Rudla333
komentáře u knih
Návrat Rudé gardy
Ian Cameron Esslemont
Obrovské zklamání.
U prvního dílu, tedy u Noci nožů, jsem si řekl, že je to jen takový úvod do série, který více méně má vše, co člověk čeká. Proto jsem knihu hodnotil vcelku pozitivně s tím, že v dalších dílech by se série měla nějak vyvinout.
Řekněme, že se stalo i nestalo. Návrat Rudé gardy je, na rozdíl od Noci nožů (která byla spíše takovou povídkou), už plnohodnotná kniha, která nám odhaluje poměrně důležitou a rozsáhlou kapitolu příběhu světa Malazu. Že by ale kniha byla lepší než její první díl, to se tedy říct nedá. Právě naopak.
Hlavním problémem je asi to, že se Esslemont až chorobně snaží napodobovat Eriksona a to úplně ve všem. A v knize je to hodně znát. Bohužel mu to ale ani trochu nesedí. Esslemont se v knize pokouší o složitý příběh s mnoha liniemi, které by měly vyvrcholit ve společném finále, jako jsme zvyklí od Eriksona. Bohužel, to se mu ani náhodou nedaří. Ano, některé linie se nakonec skutečně sejdou, ale Esslemont to prostě nezvládá dohromady ukočírovat a tak se spíše všechny zápletky řeší postupně, odděleně a k nějakému hromadnému finále vlastně ani nedojde. Nemluvě o tom, že některé linie v této knize skutečně směřují odnikud nikam. A aby autor tyto linie nějak naplnil, představuje nám v knize spoustu nových postav, které ale nedostávají dostatek prostoru a jsou tak spíše jenom jmény na papíře.
Člověk díky tomu dějem spíše proplouvá a na nikom v knize mu vlastně nezáleží. A tak, i když kniha nabízí několik silných a překvapivých momentů a zvratů, většinou to nechává čtenáře zcela chladným, protože i kdyby nějaká postava měla zemřít, přijde jen o jméno na papíře.
Rád bych napsal i něco více pozitivního, přecijenom je Malaz stále můj nejoblíbenější knižní svět, ale bohužel to moc nejde. Problémy jsem měl bohužel úplně od začátku. Do knihy se mi začítalo opravdu hodně těžko, nové postavy mě neoslovily, děj se mi zdál opravdu hodně natahovaný a suchý. Pak se kniha trochu zberchá, člověk v ní aspoň částečně cítí ten starý Malaz, ale to všechno je nakonec k ničemu, když jej pouze zklame umělé, špatně napsané, zklamávající finále.
Dávám 3*, protože to pořád je Malaz a rozhodně se nedá říct, že by kniha byla vyloženě špatná. Moje recenze tak ale asi vyznívá, což je způsobeno hlavně tím, že jsem tak nějak doufal, že budu moct s radostí dát 5* a umožnit tak přímé srovnání s původní sérií, které ale bohužel v případě této knihy vůbec není na místě.
Stále si ale myslím, že i přes mnoho dalších chyb je hlavním problémem Esslemontova snaha napodobit Eriksonův styl vyprávění, který mu zkrátka nesedí a nezvládá ho ukočírovat. Slyšel jsem ale, že v dalších dílech se prý vrátí ke svému přímočařejšímu stylu a kvalita tak o něco stoupne. Proto nad sérií ještě hůl nelámu a po nějaké kratší pauzičce se do dalších dílů pustím.
Slabé, slabé 3*.
Betonová zahrada
Ian McEwan
Autorovým hlavním záměrem zjevně bylo šokovat. To se mu i podařilo.
To je ale asi tak všechno a podle mě to nestačí.
Malý princ
Antoine de Saint-Exupéry
Knihu jsem četl jako malý, ale popravdě jsem jí vůbec nechápal a proto mi vždy přišla spíše taková divná.
Až dnes jsem se po letech rozhodl ji opět zkusit a musím říct, že jsem absolutně nadšený. Malého prince jsem přečetl celého naráz, jedním dechem.
Vykreslení absurdit a chyb společnosti nevinným dětským pohledem zkrátka nemá chybu. Mnohokrát jsem se přistihl že se jen souhlasně usmívám a bezvýhradně kývu.
Kniha je zábavná, hluboká a absolutně nadčasová. A na posledních stránkách se slzy zadržují jen velice těžko. Osobně jsem selhal :-)
Dědic klanu
Brian Ruckley
Oproti prvnímu dílu velké zlepšení.
První knize jsem vyčítal hlavně absolutně šedé postavy, chybějící finále, poměrně jednoduchý a předvídatelný děj a místy amatérské psaní.
