Sorrow komentáře u knih

Poslední aristokratka byla mým prvním seznámením se s audioknihou. Musím se přiznat, že kdybych knihu pouze četla, pravděpodobně by se mi moc nelíbila, protože laciný humor, kterým je kniha protknutá, mi není zrovna nejbližší. Nicméně hlas Verči Kubařové jako by byl Aristokratce šitý na míru. Její přednes je velice příjemný a tím, že měnila intonaci mě mnoho vět a dialogů velice pobavilo, přestože jsem si celkem jistá, že kdybych si je pouze přečetla, směšné by mi vůbec nepřipadaly. Postavy v jejím podání získávaly zvláštní hloubku a přestože jsou to skoro všichni svým způsobem morousové, zamilovala jsem si je. Takže pokud máte (stejně jako já) obecně s "humornými knihami" problémy a obvykle vám moc vtipné nepřipadají, vyzkoušejte audioknihy, díky kterým možná změníte názor :)

4 08.07.2015

Když bych svoje pocity z této knihy měla vyjádřit pomocí hvězdiček - začalo to jasnými pěti, pak se to nenápadně posouvalo směrem ke čtyřce a ke konci to téměř sklouzlo na trojku.
Ano, i já už jsem byla v závěru otrávená nadržeností hlavní hrdinky, a přestože mě popisy PCT ze začátku opravdu bavily, ke konci už to byla nuda (a zřejmě ne jen pro mě, ale i pro samotnou autorku). Zkrátka ten konec už neměl šťávu.
Pro mě byly asi nejlepší vzpomínky na mámu, proto mi první třetina připadala nejlepší.

4 01.06.2015

Bylo super dozvědět se "něco ze zákulisí" a pevně doufám, že mi jeho rady jednou přijdou vhod :)
"Slova jsou jen nástroji myšlenek"

4 29.05.2015

Rozhodně jeden z vůbec nejlepších Potterů :)

4 14.05.2015

Přestože se stále jedná o skvělou knihu, jednu hvězdu jí už musím ve srovnání s předchozími dvěma (ač nerada) ubrat. Důvodem je především výskyt nových postav, které jsou sice super, ale... Také děj už se mi zdál oproti Skále a Muži trochu víc předvídatelnější. Nicméně i přesto se stále jedná o výjimečné dílo a celá trilogie rozhodně stojí za přečtení (za mě nejlepší Skála)!

4 18.04.2015

Tak já za sebe celkově musím říct, že se mi kniha líbila. Sice to samozřejmě ani zdaleka nemá na (pro mě legendární Osvícení), ale i tak jsem zklamaná nebyla.
Co mě osobně vytočilo byl ten slabý rozjezd, život Wendy i Dannyho mohl rozebrat trošku víc a ne jen na prvních, co já vím 60ti stránkách? rychle překlenout to meziobdobí. Střed za mě nejlepší, se závěrem si pak dle mého názoru mohl pohrát taky trochu víc. Někteří tady píší, že jim vadilo, že je to moc fantastické, ale mě to nevadilo.
Závěrem se musím přiznat, že mi byla nějakým zvráceným způsobem sympatická Klobouková Rose..:D

4 31.08.2014

Billy O'Callaghan mě nadchnul svým románem Náš Coney Island, který vydalo nakladatelství Paseka v roce 2020. Když jsem se tedy dozvěděla, že od něj v českém překladu (Petra Eliáše) vyjde další kniha, neváhala jsem ani chvilku. I v Doživotí autor dokazuje, jak skvělý a citlivý vypravěč je. Umí dobře pracovat s náladou i emocemi. Jednotlivé scény útrpného života tří protagonistů mi ožívaly před očima. Jer je válečný hrdina, který ztratil sestru. Jeho matka Nancy přivedla na počátku dvacátého století na svět nemanželské dítě a aby ho uživila, musí se snížit k prostituci. No a Jerova dcera Nellie porodí dítě mrtvé... Sami jistě uznáte, že kniha zpracovává opravdu těžká témata a, jak jsem již napsala, jednotlivosti ve čtenáři vzbuzují opravdu úzkostlivé pocity, jako celek mi ale přijde, že úplně pohromadě nedrží. Respektive není jako celek tak silná, aby zůstala v paměti, alespoň v té mojí ne. Byť bych čekala, že mnou totálně zamává a bude ve mně ještě dlouho, opak je pravdou. Už pár týdnů po dočtení jsem si musela googlit osudy jednotlivých postav, jejich jména a vlastně i to, jak to s nimi dopadlo (třeba první příběh Jera si vybavím jen matně, naopak druhý o Nancy je v mé paměti mnohem živější). Možná za to může i fakt, že jsem knihu poslouchala v audio podobě, part Nancy je za mě namluvený nejlépe. O naraci se postarala Antonie Talácková a odvedla vynikající práci. Její projev je velmi sugestivní. Jerovu část mluví Igor Bareš a Nellieinu Lucie Juřičková. Oba jmenování odvedli sice dobrý výkon, ale tomu Taláckové podle mě nedostihují. Nicméně, přestože nejásám a vím, že mi Doživotí z hlavy brzy zmizí asi úplně, nemyslím si, že je to špatná kniha. Je citlivě napsaná, zpracovává těžká témata, do kterých navíc promlouvá pohnutá irská historie a věřím, že si najde spoustu méně kritických čtenářů.

