Svatoslav komentáře u knih
Stephen King má své Prokletí Salemu, Bram Stoker svého Draculu a Dan Simmons Hladové hry. Každý z uvedených autorů ve svém díle stanovil v upírském světě jistá pravidla, která se od těch ostatních liší. Přičemž právě Hladové hry jsou tím nejodlišnějším, co na poli krvesajů můžeme najít. Veškerá zaběhnutá schémata jsou smetena ze stolu takovou razancí, že i Bram Stoker by nevěřícně kroutil hlavou. Simmonsovi upíři totiž vůbec nepijí krev, ale živí se zabíjením lidí pomocí psychické manipulace. Žijí mezi námi, vypadají stejně jako každý člověk, ale přeci jsou jiní. Znáte podivný pocit, když vám z ničeho nic běží mráz po zádech? Co když se právě nějaký upír nabourává do vašeho systému a tiše zabydluje v mozku?
Hladové hry jsou především rozsáhlý román o pomstě muže, který díky upírským rozmarům přišel ve druhé světové válce o rodinu a přátele. Autor v (téměř) tisícistránkové bichli prolíná několik dějových linií, až je občas těžké se v nich orientovat. Na povrch vyplouvají nově nabyté skutečnosti. Vyhlazování Židů bylo spíše zábavou lidí vlastnících tzv. „Schopnost.“ Psychičtí upíři mistrně ovládali kohokoli, stačilo otevřít pověstná vrátka v hlavě oběti. Hranice mezi fikcí a historií je zbořena, v imaginaci Dana Simmonse je možné vše.
Čím mi ale mistr udělal ohromnou radost, jsou nezapomenutelné záporné postavy. Někdy v budoucnu bych si docela rád od autora přečetl článek, ve kterém popisuje tvorbu takových legendárních záporáků. V prvé řadě bych chtěl vyzdvihnout geniální antihrdinku Melanii Fullerovou, při jejímž posledním monologu mě pokaždé zamrazí. Silná žena užívající si svého života do chvíle, kdy ji její přátelé hodí přes palubu, a je pouze na ní, jak se zachová. Bude smutně sedět v koutě, nebo zatne zuby a vtrhne do ringu? Melanie Fullerová by se mohla s klidem řadit mezi prvotřídní femme fatale každého dobrého noir filmu. S tím rozdílem, že Melanie není krásná, zato nepředvídatelná a plná intrik.
Kniha není horor, ale spíše dramatický thriller s prvky hororu a sci-fi. To vše okořeňte kriminální linkou, která se postupem stránek rozroste v daleko víc, než byste na začátku tušili. Mistrně zvládnuté akční scény jsou už jen třešničkou na již tak dokonalém dortu. Děj má spád a graduje rychlostí světla. Ač najdeme několik hluchých míst, po přečtení akční sekvence trvající dvě stě stran na nějaké hluché místo zapomenete. Jedinou výtku bych viděl v novém překladu, ač je kvalitnější než překlad původní, stále má spoustu zbytečně kostrbatých míst.
Pokud chcete vědět, jak vypadá román plný moře záporných postav s několika kladnými rybkami, neváhejte! O to více, zdali vás zájímá upír bez tesáků a krve. Shrnuto, podtrženo, Hladové hry se právem řadí mezi legendy žánru. Obrovská škoda, že tento klenot upíří tématiky je u nás tolik opomíjený. Snad se to s novým vydáním změní.
Anihilace je nepřiznaný potomek bratrů Strugackých, který umně zpracovává oblíbené makabrózní Lovecraftovo motivy. Ač anotace může znít lákavě, nenechte se zmást. První vstup do Jižní zóny je chladný, téměř bez emocí, bolestivý, krutý, ale zároveň fascinující. Každá stránka je plná životních mouder, tu skrytých mezi řádky, tu jsou tím stěžejním co se na stránce odehrává. V úvodní kapitole trilogie nejde o postavy, jejich psychologii, vžití se do jejich kůže (doslova), ale především o snahu pochopit nepochopitelné. Mé druhé čtení románu mě sice v hodnocení o hvězdu neposunulo, ale už teď se těším na další návštěvu a jsem přesvědčený, že po kompletním přečtení trilogie půjde hodnocení mnohem výš. Pokud i přese všechno se vám Anihilace zdá atraktivní, neváhejte. Budete okouzleni nevídaným. ___ EDIT: Po kompletním přečtení přihazuji hvězdu z dvou důvodů. Jedním je naprostá stylistická (i náladová) odlišnost od zbývajících pokračování a druhým důvodem je komplexní ucelenost, která v následujícím příběhu dává vale a otevírá dveře epizodičnosti.
