tanuki komentáře u knih

Naskakujeme do rozjetého příběhu z prvního dílu, ale jestli by někdo čekal, že ve druhém díle se už bude skvěle orientovat, protože přece v Malazském světě není žádným nováčkem, tak se krutě mýlí. Děj má několik linií a spousty postav, ve kterých se jen tak někdo nevyzná. Všechny ty národy, klany, spojenectví, odpadlíci, bohové, ascendenti, zabití a znovuzrození. Sice je to pořád lepší, než v druhé sérii Arabely, kde se nechytám vůbec, ale i tak je moje mozková kapacita přehlcená, přehřátá, přetížená a kolabuje. Děj je napínavý a nemá slabší místo, jen některé poznámky a události nedávají smysl, protože čtenář ještě spoustu věcí netuší, kdežto pan spisovatel je považuje za samozřejmé. Občas je to jako číst něco v cizím jazyce. Když neznáte daný výraz nebo slovní spojení, tak je důležité nepanikařit, nehledat všechno ve slovníku a prostě číst dál. Ono se to nějak vyvrbí. :o)
Konec je velmi emotivní. Musel jsem dýchat opravdu hluboce. Čekají nás asi ještě zajímavé události...

14 15.05.2017

Pohled na Íránské novodobé dějiny očima malé holky, která je natolik oprsklá, že ji při její hubatosti a sklonům k rebelství ani na chvíli nenapadne, že balancuje nad propastí, kdy stačí jediný chybný krok, nebo jen obyčejná smůla, a všechno může skončit dost nehezky. Marjane nás provede revolucí, válkou s Irákem a kulturními změnami, kdy liberální poměry v zemi uťal náboženský režim se svou všemocnou policií a vousatými strážci revoluce. V mnohém to připomíná situaci u nás v padesátých letech, jen jedna ideologie je zaměněna za jinou. Snad se Írán z této situace také časem vymaní, moc to tamním lidem přeji - rád bych se tam někdy podíval osobně. :o)
A Marjane? Má ten svůj povznesený vzdor v očích pořád. :o)
http://68.media.tumblr.com/5293a72461fdbececcc08d3e29e173e7/tumblr_inline_nczhrncDVx1qa7b4q.jpg

13 15.05.2017

Jednoduchý a srozumitelně napsaný dětský příběh s jasným poučením, že krásné cetky jsou člověku naprosto k ničemu, když kvůli nim zpřetrhá své sociální vazby a navíc odvedou jeho pozornost od věcí, které ho baví, dávají smysl a dělají radost ostatním. Ilustrace pana Síse k tomuto vyprávění dokonale ladí. Jsou přehledné, krásně barevné, s nádechem tajemna a neznámých cizích krajů.
Souhlasím s @bibi.r, že ten havran je ale opravdu nějaký divný. Asi umělecká invence. :o)

13 09.05.2017

Po přečtení této knihy je mi více než kdy jindy jasné, proč autor musel opustit svou rodnou zem, aby mohl dál psát své romány. Je naprosto nemyslitelné, že by tento příběh v době svého vzniku mohl vyjít. Dalo se očekávat, že už by Kunderovi taky nemuselo vyjít nikdy nic, což by určitě byla ohromná škoda.
Styl je typicky kunderovský - přesný, precizní, chladný a odtažitý. Vypravěč neprojevuje žádné citově zabarvené emoce ke svým postavám. Kundera byl v mládí básník, který se zapletl s režimem a Jaromil se jeví hodně podobně. Chce se prosadit jako básník, jako muž a jako revolucionář. Ač se mu všechny jeho touhy podaří realizovat, tak vždycky trochu jinak, než by si přál.
Kundera opět v příběhu nechává velký prostor ke svým filosofickým úvahám, které se ale někdy jeví jen jako intelektuální předvádění. Když je pronesena věta o pár slovech, tak opravdu není nutné na dalších třech stranách pitvat, co tím mluvčí myslel, proč zvolil zrovna daná konkrétní čtyři slova, jak by to formuloval před dvěma lety, co si pod tím představil posluchač, jak by to bývalo mohlo zapůsobit na někoho jiného, k jakým asociacím tvrzení vede...Někdy působí chaoticky i míchání s osudy dalších reálných básníků, kdy čtete nějakou kapitolu v jejíž polovině vám dojde, že popisuje události, které se přihodily úplně někomu jinému. :o)
V jádru je příběh vlastně jednoduchý a zabývá se popisem vztahu matky a syna, syna a jeho dívky. Matčina láska je omezující a dusivá. Je prostředkem k ovládání synova života, jeho spoutání a udržení v domě. Syn ale touží po milostných dobrodružstvích a zažívá dokonce podobnou příhodu jako Bridget Jonesová, jen bohužel bez potřebného nadhledu a komediálnosti. Po prvotních nezdarech se mu konečně povede milostně prosadit, matka se ale stejně nevzdává. Stejně jako se syn nevzdává v boji za své socialistické ideály a jeho pomýlená aktivita má neblahé důsledky.
V domech, v nichž se narodili lyrici, vládnou ženy. Jaromil je lyrik celou svou duší a svému osudu neunikne.

