soukroma komentáře u knih

Příjemné, zajímavé a jen trochu znepokojivé čtení (a vlastně žádná detektivka): moc se mi líbila většina knihy, kde v rámci pátrání po ztraceném manželovi se ze všech stran zkoumá umění, především malířství, umělecká duše, podivínství, genialita, inspirace, závist, zbabělost, otevřenost, svoboda, náhled laiků i odborníků (galeristů, učitelů) a chybějící múza pro výtvarné umění. Pátrání také vedlo nejen velkými městy východní Kanady, ale hlavně podél severního břehu Sv. Vavřince, což je opravdu mohutný tok s pobřežními divočinami a rybářskými osadami odříznutými od civilizace (jen ta mapka mi chyběla). Rozuzlení bylo pak poněkud bláznivé a samotná tečka samoúčelná. Ale vcelku jsem si většinu plynulého čtení užila na 85%.

Pozn.: Ruth jako stará protřelá nesnesitelná básnířka s husou Rozou - a nechala se zničehonic obloudit elegantním zjevem, aniž by osobu hned prokoukla? To se mi tedy vážně nechce věřit!

Noli tenere

10 30.05.2022

Naprosto mne odzbrojila už první čtvrtina knihy, protože dva roky od napsání (přesněji vydání) knihy v ní čtu to, co jsme právě za tyto dva roky vlastně všichni zblízka neradi pocítili. Nejen pandemii, s komplexním vysvětlením pandemií minulých a funkčnosti virů, a principu zásahů vlád a WHO při hrozbě pandemie. Ale také islámský terorismus a zejména nebezpečí, které pro svět představuje Rusko, jmenovitě Putin - jeho raná léta a bezskrupulozní jednání jsou zde také pečlivě vylíčená, stejně jako kyberzločinci v jeho službách deptající Ukrajinu a provádějící další záškodnické akce na objednávku.
Děsivé čtení o naší současnosti, velmi dobře předpovězené i s důkladným výkladem. Thriller s drtivým přesahem.

10 14.05.2022

Je mi líto, odloženo jako zbytečné, nezajímavé a přebujelé dílo: těšila jsem se na svého oblíbeného autora, jehož starší thrillery, zejména špionážní, byly vynikající. Tady mne předem odrazoval snad jen fakt, že půjde o naši současnost a světovou válku, což bude obtížné čtení v dané době.
Další obava přibyla při pohledu na tlustospis, skoro neudržitelný v ruce. Ale stále jsem se spíš těšila a věřila v pěkně napínavé čtení. Nicméně jsem se prodírala prvními kapitolami, prvními stovkami stran stále pomaleji a se stále větší nechutí. Do třetiny knihy se nestalo nic, vůbec nic. Jen se naťuklo pár vcelku běžných témat a bylo jasné, že zpravodajské (slabé), vojenské (různorodé - Sahel: Súdán versus Čad a spol., Čína dodavatel zbraní, USA zájmy), teroristické (samozřejmě islámský stát a cílené útoky teroristů) a ilegální utečenecké (z Čadu do Evropy) akce budou hrát nějakou roli. Ovšem do té doby hlavní roli hrála mladá a krásná (jak jinak) Tamara, která tedy vůbec nepůsobila jako odpovědná osoba na místní stanici CIA v hlavním městě Čadu, však ji také (nebo autora?) zajímal především její rozvíjející se romantický vztah s francouzským zpravodajcem tamtéž. Vedle téhle zbytečné romantiky jsme ještě nahlédli do fungování rodiny americké prezidentky a zdlouhavě a podrobně řešili školní problémy její dospívající dcery. Děkuji pěkně, ale tohle číst opravdu nepotřebuji. Na rozdíl od předchozích komentujících mne neuchvátila žádná z již dost podrobně přiblížených postav, mj. kvůli jejich amatérskému až neuvěřitelnému jednání v daných podmínkách, v rámci daných úkolů, nebo vlastních záměrů.
Nezaujalo a jsem dost otrávená, že i zkušení autoři pokročilejší generace neodolají současnému trendu nacpat do svých děl vše a to ještě tolika slovy, že to snad musí umořit i je samotné, o čtenáři nemluvě, a nedrží se nosného tématu, které se takto utopí v neskutečném balastu kolem.
Zlaté Oko jehly, Sršeň létá v noci, nebo třeba Kladivo ráje, autorovy thrillery o zlomku stran, ale s takovým nábojem, že si je pamatuji i po desítkách let a neváhala bych je znovu otevřít. Veliká škoda, ale Nikdy odloženo navždy.

