sharik
komentáře u knih
Mořská panna
Christina Henry
Jedna hvězda za nápad a potenciál románu. Obojí však úplně zabil fakt špatný styl, podprůměrná práce s jazykem, naprosto (pardon) idiotské dialogy a celkově vypravěčské schopnosti na úrovni slohu ZŠ, ale ne toho, co dostal jedničku... Tohle je fakt nepovedené. Tak strašně moc nepovedené...
Garum
Jan Těsnohlídek ml.
Jan Těsnohlídek si už delší dobu drží svůj nezaměnitelný styl civilní poezie, někdo by možná řekl, že "píše pořád to samý", protože i témata se opakují. Ale stejně nejde každé další sbírce odolat, autor našel svůj směr a nepotřebuje ho měnit, není to nutné z žádného důvodu. Garum jede na vlně předchozích sbírek, přesto mi připadá ještě sugestivnější a víc se trefující přesně na střed. Z každé básně cítím, že tohle je přesně ta generační výpověď, která říká všechno, i když hlavně to smutný. Je to skvělý.
Černý cukr
Miguel Bonnefoy
Nebylo to vysloveně špatné, jen trochu plytké... K tomu si autor vymyslel materiál na rozsáhlou rodovou kroniku, napsal ji však velmi stručně a úsporně. Výsledek je sice svižný, ale tak nějak působí jako rozpracovaný koncept něčeho mnohem delšího, ne jako finální dílo.
Pěti zuby směje se na pravnouče
Jan Frolík
Haiku obecně moc nevyhledávám. Ale tuhle nenápadnou knihu – ani nevím, kde jsem k ní přišel – často otevírám na náhodných místech. A vždy jsem příjemně překvapen, byť už ty texty znám.
Harry Potter 1–7 (box) – Sedm let v Bradavicích
J. K. Rowling (p)
Těžko uvěřit, že je to už víc než dvacet let, kdy se mi Harry Potter dostal do ruky poprvé. Byl jsem přesně v tom věku, kdy jsem ty knihy miloval a četl opakovaně, protože čekání na další díl bylo nesnesitelné... minimálně posledních deset let jsem si pořád říkal, že tuhle ságu – která mě do značné míry formovala už tím, jak ve mně vzbudila lásku ke čtení, k imaginaci a k příběhu jako takovému – si přečtu znovu. A teď jsem to konečně udělal a hezky si přečetl jeden díl po druhém. A po těch letech to bylo čtení plné překvapení, znovuobjevování dějů a postav, na které jsem dávno zapomněl (většinou kvůli filmům, kam se nevešly). Po letech – a ve věku po třicítce – to člověk už čte jinak. Těšil jsem se, že se znovu objeví ten dětský pocit úžasu, jako tenkrát před dekádami, a to se bohužel nestalo, nebo aspoň ne do takové míry, jak jsem si to v hlavě maloval. Ale zase člověk objeví jiné roviny toho neskutečně bohatého světa a opravdu košatého příběhu. Roviny, které jako dítě přehlédne a během let zapomene... a musím říct, že Rowlingová napsala pořádný kus poctivého příběhu, ve kterém se zase jednou rád ztratím (i kdyby to mělo být až za dalších deset dvacet let). Putovat stránkami téhle ságy je prostě krásné a osvěžující, ten svět je úžasný. Jen teď asi budu skřípat zuby, až uvidím filmy :))).
Další velká změna při opakovaném čtení nastala v oblibě – byl jsem přesvědčený, že nejlepší je Ohnivý pohár. Ale tentokrát mě nejvíc nadchl Fénixův řád a v závěsu za ním Princ dvojí krve.
Dech: Nové poznatky o ztraceném umění
James Nestor
Klasická pseudovědecká new age kniha. V něčem zajímavá a snad i revoluční, ale kvůli mnoha antilékařským a mírně ezoterickým blábolům v základu mám problém s důvěryhodností autora.
Akvárium
David Vann
Už dlouho jsem nečetl takhle výbornou prózu. Zdánlivě banální příběh z okraje společnosti, avšak mistrně a nesmírně sugestivně napsaný. Vyprávění o dospívání, násilí od nejbližších a hlavně o tíze vykoupit se z křivdy a/nebo odpustit ji. K tomu propojení s mořským světem (zhmotněným rybami v akváriu), celý příběh okořeněný nesmírně citlivou (a přesto velmi tělesnou) první láskou, kterou vypravecka prožívá se svou spolužačkou. K tomu všechny motivy, témata a linky příběhu spolu korespondují, vytváří jednolitý obraz, vše do sebe zapadá a vše se ve všem zrcadlí... David Vann je pro mě velké příjemné překvapení a já chci víc. A chci ještě tak sto stran Akvária, abych věděl, co se dělo dál... přestože příběh je ukončen přesně tam, kde má, a ta kniha nemá ani o stránku víc či méně, než by měla mít. Bravo!
