Rilian komentáře u knih

Oproti první sbírce je zde patrná snaha autora celý příběh více konsolidovat a nasměřovat ho k jakémusi závěru. Následující románová série ovšem celý prolog vytlačila mimo kánon.
Celá sbírka zároveň předznamenává všechny klady i zápory Sapkowského díla. Jeho talent se osvědčil především v povídkách, které dokázal obohatit dobrými dialogy a jednotlivé příběhy se podobně jako v první sbírce skládají ze tří prvků, a sice z pohádek, lidové pověrčivosti a motivů žánru fantasy. Ovšem Sapkowski často závěr pohádek paroduje nebo je převrací. Proto se v první sbírce povídek setkáváme s vraždící "Sněhurkou" Renfri nebo opačně odčarovaným netvorem Nivellenem. V druhé sbírce je mořská panna zamilovaná do omezeného knížete a Geralt odmítne dítě, které mu bylo zaslíbené. I v této sbírce ukazuje schopnost autora zmást čtenáře názvem povídky, který se neustále objevuje v dialozích jednotlivých postav, které ho převracejí a nahlíží na něj z různých pohledů (Meč osudu, Střípek ledu). Na druhou stranu lze v této sbírce postřehnout dva dle mého názoru významné zápory Sapkowského díla. Kvalita jeho psaní klesne vždy, kdykoliv se snaží navázat svět Zaklínače na legendu o králi Artušovi. Zároveň s prodlužujícím se příběhem se prodlužují i popisné pasáže, které mohou čtenáře poněkud nudit více než v povídkách.
Každopádně, pokud se vám povídky líbily, pak určitě se vrhněte na románovou sérii. Nutno ovšem poznamenat, že Sapkowski v této sbírce opustil žánr pohádek či jejich parodie a celý svět Zaklínače poněkud potemněl. Oproti první sbírce se zde objevuje více rasismu a nenávisti mezi lidmi a ostatními rasami. Pokud vás tento příběh neoslovil, pak s touto knihou můžete svět Zaklínače bez výčitek opustit.

Předem mého komentáře k obsahu bych rád vyzdvihl kvality této publikace. Předně musím ocenit strukturu celé knihy. Jednotlivé rozhovory se dotkají aktuálních problémů LGBTQ+, ale třeba i lidí s HIV. Témata se nicméně neopakují a čtenář se tak v každé části knihy dozvídá něco nového. Zároveň je nutné ocenit otázky Filipa Titlbacha a způsob, jakým rozhovory vedl. Kniha může být rovněž poučná pro čtenáře, kteří se v této problematice vůbec neorientují, protože nabízí i slovníček pojmů a medailonky osobností, o nichž se v rozhovoru hovoří.

Četba knihy patrně nemá za úkol přesvědčit někoho v jeho dosavadních názorech, nýbrž polidštit a destigmatizovat LGBTQ+ lidi.
Musím nicméně konstatovat, že se mi příliš nelíbil způsob, jakým někteří respondenti hovoří o konzervativních lidech. Na jednu stranu tvrdí, že nelze LGBTQ+ lidi chápat jako homogenní komunitu, ale na druhou stranu přesně takto popisují konzervativní či věřící lidi. Jsem věřící katolík a osobně bych se zařadil k liberálnímu konzervatismu. Nicméně si opravdu nemyslím, že homosexualita je nemoc (či trest Boží). Nevěřím, že averzní terapií se homosexualita dá vyléčit, nemyslím si, že LGBTQ+ lidé ohrožují moji rodinu či moji víru. A stejně tak si nemyslím, že by církev měla ze svých řad vyhánět věřící či kněze s jinou sexuální orientací.

