St. Jimmy komentáře u knih

Smutný a tragický, ale strhující příběh ženy, která v touze žít jako hrdinky milostných románů zapomíná na to, co je skutečné a co ne. Svými sny se nechá doslova zabít. A nejen ona…

Flaubert na Paní Bovaryové pracoval pět let, a vsadím se, že po dopsání nelitoval jediné sekundy (i když, jak je známo, každý umělec je svým největším kritikem). Nejde zde ani tak o děj, který je v podstatě přímočarý a bez dramatických zvratů, jako především o psychologii jedné z nejvýraznějších literárních postav. Už jenom její jméno – Ema Bovaryová – vzbuzuje v každém čtenáři určité chvění. Jedni ji nenávidí, druzí ji litují, třetí jí opovrhují, čtvrtí chápou a pátí vše dohromady…

Paní Bovaryová ukazuje, co se s člověkem může stát, pokud se nechá zcela pohltit svými sny a romantickými představami. V tom vidím hlavní kouzlo románu. A také v tom, jak „skutečnou“ a opravdovou osobou byla. V jedné chvíli na zabití, o padesát stran později k politování, ale vždy stoprocentně lidská a uvěřitelná. Netřeba dodávat, že i dnes, po více jak 150 letech od prvního vydání, mnoho lidí následuje jejího příkladu. Což však jen dokazuje, jak nadčasové a stále aktuální dílo Flaubert napsal.

4 28.05.2014

Celkově zajímavý popis osudů hlavních postav, žijící v této pro mě nepříliš atraktivní době. Analogie Kazmara a Bati se povedla, stejně tak vystižení dobové nálady a ducha. I přesto ve mně však kniha nevzbudila chuť přečíst si další díly trilogie.

15.05.2014

Nezbytné věci dokazují, jak obrovskou fantazii pan King má. V jednom románu dokázal vybudovat americké městečko se spletitou sítí vztahů, kterou pomocí „nevinných“ žertíků pana Gaunta naprosto bravurně zamotává, tvaruje a nakonec i trhá. Nad promyšleností a komplexitou plánů hlavní záporné postavy zůstává rozum stát. King také výborně popisuje psychologii hlavních postav, které, ve vidině zisku toužebně žádného předmětu, jsou schopné udělat cokoli. V souvislosti s touto knihou mě napadá krásné české přísloví: „Není všechno zlato, co se třpytí.“

4 15.05.2014

Podivné přátelství herce Jesenia je pozoruhodné dílo, které se však nutně nemusí líbit každému. Mě tedy rozhodně na první pohled nezaujal. Samotný děj se mi zdál poměrně plytký a situace, do kterých se hlavní postavy dostávaly, nezáživné a nudné. Nemohu však hodnotit pouze záporně. Velkým kladem je kontrast povah dvou hlavních protagonistů, který s postupem děje nabývá stále většího, mnohdy až filozofického, významu. Také dlouhé rozhovory obou přátel se mi zdály zajímavé a hluboké. Rozhodně stojí za přečtení.

14.05.2014

Při četbě jsem měl často pocit, že nečtu thriller, ale dokument, popisující boj tajných služeb s drogovými kartely, v závěru připomínající donkichotský boj s větrnými mlýny. Forsyth skutečně zručně popisuje celé to ohromné soukolí, obří mechanismus, zcela skrytý očím běžného občana.
Nicméně nedokážu říct, že jsem při výběru této knihy měl šťastnou ruku. Často jsem se do četby musel nutit, nedokázal jsem se zkrátka začíst. Scházela mi akce, zvraty. Je mi jasné, že každý příběh o akci a zvratech není. Ale zde mi konečný výsledek přišel poměrně suchý a bez výrazu.

1 10.05.2014

Další dílo od jednoho z nejvýraznějších představitelů naturalismu, tentokrát zasazené do prostředí železnice. Příběh ujíždí zběsilou rychlostí vysokorychlostního vlaku, nečekejte zde žádný pomalý, bachratý osobák. Snad ani na moment se mi nestalo, že bych se nudil, i když uznávám, že někomu mohou popisy různých tratí a železničních stanic přijít trochu zdlouhavé a zbytečně podrobné. Zola si zde nádherně pohrál s psychologií několika odlišných postav, které vedou jejich vnitřní démoni ke špatným životním rozhodnutím, či rovnou k vraždám.
Právě tito "démoni" pak z hlavních postav dělají oné lidi-bestie, zmíněné hned v názvu. Asi každému se automaticky vybaví Jakub a jeho tragicky končící vnitřní boj, ale podle mého názoru se tohle tvrzení více či méně dotýká všech. Skvělá kniha od velkého autora, dávám plný počet a doporučuji.

2 07.05.2014

Kniha nepřináší příliš mnoho nových informací, ale od toho tady koneckonců není. Nejhlavnější jsou zde naprosto skvělé fotografie, přičemž mnohé z nich jsem, i přes svůj fanatický zájem o Beatles a Johna Lennona, v životě neviděl.

