sharik komentáře u knih

Téměř už klasický příběh party kluků, co se chtějí stát gangstery. Tentokrát jde o puberťáky z italské Neapole, kteří se připletou k místní mafii a nakonec se jim jejich sny začnou plnit... A I když struktura příběhů nakonec nepřekvapí, rozhodně tahle kniha stojí za pozornost.
Saviano ji totiž dokázal napsat sugestivně a nesmírně poutavě a živě (což, jak jsem zjistil, je docela pochopitelné u autora, který popsal v jiné knize neapolskou mafii tak zasvěceně, že musel utéct ze země a skrývat se, neboť se stal pro mafii nepřítelem), a i když ve střední části příběhu na chvíli trochu ztratil mou pozornost, ve výsledku musím říct, že Piraně jsou fakt pecka. Charaktery jednotlivých postav v "dětském gangu" jsou uvěřitelné, budete je nesnášet a zároveň jim maličko fandit, pohrdavě se jim posmívat a zároveň kvůli nim trochu bát ještě někdy navštívit jih Itálie. Ostatně stejný dojem ti kluci vyvolávají, u ostatních postav příběhu, mezi nimiž si tenhle gang nebezpečných teenagerů odkojených mafiánskými filmy a nonstop přilepených na smartphonech, musí vybudovat postavení a získat respekt.
Poslouchal jsem jako audioknihu a musím říct, že Václava Neužila v mafiánské story jsem si moc představit neuměl. Ale on ty věty sype jak rány z kulometu, postavy namachrovaných puberťáků mu prostě uvěříte, stejně jako promluvy starých gangsterů nebo vyděšených spratků. Poslech ještě dokresluje opravdu dobře zvolená hudba, poskládaná na jedné straně z kostelních chorálů, na druhé z italského gangsta rapu, na kterém si ujíždí hlavní postavy Piraní. Výsledek je docela zážitek :).

7 15.10.2021

Zachycení života jedné dívky v jihokorejské patriarchální společnosti, která se nechce vzdát svých zajetých tradic a pohledu na svět. Kim Čijong je pokroková a s obecným diskuzem zvyhodňujícím muže bojuje, občas v drobnostech úspěšně, ale v drtivé většina v důležitých věcech příliš ne. Je to dobré, je to drsné a je to i děsivé a smutné. Zpočátku mi vadila zrychlenost, díky které sice kniha plyne úplně sama, ale občas sklouzává k přílišně odosobněné popisnosti (což naštěstí jiné pasáže vyvažují víc než dost), nicméně díky ní působí text až dokumentaristicky, což je ve výsledku super, celkovému pojetí to sedí. Jediná věc (a to není úplně literární výtka), která mě spíš mrzí, je, že tahle kniha patří k takovým, které navozují dojem, že všichni chlapi na světě jsou egoistická a prasácká macho hovada. Což mi na těchhle knížkách vždycky přijde trošku nefér pohled, na druhou stranu je mi jasné, co autorka chtěla říct a že takhle to vyzní tak, jak by mělo, naléhavě a smysluplně. Ono by tu realitu ukazování jiných případů příliš zjemnilo.
Jsem rád, že jsem si to přečetl a jen doufám, že tak špatně na tom naše (a snad brzy ani ta korejská) společnost v otázce vnímání rovnosti (už) není.

7 06.07.2021

Než pravda vyjde najevo, se nese ve stejném duchu jako předchozí Než vystydne káva. Čtvero příběhů lidí, kteří na několik chvil cestují v čase, aby se setkali s někým ze své minulosti, většinou již mrtvým. Nápad ve druhé knize už je trochu vyčpělý, neustálé opakování informací trochu otravnější než v předchozí knize. Je-li druhá kniha něčím jiná než první, pak zaměřením na zaměstnance kavárny - jejich příběhy se dostávají do popředí a jsou důležitější než příběhy těch, kteří kavárnu navštěvují, aby se mohli na krátkou dobu vrátit v čase (jen na takovou dobu, než jim vystydne šálek kávy a s vědomím, že ať udělají cokoli, jejich návrat nemůže nic změnit). Výsledkem ale bohužel je, že samotné vlastní příběhy jednotlivých povídek ve čtenáři nevzbuzují příliš zájmu a přiznám se, že mě osobně byly vcelku fuk. Stále se ale jedná o příjemné a milé čtení, nicméně místy je to už trochu přeslazené (nehledě na to, že postavy nám tu nějak až příliš často brečí, přičemž autorovi se na city čtenáře moc nedaří zapůsobit). Možná právě proto, že nápad není nový, recykluje předchozí díl, a ani k žádné katarzi původního nápadu nedojde. Avšak i když mám k oběma knihám mnoho výhrad, první díl jsem si vcelku užil. Očividně natolik, abych sáhl i po druhém. Jedná se totiž o vcelku originální oddechovku. Snad by za takovýchto podmínek působila lépe, kdyby obě knihy tvořily jeden svazek. Než pravda vyjde najevo je oproti Než vystydne káva o něco slabší, ale komu se první kniha líbila, nejspíš ani druhou zklamán nebude.

