Stamby komentáře u knih
Kniha, navzdory svému podtitulu, rozhodně není studií. Do jisté míry sice popisuje Nezvalův život a dílo, ale množství ideologického nánosu zněmožňuje skutečnou analýzu Nezvalova života. Celkově kniha vyznívá jako adorace Strany a Nezvala, kterou se navíc Taufer pokusil navléknout do básnického aranžmá.
Tato kniha je první publikací v edici Kultura & arts management spoluvydáváné s Institutem umění - Divadelním ústavem a je z ní patrné, že se jedná o "první vlaštovku" v odborné debatě ke kulturní politice. Autoři nastiňují hodnotový rámec v němž by se měli tvůrci kulturní politiky pohybovat a usilovat o ono hledání rovnováhy. Některá dilemata jsou bohužel stále ještě na hony vzdálená od reality v ČR.
Při hodnocení je nutno odlišit nesmírný obdiv k osobě G. Steinové od tohoto povídání, které je jistě zajímavé né však více než stránka na wikipedii. Nejedná se tak o kdovíjakou studnici poznání a o čtenářském zážitku hovořit taktéž nemůžu.
Raději sáhnout po knize od Gerty Steinové než po knize o Gertě Steinové.
Autor se dopouští některých přehmatů které v biografiích nesnesu. Tak například zajímavosti z Haškova života prokládá psychologickými soudy a hodnocením doby aniž by jako takové byly podloženy argumenty čímž celá kniha ztrácí na objektivitě.
Radko Pytlík na jednu stranu kritizuje nestrannou adoraci českých literátů, na druhou stranu však přechází bez náležité kritiky Haškovy problémy se zákonem, kdy se měl dopustit i násilí na ženách. To je nutné bezpodmínečně odsoudit a ne zařadit mezi roztomile čtverácké alotrie kterými si Hašek tropil z c.k. polici legraci.
Jinak kniha přináší velké množství poznatků a zajímavostí a především literární hodnocení Švejka v posledních kapitolách je výtečně zpracované.
Fantastická kniha, která dělá čest svému oboru. Historie ve spojení s antropologií a dalšími disciplínami umí být skutečnou vědou.
Diamond popisuje vznik rozdílů mezi lidskými společnosti geografickým determinismem, vypichuje zajímavé příklady a detaily jež ovlivnily vývoj světa tak jak ho dnes známe. Dle mého názoru autor částečně opomíjí efekt motýlích křídel a je možná až příliš ne-západocentrická (což je i vítanou změnou oproti všem ostatním publikacím v tomto oboru).
Knihu je zajímavé doplnit o moderní pohled stejným prizmatem Thomase L. Friedmanna, Svět je plochý.
Důležitá kniha pro chápaní Steinbeckova díla v jeho celé komplexnosti. Zde je tématem výrazně jinde než ve svých vrcholných dílech, ale už zde je možné spatřovat určité typologie postav a především neuvěřitelné vypravěčské schopnosti.
Ačkoliv mě kniha poměrně bavila jsem rád, že se později Steinbeck dostal od tématu člověk a příroda spíše k sociálním otázkám lidské existence.
To že je něco experimentální a snové ještě neznamená, že to nemusí držet pohromadě.
Při čtení první části jsem se jaksi rozkoukával a snažil chytit jakéhokoliv stébla kontinuity, ve druhé části jsem si již vcelku užíval proud obrazů a vizí. Avšak ve třetí části jsem čekal demaskování opakujících se motivů (zrcadlo, provázek, bidet) to bohužel nepřišlo a text se ještě více rozvolnil aniž bych se k "ní" vůbec přiblížil.
Dovedu si představit jak by tomu slušelo nějaké surreálné filmové zpracování, jako novela sice zaujme, ale nepřináší ničehož více.
Ani brilantní vyprávěcí schopnosti J. Londona nezabránili tomu, že mi kniha v prvé polovině téměř nic neříkala...
Ožral jsem se v pěti, ožral jsem se v sedmi, chlastal jsem od patnácti, protože chlastali ostatní a já chtěl být stejně drsnej chlapák...
Nepříliš zajímavé a nepříliš rozumné, jelikož byl, ale styl poutavý četl jsem dál ačkoliv jsem měl z vyprávění hlavně chuť chlastat. Zato v druhé půlce knihy nabírá děj na obrátkách, nepopisuje už námořnická dobrodružství od pitky k pitce, ale snahu mladíka protlouct se životem tváří v tvář sociální nerovnosti.
Když London asi po milionté zmínil Démona alkoholu, došlo mi, že ta kniha vlastně není ani tolik o chlastu samotným. Pití je jen nástrojem proti existenciální tísni a absurditě lidského údělu, a není nástrojem příliš účelným, alespoň z dlouhodobého hlediska ne. Kapitoly 36-38 o čiré logice jsou pak čistý existencialismus ve stylu Sartra či Dostojevského.