3 24.10.2023

Pro Jeffa Lemirea mám neskutečnou slabost, docela určitě je to můj nejoblíbenější komiksový tvůrce. Zatoulaní psi jsou jeho debut, a je to znát. Pro hodnocení by asi stačilo parafrázovat autorovu předmluvu, nicméně... Samotná dějová linka je celkem jednoduchá a prvoplánová, už tady si ale cením toho, jak Lemire stírá představy o velkých siláckých chlapech a ukazuje, že i oni mohou být křehcí a plní emocí. Kresba je velmi sugestivní, neučesaná, chtělo by se říci ve své surovosti až ošklivá. U spousty panelů si musíte spíš domýšlet, co se zrovna děje. Černočervená kresba skvěle umocňuje brutální atmosféru. Na celém díle je však nejdůležitější to, že, jak Lemire sám poznemanává, díky němu objevil svůj autorský hlas. Asi bych nedoporučila číst Zatoulané psy jako první, ale milovníci autora by se do nich měli pustit určitě, protože díky nim můžou sledovat zrod tohohle geniálního grafického tvůrce v přímém přenosu

3 24.10.2023

Většina čtenářů bude Elizabeth Strout znát hlavně díky povídkám o Olive Kitteridgeové, za které obdržela v roce 2009 Pulitzerovu cenu. Já se s ní seznámila až prostřednictvím Lucy Bartonové. Tento zdánlivě jednoduše vystavěný román v sobě skrývá spoustu závažných témat pojatých pro mě velmi nezvykle. Dialogy mezi matkou a dcerou, přestože je v nich (ne)vyřčeno tak hluboké trauma, působí vlastně velmi něžně, jsou proťaté láskou a ze strany Lucy pro mě nepochopitelným odpuštěním. Autorka vynikajícím způsobem dokazuje, jak si nás minulost najde, i když se sebevíc snažíme spálit všechny mosty, jak v nás zejména nevyřešené události z dětství rezonují i v pokročilé dospělosti, jak posvátné je pouto mezi dítětem a rodičem, a že ani kvůli těm nejtemnějším věcem k této autoritě nepřestáváme vzhlížet. Nevyřčenost jako by v tomto případě jen umocňovala emoce, které čtenáře budou provázet. Výjimečně dobře napsaná kniha o tématech, jenž sice nejsou v literatuře (a bohužel i v životě) nijak vzácná, přesto by se o nich ale mělo mluvit i psát dál a dál. Po dočtení se určitě chystám i na zmiňovanou Olive.

3 20.10.2022

Sci-fi je žánr, který běžně nevyhledávám, jedinou výjimkou jsou právě knihy, v nichž hraje hlavní roli robotika a umělá inteligence. O Strojích jako já se navíc ani nedá říct, podobně jako o knize Klára a Slunce (kterou budu recenzovat brzy a která má s touto dost společného), že by byly prvoplánovou žánrovkou. Roboti v obou případech slouží spíše jako nástroje ke konfrontaci otázky lidství, toho, co dělá člověka člověkem a zda může stroj člověka plnohodně nahradit nebo ho snad i překonat. McEwanova novinka je velmi mnohovstevná a autor na poměrně malém prostoru řeší spoustu závažných témat, otázka lidství ani zdaleka není jedinou. Možná proto jsem měla s knihou trochu problém. Přestože uznávám, že se jedná o kvalitní dílo jak tematicky, tak stylisticky, příliš mnoho dějových odboček mě rušilo od toho zásadního, co mě zajímalo, a to je právě definice lidskosti a (ne)možnost překonat člověka strojem. Rovněž pohrávání si s alternativní historií sice do jisté míry slouží textu a dává smysl pro urychlení technologického vývoje o desítky let, nicméně politické pasáže tok autorových zajímavých myšlenek spíš zpomalovaly a při čtení mi překážely. Fascinuje mě, kolik materiálu hodného zamyšlení má McEwan v rukávu, jen bych si přála, aby ho netlačil do jedné knihy. Stroje jako já jsem poslouchala v interpretaci Hynka Čermáka, pro kterého mám slabost a ani tentokrát mě nezklamal. K hlavnímu hrdinovi, trochu žárlivému samotáři Charliemu, seděl jeho hlas skvěle, takže jsem si jeho typický, tak trochu klackovský hlas užila podobně jako třeba v případě Národní třídy Jaroslava Rudiše.