Pokud chceme vést konstruktivní debatu, pak do ní nemohou nejhlasitěji promlouvat fanatici z obou stran (ultrakonzervativci či ultraliberálové). S těmi se totiž dohodnou většinou nedá. Celá debata o této problematice je komplikovaná, protože dříve či později se dostaneme do neřešitelné situace - Kam zařadit transženu (MtF) po podstoupení kastrace s mužským pohlavním orgánem? Mohou transženy závodit ve sportovních disciplínách s ženami a tudíž se označit za ženy? Lze použít slovo manželství pro stejnopohlavní sňatek, ačkoliv to lexikologicky smysl nedává, ale na druhou stranu fakt, že na něco neexistuje příhodné pojmenování neznamená, že to něco neexistuje. Kde leží hranice humoru o těchto tématech?

Problém dle mého názoru spočívá mimo jiné v tom, že řada queer, transgender či nebinárních lidí je pro většinovou populaci obtížně čitelná a zařaditelná. Ať se nám to líbí nebo ne, žijeme (a vždycky jsme žili) ve strukturované společnosti, v níž se každý člen musí nějak (a o tom jak se dá diskutovat) zařadit.

Osobně si myslím, že jakýchkoliv udržitelných změn dosáhneme pouze postupnou evolucí, nikoliv radikální revolucí. Společnost a ta česká obzvlášť bude potřebovat zkrátka více času. Patrně bude nutné se soustředit na snížení šikany, násilí nebo diskriminace LBGTQ+ lidí a teprve poté na jejich přijímání ve společnosti. Do té doby bude muž v ženských šatech se silným make-upem budit ve veřejné dopravě pozornost. Nedosáhneme toho ovšem označováním všech lidí za homofoby či argumentací, že vše lze rozvolnit a na ničem kromě naší individuality nezáleží.

7 02.07.2023

Příjemné čtení o nepříjemném životě v pařížských a londýnských chudinských ulicích. Téměř každý zná dva Orwellovy nejslavnější romány, ale často se zapomíná, že na jeho reportážní díla. Ačkoliv byla tato reportáž napsaná ve 30. letech, určitá schémata platí i v dnešní dobře - např. uvažování lidí, kteří zůstávají na ulici příliš dlouho nebo přístup naší společnosti k tulákům a lidem na dně. Navzdory silnému sociálnímu podtextu, vyzdvihuje autor rovněž význam vzdělání, protože chudý vzdělaný člověk se dokáže alespoň trochu zabavit vlastní fantazií a vyplnit nekonečné chvíle čekání na ulici.

7 25.03.2023

Krásně napsaný příběh jednoho z nejvýznamnějších malířů konce 19. století. Vincent van Gogh byl člověk, který navzdory svému strastiplnému životu nepřestal mít rád lidi a celý barevný svět kolem nás. Dokázal jako jeden z mála přetvořit utrpění svého každodenního života v energii, kterou posléze přenesl na svá plátna, aby vystihl to, co je na světě krásné.
Kniha se mi líbila nejen pro autorův čtivý styl vyprávění, ale také musím obdivovat, jak Irving systematicky uspořádal události Vincentova života, čímž nám hlavní postava roste přímo před očima.
Jednu hvězdičku jsem nakonec ubral, protože vylíčení Vincentovy duševní nemoci bylo v příběhu spíše upozaděno a jeho následná sebevražda mi nepřipadala jako vyvrcholení celého díla. Je to celkem pochopitelné, protože v době, kdy román vznikl, byla psychoanalýza ještě v plenkách. Román je někdy dáván za vzor všem ostatním historickým románům. Na druhou stranu si Stone odmítal jakkoliv domýšlet chybějící části skutečného příběhu, což může být někdy škoda. V každém případě je to skvělá kniha a vřele doporučuji!

