RimmerCZ komentáře u knih
Povídky mají velice originální náměty, na kterých autor často velmi trefně karikuje abnormality specifické pro Rusko. Ve většině případů mi volba námětu přišla účelná pro potřeby pointy.
V některých případech už mi to s mírou aburdnosti a napojení pointy na námět přišlo trochu přes koleno a některé prvky byly v povídkách trochu stereotypní (např. vyobrazení žen), ale jako celej je to velice zajímavé.
Některé povídky (např. ta z prostředí stavby mrakodrapu či těžby plynu) jsou pak velmi silné a mířící do černého.
Pěkná kniha, čtenář určitě zejména ocení prvky typické pro tolkienovy příběhy. Skutečně nenechá nikoho na pochybách, kdo je autorem. Je také pěkně vidět, jak jeho vypravěčství a spisovatelství zrálo - od Tuláka Rovera (coby jedna z dřívějších prací, silně provázaná s pozdějšími Dopisy Dědy Mráze), přes Hobita, který má podobné prvky, ale je dotažen dále až po mnohem vážnější a mistrovsky vypracované dílu Pána prstenů (kde i přesto jsou stejné prvky, jen jinak zapojené).
Osobně beru knihu spíše jako sběratelský kousek do knihovny a povinnou tolkienovskou četbu. Vzhledem k tomu, že je skutečně pro malé děti a vznikla jako povídačka pro sotva 5letého syna, zase takové počtení to není. Ovšem předčítat/vyprávět dítěti - na to přesně je kniha určena.
Zajímavý (byť ne originální) námět. Chápu, co chtěl autori říci a souhlasím s ním. Celkové podání mi však nepřišlo nejlepší, nějak jsem do knihy pořádně nepronikl. Ačkoli vývoj v poslední části mě velmi upoutal a dočetl jsem jedním dechem, celkový dojem z formy není valný, ač obsahu dávám 5 hvězd.
Velice zdařilé a napínavé dobrodružství. Tuto knihu jsem četl už se znalostí díla, které jí dějově předchází (Zlato kapitána Flinta) a tudíž jsem měl na děj trochu jiný pohled, nicméně si myslím, že to četbu spíše obohatilo. Ovšem v porovnání se Smithovým kapitánem Flintem Ostrov pokladů pokulhává a úroveň Stevensonova příběhu nedosahuje Smithových kvalit. Přesto, jak jsem řekl, velmi zdařilé.
Dokonale to navozuje atmosféru staroangické rodiny a jejich Vánoc, která musela být o dost romantičtější, než jakou lze navodit dnes.
Knihu musím hodnotit docela rozporuplně. Hodně jsem četl názory, že Martin je lepší v psaních kratiších povídek a novel než dlouhých děl jako je Píseň Ledu a Ohně. Nevím, jestli souhlasit. Taková Hra o Trůny či Střet Králů jsou podle mě knihy s vysokou kvalitou, Hostina pro Vrány a hlavně Tanec s Draky už jsou horší hlavně kvůli své rozbředlosti. Narůstající délka knih je podle mě jen výsledkem toho, že Martin na ně má méně času a proto není schopen dosáhnout kvality prvních knih - čím stručnější dílo, tím těžší je ho napsat.
Co se týče Rytíře Sedmi království, ze začátku jsem byl nadšen a zejména první povídka mě hodně zaujala. Z velké části to bylo ale asi jen proto, že je to něco nového z tohoto světa a člověk je za každé jeho rozšíření vděčný. Upřímně, druhá i třetí povídka jsou skoro stejné jako první, jen se liší drobně námětem. Čekal jsem, že když jsou v knize jen tři, bude každá originální. Také hlavní postava mi nepřijde tak propracovaná, jak bych čekal, vzhledem k tomu, jak silně je na ní příběh postaven. Dunk mi ve svém chování i myšlení připadá velmi nekonzistentní a jeho chování často daleko vybočuje za rámec, v jakém je jeho postava budována. Dunk co vypil truňk, tupý jako lenochodův meč má najednou záblesky geniality a chování, které neodpovídá jeho věku, zkušenostem a ba co víc, ani stylu chování, jaké předváděl do teď. Velká řada POV kapitol v Písni Ledu a Ohně mi prostě připadají mnohem lépe napsané, než tyto povídky.
Ještě bych se rád zastavil u překladu, který podrtrhl můj, již tak pošramocený dojem z knihy. nechápu, proč několik let po vydání 5 knih Písně Ledu a Ohně se překladatel rozhodl zavést zcela nové překlady skoro všech jmen a názvů (pokud nejde o záležitosti autorství pro české názvy). Překlady jako Bittersteel = Hořkoplát, nebo naopak nepřeložení Pennytree = Grošostrom, Černožár = Blackfyre, zejména Riverrun = Řekoproud či Brynden Rivers = Brynden Potok mi nedává žádnou logiku. Také překlad Hand of the King jako Ruka krále mi přijde dost divný. Zní to bizardně a navíc v češtině "ruka" zdaleka nevyjadřuje smysl tak, jako v angličtině "hand" (srov. "give me a hand" v angličtině má odlišný a širší význam než v češtině "podej mi ruku"). Již zavedený Pobočník krále je podle mého názoru pro češtinu významově mnohem vhodnější.