Uprostřed nocí zpěv
Jiří Kratochvil
Kratochvil je boží. Leč tenhle román mě prozatím bavil z jeho díla nejméně. Ale pořád... je to Kratochvil :).
Divocí detektivové
Roberto Bolaño
Bolaño byl prostě šílený. A geniální. Stejně jako v 2666 jsem si i tady u nejdelší části říkal, že už je toho moc, příliš to vrství, zamotává, je to až moc divoké a text by si zasloužil radikální škrty... ale přesto se jeden nemůže ubránit obrovskému obdivu, jak to autor dokázal utáhnout, pospojovat, jakou bláznivou strukturu postupného odhalování o co tu vlastně jde tomu dal... Divoké detektivy jsem přečetl během třech dnů utrpení a ryzího požitku zároveň. Tohle patří mezi knihy, u jejichž čtení nechápete, proč se tou houštinou ještě prokousáváte ale po zaklapnutí desek chcete najednou víc, protože vám dojde, čeho jste to právě byli svědkem.
Winterbergova poslední cesta
Jaroslav Rudiš
Rudiš už déle patří k mým oblíbeným tuzemským autorům (i když ono "tuzemským" možná začíná být sporné). Jeho první německy psaný román mi zase připomněl, proč tomu tak je. Pro autora typicky rytmizovaná próza, obsahující řadu opakujících se refrénů, plná více či méně zjevných symbolů a skrytých významů, a tentokrát taky historických výčtů, neboť titulní Winterberg trpí "záchvaty historie", při nichž je jeho slovní proud k nezastavení... Winterbergova poslední cesta ovšem nevypráví jen o historií posedlém dědovi a jeho cestách vlakem střední Evropou ve společnosti alkoholického "převaděče umírajících na druhý břeh". Tenhle román je taky bytostně citlivým příběhem o osobní minulosti, o umírání, o smíření. Jsou to možná témata, která už v jiných autorových prózách najdeme hojně (zvlášť v Národní třídě), ale tady je zase uchopil jinak a s využitím starých známých technik (které přinejmenším tři poslední romány definují autorův specifický styl) je zasadil do zase trochu jiných kontextů. Musím říct, že Winterbergova poslední cesta – ač úplný závěr na mě byl příliš symbolický a zastřený, což jsem ale po Českém ráji tak nějak i čekal – je možná prozatím nejlepší Rudišovou knihou... přinejmenším druhou nejlepší, po Národní třídě. Teď nezbývá než se těšit na připravovanou novinku Trieste Centrale.
Norské dřevo
Haruki Murakami
Murakamiho nefantaskní próza Norské dřevo je v podstatě takový bildungsroman. Příběh Tóru Watanabeho, který hledá (což zní banálně, ale v tomhle pojetí kupodivu není) sám sebe, lásku, zodpovědnost. On i všechny postavy jsou zvláštní přesně tím způsobem, jakým je to u Murakamiho normální, příběh svou estetikou míchá všednost a nepravděpodobné, silné osudy. Ostatně s kontrasty si Murakami hraje rád, tady mezi ty nejvýraznější patří všednost dní a smutně veselá ztřeštěnost jednotlivých protagonistů, dále všeprostupující jemnost oproti množství (možná až moc vysokému) detailně popsaných erotických scén, nebo samotná podstata příběhu, který dokáže být zároveň spletitý i přímočarý. Nejde o nejlepší autorovu knihu, ale ve výsledku patří k těm nejcitlivějším a nejsugestivnějším, které jsem od něho četl.
Bláto sladší než med
Małgorzata Rejmer
Totalitarismus v té nejhnusnější podobě. Tolik věcí, které znám z cíleně hyperbolizovaných dystopií, jenže v případě Albánie nejde o fikci. Je to smutné, hnusné, přesto bravurně napsané (čemuž pomáhají i autorčiny literární aluze a stylizování některých kapitol coby parafrází kanonických děl od Kafkova Procesu k Danteho Peklu). Tahle kniha je nesmírně důležitá.
Vévoda a já
Julia Quinn
Pro mě velké vybočení mimo zónu toho, co obvykle čtu. Předvídatelný příběh, místy strašně pitomé dialogy, alespoň prostředí snobské smetánky 19. století se zdálo věrohodné. Poslechnuto tentokrát jako audiokniha a dobře, že tak. Citlivé audiozpracování totiž udělalo z otravně podprůměrné selanky vcelku příjemný zážitek, přestože text mě nutil často kroutit očima... Seriál neznám a i když je prý lepší, trávit jím čas raději nebudu...
