RoBertino27
komentáře u knih

Při rozhovorech s panem Šorelem jsem se dozvěděl, že podobně jako Jaroslav Foglar nebo tvůrci Modré pětky i Václav tak trochu bojoval s nápady. I proto se Odysseus hodně podobá Hlídači na Ikaru - toho jsme si mohli přečíst v druhdy rozšířené Kometě. Autorovi nelze upřít snahu o atraktivitu a obrovské nadšení pro sci-fi oblast, ale s lítostí lze konstatovat, že pozvolna zaostává za předchozími výtvory.


Publikace vycházející z črtů a článků, z nichž většina byla uvedena v měsíčníku MOTORistická současnost (krátce MOTOR) nebo jeho přílohách Grand Prix Sport či Piloti F1. Nezapře autorův styl a je jen mou čistou spekulací, zda nebyla poskytnuta jako jistá úlitba a testovací publikace ve snaze sehnat nakladatele pro jiný Kováříkův úžasný megaprojekt, jenž ve zmíněném MOTORu vycházel na pokračování - Kdo je kdo v automobilovém sportu. Bohužel po sedmi letech a necelých 400 stranách dostal jen k písmenu F (poté MOTOR zkrachoval) - jinak by to byla naprosto fantastická záležitost.


Zajímavá historická sonda do sportovního odvětví a jeho historie - ačkoliv jsme v krasobruslení dosáhli nejeden úspěch a jména Nepela, Mašková, Vrzáňová, Barna, Sabovčík, Kovaříková-Novotný, Verner, Březina fanouškům něco určitě řeknou (omlouvám se na ty, na něž jsem si hned nevzpomněl). Bohužel je stále tak trochu Popelkou a postupně jsme vyklidili pozice až nedůstojně. Pan Dědič coby funkcionář, rozhodčí i někdejší aktivní krasobruslař popsal těch několik zajímavých příhod i s lehkou nadsázkou a bezesporu zajímavě, ale je to právě obrovský časový odstup, jenž asi těžko přiláká nové adepty do světa ladných ledových křivek.


Nebudu fabulovat - knížku jsem vlastně strávil v prehistorickém věku moderní techniky, když ji vysílali na pokračování v rozhlase - tenkrát ji fenomenálně četl mistr František Filipovský. Snad kvůli připomenutí jsem ji po dlouhých letech otevřel a nemohu říci, že by svůj půvab ztratila, ale přeci jenom na ni nahlížím z pohledu dospělého. To je můj, nikoli její prohřešek.


V tomto případě jsem začal na horách a pak teprve sestoupil k vodě. Proto jsem byl poněkud zmaten určitým zmatkem v přítomných postavách. Pro mě byla četba docela zábavná v tom, že jsem se k ní dostal po čtrnáctidenním pobytu ve Vysokých Tatrách. A musel jsem přiznat, že leccos mělo svou kouzelnou spojitost, včetně avizovaného, ale už poměrně dávno vyhořelého ubytovacího zařízení.


S Bubny Berberů mám obdobný problém jako s panem Švandrlíkem a „postrachem Posázaví“, takto žáky Kopytem a Mňoukem. Cestování poněkud okleštěného někdejšího „vedlejšího produktu Kenyho obžerství“ cválá trochu klopotně a marně se snaží postavit se po bok našemu vodáckému prostředí. Celé to působí jako kdyby někdo autorovi řekl, že je škoda nevyužít potenciál vodácké party, jenže zbavit je jejich přirozeného živlu se minulo účinkem. Pořád to ale neznamená, že se další epos dobře známých hrdinů čte hůře.


Tvrz mě pochopitelně nemohla minout ze dvou důvodů (druhý viz zajímavosti) - je sice pravda, že jsme podobné případy, třeba v odlehčenější formě - polský film Prsten kněžny Anny (1970) nebo eskapády páně Broučka, jenž - jaká to náhoda - také „zabloudil“ do husitské doby, třebaže ne stejného roku, popřípadě další autorův „opus přesunu v čase“ Hlídač na Ikaru. Autoři byli do jisté míry limitováni rozsahem časopisu, proto je Martinův pobyt ve středověku vlastně epizodní, ale přináší několik zajímavých momentů a myšlenek.
Osobně ale zrovna nevítám ono přizpůsobování - a tím pádem vyklízení pozic a zlehčování přístupu oné nastupující generaci. Asi to bude znít nepatřičně, ale Čapkův Krakatit také neuspěl ve snaze ho překopat do „srozumitelnější“ moderní podoby (byť jen filmové v podobě Temného slunce) a tak bychom mohli pokračovat. Každá doba má svůj půvab a měla by čtenáře přinutit se jejími atributy seznámit, a ne je vymazat a nahradit. Takhle totiž s ohledem na stále bující technický rozvoj budeme každou knihu co deset let upravovat.


