Set123 komentáře u knih

Ač můžeme k některému působení profesora Knappa mít osobní výhrady, sotva můžeme, po mém soudu, tvrdit, že to nebyl bezkonkurenční logik s bystou myslí. Tato kniha je upřímně fascinující. Profesor zde, coby osoba, která prošla válkou a jejíž rodiče byli za nacistické totality zabiti, naprosto (no dobře, ne naprosto, ale rozhodně více než by bylo pochopitelné) chladně rozpitvává právní díla nacistických „myslitelů“ a rozebírá jejich reze na šroubečky. Není, myslím, překvapivé, že logického, pochopitelného a dlouhodobě funkčního (v normálním světě, ve světě totalitarismu patrně funguje jen to, co nemá žádný smysl, takže svůj účel pánové jako Freisler, Messerschmidt, či Heydebrand a jejich dílo patrně splnili) našel autor pramálo. A upřímně docela dobře odhalil, že to co se ukázalo relativně funkční, či logické nakonec byla klasická státověda, klasické právo, pouze pojmenované poněkud jinak: „A trochu mrazí při pomyšlení, že nová nomenklatura stála miliony a miliony lidí život.“, říká poněkud nadsazeně.

Každopádně, jakým slovem by se dal shrnout celý obsah toho germánského práva, z čeho všechno nacistické právo pramenilo? Není v tom nic jiného, než Volksgeist – duch národa. A kde sídlí podle německých filosofů tento duch? Ve vůdci. Což je sice koncept odpovídající fašistickým režimům (Které (nebo alespoň jejichž pohledy na právo) přirozeně celá tato kniha demoluje coby imbecilní a hloupé, ač připouští, že korporativní fašismus Itálie byl výrazně méně absurdní než ten nacistický. A ano, připouštím, že by mohla být vedena debata, zda je nacismus ještě vůbec fašismus, ale to sem netahejme.), ale neodpovídající běžné logice, jak ostatně Kanpp demonstruje milionkrát lépe, než bych svedl já zde v jakémsi shrnutí.

Krásné je, nebo mě se alespoň zdálo, to, jakým způsobem dekonstruuje Knapp definici práva od, tuším, Franca, „Právo je to, co je ku prospěchu německého lidu.“, v rámci dynamického pohledu na právo. Činí tak na velice názorném příkladu napadení Polska, což se rovná rozpoutání války. Podle dané definice byla tato akce bezprávím, neboť vedla, přiznejme si to, k utrpění německého národa – jde přeci o důsledek, ne důsledek předpokládaný. Na straně druhé však nacistická právní věda, za právo považuje i neformální vůdcovy pokyny, natož pak ty formální. A tak se nám neodvratitelně dostává závěru, že napadení Polska bylo v rámci systému „bezesporu posledního polyhistora“ Hitlera právem, i bezprávním. Bravurní.

Celá kniha je nad to psána s nádechem až jedovaté ironie:

„V státě nacistickém však je tomu docela jinak. Tam žije právo v duších lidé. Tam stačí ponořiti se do hlubin svého nitra, chvíli tam naslouchat té hudbě sfér a právo je tu. Jak jednoduché, jaksi jako „Stolečku, prostři se!“ a všude od paláců velkoměst až do nejzapadlejší vísky stejné právo!“

Nebo když popisuje poznávání práva, které nezvratně formuluje takto:

„Srovnávám tu tedy se svým ideálem a stanovám vůdci normu (což je důsledek nemálo paradoxní), tedy vyjádřeno psychologicky, chci aby vůdce chtěl (a to ať to sám chce či nechce), tedy chci svrchovaně, aby vůdce svrchovaně chtěl.“ Ano, až sem nás dovedla logika nacistických myslitelů.

Co je také nemálo důležité je to, že se kniha skvěle čte. Profesor Knapp byl opravdu bravurním stylistou už zamlada. Závěrem jedna poznámka, varování, se kterým se připojuji k autorovi: kniha řeší nacistickou právní filosofii – jen a pouze tu. Ne filosofii politickou, ne genesi nacismu, ne jeho psychologii, ani ne aplikované právo – nacistické zákonodárství jako takové. Hlavním předmětem je ta parodie na přirozené „národní“ právo nacistů. Osobu, kterou právo nezajímá nebude patrně mnoho zajímat ani tato kniha. Pokud váš zajímá právě spíše politická filosofie a psychologie nacismu, doporučuji spíše Původ Totalitarismu od Arendtové, nežli tuto knihu.

