st.me komentáře u knih
Pro mě tohle byla první kniha od Johna Greena, vzala jsem si úmyslně tuhle a ne Hvězdy nám nepřály, ze kterých si kdekdo sedl na zadek jaká to je pecka...to za A a za B číst HNN, když stejně v kostce víte o čem to je a jak to dopadne by mě nebavilo.
Takže k městům. No, jak to říct, tak nějak nechápu celý ten humbuk kolem děl tohoto autora. Knížka mě vůbec nebavila, postavy mi přišly, tady se to přirovnání fakt hodí, papírové. Nereálné, divné, způsobem divně divné, ne roztomile divné. Celý příběh pro mě byla jen slátanina.
Jediné co mě pobavilo bylo růžové tričko s nápisem.
Upřímně, nevím jestli si budu chtít od autora ještě něco přečíst.
Někdo tu psal, že knížka je podobná Ovemu, kterého mám šíleně ráda. Takže po přečtení toho komentáře jsem letěla do knihovny.
No, k Ovemu bych to rozhodně nepřirovnala. U Oveho jsem se smála. Tady ne. Brečela jsem. Několikrát.
Co nemůžu popřít, že od první stránky jsem se nemohla odtrhnout a chtěla vědět, jak to bude pokračovat. Jak to dopadne. Dobře?
Knížka se četla sama, ikdyž její téma nebylo nejveselejší.
Je to pěkná knížka.
Četla jsem v originále hned po tom co jsem si přečetla Street cat named Bob. I tahle knížka se četla sama. James vypráví stylem jaký je mu vlastní. Nečekejte literální veledílo, ale jednoduše psané příběhy.
Zpříjemnila mi chvíle. Má své stálé místo v mé knihovně i srdci.
Knížku jsem nedočetla, nepřišla mi nijak vtipná, jako spíš otravná.
Na tuhle knížku a vlastně autora Jamese Bowena a jeho kocoura mě upozornila mamka asi měsíc před odletem do Londýna. A protože mám ráda kočky, chtěla jsem Boba vidět na vlastní oči.
James a Bob už na ulici prý neúčinkují, tak jsem si dovezla aspoň knížku.
Během jejího čtení jsem se mohla společně s nimi procházet ulicemi Londýna, sledovat jak hrají na ulicích a prodávají časopis.
Knížka je psaná nenáročně, krásně plyne a tak nějak jednoduše bez příkras a kudrlinek popisuje setkání a společný život hlavních hrdinů. Číst ji mě bavilo a hodně.
Jasných 5 hvězd.
Trvalo mi fakt dlouho než jsem tuhle knížku přečetla. Dostala jsem ji jako dárek a její začátek mě zrovna nenadchnul. Ale právě protože to byl dárek, tak jsem ji chtěla přečíst.
Knížka není asi úplně pro mě, už chvilku běám a nějaké informace mám. Myslím, že ji ocení ty, které s během chtějí začít. Ze stejného důvodu se mi moc nelíbil styl knih, popisování okolí a celkově příliš mnoho rušivých informací a málo těch o běhu.
Co mě dotalo asi nejvíc byla hysterie kvůli tomu, že autorce chtěli monitorovat běh, to jsem opravdu nevěřícně kroutila hlavou, řekla bych, že asi stejně jako prodavač v obchodě, kde byla.
Kdybych měla knihu popsat úplně ve zkratce tak to bylo vlastně: přihlásila jsemse na maraton, trénuju, po maratonu válmím šunky, další závod, jsem pozdě s tréninkama, po maratonu si válím šunky a tak dokola.
Na druhou stranu jsem se několkrát od srdce zasmála a naprosto se ztotožňuju s její nechutí k růžové barvě. Jestli tohle čte některý z výrobců dámského sportovního oblečení a doplňků, tak věřte, že ženský vnímají víc barev než jen růžovou, nechtějí být od hlavy k patě v růžové jako bimbas a je nás spousta, kdo růžovou prostě rád nemá (nejsme taková rarita jako Yeti).
Udělala jsem to. Dlouho jsem odolávala a nechtěla jsem ani číst poslední díl ságy, ale nedalo mi to.
Nečetla jsem komentáře na tuhle knížku, které tu už jsou a tak možná budu opakovat co už tady bylo napsáno, ale celou dobu jsem měla pocit, že autorce fest docházel dech a tak to tak nějak splácala dokupy a tradá - poslední díl je tu.
Nebavilo mě to od začátku do konce. Nuda, nuda, prokládaná otravným chvalozpěvem na Tobiase, jak krásně voní a jak líbá a bla bla bla.
Četla jsem knihu od předchozích dílů s dvouletým odstupem a musím říct, že jsem si ani jednoho hrdinu neoblíbila. Když se autorka rozhodla s hrdiny provést to co provedla, moje reakce byly jenom:"Hm."
Jako snad největší pitomost mi přišlo jak Tobias, který z duše nenávidí své rodiče najednou zatouží po matce, kterou nidky neměl a voilá ona se z ní taková stane. No to mě poser na moje holý záda. To jako fakt?
Za mě prostě odpad. A ani mě nehne číst volné pokračování Divergentní povídky. To už autorka fakt jen ždímá prachy z dávno vyčpělé story.
Moje pocity jsou zmatené a smíšené.
Po přečtení poslední věty z epilogu jsem hledala dovětek, kde bude napsáno více. Marně.
