stju komentáře u knih

Nechci opakovat to, co už tu zaznělo, takže souhlasím s komentujícími, které kniha zaujala. Mně osobně se zpočátku zdála moc zdlouhavá, ale postupně jsem se nemohla od čtení odtrhnout, jen abych už konečně věděla, jak vše dopadne. Pachatele jsem sice od počátku tipovala, ale rozhodně jsem neodhalila motiv.
Trochu problém jsem měla, jako mám já téměř vždy u severských autorů, se jmény, která se mi pletla :-).
A když jsem u těch jmen... Všichni tu samozřejmě znáte původ pseudonymu, který si autorská dvojice zvolila, ale jako perličku mám otázku. Všimli jste si, že právě příjmení "Larsson" se v knize objevuje hned třikrát?
1. Anja Larssonová - kolegyně
2. Emilie Larssonová - oběť
3. a také nápis "Larssonova masna a uzenářství"
A pro úplnost, jedna z účastnic spiritistických večerů se jmenuje Violet Larsenová. Pokud někdo našel ještě někoho, budu ráda, když dá vědět :-)!

8 18.10.2021

Knihu jsem četla kdysi, asi tak před čtyřiceti lety, matně jsem si pamatovala obsah, ale spíš mi zůstal v mysli pocit, který jsem z příběhu měla. Musím přiznat, že tenkrát by bylo moje hodnocení příznivější, asi to je tím, že jsem v té době měla ve velké oblibě spisovatelky jako Austenovou, sestry Bronteovy, ale i Němcovou, Jiráska a hlavně já jsem byla přece jen "jiná " a především mladá :-), stejně jako hlavní hrdinka.
Rozumím tomu, že ve své době byl tento román významným dílem - dramatický příběh, působivé líčení atmosféry, utajený zločin a další romantické atributy, které musí čtenáře zaujmout. Jenže nyní už nějak nerozumím a nejde mi se ztotožnit s hlavní hrdinkou. Připadá mi taková moc nijaká a naivní, takže mi k ní vůbec nesedí to náhlé rozhodnutí změnit ze dne na den diametrálně svůj život a po té změně zase si dál žít ten svůj ustrašený, submisivní život jen v jiných kulisách. A nakonec, kdy se zdá, že dospěla, nechová se jako zklamané děcko, ale jako dospělá partnerka, to "zabije" a cituji: "Já mám žízeň,: zakňourala jsem." na předposlední stránce.
Takže knihu ke čtení určitě doporučuji, ale už si z ní, snad díky věku, snad díky současné době, nedokážu odnést TEN POCIT jako kdysi.
Na závěr musím ještě doplnit, že kniha v novém vydání z roku 2011 má velmi vydařený přebal od Daniely Benešové.

3 26.09.2021

Nejsem si jistá, jestli tato kniha bude patřit k těm, ke kterým se opakovaně budu vracet, tak moc mě asi nezaujala, ale rozhodně jí nelze upřít, že mě přivedla k zamyšlení.
1. Autorka trpkou první zkušenost hlavní hrdinky s muži podává tak autenticky, že není pochyb o tom, že čerpá z osobního prožitku, bohužel včetně jeho zpracování - stud, strach, obviňování sebe samé, popírání a také nulová pomoc nebo pochopení blízkých.
2. V druhé části knihy mě opravdu zaujal Sářin pobyt v psychoterapeutickém kurzu pod sopkou Stromboli. Trošku mám zkušenost s podobnou aktivitou, takže mi líčení Sářina prožívání, pocitů, ale i vnímání "gurua" Jense připadalo zajímavé a i hodně pravdivé.

4 17.09.2021

Už dlouho jsem nečetla knihu s podobným příběhem, takže bych své hodnocení rozdělila do dvou rovin:
1. V současné době, kdy řešíme problém covidu, migrace, případně klimatických změn doprovázených záplavami nebo dokonce tornády se musím zamyslet nad tím, jak by se každý z nás v podobně nečekaných a hlavně nepředvídatelných situacích zachoval. A nejen to, jak by se s případnými důsledky svého chování vyrovnal.
2. K příběhu - velmi mě zaujal, ale závěr mi přišel nějak překombinovaný, trošku až "do červena", tak aby všichni došli svému štěstí. Jen miminka Paula mi bylo líto...

