roman9739 komentáře u knih

Tato stručná, ale myšlenkami nacpaná, knížka by se měla vydávat v souborném díle s Tajným životem stromů, který jsem nedávno dočetl! Tyto osvícené a nenásilné průniky do magického světa opravdové přírody jsou pohlazením duše, obzvláště v tomto zvláštním období.

5 02.06.2020

Když napíšu, že kniha zabodovala u obou našich dětí, šest a tři roky, bude to pro ní to nejlepší hodnocení.

5 03.05.2020

Tato jedinečná kniha ve mě bude ještě dlouho rezonovat.
Musím se Vám, Pavle, na dálku omluvit, z počátku čtení jsem nad Vaším počinem poněkud ohrnoval nos, bla bla fakta, bla bla kvanta poznámek pod čarou, ale v druhé polovině dostala Vaše studie takové tempo, že jsem nestačil zírat, hltat a vypisovat poznámky! Moc děkuji za úžasnou iniciaci do duchovního pojetí lesní moudrosti, děkuji za vcelku neuvěřitelná upozornění na překladatelské nedostatky a úskalí, moc děkuji za ohromnou spoustu odkazové literatury, na kterou se těším a závěrem děkuji za trpělivost, kterou jste se mnou, na počátku čtení, měl.

5 10.02.2020

Není jednoduché ohodnotit tuto knihu.
Nezralý čtenář bude nadšen nečekanými zvraty, expresivními výrazy; poučený čtenář bude mít pocit, že tohle už zná.
V jednom komentáři zaznělo, že je to Irving a já s tím plně souhlasím. Dokonce bych si dovolil poznamenat, že je to pocta Irvingovi.
Na druhou stranu tempo knihy je natolik strhující, že mi přes veškeré výhrady nedala spát a slupnul jsem ji jako malinu. A fakt, že mě donutila zamyslet se nad temnými skulinami mého manželství je nakonec důvod proč si vysloužila tři hvězdičky - rád uvažuji o tématech, ve která věřím, a kterých si vážím.

5 13.03.2017

Tato skvělá kniha se nikdy nevyhne srovnávání s filmem - už jenom proto, že zde u nás, bohužel vyšla až po uvedení filmu.
Osobně si myslím, že se jedná o dvě odlišná díla se stejným námětem - zatímco film si veškerou, a nutno říct, že zaslouženou, pozornost získal díky syrovému pojetí, velkolepé kameře a nesporně skvělému výkonu obou hlavních protagonistů, kniha je fenomenální sondou do "amerického snu" na přelomu let 1823 a 1824 a zcela logicky nám nabízí ucelenější podhoubí celého příběhu, včetně historických a geografických faktů.
Co ovšem mají obě díla společné je všudypřítomná zima a vlhko, z něhož ční nezdolná vůle Hugha Glasse. A tím je jeho příběh, v jakémkoliv podaní, opravdu inspirativní a není divu, že se jeho příběh stal legendou.

5 09.04.2016

Nutno říct, že se kniha povedla, autorův styl psaní je lehký a strhující, takže jsem ji dal takřka jedním dechem.
Je to skvělá vstupní brána do studia širokého spektra lidské hmotné i duševní činnosti - některá přirovnání a bonmoty mě rozesmály, jiné poděsily, a zároveň nastolily další otázky.

