Stamby komentáře u knih
Už v samotném názvu knihy je prozrazen autorčin postoj k eutanazii čímž, celá kniha ztrácí na mnohostrannosti pohledu. Důvody proč eutanazii odmítnout jsou zde prezentovány silné a dostatečně opodstatněné. Publikace je jistě dobrým vysvětlením proč by naše společnost měla eutanazii odmítat.
Na straně 32 autorka píše: "Naše uvažování o eutanazii by nebylo úplné.....". Celá kapitola o plánu eutanazie v nacistickém Německu byla zajímavá, ale konstatace o neúplnosti uvažování o eutanazii je trochu mimo, vzhledme k tomu, že jsou v celé knize prezentovány jen argumenty PROTI. I přes to, že zastávám podobný názor nemůžu něco takového nazvat úplným uvažováním.
Ocenil jsem příběhy ze života, které pomůžou vykreslit celou otázku lépe než cokoliv jiného.
Komentář prosím, ale jak komentovat natolik důslednou pí**vinu jako je Rozruch v Andénách?
Představme si, že by naše představivost byla sval a pomocí čtení bychom jí mohli posilovat. Poté by toto Vianovo dílko bylo posilováním toho nějtěžšího kalibru. Imaginace čtenářova nezůstane při čtení ani na okamžik v klidu. Vysvětlovat někomu o čem přesně je dějová linie bych si nepřál, ale já sám jsem se smál na každé stránce.
Na příště budu tuto knížečku číst s tužkou v ruce, připraven zaznamenat si největší skvosty Vianových hrátek s jazykem a představivostí.
Pro tentokráte jen ty nejlepší:
20/21 - Sopečná láva by chladla závistí před vzdouvajícím se žárem geniálních myšlenek líhnoucích se v Majorově lbi.
44- "Je z před války" vysvětluje Florence a zvedá sukni aby si mohla upravit punčochu,
"Ještě než Juda Makedonský dobyl Alésii"
45 - Na to se Baron střelhbitě zorientuje a zamíří k hustému mlází, kde několikrát za sebou zneuctí svou družku, načež jí dorazí kulkou z revolveru..
50- Tři mužové naloží přívěsný motor do bárky, dbajíce na to, aby se šroub nedotkl vody a nezrezivěl.
55- Voda byla vlažná jako ňadro nebožky...
58- "Ženy" praví Lůzyhněv, "jsou jako kočky"
"Ano" praví Major, "všechny u toho řvou."
Verše romantismu, to jsou samé lásky, boje a pitky.
Jímavý jazyk autorův to vše krásně vyjadřuje, leč přijde mi, že cit těmito básněmi popisovaný je až příliš jednostraný. Jde jenom o vyjádření smutku, rozervanosti z nešťastné lásky a z nenaplněného osudu, ale co jiného chtít od "zbytečného člověka" ?
+ Koketě; Veselá pitka; Černý šál; Přežil jsem sny, dal sbohem touze; Kalmyčce; K domovským břehům z cizí země
Vážení (budoucí) čtenáři této knihy,
píši vám tento dopis a je mi úzko, neboť jsem dočetl knihu se sociální tématikou a vůbec mě nezasáhla. Varvara Alexejevna je sice chudá a bezbranná, ale její povrchní problémy mě rozčilovaly po celou dobu četby. Za to její přítel Makar je postavou, přinejmenším úsměvnou (měl být?), on sám má problém zajistit si živobytí pro sebe, ale podporuje svojí přítelkyni na které lpí víc než na čemkoliv jiném. Stavba tohoto díla jako celku se mi líbila a dost možná nabízela možnosti kvalitnějšího obsahu. Nebýt to Dostojevskij dám o hvězdu míň. Makarovo líčení jeho chudých sousedů bylo jistě dojemné to je tak, ale vše.
Váš nejvěrnější přítel, Andrej Děvuškin.
Sir Bradley Wiggins, první britský cyklista, jenž zvítězil v nejslavnějším závodě světa. Kniha je jeho zajímavou zpovědí po čas jeho veleúspěšné sezóny 2012. Bradley nám popisuje svojí pouť cyklistickým světem se zaměřením na Tour de France a svůj přerod z problémového závodníka do role šlechtice na kole. Nebyl jsem velkým fanouškem tohoto jezdce, ale po přečtení této knihy na něj mám zcela jiný pohled.
