedozírné následky. V zapadákově, kde ústřední postava působí, jde život dále. Obyvatelé stále oddaní pověrám a nedůvěřují moderní medicíně. Nejedná se ovšem o statický model, kdy doktor má vždy pravdu, i on se mýlí, což mohlo způsobit oslepení dítěte na jedno oko. Sám to připouští, když tvrdí: "Člověk se může v tomhle zapadákově ledacos naučit, musí jenom číst a číst...". Velice oceňuji povídku Morfium, pro barvitý popis závislosti morfinisty a Ručník s kohoutem pro realistický popis amputace.

6 24.03.2016

Při četbě tohoto dílu jsem se opravdu snažil najít co nejvíce pozitiv, ale nakonec jsem udělil jenom tři hvězdičky. Nemohu si pomoci, ale zdá se mi, že autor rozehrál veliké množství dějových linek aniž by je stačil všechny dostatečně uzavřít (Dijkstra, Faoiltiarna nebo Lóže čarodějek). Jiné zase nakousl, ale rychle opustil (Aen Elle) nebo dostatečně nevysvětlil (např., proč chtěl Geralt skončit se svým povoláním). Za velice nevyužitou a nedostatečně pochopenou postavu považuji např. Triss.
Veliký problém jsem měl i se závěrečným soubojem s Vilgefortzem. Sapkowski tuto postavu budoval sedm knih jako jednu z nejmocnějších bytostí, čímž si ovšem zkomplikoval způsob jejího usmrcení. Vilgefortz dokázal přemisťovat celé lodě, ale v souboji s Geraltem se svoji moc využít zdráhal.
Na druhou stranu musím ocenit, jak si Sapkowski opět v celé knize pohrával s pohádkovým motivem, kdy hrdinové žijí spolu šťastně až do smrti. Padouch byl poražen, princezna zachráněna, ale příběh stále pokračuje a čtenář si není jistý, jestli opravdu vše šťastně dopadne. Závěrečný výsledek je jako obvykle rozporuplný.
Celkově se mi série líbila a dodatečně rovněž oceňuji, jakým způsobem na celou sérii navázaly hry, kdy tvůrci vzali drobný detail z knihy (Divoký hon, král Radovid V.) a vystavěli na tom komplexní příběh. Stejně tak dokázali rozpracovat charakter jednotlivých postav z celé ságy (Ciri nebo jednotlivé čarodějky).

5 17.09.2023

Jako malý jsem sérii četl a byl jsem trochu zklamán, protože jsem byl namlsán Pánem prstenů a myslel jsem si, že Lewis psal něco podobného, akorát více pro děti. Teprve v dospělosti jsem začal objevovat hloubku Lewisova díla a především jeho křesťanský podtext. Když jsem byl dítě, neviděl jsem v Aslanovi Ježíše a nechápal jsem jeho oběť v první díle. Nyní se mi celá série jeví v jiném světle. Narie byla stvořena pro děti, aby mohly Ježíše poznat skrze Aslana (což u mě fungovalo). Ostatně na konci Plavby jitřního poutníka sám Aslan říká, že když děti dospějí, musejí ho hledat ve svém světě, ale pod jiným jménem. Všechny děti, které se do Narine dostaly byly buďto opuštěné, vyčleněné, hledající naději nebo byly pro své okolí nesnesitelné. Všechny Aslana poznaly a nalezly, co hledaly nebo co potřebovaly. Stříbrná židle patří k mým nejoblíbenějším dílům celé série. Vrchol příběhu představuje souboj se Zelenou čarodějnicí. Tento souboj ovšem není soubojem fyzických sil, nýbrž pevné víry. Čarodějnice se děti stejně jako Satan snaží přesvědčit, že temnota je jedinou realitou a Bůh (Aslan) nebo Narnie (Nebe) pouhým výmyslem.
Pokud se k Narnii dostanete už jako dospělí, nečekejte epický fantasy příběh, ale popis dětského hledání Boha (Aslana). Ostatně první scéna, kdy se Jill setká s Aslanem je toho důkazem. Aslan ji nedává žádné sliby ani záruky, pouze ji ukazuje jezero, z něhož se může Jill napít. Jill se poté musí rozhodnout, jestli bude mít odvahu napít se a riskovat, že na ní lev zaútočí nebo uteče. Stejně tak nedává Bůh žádné záruky, pouze nám ukazuje cestu, po níž se musíme vydat sami vyzbrojeni pouze vírou a naději.

