SaDiablo komentáře u knih
Mohlo to skončit jak chtělo, že bych z toho byla nějak napnutá a potřebovala si přečíst pokračovaní, to vážně ne. Asi sto stran mi trvalo, než jsem se začetla, nevím, zda-li je to překladem, ale styl tomuto žánru moc nelichotí, některé části jako by vypadly z YA (hlavně ve vztahu Sofie/Jeanette... A přiznejme si, tohle většinu čtenářů do kolen nedostane). Popletelé časy, kdy přítomnost byla v minulosti, minulost psaná v přítomnosti, což se ještě dalo pochopit, nerušilo to. Autoři potom ale zničehonic začali přítomný čas používat i v přítomnosti, tzn. nezachovali kontinuitu a mně se k hodnocení přidalo další minus. Nad knihou jsem uvažovala už dlouho, zaprvé proto, že po Larssonovi zkouším, co by mě zaujalo stejně jako Milénium, ale ani Kepler, Nesbo, a nakonec ani tato dvojice mě neoslovila.
"Nevím, jestli to má nějaký význam, ale často se vracel ke kastracím. Jednou se mě zeptal, jestli vím, jak se kastruje sob, a pak mi vykládal, že se mu rozdrtí varlata tak, že je někdo rozkouše." Když jsem o Vraní dívce četla, byla popsaná jako šokující, drsná, místy nechutná, odporná a kdoví co ještě, přitom ve skutečnosti to tak vůbec není. Čekala jsem aspoň nějaké popisy praktik, jak se to těm obětem dělá do detailu atp., když to tedy má být tak šokující. Děj měl být nejspíš vystavěn na zneužívání a domácím násilí, ale nakonec na ně nebyl kladen takový důraz, což byla pro mě asi jedna z hlavních věcí, které příběhu uškodily (tipuju, že ani jeden z autorů nic podobného nezažil, protože ty správné emoce se z toho nedaly uchopit). Vrahova mysl se dala zvládnout mnohem lépe, spousta pasáží je vleklých, plytkých a nudných.
Na to asi není co říct. Jen že to rozhodně nebylo naposledy, co se s Liesel potkávám.
Kniha nic nového nenabízí, některé části jsou nudné a vleklé.
Konec je zabiják celého příběhu. Pokud si někdo na začátku (po první části) myslí, že plot twist je, že to je celé ve skutečnosti úplně jinak, tak ten ať si počká na posledních pár řádků... Začátek mě příliš nebavil, nejsem fanda takového střídání pohledů, i když chápu, že deníkové záznamy jsou důležité. Často bylo poznat, že knihu psala žena, to bylo podle mě jedno z těch větších minusů, části, které by mužskému autorovi nepřipadaly důležité, tam z Nickova pohledu vypisovala, části, nad kterými by se mnozí muži vůbec nepozastavovali (omlouvám se, že neuvedu příklad, bohužel jsem si nezapisovala). Ale jinak to bylo jako na horské dráze, co se charakterů týče... Dlouho se mi nestalo, abych hlavními postavami takto... pohrdala. Vhodnější slovo nenacházím, rozhodně to nebyla jen "nelibost", možná spíš nechuť. Amy-oběť, Nick-vrah, Nick-oběť, Amy-vrah, Nick-magor, Amy-magor... Ani jedno, děkuji. Právník byl sympaťák, tomu jsem vždycky dávala imaginární high five, ale to bylo tak všechno, z hlediska obliby charakterů. V některých částech to nebylo špatné, ale jednou mi to stačilo.
Syrová kniha, nezaujala. Téma mě nijak nepobouřilo, ale konec tak nějak vyprchal do ztracena. Znovu číst rozhodně nebudu.
Zatímco bdíš, co stále bdíš,
tvá ruka tiše dřímá
a nehýbá se již;
a prsty zavřeny má.
Už zašlo všech pět měsíčků
za nehty tvé -- však jeden
zažárlil ještě na svíčku,
tou září neujeden.
A svítí dál na nebi svém,
zlíbaném napoprve,
na nebi malém, růžovém
při západu tvé krve.
Sbírku jsem dostala před osmi lety a pořád se k ní vracím. Nádhera.
Dalo mi to teda pořádně zabrat. Pilíře jsem četla dva týdny bez povinností, tuto s povinnostmi tři měsíce. Na Pilíře tato kniha bohužel nemá, přestože ji to nutně nedělá nepovedenou. Mrzelo mě, že Thomasova linka nebyla více rozvedená (žena, kterou miloval?), společně s Gwendou se stal mou nejoblíbenější postavou v knize. Co se děje týče, taky v poslední části mohla být nějaká zmínka o Gwendě, Philemonovi a Jobym; Gwenda se s Philemonem samozřejmě nestýkala, ale nějaké její myšlenky ohledně bratra/(smrti) otce by mne zajímaly.