11.02.2022

Ps. Také se to dá vyjádřit asi takto: Je to zajímavá kniha, která stojí za přečtení, jen mi nesedla částečně (hlavně) mou vinou a částečně prostě zjevně jiným vkusem (zase moje vina, co...). Ale je na ní dost zajímavých věcí, takže ten delší komentář ignorujte a čtěte.

To bych jenom nebyl já, abych se nerozkecal jak stará drbna. Pardon.

Zase jednou jsem byl příjemně překvapen. U Warhammeru jsem zvyklý na celkem primitivní vývoj děje, nějakou tu krvavou scénu a bezmyšlenkovité zakončení. A většinou je to sakra sranda. Ale Ulričin příběh v této knize kupodivu neměl zcela jednoduchý přímočarý děj a stejně kupodivu se sem tam snažil o filosofování, moralizování a alegorie. No a to mě velice bavilo.

Nejspíše je to absencí velikých armád a bitev, která dala panu Longovi mnohem více prostoru pro pár hlavních postav a hlavně jejich osobnostní rozvoj. Urlika se mění počas celé knihy; dospívá. Ulrika na začátku má nemnoho společného s Ulrikou na konci knihy. Přemítání o správné, kvalitní vládě a sem tam socialistické úvahy o společnosti byly stran upírky zajímavým počtením.

Co se mi osobně velice líbilo, byla alegorie na klasickou Krysařovu píšťalu. Tento motiv byl pojat s typickou Warhammerovskou atmosférou démonů, ale podstata zůstala stejná. Housle a vlastně i kniha sama, postrádají erotické napětí typické pro Dykova Krysaře, ale to jenom proto, aby bylo, stejně jako celkový motiv, nahrazeno pro tento svět mnohem příhodnějším surovým, divokým sexuálním pnutím, které vrcholí v divokost pro Warhammer atmosféru rovněž zcela zásadní. A tak se poetický motiv ocitá krásně zakomponován do dalšího skvělého příběhu, odehrávajícího se v krutém světě, který já osobně tak miluji.

Kniha se na konci ještě úžeji napojila na první díl a poskytla nám záhadu, která láká na další pokračování. Osobně se teď „S krví spjatá“ nemohu dočkat. Přemýšlím, kdo bude tím novým velkým hráčem a napadá mě jedna, nebo dvě známé tváře. Ale třeba budeme překvapení někým naprosto novým. (Nakonec ani ne.)

Dodatek: Tato kniha je z trilogie rozhodně nejlepší, ale velice doporučuji sérii dočíst. Je opravdu dobrá.

Upřímně jsem vždy měl z pana Jiráska maličko strach. Nevěděl jsem jak s ním začít, když jsem však narazil na Lucernu, bylo jasno. Relativně krátké drama, pohádková atmosféra a tak dále a tak dále. Vzal jsem tedy knížečku do ruky a!... a byl jsem lehce zklamán.

Děj se mi zdál poněkud plytký, ztrácel jsem se v postavách (což se mi nestává často), většina charakterů mi vadila a neshledával jsem je zajímavými. Problémy ve skutečnosti nebyly nikterak problematické, řešily se de facto banality a hlouposti banálními a hloupými způsoby.

Ale! Ale je důležité slovíčko, že? Poté jsem měl možnost shlédnout divadelní inscenaci v Mahenově divadle v Brně. Hra byla v režii Štěpána Pácla a byla naprosto geniální. Opravdu se jednalo o naprosto geniální hru, která dokonale vystihla jak kouzelnou atmosféru dramatu, tak veškeré komediální aspekty, kterých byla hra zaplněna hlavně stran Michala a snad ještě více Ivana, dvou geniálních vodníků. Ivanova bolest z příchodu lidí byla tak nádherná, že jsem se málem rozplakal. Smíchy. Ale vlastně do značné míry i soucitem.