Všechno z toho je v tomto díle o třídu lepší. Postavy mají více prostoru, člověk si k nim dělá vztah a už nejsou jen jmény na papíře. To samozřejmě dodává i ději, který je oproti jedničce o dost komplikovanější a spletitější. A finále se tentokrát dostaví, konec se četl opravdu krásně a stejně jako konec prvního dílu člověka velmi naladil na pokračování.
Nejvíce bych vyzdvihl to, že děj byl stále velice reálný a surový - autor se s hrdiny nemaže a když prostě nemají na to, aby vyhráli, tak se nekonají žádné zázraky na poslední chvíli, ale prostě prohrají. Jen doufám, že se série v tomto duchu ponese až do konce, protože právě tohle ji v mých očích dělá originální.
Přesto mám ale pocit, že většina knihy je jen takové táhlé nic a i když se autor od jedničky zlepšil, přijde mi, že svůj svět a příběh stále nezvládá dostatečně dobře vykreslit. Ano, čte se to rychle, ale v člověku to prostě nic nezanechá.
Podtrženo sečteno, i když mě ani tento díl vyloženě neuchvátil, byl pro mě pozitivním překvapením. Na finále se těším, hned se do něj pustím.
Zrození zimy
Brian Ruckley
Zklamání. Ale asi jsem od knihy prostě čekal příliš.
Zrození zimy není nijak špatnou knihou, jen zkrátka nepřináší do světa fantasy nic nového, nejedná se o žádný extra propracovaný svět, ani komplikovaný příběh. Přesto je ale třeba říct, že příběh není nějak klišovitý a černobílý, jak to v moderní době bohužel bývá.
Největším plusem knihy pro mě je reálnost světa. Ve Zrození zimy nenajdete žádného všemocného Temného pána, který by chtěl zničit svět a ani dokonalé Mirky Dušíny, kteří proti němu bojují. Konflikty jsou zde reálné, motivy všech zapojených stran pochopitelné a člověk zde snadno najde podobnosti s naším světem. Postavy se nedají rozdělit na dobré a zlé, všechny strany mají své důvody a kdyby autor chtěl, dokázal by jako dobráky vykreslit kteroukoliv z nich.
Dále bych chtěl pochválit to, že se autor nebojí zabíjet postavy a to v kterékoliv fázi knihy. To je pro mě vždy velký plus, který dodává na napínavosti.
A teď k mínusům. Nejvíce mi vadil asi autorův styl psaní. Netvrdím, že je nutné každé místo a situaci nějak více popisovat (i když osobně mám barvité popisy rád), ale nějaké popisy zkrátka třeba jsou. A musím říct, že v knize mi často chyběly. Většina míst a situací je popsána jen dost mdle a já osobně mám pak problém si je představovat. Celkově je na knize znát, že autor patří spíše k těm začínajícím, styl psaní je dosti jednoduchý.
Hodně mi také vadily šedé postavy. Například Orisian, který je vlastně hlavní postavou knihy, je pro mě jen jméno na papíře. Absolutně bez charakteru. A takových postav je v knize bohužel většina. A přitom je to škoda, jelikož autor rozhodně umí napsat i zajímavé postavy. Celá kultura na'kyrimů působí zajímavě, v čele s Aeglyssem, který je naopak dost originální a zajímavá postava, rozhodně nejsilnější v knize.
V neposlední řadě bych knize vytkl chybějící finále. Samozřejmě, je to jen první díl ze tří, ale myslím si, že i jednotlivé knihy si zaslouží nějaké vyvrcholení a to mi tady chybělo. Na druhou stranu, konec byl hezkým příslibem do dalších dílů. Tak snad se mi budou líbit více.
Noc nožů
Ian Cameron Esslemont
V nic extra jsem nedoufal, nic extra jsem nedostal. Bylo to ale o něco lepší, než jsem čekal a rozhodně se nedá říct, že by Esslemont Malaz nějak prznil.
Jeho úroveň psaní je ale dost nízká, což považuju za jeden z největších mínusů - dalším jsou poměrně nezajímavé nové postavy, užil jsem si spíše odkazy na Eriksona, než to, co nám představil sám Esslemont.
Na původní sérii to rozhodně nemá, ale na tu ve fantasy světě nemá nic. Jinak je kniha poměrně fajn. Má jednoduchý a poutavý děj a fandy Malazu rozhodně potěší, jak Esslemont vykreslil mnohé události, o kterých se Erikson jen zmínil. Od dalších dílů si ale slibuju více.
