sachista komentáře u knih
Kdyby autorka zbytečně nenatahovala nudnou první půlku, mohl z toho být nečekaně svižný a napínavý 7. díl. Díky za druhou půlku odehrávající se v Temné dimenzi, zde se ocitáme v úplně jiném světě, zajímavě vykresleném. Do 150 stran jsem si říkal, že je to poslední díl, který si přečtu, ale už brzy sáhnu po pokračování, byť bylo údajně napsáno nějakým anonymem.
Po mnoha letech jsem se pustil do další lahůdky královny detektivek, kterou jsem dosud neochutnal. Tentokrát jsem byl překvapen, protože se mi nezdá, že jde o typickou "poirotovinu". Téměř celou knihu jako by neměl co vyšetřovat, až se mu celá skládačka spojí právě na konci. Nedá se říct, že bych byl tolik nadšen jako u jeho jiných případů, ale rozuzlení jsem tradičně neuhodnul.
Novelu, kterou jsem si vychutnal během jednoho večera na letní dovolené. Není to patrně úplně nejvhodnější knížka k moři, ale její vážné téma a poslání jí nic neubírá na čtivosti. Musím napravit svůj velký filmový hřích a zhlédnout český oscarový triumf.
Drsnější, brutálnější, krutější a pro mě možná kapánek slabší než Žena v kleci. Přece jen se řadím spíše ke klasickým vyznavačům detektivního žánru, kdy je čtenář nucen trochu zapojit svoji poirotovskou šedou kůru mozkovou a dumat nad tím, kdo a proč se dopustil zločinu. Uznávám však, že Adlerovi-Olsenovi o tuhle hru s čtenářem nešlo a servíruje nám podobně jako Stieg Larsson nemilosrdnou společenskou kritiku bohatého a suverénního státu, jednoho z evropských lídrů a vzorů. Pozlátko odkrývá nesmiřitelným způsobem.
O téhle knize jsem psal esej do předmětu Švýcarská literatura. Za svoji práci jsem byl hodně kritizován, protože jsem si dovolil srovnání Frische s jinou švýcarskou modlou Durrenmattem. U mě vítězí na celé čáře Durrenmatt, ale Frische nezatracuji, třeba si od něj ještě něco přečtu.
Třista stran je napsáno strhujícím a čtivým způsobem, posledních sto stran ztrácí grády a ve mně osobně polevilo vnitřní napětí. Podobně jako u sourozenců Hammerových. Mám pocit, jako by dánští detektivkáři proti švédským nebyli schopni čtenáře napínat až do konce a závěrečnou pointu mu naservírovat až skutečně v závěru. Navíc jsem měl o pachateli neblahé tušení již při prvním náznaku, což se právě potvrdilo. Vždy mě zklame, když pachatele uhodnu, považuji to za autorovu prohru. To je však můj soukromý nárok na detektivku či krimi. To neznamená, že těch tři sta stran jsem nedýchal a nefandil oddělení Q v jeho pátrání. Pasáže v kleci byly nadměrně působívé a přebíhal mi z nich mráz po zádech. Vířily ve mně otázky, kdo může mladé ženě takovým strašným způsobem ublížit. Když jsem se vžil do její kůže, myslím si, že bych přišel o rozum během prvního měsíce.
Vlámský obraz jsem četl asi před deseti lety na letní dovolené. Při lenošení na pláži jsem ho přečetl velmi rychle a dodnes si vzpomínám, že jsem ani nedýchal. Vzhledem k tomu, že jsem šachista, měla pro mě kniha zvláštní kouzlo. Později jsem zjistil, že Pérez-Reverte je autorem slavného Dumasova klubu.
Pro mě trošku překvapivý povídkový soubor, kdybych nevěděl, že autorem je Petr Šabach, asi bych to neuhodnul. Humor a nadsázka jsou zde mírně upozaděny, spíše převládá určitá melancholie a smutný nádech.
Tak jsem asi po deseti letech sáhnul opět po knize od Ch. Bukowskiho a výtečně jsem se bavil. Samotného mě udivilo, proč jsem jej vlastně odsunul někam do šuplíku zapomnění. Možná jsem nabyl dojmu, že jsem od něj přečetl už dost knih a ničím mě nemůže překvapit. Po přečtení této sbírky se ale k němu určitě brzy opět vrátím. Sbírka je poskládána vyrovnaně, našel bych možná tak dvě, tři slabší povídky. První z nich, jejíž název i sbírka nese, je dle mě ovšem nejlepší, nejsmutnější a dovolím si tvrdit, že i nejkrásnější. Zkrátka a dobře, všichni lidé musí jíst, pít, chodit na malou i velkou, souložit a najít si nějaký ten koníček, Bukowski upřednostňuje pití, zvláště alkoholické, soulož a dostihy. Někoho to pobuřuje, jiného pobaví, já patřím ke druhé skupině.