5 29.03.2016

Četl jsem Nietzscheho, louskal jsem Heideggera, ale Guardini mne prostoupil, objal, ukázal mi nejvlídnější tvář světa, přiblížil mne k sobě samému s takovou lehkostí, že výše zmínění pánové jen závistivě koukali z knihovny....
Tato kniha by měla být povinnou četbou.
UPDATE později odpoledne téhož dne: V návalu radosti jsem naspal, že by dílo mělo být povinnou četbou. Jenže kde? Na střední škole, na vysoké, ve škole života? Jaká je povinná četba dospělého, zralého, jedince, mimo školní škamna? Není to slovo povinná příliš svazující, možná až pejorativní?
Možná by s ním nesouhlasil ani sám Guardini.
Proto svůj spontální výkřik upravím: Tato kniha by se měla dostat do rukou všem těm, kteří ji dokážou ocenit v celé její šíři, byť by s některými jejími pasážemi nemuseli souznět; Romano ji totiž píše tak vyzrále, s takovým nadhledem, že to skutečně lze a to každý, kdo tuto knihu vezme do ruky, záhy pochopí.
UPDATE následující den: Původně jsem s touto knihou počítal na takové milé adventní pročítání, ale krátká výpůjční doba v městské knihovně mne do její láskyplné náruče vehnala o něco dřív; a nakonec jsem tomu rád, protože se mi zdá, že toho letošního adventu využiji k delší pauze od čtení (upozorňuji, že se jedná pouze o předpoklad, neboť nejsem dozajista přesvědčen, zda to skutečně dokáži, jedná se přece jen o velmi silnou závislost), k utříbení poznatkům z celé té plejády knih, které jsem již letos přečetl, k hledaní červené linie v jejich obsazích, k očím otevřeným a upřeným před sebe, nikoliv do knihy.
Tak ve mne Cnosti rezonují!

4 24.11.2022

Wow! Tahle kniha je opravdový majstrštyk!
Výborné členění textu, pointy jednotlivých kapitol, fantastické plynutí vyprávění, podpořené, v tomto případě, skvělým překladem.
Už jenom samotné zpracování knihy, grafika, obrazové materiály, ale i obsáhlost, s tím související váha (tuhle knížku si prostě odnosíte - pokud jako já, čtete při cestách - až ke svému srdci).
Nejsem historik, zajisté autorův výběr highlightů může ledaskdo zpochybnit, ale pro mne jsou to opravdové podklady a poklady k úvahám, obzvláště k té nejdůležitější: Německo není pouze tranzitní zemí, Německo nejsou jen dálnice s neomezenou rychlostí...
V první řadě je to historický soused, jenž stojí za objevování.

4 27.02.2022

Moje cesta k Nietzschemu byla spletitá; od gymnaziálních, takzvaně poučených póz, přes neustálé opatrné kroužení okolo, pár opatrných pokusů se začátkem četby, až po mnohaleté zapomnění, které skončilo s četbou Hermanna Hesseho; do deníku jsem si napsal: Hesse o Nietzschem píše tak často, že bych se do něj měl konečně pustit. Ale definitivním apelem byla nedávná sms od mého gymnaziálního učitele Jana Palkosky, který zcela jasně definoval mou budoucí četbu: "... doporučuji číst Nietzscheho, Heideggera a Foucaulta..."
A tak jsem se do toho pustil v napsaném sledu!
Přes prvotinu (ó, jak miluji prvotiny), o níž jsem psal nedávno, jsem se dostal k Nečasovým úvahám.
Wow! Neuvěřitelná kniha, obsahující tak úderně trefné, peprné a aktuální myšlenky, že jsem mnohokrát šel při četbě do kolen (a napsal bych to i expresivněji).
Jak už jsem napsal ve svém předchozím nietzschovském příspěvku, k této filosofii se člověk musí opravdu prožít; ale pokud se mu to podaří, hltá plnými doušky to nejcennější, co ve filosofii vzniklo.
Stále platí, že mnohému nerozumím, ale ty jiskřičky, které se zablyští v mém intelektu, ty vkládám do suchého troudu svého života a s veškerou opatrností s nich, jemným dechem, rozfoukávám veliký oheň.
Na závěr mého obdivu se dopustím jedné literární ekvilibristiky: Zdá se mi, že, nejen Nietzscheho myšlenky, ale i jeho život, se velmi odráží v celém díle Hermanna Hesse; že jsou si mnohem blížší, než by se na první pohled mohlo zdát.

4 06.11.2020

Útlá, ale nabušená knížka - tedy v případě, že Vás zajímá život Františka z Assisi. Vlastně abych to řekl správně, život Františkův Vás ani zajímat nemusí, spíš pokud Vás zajímá vlastní život na pozadí života Františkova.
Člověk nemusí být věřící, aby ho fascinoval světec. Bobin tohoto světce nazírá z pohledů, které mohou být kontroverzní, ale zdají se mi uvěřitelné - z pohledu dítěte, z pohledu třináctého i dvacátého století, z pohledu Bible. A samozřejmě z pohledu rodičů.
A jak píše na straně 58: mít oba rodiče je pro dítě dobrá věc, jeden ho chrání před druhým: otec před požíravou matkou, matka před panovačným otcem.