7 16.02.2021

Odyssea jsem poprvé rozečetl před sedmi lety. A hodně rychle to vzdal. Teď (tedy vydržet ještě rok, mé čekání by se rovnalo délce Joyceova psaní téhle knihy) jsem se k němu konečně vrátil a zdolal ho. Méně přístupnou knihu jsem asi nečetl (snad jen Mannova Doktora Fausta), ale musím říct, že ač jsem spoustu věcí dost možná nepochopil, její mistrovství mi skryto nezůstalo! Těžko napsat krátký komentář, vždyť k Odysseovi existuje mnoho a mnoho výkladové literatury... Shrnu to tedy jen krátce: Je to zatraceně těžké a zároveň zatraceně skvělé čtení. Jsem nadšený a zároveň zmožený. A přiznat musím i tohle: Netušil jsem, kolik se v knize skrývá humoru a kolik se v ní odhaluje tělesnosti a erotiky. Nechápu, jak mi dříve mohla připadat nudná, ale jsem rád, že jsem si počkal (a snad k zábavnosti přispěla i lehká znalost Dublinu a popisovaných míst). K tomuhle parodicko-experimentálně-filozofickému špalku musí člověk dozrát. Nyní ovšem chápu, proč je mnohými označován za největší literární dílo dvacátého století... Teď už jen najít někoho, s kým budu zážitek z četby moct dlouhé a nekonečné hodiny rozebírat. Což bude taky oříšek...

7 26.12.2020

Jednu hvězdičku ubírám za délku. Z vystoupení A. B. by se daly sestavit stovky kvalitních básnických textů! Leč bohužel, knížka jich obsahuje jen jedenáct. Jinak je ovšem krásně zpracovaná a rozsekané projevy A. B. jsou prostě bez debat poezie. Kdyby nebyl politik, mohl se stát básníkem a všichni bychom byli šťastnější...

7 22.12.2020

Když jsem se před nějakýma dvěma roky dověděl, že Jan Němec vydá nový román, fakt jsem se těšil. A pak se z Možností milostného románu stalo vysloveně módní čtení, což mě dost odradilo. Ne tolik, abych si je nepřečetl, ale zároveň dost na to, abych vyčkal, dokud neutichne všeobecné nadšení. Teď jsem si konečně přečetl i je. A musím uznat že jsou výborné, leč naprosto jiné než autorův předchozí román. Němec ohledává a analyzuje milostný vztah pod drobnohledem, stejně jako to, jak o něm psát. Samotný příběh není nijak novátorský, ale to si plně uvědomuje, přiznává a dost na této skutečnosti i staví. I přes to, že samotné pojetí je velmi esejistické. Ale k tomu navíc přičtěme nezvyklou strukturu knihy, postmoderní hru dotaženou často na hranici, kde se kniha stává zároveň románem i studií o psaní. A přesto pořád zábavnou, čtivou, aniž by i povrchnější čtenáře odradilo množství různých aluzí, přesahů, kontemplací nebo narušování narativní struktury.
Původně jsem tohle dílo slyšel s kolegou v práci jako audio. Audioknihu bohužel značně zkrácenou a přečtení mě utvrdilo v původním přesvědčení, že zkrácení knihy může často vést k zásadnímu problému. Tím je osekání právě toho, čím leckterý (nejen) experimentálněji pojatý román vyčnívá a stává se uměleckým dílem. Ve zkrácené verzi zbude příběh, něco málo z ostatních jmenovaných prvků, nicméně výsledkem je jakýsi kompilát, spíš výpisky z četby, derivát na úrovni mnohých zfilmovaných děl. Zůstal příběh, ale to podstatné ve velké míře zmizelo...

