sachista komentáře u knih
Četba McEwanových děl se pro mě stává návykovou. Pokaždé, když odložím přečtenou knihu od něj, zanechá to ve mně silný čtenářský zážitek, určité znepokojení a nutkání k přemítání o hlavní myšlence a poslání. McEwan si umí skvěle zvolit ústřední téma a poté si s ním hraje téměř k dokonalosti. A začínám se domnívat, že leitmotivem jeho knih bude zlo, které prudce a znenadání zasáhne do života dosud šťastného vztahu muže a ženy. Nezničitelná láska více než ostatní knihy balancuje na pomezí psychothrilleru. Pod záplavou přečtených knih a zhlédnutých filmů na téma schizofrenie, jež je v závěru většinou odhalena jako pointa a umožňuje odlišný náhled na celé dílo, jsem byl během četby zneklidněn a předem zklamán, že pointa se jeví jednoznačně, nicméně o to více jsem byl příjemně překvapen a potěšen, že Nezničitelná láska dospěla k dosti jinému rozuzlení. Doporučuji.
Dodnes nezapomenu na nejlepší detektivku od Agathy Christie, jak jsem oněměl při zjištění vrahova jména.
Indickou nevěstu jsem přečetl během dvou cest vlakem, doslova jsem ji hltal jedním dechem. Líbil se mi celý příběh, příliš tragický a bolestný a těšil jsem se na překvapivé rozuzlení. V posledních třiceti stránkách se mě zmocnil vztek, že takhle jsem si pointu nepředstavoval, ale když nad tím teď tak přemýšlím, byl to asi autorčin záměr vypořádat se s vyřešením zločinu mírně netradičně. Tím jsem získal na dílo odlišný náhled a nemohu tedy hodnotit jinak než hodnocením nejvyšším.
Stejně jako hodnotím Šabacha, musím totéž uvést u Bernierese, i když v tomto případě je to ještě podstatnější a výraznější rozdíl mezi Bernieresem romanopiscem a povídkářem. Celá sbírka je děsně nevyvážená, doslova skvostné povídky se střídají s povídkami nudnými až hloupými.
U mě vítězí Šabach-romanopisec nad Šabachem-povídkářem, sbírka Jak potopit Austrálii to definitivně stvrdila.
Nechyběl Šabachův typický humor, ale deníkové pojetí mi úplně nesedlo, proto pro mě zatím asi nejslabší Šabachovo dílko.
Trochu jiný Simmel, žádný strhující, napínavý děj, od něhož se člověk neodtrhne, ale takové jemné pohlazení na duši, místy až příliš idealistické a růžově zabarvené, nicméně třeba si to atmosféra, v níž to autor psal, žádala.
Pro mě jedna z nejlepších knih Ivana Klímy, která ve mně ještě dodnes zachovává silný literární zážitek a jisté ponaučení. Nedivím se, že zrovna tohle téma zabodovalo ve Švédsku, kde byl údajně podle Milostného léta natočen i celovečerní film.
Vynikající novela mladé autorky, která prokazuje nesmírný talent a nebojí se otevřenosti, čímž může šokovat. Závěr mě dostal...
Ze všech tří detektivek Michaely Klevisové rozhodně nejlepší počin. Výborně prokreslené vztahy, umně budované napětí, strašidelné prostředí osamoceného mlýna a inteligentní rozuzlení. Bravo, zatímco u předchozích dvou detektivek jsem měl drobné výhrady, Dům na samotě oceňuji nejvyšším možným hodnocením.
Dopustil jsem se největší chyby, že jsem četl Černé psy kouskovaně. Jenže tahle dosti náročná a promyšlená, byť útlá, kniha si zasluhuje četbu alespoň na jedno odpoledne. Místy jsem žehral na autorův styl, myšlenkami jsem odbíhal, avšak především berlínská pasáž a závěr knihy mě doslova uchvátily. Symbolika černých psů pro mě představuje nepopsatelnou hrůzu a věřím, že při pomyšlení na ně mi ještě nejednou přeběhne mráz po zádech.
