Sidonka3 komentáře u knih

„Člověk má žít stejně jako místní obyvatelé. Když jste v Římě, chovejte se jako Římané.“

Mám ráda krasobruslení. A mám ráda knihy, které jsou pohlazením po duši a nabijí mě pozitivní energií. Té má sympatická světoběžnice Romanová na rozdávání. Její aktivní, pestrý a disciplinovaný život, který vedla, je obdivuhodný. Biografie není žádnou agitkou, která člověku vnucuje, jak se má žít a že pracovat na sobě je fajn. To ze čtení samo vyplývá. Eva prostě jen vzpomíná na svůj život a člověk si jen tak mimochodem během čtení říká, že podobnou přizpůsobivou, nekonfliktní, neufňukanou povahu, pokoru a radost ze života i z toho, co právě dělá, nemá každý a bylo by fajn na sobě zase trochu máknout. Pozitivní a činorodý přístup k životu se přenáší na čtenáře a to je největší klad této knížečky. Napsané to je tak na dvě hvězdičky, ale dávám mnohem víc právě za ten pěkný pocit, který ve mně svým sdělením vyvolala. I když Eva dokázala mnohé, nebyla nikdy namyšlená a žádná práce nebyla pod její úroveň (starat se o stařečky, učit bruslit na obyčejném ledě průměrné tříleté děti, tancovat na ledě se zvířaty). Právě její pragmatický (nebo spíš praktický) přístup k životu kombinovaný s citlivostí se mi na ní tak líbí. Na všem uměla najít klad a věděla, že je něco za něco, tak to prostě v životě chodí, ať jste mistr světa nebo obyčejný člověk. Eva má hodně přátel a určitě je radost s ní chvíli být. Přeju jí hezký zbytek aktivního, plnohodnotného života a děkuju za radost, kterou fanouškům sportu rozdávala. Hned mám chuť si taky vyjít za sportem, jít si třeba jen zacvičit, protože ona i ve svém vyšším věku hraje rekreačně tenis, denně plave a... je prostě aktivní. (Dokonce jí baví i domácí práce! :-))

26 07.10.2021

„Pro všechno existovalo vždy víc vysvětlení. A obzvlášť mnoho odpovědí se našlo na otázku: PROČ? Všichni lidé, s nimiž se setkal, na ni měli vlastní odpovědi, sektáři, satanisti, fašisti i ozbrojení filozofové. Právě pro to ho zatěžovalo najít ze svého hlediska tu jedinou správnou odpověď. Každý den mu předkládal novou variantu, a proto nemohl věřit, že zrovna ona je ta správná – protože už zítra mohl narazit na další exaktní a obsáhlou odpověď. Komu má věřit? A v co? ... V hněvivého a ješitného Jehovu? V jeho pyšného protihráče Satana? Ve vítězství komunismu v celém metru?... Něco mu našeptávalo, že mezi tím není rozdíl – jakákoli víra sloužila člověku jako hůl, o kt. se mohl opřít, kt. mu pomohla najít cestu a pomocí níž vstal, když předtím zakopl a upadl…“

Nevšední scífko. Musím říct, že je hodně akční a patrně i pro to mi dlouho trvalo, než jsem ho dokázala docenit. Jen chvilkami jsem se dokázala plně ponořit do příběhu a začíst. Mezi jednoduchou akční jízdu plnou bojů o přežití jsou místy vkládané zajímavé příběhy a postřehy, takže se jde nejenom pobavit postapokatastrofickým příběhem a jeho světem, ale i zamyslet. Až konec je pak bezvadná, fascinující a dobrodružná jízda, která nemá chybu. Kdyby se ostatní části knihy nesly v podobném duchu jako dechberoucí zakončení, dávám za román palec nahoru. Vypichuju hlavně úvahy ze str.429 – 432, ovšem až do konce knihy je odtud snad každá věta perlou plnou atmosferického dobrodružství nebo podnětu k přemýšlení či zvědavosti: co bude dál? + dobrá pointa (ďáblové) .

Ke knize jako celku: Různé tajemné nebezpečné jevy v tunelech apod. se víceméně opakovaly, takže jsem v textu přeskakovala některé odstavce až stránky a občas kvůli tomu bohužel přišla o souvislosti a pointy. Proto nemůžu příběh plně ocenit.
Naopak se mi zamlouvalo, že víc než monstra tady ve strašidelných tunelech, které propojují různé společenství, straší spíš jevy, hmoty, zvuky, je to obměna k mutantům, co znám z většiny příběhů a filmů na podobné téma. Konec románu je napínavej a vzbuzuje otázku, co bude dál. Další pokračování ze slavné trilogie si už přesto nedám.
Můžu doporučit "Metro - Mramorový háj" od Kuzněcova, který se mi náhodou dostal do rukou a uměl mě obstojně zaháčkovat a pobavit jako celek, který nenudil ani na chvilku.