1 05.05.2014

Dobrá šílenost. I když jsem se snažil držet tempo, tenhle román má neuvěřitelný spád a do toho geniálního víru událostí mě prostě nemilostrdně strhl. Při rozjezdu se postupně seznamujeme se všemi hlavními protagonisty, což je pro mě věc nezvyklá, obával jsem se, jak bude fungovat, ale nakonec to celé dává smysl. Protože po rozjezdu jedeme už rovnou plnou rychlostí a není čas na kecy okolo! Zápletka střídá zápletku, každá postava na události reaguje svým osobitým způsobem, přičemž se všichni navzájem obviňují, do toho mizející porcelánové figurky a ta úchylná rýmovačka... zkrátka bravo, tleskám! Závěr a rozuzlení jsem přečetl s otevřenou pusou.

5 11.04.2014

Asi hodinu po dočtení přemýšlím, jak sesumírovat nějaký smysluplný komentář... zatím mě napadá jenom ohromeně vychrlit: "Sakra, to byla jízda!", ale je to zaprvé vážně neoriginální a zadruhé celkem krátké. No nic, jdeme na to.

V první řadě musím předeslat, že jsem fanouškem deníkové formy, kterou Stoker použil jako prostředek vyprávění tohoto veledíla, které se právem stalo klasikou mezi horory. Jednak je to poměrně originální, ale hlavně se nám díky tomu nabízí jedinečná možnost vidět příběh nejen očima hlavních protagonistů, ale i vedlejších postav. Což také automaticky přidává další rozměr celému románu. S psychologií postav si Stoker vyhrál znamenitě, nicméně občas mi vadila určitá "zženštilost" projevů hlavních mužských hrdinů, kdy jsem si chvílemi připadal, že Mina je z celé party největší chlap... ale to je jen drobná skvrnka na jinak bezchybném díle a jak už tady někteří přede mnou psali, byla jiná doba.
K příběhu a ději se snad ani nebudu vyjadřovat, má to prostě spád a atmosféru, člověk se začte a od knihy se odtrhne teprve až zjistí, že ho bolí oči, protože se venku jaksi setmělo. Tím se vlastně dostávám k druhé drobné výtce, za kterou nemůže přímo román, ale spíše má povaha: nečtěte to před spaním ;).
Končím, dávám plné hodnocení a vracím do knihovny, ať si Draculu může užít někdo další.

14 24.03.2014

Kdepak, tohle nebude pro mě. Poláček zajímavě vykreslil charaktery postav, ale pro mě samotná četba byla k uzoufání nudná. Dočteno pouze silou vůle.

5 15.01.2014

Citová výchova pro mne byla jednou z knih, do kterých se člověk začte a i přesto, že se v některých momentech četby přímo nudí, ji dočte. Těmito momenty myslím především zdlouhavé pasáže o tehdejší politické situaci ve Francii, ve které, přiznávám, nejsem příliš kovaný. Proto ani moje hodnocení čtyřmi hvězdičkami z pěti není zcela přesné. Zklamání mě však ušetřil paralelně probíhající vývoj osobnosti Frédérica (a v podstatě i ostatních postav), který Flaubert popsal vskutku zajímavě a nesmírně poutavě. Citová výchova ve mě tedy zanechala rozporuplný dojem, přesto knihu hodnotím velmi pozitivně.

3 14.01.2014

Ač nejsem největší fanoušek špionážních románů a válečné literatury, musím uznat, že tento román se skutečně podařil. Přestože se převážná část děje odehrává během druhé světové války, nedočkáme se žádných krveprolití, či naturalistických scén – i incident v Prenslu je vylíčen věcně, ale přesto s určitou noblesou. Boydův román také ukazuje, že i pracovníci strategického zpravodajství jsou lidé s určitými instinkty a pocity. Závěrečnou konfrontaci jsem přečetl doslova jedním dechem, což v určitém smyslu platí pro celý román.

01.09.2013

Jako mávnutím kouzelného proutku jsem se rázem vrátil do období vlastního dospívání – i když jsem ročník ´91, tak adolescencí mě provázela právě skvělá a jedinečná hudba The Beatles. Počítejte s tím, že během četby budete mít nejednou silné nutkání si je znovu pustit, protože celý román (a zvlášť jeho druhá část) je skrz na skrz prostoupen oním legendárním duchem doby, souvisejícím s hnutím hippies, experimentováním se vším možným i nemožným a válkou ve Vietnamu. Nelze zde vypíchnout jedinou zápletku, právě změny a vývoj postav je na celém románu tím nejvíce vzrušujícím aspektem.

1 28.07.2013

Pravidla moštárny mi zezačátku moc nejela, nemohl jsem se pořádně začíst a ponořit se do příběhu, v čemž možná hrálo roli blížící se absolutorium. Děj však získal rychlý spád poté, co Homer odcestoval ze St. Cloud’s, po této události mě čtení bavilo mnohem více, než zezačátku. Poslední třetinu jsem přečetl jedním dechem. Rozhodně však musím ocenit propracovanost děje a psychiky postav, kdy je každá postava vykreslena opravdu tak dopodrobna a zdařile, že se v celém románu snad nevyskytuje postava s „plochým“ charakterem. Jen škoda toho začátku.