7 09.07.2022

V českém prostředí bez debat potřebná a ojedinělá kniha, protože česky doposud vyšlo čistě o Kyjevské Rusi příliš málo. Jsem rád, že autor nesrovnával vývoj na Rusi se západní Evropou, nýbrž ji správně zařadil k tzv. "středoevropskému modelu". Rovněž kvituji příspěvek k tzv. normanské teorii a vyjasnění některých problémů raného ruského státu. Velice mě zaujalo srovnání Svjatoslavovy spíše vikingské vlády s vládou Vladimíra I., který na rozdíl od svého předchůdce cíleně budoval stát. Pokud nejste zrovna příznivci věčně zapeklité otázky původu Slovanů, můžete přeskočit první dvě dlouhé kapitoly. Ačkoliv v kontextu celé knihy mají svůj smysl, mohou některé čtenáře spíše odradit. Za sebe bych uvítal více exkurzů k Polabským Slovanům nebo polským kmenům. Kniha je určitě vítaným souborem, který v českém prostředí dlouho chyběl!

7 28.12.2020

Na této knize je nutno především ocenit vyprávěcí styl, na který si čtenář musí během prvních stránek chvíli zvykat. Poté už nasedne do rychle jedoucího vlaku, a knihu přečte jedním dechem. Volba Smrti jako vypravěčky je nejen neobvyklá, ale také velice zajímavá. Od knihy jsem čekal, že Liesel bude něčím opravdu výjimečná, nebo bude členkou odboje zachraňující zakázané knihy před nacisty, zkrátka cokoliv, aby to Smrti stálo za vyprávění. Opak je pravdou. Liesel je normální třináctiletá dívka, která dvakrát unikne Smrti z náruče. Navíc do nového prostředí nezapadá a neumí pořádně číst, což považuje za svůj osobní zápas s osudem. Na poslední stránce Smrt říká, že podobné příběhy vidává denně a nemůže se jimi bohužel zabývat. Přitažlivost příběhu se v podstatě nedá popsat a proto knihu lze bez váhání doporučit.
Zejména bych vyzdvihl i několik trefných komentářů k době vlády nacionálního socialismu, jako např. "V Nacistickém Německu nebyl sice trest na přídělových lístcích, ale každý si povinně musel přijít.", nebo "Když vás někdo praští každé ráno do obličeje a vy se na něj musíte usmát, to je stejné jako když ukrýváte Žida.". Velice trefná je vsuvka "česačka slov", kterou si každý musí vyložit po svém.

7 19.03.2016

Rychlá reakce na dolní příspěvek vlkodlaqa - racionálně uvažující člověk hledá v literatuře, aby si utvořil vlastní názor, a poupravil si, z poučených zdrojů, poněkud zkratkovitý či zabarvený mediální obraz. Pokud se u nás přes noc vylíhne milion znalců tak složité problematiky jako jsou dějiny a současnost islámu, pak je to určitě podezřelé, a racionální člověk nečiní ukvapené závěry, nýbrž si hledá věrohodné zdroje.

Publikace přináší výběr nejčastěji citovaných pojmů o světě islámu. Autor se nesnaží stranit ani jedné straně, zkrátka poučeně říká, tak nebo onak to zkrátka je, berte nebo ne. Samozřejmě na několika místech upozorní, že je rozdíl mezi psanou verzí a realitou (např. v otázkách džihádu, jehož válečnickou stránku vyzdvihují radikálové a odpůrci islámu). Někdy bych ovšem uvítal delší popis, ale pro základní orientaci naprosto dostačuje.