16-letá Hazel Grace má rakovinu a ví, že nebude žít dlouho. Tvrdí, že není depresivní a má se fajn. Baví jí sledování reality show v TV a nebaví chodit na psychoterapeutické, rádoby podpůrné skupiny pro obdobně nemocné, které jí přijdou zbytečné a nic zajímavého jí nepřináší. Nicméně se nechá přemluvit matkou, ať tam znovu zajde a dá tomu další šance, že má přeci právo žít vlastní život a nejen ten televizní. Hazel poslechne a dobře udělá, protože tady (konečně) poznává přítele, s kterým si porozumí a pak s ním může trávit volný čas (třeba právě zrovna společným sledováním filmů, což je samozřejmě přinejmenším lepší než trávit čas jen s rodičem). Jak se říká, ve dvou se to lépe táhne, a když máte parťáka do nepohody, hned to slunce nějak víc svítí a život se zdá lepší a světlejší.
Love story o těžce nemocných (určený hl. pro ženy a pro mládež) je navzdory těžkému tématu lehce napsaný a snadno se čte. Možná někoho z handykepovaných potěší a rád si při tom romanticky zasní. Anebo možná bude podobný román zajímavostí pro lidi zdravé, kteří ze zvědavosti zatouží zjistit, jak se asi tak žije těm, kterým „hvězdy nepřejí“ a rádi se nechávají dojímat. Anebo třeba taky ne. Možná někdo naopak usoudí, že mu tato četba nic extra zajímavého nepřináší, psychologie pluje při povrchu a příběh není žádná velká sláva. Nebo že mu to v hledání smyslu života, hledání přátel nebo při hledání sebeúcty vůbec nepomůže. Možné je prostě úplně všechno.

26 10.07.2021

„Živím se strachem,“ (říká s nadšením ten, který má doma mučírnu bez mučících nástrojů).
Za přečtení kniha i přes nedostatky stojí a mě osobně bude ještě pár dnů ležet v žaludku to, že pro někoho může být doživotně nachystaný červený pokoj ve sklepě. Tísnivé a nepříjemné čtení.

Thriller odkrývá nepříjemné téma domácího násilí. Díky němu si člověk uvědomí, že psychické týrání není o nic horší než fyzické, mnohdy je ještě horší, i pro to, že nejde tak snadno dokázat, co se děje za zavřenými dveřmi rodinných domů a oběti nejde bezprostředně o život. Hodně násilníků je navíc v té výhodné pozici, že na to nevypadá a do takové osobnosti byste to prostě neřekli. Má dobré společenské postavení, na veřejnosti je ohleduplným člověkem, který třeba i pomáhá slabším ve zlé situaci nebo je pečovatelem nesvéprávné osoby, kterou by mohl nechat v ústavu. Kdo by věřil, že takovej na venek obětavější člověk je psychopat, který má promyšlený systém, jak důmyslně týrat svojí manželku a toho, kdo je na něm závislej? Kdo by si pomyslel, že zamknout někoho do pokoje a přidělovat mu nepravidelně jídlo, poručit mu jaké si obléci šaty a podobné ústrky, které ještě znějí poměrně snesitelně, jsou až tak zničující pro psychiku oběti, když se dějí ve velkém?
Četla jsem někde jinde, že tyran někdy poznamená oběť stupňujícím se zlem natolik, že není schopná vlivem těžkého dlouhodobého stresu třeba v určité fázi udělat nejběžnější úkony, jako je přepnout televizi nebo ustlat postel. Zní to nepochopitelně, ale mozek je prostě přetížený nebo dezorientovaný vsugerovanou neschopností atd., že to prostě nedá. Tím bych částečně omlouvala hloupé chyby, kterých se dopouští bezradná manželka. Člověk si říká, proč by neřekla třeba u oběda v rušné ulici mezi přáteli to nebo ono, ale ono se nám to říká, když v té situaci nejsme. Manžel si jí navíc vybral záměrně jako submisivní, asi nepříliš důmyslnou osobu fixovanou na člena své rodiny (Milli) a asi takhle jde manipulovat jen určitým typem lidí.
Mnohé oběti ani nemají kam odejít (znali třeba jen přátele manžela a bylo jim zakázáno pracovat), nemají finanční prostředky na samostatné bydlení nebo už jsou tak zdeptané, že už by nezvládly normálně fungovat, nikdo by jim nevěřil a tudíž nepomohl. Že systém policie, lékař, sousedé někdy nefunguje je prostě fakt, na špatného doktora, podplacenou nebo laxní policiii a sousedy, kteří se nebudou plést do věcí jiných lidí můžete narazit všude.
Přesto není knížka zrovna nejlépe napsaná. Prvních pět kapitol jsem se musela prokousávat neustálým opakováním: si tak milej, je tak dokonalej, ten dort je prostě báááječný a to jehněčí je prostě úúúžasnééé, vypadá to tu dokonale, vypadáš dokonale, mám motýli v břiše a podobné americké pitomosti prostě nepobírám, jak se takhle můžou lidi mezi sebou bavit nechápu (jejich „i love you“ v každé větě je prostě směšné), v tomhle jsou ty americké románky otravné.
Uznávám, že knížka má plno logických děr (manžel se obhajuje tím, že žena je psychicky nemocná a bere léky, žádného psychiatra ale nemá, to by přece mohl tvrdit jen u léčené osoby, někde na psychiatrii zaregistrované a ona snadno vyvrátit. Prý prodělala sérii údajných potratů, to by nešlo prokázat u gynekologa, že lže?). Ano, plave to po povrchu. V podstatě jde jen o popisování útrap jedné osoby, provedl mi toto a chce provést tamto. Na jiný děj ani hlubší psychologii postav nenarazíte. Ano, je to přehnané a některé věci špatně vysvětlené. Pak se zdají nelogické i ty, co smysl dávají. Proto se nedivím názoru, že je to pro některé čtenáře – cituji: naivní, hloupé, thriller pro ženy, nad kterým nebudu ztrácet čas. Podle obliby se ale zdá, že je to přístupné pro široké spektrum běžných čtenářů, kteří se v příběhu nepotřebují rýpat a hledat nedomyšlenosti.
Příběh mě vtáhnul, trápila jsem se spolu s hrdinkou a nenáviděla Jacka. Román upozornil na skryté násilí na nejbližších lidech a za to jsem autorce vděčná. Nějaké ty výhrady by se ještě našly, ale proč kazit druhým dojem?
Je to především román, který dokáže čtenáře zasáhnout už samotným tématem a neschází mu ani napětí.