Mým výchozím bodem bylo vydání z roku 1983 a protože jsem se postupem času mohl dostat i k dalším, bylo to zajímavé srovnání. Oslavovat autora za jeho vysoce fundovaný přístup je vylévání vody do moře či nošení dříví do lesa - mě opravdu přitahovaly i určité detaily a situace, mající téměř románovou podobu. Zaujal mě komentář uživatele jadrana, pod nějž se mohu podepsat - přidal bych i zjevně alibistické postupy, což byl například průjezd válečného konvoje admirála Otto Ciliaxe kanálem La Manche za denního světla prakticky Britům před nosem.
Je tu i pár souvisejících témat, například hon na zásobovací loď Altmark a její dopadení nebo zničení obřího suchého doku ve St. Nazaire (operace Chariot), určeného původně pro zaoceánského obra, parník Normandii.
Knihu jsem si opět a rád znovu otevíral a míval jsem pocit, že každým přečtením se dozvídám opět nějakou maličkost navíc.


Dnes máme čtenářské výzvy, v době dávno minulé (z hlediska dnešních teenagerů, tiktokerů, youtuberů a influencerů zcela určitě) jsme si psali čtenářský deník. Jedno z témat znělo Jules Verne, i vydyndal jsem na babičce titul zdaleka ne tak známý - jinak se to hemžilo Tajuplnými ostrovy, 20 000 mílemi pod mořem a sem tam proběhly kolem i Děti kapitána Granta. S ohledem na dobu čtení jsem odhalení trestného činu nerozporoval, vlastně dodnes nevím, zda je či není aspoň částečně možný. Bohužel jsem byl hodně zklamán televizní inscenací ČT, která z Bratrů Kipových udělala něco docela jiného - postavy mají zcela jiné charaktery a ani příběh neběží podle předlohy.


Na počátku byla filmová verze a po ní tak trochu překvapení, jak se literární předloha liší. Je ale pravda, že napsaná je velice dobře a můžeme si pohrávat s myšlenkou, že Lodivoda Dunajského třeba jednou někdo znovu natočí. Osobně oceňuji v některých Verneových knížkách použitý model, že vedle příběhu se dostáváme i do historických souvislostí, ne vždy známých.


Zajímavý pohled do zákulisí bojů o nejvyšší rychlost na souši, mimo jiné dokumentující rychlost technického rozvoje. Karel Hrubec byl velmi zdatný motoristický novinář a pokud nenapsal více knih, pak to bylo kvůli jeho práci, kdy vytvořil mnoho materiálu o formuli 1, prezentovanou v motoristických časopisech. Tato kniha má vlastně jedinou vadu, za níž ovšem autor nemůže: letitý datum vydání.


Je asi zbytečné opakovat fakta přispívatelů níže. Skutečně na první pohled Vzducholoď 9 nabízí opravdu solidní prostor pro rozehrání mnohem většího příběhu. U Blocka musíme počítat s tím, že má vždy dva póly a odmítá v nich slevovat. Takže obě strany pak jednají podle předem stanovené šablony a zapomínají, že mají vlastní názor, mozek a třeba i prosté pochybnosti.
Jinak je tu spousta nedostatků - účelově přežívá až příliš málo lidí, neboť kdokoli navíc by se nehodil do málo pravděpodobné šachové partie. Rozumu se brání přijmout fakt, že nebyly využity protijaderné bunkry či další možnosti, kde lze přežít. Block potřeboval oživit studenou válku a učinil tak plochou, účelovou a nedotaženou formou, aby přitom pominul jiné a mnohdy lákavější oblasti termojaderné katastrofy.


Kniha vytvořená ve spolupráci s Petrem Bošnakovem velmi pečlivě monitoruje existenci skupiny, jejíž tvorba od 70. let byl byla předmětem mnoha dohadů a debat na téma "manažerské prášky", Cenný je pohled do zákulisí a zejména pak na období, kdy měl Katapult zakázáno oficiálně vystupovat na některých místech naší republiky. Kniha má formát rozhovoru a někdo možná bude považovat Říhovo líčení jako příliš sebevědomé, ale lze jen dodat, že za něj hovoří především jeho dílo.