7 12.08.2015

Knihu jsem si přečetl, protože mě nebavilo čekat na další epizody seriálu a nelituji, protože kniha je téměř vždycky lepší než filmové zpracování. Vyprávění se mi líbilo navzdory velikého množství postav s téměř identickými jmény. Na podobné knihy jsem zvyklý ze své profese historika a buďme upřímní, není tam tolik postav jako v Písni ledu a ohně. Postavy zde přicházejí a odcházejí, kdežto v Písni nás mohou provázet třemi nebo i více díly.
Na příběhu samotném oceňuji, že autor dokázal pochopit a mistrně využít jednání lidí ve středověku. Tím míním zejména propletený systém lenních vztahů, v němž lenní pán nemá zas tak jisté, že ho jeho leník podpoří. Dále pak věčnou otázku nástupnictví žen nebo omezenosti královské moci (navzdory tomu, že král zde má draka). Autor rovněž skvěle vystihl roli církve, její spor s korunou, zrušení bojových řádů nebo ideologický spor o uznávání targaryenských incestních svazků (tzv. exceptionalismus). Pozorný čtenář si toto vyprávění může spojit se čtvrtým dílem Písně, v němž Cersei bojové církevní řády zase povolí, čímž církev získá část své dřívější moci. V neposlední řadě je zde i jiný prvek středověké politiky a sice institut smíření lenního pána a vzbouřeného leníka.
Velice mě bavilo sledovat, jak se autor snaží udržovat charakteristické vlastnosti jednotlivých rodů, které známe z Písně. Starkové si nadevše cení cti a spravedlnosti, Lannistrové jsou vypočítaví, Tullyové nevýrazní, Tyrellové váhaví, Baratheonové divocí bouřliváci a Arrynové mají věčné problémy s regentkami. U rodu Targaryenů se zase objevuje rodové prokletí, podle něhož se z Targaryena může stát buďto ušlechtilý vládce nebo sadistický šílenec. A právě tato kombinace přivede rod na jeho vrchol i k jeho pádu. Arogance a pýcha zapříčiní, že Targaryenové přenechají válčení drakům, čímž se připraví o svoji největší zbraň.
Forma vyprávění měla připomínat středověkou kroniku, což se tak úplně nepovedlo z důvodu nadměrné kritičnosti domnělého autora vůči svým pramenům. U téměř každé události je čtenáři nabídnuto několik verzí z více či méně důvěryhodných pramenů, a je jenom na něm, které dá přednost. Středověké kroniky naproti tomu nabízeli ucelený příběh a své zdroje autoři nepodrobovali takové faktografické kritice.
Knihu mohu doporučit. Pokud by měl čtenář problém s množstvím postav, lze dohledat přehledný rodokmen nebo vysvětlující videa na youtube. Já osobně jsem při četbě hrál s knihou takovou hru, v níž jsem se snažil nalézt bod zlomu, tedy bod, od něhož již nebylo možné válce zabránit. V seriálu Rod draka říká princezna Rhaenys ptá královny Rhaenyry, čím celý spor vlastně začal zavražděním syna královny Alicent nebo vydloubnutím oka Aemonda, zpochybněním Rhaenyřina nástupnictví nebo velkou radou v roce 101?

6 29.07.2024

Dle mého názoru se jedná o jednu z nejpovedenějších publikací v této edici. Dějiny Venezuely ukazují nebezpečí, které hrozí každé zemi s obrovským nerostným bohatstvím. Rozhazovačnost a krátkozrakost demokratických vlád s návazností v podobě socialistických experimentů Cháveze a Madura přestavují vskutku smrtelný kokteil. Mnoho zemí s nerostným bohatstvím pohádkově zbohatla aniž by se ovšem stejnou měrou rozvíjela - SA, UAE, Rusko, Írán. Nicméně tyto země alespoň investovaly do svého ropného průmyslu. Chavistas od počátku století nikoliv (v roce 2020 neotevřela Venezuela ani jeden nový vrt).
Depresivní příběh umocňují poslední dvě kapitoly o bezzubé opozici a bezvýchodnosti Madurova režimu. Autor správně pokládá otázku, co by se mohlo/muselo stát, kdyby Madurův režim skutečně padl. Je to v podstatě stejné jako v Rusku. Odstranění Putina by bylo pouze prvním krokem, nikoliv posledním. Tyto totalitní režimy jsou budovány již více než 20 let a tudíž se nesesypou jako domeček z karet.
Obávám se, že je třeba dát autorovi za pravdu, že takto etablované režimy nelze svrhnout mírovou cestou za pomoci demonstrací a stávek. To nefungovalo v Bělorusku, Íránu, Rusku ani ve Venezuele. Diktátoři zkrátka potlačí to největší nebezpečí a poté si už jen stačí počkat, až vůle a síla protestů ochabne. Tito diktátoři mají totiž k dispozici nejen ozbrojené a pořádkové složky, ale také část populace, která s jejich režimem nekriticky sympatizuje. Převrat nemůže přijít ani od politických elit, protože za 20 let v těchto zemích nezůstala žádná nezávislá elita, pouza ta, která je úzce spojena s diktátorem, takže ačkoliv třeba již tak nebohatnou, rozhodně je pro ně lepší zůstat s diktátorem než čelit důsledkům po převratu.
Smutný příběh smutného státu.