Další osobnosti českých samotářů, kteří se do prvního dílu nevešli. Neméně zajímavé osudy a nevšední názory, tentokrát bych řekla, že ještě s nádhernějšími fotografiemi, které mi nutí vzít v brzké době batoh a vydat se VEN do přírody. Nebo prostě jen tady ve městě, kde pobývám, žít svobodněji, sebevědoměji a nebát se za svojí osobitost nebo názory, které když nikomu neubližují, nemusí patřit k většině.
Pro každého je tu na světě místo, jen si to své, kde je mu nejlíp, musí každý najít sám. Ať je to místo kdekoli (v rámci možností, někdy to není volba úplně dobrovolná, jen nejmenší "zlo", jen ta nejlepší z možných variant)…
Dnes otevřeli maloobchody, jdu do knihkupectví a knihy si zakoupím, tyto knihy mi prostě odrovnaly svojí originalitou, melancholickým vtipem, skromností i pohledem do jiných světů!
A ještě pozvánka ke třetímu dílu, který v doslovu shrnuje zkušenosti autora se samotáři:
… „SAMOTÁŘI JSOU UČITELÉ, učí: „Žij po svém. Je to tvůj život, nedávej ho nikomu jinému.“ „ Když je potřeba, uteč.“ „Pokud prohraješ, přijmi to.“ „Měj své oblíbené místo. Nemusíš tam chodit často, ale měj ho.“ „Riskuj a buď zodpovědný. To nejsou protiklady.“ „Připravuj se na zimu, ale neboj se jí. Strach člověka stejně nezahřeje.“ „Vděk je lék.“ „Nebe bude možná vypadat tak, jak si ho představuješ. Představuj si ho.“
Děkuju Vám, samotáři. Děkuju Vám, tvůrcům knihy za fantastický nápad na tuto knižní trilogii.

26 10.05.2021

Domácí lékař: „V životě jsem se necítil tak beznadějně a ponuře jako je mi v tomhle smutném domě. Když jsem vešel, bylo mi, jako bych spadl do temné vlčí jámy. Jak v tom můžete žít? Proč neutečete?“ Jana: „Nemám kam. Mám jenom jí a otčíma.“

Psychologický román, díky kterému si ti šťastnější z nás uvědomí, že s některými lidmi se nedá žít, ať se člověk snaží sebevíc. Vypráví o teroru domácího násilí a ubíjející pasti, v níž se účastníci domácnosti ocitají.
Román má autobiografické prvky. Od Glazarové jsem četla ještě perfektní Advent, kde se nepovedenému manželství věnuje také a je znát, že autorka čerpá z reálných zážitků buď vlastních nebo sdílených. Peklo, které se v některých domácnostech odehrává, je dodnes aktuální a často jiná cesta než fyzický únik není.
Dále vyzrazuji část zápletky, takže kdo příběh nezná, nedoporučuju číst můj komentář dál.
18-letou jemnou, citlivou a nekonfliktní Janu adoptují bezdětní manželé a ona s nimi a se služebnictvem začíná žít. Je zde dobře vystižená dusná atmosféra v domácnosti, vytvářená bohatou „tetou“ Klárou, která má snad nejhorší charakterové vlastnosti, které lze mít, ale díky svému finančnímu zázemí si takové jednání může dovolit a drží díky nim lidi ve své blízkosti a pasti. Další zlo zosobňuje služka, necitelná a mrzutá stará panna Petronila.
Klára sice i přes svojí nemilosrdnost dokáže k někomu blízkému cítit emoce, ale projevuje je nevhodným způsobem v případě manžela Roberta, na kterého je chorobně upnutá a chová se k němu na veřejnosti tak trapně a hloupě, až se za svojí ženu mladší muž stydí. V případě Jany svou závislost a vztah k dívce Klára navenek neprojevuje vůbec. Jen pěstounku, která dává najevo oddanou vděčnost, využívá. Z Jany si udělá služku, společnici, která musí zvládat její nálady a ještě dceru mučí svými vrtochy a nároky na permanentní opečovávání, až dívku dovádí k psychickému i tělesnému vyčerpání. Robert z tyranské, nevlídné domácnosti utíká do jiného města za prací, s Janou při svých řídkých návštěvách prožívá nenaplněnou, platonickou lásku.
Janu z drsného prostředí vysvobozuje až smrt rodičů, je konečně volná a vyčerpaného, psychicky trýzněného děvčete se ujímá lékař, který jí nabízí klidné manželství.

Závěrem: Glazarová je skvělá vypravěčka, i když číst její knihy v originálu ve slezském nářečí není zrovna nejsnadnější.
Poslouchala jsem raději zkrácenou verzi - audioknihu skvěle namluvenou Taťánou Medveckou a jinými úžasnými herci. Na knihu, rozdělenou do 4 částí, se ještě chystám.