3 19.08.2022

Klikař Beny je v podstatě taková milá kniha. Přestože příběhem prokmitnou i situace, které rozhodně milé nejsou - domácí násilí, úmyslné ublížení na zdraví nebo pobyt ve vězení - hlavní linie příběhu věnována titulní postavě je celkem svěžím větrem na poli současné české prózy ve smyslu, že se konečně někomu daří, že to konečně s někým dopadne vlastně dobře. Jak název napovídá, Beny je vážně klikař a vy mu jeho štěstí budete přát. Román do určité míry navazuje na autorčinu předchozí knihu Všichni jsou trapný, nicméně není nutně třeba, číst je chronologicky. Obě spojuje doba normalizace a prostředí Žižkova a také některé postavy. Byť jsou autorčiny knihy oceňovány zejména pro zmíněné specifické prostředí, neměla jsem pocit, že by se zrovna Klikař nemohl odehrávat na jiném místě a jindy. Shrnuto podtrženo se jedná o odpočinkový, dobře napsaný titul s celkem charakterními hrdiny, na které si vzpomenete ještě nějakou dobu po dočtení. Kniha byla letos nominována na Magnesii Literu v kategorii próza, čemuž tak docela nerozumím, jsem ale ráda, že se tím autorka zviditelnila, protože její tvorba podle mého trochu neprávem zapadla.

3 19.08.2022

Věra Jirousová byla bez diskuse velmi zajímavým člověkem, osobně jsem toho o ní mnoho nevěděla, proto s povděkem kvituji životopisnou pasáž. Zaujala mě zejména část, v níž se snažila objasnit svůj komplikovaný vztah s otcem, což se promítalo i v deníkových záznamech. „Tweety“ samotné jsou působivé zejména ve smyslu pokroku myšlení i stylistiky autorky. Podíváme-li se na rok 1956, najdeme útržkovité věty, znuděnou školačku, která si potřebuje občas postěžovat. Jak ale roky míjí, Věřina potřeba vypsat se z nejrůznějších frustrací stoupá a my můžeme pomalu ale jistě tušit zrod významné osobnosti, která si stojí za svým a umí to se slovy. Obecně se při čtení deníků cítím vždycky tak trochu jako voyeur a nejinak tomu bylo v tomto případě, notabene když vyšly posmrtně a byly uspořádány autorčiným synem. Jedná se dle mého o ten typ knihy, v němž si každý najde nějakou zajímavou myšlenku a bude se k ní vracet a přemýšlet o ní třeba i s odstupem let. I já si pár takových našla. Nesmím ještě opomenout zmínit grafické zpracování – linoryty Matěje Lipavského jsou překrásné, výborně vystihují náladu a činí z Tweetů umělecký předmět.

3 27.05.2021

Na Chesilské pláži je velmi jemný příběh o hluboké lásce dvou lidí, kterou však velmi výrazně svazují dobové konvence a pojetí morálky. Autorovi se na malém prostoru sto a něco stránek podařilo zachytit vhled do hlav protagonistů, ukazující, jak je komunikace klíčová a jak snadno lze stejný okamžik vnímat úplně odlišně. Křehká nejistá Florence a trochu ješitný nedočkavý Edward, jak příběh skončí je asi víceméně jasné – aktuálnost textu je nicméně téměř až zarážející, zejména v kontextu nedávných kauz (#metoo a obecně otázky týkající se (a)sexuality). Závěrečná hořkosladká scéna chytne za srdce a donutí zamyslet se, jak si občas události z mládí v sobě neseme celý život. Celkově má novela výbornou atmosféru a skvěle zachycuje jeden okamžik, který rozhodne o všem.