10 06.04.2022

Výborné čtení: první díl mne nezaujal, jen jsem prolétla (moc postav, zcela neznámé prostředí a doba), takže jsem jen opatrně otvírala druhý díl z předpokládaně hrůzné doby. /Otevřít knihu, pravda, moc nejde - hodně pevná vazba, silný papír, tíha, ale zdolala jsem./
První půle se věnuje dění mezi válkami, druhá půle pak válečným šesti letům. Netušila jsem, jak problematicky přijímané bylo stanovení hranic Československa právě v oblasti Těšínska a jaké to mělo dopady na tamní život, vztahy mezi Čechy (nikoli Moraváky?- Moraváci nejsou nikde zmíněni, Slezané jako existující národnost pak nepříliš pozitivně líčeni) a Poláky a následné odplaty. Nepříjemně mne to překvapilo, stejně jako negativní vztah tamních k prezidentu Masarykovi (ostatně to pokračovalo i s Benešem). Zábory a odsuny/přesuny/zabíjení i mezi sousedy po Velké válce a pak znovu (opačným směrem) na sklonku roku 1938, hrůza. A samozřejmě hospodářská krize v hornickém kraji. Jen moc nemůžu věřit, že by už od nějakého dvaa-třiatřicátého roku horníci pečlivě sledovali rozhlas a noviny a hluboce analyzovali Hitlerovy projevy a související dění daleko za humny (to bych očekávala tak o pár let později, nebo v jiném prostředí, třeba velkopodnikatelů).
Doba války je líčena velmi lokálně, v různých situacích a na rozličných úrovních, tj. nejen internační tábory pro Poláky, nutnost zvolit si národnost (česká, polská, německá, slezská) a z toho vyplývající důsledky.
Prakticky všechny postavy mne zaujaly a vcelku jsem s nimi soucítila, protože byly opravdu pěkně a věrohodně vylíčené. Jediné, co mi chybělo, byl podrobněji líčený jídelníček v tehdejší době a v měnících se poměrech (nejen, že byl hlad nebo přídělový systém), jinak život mužů, žen, dětí, staříků a celých rodin byl vyobrazen dost podrobně (žádní psi u domku?).
Podařilo se mi v osobách do konce jakžtakž orientovat, ale přeci jen by se hodil malinkatý rodokmen tří generací. Mapka pro mne byla dost nečitelná, ale stejně by mi jako úplnému cizinci v tamních končinách asi moc nepomohla (zaujala mne meziměstská tramvaj), i když - jak tomu rozumím z druhé mapky - už tam ze všeho opravdu zbylo jen pramálo.
Velmi čtivé, rychle plynoucí, napínavé, zajímavé.

Je to (plánovaná) trilogie: první díl podle zahrnuté doby mne měl zaujmout asi nejvíc, ale nestalo se, naopak léta válečná příjemná nebyla, ale vyprávění se mi moc líbilo, zato do poválečné doby se mi taky nebude zrovna chtít - ale zřejmě mne autorka zase překvapí...

10 09.04.2021

Skvělý popis života a práce na ropné základně téměř 1000 km od Anchorage a 2000 km jižně od severního pólu. A ta zápletka je velmi uvěřitelná. Líbilo se mi to mnohem víc než první díl série (ostatní si šetřím - však vycházejí tak pomalu a s takovým zpožděním...).