Celá hra se na scéně krásně poskládala, pospojovala a stal se z ní krásný obraz. Obraz kouzelný, roztomilý a veselý. A tak jsem musel uznat, že ta Lucerna sama o sobě asi nebude tak špatná hra, pouze text se mi zdá – a trvám si na tom dodnes – poněkud zmatečný.

Skvělá, opravdu skvělá komedie. To si myslím o této hře, ale nikoliv po jejím dočtení, ale po zhlédnutí její inscenace na Letních shakespearovských slavnostech. Text hry sám o sobě působí poněkud zmateně, neuspořádaně a chaoticky. Když si však ke jménům přiřadíte tváře, uleví se vám u této hry více, než u jiných. Bokem ještě musím poznamenat, že mne mimořádně bavila Marie Timková v roli Violy, Petr Stach, v kůži Festeho a Tomáš Měcháček, který bravurně ztvárnil egocentrismus Orsinův.

Je těžké říci, o čem tato hra vlastně je. O moři? Ano. O lásce? No jéje. O hudbě? Doslova od první repliky. O šílenství? Téměř v každé větě. Večer tříkrálový má tolik obsahu, že to jednou větou jednoduše nelze vyložit.

Hra obsahuje dvě dějové linie, které se prolínají a spojují, ale fungují v zásadě samy o sobě. První – co do příběhu hlavní - linií je milostný trojúhelník Orsinův, Violin a Oliviin. Láska se střetává s mnohou překážkou. Druhá linie je o panu Tobiášovi, Ondřejovi a Marii. Tato linka je hlavním zdrojem situační komedie celé hry a vlastně o ničem jiném, než o komedii není. Kdežto první linie se co do svých komediálních prvků dlouze rozvíjí, a ne, že by to za to nestálo.
Tyto dvě linie se spolu střetávají, tím častěji, čím více se hra blíží svému závěru. Z určitého pohledu velice temnému závěru.

Není to tragédie, takže vzato kolem a kolem nabízí hra mnohem méně k zamyšlení. Ale něco se přeci jenom najde. Šílenství lásky. Vliv hudby na lidské srdce. Nebezpečí, které se ukrývá v narcisismu a sebelásce. Bezohlednost postav je až fascinující, stejně jako jejich zaslepenost sebou samými. A krom nebezpečí alkoholu nám hra také ukazuje méně často prezentované nebezpečí vtipu, který dokáže člověka dohnat až k šílenství.

Opravdu skvělá komedie a ještě jednou opakuji, že tím skvělejší, když ji pouze nečtete, ale vychutnáváte i sluchem a zrakem.

Tak po dočtení této knížečky už rozumím tomu, že Kolářovi vůbec nerozumím.

Ale zcela vážně. Poesie Jiřího Koláře je extrémně lyrická, pocity které vzbuzuje, jsou na ní to jediné důležité a zároveň je to to, co Kolář uměl nejlépe. Některé básně jsem nepochopil vůbec, jiné ve mně vzbuzovaly příjemné, i nepříjemné mrazení. Nejvíce na mne zapůsobily ukázky ze sbírky „Prométheova játra“ – kterou si chci co nejdříve sehnat do své knihovny – a konkrétně báseň „Mezi tupci“ – kterou jsem si musel ihned zapamatovat zpaměti.

Prométheova játra jsou významově jasná, konec konců, je známo, že Kolář byl odpůrcem režimu. U ostatních sbírek jsem zjistil, že jsem panu Kolářovi až příliš vnitřně vzdálený a máme spolu strašně málo společného. A tak na mne jeho básně příliš nepůsobily. Ještě tak „Ódy a variace“ na mne maličko působily, například „Nový epiktet“ vůbec.

Jedná se nejspíše o kvalitní poezii, já ji však nejsem schopen – krom zmíněných jater – plně docenit.

12.08.2020

Tleskám, toto je krása. Obecně zjišťuji, že Shakespearovy méně známé hry si užívám mnohem více, nežli ty profláklé. (Např. Hamleta, Romea a Julii, Othella…) Je to logické samozřejmě, ale nutno podotknout, že nebýt přednášek pana profesora Hilského, nikdy by mě nebylo bývalo napadlo vůbec se snažit odhalit hloubku díla mistra dramatu.