3 27.05.2021

Opět se dostáváme k té ošemetné disciplíně hodnocení nonfikce. Vanessin příběh a svědectví je samozřejmě naprosto pobuřující, šokující a zavrženíhodné. Ale… Strohý styl, kterým se ho rozhodla vyprávět má podle mého jen dva póly – buď vám to sedne, protože něco tak strašného, čemu byla dívka vystavená, se přece nedá popisovat barvitě, nebo nesedne, protože se vás to prostě nedotkne (jakkoliv děsivě a chladně to může znít). Já bohužel patřím do druhé skupiny. Na knize mě (a stejně tak spoustu dalších) nejvíc překvapilo, jak normální se vše pro všechny kromě V. zdálo být. Čekala jsem příběh ve stylu Lolity – skrývání, kradmé polibky, vyšetřování policií… Toho tam jsou opravdu jen drobné záchvěvy, převážná část románku byla všem dobře známá, a dokonce snad i podporována. G. M. nechutně zneužíval svých vztahů k psaní románů, Vanessina matka nikterak nezakročila, přední francouzští literáti pokyvovali hlavami. Bavíme se tady o osmdesátých letech minulého století čili nijak stará minulost. Není divu, že vydání Svolení způsobilo senzaci a opravdu věřím, že nyní již žijeme v době, kdy je něco takového (minimálně z velké míry veřejně) neopakovatelné. Ptáte-li se na můj názor, zda si Svolení přečíst, pak řeknu (i přes nízké hvězdičkové hodnocení) ano, protože je to důležitý příběh, ale ve mně osobně slova autorky nezarezonovala tak, jak bych si představovala.

3 15.05.2021

Silné téma, o kterém je třeba mluvit a psát. Jsem ráda, že se skrze v podstatě odpočinkovou formu může člověk něčemu přiučit. Hodně mě zaujala kresba, jen jsem občas trošku bojovala s jednotlivými obrazy a nevěděla, kterou z "bublin" číst dřív. Ocenila bych, kdyby byl příběh trošku plynulejší (tudíž klidně delší), nikoliv takto epizodní, ale celkově se jedná o komiks nadprůměrný, kterých by mělo vznikat více.

3 31.07.2019

Vůbec bych si nemyslela, že zrovna Záleskautky mě tak chytnou. Hodně mě ale baví rozlišnost charakterů (zejména Ripley je dobře trhlá), bourání stereotypů a ta bláznivá dobrodružství, která sice absolutně postrádají smysl, ale rozhodně rozesmějí.

3 05.07.2019

Kniha je vizuálně krásná, má výborný titul, ale téma samotné mě neohromilo. O rodinných tajemstvích, o mlčení, o neschopnosti sdílet informace mezi nejbližšími, již bylo napsáno mnohé. Ač jsou postavy dobře rozkreslené, protože to autorka prostě umí, nesblížila jsem se s nimi ani zdaleka tolik jako v případě předchozí Hany. Od zvratu, který přišel zhruba v polovině knihy, je čtenáři víceméně jasné, co se stane a kam kniha povede. Nemůžu zkrátka upřít knize to, že je řemeslně dobře vystavěná i napsaná, ale ohromená nejsem.

3 04.05.2019

Howarde, Howarde, na poprvé jsme si teda moc nesedli. Snad ani u jedné povídky si nepamatuji, o čem byla, na druhou stranu ve mně kniha jako celek jakýs takýs pocit zanechala a, jak jsem se dozvěděla z doslovu Škvoreckého, přesně o tom podle Lovecrafta povídky mají být. Hůl tedy nad Tebou nelámu, ale koukej příště rozdmýchat moje emoce víc!

3 17.04.2019

Tahle kniha se mi dostala do ruky velkou NÁHODOU, nečekala jsem od ní absolutně NIC a dala mi minimálně patnáct minut zábavy, a dokonce jsem se nad některými věcmi i pozastavila. Nejsem fanda grafické stránky, ale za nápad a vlastně docela hlubokou myšlenku palec nahoru :)

3 17.04.2019

Smekám před C. L. Taylor za to, jaký si na sebe upletla bič. Vyložit totiž čtenáři na stůl karty ještě před půlkou knihy, a přesto ho udržet napjatého až do samotného konce, to už vyžaduje jó spisovatelský um. Myslím, že na autorce všichni nejvíce obdivujeme to, jak skvěle dokáže vykreslit své charaktery. Ač mohou působit malinko šablonovitě, povětšinou se ukáže, že mají silnou backup story, takže s nimi prostě nejde necítit. Snad poprvé jsem se také setkala u thrilleru s jakž takž racionálním chováním postav - konečně někoho napadlo zajít na policii... :)
Drobné výhrady mám akorát ke stylistice - vadily mi nepotřebné přeskoky mezi minulým a přítomným časem ve vypravování, otázka je, zda je to už chyba originálu či zda vznikla až překladem. I závěr už pro mě hraničil s překombinovaností a patosem, ale za všechny ty kvality, které kniha má, přivírám oči. Zmíním ještě, že Taylor poukazuje na stále aktuální téma pedofilie a velmi dobře přibližuje psychiku obětí a já si v odpočinkové literatuře takových kroků vždycky cením.
Kolem a kolem se pro mě Strach kvalitou zařadil po bok předchozí Lži a Zmizelého, na které nedám dopustit.

3 17.04.2019