Stejně jako je uvedeno v doslovu, při čtení této knihy jsem si vzpomněl na další mladé autory - Děněžkinovou, Kanehari, Maslowskou, případně na prvotinu Rjú Murakamiho. Celá kniha je jeden dlouhý večírek dvou čtrnáctiletých chlapců, kteří nouzí o hmotné zajištění rozhodně netrpí. Hlavní hrdina působí mnohdy hodně bezradně, ale občas z něho promluví citlivá a romantická duše. Pro mě je mírně šokující věk obou hrdinů, ale nezavrhuji vše jako nesmyslné a nereálné, doba jde hrozně kupředu, internet boří veškeré hranice a přístupy. Líbily se mi i některé náražky, které můžeme považovat za "společenskou kritiku" současné Francie. Potěšilo mě zdůraznění atmosféry Paříže, byť se tato romantická metropole mění den ode dne možná k horšímu. Rozhodně oceňuji, že v osmnácti Sperling napsal tolik solidní knihu.
Mylně jsem se domníval, že po zhlédnutí Pelíšků nemá smysl tuhle knížku číst. Netušil jsem, že do filmu se dostalo pouze pár hlášek a vtípků a možná částečně pár postav. Navíc se jedná o tři na sebe nenavazující povídky. Jsem rád, že jsem po knize sáhnul. Náramně jsem se bavil a myslím, že zvláště v třetí povídce je potenciálu ještě tak na dvě filmové komedie. Petra Šabacha a jeho knihy mám čím dál raději.
Jako snad každá Simmelova kniha se výborně čte, zkrátka jedním dechem.
Překrásný příběh, který ve mně vyvolal celou škálu pocitů. Osud a jeho velká nevyzpytatelnost neustále mává s oběma hrdiny, a když už jsem začínal být trochu zklamaný z očekáváného závěru, David Nicholls mi dokázal, že rozhodně nepatří k předvídatelným autorům. Závěrečných padesát stran pro mě představuje jedno z nejlepších románových vyústění vůbec. Jsem zvědavý na filmové zpracování.
Nikdy nezapomenu na krásné chvíle, které jsem prožil u Steklačových knížek, Aleš a spol byla první z nich.
Nesmírně pravdivá kniha, jež přesně popisuje chování jedince, který je v určitém prostředí utlačován a potřebuje si své útrapy kompenzovat na ještě slabších jedincích.
Tuto knihu považuji za nejlepší román od Paula Coelha. Často na ni myslím, zvláště na závěrečnou pointu, kterou považuji za jednu z nejsilnějších v moderní literatuře vůbec. Je mi známo, že Coelho má kromě obrovské řady fanoušků i řadu odpůrců, já se však hrdě hlásím do první skupiny.
Povídkový soubor Vedlejší účinky potěší všechny příznivce Woodyho Allena jako režiséra a scénaristu. Všechny povídky jsou nepřetržitou smrští vysoce inteligentního humoru protkaného břitkým sarkasmem. V povídkách se stejně jako v jeho filmech objevují jeho stěžejní témata - láska, mezilidské vztahy, úzkost, smrt, politika, židovská otázka. Při čtení jednotlivých povídek jsem se náramně bavil, i když nade všechny vyčnívá povídka Postava Kugelmasse, u ní jsem doslova slzel smíchy. Stále a rád opakuji, že Woody Allen je génius, ať už jako režisér, scénarista či spisovatel.
Detektivky Michaely Klevisové se velmi dobře čtou, dává si na postavách záležet, jen jedna věc se mi nelíbí a to je motiv. Stejně jako u její prvotiny jsem vraha neodhalil a jeho odhalení pro mě představovalo překvapení, ale motiv mě zklamal. V nečekaném a šokujícím motivu spočívá mj. kouzlo severských detektivek...