6 04.02.2023

Knihu jsem přečetl velice rychle, jelikož se nejedná o příliš náročné čtení. Autor v úvodu tvrdí, že nechce psát to, co napsali už jiní, ale bohužel přesně to nakonec udělal. Ačkoliv všeobecně s autorem souhlasím, jeho styl spíše připomíná nějaký komentátorský blog, jakých je na internetu spousta. Sprostá slova a nadávky na současné politiky celý text degradují.
Pokud se skutečně zajímáte o genezi současného ruského režimu, pak doporučuji si přečíst jinou knihu (např. Všichni muži Kremlu). Tento text sice neobsahuje chybné informace, ale velice zjednodušené.
Nesouhlasím pouze s autorovou závěrečnou úvahou o možnostech ukončení konfliktu. Nelze požadovat po jednom nespolehlivém a totalitním státu (Čína), aby společně s USA a EU garantoval bezpečnost Ukrajiny před jiným nespolehlivým a totalitním státem (Rusko). Stejně tak považuji za hloupý nápad hledat východisko, aby mohl Putin z konfliktu vycouvat se ctí. Není vůbec jisté, že Rusko nemůže být poraženo. Existuje více způsobů, jak vyhrát válku než nutně opakovat scénář Německa z roku 1945.

6 05.11.2022

Esej publikovaná v roce 1945, kdy skončila velká válka, začíná být dnes, kdy se v Evropě opět bojuje, obzvláštně aktuální. Knihu jsem si chtěl přečíst, protože jsem si v souvislosti s událostmi na Ukrajině neustále kladl otázku, jak veliká je kolektivní vina ruského národa na rozpoutání této tragické války. Zpočátku jsem si myslel, že samotná válka je tragickým selháním ruského národa a jeho elit. Karl Jaspers ovšem ve své eseji tvrdí, že z národa nelze udělat individuum. To bychom se nebezpečně přiblížili myšlení nacistů, kteří takto referovali o židovském či slovanském národě. Jaspers rozeznává čtyři typy viny (kriminální, politickou, morální a metafyzickou), přičemž kriminální i politickou lze poměrně snadno určit. Kriminální vinu nese jednoznačně ruské politické vedení, kdežto politickou sdílí celý ruský národ, jelikož dopustil vzestup totalitního režimu a ve své pasivitě zanedbal povinnost chopit se iniciativy. Až sem se mé úvahy rovněž ubíraly. Jaspersova esej mi ovšem ukázala, že další typ viny, tj. morální, nelze někomu připisovat nebo od něj dokonce vyžadovat pokání. V tomto případě je nejvyšší instancí vlastní svědomí. Při tom všem obviňování jsem si ovšem před přečtením této knihy nepřipouštěl čtvrtý a poslední typ viny, tj. metafyzickou, kterou sdílíme jako všichni lidé pro nedostatek solidarity. Sám autor napsal: "Vina je i na straně vítězů: Válka byla gigantickou cenou pro svět, který se stavěl slepě ke všem poplašným signálům." Putinův režim jsme pomohli stvořit a nelze se na nic vymlouvat. Naše metafyzická vina začala v době, kdy v Rusku za vlády Putina zemřel první nevinný člověk a my jsme se blahosklonně podívali jiným směrem. Takto došlo k utužení režimu a zadupání občanské společnosti. Z tohoto důvodu jsem si v době, kdy v ruských městech probíhaly demonstrace říkal, že demonstranti nemají žádnou šanci, protože protesty jsou na ruské poměry malé a nekoordinované. Posléze jsem se v knize dočetl následující: "Není možné uskutečnit větší akce bez organizace a vůdců. Požadovat od obyvatelstva, aby revoltovalo proti teroristickému státu, znamená chtít nemožné. Taková revolta je rozptýlena bez souvislostí a zůstává anonymní a pomalu se propadá do smrti." Budiž nám tato kniha rádcem, až jednou budeme toto období studovat a ptát se na onu magickou otázku, z níž pramení veškeré poznání... Proč?

