RoBertino27
komentáře u knih
Tajemství Liberatoru X 330
František Kaucký
Pokud nad příběhem Liberatoru nebudete příliš přemýšlet, bude to celkem zajímavá četba, hlavně co se osudů jednotlivých protagonistů týče. Kaucká naštěstí nepřisuzuje jejich osudy konkrétním osobám, aby „vytřískal“ marketingové body. Dobře napsáno, ale bohužel s ohledem na vydání už poněkud tendenčně. Souhlasím s uživatelem P3trisem, že v jím navrhované formě by se jednalo o zajímavý materiál - ovšem kdo by ho zaplatil...
Cesta končí pod Huascaránem
Jan Suchl
Huascarán jsem objevil u otčíma v knihovně a je pravdou, že v jinošské době jsem jenom prohlížel obrázky. Pak jsem se začal o problematiku zajímat více a Suchlova kniha mi posloužila jako vstupní brána do příběhu plného nešťastných náhod, problémů, dalo by se říci zásahů shora či nedorozumění. Poněkud nepřehledná je oblast po katastrofě, jíž autor pojal jen jako faktografickou záležitost, jakoby přejatou z tehdejšího tisku. Bohužel i dnešní výklad celé katastrofy - Expedice Huascarán '70 byla vůbec první, která na nějaké hoře zahynula kompletní - jsou plné nedostatků či mylně vyložených faktů.
Stavíme makety letadel a kosmických lodí
Václav Šorel
Kdo nebyl modelářem, nepochopí. Pravda, byl tu časopis ABC, v němž se mnoho věcí díky vystřihovánkám ulehčilo, ale autorův záběr byl mnohonásobně větší a snad doufal, je postupně přitáhne k modelaření ve všech kategoriích více zájemců. Knížka vyšla v době, kdy už ,ábíčkovské' slepovánky jely naplno, proto ji lze brát z tehdejšího hlediska jako vítané rozšíření, z dnešního coby zajímavé ohlédnutí za určitou etapou tohoto oboru.
Práskač
Edgar Wallace
Typický Wallace - máte dojem, že kráčíte s inspektorem Lesliem anglickým mlhavým příkrovem a obáváte se, odkud přiletí kulka. Mnohým se může zdát, že je detektivka sepsána poněkud povrchně a postrádá hloubku, ale každá doba má svůj styl a přístup. Wallace jich využil bezezbytku.
Rasputinovo proroctví
Steve Berry
Berry se vymanil z Maloneho oblasti a pustil se do tématu, jehož se chopilo mnoho lidí před ním, ať po stránce fiktivní nebo dokumentární. Rasputin nakonec byl postavou, k níž se - v různých formách - seběhli filmaři, hudebníci i konspirátoři. O to zajímavější bylo vyčkávání, co s tímto tématem Berry provede. Musel fabulovat, zvláště když si uvědomíme pravý stav věcí. Vytvořil poměrně zajímavou zápletku, a nemusí nás trápit, že zvolil obdobný styl jako scénáristé akčních amerických filmů z 80. let, kdy sovětské vojsko a policie byla banda blbečků a hrozní členové KGB mozky s nulovým IQ. Splnil i potřebné kvóty současných nároků (rasové, feministické) a nakonec z toho vyšlo dílo sice fakticky dost kulhající, ale kdo nad souvislostmi nechce příliš uvažovat, tak si dobře počte.
Mzda strachu
Georges Jean Arnaud
Mzda strachu má ultrazvláštní postavení. Jestli jsem někdy viděl nejdřív filmové zpracování a až poté četl knihu, tak v tomto případě jsem shlédl nejdřív Friedkinovu verzi (zkrácenou, určenou pro kina), poté Clouzotův snímek z roku 1953 a až poté se mi do rukou dostala ona útlá knížečka. Překvapení bylo velké, čekal jsem bichli o x-stech stranách, přitom autor dokázal na poměrně malé ploše vytvořit a říci vše podstatné. Vracet se samozřejmě budu ke všem třem variantám, protože každá má osobitou originalitu někde jinde. U knížky lze ocenit ničím nepřikrášlený, úsporný, suchý sdělující tón, o to více nabízející prostor k vlastní fantazii.
Čas lovu
Jeffery Deaver
Shaw si tentokrát v knihovně počkal, ale stálo to za to. Někdy je až dehonestující psát o tradičně dobrém příběhu, tentokrát Jeffery zaútočil na naši pozornost, protože to spletité předivo se opravdu muselo velmi pečlivě sledovat. Proč tedy ta chybějící půlka? Tak trochu kvůli stejné „nákaze“ jako u Lincolna Rhyma - zvraty už jsou tak trochu „za každou cenu“. Ale jinak starý dobrý Deaver jak ho známe.