Kolikrát jsem si vzpomněl na RPO z kterého láska k popkultuře a psaní sálala z každého řádku. RPT je čistý hon za honorářem s odpornou pachutí retcon momentů RPO. Do poloviny se jednalo o poměrně čtivé béčko, ale zbývající třetina sklouzne do opadních vod. To je tak, když čekáte propadák a dostanete čtivou exkurzi odpadních stok vyhořelého one hit wonder autora.
Problém románu je v očekávání. To, co se od začátku (dle propagace) profiluje jako ryzí slasher se postupem času změní ve zvraty kypící thriller ve stylu Zmizelé. Sager od první strany ví, co přesně se svými postavami udělá a detailně odkrývá jejich psychologii, v čemž tkví největší síla románu. Poslední dívka je debut, který postupně budovanou gradací nepustí a provokativním závěrem zanechá hlubokou stopu v paměti čtenáře. Jenom se k tomu od začátku nesmí přistupovat jako k slasheru, ale propracovanému thrilleru.
Hellboy je legenda, kterou netřeba představovat. Dnes ho zná úplně každý, ať už díky obstojnému filmovému zpracování nebo komiksu, který se nesmazatelně zapsal do historie. Mike Mignola fascinujícím způsobem spojuje několik žánrů dohromady. Svou charakteristickou kresbou a stylem vyprávění pozvedá tento komiks na vyšší literární úroveň. Geniální dialogy, jimž nechybí říz a krutopřísné hlášky dělají postavy natolik živé, že se od komiksu nedokážete odtrhnout. Ihned po několika stránkách se dostaví onen blažený pocit zamilovanosti do některé z postav. Ať už do ironicky hláškujícího Hellboye, trochu vážného, ale vždy trefného Abrahama Sapiena nebo ďábelsky výbušné Elizabeth Shermanové.
Jak již napovídá název historicky prvního dílu s roháčem, jsme na úplném začátku. Dozvíme se nejen, jak přišel Hellboy na náš svět, ale bleskurychle prosvištíme téměř všechny hlavní postavy a co je nejdůležitější, poznáme silákovu nemesis číslo jedna. Není jí nikdo jiný, než samotný legendami opředený Rasputin. Skupina z Úřadu pro výzkum paranormálních jevů dostala za úkol po nemilém odchodu roháčova nevlastního otce rozlousknout zapeklitou záhadu. Na začátku netuší, že je čeká nebezpečná cesta plná akce, zvratů a nevyřízených účtů, které se potáhnou i do budoucna. Tým vyšetřovatelů se vydává do děsivého domu, jenž je po staletí pomalu sžírán tamějším jezerem. Rod Cavendishů pronásleduje po devět generací strašlivá kletba s opakujícím se průběhem. Klidný život z ničeho nic naruší nutkavá potřeba odcestovat kamsi na konec světa za vidinou něčeho neznámého. Jediný kdo z rodiny přežívá je letitá madam skrývající děsivé tajemství.
Příběhu se nedá vytknout zhola nic. Jedná se o lahůdku, která nesmí chybět v knihovně nikomu, kdo si libuje v záhadách mísených s humorem, fantasy, scifi či hororem. Děj má neuvěřitelný spád a graduje takovým způsobem, že samotné finále si nezaslouží jiné označení než epický nářez. Geniální dialogy, nezapomenutelné postavy, nervydrásající napětí a akci najdeme v jedné publikaci. Tak dlouze nepřemýšlejte nad slovy zde napsanými a okamžitě upalujte do nejbližšího obchůdku s komiksy nebo knihami. O tomhle se nedá psát, tohle, dámy a pánové, musíte zažít na vlastní kůži! Viva Mignola
Tak už i na Kinga s Gwendy došlo a přeskočili onoho pověstného žraloka.