4 05.03.2018

Není štěstím každého autora, aby jeho kniha rostla s jeho čtenářem.
Siddhárthu jsem četl již dávno; knihu jsem chápal jako příběh o indických naukách, jejichž duchovnu jsem rozuměl pramálo.
Ani dnes jim nerozumím, ale knize jsem porozuměl mnohem lépe: dospěl jsem, mám děti i názor na svět a také mnohem více otázek.
Fascinující příběh, který nám Hesse předkládá, neodpovídá na všechny, ale určitě ukazuje cestu - a jak je známo, i cesta může být cíl.
Dovolím si poznámku pod čarou - knihu jsem měl zapůjčenou z knihovny a některý z předchozích čtenářů si zatrhával důležité pasáže. Byly to stejné pasáže, které bych si před lety zatrhl i já; přitom při nynějším čtení jsem považoval za důležité zcela jiné pasáže, jichž se tužka čtenářova ani nedotkla.

4 11.02.2018

Poprvé jsem knihu četl ještě zahalenou tajemstvím, dávno před vydáním Aristokratky.
Napětí z knihy nevyprchalo ani letech, kdy jsem se k ní s radostí vrátil a smlsnul ji za jedno odpoledne:)
Když odhlédnu od mystické linie příběhu, která je bezesporu důležitá, ale nikoliv podstatná, hlavním tahounem knihy je obyčejnost hlavního hrdiny s jeho otázkami a názory.
Chvílemi jsem měl pocit, že čtu vlastní deník:)

4 21.05.2017

Fantastickej úlet pro fanjšmejkry! O mumíncích bez mumínků! Jako kdyby se sešlo Bratrstvo kočičí pracky, vontové, Haha Bimbi a další, a prožili příběh bez Rychlých šípů!
Ale pecka; asi, prozatím, má nejoblíbenější kniha ze série - pravda, jsem v oboru nováčkem, nemám ještě patřičný rozhled pro srovnání, tak se přehnaně rychle uchyluji k předčasným závěrům - ale jsa předchozí komentáře, nejsem sám.
Přece jen se, napříště, na tatínka, maminku a mumínka, těším; s fififjonkou v zádech, bambulem za krkem, Pimkem ve skříni, mimlou v kapse, Strejdánkem na obzoru a Šňupálkem v nedohlednu...

3 19.02.2023

Popravdě řečeno, čím déle jsem se do této knihy dostával, o to delší je její dozvuk po přečtení.
Je to popularizační kniha, plná úžasných analogií na filmy, jež budou pro příští generace zcela neznámé, ale pro mne, čtyřicátníka jsou nejen milou vzpomínkou, ale zároveň jakousi styčnou plochou s mnoha spřízněnými dušemi, mezi něž si dovolím počítat i pana Kaku.
Z počátku jsem nad některými tématy poněkud ohrnoval nos, ale nakonec mne Michio naladil na svou vlnou, stali jsme se koherentními, a v závěru jsem, celý ten velký "příběh" o neuvěřitelném vesmíru, se smutkem opouštěl...