Prvotinu Claudii Piňeiro lze označit za vybroušený béčkový thriller s dobře vybudovánou zápletkou a psychologickými prvky. Vyprávění z pohledu několika osob prokládané minikurzem ze soudního lékařství či kriminalistiky mi přišlo nesmírně osvěžující. Přečetl jsem to během jednoho dne v MHD. Do MHD doporučuji bez vteřiny zaváhání.
Další lahůdka z edice detektivní román Host. Mám slabost pro detektivky, kdy se pátrá po starých, nevyřešených případech a rozplétají se tak dávná tajemství a otevírají zacelené rány. Komisař Marthaler si záhy získal mé sympatie, stejně jako jeho pomocnice Anna. Některé stránky jsem doslova hltal, přesto mám jednu výtku - posledních padesát stran mohlo být zkráceno a kniha by neztratila v závěru dech. Proto se neuchýlím k hodnocení nejvyššímu, ale je to tak na čtyři a půl, třeba to časem ještě zvýším, až se vše uleží. A po přečtení Příliš krásné dívky zvyšuji na pět hvězdiček, protože ve srovnání se Seghersovou prvotinou je Spis Rosenherzová mnohem vyzrálejší a kvalitnější detektivka.
Vznešená nuda osvěžená špetkou humoru v podobě líčení trampot roztržitého a tuze nepraktického profesora.
Kniha, na niž dodnes nemohu zapomenout, dovolil bych si ji přirovnat k Vieweghově Vybíjené. Kniha nám představuje životní osudy několika postav od maturity až do dospělosti. Četl jsem ji jedním dechem a zanechala ve mně velmi příjemný čtenářský zážitek.
Nesmírně čtivá kniha jako dosud všechny Hanibalovy knihy, které jsem dostal do rukou.
V souvislosti s Bukowským mi utkvěl jeden rozhovor s Michalem Malátným, jenž vyjádřil, že u Bukowského je nejlepší ta kniha, kterou přečtete jako první. Pod tenhle názor bych se podepsal a pro mě je touto první přečtenou knihou paradoxně Bukowského poslední dílo Škvár.
Vynikající čtenářský zážitek, jsem ztracený případ, zcela jsem propadl mistrovství severských autorů krimi a detektivek. Jo Nesbo navíc dokáže s čtenářem umně pracovat, někdy navádět, jindy vodit za nos.
Bude to z mé strany nejspíš velký literární prohřešek ohodnotit dílo jednoho z nejvýznamnějších spisovatelů 20. století pouhými dvěma hvězdičkami. Na jeho povídky jsem se velmi těšil, dokonce jsem se unesl na vlně euforie a rozhodl se do Dublinu poprvé v životě letos zavítat. Sebekriticky přiznávám, že nejsem asi natolik vyzrálý, zkušený a intelektuální čtenář, jenž odhalí tu tolik proklamovanou epifanii. Identifikoval jsem ji u dvou, nanejvýš tří povídek. Joycův styl mi nesedí, mám tuze rád příběhy, rafinované zápletky, bohatý a barvitý jazyk, úspornost a bezdějovost mě nudí a částečně popuzuje. Stopy naturalismu jsem hledal rovněž marně a to jsem Zolu, Hardyho a Maupassanta na gymnáziu louskal s velkou rozkoší. Závěrem chci alespoň vyzdvihnout skutečně překrásné vydání nakladatelství Argo, dostal jsem knihu dárkem, jelikož jsem si ji přál a na obal se nemohu vynadívat, když už ten obsah pro mě není tolik určen.
Tuhle finskou jednohubku jsem zhltnul během jednoho večera a musím konstatovat, že jsem se docela bavil. I když v některých pasážích z Evropy a Antarktidy čtenáři do zpěvu rozhodně není. Znáte někoho, kdo i po dvou, pěti, deseti, čtyřiceti letech zůstal v Austrálii? :-)
Silný příběh psán polodokumentárním stylem, domnívám se však, že primárně zaujme především ženského čtenáře. Mužský čtenář se naopak může dozvědět spoustu nových, faktografických informací a rozšířit své povědomí o 2. světové válce. Nedávno jsem se v Berlíně u památníku perzekvovaným a zavražděným homosexuálům dočetl, že nacisté se zaměřovali na homosexuály, kteří byli doslova postaveni mimo zákon, zatímco lesbičky byly sice v jejich očích "nezdravé", nicméně ne tak "škodlivé". Tuto tezi kniha Aimée a Jaguár do jisté míry naplňuje, neboť určitá shovívavost ze strany gestapa vůči Lilly tam byla. Jsem zvědavý na filmové zpracování.
Uznávám, že jsem se nebál ani z poloviny tak, jako u ukázky k filmu, ale moc se mi líbil začátek a konec. Autorka velmi barvitě vykreslila ponurou atmosféru starého Londýna a následně do mlhy zahalené vesnice, jež skrývá svá tajemství a dávné tragédie. Jsem tuze zvědavý na divadelní představení v Divadle na Fidlovačce a taky na aktuálně distribuovaný snímek s D. Radcliffem. Nějakou další novelu od Susan Hill si ještě rozhodně přečtu.