Tak jako jsem při čtení první půlky knížky měl chuť něčeho se napít, abych si trochu rozjařil děj, tak ke konci četby už mi pomyšlení na alkohol připomíná Sisyfův balvan, který si všichni tlačíme před sebou a je jen na nás kolik si toho "nabalíme". Možná je to tím, že je právě devět ráno a já ještě nenapsal svojí tisícovku (snad se mi podaří tenhle komentář náležitě natáhnout, abych měl to svoje chlastání náležitě obhájený před sebou samým a před světem).
Je sranda, že americký autor klade Havlův odkaz jako vhodnou obranu proti postupující fašizaci kdy u nás tu pliveme po tom kdo nás tu zvedal z prachu.
Přišlo mi to jako málo, jako malé, tezovité náčrty toho jak každý z nás může bránit nástupu tyranie, ale kniha se má číst podle jejího záměru a jestliže touto knížkou chtěl Snyder upozornit na možná selhání každého z nás, tak účel splnila.
V závěrečném epilogu skvělý argument proti konci dějin dle F. Fukuyami.
TYRANII do škol!
Naivní, prosté a hloupoučké dílko. Stejně jako první lásky...
Rovnat vše co se v člověku hrbí
Nalézt dvě tři karátové básně
Napsat je A napsat je svou krví!
Do básní autor parádně otiskl roční dobu, z některých vyloženě dýchá babí léto, začátek prosince či první jarní slunce. Místy básně smrdí patosem.
+Zámecký park v lysé na začátku prosince, Jako nebe Jako les, Pohyblivý svátek, Zdarma, Vteřiny úprkem
++Asi, Tvé básně jsou možná nic
No tak dočetl jsem to, magořina to jest vskutku veliká. To, že si oba tábory doby minulé v lecčems mohli podat ruku není tak úplně surprise. To, že hlavní hrdina po odchodu ze Svazu rozkládá kapitalismus zevnitř by byl docela čtivej bizár, jen když Edáček je konec konců jen snílek.
"Život sám o sobě je nesmyslný proces. Proto jsem v něm pro sebe vždy hledal vznešené poslání."
Autor na příběh nakupil spousty balastu v podobě probírání milostných eskapád s Jelenou, dílo tak mohlo, (a mělo!) být výrazně kratší.
Za jebání kapitalismu do ucha dávám alespoň o hvězdu navíc!
Když odečtu nebesky krásnýho Edisona tak jsou Básně noci oproti ostatní sbírkám od velmistra Nezvala trochu slabší, ale stále krásné.
No.. fajn čtení, ale když čtenář šáhne po Dostojevském čeká něco docela jiného. Čte se snadno a dobře, na čas zabaví, ale hlubší stopu nezanechá. Větší smysl má možná kniha v kontextu celého díla FMD, jedná se totiž o jeho první práci vydanou po jeho sibiřské internaci.
Nejde o dílo převelice hluboké obsahu, sám autor to předjímá v předmluvě: "Neodvažuji se doufat, že by společnost mého Colase dovedla čtenáře pobavit tak, jak bavila autora."To však neznamená, že by šlo o jakousi prázdnou frašku a o snůšku jihofrancouzských vtipů.
Několikrát jsem se při čtení této knihy rozvzpomněl na skutky velikého Gargantuy, je tak možné že i sám autor viděl svého Colase jako moderního nástupce toho francouzského typu.
Zavádějící je i název českého překladu, pod titulem Dobrý člověk ještě žije očekává čtenář správňáckého hrdinu, který oplývá morálními kvalitami, přitom Colas sám o sobě hovoří: "jaký jsem já mizera, ničema, piják, tulák, žvanil a lenoch....."
Poněkud přesnější název titulu by tedy byl Bodrý člověk ještě žije, nepopírám však větší marketingovou průraznost dnešního názvu.
Více než čtyři hvězdy si dle mého soudu dílko nezaslouží neb jde o odpočinkovou práci Romaina Rollanda. Nakonec si, leč nerad, dovolím tvrdit, že vypravěčský sloh autorův je poněkud suchý a kniha se tak nečte příliš snadno, nebýt krátkého rozsahu bylo by dočíst jí velmi obtížné.
Ač jde o závěť, odkaz básníkův, jde v povětšině básní Villon ve svých celoživotních stopách a píše tak básně buřičské, ale i dojímavě smutné balady.
Lépe uchopitelné s přečtenou biografií autora.
+ 1, 7, 10, 12, 16, 22, 23, 25, 26, 27, 36, 38, 61, Balada proti jazykům pomlouvačným, Epitaf, Balada závěrečná.
Původně jsem se domníval, že je to jedna z knih kterou mi zkazila učitelka literatury tím, že nám kompletně odvyprávěla děj. I proto jsem se této knize tak dlouho vyhýbal. Nakonec jsem ji přečetl jedním dechem a uvědomil jsem si jak moc jsem se mýlil.
Absolut Hemingway, 100%
Jako historicko-politologické publikaci nelze knize nic vytknout. Ocenil jsem především úvahy nad myšlenkou OF a o "revolučnosti" celého procesu.