3,5*
Chromý bůh
Steven Erikson (p)
Musím se přiznat, že ve mně momentálně převažuje takový divný pocit. Je to asi smutek, že to skončilo. Že už si o svých nejoblíbenějších postavách více nepřečtu. A tak nějak si v současné době ani neumím představit, že bych ve světě fantasy mohl najít něco, co by bylo aspoň zdaleka tak dobré jako Malazská kniha Padlých.
Ale teď k samotné knize. Říká se, že autor by si měl nechat to nejlepší nakonec. A Erikson to podle mě rozhodně udělal. Téměř celou dobu jsem četl se zadrženým dechem a slzami v očích. Chromý bůh je zkrátka jednoznačně nejlepší knihou série a jejím naprosto strhujícím závěrem.
Kdybych měl jednu možnost dát místo pěti hvězdiček šest, dostala by je právě tahle kniha.
Prach snů
Steven Erikson (p)
Předposlední díl je za mnou a musím říct, že Prach snů je zatím nejslabší díl série.
Dá se to ale jednoduše odůvodnit. Jak sám autor na začátku píše, Prach snů není samostatná kniha, je to vlastně první polovina posledního dílu, který se musel rozdělit, aby neměl 2000 stran. Proto je jasné, že kniha má pomalejší tempo a slabší finále - ale pozor, pořád je to jen v Malaz poměru. Popravdě to, že se tato kniha dá označit za nejslabší a nebo dokonce pomalou jen vypovídá o neskutečně vysoce nastavené laťce téhle série.
Prach snů je zkrátka takovou přípravou pole pro finále. I přes pár výhrad tedy dávám jasných 5* a doufám, že se pomalejší tempo odrazí v desátém díle.
Obraz Doriana Graye
Oscar Wilde
Kniha výborná, poutavá, se skvělým nápadem. Mohla by ale být o dost kratší, některé pasáže se dost táhly, proto ubírám hvězdičku.
Daň pro ohaře
Steven Erikson (p)
V série tahle kniha působí jako udělaná jiným kladivem.
Lehce se mění způsob vyprávění, většinou knihy nás provádí Kruppe a děj střídají jeho filozofické průpovídky.
Daň pro ohaře je zkrátka jiná. Celou dobu má pomalejší tempo, filozofie je přehršel a vlastně celá kniha působí jako taková hádanka. Něco obrovského se chystá, většina postav ví co, ale vy ne.. sledujete je, jak se připravují, bojí, čekáte, čekáte a pak to přijde.
Kniha má jednoznačně nejlepší finále ze všech dílů (zatím). A po dočtení se člověk nezmůže na víc než tupé zírání s otevřenou pusou.
Vichr smrti
Steven Erikson (p)
První kniha, která mě kdy přiměla brečet!
Kniha dlouho drží v zajímavém duchu, napětí houstne, zajímavé a nebezpečné postavy se hromadí, zvratů přibývá a zkrátka všechno se pomalu ale jistě připravuje k velkého vyvrcholení. Člověk si až říká, jestli se to všechno stihne.
A pak přijde to neskutečné tempo poslední třetiny. Bitva střídá bitvu, krev teče, magie vybuchuje a postavy umírají ještě v mnohonásobně větším počtu než v předchozích dílech.
Kniha je pro mě zatím v MKP na třetím místě, hned po Půlnočních vlnách a Vzpomínkách ledu. Za těmi trochu zaostává hlavně kvůli trošku pomalejším prvním dvěma třetinám.
Půlnoční vlny
Steven Erikson (p)
Z první poloviny určitě nejlepší díl Malazské knihy Padlých.
Je trochu jiný než ty předchozí, jednodušší. Lederský kontinent na čtenáře dýchá starověkou atmosférou, snadno vtáhne do děje a nepustí.
V knize sice není nic tak epického jako bitva o Korál ve třetí knize, ale bitev je zato požehnaně, přibude taky na humoru a více poznáme Trulla Sengara, který je pro mě nejlepší postavou série.
A po finále je člověku pomalu líto, že se musí vrátit ke starým známým z předchozích dílů.
Vzpomínky ledu
Steven Erikson (p)
Zlomový díl. Právě po této knize jsem mohl Malaz bez váhání prohlásit tím nejlepším, co jsem kdy četl.
Vracíme se ke starým známým z jedničky, takže se tentokrát už trochu orientujeme. Člověk si k postavám vytváří opravdu silný vztah a proto prožívá každou scénu, protože smrt si může vzít kohokoliv kdokoliv. A taky že vezme.
Dům mrtvých
Steven Erikson (p)
Druhý díl mé oblíbené série pro mě byl zkouškový.
