sachista komentáře u knih
Z knihy číší obrovský respekt, jejž pan Špaček vůči Václavu Havlovi choval. Je to napsáno velmi čtivě, poutavě a mnohdy s vtipnými a přiléhavými postřehy. Jak je v úvodu avizováno, jedná se o vzpomínky, čili může kniha působit dosti subjektivně a někteří další účastníci v knize uvedených událostí si mohou uchovávat odlišné vzpomínky od pana Špačka. Rozhodně si myslím, že pan Špaček je tou správnou osobou, jež by měla knihu vzpomínek vydat vzhledem k tomu, že práci pro V. Havla obětoval celých deset let svého života. Některé historky mě velmi rozesmály (sekaná, návštěva v Thajsku a Brazílii), jiné dojaly (oslava narozenin K. Schwarzenberga, návštěva jihoamerických Lidic) a některé roztrpčily (prezentace Masarykovy knihovny V. Klausovi nebo beseda u A. Přidala).
Camilla Läckberg již dávno získala mé čtenářské srdce. V posledních dvou knihách o to více, že své příběhy prokládá zápletkou z dávné minulosti a nechává tak kriminální příprady zahalit do ještě většího hávu tajemství. Mořská panna má podobnou strukturu jako Elsyino tajemství, všechny oblíbené i méně oblíbené postavy vystupují na scéně a čím dál víc se nám to tam množí dětmi. Jen mám trochu obavy, zda se Camilla trochu nevyčerpává, na svých stránkách má informace o dvou kuchařkách a knížce pro děti, snad se nerozhodla ukončit sérii s Erickou a Patrikem...
Konečně jsem přečetl kultovní román Ireny Douskové, jež se stal předlohou pro úspěšnou divadelní hru. Je to napsáno velmi čtivě, volba vyprávění očima žákyně základní školy má sama o sobě velmi komediální potenciál, nicméně románem prostupují i některé méně veselé události, čímž kniha dostává až tragikomický nádech. Báru Hrzánovou si v roli Helenky dokáži naprosto živě představit a věřím, že tato role může patřit mezi její životní výkony na divadle. Takže nezbývá než vyrazit do Divadla Bez zábradlí...
Neffova pentalogie se čte náramně dobře, největší přínos spatřuji v dokonalém vykreslení atmosféry doby. Na stránkách jeho románů se zcela přenesu do 19. století a vychutnávám si dramatické osudy dynastie Bornů a Nedobylů. Zlá krev je zatím asi nejdrsnějším dílem, což je dáno prostorem, jenž je vymezen dvěma asi nejtragičtějším postávám celé série - Míšovi Bornovi a Karlu Pecoldovi. Už to nejsou jen vášnivé diskuse v Bornově salonu, ale ocitáme se i v polepšovně a mezi bouřícími se dělníky. Řekl bych, že pro milovníky bohatého jazyka a české historie téměř povinná četba.
Úspěšná spisovatelka detektivek si "odskočila" k povídkové knize o kočkách a náramně jí to svědčí. V tomto sychravém podzimním počasí byly její povídky doslova pohlazením po duši. I když nepatřím mezi Kočkaře, vzaly mě příběhy o kočkách a jejích majitelech za srdce, nejvíce asi "Cestou na pláž", "Co kočky vědí", "Nestyď se delfíno" a "Potkat tu pravou".
Přijal jsem pozvání do kouzelného světa Davida Walliamse a moc pěkně se bavil, někdy se pousmál, jindy mě píchlo u srdce. Srovnání s Roaldem Dahlem Walliams určitě snese. Celkový pozitivní dojem dotváří i velmi povedené ilustrace. Těším se na Pana Smraďocha.
Jo Nesbø opět nezklamal, napsal další vynikající detektivku, od níž se nedá odtrhnout. Sněhulák rozhodně aspiruje na nejsilnějšího a nejrafinovanějšího protivníka Harryho Hola. Přesto si neodpustím drobnou výtku, jsem přece jen konzervativní čtenář detektivek a pachatele bych chtěl takhle pěkně dostat naservírovaného až tak dvacet stran před koncem. Závěrečná akce byla sice napínavá a efektní, já bych se bez ní však určitě obešel. Nejvyšším hodnocením to ovšem stejně neotřese.
