RoBertino27 komentáře u knih
U některých pohádek můžeme hovořit spíš o legendách, ale přesto mají svůj osobitý styl. Slabého sbírka není přehlídkou typických bytostí, najdeme v ní kolikrát život v tak syrové podobě, jak umí skutečně být. Asi nejvíc mi v paměti utkvěl příběh starého kávového mlýnku, v němž je bolest, nevděk, zášť a smrt až příliš častým hostem. Přitom nijak neztrácí na optimismu a půvabu...
Kniha má velký přínos pro seznámení s činností československých letců v britských barvách, ale kdo nerad čte výčet bojových akcí a milejší jsou mu bohatě popisované bitvy, může být mírně zklamán.
První seznámení s pozadím atentátu na Heydricha. Pochopitelně vydání z počátku 60. let nelze srovnávat s novými skutečnostmi, ale v jeho prospěch bude právě ona skutečnost výrazně hovořit. Styl postupných rozhovoru včetně přesného popisu samotného činu československých vojáků působí přesto přehledně - autor evidentně poskládal zodpovědně všechny tehdy dostupné informace.
Velmi zajímavě pojatý příběh, ovšem skrývající určitou pastičku - sice se tváří jako autentický pohled do zákulisí F1, ovšem těch dobarvených a "vylepšených" míst je tam příliš mnoho. Fundovaní fanoušci F1 tu najdou mnoho příměrů a odkazů na opravdové příběhy a reálné události, ale záhy rozpoznají, kde se nůžky fikce a skutečnosti rozevírají.
Kniha má dva aspekty - jedním je chvályhodné uvedení takřka kultovních komiksů, které jsme hltali v 70. letech a netrpělivě čekali každých 14 dní na další přísun dobrodružství, ovšem způsob provedení není příliš nejšťastnější. Nejde jen o nepříliš dobře napsané průvodní texty, ale také fakt, že u titulu 10 000 mil na vzdorujících strojích chybí celá první polovina, kterou nahradil pouze psaný text (důvod takového rozhodnutí není vůbec uveden). Stejně tak s ohledem na další publikace není vůbec zmínka o pokusu zreinkarnovat Pavouka Nephilu pod jiným titulem v záhy ukončené edici komiksových časopisů Aréna.
Mladík Kuděj, v USA zvaný Gooday, projde mnoha různými místy a situacemi, od námezdní práce u různých farmářů v kraji, přes nepříjemné setkání s Ku-Klux-Klanem a pokus o vlastní ranč až k potulce, pobytu v domě Armády spásy a trpké zkušenosti v trestaneckém stavebním táboře. Jeho příběh je postaven na vztazích, přátelských i nutných k přežití, díky nimž nakonec může slavit určitý happyend. Psáno s lehkou nadsázkou, občas humorem zabíhajícím do černých vod, přes smutné a zdánlivě bezvýchodné okamžiky stále v lehce optimistickém duchu.
Spíše prostý a místy - s ohledem na dané prostředí - lehce nepravděpodobný příběh; dá se poměrně dobře číst a pokud se o něm nebude příliš přemýšlet, může být i zábavný. Jako zajímavost lze uvést, že Cedry na Libanonu byly v edici Karavana vůbec prvním reprízovaným titulem.
Čtyři příliš nekomplikované kriminální příběhy postavené na nesourodé dvojici nadporučíků v nově otevřeném VII. oddělení plně dokládá Steklačovu schopnost na malém prostoru vytvořit čtivé minidílo. Je pochopitelné, že tu nenajdeme komplikované pátrání plné zvratů - jde o příjemně napsané případy, u nichž se čtenář může odreagovat.
Není vůbec od věci si tuto knihu přečíst i po mnoha letech a zamyslet se nad ní. Ovšemže byla ona Angolská anabáze zasuta do prachu dějin a málokdo si na ni vzpomněl, ostatně jsem jednou slyšel velmi zajímavé hodnocení: "Byli tam za komoušů, tak proč na ně vzpomínat!" Pokud mají navrch podobní "odborníci", pak není divu, že se téměř vůbec nic neví ani o televizním filmu Vladimíra Kravčiaka Angolský deník lékařky (1984), ač na něm pracoval další významný člověk - kameraman Jiří Stöhr. Na Klímově provedení mi chybí jediná věc, poněkud detailnější popis situace - proč k ní vůbec došlo a co bylo příčinou a důvodem. Ale i tak se jedná o velice silný zážitek, protože ho psal sám život.