26 03.05.2021

Už mnohokrát jsem slyšela, že hřbitovy jsou otevřené galerie pod širým nebem. Je to pravda, nejenom, že se zde dají obdivovat sochy uznávaných umělců a můžeme tady obdivovat architektonickou krásu některých hrobek. V úvodu této knihy (Co nám hřbitovy vzkazují) se píše, že hřbitovy jsou i koncentrovanou zkratkou historie a kultury, odrazem životních poměrů Pražanů. Patří také k nejkrásnějším pražským parkům i muzeím připomínající největší osobnosti naší historie, nabízí i estetický zážitek. Právě kvůli nedostatku zeleně v hlavním městě i kvůli ponuré kráse funebrálního umění se toulkám po hřbitovech věnují jak skupiny lidí (naučné vycházky s průvodci), tak osamocení fotografové, kteří tady hledají zajímavé objekty nebo ti, co jen touží po klidné vycházce.
V obsahu máme pozoruhodné kapitoly jako je Cesta (historie) pohřbívání žehem, specifické pohřbívání na Židovských hřbitovech, kde je i 12 vrstev hrobů na sobě, s nezaměnitelnou romantickou atmosférou, která je tématem řady lit. i výtvarných děl.
Pak tu máme všechny pražské hřbitovy (Procházka Prahou 1 až 10), až jsem se divila, kolik jich ve městě je. Přehled je detailní, nevynechá žádný ani sebemenší hřbitůvek na ploše pár hektarů. Je to nádherně zpracovaná kniha plná zajímavých informací, mapek a fotek, kterou můžu jenom doporučit, ať už těm, kteří se sem vydají na melancholickou procházku nebo hledají vhodné místo posledního odpočinku pro své zesnulé. Tahle knížka na tohle téma se prostě povedla. :-)

P.S. Za sebe musím říct, že osobně mám nejvíc prochozenou starou část Olšanských hřbitovů, která se mění v čase (z původně břečtanem, mechem a kapradím, případně keři zcela zarostlých, polorozpadlých hrobek a hrobů v nejstarší části, kde nebyl prostor ani pro květiny, se ted stalo udržované místo s nádherně rekonstruovanými stavbami. Někdy si říkám, že ten nynější miniaturní trávníček působí v okolí skoro až nepoeticky a „sterilně“, ale samotným zrekonstruovaným památkám to nepochybně prospívá. Bohužel se tu začínají objevovat i hroby nové, nepříliš citlivě zasazené mezi ty "artovější" a starobylé, kterým se příliš nepřizpůsobují).

26 04.04.2021

Skoro až neuvěřitelný životní příběh geniálního podvodníka. Zajímavé, zábavné, psáno s nadhledem. Podvodníkům nefandím, ale nemůžu si pomoci, Frank W. Abagnale svoje nesporné kvality a charisma má. :) Jsem ráda, že se mi knížka dostala do rukou a její popularitě se fakt nedivím.

26 28.09.2020

Od doby, kdy jsem Hru o trůny četla naposledy, jsem přečetla spoustu dalších knih a uběhlo hodně vody. Přece jenom, je to už přes rok, kdy jsem dočetla poslední stránku. Nemůžu si pomoc, teď se ke Hře o trůny pokorně vracím, zvláště k některým pasážím z nich, i když je kniha vyvážená a vlastně mě zaujaly všechny příběhy a postavy v ní. Kniha zastínila všechny ty ostatní přečtené, které jsem za několik měsíců měla. Neuvěřitelné dobrodružství a neopakovatelná atmosféra, která mě do svého živého světa opravdu vtáhla. Myslím si, že tento první díl ze série bude už napořád patřit mezi mé největší literární lásky, na které se prostě nezapomíná.

Co detektivce rozhodně neschází, je skvěle popsaná atmosféra. Hrobník je jednoznačně nejzajímavější, ačkoli ne hlavní postava románu, která baví a klidně bych mu dala mnohem větší prostor. Třeba i na úkor mileneckého vztahu policisty a jisté dámy.
Policajt Leo sice neumí zapadnout do pracovního týmu, ale i tak není na vyšetřování sám, s tím mu alespoň občas vypomáhají různě posbíraní jednotlivci, jako občas se vynořící hrobník.
Poněkud nechutné detaily z Almanachu pro hrobníky o rozkladu těl atd. jsou zajímavé a docela příhodně dotváří prostředí i náladu, chce to však žaludek.
Příběh se odehrává na přelomu 19. a 20.st. v dušičkovém období, kdy se doba modernizovala a každou chvilku měnila technickými vynálezy (telefony, auta, fotoaparáty atd.), s kterými ne každý chtěl nebo uměl zacházet a udržet krok.
Asi je to psané úmyslně tak, že mnohé "bystře" odhalíte předem sami (tajemství Jehňátka, od čeho jsou stopy na místě činu) a pak si můžete gratulovat k dobrému úsudku. Čte se to lehce, část děje se odehrává na nevšedních místech a tak mi detektivka docela bavila.