Ďáblův potok
Todd Keisling
Určitě se to stalo mnohým ze zdejších uživatelů. Začnete číst a náhle si říkáte - krucinál, tohle už někdo napsal. Odlišnosti v maličkostech, dějové obraty jsou možná zpřeházené a sem tam něco chybí nebo přebývá, ale syžet je pořád stejný. Jistě, při vědomí kolik knih bylo napsáno a vydáno je to stále těžší, ale tady toho funguje opravdu hodně málo - a sem tam nějakou všeléčící erotikou se věc nezachrání. Velké očekávání se změnilo v menší boj o přežití, ale na rozdíl od uživatelů Samar-Dev a Arlienen nevylučuji ještě jednu možnost, třeba je nutné číst více mezi řádky.
Případ Balt - Orient
Ivan Milan Jedlička
Někde mezi 3 a 4 hvězdičkami. Lze říci, že ona rozvláčná nálada, umocněná i osobním přístupem hlavního vyšetřovatele Starého by se dala zkrátit, ale zároveň tím vyvstává otázka - neztratila by tím detektivka mnohé ze své přitažlivosti? Je to snad jediný nedostatek, protože naráz se vlakový mord zhltnout nedá a často se čtenář dostává do situace, kdy si honem nevybaví, kdo je vlastně kdo. U mě s ohledem na náklonnost k železnici vlastně četba povinná.
Miki Volek: nespoutaný život krále českého rock and rollu
Jaroslav Kříženecký
Je opravdu těžké posuzovat osobnost, jejíž největší sláva proběhla v dobách, kdy se teprve klubal na svět. Spíš je zásadní vnímat jeho nelehkou cestu a pád, mající hodně podobný rys s některými dalšími osobnostmi, jejichž rozsah byl hodně omezený. V každém případě se příběh nekorunovaného krále rock'n'rollu čte hodně dobře.
Strašnice - zahrada Prahy, brána armád
Pavla Státníková
Jako rodák z dané oblasti jsem se na tuto knihu opravdu hodně těšil - a skutečně je zpracovaná opravdu zajímavě. Jenže je to i určitá nevýhoda - prolezl jsem Strašnice křížem krážem a nacházím bílá místa. Je mi jasné, že ne vždy nebylo možné najít danou dokumentaci či snímek, ale potom lze publikaci považovat za ochutnávku, po níž by měl následovat hlavní chod.
Nádraží a železniční tratě: Zaniklé, proměněné a ohrožené stavby
Kateřina Bečková
Tato kniha má kromě historicky výpovědní hodnoty ještě jeden aspekt - vzpomínkový. Při pohledu na snímky jako bych se procházel těmi místy, jež už dnes neexistují a nelze je vrátit. Je úžasné, že se podařilo (jak mi autorka sdělila, někdy i díky obrovské náhodě) shromáždit takové množství fotografií, díky nimž máme možnost se vrátit do historie a prohlédnout si Prahu takovou, jakou už ji nikdy neuvidíme.
Třetí výprava
Vlastislav Toman
Je to zvláštní, ale pana Tomana jsem začal vnímat až po onom dětském okouzlení časopisem ABC. Získal jsem první knížky a poznával ho z mnoha dalších stran. V každém případě vždy profesionálně přistoupil k dané látce a jeho kratší či delší výtvory neměly většinou slabších stránek. Třetí výprava je v podstatě zakončením dvou výprav do Ztraceného světa - a k dalším krátkým celkům chovám stejnou náklonnost.
Odysseus
Václav Šorel
Při rozhovorech s panem Šorelem jsem se dozvěděl, že podobně jako Jaroslav Foglar nebo tvůrci Modré pětky i Václav tak trochu bojoval s nápady. I proto se Odysseus hodně podobá Hlídači na Ikaru - toho jsme si mohli přečíst v druhdy rozšířené Kometě. Autorovi nelze upřít snahu o atraktivitu a obrovské nadšení pro sci-fi oblast, ale s lítostí lze konstatovat, že pozvolna zaostává za předchozími výtvory.