3 04.11.2022

Komentář k této knize bude zmatený, plný odboček, protože zmatený a plný odboček je i můj příběh s touto knihou.
V první řadě chci podotknout, že jsem prozatím dočetl jen knihu samotnou, dodatky, které jsou součástí mého vydání, si ponechám na později; ovšem komentář píši nyní, neovlivněn recepcí teorie a recenzemi na knihu samotnou.
Kniha mne životem provází již celou řádku let. ani nevím, jak je to dávno, co jsem ji poprvé četl. Jisté je, že když kapela K25A vydala stejnojmenné album, věděl jsem již odkud vítr fouká a členy kapely znalostí, minimálně, jménem autora zaskočil. To se psal rok 2009.
Jenže! Já tehdy té knize vůbec nerozuměl, zdála se mi neskonale složitá, ale hustá - už jenom ten titul! S takovou knihou v podpaždí udělá vždycky člověk parádu, a o to mi vlastně šlo... Zbyla jen mlhavá představa o jakési ovlivňující interdruhové rezonanci.
I přes tuto povrchnost mi kniha stále ležela hluboko v srdci a dobře jsem věděl, že se k ní, dříve nebo později, vrátím.
Mezitím jsem zestárl, to je jisté, možná zmoudřel, nevím, ale minimálně se posunul v tom, že dnes nosím čtenou knihu v krásném plátěném obalu, již mi nezáleží na tom, aby ostatní věděli, co čtu. (Ostatně, ve většině případů jim to ani nesděluji...).
Naučil jsem se knihy číst - vytrvat, poprat se i s těžkým tématem, dát autorovi šanci do poslední stránky; a taky jsem toho mnohem víc přečetl obecně.
Tak jsem jednoho dne četl Maoreho Hudbu v číslech a narazil na báječné vysvětlení rezonance dvou stejných ladiček - a vzdáleně pochopil, co jsem u Sheldraka nedočetl a neuzmul... Bylo jen otázkou času, kdy se mi Teorie morfické rezonance opět dostane do ruky.
A Časem jsem se i zabýval - objevil a prostudoval jsem Rovelliho Řád času, amatérsky se zamiloval do kvantové fyziky a přečetl všechny tři Rovelliho české překlady...
Takto nečekaně dobře teoreticky vybaven jsem se konečně vrátil na začátek a konečně získal onu komentovanou knihu a s vervou se do ní pustil....
No. Nebýt té předchozí průpravy, nevím nevím, Rupert holt není tím správným popularizátorem vlastní myšlenky. Ale!
Ta teorie má hlavu i patu, shledávám na ní ledacos platného, ne nadarmo ji RS publikuje po své návštěvě Indie, neboť to má, myslím, hlubokou souvislost, a nalejme si čistého vína: Einsteinova teorie gravitačního pole též nebyla okamžitě, a bez výhrady přijata, a dnes na ní stojí další z řádných teorií, ta o kovariantním kvantovém poli...
Rezonujeme, ať se to někomu líbí nebo ne. Snad jen ten výkladový skok v závěru knihy, kdy Rupert, zřejmě pln nedočkavosti, opustí améby a rovnou se pustí za člověkem, je, řekl bych, poněkud zbrklý.
Zkrátka a dobře, i když to zní (ať už zvukově, či významově) celé šíleně, budeme o tom, pokud budeme chtít, alespoň chvíli přemýšlet! A to mnohdy, jak ze zkušenosti dobře víme, docela bolí. Vesmír, tón, Óm.
UPDATE 8/9 téhož roku: Myšlenková ekviriblistika, kterou nyní míním předvést je spíše paměťovým záznamem pro pozdější, retrospektivní, potřebu, než veřejná prezentace, neboť názory, které si sem zaznamenám, nejsem s to efektivně obhájit....
Inu, dočetl jsem i dodatky; nutno podotknout, že jejich výběr je veden samotným Sheldrakem, což značně snižuje jejich výpověď, ale zároveň velmi efektivním způsobem posouvají prezentaci a vnímání komplikované, a značně kontroverzní teorie. Důležitým momentem jsou dvě kritické polemiky od D. R. Newtha a L. Wolpert, s nimž lze v mnohém souhlasit a dokonce se dá vytušit, že se z nich samotný RS poučil, což dokazuje nejen v následné diskuzi s Davidem Bohmem, ale i v prezentaci experimentů a nejvíce, v příloze k českému vydaní, v přednášce z roku 1992, kde již svou teorii prezentuje srozumitelně, fakticky, zasazenou do historického kontextu, na zajímavých příkladech - teorie morfické rezonance uzrála.
Jeden fakt ale zůstává v knize pouze okrajově "nakousnut", a přitom si myslím, že je pro pochopení celé teorie zcela zásadní.
Celá teorie vzniká, dle životopisu RS, při pobytu v jihoindickém ášrámu, je věnována Bede Griffithsovy, benediktinskému mnichovy, žijícím a působícím tamtéž.
Již v úvodu tohoto komentáře jsem zmínil Eli Maoreho, jeho definici rezonance:
Vysvětlením je jev zvaný rezonance, schopnost vibrujícího tělesa rozeznít jiné těleso souhlasnými vibracemi, tedy za předpokladu, že mají přesně stejnou přirozenou frekvenci. Ale pokud frekvenci jedné z ladiček sebeméně změníte, rezonance nenastane; druhá ladička na volání svojí družky neodpoví.
Po přečtení těchto dvou vět jsem v první řadě pochopil, co RS na 200 stranách nevysvětlil a rovněž mi došlo, a zde se velice omlouvám všem, kdož jsou vidoucí, že indické ÓM není pouze zvuk, ale hlavně tón - vibrace vedoucí k naladění na souhlasnou frekvenci s něčím, co neumím pojmenovat, s čímž bych měl mít stejnou přirozenou frekvenci...
Jestli Rupert Sheldrake pod vedením Bede Griffithse v jihoindickém ášrámu meditoval ÓM nevím, ale osobně tomu věřím a tuším, že je zde zakopán pes celé pozdější teorie.