10 03.04.2021

Byla jsem zvědavá, jak si liberální dvacetiletá Vlámka poradila v rodině ortodoxních Židů v 90. letech - a naopak, jak si s ní poradili zazobaní a kultivovaní rodiče a dvě z jejich čtyř dětí, které měla doučovat (další dva - nejstarší syn a nejmladší dcera žádnou pomoc, ani jazykovou, nepotřebovali). A dostalo se mi mnohem víc, nejen jak žijí ve své čtvrti v Antverpách dodnes moderní ortodoxní židovské rodiny, jak jsou/nejsou svázaní předpisy a pravidly, jak se snášejí/nesnášejí s ultraortodoxními apod. Díky tomu, že sama autorka (nepraktikující katolička), především jazyková doučovatelka, žila s uprchlíkem Íráncem, tak se dozvídáme hned o třech náboženstvích, politice, vzájemné nenávisti a ne?spravedlnostech (tj. Irák proti Iránu, ale jednotně Irák+Irán proti Západu) všeho druhu (mj. byla to doba války v Zálivu, kterou stejně jako už u nás sledovali všichni bedlivě naživo na CNN). A jako třešnička na dortu jela autorka po letech na krátkou dovolenou na pozvání již "odchovaných" dětí, které se uchýlily do Izraele, na zkušenou a na studia. Tam teprve koukala na rozdíly mezi Židy a Židy... Dobré bylo, že si vztahy (aspoň na dálku) udržela s rodinou ještě po letech - sice se u nich o životních změnách dozvídala jen náhodou (vyjma jedné svatby, na niž byla pozvaná), ale párkrát je i navštívila v New Yorku. Nikdy to ale nebylo tak docela přátelství, to asi ani nešlo.
Velmi dobře napsané, čtivé, autentické, vyrovnané co do osobních zážitků autorky a (vnímané) politiky. Ovšem - očekávaně - nepříliš zábavné a pozitivní. Není to žádný pak Kaplan v Americe..., pár roztomilých jazykových prohřešků v projevu dětí (typicky kombinace vlámštiny a francouzštiny) ale najdeme.
Není to ani žádný průvodce po židovských pravidlech, svátcích a omezeních, natož otázkách židovské víry, spoustu z toho se autorka stejně nikdy nedozvěděla nebo si to nepamatovala (a mnohdy ji to ani nezajímalo), ani průvodce diamantovou čtvrtí a vedoucím průmyslem Antverp (o tom se dozvěděla ještě míň - otec rodiny tam pracoval ve velice ošuntělé kanceláři, kam jednou autorka zavítala, na pohovor, ale o podstatě jeho obchodování není zmínky).

10 03.12.2020

"Mám přeci spoustu času na přemýšlení a postupně přijdu všemu na kloub. Mohu si to dovolit, nebude to pro mě mít žádné následky. I kdybych najednou dosáhla nejúžasnějšího poznání, bylo by mi to docela k ničemu. I tak bych musela nadále dvakrát denně uklízet ve stáji, sekat dříví a tahat seno z rokle. Má hlava je svobodná, smí si dělat, co chce, jen ji nesmí opustit rozum, který potřebuje, aby udržela naživu mě a zvířata."

"S naší svobodou je to smutné. Pravděpodobně nikdy neexistovala jinde než jen na papíru. O vnější svobodě snad ani nikdy nemohla být řeč, také jsem však nikdy nepoznala člověka, který by byl vnitřně svobodný. A ani jsem nikdy tuto skutečnost nepovažovala za zahanbující. Nevidím, co by mělo být nedůstojného na tom, nést jako každé zvíře naložený náklad, a nakonec jako každé zvíře zemřít. Ani nevím, co je důstojnost. Narodit se a zemřít není důstojné, stane se to každému stvoření a kromě věci samé to neznamená vůbec nic."

"To byla skutečnost. Protože jsem to všechno viděla a cítila, je pro mě těžké přes den snít. Denní snění se mi z duše protiví a cítím, jak ve mně umřela naděje. Nevím, jestli vydržím žít jen ve skutečnosti. Někdy zkouším zacházet se sebou jako s robotem: udělej tohle a jdi tam a nezapomeň udělat tamto. Jde to však jen nějakou dobu. Jsem špatný robot, pořád ještě člověk, který myslí a cítí, a nic z toho si neumím odvyknout."

"Teď mám úplný klid. Vidím o kousek dál. Vím, že tohle ještě není konec. Všechno běží dál."

Dostala mě. Téměř vše mi bylo hodně povědomé, ba blízké. Skvěle prožito i odpozorováno (kočky se svým jedinečným naturelem naprosto geniálně, jen ten pro ně smrtelně jedovatý aspirin, to autorce ujelo). Krom jiného, i bez knih, beze slov (rozhovorů), bez hudby - i tak sama (pře)žila. Naprostá neochota zemřít je mocnou pohaněčkou..., ale trvá docela dlouho, než si to krom těla uvědomí i mozek. Strach vůbec (ze samoty, ze smrti, z budoucnosti) byl až jednou z posledních emocí, které se u hrdinky projevily. (Moc zajímavé. Shodou okolností jsem před nedávnem četla dystopie jako Tíha sněhu a Slunce na útěku - tam bylo hrdinů víc, samotou netrpěli, ale kupodivu ani neprojevili sebemenší strach - z budoucnosti/smrti).
Vůbec bych netipovala, že je knize přes půl století, jakoby ji autorka napsala včera... G e n i á l n í.

