Rose-Mary komentáře u knih
Třetí kniha ze série o Josie Quinové. Na začátku příběhu dva malí chlapci objeví v lese pohřbené tělo. Josie je zavolána k tomuto případu. Ukáže se, že mrtvá žena byla pohřbena zhruba před třiceti lety a dentální analýzou je zjištěno, že se jmenovala Belinda Roseová, což bylo jméno její matky.
Tady se prolíná děj s jejím vlastním příběhem z dětství, které měla velmi kruté, díky své matce. Josie v tomto díle odhalí tajemství, které se přímo týká jejího života. Zjistila, jak to bylo s její matkou doopravdy a jaká je její skutečná identita.
Bylo to překvapivé zjištění na konci knihy, přestože jsem to již postupem čtení tušila.
Tato třetí kniha se mi líbila možná nejvíc z těch dvou předešlých.
Velmi krásná a čtivá knížka od sympatické autorky. Příběh velké lásky, která si vzala svou oběť. Bylo mi líto Anny, která měla tak nechápavé rodiče, zvláště otce, kterého povaha už dosahovala nenormálních rozměrů. Přes svůj věk a náročné studium na lékařské fakultě, ji nebrali jako dospělou osobu s nárokem rozhodovat o sobě a o svém štěstí.
Vašek byl bohatý sympatický muž, neřekla bych do něho, že to od začátku myslel s Annou vážně. Kvůli němu se vzdala rodinného domu, od otce se nechala zavrhnout. Vašek ji zahrnul přepychem, poskytl jí zázemí. Zazlívám mu, že se s ní neoženil, když očekávali dítě. Ještě horší vinu měl, že nemyslel na to, aby jejich dcerku i Annu zabezpečil, pro případ, kdyby se s ním něco stalo. Přestože byl mladý, byl ale vyložený kaskadér, miloval vrcholný adrenalin
Anna byla nadmíru silná žena, která přežila tragédii, aniž by něco ze svých plánů, cílů a předsevzetí ztratila. Klobouk dolů před takovou povahou. Její konečné štěstí jsem jí moc přála.
Knížka poměrně útlá, ale velmi zajímavá a čtivá.
Rodina Bachmanova měla v tuto dobu už pět dětí. Nedávno se jim narodil druhý syn Robert. Petr měl už studie za sebou a začal létat jako druhý pilot.
Jejich prostřední dcera, a také prostřední dítě, Laura, kterou nazývali Lori, byla od ostatních dětí dost odlišná. Nerozuměla si se staršími sourozenci s Petrem a Brigitou, ti dva byli nerozlučná dvojka. Ani si nerozuměla s o dva roky mladší Elisou, ta byla podle ní ještě dítě a maminčin a tatínkův mazánek. Cítila se ve svém dětském životě odstrčená a ušlápnutá.
Rodiče se ji snažili z toho dostat a přesvědčit ji, že je milovaná, jako všechny jejich děti, možná ještě o něco víc, neboť při maminčině porodu se těžko dostávala na svět a málem ji ztratili.
Celé roky s tím handicapem bojovala, stejně jako její rodiče. Až v době, kdy jí bylo čtrnáct, se pro ni naskytla velká možnost na změnu jejího neradostného života a dětství.
Kniha se mi líbila, stejně jako předcházející dva díly Osudová setkání a Rodina. Oblíbila jsem si všechny členy rodiny a ostatní příbuzenstvo a přátele. Přesto, že jsem tuto rodinnou ságu již jednou celou přečetla, těším se na čtvrtý díl, Životní cesty dětí Bachmanových.
Romantický příběh se odehrává zčásti na lodi, která plula z Japonska, z části v Honolulu, kam se hlavní hrdinka se svým otcem museli uchýlit kvůli jeho operaci. Cestoval s nimi mladý doktor, spolupracovník dívčina otce, se kterým si s Rosemarií byli moc blízcí. On musel pokračovat v cestě domů do Berlína.
Jejich tajnou lásku a tajné tiché zasnoubení bylo ohroženo intrikami jiné ženy, Američanky, která chtěla mladého muže získat pro sebe. Domluvila se s dalším cestujícím, klenotníkem, že spolu zahrají roli, aby na nevinnost a čest Rosemarie padl stín podezření z nevěry.
Dále se děj odehrával v Berlíně. Jako v každém romantickém příběhu vše nakonec skončilo dobře. Kniha se četla dobře a poměrně rychle, měla jsem ji brzy přečtenou.
