stilgar1 komentáře u knih

Už v prvních dvou částech trilogie o školách Duny bylo poznat, že K. J. Andersonovi a B. Herbertovi dochází nápady i dech. V Navigátorech se to projevilo naplno - tolik nesmyslů, nelogičností a iracionality jsem snad v jedné knize ještě nezažil. Dalo by se pochopit, že se s těmito aspekty setkáváme u postav, od kterých se to tak nějak čeká (Manford, Anari atp.), ale že se tak budou chovat všichni (Roderick, Venport, Vor, Valya, Norma (!), Erasmus (!!!)) natolik, že v tom v podstatě toho Manforda překonají, je nepravděpodobné a podle mě i zcestné. Tato trilogie a vlastně i celá hexalogie o džihádu a post-džihádistickém období Impéria je touto části zbytečně pohřbena.

3 08.06.2019

Revoluce! Anarchisticky (a mírně komunisticky) smýšlející Heinlein. To je po konzervativní Hvězdné pěchotě obrovská změna. Jen ta krajně militantní touha po krvi zůstala, ale co, Robert byl prostě vždy tak trochu "zelený mozek". Tady je to navíc ospravedlnitelnější, protože revoluce proudy krve prostě vyžaduje. Protože NIC NENÍ ZADARMO! Samozřejmě kromě Mika, bez něhož by se to celé na 100% nepovedlo.

3 01.09.2017

První pentalogie o Amberu mě ničím výrazněji nenadchla, ale zároveň mě ani příliš nezklamala. Nicméně dokážu pochopit onu slávu, která se s tímto Zelazneho dílem pojí - jde totiž nepochybně o bravurně napsané a originální fantasy. Podle mého názoru ovšem nemůže být pro všechny. Sám totiž nedokážu vstřebat svět, který je spíše než zákony logickými řízen téměř bezvýhradně iracionalitou. Ostatně s jakousi rezignací na ratio přišel autor již v první části pentalogie, ve které položil základy svého světa - v jeho ústředí totiž stojí známé rozlišení na svět skutečně jsoucí - tj. jsoucí jakožto podstata, a na svět povahy čistě akcidentální. Vůdčím motivem onoho světa "podstatného" pak není rozum, ani žádné "ideje", ale spíše pudovost ve formě neustávajícího boje o moc, vedeného nevysvětlitelnou (resp. nevysvětlenou) silou na pozadí, která strhává všechny k tomu, aby se této velké hry osudu účastnili. Pro mně to bohužel znamená, že se i samo dílo snižuje k pouhému (ale skvěle napsanému!) výčtu jednotlivých událostí, bez toho, aby v nich dokázalo udržet určitou kontinuitu, bez které se příběh nemůže obejít...
Poznámka nakonec: Poslední díl je z celé první série tím nejlepším - Corwinův útěk před "pekelnou" bouří je velmi zdařilý a dokázal alespoň částečně vynahradit to, co mi v předchozím chybělo...

3 21.06.2011

Hodnotím-li celek díla, je to výborné - zde však český vydavatel (ERM) mírně přestřelil - z jednotlivých Esejů přeložil jen části, což jim nemůže neubrat na kvalitě... (zdá se mi ovšem, že jsem někde spatřil informaci o tom, že má brzy vyjít nezkrácený český překlad).

3 27.04.2011

Skvěle napsáno a skvěle vymyšleno. Nebýt příšerné volby zakončení, neváhal bych s vyšším hodnocením...

3 20.02.2011

Jak zde v komentáři někteří poznamenávají, na Uthredovi se věk vskutku začíná podepisovat. Nikdo však nedodal, že tomu tak není v tom smyslu, že by mu docházely síly. Už to samozřejmě není ten dvacetiletý mladík, který dokázal srazit k zemi hrůzostrašného Ubbu. Sil má však stále dost na to, aby se vypořádal i s těmi nejlepšími soupeři a stál neohroženě v čele hradby štítů proti desetinásobné početní převaze Dánů, a co víc, je také stále lepší v těch věcech, které sice nevyhrávají osobní souboje, avšak jsou nezbytné pro vítězství v bitvě jako celku. Ony Uthredovy strategické schopnosti, které byly v prvních částech ságy méně znatelné, se s nabývajícími zkušenostmi tohoto válečníka začínají dostávat zřetelněji na povrch, a to v takové míře, že by i ti nejlepší stratégové dějin lidstva obdivně pokyvovali hlavou!
A mě nezbývá nic jiného, než učinit totéž v případě Cornwellova zatím posledního historického románu a přát si, ať nám o osudech Uthreda (snad brzy již) z Bebbanburgu vypráví stále dál!