Ačkoliv se detektivka dotýká sportovního prostředí, autor velice záhy příběh rozestře do mnoha dalších oblastí. Počet podezřelých stoupá a čtenář vlastně do poslední chvíle nemůže tušit, co souvisí s čím. Svižné tempo i střízlivý pohled na práci policie v době, kdy bylo módní spíše osočovat dává netradičnímu příběhu zajímavý rozměr. Václav Folprecht nicméně nezapře své sportovní zaměření a dokáže čtenáře nejednou překvapit.
Pokud se zaměříme na "Souškovo" bodré, nijak nepřikrášlované vyprávění, nemá kniha sebemenší nedostatek. Bohužel její celkové vyznění kazí několik vyslovených historických nesmyslů (například v případě MS 1974 ve Finsku), které by si autoři mohli a měli ohlídat. Zvláště, když jsou ony překroucené údaje snadno dohledatelné.
S ohledem na školní okolnosti jsme knihu dostali přečíst téměř "příkazem", ale nakonec se z ní vyklubal celkem realistický příběh o sirotkovi, jehož se ujmou vojáci. Ačkoliv pozadí jeho života není tak detailně popsáno, nelze pominout pochopitelné trauma ze ztráty blízkých a dětskou snahu je pomstít. Neřekl bych, že příběh je nějak drastický či nadnesený, co se ve válce dělo, to si mimo přímých účastníků jen těžko můžeme představit. Logicky z toho plyne i jistá propaganda - jako u všech vítězů. Nezdá se mi také, že by Rudá armáda byla zvlášť heroizovaná, což naznačuje zvláště závěr.
Kdo viděl podobně laděné filmy Borisek, malý seržant (1975) či Stalo se v rozvědce (1968), určitě si na Syna pluku vzpomene. A ještě dodatek - časopise Ohníček (24. a 25. ročník - 1973-1975) vycházely osudy Váni Solnceva v komiksové podobě ve ztvárnění známého ilustrátora Karla Franty.
Bezesporu fundovaně napsaná a pečlivě sestavená kniha, ovšem nemohu se zbavit pocitu, že za zdánlivou "přímou nestranností" se skrývá mírný, opravdu mírný pokus shodit z Beatles onen nádech dokonalosti a světu vysvětlit, že vlastně byli skutečně jen velmi průměrnými hudebníky a jejich tvorba v podstatě byla ještě o stupínek méně kvalitní. Tři čtvrtiny písní autor označuje za v podstatě nezajímavé a nepříliš povedené - jistě, nepsal knihu proto, aby pěl ódy, ale pak by bylo dobré, aby se pokusil vysvětlit nikoli důvod jejich masové obliby v době vydání - víme, že tehdy byli Beatles v kursu a i kdyby vydali na desce smrkání do rytmu, určitě by se taková věc prodávala. Spíš aby nám objasnil, proč jsou jejich písně hrané i po šesti desítkách let a pořád znějí dobře.
Jako velký klad hodnotím časovou tabulku, je to velmi dobrý nápad a má ve srovnání s kariérou orientační přínos.
U zpovědi Alistaira Taylora se nemohu zbavit tří potíží: 1. je bezesporu velmi detailním pohledem ze zákulisí, ale ne vždy líčení tajemníka Beatles nese punc věrohodnosti. Což je i případ kolem údajné spojky mezi Beatles a jejich manažerem Raymondem Jonesem. Zvláště po odhalení existence Jonese to na Taylora nevrhá moc dobré světlo. 2. S tím je spojen i druhý bod - leccos z mírně diskutabilních faktů v kariéře Beatles pak nevypadá jako vysvětlení sporných míst, nýbrž vyznívá ještě více diskutabilněji. A konečně 3. jak je známo, Taylor byl od Beatles "odstřižen" značně necitlivě, ačkoliv jednotliví členové skupiny v tom přímo prsty neměli. I proto místy kniha působí jako vyřizování účtů a obvinění jen proto, že se Beatles Alistaira nezastali. Kdo zná Beatles na úrovni lepšího průměru, bude nadšen - skuteční experti, kteří se nepřou o konkrétní data, nýbrž minuty a vteřiny jednotlivých událostí nejspíš budou mnohokrát na pochybách.