10 12.10.2020

Líbilo velmi: obsažné zajímavé intenzivní klasické pátrání po potenciálním zločinu, který se mohl odehrát skoro před padesáti lety. Pětičlenný vyšetřovací tým se především jako jednotlivci (pečlivá dělba práce) snaží dopídit svědků a faktů, což není vůbec jednoduché - tehdy žádný internet, vyšetřovací protokoly z té doby jen výcucově digitalizované, svědci často již po smrti nebo neschopni podat jakékoli svědectví, jen kusé vzpomínky a ještě střídmější důkazní materiály. Takže hlavně papírová práce a shánění a výslechy dostupných svědků i minulých vyšetřovatelů. Samozřejmě spousta jmen a vazeb a detailů, plus ještě dva nezávislé případy nazázané na členky týmu, naštěstí je z toho tentokrát jen jedna akce na závěr. Ale jaká! Neobjasněný atentát na premiéra Olofa Palmeho v hlavní roli!
To pilné a přepečlivé zkoumání minulosti a skládání všech střípků do výsledného obrazu, přičemž skládačka se zákonitě několikrát zcela proměnila v průběhu pouhých devíti dní tohoto vyšetřování, se mi líbilo moc. Bonus zajímavé prostředí rodinných sklářských podniků v Ráji skla.

10 17.07.2020

Na autora jsem byla zvědavá, anotace mne velmi zaujala. Ale ouha, už s podezřením jsem hleděla na 500 stran hutného textu a po pár desítkách stran mi bylo jasné, proč je kniha tak strašidelně dlouhá. Autor to asi pojal jako nedělní nákup v supermarketu, z různých regálů posbíral nejrůznější náměty, zločiny, tu třicet let staré, tu jen tři roky, tu pár současných, fiktivních a zkusmo i skutečných, probral i možné i nemožné země (nezůstal zdaleka u Anglie a USA, přibyla Itálie, Honduras a další), nasbíral desítky figur a stovky jejich příbuzných, to vše smíchal dohromady se svým detektivem, jehož historie a současnost a blízcí a spolupracovníci a předchozí případy samy vydají za menší knihu. Ovšem taková směska, dort pejska a kočičky, prostě nemá šanci na extra výsledek. Ani náhodou.
Já byla umořená tou rostoucí plejádou jmen, míst, kontinentů, událostí minulých a současných (a pokud by to autorovi prošlo, tak jistě i budoucích), že se v tom klíčová záhada prostě rozplizla a mně nezůstalo nic. Vydržela jsem do poloviny, do kdy přibylo brachu padesát dalších "důležitých" jmen, příbuzných, zločinů, zemí..., a to už mne odradilo od záměru vydržet a zjistit, oč vlastně mělo primárně jít. Ne, tenhle moderní oblíbený autor tedy opravdu pro mě není a nebude.

10 11.06.2020

Moc zajímavé, ani ne tak zápletkou (spíš smutnou než extra napínavou), jako hlavně prostředím: jih Aljašky, kousek od průlivu Prince Williama, kousek od Anchorage, běžný život "domorodců" - většinou míšenců, potomků Rusů a místních, napůl bělochů, napůl Indiánů.
Autorka sama je rozená Aleuťanka a dosud tam žije, takže její vyprávění je skutečně autentické - přitom "svému" lidu nijak nenadržuje, ukazuje ho prostě takový, jaký dnes je, z vlastní vůle či kvůli vnějším okolnostem. Jen je ten obraz skoro třicet let starý - a za tu dobu se jistě ještě hodně změnilo (ráda bych věřila, že k lepšímu - jistě se minimálně zlepšila komunikace, spojení se světem a přístup k informacím, ostatně jako u nás s příchodem mobilů a Internetu...).
Celá série má už asi dvacet dílů, tak doufám, že se dostanou k nám poněkud rychleji, aby zase děj nebyl vlastně zastaralý.
Pozn.: škoda, že velmi šikovné fence-kříženci mezi psem a vlkem nevymyslel překladatel lepší jméno pro Mutt v originále než zrovínka Obluda.