2 08.10.2014

Slavné a velmi vlivné dílo (spíše ovšem v končinách, v nichž v době vzniku převládala analytická filosofie - u nás tedy poměrně neznámé) amerického představitele deweyovské větve neopragmatismu Richarda Rortyho. Autor se čtenářům s pomocí některých myšlenek svých velkých filosofických učitelů (Dewey, Wittgenstein, Heidegger) a dalších myslitelů (hlavně Gadamer, Quine, Sellars, Davidson) snaží ukázat, že filosofie není taková, jak se nám ji snaží vnutit stoupenci analytické filosofie, a že veškeré jejich snahy jsou pouze historickou událostí, čehož důsledkem je to, že jakékoli pokusy o nalezení Pravdy jsou předem odsouzeny k neúspěchu. Epistemologie, která byla podle Rortyho zhruba v době působení Johna Locka dosazena na trůn filosofie, musí být zbavena svého výsadního postavení, a nahrazena něčím jiným. "Nástupce" je spatřován v Gadamerově hermeneutickém projektu, který si nedělá nárok na reflexi poznání, ale snaží se být spíše prostředníkem mezi mnoha existujícími diskurzy či jazykovými hrami.
Rorty čtenářům vypráví zajímavý "Velký příběh", který zahaluje hávem analyticko-filosofické terminologie, jenž je však ve svém jádru ve všech ostatních aspektech od analytické filosofie zcela odlišný. Kromě všudypřítomného pragmatismu je v díle poměrně silně znatelný vliv mnoha kontinentálních filosofů, včetně těch hlásících se k postmoderně. O to zajímavější je, že se Rorty pouští do tak rozsáhlého podniku a vypráví svůj velký filosofický příběh, což je činnost, která byla mnoha postmoderními filosofy zapovězena. Na druhou stranu, i autor sám se později mnoha svých myšlenek vzdal - nikoliv toho, co prohlašoval o epistemologii, ale toho nejdůležitějšího, tedy konsekvencí, které z jeho odmítnutí epistemologie plynuly, zejména pak onoho nástupnictví hermeneutiky. Přesto se právě tyto jeho myšlenky staly nejvlivnějšími.

2 02.05.2013

Stále mi vrtá hlavou, jak tato útlá knížečka jednoho z tzv. velmistrů žánru SF mohla získat tolik ocenění (např. prestižní cenu Hugo) a všeobecnou proslulost. Nejde mi o to, jakým způsobem je myšlenkově laděna. Naopak, pasáže, v nichž byla popisována a obhajována pozemská fašisticky militantní ideologie, byly napsány excelentně. Přístup, který Heinlein zvolil pro toto vylíčení, měl téměř až klasickou dialogovou formu, což vedlo k tomu, že jsem jakožto čtenář mohl podchytit jednotlivé inference, a tak se díky tomu s jednotlivými diskutujícími postavami přít. Jde mi spíše o to, že scény, které převládají, a které jsou až krajně akční, jsou takřka nečitelné a krajně nudné. Kniha jako celek na mě proto působila nevyrovnaně - akční scény, do kterých se mi nedařilo začíst, byly střídány (někdy ovšem až nevhodně!) skvělými diskusemi o politicko/sociálních problémech, které však velmi rychle končily, a byly opět nahrazeny takřka prázdnou akční nudou. Je však pravdou, že literární žánr akční sci-fi nikdy mé mysli příliš nelahodil.
Mimochodem, naprostým opakem je Verhoevenův pokus o zfilmování. Zdánlivě si ponechává pouze akční rozměr románu, který ovšem dokáže zbavit všech neduhů, které zatěžují knihu. Rozměr intelektuální je však suspendován na úroveň, která není přístupná všem, což zřejmě snižuje celkovou kvalitu filmu. Přesto u mě před knihou téměř jasně vítězí...