Na závěr musím konstatovat, že Kniha Zlín prezentovala skvělý nápad s vydáním omluvenky pro studenty a zaměstnance, že se kvůli četbě nemohou dostavit do školy a zaměstnání. Kéž by to všichni učitelé a zaměstnavatelé respektovali!
Úroveň upířích deníků s každým dalším dílem upadá, je to zbytečně natahované a rozvleklé. Doufám, že utrpení bude ukončeno snad už definitivně posledním desátým dílem a fanoušci upíří tematiky se budou moci věnovat jiným, povedenějším sériím.
Stejně jako v Kameníkovi se před čtenářem odvíjí dva příběhy, které od sebe dělí šedesát let. A stejně jako u Kameníka takto pojatou detektivku hodnotím absolutně nejvýše. Prvních sto stran to sice vypadá na lehké čtivo spíše z kategorie "společenský román pro ženy", ale postupně se před námi odkrývá děsivý příběh z 2. světové války, jehož tajemství vyplavají na povrch v současnosti a tragicky zasáhnou do života několika osob. Jako vždy u Camilly Lackberg dostává prostor několik postav, takže můžeme sledovat jejich myšlenkové pochody a ačkoli jsem u předchozí Vlastní spravedlnosti kritizoval velký prostor, který byl vymezen Mellbergovi, v Elsyině tajemství naopak oceňuji "časové zrovnoprávnění" postav. Přestože jsou fakticky hlavními postavami opět Patrik a Erika, vzhledem k mnohovrstevnatosti zápletky má každá postava svůj nezanedbatelný význam pro současné vyšetřování i odhalování záhad minulosti. Pokud jsem hovořil o prvních sto stranách jako spíše rozjezdových, posledních sto stran se čte jedním dechem a věrný čtenář detektivek chce poskládat všechny části skládanky. Myslím si, že při pozorném čtení se dá pachatele odhalit, ale všechny souvislosti jsou odkryty teprve postupně. Camilla Lackberg opět napsala vynikající detektivku a já ji vedle Kameníka řadím mezi její nejpovedenější. Bude to také tím, že mě vždy nejvíc bavily detektivky, které se šťourají v temné minulosti. Netrpělivě čekám, až nám MOTTO umožní přečíst si další lahůdku z pera této švédské autorky. A v neposlední řadě patří velký dík rovněž překladatelce, paní Nováčkové.
Možná jsem zvolil správný postup, když jsem si dílo I. B. Singera dlouho a dlouho odsouval, což může být důvodem, proč jsem si jeho zdařilou novelu Kajícník náležitě vychutnal. Židovské reálie vůbec neznám, ale jsem rád, že jsem se mnohé dozvěděl a četba mě nutila nalézt výrazy jako minjan či chucpe. Překvapila mě autorova radikálnost v některých oblastech, docela nemilosrdně cupuje západní svět, jeho způsob života, poměrně detailně rozebírá vztahy mezi mužem a ženou, nevěru a pokušení. Zajímavý je rovněž jeho postoj k vegetariánství, což, jak jsem se posléze dozvěděl, prostupuje i dalšími Singerovými díly. Kajícník nabízí pozoruhodnou četbu, jež nutí v mnoha ohledech k zamyšlení. Nyní už jeho další dílo nebudu odsouvat a brzy se vrhnu na jeho povídky.
Zjistil jsem, že Bukowskiho si vychutnám tehdy, pokud mezi čtením jeho dvou děl uplyne docela dlouhá doba. M. Malátný měl pravdu v tom, když prohlásil, že od Bukowského je nejlepší ta kniha, kterou si přečtete jako první. Nechci křičet, že je od něj vše na jedno brdo, ale člověk musí mít zkrátka náladu a nesmí se těch jeho fantazií, vulgarismů, nechutností a břitkého humoru přesytit. Mně se to u Příběhů obyčejného šílenství málem stalo.
