stju komentáře u knih

Když čtu předešlé komentáře, zjišťuji, že mé pocity z právě dočtené knihy Vlaďky Sacké jsou od většiny dost odlišné. Možná to bude i informací, která mě ke čtení zlákala - cituji z knihy: "Zdrojem inspirace se autorce stal několikaměsíční pobyt ve Vietnamu, který jí natolik učaroval, že zde zasadila celý příběh."
Mně totiž celý ten příběh připadal, i přes trochu urputnou snahu o atraktivní zápletku, takový nijaký a v epilogu ještě vylepšený radostnou novinkou... Ale co mi hlavně chybělo a na co jsem se těšila - TA atmosféra Vietnamu, která měla autorce učarovat. Nakonec jsem z ní zaznamenala jen ustavičné vedro, vlhko a hluk... Celkem pominu, že hlavní postava, na můj vkus až příliš často, prokazovala svůj originální smysl pro humor vtipnými hláškami nejčastěji o "oprsklých lázeňských veverkách" nebo se "opocovala až na zadku". Ale musím se přiznat, že mi úplně "rvalo uši (oči?)" sloveso CHCU/NECHCU. Nemám vůbec nic proti dialektům, naopak zrovna ostravský je mi velmi příjemný, ale proč, proboha, tak mluvili všichni? Chápu ještě u Anety, pocházela z Karviné, ale proč i Pražačka?
Takže za mne - velmi lákavá obálka, která kromě již výše uvedeného očekávání, byla důvodem, proč jsem po knize sáhla, jinak spíš zklamání.

5 30.10.2022

Poměrně brzy, když jsem se do knihy pustila, jsem zjistila, že jsem tentokrát neměla při výběru úplně šťastnou ruku. Nejspíš nejsem ta správná věková kategorie, kterou by tato kniha oslovila. Já sama bych ji asi zařadila mezi "young adult" literaturu.
Výběr byl můj problém, ale ani tak mi neseděl styl autorčina psaní, připadal mi takový příliš jednoduchý, stejně jako vykreslení postav - ploché, bez života. Nechci být xenofobní, ale i ten Adrianův původ mi přijde trochu prvoplánový. Bohužel se ta trochu urputná snaha o "zajímavost" týká celého příběhu, včetně až "odbytě" působícího závěru, což tu už několikrát zaznělo.
Podle mého názoru, knize neprospěl ani překlad Marcely Kohoutové do češtiny. Zdál se mi takový toporný, místy působil až "nečesky", včetně chyb, kdy se jednou chlapec jmenoval Čierník a podruhé Černík...
A jen můj dojem na závěr - Adrián oslovoval a mluvil o babičce jako o babce. Připadá mi, že v češtině toto oslovení působí jinak než ve slovenštině. Ale to je opravdu jen můj názor, mohu se plést, protože jako Češce mi ten "cit" pro jiný jazyk nutně chybí.

2 24.10.2022

Původně jsem si myslela, že v knize budou izolované povídky, ale ono ne, šlo o postupné poznávání života jedné rodiny, takže vlastně - moje oblíbená rodinná kronika/sága :-).
Také dobře znám Terezín, proto jsem si v povídce "Skrz slzy se usmívám" leccos dokázala lépe představit. Navíc mě tato kapitola, která byla v podstatě deníkem Hilde Schillerové, opravdu hodně zaujala. Co ale na knize nejvíc obdivuji je to, jak autorka dokázala přizpůsobit svůj styl podle doby, kterou rodina aktuálně prožívala. Za mne to bylo nejvíc patrné u kapitoly "Rodina" a "Nový svět".
Trochu mi tato kniha tím, jak čtenářům přibližuje téma holocaustu, připomíná "Hanu" Aleny Mornštajnové, tedy opravdu konkrétní příběh jedné rodiny.
Podle mého názoru, knize na působivosti určitě přidaly i fotografie - koláže u jednotlivých kapitol, opravdu mě zaujaly.