Komedie Omylů je jedna z jeho raných her a dalo by se říci, že teprve načíná některá témata řešená ve hrách pozdějších (zdvojení, záměnu…), ale není o nic méně geniální. Skvěle řeší například problematiku manželství a mužské „nadřazenosti“, mužského ega, či krutosti „nadřízených“. Monolog o ranách od pána je úžasný a dialog Adriany s její sestrou Lucianou, je ještě mnohem krásnější, stejně jako Adrianin monolog, či jakési kárání-nekárání vůči manželovi.

Začátek hry vás chytne a následující text vás již nepustí. Komedie, jejíž první větou je: „Smrt všechno srovná, dej mi setnout hlavu, s úlevou, pane, půjdu na popravu.“, je fascinující, no ne?

Opravdu, hru – možná maličko zamotanou, ale na Večer Tříkrálový to nemá – doporučuji zcela každému, bez rozdílu věku. Geniální záležitost, kterou pan Shakespeare úžasně stvořil a pan Hilský geniálně přeložil a přebásnil.

24.07.2020

Timon athénský se bezesporu stal mou nejoblíbenější Shakespearovou hrou. Vděčím za to panu profesoru Martinu Hilskému a jeho geniálnímu vyprávění a samo sebou překladu.

Chápu, proč není Timon schopen najít si větší množství příznivců. Konec konců, i zde se jedná o první komentář. Jedná se o hru veskrze depresivní a „zlou“, já jsem si v ní pro sebe však našel spoustu perel, které ji věnčí jako (alespoň prozatím) královskou korunu.

Přerod Timona, nejbohatšího člověka v Athénách, filantropa, a toho nejhodnějšího člověka na světě – z hlouby duše, nikoliv povrchně a strojeně), v misantropa, misogyna a až zloducha, který nenávidí všechno lidstvo.
Nemohu tvrdit, že bych já osobně byl misantropem a když už, pak s Timonem v druhé půli hry mne nelze srovnávat – nesžívám se tedy s Timonem na emocionální úrovni. Důvodem, proč mě hra fascinuje, je, že jsem vůči lidem, jejich chování a vděku natoliko cynický, že mě těší, když vidím, jak naivní hlupák zabředává do hlouby lidského hnisu. Nepřál jsem to Timonovi (přes to, že jsem si sakra zamiloval Apemanta a souhlasil jsem s ním), ale na druhou stranu jsem byl rád, že byl poučen.

Některé monology – i dialogy – hry se mi vryly hluboko do paměti a často nad nimi přemítám, hra se tedy stala do jisté míry mou součástí a jsem za to rád.

Řešit zde sloh pana Shakespeara, či překlad a sloh pana profesora Hilského, nemá smysl. Oboje je geniální – pro to, že pan Shakespeare byl a pan Hilský je, geniální osobou.

Miluji Timona, nedoporučuji ho však ke čtení všem. Pouze kdo se cítí býti dosti cynický, může hru číst tak, aby se mu líbila.

„Spi Havlíčku, v svém domečku.
Národ zpívá tvou věrnou písničku.
Odpočívej v pokoji. Odpočívej v pokoji…“

A zcela vážně. Karel Havlíček Borovský byl neuvěřitelně zajímavý člověk, který se nebál života a mnohé riskoval, což vedlo k jedinečnému dílu, které je vtipné, ale také až krutě realistické.

Havlíček si neodepřel jedinou možnost rýpnutí si a to je dobře. Nejjasněji je to vidět v Epigramech, ale i Křest svatého Vladimíra a Král Lávra jsou od základu postaveni na satiře. Tyrolské elegie za vtipem a satirou skrývají zase velice smutný příběh a to jim propůjčuje zcela odlišnou, však také velikou sílu.

Některé epigramy a Král Lávra jsou mým oblíbeným výtvorem Karla Havlíčka, za ně se řadí car Vladimír s Perunem a zbytek epigramů. Elegie mě osobně zaujaly nejméně, nic jim to však neubírá na zajímavosti.