Autor se sice nikdy nezaobíral nějakým vysvětlováním, ale v prvním díle se držel na uzdě. V tom druhém už ale asi předpokládá, že se tak nějak vyznáte, a tak to vybalí naplno.
Ocitáme se zase na novém kontinentu, postav z jedničky je jen minimum. Nové rasy, cestování chodbami, atd. atd. Občas jsem měl hlavně v první polovině velké problémy.
Ale i přes složité pasáže je Dům mrtvých vynikající kniha. A Coltainův Psí řetěz dojme i toho nejbezcitnějšího drsňáka.
Měsíční zahrady
Steven Erikson (p)
Abych se přiznal, do knihy jsem se pouštěl jen se sebezapřením. Často jsem narážel na názor, že Malaz je jediná série, který rozsahem překonává Píseň ledu a ohně. A s tím jsem se jako zapřísáhlý fanoušek Písně nemohl smířit. Tak jsem se tedy rozhodl, že tuhle sérii zkusím, abych mohl Píseň hájit. A co se nestalo, podlehl jsem Malazu.
Chápu, že tahle kniha nesedne každému. Erikson se s nějakým vysvětlováním vůbec nezaobírá, prostě vás vrhne doprostřed složitého světa a kvanta jmen, která si musíte pamatovat, budou ten nejmenší problém. Pojmy, rasy, historie, složitý systém magie a záhadný Malazský Pantheon- autor zkrátka dělá, jako byste to všechno znali. A ze začátku je to opravdu peklo.
Ale když vydržíte nějakých 200 stran, vyplatí se to.
Malaz je rozhodně nejlepší série, kterou jsem dosud četl. Jak rád říkám- komplikovanější než Píseň, epičtější než Pán prstenů. A ačkoliv jsou Měsíční zahrady jedním ze slabších dílů série (nebo spíš nejméně dokonalým), pořád je to vynikající čtivo.
Síla vzdoru
Suzanne Collins
Hunger Games považuju za poměrně povedenou sérii, aspoň co se prvních dvou dílů týče. Tady ale autorka podle mě naprosto vybouchla. Zvraty byly naprosto uměle vykonstruované, postavy se chovaly divně.
A když jsem dočetl, říkal jsem si. "Hm, a to je jako všechno?" Bohužel, mimo arénu šla tahle série rychle dolů.
Eragon
Christopher Paolini
Nikdy jsem nadšení ohledně téhle série nechápal. Eragon a vlastně celý Odkaz mě nezaujal.
Kniha je plná klišé, šedých postav a předvídatelných zvratů. V dalších dílech navíc přibývají další, pro mě ještě slabší linie, při kterých jsem vyloženě trpěl.
Taky se mi nelíbí to, že z knihy vyloženě vyzařuje autorova nedůvěra v sebe sama- aneb. když napíšu něco nedůvěryhodného, musím si to desetkrát obhájit.
Knihu jsem četl kvůli jejímu věhlasu dvakrát, ale ani na druhý pokus mě vůbec nebavila. Slabé 3*
Čtyři roční doby
Stephen King
Vybrat nejlepší knihu od Mistra je těžké, ale kdybych to udělat musel, bude to asi právě tahle.
A to hlavně kvůli Vykoupení z věznice Shawshank. Nezáleží na tom, kolikrát tuhle povídku přečtu, pokaždé zahřeje. Čímž nechci shazovat zbývající povídky, které jsou také vynikající a dohromady vytvářejí mistrovské dílo.
Húrinovy děti
J. R. R. Tolkien
Pro mě asi nejlepší kniha od Tolkiena. Spíše než o nějaké epické fantasy se jedná o tragédii, je to zkrátka takový jiný Tolkien. Knihu ale určitě můžu doporučit, i když je to asi něco trochu jiného, než většina fanoušků Pána prstenů čeká.
Kniha by se ale určitě měla číst před Silmarillionem, jinak to moc nemá smysl.
Hobit (alebo Cesta tam a späť)
J. R. R. Tolkien
Ačkoliv je Hobit spíš jenom pohádka, předehra k Pánovi prstenů, prostě musím dát pět hvězdiček.
Kniha si nehraje na nic víc než na pohádku. A přesto má takovou sílu. Všechny ty věci vykreslené v pozadí (skřeti, tajemný Nekromant atd.), to dodává knize tu správnou fantasy atmosféru.
Jen těžko byste hledali čtivější, příjemnější knihu. Poníženě přiznávám, že jsem si Hobita užil více než kteroukoliv knihu z navazující trilogie a rád jí dám zasloužených 5*
