sharik komentáře u knih
Obsahově nemám příliš co vytknout, horší je to s přípravou knihy. Škoda, že když se do nakladatelské branže pustí lidé z branže příbuzné, očividně netuší, že jsou tu rozdíly a měli by si najmout profesionály. Kniha obsahuje řadu opravdu nehezkých typografických prohřešků, které by se fakt stávat neměly. Dělení slov mezi stránkami, paginace na vakátech, otázky na konci stran, když odpověď je na stránce další... zní to jako detaily, ale hodně to kazí dojem a je to velká škoda. O tom, že překlad slovenštiny asi neprošel důkladnou redakcí (místy je vidět, že zpovídaná použila slova správně, jenže v českém překladu by měla být trochu jiná, ale překlad je otrocký). Snad se nakladatelství poučí a příští knihu udělá lépe. Jinak, jak už jsem psal, obsahově zcela v pořádku a já jsem moc rád, že ta kniha vznikla a mohl jsem si ji přečíst.
Tenhle román patří k textům ukazujícím, že mezi fantastikou a nežánrovou literaturou nemusí být tak ostrá hranice, jak si mnozí myslí. Chapadla černé hvězdy jsou v podstatě rodinné drama, na rozdíl od některých jiných ale autorka umí vykreslit postavy tím, že nejsou černobílé a nesnaží se vás přesvědčit, že existuje něco jako dobrá a špatná strana. Román vypráví především o sourozenecké (ne)lásce, křivdách dětství a dospívání, jak se propisují až do dospělého života. Jasně, celé se to odehrává ve fantastickém světě (mimochodem velmi komplexně pojatém na tak malém prostoru), částečně pod vodou a setkáme se tu s několika antropomorfními tvory, kteří nejsou tak úplně lidé, celé je to navíc new weird a taky trochu queer. Ale to vlastně jen naopak podtrhuje to, co píšu: Tahle fantastika je aktuální, s vysokým společenským přesahem a přitom zábavná, byť místy znepokojující.
Naprosto brilantní povídkový román, zachycující předem daný časový výsek, ale pochopitelně ho přesahující různými okny do minulosti. Provázání jednotlivých příběhů je zdánlivě minimální, ale tím nese větší poselství. Stejně tak se v knize na první pohled nic moc nestane (respektive jednotlivé příběhy nedojdou flagrantně výrazných point), ale přitom lze o jednotlivých dějích, příbězích i postavách dlouze přemýšlet a debatovat. Noc v Evropě je přesně takovou tou pozdně postmoderní středoevropskou literaturou, která očividně sedne málokomu, ale za mě patří k tomu lepšímu, co se ještě před pár lety docela náruživě psalo.
Zcela zásadní kniha (nejen) pro vývoj science fiction. Jde ale v prvé řadě o košatý společenský román o samotě, který se později přelije v pandemický a později apokalyptický a postapokalyptický příběh, patrně román první svého druhu na světě. Důležité a vyzrálé dílo, které jeho doba (na rozdíl od jiných autorčiných knih) nepřijala a spíše opomíjela a teprve teď se mu pomalu dostává pozornosti. A také českého překladu, který bolestně chyběl, a to skoro dvě stovky let. Jistě, současnému čtenáři může připadat poněkud rozvleklé, jenže ono to má svůj smysl. A kdo vydrží a zkousne se, bude jistě nadšený.
Pro mě příjemné překvapení. Ne vždy souhlasím s názory, které kniha akcentuje, mnohdy bych rozporoval i pohled na dnešní svět... ale o tom to přece není, člověk nemá číst a oceňovat jen to, s čím si notuje, byť dnešní kritika i čtenáři si to často myslí. Co mi trochu vadilo byla přílišná práce s archetypy, hlavně v postavě dcery Judity, ale i v mnoha ostatních. Na druhou stranu, on je to asi záměr a hádám, že právě jimi chce Hůlová provokovat. A to se jí daří. Nejvyšší karta je silná generační výpověď, kterou můžeme považovat za přestřelenou, může nas rozčilovat nebo naopak můžeme mlátit do stolu a křičet, že to konečně někdo napsal. Ale ať už si myslíme kdo chceme cokoli, neměli bychom tenhle román ignorovat.
