Sparkling komentáře u knih
Nejsem si úplně jistá tím, co jsem to vlastně četla. Jedná se snad o jakýsi metaforický popis vývoje společnosti, kterou v knize představuje jedno město. Kniha má 120 stran a na nich autorka popisuje technické podrobnosti vytváření nejmenovaného města (předpokládám, že Varšavy, podle indicií, které autorka v textu podává), tedy vymýšlení jeho půdorysu, stavba domů, ulic... Vypráví o městě, které směřovalo stále výš, k dokonalosti, k přesně stanoveným cílům vedoucím k zářné budoucnosti. V určité chvíli se ale vše pokazí a město upadá, vše se bortí, lidé jsou nešťastní. Autorčiným úmyslem bylo asi podat poučení o tom, že chtít stále víc může být nebezpečné, a ukázat, v jakém stavu je podle ní dnešní společnost a jak se do něj (vlastním přičiněním) dostala.
Kniha v podstatě nemá příběh, pointu, závěr, nic. Pro mě bylo čtení utrpením.
Magdaléna Platzová píše s neuvěřitelnou lehkostí a jemností, kterou občas protne náhlý záblesk cynismu. Její styl psaní mi trochu připomíná knihy Jany Šrámkové a Ivany Myškové.
Pokud šlo Šindelkovi o to vyvolat ve čtenáři psychické i fyzické odezvy na to, co potkává postavy v knize, povedlo se mu to dokonale. Při čtení jsem cítila tíseň, občas mi bylo vyloženě fyzicky nepříjemně a kniha ve mě zanechala nepříjemný dojem.
Co bych hodnotila negativně, jsou občas opravdu až příliš důkladné popisy (již níže zmiňovaná výroba auta) a to, že jsem se zezačátku nemohla začíst. S obojím ale možná autor počítal a napsal knihu tímto způsobem s určitým záměrem. To, že autor píše na toto téma, nevidím (tak jak někdo psal v komentáři níže) jako kýč či lacinou sebepropagaci. Možná, kdyby to Šindelka napsal jinak, ale ne, když si udržel svůj strohý, nezúčastněný styl psaní bez snahy o prvoplánové dojetí čtenáře a vyhnul se přímé kritice určitého přístupu konkrétních států či jednotlivců.
Moc jsem se na knihu těšila a zřejmě jsem si vytvořila příliš vysoká očekávání, protože mě ve výsledku zklamala. Na začátku mě víc zaujal příběh dvou milenců, než trestancův, ale asi v polovině knihy se to změnilo. Harry a Charlotta mi k srdci příliš nepřirostli, spíš naopak. Jejich jednání mi přišlo nelogické a jejich láska dost nevěrohodná, ale možná to bylo způsobené i překladem, o kterém tu už někdo mluvil - také se mi zdál dost kostrbatý a myslím, že část knihy se v něm možná ztratila. Příběh trestance mě zasáhl víc, jeho dobrosrdečnost, které si asi nebyl vědom, vnitřní morálka a přirozeně cítěná nutnost pomoci člověku v nouzi, to vše mě oslovilo a zapůsobilo na mě, stejně jako trestancovo až dětsky bezelstné přijetí nevděčné "odměny" za jeho dobré skutky (a i samotný zločin, kvůli kterému mu byl přidělen trest, a důvod jeho spáchání, byl až dojemně roztomilý).
Oddechové čtení. Mám pocit, že si Cunningham se svými knihami hraje na spisovatele píšícího těžké, hluboké knihy, ale opak je pravdou. Tím, že zvolí formu a styl, které jsou podle něj zřejmě zárukou kvalitního čtení, bohužel dobrou knihu nevykouzlí. Témata a postavy jeho knih jsou navíc téměř totožné, což se za plus také považovat nedá.
Čekala jsem asi trochu víc odborné čtení, ale i tak mě kniha moc zaujala a celou jsem si ji užila. Jedná se o autorovy úvahy o architektuře, jejím smyslu pro člověka, rozdílech ve vkusu mezi lidmi a vzájemném pochopení odlišného názoru na estetično, ale i o občasné výlety do historie budov i lidí v nich žijícících. Moc mě bavila kapitola o autorově pobytu v Japonsku, obzvlášť pak popis moderního japonského domu, který si i přes současné materiály a odraz dnešního japonského života udržel tradiční japonský styl a při hlubším zamyšlení v něm pozorovatel může objevit i symboly odvěkých japonských hodnot.
Jak už někteří zmiňovali, ocenila jsem fotografie doplňující text. Když jde o architekturu, mám pocit, že opravdu platí, že jeden obraz vydá za tisíc slov...
Šíleně otravná kniha.