25 12.11.2022

Bylo to dobré. Už ten výstižně zvolený název! Z literárního fast foodu jsem si zase jednou odskočila na kvalitní hostinu a vychutnala si zejména styl psaní. Líbilo se mi, že autor dokáže ve čtyřech pěti větách odvyprávět složitý příběh nebo komplikovaný vztah, aniž by byl doslovný. Místo přímočarých pojmenování hmatatelně vnímám poezii nevšedního okamžiku:

„Vešli do místnosti a drželi se za ruce. Neusmívali se a jejich pohledy sledovaly rozbíhající se trajektorie, ale bylo to, jako by se jejich těla plynule přelévala jedno do druhého skrze paže a dotýkající se prsty… Vznikl mezi nimi společný prostor, jehož hranice nebyly jasně vymezené, a zdálo se, že v něm vůbec nic neschází a vzduch v něm je nehybný, ničím nenarušitelný. Alice šla o krok napřed a Mattia slabým tahem vyrovnával jeho klesavou kadenci, čímž vyrušil nedokonalost její pravé nohy. Nechal se vést a jeho chodidla nezanechávala žádný hluk. Jeho jizvy se skryly v bezpečí její dlaně. Tvářili se zasněně, jako by přicházeli z nějakého vzdáleného místa, které znají jenom oni.“

Knížka je to neradostná, protože nešťastní jsou hrdinové, kteří uvízli v situaci, z které buď neví jak dál nebo se z nějakého důvodu neodváží jednat, i když znají a mají na dosah přístupné řešení, takže si zbytečně šlapou po štěstí. Na jednu stranu je mi líto nevyužitých příležitostí, na druhou se jim nejde divit, vzhledem k jejich nestandardním osobnostem a po zklamáních, které si prožili, vzhledem k špatné zkušenosti a rozhodnutích, které pramenily právě z jejich nepasivity. Na jedno škobrtnutí se navalují další a ty pak hrdiny dusí. Jak se tak říká, kdo nic nedělá, nepodstupuje riziko a nic nezkazí…
Vedlejší postavy šlo podle mého více rozvinout a jejich potenciál nebyl zcela využitý (třeba Viola). I proto knize nedávám 100%, i když špatná nebyla.

25 09.01.2022

Přiznám se, že do románu jsem se pustila trochu s předsudky. Slyšela jsem od více lidí, že toto je slabší Moyes a po nahlédnutí do knihy a pokoušení se začíst do příběhu musím dát za pravdu, že jiné autorčiny knížky mi zaujaly víc. Ženskou literaturu psát J.M. umí, píše lehce a to jí upřít nelze. Toto jsem četla s podstatně menším zápalem možná kvůli útlocitnosti (hned na první stránce se hrdinka chlubí sportovním rybařením, úlovkem žraloka, o kus dál je uvízlé mládě na mělčině… a já jsem ženská, která nezabije snad ani mouchu a všeho je jí líto). Navíc mi tohle přišlo už moc do červené knihovny a takové banálnější, po psychologické stránce plošší a na to jsem právě neměla chuť.
Mám docela velkou hromádku knih, do kterých se chci v dohledné době pustit a tak dávám raději šanci jiným. Knihu jsem nedočetla, zbytek spíš prolistovala a myslím, že lze tento svazek oželet. Co nadělám, všechno přečíst už z časov.důvodů nelze, nicméně masovou oblibu autorky chápu.

Tento společenský román mi přinesl příběhy skutečných i smyšlených postav personálu a jejich pacientů z nemocnice Charité - Berlínské univerzitní nemocnice, která je dodnes jedním z největších evropských fakultních nemocnic, zabývající se výzkumem různých chorob.
Příběhy se začínají odehrávat v roce 1931, kdy v Berlíně propukla epidemie cholery. Nemocnice se potýkala s nedostatkem míst, a ani když epidemie odezněla, úbytek chudých pacientů neustal. Proto se stavěla netrpělivě očekávaná nová budova...
Prostřednictvím obětavé ošetřovatelky Elisabeth (je smýšlenou postavou) postupně v průběhu následujících let procházíme různými odděleními, seznámíme se s diagnózami a jejich kuriózními, často pochybnými brutálními léčebnými metodami mnohdy bezradných doktorů (chirurg.operace bez anestezie, léčba rtutí, záměrné infikování jedem - infekční nemocí, která vyháněla nemoc jinou). Někteří nemocní přežili a byli z choroby vyléčeni, mnozí zde umírali. Slušných a empatických zdravotníků je obecně málo, tehdy byla situace ještě obtížnější, protože pečovatelské práce vykonávali nevhodní lidé, třeba bývalí negramotní vězni a s pacienty zacházeli necitelně a hrubě. Další důležitou postavou je průkopnický, brilantní chirurg, prof. Dieffenbach (1794-1847), který reálně i zde v románu zavedl nové operační techniky, včetně plastických, přišel na kloub mnoha chorobám, a působil v době, která stála na počátku důležitých objevů medicíny.
Druhou skutečnou, leč upozaděnou a vedlejší postavou je pracovnice z márnice Marta, která dělala důležité pomocné práce a byla lékařům k ruce během pitev.
Poslední neopomenutelnou hrdinkou je nešťastná hraběnka Ludovica, mecenáška první pečovatelské školy Charité, která trpí láskou k nedostižnému muži.
Na tyto hrdiny jsou naroubovány rodinné peripetie, obtíže i radosti manželské a milenecké lásky, výchova dětí a všechno to, co román pro ženy vyžaduje. Hlavní roli tu ale hrají především léčebné postupy, potíže a povahy nemocných, osobnosti ambiciózních lékařů a chod nemocnice, včetně kuriózních příhod. To ostatní, vztahové, je doplněk na zpestření děje.
Román se mi četl moc dobře, a i když je prošpikovaný patosem a klišé, byla jsem zvědavá na každou další stránku. Nechybí tu osobní život postav, nicméně atraktivita románu stojí hlavně na jednoduchých a srozumitelných medicínských zápletkách. V rámci žánru slušnější počin, nebylo to marné čtení, které se myslím bude líbit hlavně čtenářkám. Už kvůli přitažlivému lékařskému prostředí, v kterém se odehrává. A lásce k povolání, jímž je pomáhání trpícím lidem.