19 27.04.2017

Tenhle příběh je naprosto originální a do detailu propracovaný. Košatý, ale ne zbytečně rozvětvený. Bohužel ale příliš dlouhý a neúměrně natahovaný. Opět se stalo několik velmi podstatných událostí, které naše hrdiny posunuly o kus dál v jejich směřování, dočkali jsme se vysvětlení některých nejasných vesmírných záležitostí a skrz urrümaë dohlédli k pravé podstatě věcí odehrávajících se vskrytu. Museli jsme si ale protrpět i nadměrné množství vnitřního tápání některých postav, jejichž konflikty jsou uměle a těžko uvěřitelně vyhrocené na maximum, i když je zřejmé, že je to všechno zkonstruováno jen na efekt, aby mohlo dojít k velkolepému usmíření, jehož síla a emocionální náboj jsou ovšem monumentální. Slabší povahy lapají po dechu a nestíhají si utírat čůrky potu z čela. :o)
Pevně doufám, že nyní je půda již konečně správně zkultivovaná a patřičně prokypřená pro odhalení velkého finále, které bude mít pořádný spád a obejde se bez prázdných řečí, které jsme už slyšeli nesčetněkrát a na které si už někteří z nás pomalu začínají vytvářet alergii.

15 28.03.2017

Může se to stát každému z Vás. Jste někde venku, na cestě, a zaslechnete volání o pomoc. Někdo se asi dostal do problémů a najednou musíte řešit dilema. Vydat se na záchrannou misi a s největší pravděpodobností se do nějakého problému namočit taky, nebo přesvědčit sami sebe, že vlastně nic neslyšíte a že se o to postará někdo jiný. Ve vesmíru se o to ale nikdo jiný nepostará. Zvlášť, když na radaru své vesmírné lodi jasně vidíte, že jste jediní na tisíce mil daleko. Takže se k situaci postavíte čelem a průšvih na sebe samozřejmě nenechá dlouho čekat. V tomto příběhu se navíc jedná o malér mimořádných rozměrů. Posádka vesmírné lodi už pak jde od jedné krizové situace ke druhé. Vždy se z toho nějak vyseká a o akci není nouze. Je to napínavé čtení, ale vlastně se člověka až tolik nedotkne, protože zápletka je neumělá a vykonstruovaná. Zlovolní padouši usilující o nadvládu nad celým lidstvem, všemocné bezskrupulózní a technologicky vyspělé organizace, vlády držící prst na tlačítku největší války v dějinách, odbojové organizace, zvracející zombíci a záhadná mimozemská technologie. Pejsek s kočičkou vaří dort a člověku se to někdy hůř tráví. Držel jsem hrdinům (detektiv opilec ztroskotanec a kapitán lodi Mirek Dušín - větší klišé už snad vymyslet nelze) palce a fandil jim, i když byli často hůře snesitelní. Další díly už jim bude držet palce asi někdo jiný...

11 23.03.2017

Co se stane, když se u břehů Anglie zřítí letadlo a dva Indové si to hasí z deseti kilometrů pěkně svižně k zemi a přistanou si jako do bavlnky? Něco je asi špatně. Pánové jsou z tohoto vývoje událostí samozřejmě celí tumpachoví a těžko se jim s nově vzniklou situací vypořádává. Prvnímu se navíc za hlavou objevuje zvláštní nažloutlé světýlko a druhému z lebky raší dva hrbolky. Jeden by se z toho zbláznil...což je stav, ke kterému čtenář mnohdy nemá daleko, protože pan Rushdie ho zavalí takovou lavinou slov, významů, odkazů, filosofických teorií a náboženských disputací, že nemůže dýchat a má pocit, že se mu hlava rozskočí vedví. Je to text hutný, těžký a náročný.
Naši dva hrdinové jsou nehodou poznamenáni, jejich životy se změní a oni musí nějak žít dál, což jde ztuha. Zvlášť, když se jeden z pánů začne fyzicky proměňovat a druhý zažívá ve snech dost neobvyklé vize. Právě tyto snové příběhy jsou naštěstí napsány přímočaře a srozumitelně. Nedovolí unavenému čtenáři, aby se pod tíhou vyprávění nadobro zhroutil a padl vyčerpáním. Některé postavy v různých snech mají stejná jména, prolínají se a proplétají, ač se jedná o jiné lidi. Skvěle zde fungují prvky magického realismu a je těžké se rozhodnout, zda jsou to jen výplody fantazie či skutečné události. Napětí a nejistota. Dva motory, které dokážou toto složité dílo s vypětím všech sil dotáhnout do konce.
Možná by měl pana Rushdiho někdo pevnější rukou v jeho spisovatelském rozmachu korigovat. Nenechat ho překročit mez, kdy se ze zajímavého vyprávění stává jen nadmuté prázdné tlachání, které slouží k uspokojení vlastního ega. Pak by mohla vzniknout opravdu skvělá kniha, jejíž čtení nebude doprovázeno potem a odříkáním.