Borovského jazyk, styl, i lehkost verše jsou nezapomenutelným zážitkem, který si čas od času opakuji a jistě si jej budu opakovat i nadále. Jsem velice vděčný nakladatelství Fortuna Libri, že tuto krásnou knížečku vydalo.

23.07.2020

Pátý díl Věže je naprosto odlišný od všech předchozích. Jedná se o takový samostatný příběh, který je v knize započat a také v ní končí, ale v průběhu toho příběhu probíhá míchání karet a jejich rozdávání. Teď už se jenom těšit jak to skončí.

Vlci mají velice silnou, malebnou a depresivní tísnivou atmosféru. Celá Calla je protknuta strachem a nedůvěrou. To se panu Kingovi velice podařilo. Jeho sloh je neměnný, takže pokud Vám nevadí v jiných knihách, i zde budete spokojeni.

Ovšem, je pravdou, že Vlci podle mě nedosahují kvality předchozího dílu. V první třetině jsem se dost nudil. Mia, začátek Callahanova příběhu, ani nedůvěřiví vesničané mi nepřišli k chuti. Druhá třetina, která je prakticky zaplněná Callahanem a zjišťováním toho, co je tajemné prokletí Cally vlastně zač, už byla lepší, lépe se četla a byla zábavnější. A poslední třetina? To už byla pořádá jízda, takže se těch dvě stě stran přečetlo za jedno odpoledne. Pravdou je, že kdyby byla kniho o sto, stopadesát stran osekaná, byla by mnohem lepší.

Nebavila mě linka s Růží, sic chápu její důležitost v příběhu (snad). Na druhou stranu mě kniha velice navnadila na postavu Karmínového Krále, který se jako čepel gilotiny nebezpečně vznáší nad našimi hrdiny. (Tedy lze-li nazvat Rolanda a spol. hrdiny. Možná právě díky této knize to už asi jde.)

Maličko mě štvalo, že si pan King chtěl hrát na tajemného, přes to, že identita Vlků byla již od začátku knihy celkem jasná, ale budiž… pokud ho to baví…

Kdybych měl kvalitou Vlky zařadit, nepřekonali podle mě ani Čaroděje a sklo, ani Tři vyvolené, ale Pustiny s Pistolníkem celkem v pohodě převyšují kvalitou, dějem, i důležitostí.

Závěrem podotýkám, že Callahan je pro mě jednou z nejlepších postav celého kingovského universa a jsem rád, že jsem si před Vlky přečetl Prokletí Salemu. Není to nutné, to vůbec, ale hodí se to.

Píši to nerad, ale toto pro mě bylo jedno z největších literárních zklamání za poslední dobu. Nejsem si v pravdě jist, jak začít… Inu, tak třeba forma. Za normálních okolností proti ich-formě nic nemám, ale tady jsem se nějak nedokázal do děje vůbec vcítit. A proč? Kvůli slečně Zuzaně.

Je mi skoro stydno to psát sem, kde většina lidí Zuzanu vychvaluje, ale mě byla hrozně, ale hrozně nesympatická. To její: jsem odlišná, jsem krásná, jsem inteligentní, jsem mimořádně shovívavá, jsem pečlivá a své úkoly plním lépe než kdo jiný…. No, jestli toto vykládala i svým řádovým sestrám, nedivím se, že měly tendence ji šikanovat. Já bych ji v určitém bodě asi také začal šikanovat… Celá kniha jaksi nafukuje a přehání v zásadě drobnosti (po většinou) a tak nějak se mi prostě celé to dílo zdá býti takové ufňukané.

Panu Diderotovi se podařilo napodobit myšlenkové
pochody dvacetileté prosté dívky z 18. století, asi jako se mě daří vydávat se za vlídného člověka. Tak nějak tomu nikdo nemůže věřit.

Ona sžíravá kritika církve – tedy pokud tím byl někdo doopravdy překvapen – se mi zdála opět poněkud nafouknutá. Dovoluji si tvrdit, že kritizovat systém na vzorku dvou vyfabulovaných klášterů, nemá potřebnou sílu a je třeba si navíc uvědomit, že církev – stejně jako politika – je odrazem společnosti a pokud tedy kritizujeme církev, kritizujeme celou společnost. Nelze kritizovat jedno bez druhého. To ovšem neznamená, že je Katolická církev čistá jako "slovo boží", to rozhodně ne a já odjakživa patřím k jejím kritikům, ale tato kniha prostě není jako kritika vhodná.