Carrie
Stephen King
Kingův brilantní a krvavý (v mnohém smyslu) románový debut o šikaně, pomstě, nespravedlnosti nebo náboženském fanatismu. Ale také o křehkosti a zranitelnosti lidské duše. Ne nadarmo se stal bestsellerem a klasikou. Autor je skvělý vypravěč s úžasným smyslem pro psychologii postav, pozorovacím talentem a s citem reflektovat zákoutí lidské duše jednotlivců i celé společnosti.
Smrt staré Maši
Vratislav Maňák
Šestice povídek inspirovaných mýty různého druhu. Vratislav Maňák má výborný styl i vypravěčský jazyk. Osobně nejsem nadšený úplně ze všech textů, přiznám, že tři z nich mě moc nebavily, ale to je spíš otázka toho, že se mi nedostalo pod kůži zvolené téma. Avšak o těch, které mě zaujaly více, mohu s klidem říct, že byly skvělé a vskutku originální. Zejména "středomořská arabeska" O kupci a ševci je skvostná próza, závěrečná legenda O Žitovi je taktéž brilantní. Celkově jde o knihu tematicky pestrou, plnou mnoha více či méně skrytých společenských narážek a velkých témat ukrytých mezi řádky promyšlených a příjemně fantaskních příběhů. O téhle sbírce, myslím, ještě uslyšíme, přestože já se přiznám, že mě z ní nadchla přesně půlka. To však neznamená, že by ostatní povídky byly špatné, objektivně jejich kvalitu vidím. Jen jsme se minuli. O to víc mi však sedla druhá trojice textů.
Otevřít za dvacet let
Ťia Pching-wa (p)
Román o románu Padlá metropol. Lze číst jako jeho doplněk, avšak stejně působivý by byl, i kdyby pojednával o zcela fiktivním díle. Zpověď spisovatele, který kritizuje režim, přestože se nechce stát aktivním bojovníkem proti němu - strana konfliktu si ho nakonec stejně vybere sama. Nejde o tak geniální komplexní dílo jakým je Padlá metropol, ale nakonec o komornější a sevřenější text pojednávající (skrz osud jednoho umělce) o současné Číně a jejích represích, často děsivých, jindy zdánlivě směšných. Ukazuje především dvě věci: Davy se chovají všude stejně a jejich láska je přelétavá, snadno se změní v nenávist a odsuzování, když to začne být bezpečnější (ať už politicky nebo jen společensky). Druhá věc je, že vláda komunistů je vždycky úplně stejné zlo - ať už vládnou v daleké zemi, nebo v naší kotlině. Těch paralel je tam totiž (vzhledem k odlišnosti asijské a středoevropské mentality) překvapivě mnoho.
Fantastická zoologie
Jorge Luis Borges
Slavná fiktivní encyklopedie, moderní a intertextuální verze středověkých bestiářů, Jorge Luise Borgese a Margarity Guerrerové je (podle předmluvy, která je v tom dost přesná) jakýmsi výletem do fantaskní Zoo. Dítě, které zoologickou zahradu navštíví poprvé v životě, zažívá těžko popsatelný pocit úžasu. Dospělý už bohužel ne. Ale když čte tuhle knihu, mohl by. Autoři sestavili prazvláštní panoptikum mytických, mytologických, fiktivních a fantastických, výjimečně i skutečných zvířat obsažených v literatuře, náboženství, různých mytologiích nebo pověstech. Je za tím cítit práce s obrovským množstvím pramenů a výsledek je jedinečný. Jak obsahem, tak formou (v některých případech třeba namísto popisů autoři jen vložili citáty, opakovaně z Kafky; jinde skládali různé zdroje, komentovali, místy s komikou a ironií). Tahle kniha se moc nedá číst najednou, na to je místy příliš akademická, jindy zase textově divoká, ale je radost si ji postupně dávkovat delší čas.
Artemis
Andy Weir
Výborně vykreslený svět měsíčního města a toho, jak to v něm chodí a funguje, a to včetně jasných a zřetelných narážek na téma sociálních rozdílů, které se nepodařilo vymýtit ani na Zemi, natož v Artemidě, jediném městě mimo naši planetu... Jenom poznáváním života v něm bych klidně strávil i víc času, tohle Weir zkonstruoval fakt hezky. Do toho autorův někdy dost osvěžující smysl pro humor a hlavně parádní hlavní hrdinka, obyvatelka Měsíce, pašeračka Jasmine, která se dostala k trochu větší hře, než čekala. To jsou hlavní plusy Weirova Artemis, který jsem zkusil jako audioknihu, de facto zakoupenou úplně náhodně.