Velkou vypovídající hodnotu o cyklistice tato kniha nemá, příliš zajímavostí ze zákulisí se nedozvíme a pro čtenáře který onu památnou Tour roku 2012 nesledoval musí být velká část knihy dozajista zmatečná. Hodnotná na této knize je autentičnost, která nám dává autora poměrně důvěrně poznat. Část o dopingu a o L. Armstrongovi je pak tím nejupřímnějším vyjádřením k této temné kapitole cyklistiky.
Jsem čtenářem, umělecko-naučnou literaturou doposud nepolíben, tudíž je můj názor na tuto knihu do značné míry omezený. Na druhou stranu o to více dokážu posoudit jak velký naučný efekt pro mě kniha měla.
Kniha je zajímavě zpracována, rozhodně nenudí a neznalému čtenáři poměrně důsledně představí nejvýznamnější představitele impresionismu. Nakolik je kniha odborná a nakolik je to obrázková kniha pro děti posoudit nedokážu, svůj účel však pro mě splnila, dozvěděl jsem se základní informace o velikánech výtvarného umění a navíc jsem potěšil svůj zrak krásnými obrazy světových galerií.
Masaryk staví smysl českých dějin proti německému tlaku na východ (Drang nach osten) a hledá s ním srovnání v Evropě. V první části pokládá rovnítko mezi národností cítění a humanitu, z čehož pak tvrdí: 1. Všichni národové tvoří lidstvo.
2.- Člověk (národové) má dosáhnout ve svém životě čistého člověčenství, mravního ideálu člověka.
Masarykovo národní cítění nemůžeme, ale zaměňovat za (ani umírněný) nacionalismus, Masaryk zdůrazňuje rovnost národů mezi sebou a odmítá existenci jakéhokoliv vyvoleného národa.
V páté části, Velký a malý národ, se autor pokouší nalézt ospravedlnění pro existenci českého národa. Zaobírá se i tím jakou ideu by měl národ vzít jako svou vlastní, čechové by se měli ideově bránit humanitou, Palackým, Kollárem a Borovským, jež jsou ideály humanity a češství.
V svazečku, ale můžeme najít i něco jako prognostický výhled do budoucnosti evropy. Musím uznat, že se Masaryk docela (hodně) netrefil. Myšlenky jsou to jistě pěkné, ale spíše než politické jsou filozofické a ani jedna z reálných politických myšlenek této knihy neobstála v průběhu času.
Kdo lidsky cítí, dobře cítí. Wolker cítil a krásně ( leč bolestně) to vyjádřil.
To, že se sociální tématika lehko zprofanovala pro účely zrůdného režimu je věc druhá, ale jaksi vedlejší.
+ Těžká hodina, Tvář za sklem, Oči (O. Lasákovi), Balada o snu (J. Seifertovi), Sloky, Balada o očích topičových
++ Muž
Tak, po přečtení první kapsy jsem se do té druhé vrhnul po hlavě, čekal jsem další detektivně laděné vyprávění rozličných příběhů. Jaké další překvapení a zvraty mi Čapek ukáže? Nezklamal mě, přesně toho se mi dostalo, ale i něčeho navíc.
V první kapse jsou povídky vyloženě detektivní a jde v nich o šokující zvrat, kteréžto překvapení čtenáře pobaví. Zde ustupuje ona detektivnost do pozadí, povídky jsou stále v kriminálním prostředí, ale jejich závěr bývá nejen překvapující, ale i poučný, každý případ či zážitek pánů vypravěčů zde nese svou vlastní myšlenku. Divil jsem se na jak malém prostoru dokáže Čapek vykreslit zajímavé postavičky nerudovského ražení, každý charakter je jaksi trojrozměrný a opravdový.
Další věcí hodnou opěvování je skladba povídek, povídky z první kapsy jsem četl o volných deseti minutkách, jen tak pro volnou chvíli. Za to povídky svázané až filozofickými myšlenkami jsem bral jedním dechem a každá další povídka byla lepší a lepší.
A závěrem jenom, jazyk. Nevím čím to je, ale čeština autorova nevypráví, ona hladí a jen tak mimoděk s ní autor staví příběh tak poutavý sám o sobě.