Stephen je spisovatelský fenomén, jenž ovládá knižní trh již několik dekád. Poslední dobou nezáleží ani tolik na kvalitě vydaného materiálu, jako spíše prodejnosti. S tímhle neduhem se nese téměř každý druhý sborník mistra hororu. Sborníky by se daly rozdělit do několika kategorií. Ty, jež vybočují žánrově (Roční období), ty, které jedou efektivně na první signální (Noční směna, Mlha) a v závěru, ty, jež působí spíchnuté horkou jehlou před vypršením dodací lhůty (Za soumraku). Bazar zlých snů si z každé kategorie bere kousek.
Hned z kraje úvodní povídka Míle 81 na vás dýchne béčkovitostí a milým odkazováním na tematicky spřízněná díla Christine či Z buicku 8. Příběh opuštěného odpočívadla, na kterém se objeví auto s doslova podivnými chutěmi, dokáže dokonale znechutit nebo nadchnout. Záleží, zdali jste fanoušky exploitation hororů z osmdesátých let.
Po slibném začátku narazíte na situační „nudu“ ze života v podobě Premium Harmony a Batman a Robin mají spor. Abych pravdu řekl, těžko říct co Kinga natolik naštvalo, že napsal dvě ploché a nudné mikro-povídky o tom, že karma je mrcha. Nezáleží, že jdete nakupovat nebo čekáte na dálnici v koloně, stejně vás dostihne.
Oproti tomu následující Duna a Zlý chlapeček patří k tomu nejlepšímu, co kdy maestro na poli kratších příběhů vytvořil. První jmenovaná vás zavede na ostrov, blízko pobřeží, kde vám tajuplná duna odhalí morbidní informace o vašem životě. Zatímco druhá vás seznámí s chlapečkem, který svou zlomyslností dokáže otrávit a zničit nejeden život v průběhu několika desetiletí. Co spojuje tyto dva kousky? Triviální námět, precizní forma (rozhovor prokládaný flashbacky), zběsilé tempo a geniální pointa z které vás bude mrazit ještě dlouho poté.
Následující čtveřice povídek nestojí téměř ani za zmínku. Smrt chybí pointa. Kostnice je veršovaný halucinogen. Morálka působí jako průměrný televizní manželský thriller. Posmrtný život nabízí skvělý námět a potenciál, který je utnut ještě dříve, než se stačí vůbec rozběhnout.
O povídkách na zakázku nemá nikdo valné mínění. Překvapivě UR je nejen povedeným produktem na míru, ale především hodně silným kouskem s milým pomrknutím po fanoušcích Temné věže.
Herman Wouk stále žije, Blokáda Billy, Pan Mňamka, Zelený bůžek agonie nenabízí nic zajímavého. Náměty spíše připomínají prvotní nástřely a pocity, které Kingovi prolétly hlavou, když ho políbila múza. Bohužel je, ale múza stačila odletět dříve, než se námět stačil rozvinout. O Tommym se nemá cenu rozepisovat, už vůbec. Vzlyk nad dávno mrtvým kamarádem nefunguje, jak po stránce emoční, tak stránce autorské.
Naštěstí mrazivá Pod psa o marketingovém specialistovi, který miluje až za hrob a Opilé rachejlte, upomínající svou milou absurditou slavné Bojiště.
Celou sbírku uzavírají dva nejsugestivnější kousky, které tnou do živého. Nekrology jsou příběhem o oddanosti práci, hledání životní múzy, ale především absolutnímu propadnutí svému nadání, které může být značně nebezpečné. Mikovo nekrology hanobí mrtvé celebrity. Má úspěch a přízeň vedení, ale také davy fanoušků. V jeden se vše změní. Napíše nekrolog na živou osobu. Co se ale stane, když se váš talent obrátí proti vám a začne terorizovat okolí? Z nekrologů mrazí obecně, ale po tomto kousku se jim na nějaký čas raději vyhnete.