Nejrychlejší rakve světa
Miloš Kovářík
Publikace vycházející z črtů a článků, z nichž většina byla uvedena v měsíčníku MOTORistická současnost (krátce MOTOR) nebo jeho přílohách Grand Prix Sport či Piloti F1. Nezapře autorův styl a je jen mou čistou spekulací, zda nebyla poskytnuta jako jistá úlitba a testovací publikace ve snaze sehnat nakladatele pro jiný Kováříkův úžasný megaprojekt, jenž ve zmíněném MOTORu vycházel na pokračování - Kdo je kdo v automobilovém sportu. Bohužel po sedmi letech a necelých 400 stranách dostal jen k písmenu F (poté MOTOR zkrachoval) - jinak by to byla naprosto fantastická záležitost.
Světové piruety
Josef Dědič
Zajímavá historická sonda do sportovního odvětví a jeho historie - ačkoliv jsme v krasobruslení dosáhli nejeden úspěch a jména Nepela, Mašková, Vrzáňová, Barna, Sabovčík, Kovaříková-Novotný, Verner, Březina fanouškům něco určitě řeknou (omlouvám se na ty, na něž jsem si hned nevzpomněl). Bohužel je stále tak trochu Popelkou a postupně jsme vyklidili pozice až nedůstojně. Pan Dědič coby funkcionář, rozhodčí i někdejší aktivní krasobruslař popsal těch několik zajímavých příhod i s lehkou nadsázkou a bezesporu zajímavě, ale je to právě obrovský časový odstup, jenž asi těžko přiláká nové adepty do světa ladných ledových křivek.
Kluci, holky a Stodůlky 1
Eva Bernardinová
Nebudu fabulovat - knížku jsem vlastně strávil v prehistorickém věku moderní techniky, když ji vysílali na pokračování v rozhlase - tenkrát ji fenomenálně četl mistr František Filipovský. Snad kvůli připomenutí jsem ji po dlouhých letech otevřel a nemohu říci, že by svůj půvab ztratila, ale přeci jenom na ni nahlížím z pohledu dospělého. To je můj, nikoli její prohřešek.
Proč bychom se nepotili aneb Jak se chodí po horách
Zdeněk Šmíd
V tomto případě jsem začal na horách a pak teprve sestoupil k vodě. Proto jsem byl poněkud zmaten určitým zmatkem v přítomných postavách. Pro mě byla četba docela zábavná v tom, že jsem se k ní dostal po čtrnáctidenním pobytu ve Vysokých Tatrách. A musel jsem přiznat, že leccos mělo svou kouzelnou spojitost, včetně avizovaného, ale už poměrně dávno vyhořelého ubytovacího zařízení.
Bubny Berberů aneb Proč bychom se nesušili
Zdeněk Šmíd
S Bubny Berberů mám obdobný problém jako s panem Švandrlíkem a „postrachem Posázaví“, takto žáky Kopytem a Mňoukem. Cestování poněkud okleštěného někdejšího „vedlejšího produktu Kenyho obžerství“ cválá trochu klopotně a marně se snaží postavit se po bok našemu vodáckému prostředí. Celé to působí jako kdyby někdo autorovi řekl, že je škoda nevyužít potenciál vodácké party, jenže zbavit je jejich přirozeného živlu se minulo účinkem. Pořád to ale neznamená, že se další epos dobře známých hrdinů čte hůře.
Tvrz
Václav Šorel
Tvrz mě pochopitelně nemohla minout ze dvou důvodů (druhý viz zajímavosti) - je sice pravda, že jsme podobné případy, třeba v odlehčenější formě - polský film Prsten kněžny Anny (1970) nebo eskapády páně Broučka, jenž - jaká to náhoda - také „zabloudil“ do husitské doby, třebaže ne stejného roku, popřípadě další autorův „opus přesunu v čase“ Hlídač na Ikaru. Autoři byli do jisté míry limitováni rozsahem časopisu, proto je Martinův pobyt ve středověku vlastně epizodní, ale přináší několik zajímavých momentů a myšlenek.
Osobně ale zrovna nevítám ono přizpůsobování - a tím pádem vyklízení pozic a zlehčování přístupu oné nastupující generaci. Asi to bude znít nepatřičně, ale Čapkův Krakatit také neuspěl ve snaze ho překopat do „srozumitelnější“ moderní podoby (byť jen filmové v podobě Temného slunce) a tak bychom mohli pokračovat. Každá doba má svůj půvab a měla by čtenáře přinutit se jejími atributy seznámit, a ne je vymazat a nahradit. Takhle totiž s ohledem na stále bující technický rozvoj budeme každou knihu co deset let upravovat.