Tuto knihu jsem si chtěla za každou cenu přečíst, neboť osudy Řeků, kteří imigrovali do naší země v době komunismu, mne velmi zajímal. Sama jsem měla na střední škole spolužačku Řekyni. Také v mém městě jsem znala jednu řeckou rodinu. Podařilo se mi ji sehnat v knihovně na rezervaci, neboť jsem ji potřebovala jako poslední téma do čtenářské výzvy.
Nikdy jsem netušila, jaké byly začátky těchto lidí, přesunutých do cizí hostitelské země. O občanské válce v Řecku v poválečných letech jsem nic nevěděla, tudíž mi nebylo jasné, proč se tolik řeckých obyvatel v naší zemi octlo. Až při čtení této knihy jsem se dozvěděla, že šlo v největší části o řecké děti, které ztratily své rodiče v občanské válce, nebo se jim ztratili po cestě do Československa, a teprve často po dlouhých letech se některým z nich podařilo své rodiny najít a scelit.
Příběh dívenky Sotirie mne velmi zaujal, stejně tak jako ji, jsem si oblíbila i další osoby kolem ní. Kamarádku, údajnou sestřenici Koulu, později Janise, její rodiče Elpidu a Miltiadise, a další osoby, které v příběhu vystupovaly a jednotlivě v různých kapitolách o sobě mluvily.
Děj je rozsáhlý, táhne se po několik desetiletí, začíná v roce 1948 a u Sotirie končí až v roce 2018. Je zajímavé, že všem hlavním osobám, které v příběhu vystupují, se podařilo splnit si svůj sen a vidět moře. Řecké moře, v zemi, odkud pocházeli a nakonec se tam natrvalo vrátili. Ne každý Řek, přesunutý do Československa v době občanské války o to stál. Naskytlo se mnoho těch, kteří Českou zemi přijali bez výhrady za svou, oženili se, nebo provdaly za Čechy, jejich děti už o svém řeckém původu věděly jen z vyprávění rodičů, a do Řecka se podívali nanejvýš jen na dovolenou.
Krásně napsaný příběh, který mi mnoho dal a mnoho prozradil, zaslouží si všech pět hvězdiček.
Kniha obsahuje tři krátké novely a čtyři povídky. Hlavní z nich jsou první dvě novely, Plantážníkova dcera a Měsíční království. Pojednávají o dívce Zoraně, dceři brazilského plantážníka, která se zamilovala do mladého studenta George, který přijel z Anglie čerpat vědomosti o plantážnictví cukrové třtiny a byl hostem jejího otce.
Děj se táhne po dobu pěti let, od jejího dětství až do věku třinácti let. Vynechává období jejích prázdnin, kdy byla pozvána na zotavenou k matčině přítelkyni do jižního regionu Brazílie. Toto období je popisováno v novele Měsíční království.
Novela Deník Gity Ghorneové je psaná formou deníku. Popisuje zkušenosti mladé dívky, která se musela provdat proti své vůli za mladého muže, syna otcova bývalého spolužáka a přítele.
Další kratší povídky: Zásnuby vzdálené v čase, Tetinka, Rozjímání v jedné probdělé noci a Tulák po hvězdách, jsou také zajímavé, a stojí za přečtení. Knihu jsem přečetla podruhé, rovněž jí dávám plný počet hvězdiček, jako v loňském roce.
Knihu jsem si vybrala v rámci čtenářské výzvy. Musím přiznat, že se nerada pouštím do děje, kde se prolíná skutečnost s projevy nadpřirozených úkazů. Při některých scénách mne skutečně mrazilo.
Jinak ale šlo o příběh zajímavý a čtivý. Nakolik je kniha obsáhlá a nutno se na děj velmi dobře soustředit, netrvalo mi příliš dlouho ji přečíst. Musím ale souhlasit s jinými komentáři, že kus děje mohla autorka vypustit, že kniha byla příliš rozvláčná, některé pasáže tam vůbec nemusely být.
Hlavní hrdina, investigativní novinář Petr, který se vrací do rodné vesnice v Orlických horách do domku po svých rodičích, mi byl sympatický. Stejně tak, jako jeho sousedka a rodinná přítelkyně paní Urbánková. Už méně sympatické mi byly některé další osoby, které se zpočátku tvářily jako jeho noví přátelé.