10 16.10.2022

Protože jsem sama měla povolání, které bylo, mnohdy bez znalosti věci, definováno jako "poslání", tak mě na knize nejvíc zaujalo, jak autorka prezentovala "práci" psychologa Jiřího Landy. Na konkrétních případech je zřejmé, jak se svému povolání věnoval opravdu podle svého nejlepšího svědomí, ale přesto byl často vyčerpaný, jeho rozhodování ovlivňovaly osobní pocity, ale musel jednat profesionálně, přesto nebyl robot - byl člověk.
Ale k jeho "případům" :
- problém alkoholika, jeho náhled a typické zlehčování závislosti, ale hlavně vysvětlení laika o vztahu mezi manžely (milence manželky a oddaného přítele manžela) - to mě zaujalo
- infantilni manželství a rodičovství Šímy a Patky je smutnou ukázkou toho, jak dokáže výchova rodičů ovlivnit děti na celý život
- no, a Holmánek... toho by nikdo doma nechtěl - a že takových je...

6 13.10.2022

V úvodu musím přiznat, stejně jako mnoho ze zde komentujících, že mne k přečtení této knihy přesvědčil jak její pro mne atraktivní titul, včetně motta, tak také krásná ilustrace na obalu.
Zpočátku jsem nerozuměla Anninu smutku a odevzdanosti, později mi jí bylo pochopitelně velmi líto, jako každé milující matky, která přijde o dítě. Přesto mi však její chování a situace s dalším pokračováním příběhu připadaly takové "divné ". Začnu Vojtou - jeho problematický rodinný život s Adélou a později Tamarkou byl sice velmi smutný, pro samotný příběh matky, která přišla o vytoužené, bohužel postižené, dítě, trochu zbytečný. Ale hlavně Oliver (samotná jeho postava byla pro mne dost odtržená od reality, především jeho bydlení nad zdevastovaným přízemím vily) - nepochopila jsem, jak mohla Anna, po tak drsné zkušenosti s mužem v minulosti, vstoupit do nejistoty vztahu s ním. Stejně podivný byl pro mne objev dvou koster, přišel mi v příběhu celkem zbytečný. No, a konec příběhu s dědictvím, považuji víc za červenoknihovnové, než opravdu reálné. Musím však dodat, že trio Zuzka, Lída a Anna mi bylo sympatické a jejich úsilí pomoci dětem (a rodičům) s Downovým syndromem, bylo pro mnohé čtenáře určitě zajímavé nebo dokonce inspirující.

4 22.09.2022

Před samotným čtením knihy jsem si zde prohlédla názory některých komentujícich a teď, po přečtení, musím konstatovat, že jsem nejspíš i proto, očekávala trochu víc. Ano, Žofiin život v hereckém prostředí nepostrádal zážitky, emoce, setkání, problémy, se kterými se já i většina čtenářů ve svých civilnějších povoláních, s největší pravděpodobností nikdy nesetkáme. Ale navzdory tomu jsem při čtení měla neodbytný pocit, že příběh jen tak plyne, klouže po povrchu... Navíc mi nebyla moc sympatická samotná Žofie, asi i proto, jak zvládala/nezvládala svoji "životní roli" matky. Tady jsem spíš obdivovala její matku Helgu, která ji, naštěstí pro malou Evii, často zastupovala. Co mi přišlo až skoro úsměvné, bylo stálé upozorňování na Žofiin neodolatelný široký úsměv :-).
Nicméně celý příběh nakonec skončil šťastně a já ke čtení " na pohodu" knihu za sebe čtenářům také doporučuji.

5 04.09.2022

Zpočátku mi připadalo, že půjde o takové "lehké" čtení na dovolenou, přesně to, co jsem původně očekávala ... Ale postupně jsem názor musela změnit, protože autorka vystihla to, co ve skutečnosti často platí, že "v každé rodině je něco" a bohužel i smutný postoj mnoha žen, že "ženská sukně schová všechno". Celý příběh - návštěva dcer u rodičů - je vlastně takovou sondou do běžného života rodiny, kdy autorka velmi uvěřitelně předkládá komunikaci, postoje, myšlenky i chování několika členů jedné rodiny. A za sebe musím říct, že mě většina postav zaujala a dokonce jsem se s některými i ztotožnila, bohužel, nejen v tom příjemném... Takže souhlas se spisovatelkou - takový může být život.

