SalomeH komentáře u knih
Tuhle knížku už od mala miluju, ale jak tak čtu ty komentáře, někde se zkusím kouknout i po originále.
"A vy osobně věříte v přízraky?" zeptal se lektora jeden z posluchačů.
"Samozřejmě ne," odpověděl lektor a pomalu se rozplynul ve vzduchu.
Příběh mlynáře za druhé světové války, který se snažil pomáhat českým sousedům i přes to, že se od člověka německé národnosti očekávalo něco jiného, o jeho českém příteli, o kolektivní vině a sviních na různých místech. Předem jsem věděla, o co půjde - říkali jsme si to ve škole na přednášce - a tak mě celou dobu mrazilo v zádech, ze které strany to přijde.
OK, tři hvězdičky, ale s odřenýma ušima. Za tři místa, kde jsem se zasmála. Ale za takhle tlustou knížku je to málo. Staříka jsem si zamilovala od první kapitoly, ale analfabetka mě ne a ne chytit. Postavičky, které očividně měly působit humorně, mi přišly především otravné a ty, které patrně měly mít nad věcí nadlhled, byly prostě lhostejné. Když přišla na řadu atomová bomba, moje hlavní myšlenka byla: už zase?! To, jak byla hlavní postava inteligentní a uměla počítat, se projevilo jednou matematickou úlohou, která byla dílem poměrně jednoduchá a ještě navíc moc nefungovala, a závěrem, který v podstatě nebylo potřeba odkládat dvacet let. A tím, jak se to pořád dokola opakovalo, ach jo. Opakování podobných situací pořád dokola bylo vůbec bolavé místo celého příběhu.
Po všech těch knížkách o cestování časem jsem si myslela, že to bude jen ta základní linka, která byla od doby vydání tohoto díla napsaná tisíckrát. Knížka mě ale mile překvapila a moc jsem si ji užila. Hlavně kvůli tomu, že narozdíl od moderních příběhů hrdina necestuje do budoucnosti, aby si užil dobrodružství, ale aby se něco dozvěděl o budoucích lidech a přemýšlel o vztahu mezi současností a tím, co přijde.
Vyhovoval mi pomalý nástup do příběhu i tempo postupného vyostřování konfliktu. Teprve když jsem knížku dočetla do půlky, jsem zjistila, že je to první díl série, ale naštěstí se příběh docela pěkně uzavře, takže mě čekání na další díl nemusí trápit - a určitě si ho přečtu.
Jedno má ale knížka navíc oproti ostatním podobného žánru: hlavní hrdinka se až do konce knihy do nikoho nezamiluje, takže je čtenář ušetřen popisů žhavých pohledů přes místnost plnou mrtvol. Juch!
Ve výtahu je zakázáno hnízdění netopýrů. Ovšem pozor na Velké kulaté razítko.
Satira na byrokracii v neuvěřitelném formátu. Jako ze života... :)
Napůl jsem to četla a napůl poslouchala jako audioknihu. A když jsem do toho byla zabraná delší dobu, měla jsem potom při chůzi po ulici pocit, že bych se docela dobře mohla zastavit uprostřed chodníku a lidí se ptát, kdeže to jsem a co tam dělám.
Jak zarputile se lidí drží vyjetých kolejí, ač vedle nich vypuká fantasmagorium!
Povstaň, veliké město, vzhůru, vzhůru, prapor věje! Sluníčko už vychází, má milá se prochází, a náš pán hospodář starostlivě vyhlíží tamo z okna a přemýšlí, co vás vedlo k metání květináčů do jeho komnaty. Co, co vás vedlo, smím-li se ptát?
Klasická Wodehousovka plná komických postaviček nalézajících se ve zcela absurdních situacích, plánů, zapleteností a popleteností - a hlavně báječného slovního humoru.
Báječné hrátky s jazykem. Tohle překládat musela být děsná švanda.
Ze začátku to vypadalo velmi nadějně a hlavní zombík mě bavil. Potom se ale na scéně objevila Julie a od té chvíle už to téměř zapomnělo být vtipné a stala se z toho jen plytká romantika na netradičních kulisách.
Příběh se mi moc líbil, ale jeho prožití mi dost zkazilo to, že nám v češtině řekli, jak to končí. (Nebýt toho, dám knížce jistě o hvězdičku víc.) Velice zajímavá sonda do hlavy a do života člověka, který je úplně jiný než já.
Konečně jsem se dozvěděla, kde se ten Ginger vzal! A to zrovna při takové parádní frajeřině.
Jo, člověk holt nesmí věřit všemu, co si kde přečte. Od Čapka je prima, že to byla střelba do vlastních řad.
Náš dvouleťák ji měl půjčenou z knihovny a naprosto ji miloval, denně se musela číst aspoň třikrát :) Takže jsme ji nakonec koupili.
Obrázky jsou realistické, fotkovité a přehledné, ale popisy jsou teda docela složité co se týče slovní zásoby (třeba takové hutnění materiálu...). Nicméně už to dvouleté dítě se ta slova naučilo používat, takže za mě rozhodně dobré.
"A vy říkáte, že cosi je na tom vašem povolání nejhorší?"
"Že někam přijdete, zabydlíte se v domě, spřátelíte se s lidmi, a musíte táhnout. Jako tažný pták."
"Ano, je to taková ptákovina."
"Ale smutná."
"Myslete na to, jak jsou všichni rádi, že už na ně nebudete dozírat."
"To je taky pravda," rozjasnil tvář.
"Musíte se do nich vžít. Vy přinášíte lidem radost tím, že se odstěhujete. To by vás mělo těšit, je to velký dar."
V anotaci stálo, že je to detektivka. V knize ovšem jaksi žádná detektivka nebyla. Spíš takové... povídání.
Celou dobu jsem nevěděla, jestli ohryzávat okraje knihy nervozitou, co se zase pokazí, nebo jestli se smát nad vtípky, kterými po sobě hrdinové házeli.
Až na těch pár stránek, kdy se do sebe - ať už to byl kdokoli - zamilovali, to bylo akční dobrodružství s několika zvraty, které jsem naprosto nečekala. A když to srovnám s podobnými knížkami tohoto žánru, můžu konstatovat, že postavy jsou velmi lidské.