André Laurie si mě získal něčím jiným, než Trosečníkem z Cynthie. Také jsem se dostal k sešitu Karavana a po přečtení (čestně se přiznám, že to šlo mírně ztuha) jsem zjistil, že onen Verne v titulu píše poněkud jinak. Při zevrubném studiu Julesova díla jsem zjistil pravý stav věcí, což vedlo k pátrání po díle monsieura Lauriea. Trosečník není špatný, ale nesedl mi, což neznamená, že jde o špatné dílo.


Drogová problematika v Československé socialistické republice, to nebyl jen Radek John a Memento. Josef Klíma vytvořil syrově konkrétní dílo, svým odhalením pro mnohé až neuvěřitelné, nejspíš i pro oficiální místa, ovšem danou problematiku nešlo přehlížet. Autor tu odvedl opravdu velmi kvalitní práci.


Pro fanoušky legendárního trojnásobného mistra světa absolutní povinnost, i když onen zasvěcený způsob tu trpí několika drobnými nepřesnostmi a případně i vynechání některých poměrně důležitých pasáží (začátek jeho kariéry v F1, včetně zajímavostí kolem jeho prvního angažmá i sporech s dalším brazilským mistrem Nelsonem Piquetem). Kdo se však seznamuje s mužem, jenž podle mnohých změnil tvář F1, bude určitě spokojen. Možná by si kniha zasloužila hodnocení 3,5 hvězdičky, tentokrát se omlouvám za zaokrouhlení dolů.


Janek, Grigorij, Gustík, zpočátku Olgierd a poté Tomáš - tak jsme je znali ze seriálu, jenž jsem měl zasutý hluboko v mysli. Dva díly Przymanowskiho předlohy se ke mně dostaly podstatně později a po jejich přečtení je dobré připomenout, že některé události (spíše drobnosti) jsou rozvedeny, případně mají jiný průběh, také některá jména se oproti původnímu dabingu liší, ale to není podstatné. Autor zvolil mírně zjednodušený, místy odlehčený přístup, ostatně pár let po válce nebylo nutné její hrůzy dopodrobna opakovat. Každopádně je to ten lepší způsob zpracování válečné literatury a že už je dnes překonaná a nové generace nechápou její ztvárnění, to je stejný problém, jako když současní teenageři nejsou s to pochopit, že dřív nebylo nic jiného, než telefony s číselníkem a pevná linka.


Pro mnohé čtenáře se Jules Verne stal typickým autorem dobrodružných románů na pomezí sci-fi, plných tajemných a často komplikovaných postav. Osobně se domnívám, že v "epizodě" z americké "zásadní" války dokázal vybudovat velmi zajímavou zápletku, tentokrát postavenou ryze na vypravěčském umění a mistrné kombinaci. Nelze tedy Sever proti Jihu odsuzovat jen proto, že tu nenajdeme žádnou technickou, dosud neznámou novinku nebo dobývání dosud neznámých území, případně cestu mimo Zemi. Naopak se tu lehce populární formou dozvíme něco drobného z dávné americké historie.


"Kluci" se svezli s Poplachem v Kovářské uličce a upřímně - líbilo se mi rozložení schopností na trojici, takže se dalo čekat, že budou bezezbytku využity.
Ke komentáři uživatele ippokorny bych chtěl podotknout, že většina podobně laděných příběhů bude mít podobně "nedostatky". Autor knihy zjevně chtěl hrát na cituplnou notu.
A ještě připomínka ohledně komentáře uživatele Meda77. Že některá vydání knihy vyšla po únoru 1948 ještě neznamená, že pochází z doby totalitní. Opravdu se domnívám, že proti takovému označení roku 1934 by se leckdo vzepřel.

Autor má svůj styl a k němu se stále vrací, byť jeho další sportovní knížky jsou určitě více detailní (mám na mysli bezesporu S devatenáctkou do Bernu). Zde je plno náznaků, snad i snaha skloubit detektivní a sportovní činnost, ale u všeho se zastavujeme nějak ve dvou třetinách. Čekáme nějaké zadostiučinění či další rozvinutí příběhu, to se ovšem nedostaví. Každopádně pro mládež v době vydání se mohlo jednat o silný stimul vstoupit na zelený (daleko častěji však škvárový) pažit a zkusit si vlastní schopnosti.
