SladkaK komentáře u knih
Pět hvězd uděluji hlavně za to, (pozor spoiler) že Zuzana toho dobytka nakonec velmi kreativně zneškodnila. Silná kniha, při jejímž čtení jsem měla permanentní úzkost.
(SPOILER) Jako náročný čtenář jsem si byla předem naprosto jistá, že na Heřmánkovém údolí najdu spoustu mínusek. Ale neměla jsem prostor ty mínuska hledat, protože mě čtení knihy zcela pohltilo. Četla jsem, když mi vyzváněl důležitý pracovní hovor, četla jsem při míchání omáčky, četla jsem při vaření kávy, četla jsem při čekání až tiskárna vytiskne dokument, četla jsem při zapínání počítače i potají během meetingu, četla jsem vždy a všude až jsem dočetla na konec. Původně jsem chtěla ohodnotit třemi hvězdičkami, ale pozor SPOILER! Naštěstí jim ty hlavy sekerou chtěl opravdu rozmlátit, tep mi stoupl na 180, zapotila jsem celou stránku a kniha se vyšplhala na hvězd pět.
**Člověk se neposuzuje podle toho, co si myslíš, že udělá. Ale podle toho, co opravdu udělá.**
Tato kniha vystupuje z davu, protože nutí nad čtením přemýšlet. Je plná filozofie, uvědomělých myšlenek a intuitivních postřehů. Až jsem se zdráhala uvěřit, že se to opravdu děje.
Na druhou stranu jsem některé pasáže četla opakovaně i proto, abych se vyznala ve všech intrikách a plánů plánů v jiných plánů.
Když je toto cituji "na Murakamiho trošku slabší", tak jsem opravdu zvědavá na jeho další knihy.
Když narazím na knihu, která je fakt dobrá, pozná se to podle toho, že si ji šetřím. Tahle mi vydržela opravdu dlouho.
Kniha je napěchovaná dramaty, ale zároveň vyprávění je klidné. Občas mě ten klid mátl a vedl k otázce kam to vůbec směřuje? Když se někdo uprostřed zeptal "o čem to je?", tak jsem vlastně nevěděla, co odpovědět. Na konci mi to všechno dalo smysl. Ostatně jako všem, kdo se někdy zasekl v oddané lásce, která měla někoho zachránit. Leč marně.
(SPOILER) Jsem typ člověka, který snesl jediné dvě fantasy v životě. A to Harry Potter a Zaklínač. Takže když jsem se dostala k Naslouchači a musela se prodírat džunglí cizích slov v prvních kapitolách, málem jsem to vzdala. Ještě, že se tak nestalo. Svět, který jsem objevila mě vtáhl do sebe a kupodivu mě bavil.
Nemůžu se ale zbavit zvláštního dojmu z čtení pasáží kapitán vs. Ilan. Vkrádá se mi tam stále jakýsi erotický podtón a nemůžu se ho zbavit!
Tato kniha rozdvojila mou osobnost na “Nechci to nikdy přestat číst” a “Nechci to už ani otevřít”. Zároveň jsem chtěla snížit o jednu hvězdičku, jelikož mi chyběly fotografie, ale ve výsledku nechyběly. Protože syrové popisy je dokonale vynahradily.
Deprese, úzkost a zmar rovnoměrně rozložené na 280 stranách. Naše generace si nese tyto úzkosti v sobě a snažíme se měnit dávné vzorce chování. Dřív se vzájemná láska i sebeláska potlačovala. Jsme podepsaní výchovou našich rodičů, ti jsou zase podepsaní výchovou svých rodičů. Žádný člověk nebyl zlý. Snažil se přežít ve zlé době. Děkuji vesmíru, že máme štěstí za dnešní svobodu.
To bylo jako s čokoládou. Vrhnete se na ni, chvilku vám chutná a pak je prostě too much. Chcete odložit, ale nejde. Dojdete na konec a nemáte dobrý pocit. Zájem jsem ztratila u života na Špicberkách a nedokázala jsem se znovu začíst. Nehledě na to, že mě konec neuspokojil stejně, jako pohled na kalorickou tabulku po spořádání 120 g čokolády.
Eleanor mě vážně štvala. Upřímně jsem ji chtěla po prvních kapitolách odložit. Nevěděla jsem, jestli pořádá nějaký sociální experiment, nebo je vážně taková prudérní kráva. Čím víc se ale odhaloval děj, tím víc jsem chápala, proč je taková a tím větší soucit jsem s ní měla. A možná právě proto, že jsem byla z knihy ze začátku tak znechucená, mě celková atmosféra, tempo knihy, dávkování informací i sebereflexe hlavní postavy, velmi překvapilo a těšilo. Nebo měknu. Poslední dobou jsem s tím hodnocením nějak štědrá.