Petr ztratil v dětství svého nejlepšího přítele Vojtu, který zmizel neznámo kam, a nikdy se nenašel. Setkal se s jejich společnou kamarádkou Helenou, která byla vdaná a měla dceru Karolínu. Brzy po jeho příjezdu se začínají dít věci, které vedou k jeho přesvědčení, že musí zjistit, co se tenkrát s Vojtou stalo. Zaplétá se do složitých situací, ze kterých bude pak těžko hledat východisko.
Knihu jsem přečetla, přestože bych se dobrovolně do ní nepouštěla. Thrillery s prvky hororu nejsou moje oblíbená četba.
(SPOILER) Méně známá kniha od Arthura Ransomea, jejíž děj se odehrává, stejně, jako předchozí díl, Klub Lysek, na Norfolkských řekách.
Je příběhem šesti přátel z Klubu Lysek na konci letních prázdnin. Tom Dudgeon a hoši ze Smrti a slávy očekávají příjezd jejich kamarádů Dicka a Dorotky. Sestry Levka a Pravka jsou v Paříži na internátě, kam je odeslal jejich otec.
Jožka, Bill a Péťa si užívají zrenovované lodě, aby na ní mohli přespávat. Jednoho dne někdo odváže motorový člun, který kotví v blízkosti Smrti a slávy. Všichni jsou přesvědčeni, že tento čin mají na svědomí Jožka, Bill a Péťa. Aby toho nebylo dost, jsou odvázány další lodě: V Potter Heighamu, v Ransworthu, i jinde v Horningu. Jako naschvál je to vždy, když se na místě blízko nich ocitli kluci ze Smrti a slávy. Všichni podezírají je a toto podezření vyvrcholí v nenávist všech lidí, dokonce i jejich přátel.
Dorotka se projeví jako velký znalec a detektiv. Založí klub na vyšetřování zločinů „Scotland Yard“. Sbírají důkazy, aby přesvědčili všechny jejich nepřátele, kteří je odsuzují, že lodě odvazuje někdo, kdo je nenávidí. Kdo chce, aby tyto zločiny padly na Lysky, a aby hoši museli zmizet z řeky.
Tato kniha se mi líbila, stejně, jako ostatní Ransomovky, měla dokonce detektivní zápletku, což ji učinilo ještě zajímavější. Jejich pátrání je nakonec úspěšné a jméno hochů je očištěno.
Kniha Chrise Cartera Genesis není pro každého. Slabé povahy by se k této knize neměly ani přiblížit. Popisuje detailně vraždy a mučení, které každé vraždě předcházelo.
Robert Hunter a jeho parťák Carlos García jsou dokonalými detektivy Útvaru ultranásilných trestných činů. Není na místě popisovat děj, kniha je velice obsáhlá, kdo se však do ní začne, nebude vědět, kdy přestat. Chvílemi se vám udělá špatně z popisu brutálních praktik, kterými vrah zbavoval života své oběti. Že nešlo jen o jednu oběť, bude každému jasné. Jaká je souvislost mezi jednotlivými vraždami, jednotlivými oběťmi? Nejde jen o jeden druh: Buď samé ženy, mladá děvčata, nebo muži. Zpočátku to u detektivního týmu vyvolává chaos.
To by však nebyl Robert Hunter, aby nenašel nit, kterou pak pomalu začne rozmotávat. Co se týká vraha, který měl tyto brutální nelidské činy na svědomí, ani na mysl mi nepřišlo, že by šlo o tamtu osobu. Na konci to bylo jedno velké překvapení.
Je to třetí kniha, kterou jsem přečetla od Lisy Reganové ze série o detektiv Josie Quinnové. V pořadí je druhá, mně se první po Mizejících dívkách dostal do ruky třetí díl „Matčin hrob“.
Kdybych měla srovnávat, myslím, že nejvíc se mi líbil až ten díl třetí. V Mizejících dívkách jsem si musela teprve na všechna jména hlavních aktérů z řad policistů zvykat. Ve třetím dílu bylo poznat, že něco z děje chybí, o čem se občas Josie zmiňovala. To, co chybělo, jsem našla až nyní v Dívce beze jména.
Ve všech dílech se jednalo o osobní příběhy detektiv Josie. Byla to nepřemožitelná žena, až příliš silná, aby se vzdala a odpočinula si, dříve než vypátrala to, po čem šla.
V tomto dílu pátrala po ztraceném uneseném novorozeněti, po zmizelém snoubenci Lukeovi a do toho se jí zamíchala postava neznámé dívky, která zpočátku zřejmě předstírala ztrátu paměti, později pak sehrála roli ve vyřešeném případu.