Letní bouře je labutí písní Bazaru zlých snů. Jak by vypadal svět na konci své životní poutě? Co by pociťoval poslední člověk na světě, který ztratil vše? Tím čím je Cesta Cormaca McCarthyho, tím je bouře pro Kinga. Depresí prodchnutá sonda do duše člověka a matičky země, která se rozhodla svou pouť zabalit. Skutečně to nejlepší na konec.
Bazar zlých snů obsahuje spoustu vaty sloužící k rozepsání před velkým románem. Na druhou stranu zde najdeme takové kousky, které se za uplynulou dekádu řadí k tomu nejlepší, co maestro na poli kratších příběhů vytvořil. Tento stánek není pro každého, ale nabízí množství nepřeberných chutí, z kterých si každý vybere to své.
Kingovi jsou často vytýkány konce. Ne nadarmo mají jeho největší díla dva tábory ohledně zakončení (To, Svědectví, Pod kupolí aj.).
Řbitov zviřátek není výjimkou. Bohužel poprvé za dlouhé roky, co Kinga čtu, se přikláním k táboru "rozčarovaných". Podobně jako v případě Cuja nám King servíruje skvěle napsaný pochmurný thriller, kde se více než na děs zaměřuje na detailní psychologickou profilaci postav. Předpokládal jsem, že po pečlivé přípravě onen vztah k postavám zužitkuje. Ve finále se tak, ale nestalo. Nemůžu ze sebe setřást pocit, jako by těsně před vstupem do tisku vylétlo oknem (omylem) několik desítek stránek. Neuvěřitelně zkratkovité a to je vzhledem k výborně vystavěnému románu škoda. (Mírně nadhodnotím [především za excelentní formu vyprávění a profilace], ale objektivně [vzhledem k finále] bych dal 3*)
Znepokojující výpovědi obsažené v této knize vyžadují po čtenáři určitou dávku odvahy. Je na čase se postavit hrůzám Světové války Z tváří v tvář. Max Brooks se pochlapil. V sympatických 341 stranách shrnul vše podstatné týkající se období nemrtvých a jako bonus přidal dojemné příběhy přeživších, originální koncept celého příběhu a přiměřeně brutální popis bitev. O tomhle chlapíkovi ještě leccos uslyšíme!
VanderMeer vzal veškerá očekávání fanoušků (dnes již kultovní) Anihilace a hodil je do koše. Autorita je natolik odlišná vyzněním, až je svým procedurálním vyšetřováním schopná čtenáře ukolébat k hlubokému spánku. Naštěstí je závěrečná třetina natolik bizarní a poutavá, že zapomenu na výše zmíněná negativa a o (malou) hvězdu nadhodnotím (sic objektivně by si zasloužila méně).
Hlavní postava Ben Mears je úspěšný spisovatel užívající si mládeneckého života. Pro dokončení své nové knihy a nasbírání inspirace se vrací na místo svého dětství. Lot ho přijme s otevřenou náručí, a dokonce mu nabídne možnost zamilovat se. Kdyby tak tušil, že se město, které měl tak rád, během několika dní změní v noční můru, nejspíš by si svou výpravu rozmyslel. Souběžně s jeho příjezdem do města dorazí cizinec, jehož tajemství je daleko nebezpečnější než smrt.
Základem každého dobrého příběhu jsou postavy. Zde je postav příliš mnoho, až je občas těžké se v nich vyznat. Jelikož Stephen má své čtenáře rád, nenechá vás v téhle šlamastice a dovede z takové situace brilatně slovně vybruslit, aniž by udělal jediný přehmat. Každičká postava je originální se svým vlastním životním příběhem nebo tajemstvím. Během čtení si nejednoho hrdinu oblíbíte, ba dokonce zamilujete.
Samotná základní dějová linie se větví do několika dalších doplňujících příběhů. Už od prologu je vidět jasně dané tempo, které s přibývajícími stránkami graduje a nabírá na napětí takovou rychlostí, že nestačíte popadnout dech. Pečlivý výběr slov a trefně napsané dialogy vtáhnou čtenáře do svého světa a nepustí do poslední stránky. Velkolepé finále je poté třešničkou na již tak dokonalém dortu.