2 16.07.2021

Když jsem se začetla do povídek Antonína (Zdeňka mladšího) Jirotky, okamžitě se mi vybavily pocity, které jsem vždycky měla při čtení brožovaných knížek, které jsem si dříve kupovala do vlaku nebo autobusu, aby cesta lépe utíkala, případně na dovolenou. Nechci autorovu tvorbu vůbec zlehčovat, naopak velmi oceňuji, že povídky rozhodně nejsou podle jedné šablony: některé jsou vážné, k zamyšlení, jiné humorné, případně nepředvídatelné s nádechem mystiky nebo úplně klasické krimi, ale vždy zaujmou a pobaví. Navic náročnější čtenář v povídkách najde i odkazy na díla i autory klasické literatury, které autora zjevně ovlivnily. Takže za mne - v této době jako čtení na dovolenou rozhodně doporučuji.

16.07.2021

Musím přiznat, že zpočátku jsem se v příběhu docela ztrácela - v čase, v postavách. V momentě, kdy do děje vstoupila Mary se svojí zpovědí, se to změnilo a osudy tří "Robertových žen" mi začaly dávat smysl. Na rozdíl od některých níže komentujících, jsem důvod Robertova činu sama neodhalila, takže setkávání s dalšími zainteresovanými postavami mi postupně odhalovalo tajemství obrazu, kterým příběh vlastně začal.
V knize jsem velmi obdivovala, jak autorka dokázala vykreslit vzhled, povahu, názory, jednání všech tří žen, které spojovalo jedno: malířství a Robert. Přestože byly tak rozdílné, dokázala jsem si je představit a všechny jsem si oblíbila.
Nejvíc mě ale v knize zaujalo barvité a tak výstižné popisování obrazů, že člověk má při čtení chuť si sednout a pokusit se alespoň zlomek té krásy sám namalovat (nebo ještě více, moci přímo jako Mary malovat pod vedením Roberta nebo jako Béatrice spolu s Olivierem) :-).
Kromě toho jsem pochopitelně skutečná díla, malíře, místa, která autorka ve své knize zmiňovala, vyhledávala na internetu.
Jediné, co mi připadalo spíš násilně vložené, bylo těhotenství Mary, dělalo to na mne dojem takové nucené paralely Béatrice + Olivier a Mary + Marlow.
Na závěr jsem si pak znovu přečetla úvodní popis obrazu, kterému jsem na začátku nerozuměla, po přečtení jsem pochopila jeho obsah a tím se vlastně příběh i pro mne uzavřel.

3 27.05.2021

K obsahu knihy, tedy k tomu, co díky " výchově" svého otce, musela prožít malá Maude, se nechci vracet, zasáhne stejně každého, kdo tuto knihu otevře. Chtěla bych raději vyjádřit svůj nesmírný obdiv k tříleté holčičce, která přes všechno, co zažila, dokázala dospět do autorky knihy, jak sama říká "učebnice přežití", kterou chce pomoci všem podobně nešťastným bytostem, jakou byla ona sama. Jsem ráda za ten minulý čas a z celého srdce jí přeji, že díky své síle a pomoci cizích lidí, může ona být normální manželkou a hlavně matkou svým dětem. O to víc je mi líto její vlastní matky, která je stejnou obětí Luise Didiera, jako byla ona sama. A také jsem šťastná, že jsou mezi námi lidé, jako je pan Molin, který v závěru knihy říká : "My dva, moje malá Maude, jsme se uměli dostat z mnohem složitějších situací, ne?"
A co musím zopakovat z mnoha předešlých komentářů - Ano, po přečtení knihy je její obálka skutečně děsivá.