Po Rothově prvotině jsem sáhnul okamžitě po jejím zakoupení. Překvapil mě její výskyt na pultech knihkupectví, mylně jsem se domníval, že v češtině v nakladatelství Mladá fronta snad už muselo vyjít kompletní Rothovo dílo. Nejsilněji na mě zapůsobily povídky Sbohem město C. a Epstein, první zmíněná na mě dýchla správnou atmosférou, zcela jsem se přenesl do popisované doby a ačkoli románů a povídek o prvních láskách bylo, je a bude napsáno vrchovatě, stejně mě vzala tato povídka za srdce. Povídka Epstein byla zase mistrně napsanou tragikomedií. Naopak příliš mě neoslovil Fanatik Eli, to mi připadlo trochu překombinované.
Humorná kniha plná břitké satiry, černého humoru a určitých politických narážek. Z knihy sálá i ono velké soupeření Finska se svými sousedy a vlivy Švédska a Ruska na finskou historii, kulturu a architekturu. Hlavní postava Linnea je nesmírně sympatická a celou dobu jsem jí držel pěsti, aby se těm surovcům ubránila a dala jim co proto.
V období mého dospívání doslova kultovní kniha, některé hlášky a výrazivo jsem s nejlepším kamarádem s radostí převzal. Přemýšlím, že se s časovým odstupem k sérii vrátím a doplním o nové díly.
Mé druhé setkání s opěvovaným autorem thrillerů a moderních krimi. Po Katedrále hrůzy jsem sáhl po jeho nejspíš nejslavnější sérii s Lincolnem Rhymem, přeskočil jsem Sběratele kostí, jejž jsem viděl ve filmové verzi. U Tanečníka jsem si celou dobu říkal, jo, je to napínavé, zajímavé, čtivé, občas příliš detailní a rozvleklé ohledně lítání a technikálií, ale posledních padesátých stran svým strhujícím vyvrcholením mně konečně objasnilo, proč je Deaver tak oblíbený. Zůstal jsem zírat s otevřenou pusou. Bravo.
Já jsem Woodyho věrný fanoušek řadu let, drtivou většinu jeho filmů doslova zbožňuju, ale občas se stane, že i nějaký film mě úplně neosloví. Tentokrát, pokud jde o sbírku Bez peří, jsem asi nebyl úplně v té správné náladě pro četbu povídek, u nichž střídá jedna absurdita druhou, extrém a nesmysl střídá jiný extrém a nesmysl. Bylo toho na mě už nějak moc, už jsem se tak nesmál jakou u Vedlejších účinků. V mém postoji k Woodymu, jeho filmům a sbírkám, to ale nic nemění. Možná se k tomu vrátím někdy jindy a budu se smát od začátku do konce. Závěrem - Děvka z Menzy a Impresionisté zubaři by měly být vytaseny zlatým písmem do dějin povídkového žánru.
Irina Děněžkinová mě svým výborem povídek mile překvapila, nejvíce jsem ocenil rozličnost žánrů, do nichž se pustila. Je to již nějaký pátek, kdy jsem Dej mi! četl a od té doby marně čekám na české vydání dalšího díla.
Další díly upířích deníky jsou už klasickou nastavovanou kaší, čte se to poměrně rychle, ale postrádá to kouzlo prvních dílů. Navíc Osvobození údajně nenapsala ani sama L. J. Smith, nýbrž nějaký anonymní autor, pak to tak bohužel vypadá...
Zatímco detektivky od C. Lackberg jsem si oblíbil a čekám netrpělivě na česká vydání její řady s Patrikem a Erikou, dosud jsem neměl tu čest seznámit se s tvorbou její krajanky Helen Tursten, jíž v Mottu vyšla již řada knih. Po Záludné síti spatřuji základní rozdíl mezi oběma autorkami ve stylu, zatímco knihy Lackberg na mě působí jako klasické detektivky s několika podezřelými, z nichž jeden je vrah, Tursten čtenáři naopak nabízí klasické krimi, kdy čtenář sleduje vyšetřování a není až tak důležité, kdo je pachatelem. Já se řadím spíše k příznivcům klasických detektivek a potřebuji špetku nějakého překvapení a vlastní invence, tím však další knihy H. Tursten nezatracuji (už jich v knihovně dalších pár mám :-))
Peppermint frappé mě naprosto pohltilo svoji dusnou atmosférou a právě ono mučivé čekání a očekávání si asi zažil každý z nás.