King moc dobře věděl, že úpravami v upírské mytologii vstupuje na tenký led. Proto ponechal zažité mýty a pouze je přizpůsobil součastnosti. Úspěšně rozšířil mytologii takovým způsobem, že jsem měl z upírů opravdu strach. To se v dnešní době příliš nevidí. Bystřejší zde mohou spatřit spoustu odkazů na legendárního Draculu od Brama Stokera, jemuž tímto vzdává hold.
V pořadí teprve druhá Kingova kniha je mistrovským kouskem, který nesmí chybět v knihovničce žádnému "fandovi" hororu ani čtenářům, kteří hledají kvalitní děsivé čtivo. V Jerusalem´s Lotu bych rozhodně nechtěl nikdy skončit, ač se ke knize v budoucnu ještě rád vrátím. Prokletí Salemu není pouhým příběhem o smrti a děsu, ale především o lidech, kteří v takových podmínkách bojovali do posledního dechu. Brilantní práce!
Věděl jsem do čeho jdu.
Věděl jsem, že si autorka hodila cosplay Chefa se snahou o Michelin star ve svému oborou, a proto smíchala prověřené ingredience z cizích receptů.
Věděl jsem, že to bude postrádat originalitu.
Věděl jsem, že to bude místy hardcore červená knihovna.
Co jsem nevěděl a neočekával, s jakou rychlostí se mi to celé zažere pod kůži.
Návykové guilty pleasure par excellence.
P.S. Ti dráčci jsou zkrátka krásní všude a ve všem.
Překvapivě (vzhledem k tématice) se jednalo o lehké a milé čtení. Jen bychom se mohli konečně oprostit od minulosti a odstřihnout přechylování cizích jmen. Naprosto to kazí požitek z jinak skvělé knihy.
Edice, jež by se dala nazvat uměním. Populárně naučná autobiografie chytne a nepustí. Andy podstatu knihy a umění celkově vystihl sám, až díky tomu předběhl dobu a stal se nesmrtelným.
"Making money is art and working is art and good business is the best art."
Skvělé napsané, graficky brilantní nafouknuté nic. Deník sebestředné paničky, která "musí" být doma a "musí" se věnovat "jen sama sobě". Och, jak těžký ona má život. Mé první setkání s Murakamim a tak slabé, doufám, že následující tituly budou opravdu tak strhující, jak slibují čtenářské tamtamy. Na závěr použiji výstižný citát z novely.
"Nač pak ale byla celá ta ohromná spousta času, kterou jsem strávila čtením?" Po přečtení Spánku si to říkám také. Ten čas mi již nikdo bohužel nevrátí.
Jakmile v roce 2011 Tom Perotta vydal svůj (v pořadí šestý) román, bylo otázkou času, než si lákavého námětu všimne filmové studio. Netrvalo dlouho a po kontroverzním kousku skočil televizní gigant HBO. Studio společně s knižním autorem a scénáristou Damonem Lindelofem (nechvalně proslulým závěrem seriálu Lost) přetvořil poměrně krátký příběh na televizní dílo, jež dokáže diváka citově rozložit na mikročástice. Román bohužel takové ambice nemá, ale na poli bezmála 340 stran dokáže bavit.
Kniha chytře pokládá jednu otázku za druhou, ale zodpoví jich pomálu. Což nemusí sednout každému. Tom Perotta sleduje rozklad společnosti po psychologické, společenské, ale také politické nebo ekonomické stránce. V zoufalství se každý jedinec zachová jinak. V některých se probudí fanatismus nebo čirá nenávist ke světu, jiní se pro změnu uzavřou do sebe. Najdou se ale i tací, kteří stále doufají v naději a snaží se v lidech najít kousek dobra. Autor drzým způsobem rozebírá základní principy morálky, zpochybňuje náboženské základy nebo rozebírá filozofické otázky života a smrti. Má vůbec něco v takovém světě smysl? Vyplatí se hledat odpovědi?