6 25.05.2021

Na přebalu knihy je uvedeno, cituji: "...autorčiny fejetony vycházejí knižně prostě proto, že si o to čtenáři a čtenářky začali psát. Aby je měli pohromadě." Takže kniha osloví určitě především výše jmenované.
Mně osobně přišly některé autorčiny postřehy a názory vtipné a zajímavé, některé méně, s některými jsem se docela ztotožnila, s některými vůbec. Nejistá si jsem u kritiky v komentáři "jesie", která zmiňuje autorčin benevolentní vztah k pedofilům. Také jsem si toho všimla, ale nevím, zda jsem se na ně cíleně nezaměřila, protože komentář jsem četla dříve...
Já osobně času nad fejetony nelituji, ale znovu se ke knize už nejspíš nevrátím. Mluvím však jen za sebe a jak už jsem na začátku uvedla, myslím, že své čtenáře si kniha najde.

1 01.05.2021

Kdybych byla teta Kateřina, nejspíš bych spolu s Hermanem Melville pronesla: "Je lepší selhat v originalitě, než uspět v napodobování."
Ačkoliv nepatřím ke skalním fanouškům originálního Saturnina, považuji ho za Jirotkovo milé, humorné, inteligentní pohlazení na duši, plné ztřeštěností, které nenudí, naopak často vyvolá úsměv a nepostrádá příběh.
Z pokračování Saturnina mám pocit, jakoby Miroslav Macek urputně na sebe vršil co nejvíc humorných situací, výroků, duchaplných debat, které prokládá nějakou směšnou událostí, nejčastěji klaunskou nehodou. Pokračování, které absenci příběhu kompenzuje použitím tak květnatého jazyka plného shodných i neshodných větných členů, až se v nich čtenář ztrácí.
Protože i v této knize srší citáty teta Kateřina, skončím opět citátem, tentokrát od PANA spisovatele Bohumila Hrabala: "Pořádná kniha není pro to, aby čtenář líp usnul, ale aby vyskočil z postele a rovnou v podvlékačkách běžel panu spisovateli naplácat držku..."
Bohužel, kvůli této knize bych z postele opravdu nevyskočila ...

13 07.04.2021

Musím se přiznat, že asi díky autorovu jménu a přečteným recenzích, jsem měla dost velká očekávání, která bohužel kniha nakonec nenaplnila.
Nějak jsem se nedokázala vžít do myšlenek a chování hlavních hrdinů, kteří na mne osobně působili téměř jako dva "outsiders", kteří vlastně využívají jeden druhého. Nedokázala jsem soucítit se stárnoucí Alexandrou, která se neumí vyrovnat se ztrátou mládí, krásy, slávy a řešení hledá ve vztahu=využívání mladíků typu Chance. A oni ji naopak využívají kvůli jejímu vlivu, slávě a penězům. Chance tak chce získat zpět ztracenou lásku, navzdory tomu, jak jí ublížil a nechápe, že stejně jako on, se změnil i svět kolem něho. Navíc oba dva při hledání "ztraceného času" využívají na můj vkus až příliš alkoholu, drog, intrik a násilí.
Takže nakonec zavírám knihu spíš zklamaná.

06.04.2021

Navzdory tomu, že byl osud členů rodiny Bronteových z dnešního pohledu většinou smutný, až tragický a jejich životní příběh probíhal v pochmurných kulisách studených vřesovišť a neméně studeného vikářství, mám po přečtení knihy takový milý nebo spíš hřejivý pocit. Nejspíš to bude tím, že jsem se díky této knize setkala s mnoha předobrazy budoucích postav, míst a situací, které tak důvěrně znám z románů sester B.. Připadalo mi, jako bych se probírala stránkami jejich knih, které mám opravdu ráda. Je obdivuhodné, jak svou znalostí známých, ale i nedávno objevených pramenů o životě rodiny B. a také osobní návštěvou míst, kde rodina žila, tento pocit autorka dokázala do své knihy vtisknout.