Moc mi zde neimponoval autorův styl psaní, ve větší koncetraci než v minulé knize. Některé dialogy byly směšné než vážné, spíš jako by je psala puberťačka, ne dospělý muž, párkrát mi proto přišly činy postav hůř uvěřitelné; slovní obraty nepromyšlené (usmál se _ úsměvem aj.).
Ale všechno dobře dopadlo a příběh to byl pěkný, za sebe můžu doporučit.
Jsem ráda, že jsem jako první četla Andělskou hru a už o knihkupectví starého pana Sempereho a Isabelle věděla víc. Možná proto mě konec tak dojal, úžasný příběh s krásným koncem...
Člověk musí počítat s tím, že se jedná o absurdní drama. Hledat za tím smysl je tedy jako jít si za řezníkem pro zákusek.
Z prvních dvou částí jsem byla nadšená, ta poslední pokulhává. Škoda.
Tak tato ucebnice pomuze k maturite jedine tehdy, pokud nepracujete s nicim jinym. Absence takovych jmen jako Gogol, Maupassant, Stevenson, sestry Bronteovy, Thackeray? Zadny problem. Zavadejici a kompletne spatny obsah dila? Take zadny problem. Dodavam ukazku: "Gatsby se zastreli, protoze nemuze zit ve svete neodpovidajicim jeho predstavam." Ptam se tedy sama sebe, kde se autori teto ucebnice nechali inspirovat? V literature, zda se, to nejspis nebylo.
Byť mi nevadí náročnější literatura, tohle prostě nebylo pro mě.
Nasmála jsem se dost, ale od nemoci a Indie mě to opraudu moc nebavilo...
Seriál s Colinem Firthem jsem si zamilovala, proto jsem celkem trpěla u filmu, Keira pro mě Elizabeth bohužel nikdy nebude... Kniha je úplně úžasná, romantika jako blázen, nemůžu ji vychválit dost... Ach.
Zajímavá kniha, nejvíce mě zaujal příběh a postava Germána, mrzelo mě, že jsem se o něm nedočetla víc.
Málokterá kniha nabádá k opětovnému přečtení. Tohle je jedna z těch mála.
„A co dělal (zeptal jsem se sám sebe v duchu Steinerovy úvahy o existenci jistých podivných metafyzických distorzí v oblasti času) náš mladý Stingo, zelenáč a vojín námořní pěchoty Spojených států, právě v okamžiku, kdy se po obzoru valily poslední cáry toho hrozného kouře – průhledné opony zvířeného prachu, podle Sophie tak hustého, ‚že jej člověk cítil na rtech jako písek‘ – cáry kouře ze spálených 2100 židů z Athén a z řeckých ostrovů, na něž se Sophie zahleděla po obzoru a jež zahalily idylická tělíčka poklidně se pasoucích ovcí tak hustým hávem, že to vypadalo, jako by sem padla těžká mlha z vistulských bažin? Odpověď je obdivuhodně prostá. Psal jsem přání k narozeninám.“
---
"‚Pamatuji se přesně na jeho slova,‘ vyprávěla mi Sophie. ‚Říkal: Přišli jste do koncentračního tábora, a to není žádné sanatorium, a existuje odtud jediná cesta ven – vzhůru komínem. Komu se to nelíbí, ten může zkusit oběsit se na ostnatých drátech. Pokud jsou v téhle grupě židé, nemají právo žít déle než dva týdny. Jsou tu nějaké jeptišky? Máte jeden měsíc, jako faráři. Všichni ostatní tři měsíce!‘“
Nejlepší kniha mých letošních prázdnin. Čtivá, poučná, strhující. Byla a jsem jí naprosto uchvácená; jak autor do příběhu vkládá svůj vlastní život, Nata Turnera... A to, jak střídá krutost s humorem je až neuvěřitelné, s takovou lehkostí, že by ten, kdo nečetl, těžko věřil... Tohle dílo je obdivuhodné v několika směrech. Otázky volby zde padají jedna za druhou a žádná není o nic méně hrozná než ty ostatní. Ta finální volba je ale stejně všechny převyšuje. A samozřejmě, některé pasáže byly těžké, občas mě unavovalo Stingovo neustálé řešení panictví/"odpanění", nicméně právě k těmto chvílím se váže moje oblíbená pasáž.
„A ono je to vlastně fuk, myslel jsem si, jestli se ze mě stal homosexuál, tak ať, takových už přede mnou bylo! Já jsem sice formálně nežil v separaci nebo ve vězení, ale pokud šlo o mé dosavadní snahy domoct se zdraví prospěšné heterosexuální kopulace, bylo to téměř stejné, jako bych byl zavřen v kriminále nebo se vláčel s nějakou kocábkou po nekonečném oceánu.“
Nádherně bolestný příběh... Doporučuju...