Mínus je, že příběh není až tak originální a i když je vcelku zábavný, až příliš brzy se dá odhadnout, k čemu povede a jak skončí, což ještě utvrdí pár nehezkých klišé v závěrečných kapitolách. V důsledku toho se poslední třetina knihy docela táhla, a kdybych ji místo poslouchání četl, asi by se táhla ještě víc... hlavní, co mě na tomhle totiž bavilo, byla přímo brilantní narátorka Tereza Dočkalová, které role Jasmine sedla skvěle a fakt byla radost ji poslouchat. Asi jsem si užil víc audio zpracování než text samotný. Ten není špatný, jen jsem – po úvodním rozehrání – možná čekal trochu víc. Ale nevadí, co chybělo příběhu, dohnal autor prostředím, a to nemyslím nijak ironicky. Takže vlastně asi dobrý.
Klikař Beny
Simona Bohatá
Současné prózy, vracející se k období socialismu, obvykle nečtu. Když ale vyšel román Všichni sou trapný Simony Bohaté, udělal jsem výjimku. Zaujalo mě to zachycení mizející Prahy, to bylo lákavé a rozhodně jsem se s výběrem neseknul. Když pak vyšel Klikař Beny, na jednu stranu jsem se těšil, na druhou se trochu obával, aby autorce návrat do stejné řeky vyšel.
No a musím říct, že se rozhodně zadařilo, i když jsou oba romány podobné tématem, Klikař Beny je dostatečně jiný, aby to nevadilo. Zůstává nesmírně živě vykreslené ušmudlané prostředí společensky nízkých vrstev v rádoby pokrokovém komunistickém Československu, vypravěčský fokus se však přesouvá od panoptika rozličných pražských figurek na postavu Benyho a jeho nepravděpodobnou cestu ze dna k naplnění svých snů stát se fotografem. Ale není to veselé čtení, žádná "feel good" literatura, a pokud ano, tak zcela vyváženě, nezvrhává se do kýče. K tomu přidejme, že Simona Bohatá je výborná vypravěčka, u mě se po dvou knihách dostává na seznam mých oblíbených současných autorů, na což mi obvykle dvě knihy nestačí.
Dívka jménem Boy
Helen Oyeyemi
Vpravdě zvláštní román o rasismu, rodině a rodinném údělu, sourozenectví, macešství vyrovnávání se s vlastní zkušeností a jejím přenášení na ostatní, ne/rovnosti a mnoha dalších věcech. Navíc rámovaný mýty, pohádkami a jejich ohýbáním do poměrně nečekaných souvislostí. Vedle toho tu máme dvě nespolehlivé vypravěčky, množství bytostných otázek (z nichž jen na některé části mozaiky se čtenáři dostane jasné odpovědi), střídání nejen perspektiv ale i stylu, k tomu je ústřední dějová linka často narušována vedlejšími nebo zdánlivě vedlejšími příběhy. Inspirace magickým realismem je dost zřejmá, a to nejen motivy mluvících pavouků a zvláštně se chovajících zrcadel – těsná propojenost s pohádkami, mýty, historickou realitou, ale třeba také občasné narušení chronologie a logiky akce a reakce: Tohle všechno mě vlastně nutí k zamyšlení, že Dívka jménem Boy od Helen Oyeyemi je jednou z mála knih posledních let, které skutečně jsou magickým realismem, a ne jen něčím, co se mu povrchně podobá a autoři a redaktoři se zaštiťují módní nálepkou "magický realismus". Nicméně nehledě na žánr – tahle kniha je výborná. Relativně útlá na to, kolik by se o ní dalo říct, kolik intertextuálních narážek, motivů a společenských témat Oyeyemi zpracovává. Ale na tom omezeném prostoru to zvládá nečekaně dobře, Gabriel García Márquez by zaplesal, přestože Oyeyemi je ctenarsky přístupnější, ale jeji vyprávění není nijak mělké.
Zpočátku jsem měl problém do knihy proniknout, zdálo se mi, že tak nějak krouží kolem, ale ani jsem si nebyl jistý, kolem čeho vlastně. Ale pak přišel zlom, vše do sebe začalo pozvolna zapadat a následující čtyři pětiny knihy mě strašně vtáhly a já nemohl jinak, než je zkrátka zhltnout. I přes několik věcí, které působí kapku nedotaženě, mi nezbývá než říci: Bravo!