25 24.09.2021

Kresby má komiks krásný, na dialogy bych už ovšem moc nesázela. O tom, co nám chtěl Camus říci mnoho nevypovídají, zde se jeví až jako lehce nadbytečné, nezajímavé, nesmyslné či až absurdní (Obhájce: „V tom je smysl trestu. Připravit vás ve vězení o svobodu.“ Vězeň: „Jak to? To mě nikdy nenapadlo. Aha, pravda, jinak by to nebyl žádný trest.“ Hovor o svatbě –vytrženo z kontextu a s absencí psychologie a úvah postav-je už vyloženě úsměvný.). Jako upoutávka a pozvánka na román C. plný myšlenek a podnětů k přemýšlení je to postačující a já do románu rozhodně půjdu. Obávám se, že člověk, který příběh a pointu vůbec nezná ani náznakem z čítanek, bude zklamán a nemusí to v tomto podání nutně pobrat. Textově to prostě podle mého nevyšlo, včetně známého, z kontextu též vytrženého, věčně omílaného výroku: „Nevím, je mi to jedno“. Druhá část knihy se mi zdá zdařilejší a první polovině, která se zdá být skoro o ničem, dává konečně souvislost mezi příhodami a hlubší smysl.
Komiks má fotografickou, obrázkovou i textovou přílohu o místě, ze kterého Camus i Ferrandez pochází a do kterého je příběh Cizinec i umístěn.

Citace:
..."Zemřel jsem dříve než ostatní. Všichni jednou zemřou, ale tohle není to samé."
... „Nebudu se zajímat o to, co mě nezajímá.“
„Možná jste otcem jiných, ale rozhodně ne můj.“ (Upřímnost odsouzence ke knězi, který mu neodbytně vnucuje svoje postoje a víru. „Každý jí nakonec přijal, takže víru přece musíte přijmout i vy!“).
„Přijal jsem svůj trest a pykám za své činy. Víc po mě nemůžete chtít.“
... Otevřel jsem se netečnosti světa. A byla mi tak blízká. Ve své netečnosti jsem šťastný.

25 12.09.2021

E. M. Wiseman opět přesvědčila, že umí psát poutavě, napínavě a dovede velmi dobře vtáhnout do doby i do příběhu. Vzhledem k tíživým tématům dokáže i emotivně zasáhnout a otřást, zvlášť když její cílovkou jsou čtenářky, tedy ženy a matky. Tentokrát si vybrala tři těžká témata: smrtící chřipkovou epidemii, otřesnou ústavní péči – v této knize věnovanou sirotkům v sirotčincích a nechybí ani dnes tak moderní a kontroverzní otázka kolem přijímání migrantů.
Německou přistěhovaleckou rodinu budete milovat. Všichni se snaží začlenit do společnosti v nové zemi, přijmout kulturu USA, zvyklosti a rodiče včetně Pii dělají, co můžou, aby zapadli, ukázali loajálnost nové zemi a jsou příkladem pracovitých lidí, kteří jsou ochotni za novou vlast dokonce i bojovat ve válce a třeba i položit život a občané vůči nim trpí omezenými, extremistickými předsudky. Pia není dokonalá, ale je to bezesporu kladná postava, která je přínosem pro společnost i přes svůj psychický handicap, který, jak se ukáže, vlastně ani tak úplně nevýhodou není (nechci víc spoilerovat). Sympatická rodina se bohužel rozchází kvůli epidemii a zmatku, který kolem ní zavládl a Pia se pokouší seč může zase ztracené příbuzné najít a stmelit dohromady.
Americká rodačka Bernice naopak rodiny rozděluje. Zešílela žalem nad ztrátou dítěte i manžela, její následné skutky jsou nepřijatelné, je předpojatá vůči přistěhovalcům a kvůli jakési sraženině v mozku (či nádoru?) se chová tak, že by jí snad každý, pokud by to šlo, nejraději vystřelil na Mars s jednosměrnou a nevratnou letenkou. Svoje jednání si přitom umí zdánlivě logicky vysvětlit, aby obstála ve svojí pochybné, pokroucené morálce.
A nyní následuje malá úvaha k současné multi kulti korektnosti nebo-li novodobé ideologii:Knížka je napsaná čtivě, dobře a umí strhnout, až jsem měla skoro pocit, že jsem se přenesla do doby před sto lety. Bohužel se obávám, že má ještě další, meziřádkové a módnější sdělení. Viz poznámka čtenářům, kde nám autorka nabízí paralely: od současného COVIDU nám servíruje multi kulti masírku s doporučením toho, jak máme jednat a co si máme myslet o všech přistěhovalcích světa. „Doufám, že vás bude přitahovat Piina přizpůsobivost… Bernicin příběh snad připomene čtenářům, že vcítit se do druhých bez ohledu na jejich rasu, národnost nebo náboženství je vždy správné rozhodnutí.“ Ano, to víme, nejsem jediná, kdo např. léta finančně přispíval na vzdělání afrických dětí. Na druhou stranu se mi nelíbí současné všudypřítomné edukační, politicky zabarvené vsuvky, tu okatě, tu zastřeně podsouvané do současných uměleckých děl. Nějak mi to trochu připomíná knihovničku před třiceti lety, kdy nám ve vysvětlivkách erudovaní lidé vysvětlovali, co si máme myslet o socialismu, jak jednat, s kým se máme stýkat, koho přednostně milovat a psali nám hlášky typu: se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak! Mám trochu obavu, že nyní se vše mění na hlášku: s migranty i imigranty a nikdy jinak! A kdo má sebemenší neškodnou výhradu proti chování některých přistěhovalců, má sraženinu v mozku, je mdlého rozumu, v tomto případě dokonce asociálně ubližuje bezbranným, ztrápeným sirotkům a obchoduje s bezbrannými lidmi. A to je trochu přehnané, překroucené, úsměvné, svojí četností už otravné.. A hlavně to není fér.
Ale jinak to bylo napsáno pěkně a ta ideologie z toho netrčí okatě jako péro z gauče, naopak, je dosti nenápadná, takže od čtení tohoto jinak zdařilého, dramatického příběhu nikoho neodrazuji.