13 03.04.2021

Jako spousta čtenářů jsem byla nadšena prvním dílem Šikmého kostela a musím dodat, že čekání na díl druhý mi v tomto čase velmi smysluplně vyplnil na Fb Hradecký slunovrat moderovanou besedou s Karin Lednickou "O Šikmém kostele ze šikmého kostela". Účastnil se jí i karvinský farář Przemyslaw Trazsyk přímo od svatého Petra z Alkantary. Sice už nejde autorce pokládat dotazy, ale těm z Vás, které autorka svou tvorbou oslovila a v únoru živě besedu nesledovali, doporučuji.
Co říct po přečtení druhého dílu...
Pokračování kroniky jsem opravdu vnímala jako netrpělivě očekávané setkání se starými, důvěrně známými přáteli, kteří mají své lepší i horší stránky, tak jako my všichni. Zase jsem s nimi prožívala jejich osudy..., ale dál bych vlastně jen opakovala mnohé, co už tu v komentářích zaznělo. Takže za všechny bych jen souhlasně přitakala komentujícím "rumova_kulicka", "betička", "lenka31" a mnoha dalším.
Na závěr jen pro zajímavost - učebnici pro prvňáčky "Poupata", která je na fotografii v příloze, doma mám, tak jsem si na straně 81 toho "mravenečka" vyhledala.
A úplně nakonec, veliké přání do třetího dílu, na který se moc těším - Ať se Tomaszka podaří Anušce vypátrat!

20 21.03.2021

Osud hlavních postav Maribeth a Tommyho mě zaujal, přiznám, místy i dost dojal, asi má na tom podíl i současná doba...
Nicméně mi charaktery většiny postav přišly až moc "černobílé", buď byl někdo hodný až moc nebo naopak zlý, nic mezi tím. Jak už tu zaznělo, dost vykonstruovaně vyznívá i zápletka. Nějak si nedovedu představit, že by jedni rodiče 16tiletých dětí (mimochodem obě na svůj věk nebývale vyzrálé) jednali jednoznačně tak negativně a druzí by se k řešení problémů postavili okamžitě tak bez pochyb vstřícně, a obětavě. Ale to může být opravdu jen můj pocit... jinak knihu, pro chvíle odpočinku, ke čtení doporučuji.

3 18.02.2021

K této knize jsem se dostala trochou kuriózním způsobem. Už hodně dávno jsem vilu Tugendhat objevila díky antologii science fiction "Návrat na planetu Zemi", konkrétně v povídce Jaroslava Štěpaníka. Takže ačkoliv bydlím na jiném konci republiky, zajímala jsem se od té doby o vše, co se osudu domu a jeho obyvatel týkalo. Takže když jsem si měla vybrat vánoční dárek - knihu, volba byla jasná. A věřte, že nelituji.
Je skvělé, že také britského spisovatele tato vila inspirovala k napsání románu o této úžasné stavbě. Všechny její proměny: nejdříve splněný sen talentovaného architekta a harmonický domov rodiny, dále nacistická laboratoř, potom útočiště "osvoboditelů", tělocvična pro nemocné děti a nakonec muzeum...
Díky autorově fikci, která se opírá i o skutečnou historii, zvraty ve svém osudu nezažila jen vila, ale všichni, kteří s ní byli spojeni. Sledovat jejich životy, nečekaná rozčarování z jednání blízkých osob, změny v prožívání zásadních situací, které jejich osudy ovlivnily a nakonec smíření a návrat do vily. To vše v knize najdeme a ještě navíc autorovo působivé líčení pocitů, jaké dům ve svých obyvatelích nebo návštěvnících dokáže vyvolat, je naprosto fascinující.

15 16.01.2021

Vzhledem k tomu, že mám ráda nejen ságy, ale romány typu rodinné kroniky, tak jsem si "Šikmý kostel", přestože osudy jeho postav jsou v naprosté většině z dnešního pohledu smutné a často i tragické, opravdu užila. Román mi nabídl to, co od kroniky očekávám - pravdivě a uvěřitelně podané charaktery postav i jejich jednání, příběhy z jejich běžného života s mnoha strastmi a bohužel, jen drobnými radostmi. O to víc však obdivuji u většiny z nich to, že jsou přesto schopny čelit a vyrovnat se s těžkým životem, hledat na něm to pozitivní, věřit vlastnímu rozumu a nehledět vždy jen na to, "co tomu řeknou lidé ", ale jednat podle svého nejlepšího svědomí. A že v mnoha situacích to rozhodování bylo v těch dobách mnohem složitější, než by bylo dnes.
Velmi mě zaujal i doslov, nejen že některé skutečnosti, které jsou známé místním, nám ostatním srozumitelně autorka "dovysvětlila", ale pochopila jsem z něho, proč román působí tak autenticky. Z autorčiných slov přímo dýchá vztah k historii kraje, o kterém my "odjinud" máme jiné nebo žádné představy. A to je nejspíš příčinou úspěchu této knihu u nás, čtenářů.