2 29.01.2013

Dickova Předposlední pravda je velmi zvláštním dílem, což ovšem není v celku jeho bibliografie nijak ojedinělé. Zpočátku, při vykreslování poměrů panujících ve světě, připomíná mírně Orwellův román 1984 - máme zde nejvyšší vládnoucí třídu, připomínající šlechtu, která vládne prostřednictvím represivních prostředků, v jejichž centru stojí falšování dějin, lživé prezentování přítomného stavu a vykonstruované budoucí prognózy. V ústředí celé té mašinérie dokonce stojí postava připomínající "Velkého bratra" - je to zcela fiktivní "prezident Talbot Yancy", jenž je zjevným paradigmatem "Amerického prezidenta". To vše slouží jasnému účelu - udržení "dělnických mas" ve víře v lepší budoucnost či v jakési vykoupení, které však leží v nedozírných dálkách.
Dick si ovšem uvědomil, že mu pouhá variace na slavné dílo nestačí, a tak velmi brzy změnil směr. Samotný stav světa začíná tvořit pouhé pozadí toho, co se děje několika ústředním osobám. A ukazuje se, že Talbot Yancy není jen pouhou fikcí...
(Mimochodem, ty hrátky s časem v kombinaci s několika paranoidními osobami jsou opravdu úžasné!)

2 14.07.2012

Stanislaw Lem je nepochybně mistrem fantastiky, ačkoliv to dokázal spíše svými romány a povídkami, než tímto rozsáhlým souborem vědecko-filosofických esejů. Je tomu tak nejspíš proto, že jeho díla, pohrávající si s fikcí, si dokázala uchovat i s časovým odstupem plnou míru nadčasovosti, neboť si v nich autor nečiní nárok na jakoukoli exaktnost. V Summě technologické Lem přistupuje k daným problémům zcela jinak. Již na začátku sice připouští, že je i zde zahleděn spíše do budoucnosti, jelikož ho fascinují možné světy, které mohou ze své možnosti přejít neočekávaně v aktualitu, avšak zůstává, jak sám tvrdí, věrný principu "Ockhamovy břitvy", a tak je množina všech možných světů radikálně omezena. I z toho důvodu mohou některé jeho myšlenky působit z dnešního pohledu velmi zastarale - dodávám však, že jsou ovšem tyto myšlenky stále v menšině, a že se tedy Lem projevil jako velmi zdatný futurolog!

Přesto bych toto dílo doporučil minimálně dvěma skupinám lidí. Za prvé těm, kteří mají rádi filosofické úvahy zakládající se na vědeckých poznatcích a pokoušející se je rozvíjet. Za druhé pak těm, kteří mají rádi Lemovy romány a povídky, a kteří chtějí blíže poznat jeho vlastní názory. Pokud se řadíte do obou z těchto skupin, určitě to nebude na škodu...

2 28.06.2012

Na této příručce k politické filosofii 20. století se podílelo mnoho autorů. Proto se nelze divit, že je kvalitativně velmi nestálá. Náhledy na některé myšlenkové proudy jsou sepsány naprosto výborně (Frankfurtská škola, Nové teorie smlouvy, Kritický racionalismus). Jiné jsou ovšem psány velmi nepřehledně (o H. Arendt, O. Spannovi či Leo Straussovi). Tato skutečnost bohužel sráží tento sborník jako celek, neboť nedokáže přinést to, co by čtenář očekával - ucelené pojednání o politickém myšlení 20. století.

2 23.04.2012

První část téhle knihy, ve které Merlin, princ Amberu a Chaosu, prochází mezi stíny bez vědomí jakéhokoli cíle, je tou nejzdlouhavější částí celé série. Měl jsem co dělat, abych se neumořil nudou. Podle mě zatím bezkonkurenčně nejslabší část. Na druhou stranu, ze všech dosavadních je tento díl, přinejmenším tedy ve své druhé polovině, tím nejmetafyzičtějším ze všech, a tak se čtenář konečně dozví alespoň něco o tom, co to vlastně Amber je. Těším se na finální rozuzlení a doufám, že se v něm autor tentokrát vystříhá zbytečností a zaměří se na to podstatné...