Hravá sbírka povídek, v neotřelém humoru autor často skrývá vážná témata, výsledek na literární scéně nemá příliš obdoby. Srovnání zaslouží snad se stylem Donalda Barthelmeho říznutého Woody Allenem, ale i tak zůstává Mikuš svébytný, svůj a svěží.
Malá poznámka k vychvalování překladu: Byť Škvoreckého tvrzení, že se jedná o jeho překlad, bylo nekriticky přijato a kniha vychází s jeho jménem, podle všeho je skutečným překladatelem opravdu Jan Zábrana. Lze o tom dohledat různá svědectví, která poměrně jasně dosvědčují nadšení tohoto geniálního překladatele, který Prezydenta považoval za svůj nejlepší překlad... Bohužel, když se k jeho práci přihlásil Škvorecký, už se Zábrana nemohl ozvat...
Mám vážně rád Murakamiho jako romanopisce, ale s jeho povídkami se prostě nějak míjím. Obvykle mi připadají, že vyznívají do ztracena a obsahují příliš flagrantně vyjádřené "obecné pravdy" (není to tak vždy, Útok na pekárnu a hlavně Spánek - u nás knižně samostatně vydané - do toho nepočítám). Na druhou stranu i v První osobě jednotného čísla je pár silnějších momentů, jako třeba povídka Karneval. Když pak ale v dalším textu přijde mluvící opice se zajímavým příběhem, člověk si vzpomene, proč má autora rád a co mu tu spíš chybí. A ani v tom příběhu s opicí to není naplno využité... Neříkám, že jsou to vysloveně špatné povídky, dokonce jsem ochotný připustit, že ta (teď tak oblíbená) autofikce dává smysl a nepotřebuje hlubší pointy ani magický základ. Ale nějak to na mě prostě nefunguje, u většiny povídek zůstává po dočtení pocit "a to je jako všechno?". Po čemž následuje "to je nějak málo".
Trošku slabší a předvídatelnější než Piraně, na které Zuřivý polibek více méně volně navazuje. Ale i tak stránky sviští, výborně to odsýpá a baví. Nejsilnější devizou je prostředí a zapamatovatelní antihrdinové, kterým čtenář fandí, ale potkat by je nechtěl. Což je tedy podobný princip, jako u Puzova Kmotra, jen tady je to celé špinavější a méně romantizované. Konec byl poměrně předvídatelný, byť se autorovi mnohokrát povedlo mě znejistit, jestli to ještě nedopadne trochu jinak...
Velmi povedené! Moderní fantastika se společenským přesahem, plná aktuálních témat. Osobně jsem si víc užil první polovinu, přičemž vidím, že většina lidí tvrdí, že start je slabý a teprve druhá půlka je jízda. No, osobně nejsem moc fanoušek akčních žánrů, tak asi proto to vidím jinak :). Ale v rámci akční (skoro)noir fantastiky nemám co vytknout, když to vezmu s odstupem a bez vlastních žánrových preferencí... V podstatě jediné, co mi vadilo, byla budoucnost za pár desítek let, která ale místy až moc nápadně připomínala naší současnost, tedy v otázce trendů a života mladých dospělých. Turbulentní vývoj toho, co je in, nechává všechno zastarat do dvou let, těžko to bude za dvacet tak podobné. Ale to je jen drobná výtka, na druhou stranu autorka pracuje s alternativní realitou, takže mohl být v jejím fikcnim světě vývoj některých fenoménů oproti naší realitě pozadu... a určitě je lepší vzít funkční svět a vyjít z něj, než se uměle snažit ho aktualizovat a hledat, co by tak mohlo být in za pár dekád (podobné snahy mnohých totiž často dopadnou přinejmenším rozpačitě). Takže i když mám pár malých výhrad, celkově velká spokojenost autorka má velmi čtivý styl, Prázdnota je na povrchu jednoduchá žánrovka, ale rozhodně není hloupá ani prádná. Právě naopak.
Velice zajímavá kniha, řekl bych, že v mnohém důležitá. Autorka má osobitý pohled na spoustu fenoménů, zároveň nabízí neotřelou perspektivu k situaci v Íránu a život peršanky vyrůstající na západě. Měl jsem tu knihu doma skoro od vydání a až teď na ni nastal čas. Možná náhodou, možná mě ponoukla aktuální situace v Íránu, abych si prohloubil znalosti a v celém problému se o trochu lépe zorientoval. V tom kniha účel splnila.