Hlavní postava Birgit, vykreslená jako chudinka v dětství a mládí ponižovaná matkou, se v této křivdě z minulosti vyžívá a stylizuje se do bláznivé umělkyně, rádoby šílenstvím rvané spisovatelky, která svou nespolehlivostí mučí všechny ve svém okolí, a to nejen kolegy z práce, ale i svoji ubohou sestru, která mě ale otravovala úplně stejně, protože se dobrovolně a ochotně vžila do role "anděla", trpitelky, která na sebe bere úkol pomáhat všem kolem sebe na úkor vlastní pohody. Nechává si tedy ničit život neustálými výlevy své starší sestry, která ji přepadává v kteroukoliv denní i noční dobu, aby jí předvedla své vybroušené monology na téma "proč musím tak trpět já jediná na světě?!". Ach bože. Režisér Buch snad ani nemá cenu komentovat, oproti záměru autorky pro mě nepředstavoval nijak výraznou postavu (zato ale postavu stejně idiotskou, jako všechny ostatní, které se v knize vyskytují).
Co mě dál provokovalo, byly vsuvky v podobě českých dětských říkadel upravených do depresivních a morbidních podob, které se v textu objevovaly příliš často (což by bylo bohužel i v případě, že by tam autorka vecpala i jednu jedinou).
V situaci, kterou považuji za jedno z míněných vyvrcholení knihy, pak autorka opravdu "mistrně" vsunula do monologu jedné postavy větu, která se line celým románem a je formulovaná spisovně, mezi řadu vulgarismů a velice peprných vět, výsledkem je tedy něco, co vypadá na první pohled absolutně uměle a šroubovaně.
Zřejmě jsem jedna z mála, komu se kniha tak moc nelíbila, ale nemůžu si pomoct. Přitom očekávání byla velká.
Po přečtení Boha maličkostí jsem byla zmlsaná indickou příchutí a natěšená na další knihu, která by mi mohla poskytnout něco podobného, tedy příběh tentokrát s nepálskou příchutí, ale stále vonící Orientem.
Bohužel Buddhovi sirotci kvalit Boha maličkostí nedosahují ani omylem a čtení knihy mi přineslo jen zklamání. Laciný příběh, laciný styl vyprávění, často nelogické chování postav. Nic, k čemu bych se chtěla vracet.
Já nevím, mně se to dost líbilo. Čerstvý vítr mezi všemi těmi Vieweghy a Tučkovými. Taková zvláštní směs totálního skepticismu a sexu bez závazků se závany romantična, uctíváním té jediné femme fatale a nečekanými zamyšleními nad ideály a dnešní (českou) společností.
A jako bonus úžasné ilustrace od samotného autora knihy.
Pro mě nezajímavá forma a dopředu očekáváné vyvrcholení příběhu.
Náhodně jsem srovnala český překlad s originálem a zjistila, že překladatelka si s knihou dělala, co se jí zachtělo. Některé odstavce úplně chybí.
Jedna z nejlepších knih, co jsem za poslední dobu četla. (A přitom to byl úplně náhodný objev v Levných knihách.)
Nesouhlasím, že nemá smysl číst, pokud člověk není obeznámený s autory a díly, o kterých se v knize píše. Naopak, ve mně Sontagová o některé z nich vyvolalala zájem (Artaud). A i o autorech, o které jsem se dál nezajímala, píše tak zajímavě, že kniha za to stojí tak či tak, její myšlenky jsou podnětné a její způsob vyjadřování velmi precizní a mimořádný.
Úžasně inspirativní žena. Sice s jejím dílem nejsem tak dobře seznámena, ale už jen ze způsobu, kterým o něm mluví, a z jejích experimentů s technikou mohu říct, že pro mě představuje skutečnou umělkyni. Osobnost umělkyně. I bez vztahu k tomu, jak se její tvorba komu líbí či nelíbí.
Čtivá kniha, na kterou je potřebné úplně minimální soustředění, obsah má zaujmout co největší množství lidí, takže jednoduchý text i příběh. Ale když to Vieweghovi vychází (a když to lidi baví), proč v tom nepokračovat... Za podnětnou literaturu to ale nepovažuju.
Proti jiným Hájíčkovým knihám mi Zloději zelených koní přijdou takoví nijací. Z hlavní dějové přímky nevybýhají žádné vedlejší čáry, které obvykle dokážou příběh přetvořit v něco víc.