10 16.12.2019

Ohromný román, obsahem i objemem, ale samozřejmě především osobností, kterou líčí v průběhu skoro celého jejího života. Nejvíce se mi líbila první část, to puzení k dolování toho, co je zatím skryto v mramoru. David byl a je vpravdě obrovsky úchvatný.
Schopnost (i když ne zrovna přímo ochota) dát se i do bronzových plastik (lze vůbec tenhle pojem použít pro bronz?), vyžadujících zcela jiný přístup i jiné postupy, poté malování a nakonec i architektury, byla obdivuhodná (i když okolím a dobou asi hodně vynucená). Do fresek na stropě Sixtinské kaple se mu hodně nechtělo, to mne překvapilo, než se to vysvětlilo: jen dokud nedostal a neprosadil vlastní nápad a nevytvořil další úžasné dílo. Pak už s ním hodně zmítaly politické a církevní vlivy, jen těch papežů na stolici co se vystřídalo (a snad se všemi se více či méně potkal), válek co vedli, a současně Medicejští a Florencie, to vše jej výrazně ovlivňovalo.
Z románu mám teď celkem jasnou představu o vzhledu a charakteru Michelangela - jakkoli mne Stoneův popis hodně překvapil: malý drobný chlapík byl schopen se ohánět kolem bloků mramoru tak, že by to nikdo nečekal; laskavý ke svému okolí, celoživotní podpora pro celou svou rodinu ve Florencii, bez hvězdných manýrů (odtud poněkud konfliktní vztah s dalšími génii té doby, Leonardem i Raffaelem, kteří žili a tvořili zcela jinak), skoro asexuální, ale byla i platonická i završená láska, byť dával přednost (aspoň v zobrazování) mužským tělům (ostatně propadl i nevýslovné kráse jednoho mladičkého šlechtice, kterému věnoval své nejlepší sonety).
Nezbývá než věřit, že Stone nám ten v zásadě velmi pozitivní obraz velkého umělce-génia zprostředkoval podle pravdy, tedy dostupných pramenů, a moc ho nepozlatil a nás čtenáře nelakoval. Ale právě titul románu, ta agónie na jedné straně a extáze na druhé, jsou jako extrémy trochu v rozporu s vylíčenou mírumilovností Michelangelovou. Jistě, když se ponořil do práce, skoro nejedl, nespal a nemyl se, ale mně to vlastně připadalo "normální" s ohledem na jeho geniální tvůrčí elán...
Překvapivé také je, že se dožil při své fyzicky (i psychicky) náročné práci, životosprávě i epidemiích neuvěřitelných 88 let.

Pozn.: nejnovější vydání je zbytečně těžké do ruky, lehčí gramáž papíru by knize a zejména čtenáři prospěla, stejně jako odstranění zbytečných "obrazových příloh", které byly jen matoucími podivnými kolážemi M. nejznámějších děl. Každý se raději podívá na skutečná díla, aspoň v reprodukcích.

10 11.12.2019

Černobílé a málo košaté: s chutí jsem se pustila do téhle moderní ságy, sice o Korejcích, ale víceméně dlících v Japonsku, s dle mého nepříliš vhodně zvoleným titulem. Ale ten nakonec nebyl to nejhorší, horší byla totální plochost charakterů, jednoduchost zápletky, chybějící košatost (pro románovou ságu zcela zásadní nedostatek) i dostatečně věrohodné ukotvení v čase.
Hlavní hrdinové byli naprosto neuvěřitelní - bez poskvrnky, hlavně hrdinky byly hotové světice, dřely do úmoru, nestěžovaly si a neměly ani hříšnou myšlenku, natož projev třeba odporu. Synové byli také zcela bez vady, poslušní, pracovití, s touhou po vzdělání. Prostě na nikom z korejské linie se nenašel ani chlup. Peripetie rodinné byly zato takové obyčejné, bez nějaké zásadní vazby na dobu a místo děje (i uvěznění se mohlo stát kdekoli jinde, odhalení pravého otce rovněž). I to napůl či plně vyznávané křesťanství mi moc nesedělo u všech krom pastora (přitom ta jména vybíraná pro syny: Noe, Mojžíš a Šalamoun...).
Protivné bylo opakování téhož, skoro stejnými slovy, třeba o dvě tři strany dál, nikoli o sto stran dál, kdy už čtenář nemusel přesně vědět, co četl. Poslední část byla odbytá, zhuštěná a jakoby stylem násilně posunutá - spousta sexu a divných nových postav, zejména ženských (vesměs ne-korejských).
Kniha mě přestala bavit v polovině, protože se mi neodbytně a nepříjemně vkrádala myšlenka, že autorka (Jihokorejka, ovšem od sedmi let vyrůstající v USA) se vší silou snažila představit Korejce v naprosto zářivých barvách, a ještě úpících pod útlakem (pokud vím, tak Korejci byli mezi východními národy odjakživa považováni za naprosto nejkrutější agresory...).
Škoda, zůstává mi z knihy pachuť jako ze špatně napsaného jednoduchého románu (natož ságy) okořeněného ideologií, "né". 50%

Osobní poznámka: v Japonsku jsem kolem heren pačinko, které byly snad na každém kroku, chodila s údivem a nejistotou, protože ty paláce svítily a hrály všemi barvami jak vánoční stromek, jak lákaly kolemjdoucí, a zevnitř se ozýval nepřetržitý hluk z hracích kuliček a strojů a množství lidí. Nikdy jsem si netroufla ani nahlédnout (co kdybych podlehla stejné vášni, kuličkovému šílenství, jako Japonci...;-).