7 01.11.2020

"Postapokalyptický" svět izolovaného Londýna vinou světové pandemie je vykreslen výborně. Bohužel sama krimi zápletka není ničím zajímavá a autor klouže do strašných klišé (policajt těsně před důchodem, který nemá co ztratit; nehoda, při níž se nic nestane opilému řidiči, ale všichni zodpovědní ve druhém autě zemřou, nebo trpí; na matku fixovaný vrah; zlá korporace, atd., atd.). Ale na druhou stranu, May a filmová klišé, to jde bohužel dohromady a pokud vám to nevadí a jste na to u autora zvyklí, není důvod kvůli tomu knihu nečíst...

7 10.08.2020

Tentokrát jsem dal přednost audioknize ve výborné interpretaci Miroslava Táborského, který perfektně vystihuje "vůdcovu" dikci, zároveň ji paroduje a klade důraz přesně tam, kde má být. Celá tahle kniha je vlastně výborná, ale tentokrát věřím, že v audioverzi jsem si ji užil víc, než jak by mě bavila na papíře. Hitlerova přítomnost ve světě, kde ho všichni považují za komika a svého dvojníka, vybízí k mnohým bizarním a vtipným situacím, jež autor využívá naplno. Nejsilnější stránkou románu je ale fakt, jak Vermes pracuje s postavou Hitlera samotného - krom těch nepřehlédnutelně zlých (nenávistných, rasistických a antisemitistických) komentářů se tady "vůdce" pouští do trefného glosování moderní společnosti, přičemž je často nesmírně vtipný a někdy se přistihnete, že s ním souhlasíte a fandíte mu. A tím je román nejen kontroverzní, ale i dosti důležitý - ukazuje, jak snadno lze popuslismem získat lidi na svou stranu. Kromě toho jde však o neskutečně zábavnou a vtipnou knihu. A možná až na konci vám dojde, jak je to celé především děsivé a vlastní úsměv vám na rtech zamrzne.

7 26.06.2020

Požitek z téhle knihy trochu kazí nedbalá práce nakladatelství Beta (2019). Sem tam úplně zprasená věta jako např.: "Louis se po7tam stali společně s Judem.", či scéna, v níž Louis utěšuje manželku a najednou o ní vypravěč promluví jako o jeho dceři, nemluvě o občasných opravdu divně poskládaných větách... Někdo to překládal ve tři ráno a tomu, kdo to kontroloval, tohle nepřišlo z nějakého důvodu vůbec divné... Podobné hrůzy kazily i Kingovo To (překládat jméno Screamin' Jay Hawkins, plést si bratrance a sestřenice, nebo přeložit "eat pu**y" jako "žrát kun*u" zavání neznalostí témat i jazyka). A to mě fakt mrzí. Zvlášť, když jinak je ta kniha opravdu super.
Řbitov zvířátek je mrazivý horor, kde je děs dlouho přítomný jen v pozadí, objevuje se vlastně zřídka, ale tím silněji pak působí. Hlavní téma (aspoň jak to cítím) se ale opět skrývá mezi řádky (ačkoli tady se až tak moc neskrývá, King se nesnaží tohle poselství příliš kódovat) - je to o otázce pocitu viny a jejího přijetí. I takové viny, která je domnělá a tím ještě ničivější. Nejen pro "viníka", ale i pro všechny kolem.

7 17.04.2019

Kohoutova Katyně je klasika. Právem. Má to ovšem své ale... To pozitivní je námět. Lízinka Tachecí je děvče bez zájmu o cokoli a vlastně bez talentu. Je symbolem mladického nezájmu a lenosti, ale o tom bylo napsáno už taky dost a nakonec - symboly si hledejte sami, drazí potenciální čtenáři. Lízinka se nakonec dostane na učiliště velmi netradiční - učiliště pro katy. No a tím končila původní povídka, kterou později Kohout použil jako první kapitolu rozsáhlého románu, v němž alegorie k soudobé situaci trochu zaniká, jinde se zase dokresluje. Román je zajímavý a bizarní, místy zábavný, místy odporný. A věřím, že to vše bylo záměrem, který vyšel. Teď k tomu ale: Někdy působí text příliš natahovaně, největší problém jsou vedlejší příběhy, kterým je věnováno někdy až příliš mnoho prostoru... Ale i tak je tahle kniha důležitá a já jsem fakt rád, že jsem si ji před časem konečně přečetl. Nemile mě ovšem překvapilo nakladatelství (vydání z roku 2016, Větrné mlýny) - přes moc hezkou grafickou úpravu vydání (ta je na paperback fakt parádní) je text nacpaný překlepy... Fakt hodně nacpaný. Což nechápu, zejména proto, že jde o starší text, který byl vydán už mnohokrát... Kde se sakra stala chyba? Možná i tahle nakladatelská nepozornost (zde bohužel nepřehlédnutelná) kazí dojem ze čtení...