2 05.08.2011

Mírně rozvláčné a jazykově dohnáno takřka až k nečitelnosti - otázkou je, zda je to to způsobeno autorem, překladem, nebo tím, že jde o interpretaci Heideggera... ono to nakonec asi ani jinak nešlo...

2 13.03.2011

Zajímavě sestavený sborník historických i soudobých textů, které se dotýkají široké škály problémů točících se kolem jedné filosofické otázky: Existují syntetické soudy a priori? Jen mě mrzí, že jsou některé texty příšerně osekané, čímž je téměř až neúnosně redukovaná jejich čitelnost. Na druhou stranu může sloužit jako "odrazový můstek" - tj. pokud někoho určitý text více zaujme, nepochybně sáhne po celku, do něhož patří.

1 01.11.2013

Dosud nejslabší díl... Miles Vorkosigan přečkal divoký pubertální věk, stal se z něj rozvážný mladý muž a jeho žoldnéřská armáda se rozrostla a stabilizovala. Přesto je zatažen do víru galaktických válečných intrik, jejichž epicentrem je tentokrát (především právě proto, že se tam on zrovna nachází) planeta Země (kterážto má v této době ve všech ostatních ohledech ke slovu "epicentrum" velmi daleko). Tyto intriky jsou ovšem do jisté míry marginální ...v ústředí stojí Milesovy "rodinné" problémy, které se sice vyskytují náhle a s intrikami souvisí, nicméně nejsou tak zajímavé, aby dokázaly poutat mou pozornost po celých cca 300 stran knihy. Trochu mě také mrzí, že autorka nedokázala příliš využít potenciál planety Země, která je v sci-fi literatuře tak často retrospektivně navlékána do hávu "historické tajemnosti" (viz např. Asimovovo dílo :)).

1 23.03.2013

Tři sci-fi povídky o nenávisti, toleranci a lidské spolupráci. Pozornost si zasluhuje zejména první z nich, ve které je žánr sci-fi zatlačen téměř úplně do pozadí detektivního příběhu odehrávajícího se na venkově rodné planety hlavního hrdiny. Naopak nejvíce sci-fi povídkou je ta třetí, ve které se Miles Vorkosigan snaží o "spasitelskou" záchranu lidí z jednoho vězeňského tábora. Druhá povídka je nejakčnější a zároveň i nejslabší, ovšem dokáže zapadnout do konceptu celku díla, který rozhodně nesnižuje.

1 22.03.2013

První díl Vorkosigánské ságy (ovšem pouze dle data vydání, podle časové linie děje je před tímto dílem ještě kniha "Cestou svobody"), ačkoliv jsem jej četl až jako druhý, neboť jsem se mírně nechal zmást odlišnými informacemi z různých zdrojů. Zde na databázi je celá série rozprostřena ve dvou sériích a dalších knihách, které do nich řazeny nejsou, přesto jsou ovšem součástí vyššího celku, a to série, která je běžně nazývána Vorkosiganovou ságou (http://cs.wikipedia.org/wiki/Vorkosigansk%C3%A1_s%C3%A1ga) ... výsledek je podobný, jako např. v případě Asimovova fiktivního univerza Nadace, do něhož taktéž patří sérií více, čímž je utvářena jakási meta-série, se kterou se zde ovšem zřejmě nepočítá.
Ale nyní již k samotné knize. Jakožto iniciační text rozsáhlého celku je toto dílo až neskutečně dokonalé. V žánru science fiction se lze jen málokdy setkat s barvitostí děje, kterou oplývají Cáry cti. Autorka umně střídá rozličné žánry, od romantiky, přes dobrodružnou literaturu, různé subžánry science fiction, až po psychologický thriller a horor. Přesto to nějakým zázračným způsobem drží parádně pohromadě a výsledek je skvělý.

1 18.02.2013

Ačkoliv se Fitzgeraldův Velký Gatsby umístil na druhém místě ve známém žebříčku Modern Library (http://www.modernlibrary.com/top-100/100-best-novels/), mě osobně jeho poselství silně minulo. Jak je tedy možné, že se umístil tak vysoko? A jak je možné, že tomuto umístění vůbec neodpovídá hodnocení uživatelů této Databáze knih? Vysvětlení je podle mě jednoduché - plyne z toho, že se jedná o žebříček americký. Odráží tedy jiné čtenářské preference, než s jakými se můžeme setkat v českých končinách.