6 30.05.2022

Velice zajímavé dílo, které bylo do češtiny přeloženo více než jedno století od prvního vydání v roce 1884. Autor v první části knihy popisuje dvojrozměrnou Plochozemi a ve druhé zase putování Čtverce do třírozměrného prostoru. Zatímco v první části Abbott kritizoval viktoriánskou hierarchickou společnost, ve druhé zase poukazoval na neschopnost lidí vymanit se z myšlenkového světa své doby. Zatímco viktoriánská doba posuzovala lidi podle jejich vzdělání a urozenosti, Plochozemci zase podle počtu úhlů a souměrnosti. Kromě žen, které zůstávají stále stejně ploché (přímky) se může několik šťastných jedinců povznést nad svůj původ. Tím je zajištěna poslušnost nižších tříd, protože jim není zcela odebrána naděje na postup ve společném žebříčku. Naproti tomu Čtverec (vzdělanci a gentlemani), který po většinu knihy vystupuje jako osoba zasvěcena vědě a poznání, odmítá uznat existenci trojrozměrného prostoru a svému vnukovi dokonce vynadá za kacířské myšlenky. Tato scéna působí absurdně, zvláště poté, co se Čtverec vrátil z jednorozměrné Přímkozemě, kde místní král odmítal uvěřit v existenci dvojrozměrné Plochozemě. Význam této scény posléze završuje Koule, návštěvník z trojrozměrné Prostorozemě, která odmítá zase uznat myšlenku existence čtyřprostorového prostoru. Ačkoliv jednotlivci jsou schopni ve své době dosáhnout určitého poznání, většinová společnost potřebuje čas, aby nové myšlenky vstřebala. Četbu doporučuji i těm čtenářům, kteří si chtějí zlepšit prostorové vnímání.
PS: Nesouhlasím s Bakana, že autor byl misogyn. Kniha byla napsána v roce 1884 ve viktoriánské Anglii, která byla ohledně práv a postavení žen velice konzervativní. Fakt, že autor tuto skutečnost ve své satiře popsal z něj nedělá misogyna. Ostatně užívání těchto označení jenom převádí naše současné postoje na více než sto padesát let starou literaturu.

6 08.05.2022

Po delší době jsem sáhl po novém Absyntu. Téma mě velice zaujalo, ačkoliv jsem čekal detailnější popis celého průmyslu. První část knihy popisuje příběhy lidí, kteří byli zapojeni do incidentu Rana Plaza a druhá zase mechanismy oděvního průmyslu. Autor má jednoznačně pravdu, když tvrdí, že Bangladéš je zemí ušitá přesně na míru očekáváním a potřebám globálního módního průmyslu. Pomalu dospívám k závěru, že většinu negativ kapitalismu způsobuje naše pohodlnost a honba za nejnižší cenou. Jinými slovy, nevytvářejí je nutně výrobci, nýbrž zákazníci v Evropě, USA a Číně. Dokud bude životní úroveň v této zemi taková, jaká je, bude dětská práce jediným možným východiskem pro nespočet dětí kromě zapojení do drogových gangů či teroristických skupin. Bohužel nejde nahradit špatný systém, který existuje systémem dobrým, který ovšem neexistuje. Ostatně sám autor přiznává, že chodit do školy si nemůže většina obyvatel dovolit. Po přečtení je dobré se zamyslet, jestli opravdu potřebujeme dvacet levných triček nebo stát dlouhou frontu do Primarku.