Tuhle knihu jsem četl asi třikrát a pokaždé mi připadala skvělá...

Mám vážně rád Murakamiho jako romanopisce, ale s jeho povídkami se prostě nějak míjím. Obvykle mi připadají, že vyznívají do ztracena a obsahují příliš flagrantně vyjádřené "obecné pravdy" (není to tak vždy, Útok na pekárnu a hlavně Spánek - u nás knižně samostatně vydané - do toho nepočítám). Na druhou stranu i v První osobě jednotného čísla je pár silnějších momentů, jako třeba povídka Karneval. Když pak ale v dalším textu přijde mluvící opice se zajímavým příběhem, člověk si vzpomene, proč má autora rád a co mu tu spíš chybí. A ani v tom příběhu s opicí to není naplno využité... Neříkám, že jsou to vysloveně špatné povídky, dokonce jsem ochotný připustit, že ta (teď tak oblíbená) autofikce dává smysl a nepotřebuje hlubší pointy ani magický základ. Ale nějak to na mě prostě nefunguje, u většiny povídek zůstává po dočtení pocit "a to je jako všechno?". Po čemž následuje "to je nějak málo".

6 25.07.2023

Výborně vykreslený svět měsíčního města a toho, jak to v něm chodí a funguje, a to včetně jasných a zřetelných narážek na téma sociálních rozdílů, které se nepodařilo vymýtit ani na Zemi, natož v Artemidě, jediném městě mimo naši planetu... Jenom poznáváním života v něm bych klidně strávil i víc času, tohle Weir zkonstruoval fakt hezky. Do toho autorův někdy dost osvěžující smysl pro humor a hlavně parádní hlavní hrdinka, obyvatelka Měsíce, pašeračka Jasmine, která se dostala k trochu větší hře, než čekala. To jsou hlavní plusy Weirova Artemis, který jsem zkusil jako audioknihu, de facto zakoupenou úplně náhodně.
Mínus je, že příběh není až tak originální a i když je vcelku zábavný, až příliš brzy se dá odhadnout, k čemu povede a jak skončí, což ještě utvrdí pár nehezkých klišé v závěrečných kapitolách. V důsledku toho se poslední třetina knihy docela táhla, a kdybych ji místo poslouchání četl, asi by se táhla ještě víc... hlavní, co mě na tomhle totiž bavilo, byla přímo brilantní narátorka Tereza Dočkalová, které role Jasmine sedla skvěle a fakt byla radost ji poslouchat. Asi jsem si užil víc audio zpracování než text samotný. Ten není špatný, jen jsem – po úvodním rozehrání – možná čekal trochu víc. Ale nevadí, co chybělo příběhu, dohnal autor prostředím, a to nemyslím nijak ironicky. Takže vlastně asi dobrý.

6 09.04.2022

Kmentovo shrnutí stavu naší země. Výborně napsáno, nutno podotknout. Nebýt to realita, byla by to hezká a napínavě napsaná parafráze Puzova Kmotra, jen bez té romantizace mafiánství. Výsledkem je kniha, která hledá odpověď na otázky, proč jsme v takových hlubinách septiku a jak k tomu došlo. A zároveň jde o psychologický profil Andreje Babiše a shrnutí jeho cesty k moci od počátků až do letošního jara. Babiše, totalitářského šéfa, kterého jsme si sami (míněno my Češi) ne stvořili, ale dosadili do čela a ještě si za tím většinově masochisticky (nebo tak slepecky?) stojíme. Autor sice nabízí jednostranný pohled, nicméně opřený o značnou řádku svědectví, důkazů a pramenů. Není to veselé čtení. A je smutné, že k ti, kdož by si to měli přečíst nejvíc (tedy ti, kteří nevidí, že A.B. je psychopat, co se chytil příležitosti a koupil si republiku, kterou vysává a ždímá) se téhle knize vyhnou obloukem. Není divu v tak rozdělené společnosti, na čemž má předmět Kmentova zkoumání také svůj podíl... Ale třeba to jednoho dne poslouží alespoň jako historický dokument, memento doby, na kterou budou naši potomci hledět s úšklebem, jak jsme mohli být takoví idioti a tohle dopustit. Jednou, až vše, co tu Kmenta popisuje, bude jen těžko uvěřitelnou minulostí (což mimochodem nejspíš předjímá i autor tím, jak vše popisuje v minulém čase a dává tušit, že ideálním čtenářem je někdo, kdo si knihu otevře až za dlouhá léta, přičemž tenhle styl je čtenářsky příjemně přívětivý, patrně díky svému nevyřčenému optimismu)...