13 13.08.2022

Měla jsem chuť na knihu, která by byla opravdu čtivá, tak, abych se do ní dokázala začíst natolik, že bych se příjemně odpoutala od všech současných starostí a problémů. Zkrátka, abych si zas jednou pořádně, u ne až tak náročného čtení, "zarelaxovala" :-). A to se příběhu Seleny a její rodiny opravdu podařilo. Takže jsem se vždy těšila na svoji denní dávku napětí, spletitých vztahů, tajemství, která postavy ukrývaly, nečekaných zvratů v příběhu a nakonec rozpletení záhad a vcelku optimistický závěr.
Musím proto konstatovat, že kniha Lisy Unger mi tentokrát dala přesně to, co jsem právě potřebovala - dík :-)!

4 21.07.2022

Podle mne, kniha pro chvíle, kdy se nechci zabývat žádnými závažnými tématy, jen tak se dozvědět, co nového potkalo Andreu, Jirku, Dášu, Berta nebo Pavla. V některých situacích se poznat, některými se nechat překvapit, s některými názory souhlasit, s některými ne, občas se něčemu zasmát, občas být napjatá, jak to, či ono dopadne... a při tom si při čtení prostě odpočinout. A je docela možné, že právě o to autorovi šlo, takže v tom případě i doporučuji k přečtení :-).

13 15.03.2022

Musím hodně přemýšlet, jaký je vlastně můj názor na tuto knihu...
Začnu tím, čím mě kniha zaujala: Hodně překvapivé bylo zjištění, že jsem vlastně vůbec netušila, jaký byl osud Židů, kteří měli to štěstí, že přežili holocaust. Po přečtení mi to jejich "štěstí" hodně zhořklo. Ani tolik nepřekvapilo jednání Arabů, kteří odmítali Židy přijmout. Pro mne neznámý byl přístup Velké Británie, která svým postojem vůbec neakceptovala pocity Židů, kteří po přežití koncentračních táborů, odmítali žít v zemi nebo jejím sousedství, kde byly vyvražděny jejich rodiny. Co už jsem ale vůbec nedokázala pochopit, bylo chování Židů v kibucu, kteří přežití "nových Židů" chápali jako selhání, dokonce vinu, protože přežívší nebojovali s nacisty jako oni s Araby.
Bohužel vlastní příběh hrdinů knihy mi přišel takový chaotický, včetně turbulencí v milostném životě Leah + Jannek x Ari. Možná to je ale i proto, že mi příliš "nesedl" autorův styl. To se však netýká závěru knihy, kde se stáváme svědky bojů na egyptské frontě. Myslím, že tato část se musí dotknout každého čtenáře. A závěr, ten jsem, jako mnozí, také nečekala. Takže celkový dojem z knihy je "dost velký smutek".

6 03.02.2022

Dočetla jsem...
...a skoro se mi chce zeptat, zda tuto knihu myslel pan Kubeš opravdu vážně nebo má být reklamou na značku jeho luxusního nábytku, který podle mého laického názoru, bude povedenější než tento jeho literární počin. Napovídala by tomu i skutečnost, že spoluautor Oldřich Dudek, mimo jiných dalších svých profesí, se reklamou zabývá.
Takže asi jako "plnohodnotná žena zralého věku", aby mi "necukalo ve tváři" (jako Nikol Morganové), si půjdu dát "koňskou dávku životodárného nápoje" Richarda Bacha a snad zapomenu na:
- nohy, které se k sobě tisknou jako dva bílí hadi
- ptáky, kteří řvou jako by je škubal
- moudře promlouvající moje vnitřní Já
- placatý mozek
- někoho přicucnutého k sedací soupravě, eventuelně sedícího v naducaném křesle ...
a spoustu dalších, stále se opakujících a nesmírně vtipných průpovídek.
-

23.01.2022

Anna, s životem limitovaným nemocí v úvodu a v závěru příběhu a Anuška ve vzpomínkách, ve mne vzbuzuje stejný pocit - obdivuhodně silná, soběstačná, mateřská, obětavá, racionální, ale i navzdory osudu optimistická - taková dokázala být celý život. Ve výčtu vlastností, které mně na ní učarovaly bych mohla pokračovat, ale hlavně bych si přála dokázat to, co ona - přijmout vlastní konečnost a hlavně ten pocit smíření předat, stejně jako Anna, svým nejbližším.