1 26.06.2013

K četbě této hry mě dohnal poslech podařeného stejnojmenného alba Tomáše Kluse. Předloha tohoto hudebního díla je však neméně inspirativní a hluboká. V rozhovorech je vylíčeno neuvěřitelné množství citů a emocí, Čechov k tomu v podstatě ani nepotřebuje další popisy děje (i když přečíst si Racka v románové formě by bylo nepochybně zajímavé). Samotná metafora racka, prostupující skrz na skrz celým dílem, jen dodává hře na výjimečnosti.

1 21.05.2013

Odkládám knihu a nabývám dojmu, že King se s darem přesvědčivosti prostě už narodil. I při čtení jeho románové prvotiny jde o vysoce sugestivní četbu, od které prostě nelze odejít. Samozřejmě každý autor se postupem času vyvíjí a i King zde není místy tolik elegantní jako v románech, které napsal později. V Carrie to skvěle vynahrazuje svojí originalitou (úryvky z fiktivních dokumentů se jeví jako velmi dobrý nápad) a již zmíněnou přesvědčivostí. Už jen zápletka, do které King připletl drobné, nenápadné nitky na témata „metody a výsledky bigotní katolické výchovy“ a „šikana na školách“, je ve své jednoduchosti úžasná. Pokud do výsledku přičteme ještě šikanovanou dívku, procházející pubertou, navíc obdařenou telekinetickými schopnostmi, máme na světě Carrie.

2 20.05.2013

Soubor hororových povídek, z nichž každá má jiný děj a jiné postavy, ale přesto společný námět. Mocným pojítkem je v tomto případě pomsta, ať už za zločiny spáchané v minulosti, za lži, nebo obyčejná pomsta, pramenící z žárlivosti. Zde narážím na povídku Prodloužení času, kterou shledávám jako nejsilnější. Fascinovalo mě, jak nejlepší přítel může být současně i nenáviděnou osobou, kterou je žárlivec, v touze po vlastním štěstí, schopen zcela zničit. King nemoralizuje, stojí však za to si přečíst doslov. Jestli jste někdy pochybovali o své „normálnosti“, neuklidní vás. Výborná kniha, plná temných příběhů a King ve formě.

4 12.04.2013

Za mě se asi nejedná o nejlepší Kingovu knihu, nicméně musím uznat, že se četla opravdu sama. Začátek se mi nezdál kdovíjak utahaný, naopak si myslím, že pomalejší rozjezd příběhu akorát prospěl. Postavy Ralfa a Lois byly uvěřitelné, navíc mi oba celkem přirostli k srdci – asi proto mi konec přišel tak dojemný. Zbytek díla na přílišný sentiment nevsází, naopak, Nespavost dokáže být pro čtenáře s bujnou fantazií poměrně děsivá (zvláště pak postavy „holohlavých doktůrků“), což dokládá noční můra, která se mi v době četby zdála. Zbytek noci jsem neusnul, takže název knihy perfektně vystihoval můj stav.
Román rozhodně stojí za přečtení, četbu jsem si perfektně užil, ale některé pasáže byly popisovány až zbytečně dopodrobna, i když v nich v podstatě o nic nešlo. To však v celém kontextu vadí jen velmi málo. Jinak velmi dobrá kniha.

2 01.04.2013

Po dlouhé, opravdu dlouhé době, jsem si chtěl dát zase jedno science-fiction. Vybral jsem si tohle a zklamán rozhodně nejsem! Už jenom nápad, že po jaderné válce je lidstvo nuceno žít v metru, je opravdu vynikající. Arťom je sympaťák, není to žádný superman, čas od času udělá pořádnou botu, ale rychle jsem si ho oblíbil a celou knihu jsem mu fandil. Putování po stanicích metra je vylíčeno opravdu bravurně – na každé stanici prakticky něco nového, autor si s popisem zkrátka opravdu vyhrál (což však neznamená, že bych rok 2033 rád strávil někde v metru). Jediná věc, která mi trochu vadila, že toho chvílemi bylo moc – nejdřív fašisté, pak revolucionáři, jehovisté, satanisté, kanibalové... ale to je spíše otázka osobních preferencí a ne chyba autora. Jakékoli drobné šmouhy na tomto díle však smazal konec. Ten totiž předčil jakákoli má očekávání. Super.

1 10.03.2013

Nedostatkem fantazie pan Vonnegut zajisté netrpěl. Některé povídky mají tolik potenciálu, že by z nich mohla být klidně kniha sama o sobě. Navíc jsou psané opravdu čtivě a často nesou za maskou satiry a humoru důležitá poselství. Nejvíce mě dostala téměř orwellovská povídka Harrison Bergeron, kterou pokládám asi za zlatý hřeb této sbírky.

4 16.02.2013