Předloha úspěšného seriálu rozehrává na malém poli poměrně epické divadlo. Je těžké vyhnout se porovnávání. Nicméně většina zásadních scén v porovnáních s těmi televizními působí jako jejich slabší beta verze. Roznětka, která vede k mnohem ničivějším událostem. Bohužel následky této roznětky v knize nejsou, oproti tomu v seriálu jsou rozvedeny do krajního extrému. Vyprávění chybí větší tah na branku. Vyhrocené situace nepůsobí na emoce, tak jak by měly. Pozůstalí jsou milá, oddechová knížka, která se snaží působit na emoce. Ve finále klouže po povrchu a každé postavě nahlédne opatrně pod pokličku. Tam, kde knižní Leftovers končí, ti televizní se teprve rozjíždějí.
Kosí hnízdo je jako vzpomínka. Vzpomínka na doby dávno minulé. Vzpomínka, která rozesměje, pohladí po duši, dojme a ve finále nechá s pocitem naprosté melancholie. Zdeněk Drozd napsal upřímný deník svého dětství, při jehož konci vám bude smutno. Smutno, že kniha není dvojnásobně delší.
Mistr strachu se vydal úplně jiným směrem, než jsme zvyklí. Zůstal věrný svým oblíbeným tématům, jakými jsou náboženství, mezilidské vztahy či problémy v rodině. Tentokrát je ale zabalil do zvrhlejšího vydání. Příběh se na začátku tváří nevinně, ale svižným způsobem vás vhodí do ringu ihned po několika stránkách, kdy přichází první zvrat.
Jessie je atraktivní žena středních let s temnou minulostí, o níž nikdo nemá ponětí. Žena, od narození pronásledována osudem, je šťastně vdaná za úspěšného právníka, ale jak to tak bývá, po několika letech společného soužití přichází stereotyp, a to jak v běžném životě, tak v sexuálním. Pro okořenění svého intimního vztahu postupně pár sklouzává do čím dál zvrhlejších praktik. I dospělí mají své hry. Když je Jessie ze zábavy připoutána za ruce k posteli, netuší, co ji místo radovánek čeká za děs. V jednom hrůzném okamžiku Gerald umírá a Jessie zůstává sama z dosahu klíčků a jakékoliv pomoci. Během několika dní prožije tu nejhorší noční můru svého života, při které pozná, co to znamená bruslit na tenkém ledě.
Fandové tzv. skoků do minulosti neboli flashbacků si přijdou na své. Základní dějová linie je časově rozdělená do dvou rovin. Do součastnosti, ve které Jessie prožívá muka, a minulosti, v níž poznává stinnou stránku rodiny. V samém jádru se skrývá křehký příběh o nefunkční rodině a tajných potřebách. Někomu nemusí být po chuti míchání žánrů, ale zde vše dokonale zapadá a v závěru dostáváte specialitu i přes místy roztahaný děj.
Stephen King mi udělal obrovskou radost! Geraldova hra je podivnou oslavou ženství. Může to znít poněkud bizarně, ale svým způsobem je to tak. Samotná hlavní hrdinka je typická emancipovaná žena, která přes veškerý strach suverénně nakopává nepřejícímu osudu zadek. Román není vhodným čtivem k jídlu. Děj je prošpikován spoustou brutality a psychicky náročných scén, při kterých vás zamrazí. Samotný závěr jsou jedna z nejkrvavějších jatek v historii psaného thrilleru, a ruku na srdce, kdo by měl odvahu přejít práh bolesti pro záchranu svého života.
Temný lord hororu se vrátil! Po dlouhém čekání jsme se dočkali. Nakladatelství Laser-books nám splnilo naše nejtajnější přání a v poslední době se na nás řítí s jednou legendární publikací za druhou. Nejdříve to byly Hladové hry od Dana Simmonse a teď to nejlepší od samotného mistra žánru. H. P. Lovecraft se vrátil na českou scénu s grácií sobě vlastní a po dlouhé době v nás probouzí opravdový strach. Pokud jste se jako malé děti báli bubáka pod postelí, raději mistra nečtěte. Tohle je jenom pro otrlé a odvážné.