To však není jediným problémem. Ve zmíněném žebříčku se nachází spousta knih, které dokážou velmi zaujmout i čtenáře ne-amerického, a které mají zde na databázi odpovídající hodnocení (příkladem může být kniha umístěna na prvním místě - Joyceův Odysseus ...kniha, který je až diametrálně odlišná od Gatsbyho). U Gatsbyho jde ovšem o něco zcela jiného. Oproti jiným knihám v tomto žebříčku totiž odráží typické rysy americké společnosti, resp. typické rysy americké společnosti první čtvrtiny dvacátého století. Kdyby Fitzgerald zůstal pouze u toho, mohl by být Gatsby ještě sympatický. On však nepůsobí nestranně, ale tyto rysy naopak oslavuje. Velký Gatsby proto působí jako nemístné zveličování a oslavování tzv. "Amerického snu", přičemž se tváří, jako by se jednalo o jediný relevantní sen. Fitzgerald se proto ani nesnaží jakýkoli jiný zmínit. Celý lidský život je tak redukován na pachtění se za jeho naplněním, což je pro mě (a nejen pro mě) naprosto nepřijatelné.

Jsem nesmírně rád, že je naše myšlení stále natolik odlišné, že takovou oslavu nepřijmeme (ačkoliv se domnívám, že některá různě dlouhá období ve dvacátém století u nás přetékala vírou v tentýž sen).

Dodatek (z 25. 8. 2012): Po zhlédnutí Cukorova filmu Holiday (1938) ve mně pocit nechuti k dílu Velký Gatsby ještě vzrostl. Mám pocit, jako by byl tento film úmyslně vytvořen v kontrastu ke Gatsbymu, a to ve své kritice "amerického snu" a také jeho zastánců, jejichž snaha vše redukovat na tento "sen" může být pro mnohé až krajně zničující. Takže doporučuji! :-)

1 19.08.2012

První část, nazvaná "Postmoderno vysvětlované dětem", je souborem autorovy soukromé korespondence, kterou vedl se svými známými o problému postmodernismu. Jde jistě o tu zajímavější a čtivější část. Druhý text, nazvaný "Postmoderní situace", je mnohem méně čtivý, ovšem to je způsobeno tím, že jde o text odborný, opatřený neuvěřitelně dlouhým poznámkovým aparátem. Nicméně, také nejde o text psaný za úmyslem publikace. Šlo pouze o zprávu, kterou Lyotard napsal vlastně na zakázku :-) Hodnotit toto dílo jako celek je velmi obtížné. Pokud jde o styl psaní, kterým se zde autor prezentuje, jistě by si zasloužil hodnocení horší. Ovšem zůstává zde fakt, že si nejsem jistý, nakolik onu nečitelnost způsobil překlad, a tak se v této věci budu snažit být ohleduplný. Hodnotit další formální aspekty, jako je např. neuvěřitelná zdlouhavost textu, je už snazší. Nicméně se domnívám, že obsah zde v jistém smyslu převýšil mnohé formální nedostatky. Rozhodně stojí za přečtení, pokud chcete vědět, jak ono "postmoderno" chápe jeden z mnoha stoupenců (a v podstatě zakladatel) tohoto "směru" :)

1 27.10.2011

Něco mezi Star Trekem (hlavní postava v průběhu románu začne v mnohém stále více připomínat kapitána J. T. Kirka. Je to ovšem Kirk velmi klingonský (především ve svém bojovém nadšení). A navíc je v několika aspektech naprosto anti-kirkovský (vezměte si z toho, co chcete :-) )), světem Nadace Isaaca Asimova (zejména v posedlosti vykreslení komplikovaných meziplanetárních vztahů, ale také v tom, že celý známý vesmír zřejmě obývají pouze lidé) a Star Wars (hlavně ve snaze o držení se toho druhu romantiky, pro kterou je tak známá originální trilogie). A přesto jde o dílo velmi originální. Doufám, že mě další části chytnou ještě více... vždyť není známá žádná jiná literární sci-fi série, která by se mohla pyšnit takovým množstvím literárních cen.

08.02.2013