Kniha má velmi rychlý spád. Půl knihy jsem podezřívavě čekala co má George s Lenniem za lubem. Druhou půlku se začal zhmotňovat srdcervoucí konec. Po dlouhé době kniha, která ve mně vyvolala úzkost a náznak slzy.
Všeho moc. Dějem jsem bloudila až do konce, postavy se pletly, ale nepropletly. Neuvěřitelné dialogy. Za mě oddychové utrpení.
Hrozné.
Jakože krásně vyprávění hrozné události. Je mi špatně na duši i na těle. Chci na to zapomenout a zároveň chci, aby tuhle historii znal každý člověk na světě. Jednu hvězdičku ubírám za nový trs šedivých vlasů, které mi kniha způsobila. Děkuji.
Dědina je napsána tak poutavým vyprávěním uvěřitelných příběhů a surových myšlenek, že mi ani nevadilo, jak se příběhy jen letmo navzájem dotkly a vlastně z celku nevyšlo nic kloudného. Oddechovka ke kávě.
Bukowskeho povídka nemusí mít pointu a stejně vás vtáhne do děje už v první větě. Zbytečně netančí kolem horké kaše, ale napíše co chce, jednoduše, bez servítek, bez sraček okolo a ještě s vtipem. Kéž by se někteří moderní autoři inspiroval jeho stylem, pak by se novodobá literatura četla mnohem, mnohem lépe.
Byla jsem zmatená, že kniha začala o jedné postavě a pak se celou dobu řešil někdo jiný. Napjatě jsem očekávala, jak se tyto dějové linky prolnou. A pak už jsem jen tahala kapesníky. Doporučila bych ji přečíst každému.
Jsem člověk velmi otevřený všemu, proto jsem se nechala nalákat do zákulisí zajímavého povolání. Tak se sice stalo, nicméně kdybych zajela na blog autorky a sama si vyzobala některé články, místo celé knihy, byla bych spokojenější. Některé úvahy potěšily (jedna hvězda), některé věty byly vtipné (druhá hvězda). Tři hvězdy mínus za zjištění, že zřejmě nejsem otevřená tolik, jako jsem si myslela a přepis kázání a úryvků z bible byly navíc, stejně jako nášup omáčky s knedlíkem u babičky. Jakože sníte to, ale obešli byste se.
Tato kniha mi přinesla uvědomění, že za komplikovanost vztahů opravdu nemůže dnešní doba, nepřeberné možnosti a sociální sítě, ale jen a pouze my sami. Vyprávění Nelly, která citovala vyprávění Katky, která citovala vyprávění zase někoho jiného... se místy táhlo jako bramborová kaše z prášku ve školní jídelně na vesnici. Nicméně příběh to byl silný. Upřímně však nechápu, proč mi teta říkala, že je to "moc krásná kniha". Já na ni nic krásného neviděla. Mně teda přijde dost drsná, ponurá a beznadějná.
Čas strávený u knihy P.S. jsem měla raději strávit u filmu s Aňou, nebo spánkem, nebo prohlížením si tapety na zdi...
Moc se mi do ní nechtělo. Nebýt čtenářské výzvy (kniha z prostředí poslední dovolené), vyhýbala bych se Ziburovi snad do konce života. Další možnost byla detektivka od slovinského jezera a do toho se mi chtělo ještě míň. Takže buď jsem mohla vyrazit na nějakou novou dovolenou s vyhlídkou lukrativnějšího čtiva, nebo tohle.
Upřímně. Byla jsem mile překvapena. Humor, se kterým popisuje situace mi fakt seděl a navíc jsem se dozvěděla pár zajímavých informací o historii, místech i lidech.
Takže nakonec toto téma nebylo až takové utrpení, jak jsem čekala a co víc, dám autorovi ještě šanci i s jinou knihou.
Nebudu předstírat, že jsem s tímto hodnocením dopředu už tak trochu nepočítala, ale i přes své vysoké nároky na knihy jsem čtenářem vcelku pružným, takže jsem byla připravena použít i větší množství hvězdiček, kdyby se přece jen zadařilo. No, nezadařilo se. Udělená hvězdička je za 4 vtipné věty ze všech 189 stran.