27 21.01.2022

Asi ještě nikdy se mi nestalo, abych měla tak rozdílný pocit z knihy v době, kdy jsem ji začala číst a když jsem ji dočetla. Začala jsem číst s očekáváním, které jsem měla z různých recenzí, očekávala jsem román, kroniku, ságu o téměř mystických postavách kopanických "bohyň". Musím však přiznat, že opravdu mě zaujaly jen ty kapitoly, které byly takové klasicky "románové". Citované dopisy mi připadaly zdlouhavé a někdy až nudné, vložených zpráv, hlášení, zápisů z výslechů, apod., s jejich specifickým úředním jazykem, bylo v příběhu na můj vkus až příliš. Takže ano, životní osudy Dory a celé její rodiny, hlavně Surmeny a Jakoubka, jsem s nimi prožívala, dojímaly mě, ale čekala jsem víc. Co jsem nečekala bylo, jak mě dostanou poslední stránky knihy - setkání s Alžbětou Baglárovou. Všechno, co předcházelo se uzavřelo, jakoby sepnulo a to jsem vážně nečekala. Opravdu mi závěr knihy nabídl mnoho k dalšímu zamyšlení. Určitě se také budu zajímat o osud, životní příběh a tvorbu Josefa Hofera, který je s existencí "bohyň" úzce spjatý a já jsem ho dodnes neznala.

21 14.01.2022

Knihu jsem dostala jako vánoční dárek a přečetla jsem ji opravdu rychle. Dojímavý a dramatický příběh žen z jedné rodiny, které se snaží zvládnout svůj život co nejlépe, ale překážky, na které naráží, jsou často hodně náročné, mě opravdu chytil za srdce. Nejvíc jsem obdivovala Irmu, její obětavost, lásku, sebezapření. Bohužel si myslím, že i dnes zůstává v "toxických" vztazích mnoho žen z podobných důvodů, i když je od Irmina osudu dělí spousta let. Z toho důvodu a také proto, že si kniha určitě nedělá ambice na historický román, mi připadaly skoro zbytečné nebo spíš až rušivé, dokumentární popisy aktuálních historických událostí, které autorka do příběhu vkládala. Určitě však knihu k přečtení doporučuji a už se těším na další - Heřmánkové údolí - které jsem pod stromeček také dostala.

19 26.12.2021

Knihu jsem koupila, protože mě nalákala charakteristika na přebalu knihy, která slibovala, cituji: "Poutavý a psychologicky propracovaný román ". Neříkám to ráda, ale po přečtení je můj osobní pocit značně rozdílný. Upoutala mě ještě celkem první část knihy "Šance", v té jsem docela zvládla příběh sledovat a orientovat se v postavách, ale ve druhé části "Volba" jsem se opravdu beznadějně ztrácela. Možná byl román v takové míře psychologicky propracovaný, že jsem ho opravdu "nepobrala", ale trochu útěchou mi byl komentář od "soukroma" a "Evkae36", které se s podobnými pocity také potýkaly a i s dalšími jejich postřehy a hodnocením se zcela ztotožňuji.
Abych skončila trochu veseleji :-) - na straně 155, kde Frank objednal "pro sebe mizerné martini a pro Winnie jako obvykle jedlou sodu s trochou ananasového džusu" si, podle mne, možná autorka (spíš soda water) a překladatel (baking soda) trochu neporozuměli. Další možnost je i tiskařský šotek, který zaměnil n x l...

2 27.11.2021

Dvě hlavní hrdinky Liza a Beth, střídání dvou kapitol: "Liza" a "Kapitola č. x", střídání dvou fontů písma, střídání reálného života hlavní hrdinky spisovatelky s fikcí = Lizina kniha - tak vypadá konstrukce dvou příběhů této knihy.
Zpočátku jsem se v těchto dvou liniích příběhu trochu ztrácela, ale v zásadě mě reálný Lizin život určitě zaujal, ten fiktivní mi připadal až moc fiktivní..., ale nejsem spisovatelka. A ta si může přeci dovolit být i lhářka.