Ze začátku to na mě dost silně působilo a lehce jsem zvažoval, zda knihu neodložit. Doopravdy jsem to ale udělat nechtěl, tak jsem četl dál. Pozdě jsem si buď zvykl a naladil se na poněkud pesimističnější a nezvyklou vlnu, nebo Solženicyn přeci jen tématu nemoci věnoval menší prostor, resp. naředil toto téma dalšími linkami, které byli velmi zajímavé.
Jsem velice rád, že jsem již přečetl Souostroví Gulag a Jeden den Ivana Denisoviče a to přesně v tomhle pořadí, protože při četbě jsem rozpoznával odkazy a styčné body všech děl. Rakovina vše završuje tím, že účtuje se všemi lidmi a tématy - otázka života a smrtelné nemoci vše překonává. Také je zde prostor pro to, tváří v tvář smrti řešit jiné otázky než politiku a morálku a Solženicyn ukazuje, že vždy nebyl a není jen zapáleným kritikem sovětské společnosti, prožíval a umí psát i "lidských" záležitostech
Povídky jsou přesně takové - jako jsem čekal - Solženicynovské. Kdo četl Ivana Děnisoviče či Souostroví Gulag, přijde mu to, že se opět vrací do známého sovětského světa, který autor nezaměnitelným, a přitom ve všech svých dílech identickým, stylem vykresluje. Ačkoli mi přijde, že už rozpoznám Solženicynovu ideu během četby a pointu chápu celkem brzy (ostatně autor je celkem přímočarý a nepotrpí si na žádné jinotaje) ani u jedné povídky jsem se se svým odhadem přesně netrefil do toho, jak skutečně končila.
Stručně a jasně, dostal jsem od těchto povídek přesně to, co jsem od nich čekal, a co Solženicym pokaždé ve svých dílech sděluje. Takže naprostá spokojenost.
Bugakovům styl jsem neznal, ačkoli jsem viděl zfilmované Psí srdce a mohl jsem tedy matně tušit, odkud bude vítr foukat. No Diaboliáda tedy děs běs, nestydím se přiznat, že jsem z toho nic moc neměl a nevím, co bych si z toho měl vzít. Prostě směz zmatených obrazů hlavního hrdiny, který strácí půdu pod nohama. Dům č. 13 byl o dost lepší, hlavně protože byl vyprávěn "racionálním" vypravěčem a jeho sdělení tak bylo mnohem lépe srozumitelné. Ze všeho nejvíce se mi líbila poslední povídla Čičikovo putování, jejíž poselství mi bylo nejbližší a často jsem při čtení vzpomínal na pasáže ze Solženicynova Souostroví Gulag. Nicméně asi jsem opět moc nedocenil rozměr s Gogolem, snad jen to, že zvyšoval absurdnost. K Bulgakovovi se ale zatím spíše vracet nebudu.
Super, každý den jsem si ve volné chvíli přečetl víceméně jednu. Jsou krátké tak akorát a navíc se čtou krásně rychle. Většinou mám tendenci si myslet, že se to všechno stalo a nerad si připomínám, že to má jen něco pravdy.
Bohuzel disponuji jen prvnim vydanim, vsak je taky za 50 korun z antikvariatu, ale na druhou stranu si mohu dopravat ten pozitek a behem studia opravovat chybne udaje v knize, coz mi dava pocit vzdelanosti :-D
A ted vazne, je to vedomostni poklad, skoro nikdy se nestane abych neco hledal a nenalezl to v heslech teto publikace. Cele 3 roky studia mi tato kniha byla nejvernejsim souputnikem a behem zkouskoveho jsem ji skoro nepoustel z ruky a kdyz ano, vzapeti jsem po ni sahal abych si opet overil dalsi udaje. Necham si ji na veky veku a jsem si jist, ze kdokoli z IMS to bude citit stejne... nebo ji po ukonceni studia okamzite spali :-D Ale to bychom dr. Pečenkovi neudělali... :-)
Poměrně slušný gamebook, který jsem si koupil a proto ho hrál hodněkrát. Zápletka není špatná, ale vzhledem k tomu, že jsem začínal na těch největších oldschoolech jako Čaroděj z Ohňové hory a Citadela Chaosu, přišel mi tento takový nějaký umělý, ať šlo o postavy nebo zápletku, nenavodil ve mě takovou atmosféru a měl jsem k němu jiný přístup... Bylo to i tím, že byl nový a ne tak pěkně ohmataný jako výše zmiňované. Nicméně není tak moc těžký a dá se celkem v pohodě vyhrát.