I v tomto dílu se vyskytl velký počet zavražděných, naštěstí to všechno byly osoby zapletené do kriminální činnosti, které měly co do činění s únosem malého Viktora a Lukea.
Celkově knihu hodnotím na čtyři hvězdičky, ráda si přečtu další díly, až se mi dostanou do ruky.
Otřesné svědectví týrané ženy, psané formou deníku. Na téma domácího násilí jsem četla už hodně knih, zvláště románů pro ženy. Toto však bylo svědectví přímé, kdy týraná žena Gabriela, matka tří dětí, prožívala s mužem, uznávaným soudcem, do kterého by to nikdo neřekl, úplné peklo.
Neměla zastání u nikoho, ani u své matky, ani u sestry, jen její přítelkyně jí byla oporou. Nikdo z její rodiny nevěřil, že by její muž byl schopen něčeho špatného.
Příběh Gabriely skončil tragicky. Její pocity a setrvávání v manželském svazku, přes všechno, co musela vytrpět, dovedu pochopit. Co mne ale stejně tak vytočilo, nebo snad ještě více než její smutný osud bylo, jak na situaci týraných žen a domácí násilí reagovaly sociální služby, policie, advokáti, soudy. Jak otřesný byrokratismus panoval, když si bezdětní manželé chtěli vzít dítě do pěstounské péče. Jak nechutné dotazníky museli vyplňovat, podrobovat se nesmyslným psychologickým testům, jak těžké, téměř až nemožné bylo osvojit si dítě z kojeneckého ústavu nebo z dětského domova.
Knihu jsem měla brzy přečtenou i se všemi dodatky. Měl by si ji přečíst každý, nejen ženy, kterých se to většinou týká, ale každý, aby věděl, jak pomoci v případě, kdyby se o domácím násilí u někoho dozvěděl.
Novela od ukrajinského autora. Začátek se četl celkem dobře. Bylo zajímavé vžít se do nitra opuštěného toulavého psa, který popisoval své pocity: hlad, špínu, nepohodlí, zimu, znechucení lidmi, kteří mu ubližovali
Ujal se ho soucitný člověk, který ho přivedl domů. Byl to lékař, který uzdravil jeho poranění, dal mu dostatek jídla a domov.
Čím dál jsem četla, tím méně mne to bavilo. Profesor lékař prováděl nechutné experimenty. Zabýval se výzkumy mozků a naplánoval operaci svého psa, aby ho změnil na člověka. Podařila se mu nějaká karikatura, kterou popisoval, jak se měnila od provedené operace po další týdny. Popis samotného operačního zákroku mne znechutil, nemohla jsem to ani číst.
Ze psa Baryka se stalo něco jako poloviční nedokonalý člověk Barykov. Novela je sice úžasně napsaná, ale není to můj žánr, který bych si ráda přečetla. Dostala jsem se k ní pouze z nutnosti najít něco z požadovaného tématu do Čtenářské výzvy.
Román pro dívky nám představuje Anetu, studentku 1. ročníku gymnázia. Hledá své místo v životě. Touží po přátelství a po kamarádce. Žije v rodině, kde má hlavní slovo babička, která se vměšuje do všeho, ale nejčastěji do Anety se svými staromódními názory.
Aneta obdivuje spolužačku Veroniku, která je velice krásná, prvotřídně se obléká a každá dívka si ji předchází, aby se s ní mohla kamarádit. Anetě je moc smutno, jejím jediným přítelem je jejich pes Lord.
To se jednoho dne změní, jako mávnutím kouzelného proutku. Získává za kamarádku tolik obdivovanou Veroniku. Na fotbalovém utkání pozná sympatického hezkého kluka, který se stane jejím přítelem. Zdá se, že má všechno, aby byla na výsost spokojena.
Do jejího života však náhle vstupuje Janek, všemi dívkami obdivovaný frajer, hezoun a děvkař, kterého Aneta nemůže ani vystát. Tím se její život zkomplikuje a nadělá si mnoho starostí a trápení.
Závěr byl trochu překvapivý. Kniha se mi líbila, dávám čtyři hvězdičky.