10 12.08.2019

Bezvadné čtení: napínavé, zajímavé, dojemné (rodinné historie nepřinášejí vždy šťastné konce, navíc minulost se nedá změnit - holt musím/e pracovat na přítomnosti...). Stopy v krvi se mi nijak nelíbily, takže se mi do knihy moc nechtělo a dlouho ležela bez povšimnutí. Ale byla pro mě moc příjemným překvapením - jednak se mi líbilo (jak bylo vylíčeno) období 1943-1944, kdy se klíčový děj hledané postavy hlavně odehrává, a jednak není genealog JT úplně hlavní akční hrdina, v centru dění a nehraje si na tvrďáka, i když konec trochu akčnosti nepostrádá. Poskládat historii předminulé generace rozvětvené rodiny a najít chybějící články bylo vylíčeno moc pěkně, postupně a realisticky, s dnešními možnostmi na síti i v papírových archivech. Spolu s JT jsem byla do samotného konce napnutá, co se se ztracenou (Philo)Menou vlastně stalo...
Pozn.: v komentářích pode mnou někdo odsoudil hrdinku, jak pitomně se chovala - no, nedorozumění světem vládne a v té době byla navíc omezena rodinou, neskonale přísnějšími pravidly pro nezletilé, válkou, možnostmi komunikace - a byla ještě úplný zajíc ve svých 16-17 letech, to spíš její starší sestra, mnohem znalejší světa, se chovala jako úzkoprsá husa a nic jí nedocházelo. Vždyť nebýt jí...

10 30.07.2019

Zase skvělé: po pěti letech se ke mně vrátil stařík, který nově přišel na chuť permanentnímu přílivu světových zpráv a po staru do nich sám přispívá na těch nejošemetnějších frontách nejneuvěřitelnějším způsobem.
Líbilo se mi, jak autor svou novou knihu uvedl: v té minulé vypíchl chyby celého 20. století, aby nikdo nezapomněl a aby se každý chytil ne za nos, ale za hlavu, a myslel, neopakoval hrůzná pochybení, a myslel, lépe konal, a myslel... To se ale přepočítal: přes početnou čtenářskou obec se nic nezměnilo, svět se nezlepšil a nelepší. Nedivím se, že se mu do pokračování nechtělo, právě z těchto důvodů, a nedivím se, že se do něj pustil, přesně z těchto důvodů...
A přitom se opřel do všech těch papalášů, které tak dobře známe z jejich činů (cha, nekonejším se iluzí, že víme aspoň z poloviny, co se všechno skutečně v zákulisí odehrává), takže nemáme úniku - musíme si nastavit vlastní zrcadlo jeho obrazu naší současnosti (a jde to dle mé vlastní zkušenosti víc ztuha, než když jsem si minule vesele početla o dávno minulých Maovi, Stalinovi, Kimovi aj. - vesele míněno v podání autorově). Takhle totiž čtenář neví, jak dalece se vůbec může smát, když je součástí toho celého světového dění. Může a musí, jinak by nepřežil :-)