3 05.09.2022

Opět nádherný kousek - materiální i duchovní.
Rok se s rokem sešel a já, opět za jedno odpoledne, smlsnul další kousek z dílny pana Folettiho.
Baví mne jeho, potažmo jejich, vidění historie, baví mne výtvarná stránka posledních knih, baví mne býti takto vtahován / vychováván, do tohoto / v tomto zajímavém pohledu na svět, se kterým se plně slučuji.

3 19.04.2022

Vynikající soubor příběhu, vzpomínek a vyprávění, který rozhodně stojí za přečtení.
Život holt není peříčko v žádné zeměpisné délce i šířce, ani v zemi, která je obehnaná zvláštním nádechem tajemna a cizična, a jež je většinou oslavována za jiné, viditelnější, příspěvky evropskému způsobu vnímání světa.
Inu, zdá se mi, že třeba Češi mají k Japoncům blíže, než by si, třeba, sami byli ochotni připustit. Ale to je jen taková moje malá spekulace, dojem s právě dočtené výborné knihy...

3 19.02.2022

Četba eposu je fascinující záležitostí, obzvláště když si člověk uvědomí, že v rukou drží text, který prošel staletími:) Všechna ta práce archeologů, badatelů, překladatelů, filologů a dalších profesí se odráží v brožované publikaci z Levných knih za pár korun:)
Dalo by se říct, že Epos o Gilgamešovi je klasika, kterou by měl číst každý, kdo to s literaturou myslí alespoň trochu vážně. Mě to, stejně jako u mnoha dalších klasických děl, trvalo poněkud déle, ale v tomto oboru nikdy není pozdě. Kéž bych toto své poznání dokázal přenést na své děti, až budou plnit první stránky svých čtenářských deníků....

3 14.12.2019

Toto je bezpochyby výjimečná publikace; a to i přesto, že byla napsána v roce 1950. Objevil jsem jí díky citacím v encyklice Laudato si a mezi její vrcholy patří právě jeden z citovaných okamžiků:
Člověk "přijímá užitkové předměty a životní formy, jak mu je vnucuje racionální plánování a normovaná strojová výroba, a činí to s pocitem, že je to tak celkem rozumné a správné."

3 11.11.2019

Asi už je to hloupé, jak se u posledních dílů Souborného díla duplikují mé komentáře:), ale je to bohužel nevyhnutelné: tedy dočetl jsem poslední Hesseho román a stojím v podstatě na samém začátku uchopení jeho díla a není úplně vyloučené, že si to dám ještě jednou dokola.
Hra se skleněnými perlami je kniha záhadná, často jsem si při četbě kladl otázku, kde se v Hessem vzala ona fantaskní vize a proč vystavěl román zrovna tímto způsobem? Ono fikční vyprávění, kdy takzvaně sestavujeme zprávu o Josefu Knechtovi není v Hesseho díle nic nového, ale přesto je to opět uchopeno jiným způsobem; abych tomu vážně porozuměl, přečetl jsem si výjimečně doslov, který mi mnohé poodhalil, ale nejlepší cestou bude opětovné přečtení a hlubší studie dostupných pramenů.
Již v průběhu příběhu je zmíněno, že "za možná nejcennější část naší knihy" budou považovány tři Knechtovy životopisy, které jsou vloženy na konec díla; a je to pravda, je to vskutku vyvrcholení celé Hesseho práce.