25 23.08.2021

Historický román z 11. století vypráví spletité, dobrodružné příběhy smýšlených i reálných postav, na pozadí skutečných a fiktivních událostí. Hlavní postavou je zde Caedmon z Helmsby, překladatel a později i rytíř anglického krále Viléma Dobyvatele. Vedlejšími hrdiny jsou C. sourozenci. Všichni členové této anglicko-normanské rodiny patří mezi imaginární hrdiny.
Kladem je čtivost. Opět se jedná o slušný, zábavný, trochu komerční román ze středověkých dob. Nechybí zde láska, drsné válčení, nebezpečné výpravy, intriky a zašmodrchaný příběh plný zvratů.
Bohužel musím říct, že se jedná o zvraty někdy i poměrně předvídatelné. Už pro to, že autorčiny knihy (tato a pozdější Hlava světa) si jsou totiž v mnohém podobné (nezastupitelnou roli zde hraje: zajatec v nevděčné pozici, zastupující dva národy- zakázaná láska-stoupání vzhůru-padouch v rodině…). Jednu chvilku je nejedna postava ve vězení, třeba jako zajatec, otrok nebo rukojmí, a jde jí o život, pak si naopak najednou polepší a povýší do závratných výšin. Svět je nevyzpytatelný a někdy je opravdu jen třeba dát nějaké problematické situaci čas. Někdy ovšem autorka vyřeší potíže na poslední chvilku hůř upokojivě, díky pochybným zachráncům typu „deus ex machina“, kteří se prostě jako na zavolanou v tíživé situaci zjeví a hrdiny zachrání od všemožných útrap. Nemůžu říct, do jaké míry jsou události a hlavně chování postav přesné a poplatné době, nicméně minimálně čtenáře upozorní na reálné klíčové dějinné okamžiky (např. kdo byl kdy králem a za jakých okolností se jim stal).
Myslím, že novější Hlava světa, z které jsem byla nadšená, z toho podle mého vzešla lépe. Druhé království je trochu povrchnější a nedokázalo mě tak silně zaujmout, i když se pořád jedná o obstojný počin. Autorka zraje jako víno a vylepšuje se, její pozdější román Hlava světa je podle mého úžasný, nicméně by si měla dát pozor na to, aby se nezačala v některých motivech opakovat a nevykrádala zbytečně sama sebe.

25 20.06.2021

Po delší době zase něco náročnějšího. Spíš filozofická povídková knížka s mnoha podněty k přemýšlení, kde někdy dokonce chybí samotný děj, popisují se jen něčí úvahy. Víc než konzumní sci-fi nebo cokoli jiného je to neakční „rozebíračka“. Zajímavej je každej text (cestování časem, paralelní světy, otázky kolem naší existence), ale některý mi bavil víc, jiný míň.
Osobně mi víc sedla zpracováním třeba hned první povídka "O kupci a alchymistově bráně", než hůř srozumitelný následující text, který je podaný na můj vkus až moc neosobně a vědecky. To je možná jeho účel, nicméně hůř stravitelný. Z knížky bych mohla citovat nespočet vět, tak alespoň něco třeba hned z té první zmiňované jednodušší povídky, která má šmrnc orientálního kouzla jako by to byl příběh z Pohádek tisíce a jedné noci. Doporučuju k přečtení. Já osobně potřebovala nespěchat, nechávala jsem v sobě doznít.
Průchody bránou do jiných časů (návštěva svého mladšího nebo staršího já) vedou k poznání:
- Nemůžete se vyhnout zkouškám osudu. Co vám Alláh dá, musíte přijmout.
- Minulost a budoucnost nemůžeme změnit, můžeme je jedině lépe poznat. Má cesta do minulosti nic nezměnila, ale to, co jsem se dozvěděl, změnilo všechno, a já pochopil, že to ani nemohlo být jinak. Pokud jsou naše životy příběhy, jež vypráví Alláh, pak jsme jejich posluchači a aktéry zároveň. Tím, co prožijeme, z nich získáváme ponaučení.
- Minulost se tedy nedá vymazat. Můžeme se kát, můžeme vše odčinit a může nám být odpuštěno. To je vše, avšak to stačí.