2 12.11.2021

Na knihu jsem byla docela hodně zvědavá, koupila jsem si ji, protože mě zaujala její prezentace v e-shopu, která však moc nekorespondovala se zdejším hodnocením. Ale byla to jedna z výhodných akcí nakupování knih, tak jsem to zkusila.
Musím říci, že koupě nelituji, začátek mi sice připadal rozvláčnější, ale čím dál víc mě lákalo zjistit tajemství kapitol "Tehdy". Protože se postupně v příběhu začalo zvyšovat napětí, na další čtení jsem se těšila a začala jsem chápat úlohu vzpomínek jedné z důležitých postav. Na rozdíl od některých hodnocení mi Corinne i Ashley byly sympatické, takže jsem s nimi soucítila a prožívala jejich osobní problémy, starosti i radosti. Trochu mě zklamal, za mne, takový nějak ukvapený závěr, ale samotný příběh mě opravdu zaujal a knihu bych pro čtení na odreagování určitě doporučila.

5 12.11.2021

Nechci opakovat to, co už tu zaznělo, takže souhlasím s komentujícími, které kniha zaujala. Mně osobně se zpočátku zdála moc zdlouhavá, ale postupně jsem se nemohla od čtení odtrhnout, jen abych už konečně věděla, jak vše dopadne. Pachatele jsem sice od počátku tipovala, ale rozhodně jsem neodhalila motiv.
Trochu problém jsem měla, jako mám já téměř vždy u severských autorů, se jmény, která se mi pletla :-).
A když jsem u těch jmen... Všichni tu samozřejmě znáte původ pseudonymu, který si autorská dvojice zvolila, ale jako perličku mám otázku. Všimli jste si, že právě příjmení "Larsson" se v knize objevuje hned třikrát?
1. Anja Larssonová - kolegyně
2. Emilie Larssonová - oběť
3. a také nápis "Larssonova masna a uzenářství"
A pro úplnost, jedna z účastnic spiritistických večerů se jmenuje Violet Larsenová. Pokud někdo našel ještě někoho, budu ráda, když dá vědět :-)!

8 18.10.2021

Knihu jsem četla kdysi, asi tak před čtyřiceti lety, matně jsem si pamatovala obsah, ale spíš mi zůstal v mysli pocit, který jsem z příběhu měla. Musím přiznat, že tenkrát by bylo moje hodnocení příznivější, asi to je tím, že jsem v té době měla ve velké oblibě spisovatelky jako Austenovou, sestry Bronteovy, ale i Němcovou, Jiráska a hlavně já jsem byla přece jen "jiná " a především mladá :-), stejně jako hlavní hrdinka.
Rozumím tomu, že ve své době byl tento román významným dílem - dramatický příběh, působivé líčení atmosféry, utajený zločin a další romantické atributy, které musí čtenáře zaujmout. Jenže nyní už nějak nerozumím a nejde mi se ztotožnit s hlavní hrdinkou. Připadá mi taková moc nijaká a naivní, takže mi k ní vůbec nesedí to náhlé rozhodnutí změnit ze dne na den diametrálně svůj život a po té změně zase si dál žít ten svůj ustrašený, submisivní život jen v jiných kulisách. A nakonec, kdy se zdá, že dospěla, nechová se jako zklamané děcko, ale jako dospělá partnerka, to "zabije" a cituji: "Já mám žízeň,: zakňourala jsem." na předposlední stránce.
Takže knihu ke čtení určitě doporučuji, ale už si z ní, snad díky věku, snad díky současné době, nedokážu odnést TEN POCIT jako kdysi.
Na závěr musím ještě doplnit, že kniha v novém vydání z roku 2011 má velmi vydařený přebal od Daniely Benešové.

3 26.09.2021

Nejsem si jistá, jestli tato kniha bude patřit k těm, ke kterým se opakovaně budu vracet, tak moc mě asi nezaujala, ale rozhodně jí nelze upřít, že mě přivedla k zamyšlení.
1. Autorka trpkou první zkušenost hlavní hrdinky s muži podává tak autenticky, že není pochyb o tom, že čerpá z osobního prožitku, bohužel včetně jeho zpracování - stud, strach, obviňování sebe samé, popírání a také nulová pomoc nebo pochopení blízkých.
2. V druhé části knihy mě opravdu zaujal Sářin pobyt v psychoterapeutickém kurzu pod sopkou Stromboli. Trošku mám zkušenost s podobnou aktivitou, takže mi líčení Sářina prožívání, pocitů, ale i vnímání "gurua" Jense připadalo zajímavé a i hodně pravdivé.

4 17.09.2021