Problém je autorčin styl (pokud to není chyba překladatelů?). Občas jako by zapomínala, že píše a nevypráví to někomu u kafe, místy přechází do příliš civilního projevu, který se vůbec nehodí a zdá se takový školacký. A dalším problémem je repetitivnost textu, která je poměrně velká. Jasně, byl to asi záměr, treba ten do zblbnutí se vracející motiv protestní nahoty dítěte, ale za mě se ten záměr úplně nevydařil. I tak si myslím, že tahle kniha stojí za pozornost a je docela škoda, že u nás poměrně zapadla. Jen by ji člověk měl číst bez očekávání vysokého literárního umu. Ostatní to ale vcelku vyvažuje.
Velmi zvláštní kombinace clarkovsko-lemovské scifi, společenského románu o post-komunismu v Čechách a psychologického portrétu izolovaného člověka. Nějakou záhadou to spolu výborně funguje. Druhá část knihy už trochu ztrácí dech, stává se (byť sci-fi linka je pryč) paradoxně méně uvěřitelnou a působí spíš jako črta, přesto maličko natahovaná. Ale i tak je výsledek víc než uspokojivý a Kalfař dokázal napsat velmi originální a pozoruhodný román, který stojí za přečtení.
Navzdory mnohým komentářům si dovolím tvrdit, že tenhle díl Legie patří (zatím) k těm nejlepším. Strašně mě baví ty popkulturní narážky, ale taky různá historická pomrkávání a hlavně je to prostě sranda, i když právě v Mrtvé schránce čímsi ještě více hořká než v předchozích částech. Jasně, není to žádná intelektuální četba, takže to, co píšu, je tu jen podtón skrytý pod dobrou zábavou. Ale přesně takhle má kvalitní oddechová fantastika vypadat: dobře napsaná, nenáročná a přitom rozhodně ne hloupá. Celá Legie je strašně dobrá záležitost, nečekal bych, že u nějaké série budu takhle přilepený a netrpělivě očekávající další části. Vlastně se mi to doteď stalo jen jako klukovi, když vycházel Harry Potter (čímž pochopitelně veškerá podobnost obou sérii i končí :)) ).
Punkově přehnaná jízda o kapele složené z lůzrů (jejich tělesná postižení jsou to nejmenší a mají spíš symbolický význam) a vůbec extrémně podivných typech. Všichni jsou příšerní a novela stojí hlavně na černém humoru a naprosto přiznané přepálenosti, v tom funguje. Ale i když je krátká, klidně by mohla být o třetinu až půlku kratší a fungovala by líp. Těch ujetostí je moc, figurky začnou být otravné (nejvíc sám vypravěč, jehož póza jediného normálního mezi idioty přestane po čase fungovat) a až moc na ránu pěstí, opakující se motivy taky spíš ruší. Ve výsledku zůstává dojem, že ty dvě odpoledne strávené četbou nebyly ztracené, ale nejspíš na tu knihu brzy zapomenu...
Strukturou a stylem velmi zajímavě pojatý román složený ze zdánlivě nahodilých střípků. Ve skutečnosti očividně do detailu promyšlený. Obsahově silné a neveselé čtení. Ve výsledku jedinečná próza, o které se v době vydání poměrně dost mluvilo. Víc než právem.