Jedne ze trí gamebooků, které osobně vlasntím. Docela dobrý, netradiční tím, že člověk velí své vlastní ozbrojené síle. Velký potenciál ke chcípnutí hned na začátku, ale podle mě není moc promyšlený. Vyhrát se dá jen jedním dost specifickým způsobem. Prostě v určitém místě může jít buď tam, tam nebo tam, koupit tam to, to nebo to, pak promluvit s tím, tím nebo tím, jít s ním tam tam nebo tam a udělat to nebo ono a jen jediná přesná kombinace vede k úspěchu, přičemž ve hře není absolutně nic, co by člověka alespoň trochu navedlo a čeho by se mohl držet. Takováhle konstrukce pak hodně snižuje hodnotu hry, protože ať se nažíš jak chceš, tak je to jen veliké štěstí, které tě přivede k úspěchu,i když v životě to může platit, u gamebooku je to otravné. Ale zase je pravda, že abys ho dohrál bez podvádění, musíš to hrát hodněkrát, tedy máš hodně zábavy... jestli tě to nepřestane bavit :-D
Velice zajímavé a rozsáhlé dílo. Z určitého pohledu ne zrovna čtivé, jde pouze o komunikaci a vztahy postav zachycené na pozadí doby pozvolna končícího "dlouhého" 19. stol. Pro mě byly nejzajímavější narážky na historické události, které se objevovaly zejména ke konci knihy v souvislosti s válkou s Tureckem. Jinak jsem samozřejmě fandil Levinovi a líbily se mi zejména jeho vztahy k hospodářství. Kniha je také prodknuta filozofickou linkou, které v některých debatách vyplouvá na povrch. Tyto pasáže mi dělaly značné potíže, a leckde jsem prostě nepochopil o čem se mluví, nebo spíše co mělo být řečeno. Jednu takovouto část jsem si ale přečetl během četby ještě jednou a hned to bylo lepší. Ke knize se tedy vrátím určitě ještě jednou, ale spíše až za delší dobu, budu jí schopen ještě více ocenit. Není to holt čtění pro zajíce :-D
Je těžké hodnotit tak rozsáhlé dílo o tolika dějových liniích. Jsou tam slabá i silná místa, leckde je podle mě kniha zbytečně rozvláčná, celé kapitoly jsou prakticky o ničem a jejich účel v dílu jsem nepochopil. Stejně kvalitní vyprávění by se dalo zapsat i do o něco stručnější knihy. Na druhou stranu jsou zde i jasné kvality a místa, která jsou velmi dobrá až vynikající a ty z velké míry utváří dojem z knihy.
Moc dobré, líbí se mi hlavně linka s Cersei. Je to moc dobře promyšlené a její postava je jedna s ústředních. Myslím, že ona a její linie se narodila v autorově hlavně jako jedna z prvních a jedna z těch hlavních nosných pro celý příběh, ač v začátcích nedostává tolik přímého prostoru. Nyní, když má dostatek místa, ukazuje krásně jak je arogantní a hloupá :-)
Stále stejný vysoký standard. Není třeba tu psát nic převratného. Velmi bohatý děj všech linek, některé se mi samozřejmě líbí víc a jiné méně, ale to nic neznamená...
Zatím si stále drží kvalitu předchozího dílu a toho, co se mi na něm líbilo. Zejména se mi líbila linie Jona Sněha, která je oproti seriálu mnohem lepší. Jinak klasika, všechno bylo řečeno. Co se mi nelíbí a hlavně bude nelíbit, protože to přijde v dalších knihách, je trochu přehnané komplikování děje. Autor se snaží všechno zvrátit a každému postavit do cesty nějakou překážku, aby se vymkl mainsteramu, kde dobro vždy vyhrává... ale dělá to tak důsledně, až je mi to přijde místy maličko umělé. Píšu to kvůli lince u Zimohradu, nejprve Železní a pak ještě z Hrůzova... Starky rozdupává až zbytečně důrazně si myslím. V životě má většinou každý ve smůle trochu štěstí a naopak.
Tak po přečtení prvního dílu zatím velká spokojenost. Vůči ději, který znám ze seriálové adaptace mám určité výhrady, například přílišná posedlost zvraty a vražděním postav mi přijde už poněkud samoúčelná. Nicméně první díl tímhle rozhodně netrpí, stejně jako tím netrpěla první seriálová řada, takže si své námitky schovám na další díly.
I v seriálu mám rád první řadu, hlavně Sever a Zimohrad, Jonovu linii a Robert Baratheon je mou oblíbenou postavou, i když více se mi líbil v seriálu, než v knize. Za první díl 100%, ač se to kvůli prologu tváří jako fantasy, není tomu tak, ale to nevadí, beru jak to je.
Skutečně jeden den. Nejprve jsem četl rozsáhlé Souostroví Gulag a tak tohle pro mě bylo jako vrátit se na chvíli na místo, které je mi věrně známé a kde jsem "doma".
Občas si zde někdo stěžuje, že Solženicyn je moc popisný a nedává do toho emoce. Ale to je přesně tak, jak to chce. Chce tak navodit ten pocit monotónosti, který člověka pohltí, když stejný scénář prožívá, v případě Ivana Děnisoviče, 3 653 dní za sebou. Přesně ukazuje ty drobné radosti a úspěchy, které nám připadají nicotné, ale které jsou vše, na co se trestancův život scrvrkl, a které každý den činí rozdíl mezi životem smrtí.