Obě novely spojuje krásná, velice zvláštní atmosféra, kvůli které člověk téměř zapomíná dýchat. Všechny postavy jsou naprosto jedinečné a všechny od ostatních odlišuje nějaký prapodivný povahový rys. Autorka vyniká v popisech ročních období, počasí a denních dob, tyto popisy dokonale doplňují děj a do srdce vnáší zvláštní sladkobol. (,,Bylo to noc, kdy kdy je dobře slyšet z dálky přes tmavé lány protáhlý zpěv černocha, který se jde pomilovat s děvčetem, nebo kdy si člověk rád mlčky posedí a brnká si na kytaru, nebo si jen tak odpočívá sám a sám a vůbec na nic nemyslí.´´) Ve Svatebčance se mi navíc moc líbilo, jak se v každé ze tří částí hlavní hrdinka označovala jinou podobou svého jména. podle toho, jak se postupně vyvíjela.
Právě jsem knihu Zimní putování (mimochodem, líbí se mi, jak moc se celá kniha odráží už jen ve svém poetickém názvu, jak krásně tento název k celému ladění knihy a jejímu ději sedí) dočetla a mohu říct, že mě strhla. Strhla ne takovým tím způsobem, kdy musíte číst dál a dál, můžete téměř vypojit mozek a nějaké hlubší zvažování, a jen hltat napínavý příběh. To vůbec ne, četla jsem ji na to, jak je tenká, nezvykle dlouho (a krkolomně). Ale vyjadřování Elfriede Jelinek vyžaduje smysly zbystřené na nejvyšší možnou úroveň a zároveň mozek pracující na plné obrátky (pokud tedy toužíte po co největším pochopení textu-vím, že jsou i lidé, kteří dokážou text vnímat bez soustředění jen jakýmsi instinktem, já mezi ně bohužel nepatřím).
Kniha je hořkosladkým chvalozpěvem na čas, zabývá se časem samotným i různými s ním souvisejícími jevy. Dalším ústředním tématem jsou vztahy-vztahy mezi rodinnými příslušníky a vztahy milostné, které jsou těmi rodinnými negativně zabarvené-a nesnáze s nimi spojené.
Některé kapitoly jsou silně prostoupeny rakouskými reáliemi, politikou a společenskými kauzami, což pochopení textu pro Čecha, který se o Rakousko nijak extrémně nezajímá, značně ztěžuje. Také se spousta kapitol vztahuje k soukromému životu autorky. Pro lepší porozumění knize doporučuji tento článek, který osvětlí některé aspekty textu, které by pro mě jinak byly tvrdým oříškem: http://www.iliteratura.cz/Clanek/29393/jelinek-elfriede-zimni-putovani
Co se týče jazyka, kterým Elfriede Jelinek píše, je nádherný, bohatý, ale také šílený.
Jediné, co bych knize vytkla a za co jsem také snížila hodnocení, je právě občas až přílišný zmatek, vír myšlenek, který se ne a ne zastavit a který nakonec sám sebe nakonec pohltí, ale to je nakonec vlastně i to, co mě na knize nejvíc přitahovalo...
Vlastně si nejsem jistá, jak knihu hodnotit. Rozhodně jsem se při čtení ani chvíli nenudila, hlavní postavu jsem si hned oblíbila a moc se mi líbily všechny ty vedlejší zápletky (Hansi, Geraldina, ostatní žáci, učitelé...), které byly uvěřitelné a silné. Ovšem ústřední příběh mi vlastně přišel tak trochu přehnaný. Dialogy Vereny a Olivera byly pro mě občas umělé, což je ale dost možná zapříčiněno překladem. A mým osobním problémem byla jména hlavních postav-Verena Lordová? Oliver Mansfeld? Víc vymyšleně už znít snad ani nemohla.
Naprosto jedinečný styl psaní-dynamický, živý, neustále v pohybu. Přestože příběhy nejsou nijak komplikované, co se děje týče, ani chvilku jsem se nenudila. Slova a věty mi tepaly v mozku, vířily mi v hlavě v šíleném tempu, zahlcovaly mě emocemi a každá další stránka mě nutila číst dál. Vyprávění se mísí s myšlenkami jiných lidí, ,,společnosti´´, ,,ctihodných, slušných občanů´´, kteří nepřemýšlí nad tím, že by pomohli staré ženě s nákupem do schodů, ale ještě jí vynadají do pomalých rašplí, které zdržují ty mladé, perspektivní jedince v jejich každodenním shonu za jejich jistě úžasně smysluplnými činnostmi. Autorka úžasně propojila všechny čtyři části knihy. Čtyři trpitelky (tedy vlastně tři trpitelky a jeden trpitel), čtyři jmenovci Panny Marie. Budiž jim země lehká.
A nesmím zapomenout na dokonalý formát knihy, dobře čitelné písmo a nezvyklou (a úchvatnou) fotografii na obálce knihy. Jednoduše řečeno kniha nakladatelství Fra...