5 23.12.2022

Úvodem bych asi měl zmínit, že se mi kniha nečetla dobře a měl jsem problém se začíst do jednotlivých kapitol. Na druhé straně uznávám historickou hodnotu tohoto díla, stejně tak musím vzít v potaz dobu, kdy byla kniha napsána.
Pokud tento román porovnáme s Orwellovým 1984, pak si můžeme povšimnout, že oba autoři v některých dějových prvcích zašli do většího extrému, kdežto v jiných se drželi zpátky. Orwell kupříkladu upřel obyvatelům Oceánie právo na sex (Antisexuální liga), kdežto Zamjatin ho v Jednotném státě pouze omezil na přídělový systém (růžové lístky). Naproti tomu Zamjatin přišel s plánem, jak by Jednotný stát mohl kontrolovat myšlení svých lidí a vymazat jim fantazii. V 1984 O´Brian přiznává, že je to zatím jeden z nedosažených cílů Strany. Samotný závěr je u Zamjatina trochu povzbudivější, protože je zde alespoň naděje, že Jednotný stát způsobenou krizi nepřežije a samotnou naději vyjádřila i jedna z postav, když přirovnala revoluce k nekonečnu. Žádná revoluce není poslední. Orwell zakončil svůj román velice depresivně. Všechen odpor je marný, protože Strana si řídí i svůj vlastní odboj a proléti se nikdy nevzbouří.
Dějová linie v podstatě popisuje reakce racionálního a pragmatického člověka, který byl vychován v přesvědčení, že všechny životní problémy jsou jenom matematické rovnice s jasným výsledkem. Žena I-330 mu však do života vnese zmatek a mysl D-503 se musí vyrovávat s iracionálními pocity jako radost, láska či morálka.
Knihu mohu doporučit, ale čtenář nesmí očekávat akcí nabití příběh nebo detaily z historie Jednotného státu. Osobně mi v příběhu scházelo nějaké vysvětlení, jak celý tento režim vlastně vznikl. Zvláště, když si lidé evidentně něco z dějin před Jednotným státem pamatují, což je další rozdíl oproti Orwellovi. Nechci říci, že v Jednotném státě bych chtěl žít, ale oproti 1984 jsem zde necítil takovou stísněnost a nemožnost útěku.

5 09.10.2022

Musím se přiznat, že jsem od této knihy čekal něco úplně jiného. Očekával jsem vesmírné bitvy, a klasickou space operu, ale ve skutečnosti se jedná o filozofické pojednání o cestě sedmi poutníků. Knihy Dana Simmonse osobně rozděluji do dvou skupin. Zatímco do některých knih se velice rychle začtu (Terror), u dalších mi to zkrátka nejde (Illión). První díl Hyperionu je někde uprostřed. Jednotlivé příběhy poutníků mě docela až na poslední dva bavily, ale celkově jakoby hlavní příběh zůstával v pozadí. Pro objektivnější hodnocení bude zapotřebí přečíst alespoň Pád Hyperionu, na který si ovšem musím udělat více času a nečíst jenom pár stránek během cesty do práce.

5 26.09.2022

Esej publikovaná v roce 1945, kdy skončila velká válka, začíná být dnes, kdy se v Evropě opět bojuje, obzvláštně aktuální. Knihu jsem si chtěl přečíst, protože jsem si v souvislosti s událostmi na Ukrajině neustále kladl otázku, jak veliká je kolektivní vina ruského národa na rozpoutání této tragické války. Zpočátku jsem si myslel, že samotná válka je tragickým selháním ruského národa a jeho elit. Karl Jaspers ovšem ve své eseji tvrdí, že z národa nelze udělat individuum. To bychom se nebezpečně přiblížili myšlení nacistů, kteří takto referovali o židovském či slovanském národě. Jaspers rozeznává čtyři typy viny (kriminální, politickou, morální a metafyzickou), přičemž kriminální i politickou lze poměrně snadno určit. Kriminální vinu nese jednoznačně ruské politické vedení, kdežto politickou sdílí celý ruský národ, jelikož dopustil vzestup totalitního režimu a ve své pasivitě zanedbal povinnost chopit se iniciativy. Až sem se mé úvahy rovněž ubíraly. Jaspersova esej mi ovšem ukázala, že další typ viny, tj. morální, nelze někomu připisovat nebo od něj dokonce vyžadovat pokání. V tomto případě je nejvyšší instancí vlastní svědomí. Při tom všem obviňování jsem si ovšem před přečtením této knihy nepřipouštěl čtvrtý a poslední typ viny, tj. metafyzickou, kterou sdílíme jako všichni lidé pro nedostatek solidarity. Sám autor napsal: "Vina je i na straně vítězů: Válka byla gigantickou cenou pro svět, který se stavěl slepě ke všem poplašným signálům." Putinův režim jsme pomohli stvořit a nelze se na nic vymlouvat. Naše metafyzická vina začala v době, kdy v Rusku za vlády Putina zemřel první nevinný člověk a my jsme se blahosklonně podívali jiným směrem. Takto došlo k utužení režimu a zadupání občanské společnosti. Z tohoto důvodu jsem si v době, kdy v ruských městech probíhaly demonstrace říkal, že demonstranti nemají žádnou šanci, protože protesty jsou na ruské poměry malé a nekoordinované. Posléze jsem se v knize dočetl následující: "Není možné uskutečnit větší akce bez organizace a vůdců. Požadovat od obyvatelstva, aby revoltovalo proti teroristickému státu, znamená chtít nemožné. Taková revolta je rozptýlena bez souvislostí a zůstává anonymní a pomalu se propadá do smrti." Budiž nám tato kniha rádcem, až jednou budeme toto období studovat a ptát se na onu magickou otázku, z níž pramení veškeré poznání... Proč?

5 30.05.2022