6 30.08.2021

Zvláštní shodou náhod jsem tuhle knihu začal číst včera čtyři minuty před půlnocí. Což je přesně čas, v němž začíná i její děj... mám u těch japonských knih štěstí na zvláštní náhody. Každopádně jsem ji přečetl na jeden zátah a byl jsem nadšený - Murakami tu výtečně buduje atmosféru nočního města, magična, absurdna a reálna, také výborně proplétá různé situace různých náhodně spojených osob. Jeho originální práce s časem a prostorem asi není pro Murakamiho čtenáře nic, co by neznali, v Afterdarku navíc autor umě pracuje s perspektivou oka kamery, kterou zcela odkrývá a (místy až příliš) zdůrazňuje. Zdánlivě jednoduchý příběh je však strašně chytlavý, nejspíš právě tou brilantní atmosférou.
Co trochu knihu sráží (a není to vina autora) je fakt špatná redakční práce českého vydavatele. Jestli měl přeložený text nějakou redakci, tak opravdu hodně chabou. Například chyby v mě/mně jsou snad na každém místě, kde by mohly být, některé věty zní dost krkolomně a v překladu vzniklo i pár nelogičností, které měla redakce chytit. Alespoň jedna za všechny: Když kdokoli ukončuje hovor, tak "vypíná telefon", jako by vypnutí nemělo zcela jiný význam než jeho "položení" nebo ukončení hovoru. Když pak někdo vypne mobil, co následně začne zvonit, je to proste divné... a tady očividně nejde o žádný magický prvek, ale prostě o chybu překladatele a redaktora (byl-li nějaký).
A jedna malá douška závěrem. Zrovna po téhle knize jsem sáhl i "vinou" Probudím se na Šibuji od Anny Cimy, která na Afterdark naráží. Docela mě překvapilo, že Anna Cima Afterdark místy parafrázuje, ačkoli jen v některých momentech a motivech. Vždycky mě potěší najít další případ toho, jak spolu díla komunikují :).

6 22.04.2021

Asi jako mnoho jiných čtenářů, k téhle knize mě přivedl skvělý film s Audrey Hepburn. Musím říct, že ač jsou si film i kniha dějově dost podobné, mají úplně, ale úplně jiné vyznění. Ať už je to odlišností Holly, „prostopášnice“ žijící ve vybájeném světě a odmítající realitu takovou, jaká je, nebo mírnějšími odlišnostmi vypravěče (ve filmu pojmenovaném Paul), přítomností či naopak absencí vedlejších postav, nebo tím, že film je v prvé řadě romantická komedie. Kniha není ani jedno z toho. A i když mám ten film rád, docela chápu, že ho Capote - coby autor „předlohy“ - nesnášel.
Příběh o nesnesitelné a přesto fascinující dívce se samozřejmě (což je tady jasné už od začátku) vyvíjí úplně jinak, akcentuje odlišná témata a je taky poměrně hlubší. Romantický happy end se v Capoteho knize nekoná (což taky můžu prozradit, neb autor to naplno řekne už na prvních stránkách). Aspoň že s tím kocourem to dopadlo v obou verzích skoro stejně. Jinak tedy v knize je samozřejmě metaforické spojení mezi Holly a jejím kocourem o dost jasnější.
Nemůžu říct, jestli je podle mě lepší film nebo kniha (skoro u všeho říkám že kniha, to je jasné - tady se ale zdržuji hlasování). Obojí je tak strašně jiné, přestože se tváří, jako by šlo o stejné dílo. Každopádně obojí můžu jedině doporučit, přestože kniha i její adaptace nesou zcela odlišnou náladu a chápu, že příznivcům jednoho se možná nebude líbit druhé.