Myslela jsem si, že mne tento druh literatury nebude bavit. Nakonec jsem se začetla. I když mi to často nedávalo smysl, našly se tam příhody, které mne zaujaly. Čtyři přátelé, z nichž hlavním hrdinou byl Arthur Dent, přeživší obyvatel ze Země, se třemi dalšími. Ford, bývalý obyvatel planety Betelgeuze, Zafod, muž se dvěma hlavami a žena Trillian, která také byla kdysi obyvatelkou Země.
Děj se naplňuje, když byli přeneseni na samý konec galaxie, kde se nacházela jediná restaurace, kde mohli dostat najíst. Měli pořádný hlad. Bohužel, na místě, kde se octli se schylovalo k zániku celého vesmíru...
Kniha od Moniky Würmové popisuje ve dvou liniích téma zakázané lásky. Jedním příběhem je život otrokyně Ashanti v kolonizovaném Kongu v 19. století. Hlavní hrdinka, Belgičanka Sandy, našla ve vyřazených knihách starý deník, v němž pisatelka popisovala krutý život otroků v tehdejším Kongu.
Svůj vlastní život popisuje v druhé linii knihy. Jako geoložka, která pracovala při zkoumání a certifikaci drahých kamenů, se dostala na 16-ti denní pracovní cestu do Saúdské Arábie, kde měla pracovat na zhodnocení a ocenění drahých kamenů po zemřelém králi. Zde poznává dva prince, královy následovníky.
Setkává se zcela neočekávaně s Rashidem, kterého poznala již v Belgii, při cestě taxíkem a posléze v šermířském kurzu, kde se jí podařilo ho v šermu porazit. Rashid ji pronásleduje, oba jsou do sebe zamilovaní. Kromě Rashida ji pronásleduje i princ Hasan, který je velmi hezký, ale je mladší než ona a nechce se s princem zaplést.
Konečné poznání, kdo vlastně Rashid je, ji poznamenává zjištěním, že jejich láska nikdy nemůže být naplněna. Rashid se jí ale nemíní vzdát a dělá vše pro to, aby z její společnosti nezmizel.
Kniha se mi moc líbila, dobře se četla, ale byla jsem zklamaná, že příběh zůstal nedokončený. Jak příběh otrokyně Ashanti, kterou odvezl její pán a ochránce Arthur Lambert z konžského pralesa do Belgie, tak i příběh Sandy a Rashida. Kniha má mít pokračování s názvem Nesmíš mne milovat- prokletý tanzanit.
Je mi líto, ale tato kniha mne vůbec nezaujala. Musím přiznat, že během čtení jsem ji chtěla několikrát odložit. Nakonec jsem se s mírným nebo větším přeskakováním prokousala až skoro ke konci. Ten jsem vzdala, takže jak se jmenovaly poslední dvě manželky krále Jindřicha VIII jsem už nezaznamenala.
Ještě trochu mne zaujal ten začátek o Kateřině Aragonské a jejím nevydařeném prvním manželstvím. Myslím, že o ní jsem už jednu knihu četla, jestli se nepletu, byl to román "Panenská vdova".
Ještě se dala číst část o jeho druhé manželce Anně Boleynové, ale ten její konec mi také k pohodové četbě nepřidal. Mnoho násilí, intrik, vražd, to skutečně není moje parketa. Nemohu ohodnotit na víc na dvě hvězdičky, a to s nadsázkou.
Jedna ze dvou Ransomových knih, která se neodehrává na severu v kraji jezer, ale na Norfolských řekách. Vystupují zde přátelé, kteří si říkali Lysky, a zabývali se ochranou ptactva, které hnízdilo v okolí řek. Nejstarší z nich byl syn místního lékaře, Tom Dudgeon, dalšími byly dcery právníka Farlanda, dvojčata Levka a Pravka, a tři hoši, kteří si nejdříve hráli na piráty: Jožka, Bill a Péťa, ze Smrti a slávy. Na ochranu ptactva založili Klub Lysek.
Do městečka Horningu přijíždí na návštěvu k paní Barrablové na velikonoční prázdniny Dick a Dorotka Callumovi, kteří mají slíbeno bydlet s ní na plachetnici. Jejich přáním bylo naučit se plachtit, aby se vyrovnali svým přátelům od jezera, Vlaštovkám a Amazonkám.
Moc jsou zklamáni, když se od paní Barrablové dozví, že na lodi budou jenom bydlet, neboť ona sama si na plavbu netroufá a její bratr nemůže přijet.
Jejich situaci zachrání Tom Dudgeon, ze kterého se stává následkem zoufalého činu psanec, který se musí skrývat. Najmou ho na loď, aby Dicka a Dorotku zaučoval v námořnickém umění.