Předem bych se Vám pane Čapku chtěl omluvit, že jsem dal této kapse čtyři hvězdy. Moc rád bych toto dílo ohodnotil lépe, leč druhá kapsa byla o kousíček lepší a dát jí šest hvězd je prostě nemožno :(
Tyto povídky se čtou velice lehce, pro dobrou chvilku a zkrátka pro radost z překvapení nad krásným příběhem.
Historie Rusi, očima člověka pro kterého není stěžejní politická příslušnost, ale morální a lidské vlastnosti. Popisuje problémy dnešního Ruska a společnosti vůkol. Životní dráha autora jasně demonstruje jeho snahu o hledání oné správné cesty, naději na její nalezení však pouze naznačuje a nepopisuje jí.
Některé básně jsem chtěl přímo vytesat do kamene jak moc mne zasáhly, jiné jsem pohledem přešel bez většího pozastavení. Zda je to nevyrovnanost děl autorova či problém můj, to nevím.
+ Do mrazu květy vykvetly, Česká ukolébavka, Pršelo celý den, Píseň noci 29. října, Dům smutku, Dům chorých, Portrét revolucionáře romantika, Noc romantikova
++ Dluh chce se platit
Kontrast války a čisté lásky nám dává poznat nejen velikost nezměrného utrpení válečného, ale i krásu a čistotu mladé lásky. Rolland nás v průběhu čtení donutí ztotožnit se nejen se ztraceným Petrem, ale i s Lucií. Jemný a krásný jazyk vypráví děj (pocity? ) velice lehce a plynule, a proto se čte s takovým potěšením.
Má li být Machiavelliho Vladař návodem a voláním po absolutismu, pak Paměti, jsou jeho oslavou. Zajímavé čtení ukazující historické dění, trochu jinýma očima. Možná bych uvítal i trochu rozsáhlejší historický úvod, neboť nejsem toliko erudován v historii evropy 17. století.
Knížka pro děti, která pro vás však časem "zraje" :) Postupem času, čím je člověk starší po ní sahá raději a raději a vidí v ní mnohé další krásy a pravdy. Lze něco vytknout?
Pro mě jako pro studenta je tato kniha vstupenkou do světa politiky a "širšího vnímání historie". Pragmatický návod jak vládnout je krutým/reálným( záleží na úhlu pohledu) obrazem myslitele tolik zidealizované renessance. I přes to jsou některé teorie platné i v dnešní době.
Každý fanoušek seriálového hitu Jak jsem poznal vaši matku se u této knížky pobaví a zasměje. Pobavit všechny, kteří si oblíbili postavu Barneyho Stinsona se jistě podařilo a tak kniha svůj účel splnila. Není to žádný literární skvost, ale ani to nic takového být nemá, jen překlad je místy trochu nešťastný a úplně nekoresponduje s výrazy v seriálu.
W. Smith se mi Řekou bohů nesmazatelně vryl do povědomí jako mistr poutavých příběhů a vyprávění. I bez lásky pro starý Egypt mě příběh otroka Taity naprosto pohltil. Knihu jsem s sebou v létě nosil pořád a hltal stránku za stránkou. Někde jsem pro tuto knihu objevil označení pohádka pro dospělé, což je dle mého názoru označení naprosto přesné a smazává tak i pro mě hlavní vadu na kráse a to zdánlivou, podbízivou dokonalost a všeumělkovatost hlavního hrdiny.
Na doporučení jsem se pustil do této stránky a po prvních cca 5 stránkách jsem byl fascinován. Že by konečně jiný pohled na "židovský problém"? Zobrazení amerického snu a mentality v plné nahotě?
NE...
Takový byl úvod dále však nikoliv. Podle Freuda se autor zasekl ve stádiu fixace na svůj penis. Který se stává v průběhu knihy hlavním hrdinou....
Autor knihy zobrazuje svoje psaní jako vrchol umělecké tvorby. Má duše je natolik málo poetická, že mi závěr přišel jako z jiné knihy .
E. Hilsenrath se snažil okolo hlavního hrdiny vytvořit iluzi přemýšlivého, systémem pohrdajícího žida, který však nemůže být sympatický nikomu ani samotnému autorovi.