V horách šílenství v sobě kombinuje dva žánry tím nejděsivějším možným způsobem. Ještě nikdy jsem nečetl knihu, ve které sci-fi a horor tak dokonale splynuly v jeden celek. Mistr se jednoho dne zahleděl na hvězdnou oblohu a uvědomil si, že nebezpeční nemusíme být pouze my lidé, ale především tajné návštěvy z kosmu.
V první povídce Dagon jsme vhozeni do propracované mytologie Lovecraftova světa a méně zkušení se budou ztrácet. Naštěstí jsou nám tajemství tohoto světa skvěle podávána po malých porcích v každém příběhu. Příběhu se jinak nedá nic vytknout. Skvěle napsaný a gradující, odstavec od odstavce, ale především atmosférické divadýlko, na které se nedá nikdy zapomenout.
Totéž by se dalo říct o druhém příběhu a tím je Slavnost. Vánoce nemusí být jenom svátky míru a pokoje. Občas se mohou přihodit věci značně děsuplné. Takto praví zadní obálka knížky. Mytologie se prohlubuje, na scénu nastupují nové rasy, beznadějnost houstne rychleji než pára nad hrncem.
Volání Cthulhu. Co k tomuto příběhu, odhalujícímu zásadní otázky ohledně tajného kultu, dodat? Ještě teď mám děsivé mrazení v zádech. Fakta jsou servírována realisticky, až občas přemýšlíte, jestli nám někdo na vyšších místech něco nezatajil.
Od Volání Cthulhu nastoupily na scénu příběhy, které berou dech od první stránky až do úplného konce. Hrůza v Dunwichi mě z nabízených příběhů oslovila nejvíce. Lovecraft si důmyslně pohrává se starým pořekadlem - co není vidět, toho se bojíme více. Téměř na každé stránce je cítit zoufalství a strach. Celkově mi přišla tahle povídka nejpreciznější. Lovecraft nechává ožít ty nejhorší noční můry, jaké si lze jen představit. Bezchybná atmosféra prostupující až do morku kostí je absolutním vrcholem, jak povídky tak knížky samotné.
Tam, kde v Dunwichi odhalil mistr cit pro atmosféru, tak v předposledním příběhu publikace odhlalil svou genialitu. V horách šílenství plně ukazuje bezchybně propracovanou mytologii od počátku věků, až do úplného konce. Se zatajeným dechem budete sledovat osud badatelů, kteří na Antarktidě odhalí daleko děsivější pravdu, než složení ledovců. Od první stránky vás příběh vtáhne a nepustí. Jste pod nadvládou mistrovy geniality a perfekcionismu. Třešničkou na dortu je děsivé vyprávění historie mimozemské rasy, která musela svést galaktickou válku s několika krvežíznivými nájezdníky.
Stín z hlubin časů je už jen sladká tečka za výbornou večeří. Některá tajemství by neměla být nikdy odhalena. Riziko nebezpečí je příliš velké.
Co dodat? Nemám slov! Americký autor Howard Phillips Lovecraft doslova vtrhnul na scénu se silou atomové bomby. Samotné autorovo jméno má ve světě literatury obrovskou váhu, ač je stále považován za bludného Holanďana hororu. Přestože je považován za jednoho ze zakladatelů žánrů, tak se o něm ví pramálo. Tento soubor povídek by neměl chybět v knihovničce žádného fanouška hororu a čtenáře libujícího si v děsivé atmosféře. Po přečtení knížky budete mít kompletně odhalenou celou historii pradávného světa monster a děsů. Jak říkám. Na monstra a atmosféru nikdy nezapomenete. Možná se Prastaří přece jen někdy vrátí, co my víme, pravda se skrývá pod našima nohama.
Po mediální masáži přichází zvláštní ani ne zklamání, jako spíše vystřízlivění. Autor si umně pohrává s jazykem a australskou mytologií, ale přitom poněkud zapomíná na detektivní zápletku, jež je neoriginální, průhledná a v závěru doslova kýčovitá. S velkými obavami se pustím do pokračování a budu doufat, že se Nesbo začne držet motta "méně moralizování, vztahového dusna a více pozornosti na nosnější detektivní linii".