Kniha je plná dobrodružství a zajímavých zvratů. Jako každá Ransomovka, i tato si zaslouží plný počet pěti hvězdiček.
Do přímořského městečka Sanditon přijíždí na pozvání manželů Parkerových mladá slečna, Charlotta Heywoodová. Od prvního dne svého prázdninového pobytu se jí naskýtá možnost seznamovat se s jeho obyvateli, většinou mladými lidmi, ale i staršími váženými osobami.
Román vypráví o povahových rysech mnoha lidí, kteří zde vystupují. Charlotta si drží odstup až do té doby, kdy přijede příbuzný jejích hostitelů. Mladý muž, který vyniká vtipem a smyslem pro organizaci, ji hned zaujme. Ani neví jak se to stalo, zjistí, že se zamilovala.
Jane Austinová popisuje podrobně povahy všech zúčastněných, jejich dobré, ale i špatné rysy. Bohužel zemřela dříve, než mohla svůj román dokončit. Po letech se ho ujala spisovatelka Marie Dobbsová. Těžko se dá vyhledat, kde román psaný Jane Austinovou končí, a kde pokračuje psaním druhé spisovatelky.
Pro mne byl více čtivý až před koncem. Začátky byly občas dost rozvláčné. Dávám čtyři hvězdičky.
Tuto knihu jsem četla už podruhé, nyní v rámci čtenářské výzvy. Poprvé, někdy v loňském roce, jsem jí vůbec nerozuměla a nemohla pochopit, kde vzala označení světový bestseller.
Tentokrát jsem jí přišla na chuť už od samého začátku. Hlavní postavy, tři ženy, Rachel, Megan a Anna, popisovaly své běžné dny, jak šly za sebou, jedna z nich v odlišné časové rovině, s předstihem jednoho roku. Skládanka celého příběhu se pak doplňovala s další a další stránkou.
Nyní jsem pochopila všechno, co autorka v knize popisovala. V minulosti jsem se zaměřila jen na oddechovou četbu, na nenáročné romány pro ženy. Nyní, díky čtenářské výzvě, se dostávám i k jiným žánrům. Většinou se do knihy začtu a přečtu ji celou bez přerušování nebo úplného odložení.
Tentokrát mne Dívka ve vlaku zaujala naplno a zvláště ve druhé polovině jsem ji už těžko dokázala odložit. Nechci hodnotit a rozebírat povahy tří hlavních hrdinek, kterými se zabývá většina komentujících. Beru knihu vcelku jako detektivní příběh s ukrytým tajemstvím, které u sebe každá z postav skrývá, a které vyjde na povrch až před koncem. Dlouho mi trvalo, než jsem odhalila toho, kdo vraždil a proč vraždil. Tím pádem to bylo pro mne zajímavější dočíst ji rychle do konce.
Velmi silný příběh, plný zla, krutosti, mučení, týrání a znásilňování nevinných žen ve světě radikálního islámu. Autorka zde popsala příběh ženy, která se narodila jako muslimka, žila však od narození ve Francii a měla sklony spíše k evropské civilizaci a svobodnému postavení ženy, než ke své rodině, kde vládli muži, a ženy se musely přizpůsobit.
Rodina jí určila za manžela bratrance Ahmeda, se kterým se měla vrátit do rodného Afganistánu. Proti sňatku se postavila a zařídila si svůj vlastní život s novou identifikací, práci v redakci a našla si manžela, kterého milovala.
Zlom v jejím šťastném životě nastal, když ji manžel přemluvil, aby s ním odcestovala do Saúdské Arábie, kde měl nějaký pracovní úkol. Tímto pro ni začala doba boje o přežití.
Autorka na začátku knihy přiznává, že všechno peklo, které zažila v knize jedna jediná žena, Fabiene, manželka Vincenta, bylo nasbíráno z osudů více žen, ale všechny příběhy a děsivé situace, do kterých se hrdinka dostala, jsou pravdivé.
Kniha mne velmi zasáhla, nedovedu si představit, co všechno musely ženy v prostředí arabského světa a v Islámského státu, zažít. Spisovatelka to popsala do nejintimnějších detailů.
V knize je sice hodně překlepů a gramatických chyb, což zřejmě pramení ze špatného překladu ze slovenštiny do češtiny. Celkově ale knihu hodnotím pro samotný příběh a svědectví na pět hvězdiček.