Je to zvláštní, ale poprvé jsem tuto knihu držel v ruce jako Die Geschichte der Beatles a pracně z ní překládal jednotlivé pasáže. Nejde tu ani tak o to, že Hunter Davies měl svolení od samotných Beatles a leccos tedy měl od zdroje, spíš o formu a způsob. Nová vydání knihy jsou samozřejmě velmi důležitá, už jenom kvůli dostupnosti a pak poznání fenoménu Beatles. Podle různých "rádobyodborníků" po nich neměl za pět let po jejich prvním úspěchu v britských žebříčcích štěknout ani pes...
Nejspíš jako mnoho dětí mé generace jsem ke Karlíkovi dospěl ve formě obrovského fenoménu zvaného "román na pokračování". Tenhle byl k mání v Mateřídoušce a dokonce jsme ho v hodinách češtiny četli nahlas. Dodnes mě mrzí, že tuto originální verzi s úžasnými kresbami Jaroslava Maláka nemám - čas bývá neúprosný.
Jde sice o dětskou knihu - a pro nás byla Wonkova Medosladká rajská pochoutka tajemným snem - leč mám dojem, že pan Dahl do příběhu vtipně vpašoval odsouzení těch nejběžnějších špatných vlastností - od přecpávání a přezíravost díky mamonu, přes zlozvyky (zde v podobě žvejkaček) až k závislostem (Miky Telekuk) - a to ještě tehdy autor netušil, jak se světem zatočí mobily a sociální sítě vůbec. Proto Karlíka považuji za ideální dílo, které by rodiče svým ratolestem měli povinně předčítat, aby si také leccos připomněli. Ještě slovíčko o filmu - na rozdíl třeba od moderně pojaté a zcela předlohu devalvující Války světů je Burtonův film velmi vlídným zpracováním. Ale nenechte se mýlit - můj názor je určitě ovlivněn velmi povedeným Veruka Salt Song.
Po přečtení je patrné, že kniha vznikla v době "nového" vnímání formy literatury faktu, působí poněkud ve stylu "spíchnuto horkou jehlou" a s mírně bulvárním nádechem, možná bychom místo popisu večírků čekali víc informací v zásadních místech kariéry nejen Jarmily, ale i jejího muže, ale jako doplnění celkového profilu osobnosti Františka Šťastného je o příjemný bonus.
Příliš mnoho "faktů", kterým chybí nějaká souslednost a především vysvětlení. Kolem smrti Johna Lennona se vyrojilo mnoho spekulací, ovšem postupem času se pozvolna rozplývají. V této knize je těch informací příliš mnoho, takže se v ní Lennon jaksi ztrácí.
Těžko se budeme přetvařovat, že socialistická revoluce na Měsíci mohla proběhnout za podpory Neználka & his best friends. Ale svůj půvab kniha neztrácí, vlastně poukazuje i na některé nešvary, které sužovaly zcela určitě kohokoliv. Propaganda bujela na obou stranách ideologicky rozděleného světa a způsob, jakým ji podal autor Neználka rozhodně nebyla taková, že bych vrhl knihu do ohně...
Někoho určitě napadne - co s knihou, v níž je jenom seznam článků? Já osobně nad ní zajásal, protože to byl další podklad po badatelskou činnost. Nikdo by nevěřil, kolik až legračních nesmyslů se v oněch vymezených letech objevilo v článcích, uvedených v seriózních titulech. Proto jsem rád, že ač nízko- či přímo mizivěnákladová publikace skončila nakonec i v mé Beatles-sekci.