10 16.07.2019

Fascinace jedním živočišným druhem sice může přinést nové zajímavé informace v dokumentu nebo textu, ale současně s sebou nese jistou neobjektivitu, s níž musí čtenář/divák počítat a sám se s tím popasovat.
Jakkoli mě osobně zajímají nejrůznější živočichové, protože mě vždycky něčím překvapí, ať jsou miniaturní nebo obrovští, ať mají křídla, ploutve, nebo čtvero končetin, ať se živí planktonem, mršinami nebo loví..., nemám v téhle souvislosti ráda propagaci jakéhokoli druhu za pomocí extrémních pojmů jako "moudrost" nebo "genialita", a už vůbec ne přístup, že se od nich máme nějak něco učit.
Pozorovat, dozvědět se, poučit se o nich, to ano, ale přenášet nějaké poznatky do lidské psychologie, osobního rozvoje apod. mi připadá zcela nesmyslné, úplně stejně, jako bychom chtěli od nich, aby se učili nějaké naše schopnosti. Nepotřebují to, což znamená, že ani my ne, jsme utvářeni komplexně a máme vše, co potřebujeme. Ostatní můžeme obdivovat s myslí otevřenou. "Moudré" vzájemné chování, komunikaci, péči i výchovné tipy z knihy, ruku na srdce, dávno známe dobře z lidské smečky, jen je třeba z nějakého důvodu neuplatňujeme. Proč to tak je, to je možná hodné bližšího zkoumání.
Podobně jako nedávno pročtená Genialita ptáků i Moudrost vlků mi připadala značně nesystematicky podaná - je to samozřejmě pro laiky, ale to neznamená, že by v tom neměl být žádný řád. A ani fotky mě nijak neuchvátily, nepřinesly nic nového. Jen knihu zbytečně zatížily a zdražily.

10 29.06.2019

Výborné - začínám tohohle originálního týpka a jeho neméně jedinečné spolupracovníky vážně mít ráda. Tyhle detektivky vypadají jako ze staré školy (což polovina 90. let pro mnohé i bude), ale jen proto, že všude nestříká krev, policajti se neutápí ve svých démonech (alkoholu) a akce nestřídá akci. Zde je vyšetřování, jak má být, a hlavně se o věcech dumá, a to tím nejlepším způsobem - s velkým rozhledem a kapkou humoru (i do vlastních řad).

A každý případ nutí čtenáře vytáhnout na světlo, provětrat a zkontrolovat děravost vlastního morálního kodexu, např. tentokrát:
"Nemesis si přišla na své."

Pozn.: ač je autor již několikrát ověnčen cenou za nejlepší švédský román, pro svoji výraznou odlišnost od běžné současné severské krimi zcela oprávněně umístil své detektivky do jakéhos takéhos Holandska.

10 13.05.2019

Paráda: skvělé počtení pro milovníky Bretaně, nejzápadnějších mysů Francie a tamního atlantského (divokého skalnatého a hned vedle i písčitého chráněného) pobřeží. Kniha dopodrobna seznamuje čtenáře se zákoutími a ostrovy Douarnenezské zátoky a Mořským přírodním parkem Iroise (velmi užitečné mapky nechybí). A to vše v souvislosti s napínavým rybářsko-ekologickým příběhem, s povícero děsivými hrdelními zločiny a mnoha podezřelými.
Pařížský komisař Dupin se mi tu líbil mnohem víc ("Nedokázal v sobě zmobilizovat ani energii potřebnou k tomu, aby měl špatnou náladu."), má své mouchy (např. rituály: "Těch měl ostatně tolik, až to vypadalo, že se celý jeho profesní i soukromý život skládá převážně z rituálů. Včetně takových, které většina lidí řadí spíš do kategorie splínů, tiků nebo vrtochů."), ale s místním koloritem se už skvěle sžil (i nějakou větičku v místním jazyce se naučil), a vyšetřování je náležitě komplikované, důkladné (a důkladně popsané) a přitom přirozeně svižné (až na to, že příliš často si Dupin říká, že na to a to měl myslet sám a dřív - kolegové to už za něj prostě udělali sami), s neustálými přesuny mezi ostrovy a mezi pobřežními vískami s úchvatnou atmosférou, výhledy a barvami - ve dvou dnech je hotovo.

(Pár překlepů se vloudilo, ale jeden mne aspoň pobavil: "Alibi dravé jako řešeto.")