Kdysi jsem slyšel zajímavý názor, že z pornografie může opisovat jen naprostý brak nebo vysoké umění určitého typu. Tohle by měl být ten druhý případ, avšak v Houellebecqově Platformě jsou ty umělecké tendence příliš udušeny tou zbytečně prvoplánovou pornografií, která čtenáře až uráží svou nevěrohodností - není to literární pornografie, ale prostě opis té filmové, která se o realističnost vlastně ani nesnaží. Nějak takhle obvykle popisují (a představují si realitu) své smyšlené zážitky ti, kdo jich ve skutečnosti moc nemají. Nevím, zda je to autorův záměr, být schválně takhle přehnaný. Nejspíš ano. Avšak hlavní problém je, že toho porna je tam prostě moc a brzo začne nudit, otravovat a kdybych četl podobných románů v řadě za sebou víc, nejspíš by mi nějakou dobu sex nepřipadal jako věc erotická a vzrušivá, ale spíš jako záležitost směšná a otravující. A tohle bych řekl, že autorův záměr nebyl... nicméně mám dojem, že kdyby se vyházely úmorně dlouhé popisy souloží, zůstane z Platformy tak třetinový rozsah, v němž si levicový intelektuál pořád na něco stěžuje a rádoby chytře a ironicky glosuje všechny a všechno, přičemž nic mu není po chuti. Já nevím, celé mi to přijde vlastně spíš jako kniha napsaná rádoby intelektuálním puberťákem než jako dílo jednoho z údajně největších současných intelektuálně vyzrálých spisovatelů. Jsem poněkud zklamaný. Ale třeba jsem s H. začal jen špatnou knihou.
Existuje mnoho lepších žánrových knih. Vlastně většina. Jedna hvězda za neobvyklý nápad zaměstnání jednoho z vyšetřovatelů, ale to je tak všechno. Zápletka je obyčejná, což by se ještě dalo brát jako plus pro ty, kdož chtějí oddechovou detektivku bez nějakých moderních experimentů, avšak autorčin styl je hrozný, celé je to povrchní a zkrátka blbě napsané. Poslouchal jsem jako audioknihu, která se taky bohužel nepovedla. Interpretka má opravdu příjemný hlas (který by se, jak psali jiní, hodil pro zcela odlišné žánry), ale pokud vůbec bylo nějaké režijní vedení měl/a by režisér/ka změnit práci, protože krom toho hlasu není na výsledku příliš pozitivního. Ale pořád lepší než ten opravdu téměř ničím zajímavý text sám o sobě. Pro čtenáře skutečně málo náročné nebo zrovna unavené jakoukoli četbou vyžadující vyšší míru pozornosti fungovat může. Jinak si myslím, že moc ne.
Velmi undergroundově vydaný a šířený výbor z předchozí sbírky. Musím říct, že Princovým veršům tahle střídmější forma sluší, nezačne to působit repetitivně a člověk ty přehnané, bizarní a hororově-dekadentní věci lépe ocení... když už jsme u toho ocenění: jsem rád, že i grafická úprava je oproti minulé (v tom poněkud přeplácané) sbírce značně střízlivější.
(SPOILER) Po přeceňovaném a v mnohém podprůměrném Literárním spolku jsem myslel, že s autorem končím. Ale dal jsem tomu ještě šanci a jsem rád Magický průvodce je opravdu dobrý, někde to sice s tou filmovostí přehání, ale na druhou stranu... přiznává to, jde o součást hry. Jen nevím, který z konců byl lepší (procházel jsem knihkupectví a dlouho hledal ten druhý, jako sběratel tohoto druhu podivností v knižním průmyslu jsem se nemohl s přečtením jen na webu smířit). Ten z konců, který mířil ke šťastnějšímu závěru, dopadl o to hůře a byť se jevil jako originálněji napsaný, úplný závěr trochu trpí nedotažeností v logice; druhý byl klasičtěji filmově hořkosladký (spíš hořký) a literárně lépe zvládnutý, jen jaksi konvenčnější (verze, kde je poslední slovo knihy "Facebook")... ještě si to musím nechat projít hlavou. Ale upřímně: Ta kniha není úplná, pokud si oba konce nepřečtete. Už jen proto, jak autor před závěrem pomrkává v pasáži o alternativních koncích...
Ale jo, není to špatné. Takové rýmovačky, blbinky, někdy opravdu vtipné a nápadité, jindy méně. Nejlepší na té knize jsou kresby, ty jsou boží... Ovšem co se textů týká, mám neodbytný pocit, že nenapsat to osobnost jakou je Tim Burton, ale nějaký Franta z Horní Dolní (a že podobné věci jich jen u nás píšou desítky, možná stovky; jděte na náhodně čtení neznámých autorů poezie a máte minimálně poloviční šanci, že tam někdo bude číst věco podobné tomuhle), nikdo by po tom ani neštěkl... Ale i tak, jak jsem už psal, je to docela fajn na ukrácení chvilky něčím jednoduchým, vcelku originálním, nenáročným a veselým.