6 21.10.2021

Předně jsem velikým obdivovatelem knih od pana Verna a jsem si vědom doby, kdy bylo dílo napsáno. Nicméně jej nepovažuji za autorův nejpovedenější román. Je zajímavé, že se tento román těší veliké oblibě, navzdory tomu, že z hlediska vědeckého je příběh zcela mimo. Teorie o vnějším ohřívání naší planety a dutého vnitřku, které mimo jiné propagoval známý chemik Humphry Davy se prokázaly jako chybné. Nicméně to není největší slabina knihy. Takto bych totiž mohl odsoudit i sérii Johna Cartera z Marsu (Edgar Rice Burroughs), kde autor reflektoval tehdejší poznatky o planetě Mars. Problémem je, že Vernův román spíše seznamuje čtenáře s geologickými fakty a dvě třetiny knihy jsou věnovány spíše cestě ke vstupu do sopky Snæfellsjökull než do samotného středu Země. Zajímavé epizody s pravěkými monstry nebo záhadnými lidskými postavami jsou zmíněny jen okrajově. Postavy jsem shledal spíše nezajímavými (vypravěč) nebo s nevyužitým potenciálem (islandský sluha Hans). Samotná postava profesora Lindenbrooka je stejná jak na začátku, tak na konci. Na rozdíl od jiných románů se zde ani nedozvídáme více o jeho životě nebo minulosti. Neříkám, že je kniha špatná, pouze tvrdím, že Verne napsal mnohem lepší díla, která ovšem nemusí vždy patřit k těm nejznámějším.

6 27.03.2021

Kdykoliv čtu knihu od tohoto finského autora, dokáži se nechat unášet ladností a klidem, které z jeho psaní vyzařuje. Tento příběh považuji za autorovo laskavé rozloučení, kdy jakoby chtěl naposledy popsat krásný život, který vedl, akorát ho v knize místo autora prožil malý Artti. Samotného autora posléze postihla mozková příhoda a závěr jeho života již tak veselý nebyl. Nicméně právě v tomto příběhu, který je pravda velice jednoduchý a o samotný pohřeb v něm v podstatě nejde, se autor dotkl tématu, co po nás vlastně zůstane. Jelikož Paasilinna v roce 2018 zemřel, zůstalo po něm spousta popsaných stránek milého humoru a laskavého pohledu na svět. Za normálních okolností bych knize dal čtyři hvězdičky, ale je pravdou, že oproti předchozím románům se jedná spíše o slabší počin, nicméně z výše zmíněných důvodů nemohu dát méně než tři. Hezké čtení na volné odpoledne.

6 04.03.2020

Skvělé pokračování. Samozřejmě, že detektivní zápletka je poněkud jednoduchá, ale to je pouze tím, že kniha nemá být plnohodnotnou detektivkou. Hlavní poselství příběhu je jako obvykle někde jinde - vyspělost za cenu ztráty přirozeného vývoje, pohodlí za cenu ztráty podstatné části lidskosti. Asimova mám rád, protože hlavní poselství hledá v humanitních vědách (sociologii, historii nebo psychologii). V podstatě dosvědčuje, že člověk může žít bez jakékoliv technologie, ale bez smyslu existence či filosofického základu nikoliv!