Jak už tu někdo v hodnocení psal, kniha není na přečtení na jeden zátah nebo aspoň já si to nedovedu představit. Po přečtení tří stránek máte pocit, že jich máte za sebou alespoň třicet. Tolik informací, detailních popisů vám autor poskytne. Byla jsem snad už za třetinou knihy a měla jsem pocit, že zatím se děj moc nerozjel.
Trochu mě mátlo skákání z jednoho místa děje na jiný, který s příběhem zdánlivě nesouvisel. Ale četla jsem dál a tušila, že všechno spolu bude nějak provázané. Moje tušení bylo správné.
Ikdyž se to může zdát jako výtky knize, nemůžu dát horší hodnocení než 4 hvězdy. Vše je popsané tak, aby se čtenář mohl nejen vžít do děje, ale téměř se dotknout věcí. Po celou dobu jsem doufala v jiný konec. Pro Petera Lakea a Beverly mám svůj konec. :)
Nohy z Jílu. Koupila jsem si je ve čtvrtek. V ten čtvrtek, kdy umřel pan P. Když jsem se to dověděla bylo mi smutno. A taky bylo jasné, co musím udělat. Jít a koupit si další jeho knížku. Večer jsem začala číst.
Příběh znám, ne nazpamět, ale četla jsem ho už. Zase jsem se bavila, jako už tolikrát nad jeho knížkami. Když mi bylo zle, utíkala jsem k jeho knížkám, abych aspoň na chvilku zapoměla na své trápení. Nechala se vtáhnout do Zeměplochy. A když bylo dobře, četla jsem stejně tak. Jeho knihy mě vždycky bavily.
Při čtení téhle jsem přemýšlela, kolikrát jsem se smála nahlas ve vlaku nebo autobusu a bylo mi jedno, že vypadám jako blázen. Kolirát jsem se těšila na další knížku. Na klid po práci, až si sednu a něco si přečtu. A bylo mi krásně a zároveň smutno, že pan P. už další knihy nenapíše.
Děkuju Vám pane P., aniž byste mě znal, dovedl jste mě rozesmát. Děkuju.
Knížka byla přesně taková jak jsem doufala. Byla skvělá. Ove je starý bručoun, který je proti své vůli zatažen do života sousedů a jednoho kocoura. Aniž by si to chtěl připustit, tak je vlastně rád. Nasmála jsem se a pobrečela si. Těším se, až si ji přečtu znova.
Přečteno rychle, vzhledem k velikosti knihy to není až takové překvapení. Příběh a jednotlivé historky v něm mě bavily. Měla jsem chuť se hned vydat do Dublinu a zažít to na vlastní kůži. Jen malá poznámka, Irové mají trojlístek, ne čtyř.
Přečteno rychle, vzhledem k velikosti knihy to není až takové překvapení. Příběh a jednotlivé historky v něm mě bavily. Měla jsem chuť se hned vydat do Dublinu a zažít to na vlastní kůži. Jen malá poznámka, Irové mají trojlístek, ne čtyř.
Psala jsem to už tolikrát, Deaver je můj oblíbený autor. A tenhle díl mě bavil fakt hodně. Jako by se vrátil v psaní a začínal, mělo to spád a stránky mizely samy.
Burton a jeho povídky, básničky. Zvláštní, mrazivé, morbidní. Zkrátka Burton.
Jestli jste někdo bral tuhle knihu do ruky s očekáváním, že tohle fakt nebude dobré, protože Rowlingová uměla "jenom" Pottera, tak jste přesně můj šálek.
Ale není to tak. Děj mě chytil, bavil. Bylo to zkrátka fajn čtení. Přišlo by mi nefér dát o hvězdu míň, jen proto, že je to J.K.Rowling.
Za mě průměr, nebylo to úplně špatné, ale taky to nebyla úplná pecka. Prostě jasnej střed. Chvílema mi to všechno přišlo dost přitažené za vlasy. Ale ruku na srdce, kdyby mě to tak moc nebavilo, tak to ani nedočtu.
Četla jsem Stoletého staříka, takže jsem věděla do čeho jdu. Trochu jsem se bála a trochu těšila, jaká bude další knih.
Tři čtvrtiny mě bavily, bylo to ve stejném stylu jako stařík. Bylo to šláplé. Konec byl ale takový táhlý, nudný. Takže jsem se nakonec těšila na poslední stránku. Škoda, no.
Ale i za ten nic moc konec to u mě m plný počet bodů.
Nebudu se nijak moc rozepisovat. Prostě Deaver. Víc se snad ani psát nemusí.
Hm. Tak by se dal popsat můj dojem z knihy.
Dana Browna mám ráda, začla jsem ho číst ještě před tím, než to byl hit.
Na jeho další knihu jsem se opravdu těšila. Asi tak jako když se těšíte na opravdu skvělý steak, ale dostanete něco mdlýho.
Přesně takový jsem měla pocit po dočtení. Nebylo to špatné, splnilo to účel - zabavilo mě to, ale bylo to takové...mdlé. Nemělo to jiskru jako předtím.
Hm. Tak by se dal popsat můj dojem z knihy.
Dana Browna mám ráda, začla jsem ho číst ještě před tím, než to byl hit.
Na jeho další knihu jsem se opravdu těšila. Asi tak jako když se těšíte na opravdu skvělý steak, ale dostanete něco mdlýho.
Přesně takový jsem měla pocit po dočtení. Nebylo to špatné, splnilo to účel - zabavilo mě to, ale bylo to takové...mdlé. Nemělo to jiskru jako předtím.