Je to nádhera! To byla první myšlenka, která mi napadla, když se mi literární bedekr „Prahou bratří Čapků“ dostal do rukou. Vymazlenost! Křídovej papír a na něm v nejvyšší kvalitě fotografie různých budov, od vilek, divadel, škol, kostelů, historického centra až po kavárny, které měly co do činění s K+J nebo jejich nejbližšími. Do toho různé portréty, sochy atd., no řeknu Vám, Academia se zase jednou vytáhla.
Pan Slomek také nezklamal, k textu jsem se ovšem dostala až posléze. Pozval nás na známá i méně známá místa spojená se slavnou sourozeneckou dvojicí, oživil je citacemi osobností, sloupky, no prostě, nekupte to, i když třeba nejste zrovna z Prahy. Názvy „kapitol“ jsou výmluvné. Je to „Zastavení první“ až po „Zastavení čtyřiatřicáté.“ Pod nápisem je jméno ulice s číslem popisným a dole text, jak se daná lokalita váže k umělcům nebo třeba jejich příbuzným, zda tu měl Josef výstavu či z jakého důvodu se tu o ní píše (scházeli se zde třeba s přáteli atd.). Na protější stránce je pak maličká mapa s ukázkou, kde se místo nachází.
Na bedekr jsem se těšila - a nezklamal. Už se těším, jak se teď na jaře vydám po stopách těch, co nás předcházeli a o mnohé nás obohatili.

25 31.03.2021

Nádherný. Silný. Lyrický i tragický příběh je zároveň o krutých i něžných věcech, který mě uměl vtáhnout do svého světa. Odehrává se krátce po skončení druhé světové, v příhraniční oblasti, kde se hrstka nacistů, nesmířených s porážkou, rozhodla zabrat statek Berhof a přečkat v něm zimu. Knížka je útlá, pocit z ní velký. Obyvatelku statku, mladičkou Ulriku jsem si oblíbila, obžívala mi přímo před očima, včetně prostředí. I bez sáhodlouhých popisů jsem se snadno přenesla na samotu uprostřed lesů. Četlo se mi to skvěle, nemohla jsem se odtrhnout. Osobně se mi text líbil víc než jeho filmová podoba. Četla jsem už před lety, kladný dojem a vzpomínka zůstává i po letech.
Obávám se, že Vladimír Körner je nyní trochu nedoceněný autor a mrzí mě to. Přesto si myslím, že na rozdíl od mnoha momentálně populárnějších knížek má svoje místo v dějinách české literatury jisté.
Osobně se chystám na další knížky, určitě Adelheid a Údolí včel, který jsem viděla zatím jenom ve filmové podobě a rozhodně si chci zmiňovaná díla ještě i přečíst.

Předně velké díky za rozhlasové zpracování různých kvalitních literárních děl, rádio mi zpřístupňuje romány, ke kterým bych se jinak těžko dostávala. Tentokrát jsem si dala „Četbu s hvězdičkou“. Román je totiž prostoupený vzpomínkami na brutální válečné zážitky a nechybí ani působivé erotické scény, v jistém ohledu nechybí ani ty zvrácenější. Je to knížka pro silnější nátury. Nevím, jestli je to jenom válečný román, rozhodně má thrillerové prvky a pro mě až zvláštní, sugestivní až mysteriózní nádech. Nechybí zajímavá forma vyprávění, která asi není úplně pro každého. Dále prozrazuju něco ze zápletky, takže pozor, dále menší spoiler:

Hlavní hrdina je veterán z války, ostřelovač se znetvořeným obličejem zakrytým podivnou maskou, který na mě působil částečně přízračně, jako fantom z jiného světa, částečně naturalisticky. (Doslovně i v přeneseném smyslu slova ztratil ve válce svou tvář). Především je to ovšem muž z masa a kostí, žádný necita, který má své potřeby a za drsnou chlapáckou fasádou a kontroverzní válečnou minulostí ukrývá i potřebu obyčejné lásky. Nechybí osudová žena, atraktivní, záhadná a přátelská prostitutka, jíž často navštěvuje a která to s ním prostě umí. Jako protipól umělé, placené, trochu předstírané účelové náklonnosti od profesionálky, je tu obyčejná vdova s dětmi, pradlena, která je místo voňavek cítit pachy mokrého prádla, vonící domovem, jídlem a kuchyní, poctivou prací, o níž začíná hrdina projevovat zájem.
Po večerech se také schází se spisovatelem a nočním inspektorem z přístavu. Autor nás zve na noční výpravu do Dantova pekla ( nebo-li na procházku po nejchudší, drsné části New Yorku). Amerika se v té době ještě úplně nevypořádala s otroctvím, alespoň u nejchudších přistěhovalců, zastrčených v doupatech, kde bují dětská prostituce zejména s bezprizorními potomky bývalých otroků. Muži se vrhají do nebezpečné akce a nočního dobrodružství a já trnula, co všechno z toho vzejde, protože čtenář docela tuší, že tohle nemusí vůbec dopadnout dobře a věřit se dá jenom málokomu...

Citáty: "Vybíráme si bez možnosti výběru."

Ta žena mi řekla, ať si sundám masku. Poprosila mě o to. Ale já řekl: „Jestli si sundám masku, vyděsím tě k smrti a už nikdy se mnou nebudeš chtít spát." Ale ona řekla, že už viděla v této posteli všechno a nic jí nemůže překvapit ani vyděsit. Řekl jsem: „Sundám si svou masku, až si sundáš tu svoji.“ A ona řekla: „To by ses k smrti vyděsil ty.“

25 13.01.2021