6 09.09.2017

Čtivé a nejen filmem proslavené zpracování lužickosrbské legendy. Po přečtení si čtenář teprve uvědomí, že Zemanův film postihuje jenom jednu část tohoto příběhu - Kmotříček, vyprávění o Mistrově minulosti, Pumphutova dobrodružství atd. Dle mého názoru vůbec nevadí, že příběh nekončí epickým soubojem mezi Mistrem a Krabatem, protože celý duch příběhu stojí na jiné myšlence - tedy na lásce, která uspěje tam, kde selže síla a všechna kouzla. Zájemcům doporučuji přečíst i starší verze od Měrćina Nowaka a Jurije Brězana a porovnat je.

6 26.07.2017

Bulgakov je zkrátka vynikající vypravěč. Jeho popisy operací a myšlenek nadaného, ale nezkušeného doktora odvede čtenáře od skutečnosti, že na pozadí toho všeho probíhá světová válka, která měla pro ruské obyvatelstvo nedozírné následky. V zapadákově, kde ústřední postava působí, jde život dále. Obyvatelé stále oddaní pověrám a nedůvěřují moderní medicíně. Nejedná se ovšem o statický model, kdy doktor má vždy pravdu, i on se mýlí, což mohlo způsobit oslepení dítěte na jedno oko. Sám to připouští, když tvrdí: "Člověk se může v tomhle zapadákově ledacos naučit, musí jenom číst a číst...". Velice oceňuji povídku Morfium, pro barvitý popis závislosti morfinisty a Ručník s kohoutem pro realistický popis amputace.

6 24.03.2016

Kniha se mi líbila, protože se podle mého názoru jedná o velice barvitý popis života v divočině a svérázné společnosti lidí na hranici tehdejší civilizace. Postavy se dobře doplňují - jedna část (major, plukovníkovy dcery) představují pohled civilizovaného člověka, a druhá (Sokolí oko, indiáni) pohled lidí přírody, přičemž se navzájem příliš nechápou.
Román je velice čtivě napsán, a navíc ukazuje neidealizovaný pohled na koloniální boje v Americe. Myslím si, že vůbec nevadí odsunutí historických událostí do pozadí. Trochu sporná je podíl Montcalma na masakru u pevnosti Wiliam Henry, ale to na kvalitě románu nic nemění.

6 06.06.2015

Při četbě tohoto dílu jsem se opravdu snažil najít co nejvíce pozitiv, ale nakonec jsem udělil jenom tři hvězdičky. Nemohu si pomoci, ale zdá se mi, že autor rozehrál veliké množství dějových linek aniž by je stačil všechny dostatečně uzavřít (Dijkstra, Faoiltiarna nebo Lóže čarodějek). Jiné zase nakousl, ale rychle opustil (Aen Elle) nebo dostatečně nevysvětlil (např., proč chtěl Geralt skončit se svým povoláním). Za velice nevyužitou a nedostatečně pochopenou postavu považuji např. Triss.
Veliký problém jsem měl i se závěrečným soubojem s Vilgefortzem. Sapkowski tuto postavu budoval sedm knih jako jednu z nejmocnějších bytostí, čímž si ovšem zkomplikoval způsob jejího usmrcení. Vilgefortz dokázal přemisťovat celé lodě, ale v souboji s Geraltem se svoji moc využít zdráhal.
Na druhou stranu musím ocenit, jak si Sapkowski opět v celé knize pohrával s pohádkovým motivem, kdy hrdinové žijí spolu šťastně až do smrti. Padouch byl poražen, princezna zachráněna, ale příběh stále pokračuje a čtenář si není jistý, jestli opravdu vše šťastně dopadne. Závěrečný výsledek je jako obvykle rozporuplný.
Celkově se mi série líbila a dodatečně rovněž oceňuji, jakým způsobem na celou sérii navázaly hry, kdy tvůrci vzali drobný detail z knihy (Divoký hon, král Radovid V.) a vystavěli na tom komplexní příběh. Stejně tak dokázali rozpracovat charakter jednotlivých postav z celé ságy (Ciri nebo jednotlivé čarodějky).

5 17.09.2023