10 22.01.2019

Úžasný zážitek: velice propracovaný, zajímavý, zábavný, napínavý, dramatický, romantický, nostalgický, jímavý i poučný příběh, v němž si hlavní postavu (vlastně obě) nemůžete neoblíbit, a přitom ji/je musíte i obdivovat za jejich kroky související se zvláštní dobou a místem.
Japonsko zde vlastně není představeno jinak než zástupcem Eda a vyhlídkou z ostrůvku Dežima s holandskou faktorií na japonské Nagasaki, dál se nedostaneme. Přesto Japonsko, zemi tisíců podzimů - tehdejší a z toho odvozené i dnešní, s jeho kulturou a stále zcela odlišnými prvky - pochopíme. Tedy pochopíme trošku lépe, protože Japonci "nechtějí, aby je cizinci poznali."
Střet tak odlišných kultur je takový, že v té době ještě porozumění (doslova i přeneseně) bylo skoro nemožné a jakékoli spolužití a soužití prakticky vyloučené, jak ukazuje i závěr knihy, který snad každého dojme.
Autor své Japonsko zná, našel k němu cestu, samozřejmě v jiné situaci - až po 200 letech od doby, kterou popisuje. Pochopil jeho křehkost i poezii, vymyslil proto naprosto geniální titul své knize a ve vhodných chvílích používal krásný (p)opisný jazyk týkající se přírody, atmosféry, živých tvorů i neživých věcí (za vše třeba "venku bambusy prosívají vánek"). Velice pěkný styl a jazyk, včetně rozkošných prohřešků jazykových na cestě mezi holandštinou a japonštinou, překrásně se vyjímá i v češtině díky skvělému překladu.
A jakoby nestačil vhled do japonské kultury a nátury, pobaví nás totéž u zdůrazněných charakteristik ostatních zastoupených národností, nejen Holanďanů v hlavní roli...
Mimořádná kniha (žádné mysteriozno nebylo třeba, jen život), moc se mi líbila.

Poznámky pod čarou po přečtení všech komentářů níže:
1) sama nemohu srovnávat s Atlasem mraků (nečetla jsem), nakousla jsem pár jiných knih, které mne svou mysteriozností ale odradily, takže souvislosti nevidím, ovšem tahle kniha obstojí sama za sebe
2) moc se mi líbil komentář ohledně Jacoba, jaký to byl "frajer" a jaký měl "zásaditý charakter" (rozumíme tomu, i když je to ve stylu japonské holandštiny :-)

A na úplný závěr citace znalce uvedená v úvodu doslovu:
"Země se jedna od druhé liší,
jenže Japonsko je odlišné i svou odlišností."
Cees Nooteboom: Mokusei

10 15.12.2018

Byla jsem přesvědčená, že komentář psát nebudu, ale nakonec ano: výborně napsaný civilní příběh, o běžných lidech na malém městě, které doslova potrefila v jedné generaci válka v tom nejhroznějším vydání. A i když válka nebyla vlastně v knize do poloviny přítomna, v celém příběhu je tím nosným prvkem (nicméně by se nemělo upozadit aspoň letmé vyobrazení situace v prvních dekádách po válce).
První část navnadila k podumání, co se děje, co se dělo a proč je Hana taková, jaká je, a proč má k některým lidem ve svém okolí odpor. V druhé části knihy jsem se musela hodně soustředit na to, kdo je vlastně kdo v generační a příbuzenské posloupnosti. V třetí části jsem vědomě přeskakovala některé pasáže, i když uznávám, že autorka nešla do zbytečných extrémů a nezahltila čtenáře všemi hrůzami transportů, ghett a koncentračních táborů.
Vše mi na postavách, jejich jednání a vývoji sedělo, krom té hlavní věci: nemůžu uvěřit, že by Hana měla takové nekonečné výčitky svědomí - tj. že by cítila (objektivně zcela bezdůvodně) vinu za osud své rodiny...
Přesto hodnotím 90% - knihy z válečné doby totiž nevyhledávám a nerada o hrůzách čtu, tohle jsem ale přečetla (a dokonce ani slzu neuronila).
Pozn.: obálka mě nejen nezaujala, ale spíš odrazovala - dlouho jsem "neviděla", co na ní vlastně je (teď to vím a stále pozitivně nehodnotím)

10 18.05.2018

Slibná nová série z policejního vyšetřování ve Francii, tentokrát však z Bretaně, která vlastně Francií ani není a právě na tom si v celé knize všichni místní zakládají - komisař je však celkem snesitelný Pařížan, který drsnému místnímu podnebí, oceánu i celkovému koloritu po několika letech (nuceného) pobytu přišel na chuť (autor sám je jen poloviční Francouz, takže se asi dobře do této postavy mohl vžít). Typicky formální postupy vyšetřování a chování v policejním týmu jsou opepřené právě bretaňským smyslem pro superlativy i skutečně historickým významem místa pro mnohé světoznámé malíře 19. století (cesta malířů). Žádný mrazivý krvavý thriller, žádné dech beroucí honičky, pěkně pomaličku polehoučku se dává zločinná skládačka dohromady. Ideální čtení pro milovníky Francie, pardon Bretaně, a obecně drsného života v přímořské oblasti, která dodnes působí jako konec světa, finis terra. (Zfilmovaná série má proto jistě o grády navíc.)

10 09.10.2014