Na knize jsem našel tři pozitivní věci. 1, literární styl je čtivý a celkem rychle to ubíhá. 2, Je to krátké, čímž to utíká ještě rychleji. 3, Diderot byl myslitel a v knize lze najít mnoho zajímavých?, no spíše již zastaralých, ale pokud nic jiného, tak alespoň dobrých myšlenek.

OK, k tomuhle nemám co říct, tato kniha je hrozná. Dávám dvě hvězdy, protože, kdyby se škrtla polovina knihy, kde se vzpomíná jenom na starý příběh z Warcraftu 3, knih a WOW, dále se škrtlo pár absolutně zbytečných kapitol a dialogy, které zní, jakoby se mezi sebou bavily pětileté děti, mohla by z toho být dobrá povídka, tak o padesáti stranách.
Autor je dle mého osobního názoru zcela neschopný napsat kvalitní warcraftovský příběh, neumí vybudovat dobrou a napínavou atmosféru a využít charaktery postav, o tom, jak moc si dovolil manipulovat s tajemnou Aegwynn ani nemluvím.
Dvě hvězdy dávám jenom s krajním odporem.

15.07.2018

Co se týká Kladivonoše, musím připustit, že jsem do něj šel s jistým odstupem, který jsem si získal díky knihám Obránci Ulthuanu a Synové Ellyrionu (předchozím knihám Grahama McNeilla), které mne ve finálním součtu sice bavily, ale jejich rozjezd byl poměrně pomalý, no a nebudu to prodlužovat, tady to bylo stejné.

U zmíněných předešlých knih jsem to tak prostě měl a až tady se mi povedlo odhalit důvod proč to tak je. Do knihy se totiž musíte vžít. Vžít, plnou myslí, a jakmile se vám to podaří, nebudete se od ni moci odtrhnout, jelikož vás strhne plností charakterů (která je, přiznávám poněkud zúžena dále zmíněným problémem), svou krvavostí a svižností.

Svazek se skládá ze tří knih, což mne vede k myšlence, že kniha je spíše než cokoli jiného kombinací kroniky a románu. V příběhu se přeskakují dlouhé časové úseky (řádově v letech) a děj je celkem vzato nekonzistentní.

Co se týká překladu, nedá se jakkoli pochválit, už jen díky tomu, že skladba vět je doslova hrozná.

Neočekával jsem nic jiného, než knihu plnou brutálních bojů, čehož jsem se dočkal, ale bylo to okořeněno nahlédnutím do historie světa Warhammeru, což mne potěšilo.

Celkem vzato doporučuji a neváhejte u ní strávit hodinku, nebo dvě, než se plně vžijete. (Toto vžití stejně nejspíše přijde až v knize Zrod krále, nikoli již ve Zrodu muže)

26.03.2018

K této knize se stavím poněkud rozpačitě.
Rozhodně se nejedná o nijak úžasné dílo na poli fantasy, dokonce bych tvrdil, že svou propracovaností se jedná spíše o nižší vrstvu průměru, ale jako krátká oddechovka, bez složitějšího příběhu je to rozhodně dobrá volba.
Phineas Mortimer není nijak výjimečná postava, ale dokáže zaujmout a krátký děj se v postavení, které jsem ke knize od počátku zaujal (Tj. právě jako oddech od delších sérií) byl dobrý.
Věřím, že zkušenější autor, konkrétně pak myslím na pana Sapkowského, by s touto krutě pragmatickou, či cynickou postavou a dějem udělal mnohem kvalitnější divadlo, spíše ságu, nikoli pak jednohubku. (A nebudeme si nic nalhávat prostou pro rozšíření, minimálně na tři díly o třech stech stranách tu je.)
Díky rychlosti a plynulosti čtení, specifickému postavení knihy na poli fantasy a mým osobním sympatiím k českému dílu, hodnotím 4 hvězdami, ale objektivně mohu bohužel přidat pouze 3.