6 07.12.2020

Nečekejte politický thriller, nečekejte venkovskou idylku z Ostravska. Nebo budete zklamáni. Tohle není lehké čtení a ze jmenovaných žánrů si účelně bere jen tolik, aby ukázala úplně jiné věci. Nicméně, je to "fajně zrobena knižka"! V Lanovce nad Landekem se protínají dvě linie, odlišné jak stylem, tak po stránce jazyka. V jedné sledujeme Vítkovického starousedlíka, ve druhé vysokou politickou hru, obsahující mimo jiné politickou vraždu. První linii napsal autor prajzským dialektem, druhou spisovnou češtinou - strohou, leč s básnickým smyslem pro detail. Jak a kde se obě potkávají, prozrazovat nebudu. A vlastně možná ani to, o čem kniha je a jaká témata odhaluje, jakoby mimochodem a nenápadně. Jen podotknu, že pomalé vyprávění "prajzské linie" a zrychlené, chaotické a uspěchané té jakoby kriminální, má svůj smysl. A když ho odhalíte, budete odměněni nevšedním čtenářským zážitkem.

6 06.09.2020

Klasická témata známá ze severských thrillerů (od hackerství až po genderovou nerovnost), avšak překvapivě originálně pojatá. Přesto, že Ať se rozhodneš jakkoli působí na první pohled jako další z řady zaměnitelných románů (zvláštní jen tím, že autorem není Švéd, nýbrž Polák), nenechte se zmást. Szamalek využívá klasické postupy a motivy současných severských detektivek, nicméně jde mnohem více do hloubky než leckterý světový bestsellerista. Navrch přidává taktéž mnohem uvěřitelnější postavy.

6 25.08.2020

Samozřejmě, není to Larsson, je to jiné, alespoň tedy do té míry, do jaké je to možné. A právě limity Larssonovy "předlohy" jsou Lagercrantzův největší problém, od kterého se jen těžko mohl odpoutat. Když pracuje s tím, co už určil Larsson (charaktery postav, téma týrání žen...), je Lagercrantz jen jakýmsi epigonem a nepřináší nic moc nového, avšak pouští-li se do nových společenských témat (zde ovlivnitelnost lidí médií, síla dezinformací, myšlení mas), umí jít mezi řádky do hloubky. A k tomu máme zajímavý případ, který bohužel na konci trochu vyznívá do ztracena, aby uvolnil místo ukončení šest knih dlouhému boji Lisbeth s vlastní minulostí. Což je u závěru série asi v pořádku. Lisbethina linka je akční, místy těžko uvěřitelná, ale na druhou stranu zase nenudí. Oceňuji, že se autor taky vyhnul patetickému konci, ke kterému by konec série mohl svádět. Celkově vzato Lagercrantz napsal opravdu solidní thriller, rozloučil se se sérií s grácií a troufám si říct, že z jeho trilogie (tedy 4.-6. kniha série) je tato kniha tou nejlepší.

6 13.05.2020

Kronika jednoho rodu o bezpočtu členů a poměrně složitých příbuzenských vazbách - vyznat se (nebo spíš pamatovat si), kdo je kdo a kdo je s kým jak spřízněný, dá docela zabrat. Ale jinak opravdu pozoruhodná kniha o množství (většinou) příšerných lidí, s nimiž i tak budete soucítit. Je to zvláštní, většina postav je sebestředná elita, ale přesto máte pocit, že jim rozumíte, ač jimi můžete opovrhovat (asi ne tolik, jako by oni opovrhovali námi ostatními)... Ale není to jen kniha o rodinných vztazích a nemožnosti se vzepřít různým společenským a rodovým kletbám. Kromě toho sledujeme úpadek jednoho rodu v době velkých společenských změn. Doba se mění a pro Forsyty (což Galsworthy používá nejen pro konkrétní rodinu, ale i jako archetyp) v ní už není místo. Mladá generace je jiná, od staré se distancuje, stará ji naopak nerozumí a vidí v ní dekadenci. Nejzvláštnější na tom je, jaký po přečtení tohohle špalku zůstává jakýsi smutek... Často větší kvůli osudu postav, které byly nejméně sympatické. Pomalé tempo vyprávění nechává čtenáře se s postavami opravdu sžít, nevidět je černobíle a umět pochopit jejich pohnutky - protože zná nejen jejich psychiku, ale i rodinná traumata, výchovu a diskurz, ve kterém vyrostly. Možná právě díky němu je těžké i ty nesympatické postavy soudit (a taky těžké je nemít svým způsobem rád). Tenhle univerzální přesah Ságy je bravurní.

6 17.02.2020