24 02.01.2021

Moje pocity z knihy jsou... zábavná, vtipná, přesvědčivá, místy překvapivá.
Po dost tradičním úvodu pokračuje příběh spíše netradičně formou dopisů, novinových článků i filmového scénáře. Líbil se mi způsob, jak autor dokázal podávat jednotlivé postavy tak, aby vynikly rozdíly charakterů v popisu jejich chování, jednání, řeči, ale především v myšlenkách. Nejvíc mě to zaujalo v případě Philipa, který vymýšlel způsob, jak oznámit Hilary svoji nevěru - bylo to až dojemné.
Takže bych knihu doporučila tomu, kdo se chce pobavit, má rád Jane Austenovou a nevadí mu, že si závěr příběhu musí sám domyslet.

5 19.11.2020

Hodnotím jako takové odpočinkové, nepříliš náročné čtení. Nechci, aby to vyznělo až tak kriticky, příběh zaujme, má spád, "hezky" se čte..., ale všichni se průběžně polepší a nechybí skoro pohádkový konec "pak byla svatba a žili šťastně až do smrti".

1 06.11.2020

Ráda jsem se vrátila k příběhu Jitky, kterou jako mnozí, znám z televize, kdy jsem byla přibližně v jejím věku. Takže i dnes jsem jí fandila při statečném "boji" s mindráky, se starostmi s láskou i dalšími holčičími problémy. Za mne tedy pohodový, nostalgický návrat ke známému příběhu a dodatečně i pozitivní hodnocení těm, kteří nás s Jitkou a jejím osudem seznámili v televizi. Povedlo se Stanislavu Rudolfovi, ale i jim, což není vždy pravidlem.

12 28.10.2020

Knihu z mého pohledu vnímám jako nostalgické, příjemné připomenutí pro ty, kteří viděli televizní seriál. Kniha i filmové zpracování se, podle mého názoru, minimálně liší a to myslím nejen v obsahu, ale i v kvalitě. Těžko mohu posoudit hodnocení knihy od někoho, kdo seriál neviděl, takže se jen domnívám, že by příběh asi víc oslovil toho čtenáře, kterému je prostředí tehdejšího učňovského školství blízké a má s ním osobní zkušenost. Protože to není můj případ, doporučuji knihu pro vcelku příjemné, ne příliš náročné, spíše odpočinkové čtení.

5 28.10.2020

Knihu mám doma už dlouho, sestra se kdysi zbavovala knih. Dobře jsem si z dětství pamatovala filmové zpracování, tak jsem si ji vzala a došlo na ni až teď.
Hodně mě zaujala první část, vlastně do smrti Martina Pichandy. To jsem se úplně do příběhu vžila, sledovala osudy, radosti, smutky členů rodiny i ostatních sousedů. Bavilo mé prožívat jejich vztahy, řešit problémy z naprosto běžného života té doby. Připadala jsem si, jako bych četla rodinnou kroniku napsanou krásným stylem Pavla Jaroše. Jenže pak se v té rodinné sáze něco změnilo. Ne, že by další pokračování nebylo zajímavé, ale už to nebylo nějak ono... ubylo líčení běžného života celé rodiny (to mi připadá, že spíš probíhalo v pozadí příběhu a nějak zrychleně) a přibylo řešení politických problémů. Samozřejmě, patřilo to k té době, ale z mého pohledu, to příběhu vzalo na čtivosti.

2 28.10.2020