16 03.03.2017

Představte si, že na Vánoce dostanete svoje první lyže a tatínek Vás hned nato vezme na hory. Po příjezdu se nemůžete dočkat, až začnete brázdit sjezdovky, ale ouha. Místo toho Vás zaskočí teplota a angína. Jeden by snad i řekl, že to není fér. Z každé špatné situace se dá ale něco dobrého vykřesat. Zvlášť, když je na horách s Vámi také pět tatínkových kamarádů, kteří se střídají u Vašeho lůžka a každý den Vám naservírují jeden neuvěřitelný příběh ze svého života. Nad každým vyprávěním budete nevěřícně kroutit hlavou, někdy budete napjatí, jindy se budete usmívat, jindy už začnete mít opravdu mírné pochybnosti, zda Vás ti pánové přece jen netahají trochu za nos. I kdyby, za tu zábavu to přece stojí. Lyžování vem čert. Kdo by o ně stál, když má kolem sebe tolik báječných strýčků. :o)

14 26.02.2017

Znáte toho mírně popleteného pána z her o nejslavnějším Čechovi? Že se jich tam na jednom pódiu sešlo přehršel? Ano, to máte pravdu. Všichni jsou to takoví úsměvní nekňubové, ale to jen klamou tělem. Ve skutečnosti jsou to všechno velmi vzdělaní a umělecky založení pánové. Zkuste poznat druhou tvář Miloně Čepelky. Tvář poetickou a něžnou, plnou milostné touhy a obdivu k ženám, kterou vyjadřuje v krátkých čtyřverších. Občas je nutnost (daná titulem knížečky) vyjadřovat své myšlenky pomocí počátečních slov začínajících na konkrétní písmeno omezující a vede k určité šroubovanosti, někdy má ale za následek nečekaně originální verše.

18 03.02.2017

Pan S. se dostal do solidních nesnází. Prchá před muži zákona a k jeho dopadení už opravdu moc nechybí, když tu se dostane ke klášteru osamocenému v krajině. Je vpuštěn dovnitř a nestačí se divit, co se na místě zdánlivě zasvěceném Bohu může odehrávat. Řád, který zde přebývá, je značně podivný a sestry si službu Pánu vykládají poněkud svérázně. S. je nenápadně vtahován do sítě jejich intrik, kterým nemůže rozumět. Nerozumí jim ani čtenář a kdoví, možná ani sám autor. Ctihodné sestry projevují nebývalé sklony nejen ke značně zhýralým formám tělesných rozkoší, ale příhodně je sem tam okoření i notnou dávkou násilí, fyzických trestů a vynalézavého mučení. Vztahy uvnitř kláštera jsou nečitelné, pohnutky jednání jednotlivých postav nejasné a vše sjednocuje pouze atmosféra strachu, tajemna, násilí a erotického napětí.
Klíč může být ukrytý hned v první větě knihy: "Člověk není jen obrazem Boha; stejně tak je obrazem ďábla. Ale co anděl? Není snad hybridním obrazem obou?" Možná právě k odpovědi na tuto otázku se snaží kniha svými vlastními cestičkami dospět.

13 25.01.2017

Malazská říše je nenasytná. Za dobu své existence si podrobila spoustu národů a ohromné území, ale každá expanze má své meze. My se v ději ocitáme zřejmě velmi blízko tomuto zlomovému bodu. Dobývání ještě pokračuje, ale v soukolí říše už to začíná skřípat. Do hry je zapojeno velké množství postav a každá má své vlastní cíle. Kromě lidí se v tomto světě nachází další zajímavé rasy a národy. Do děje se zapojují dokonce sami bohové, tvorové zdánlivě nesmrtelní, či alespoň nezvykle dlouhověcí, s výraznou magickou mocí, kteří už ve všem dělají ale úplný guláš.

Čtenář zpočátku tápe, protože ho nečeká žádný pozvolný úvod, ale hned je konfrontován se všemi podivnostmi a specifiky tohoto světa. Nějaký mocný násilnický šmejd se vtělí do mladé nevinné rybářky, čarodějové císařské armády zkouší pod tlakem experimenty s převtělením duše do loutky, vojáci elitního oddílu se snaží zachovat věrnost říši, která domněle nenápadně usiluje o jejich eliminaci. A že někde někoho zabijí? To ještě nic neznamená. Existuje mnoho způsobů, jak se vrátit zpět na zem...i když některé mohou být pro integritu vaší duše poměrně devastující.

Takže, co vlastně sledujeme? Boj jednoho města o svoji záchranu před rozpínavostí mohutné říše. Vnitřní intriky tohoto města, intriky uvnitř říše, do toho všeho nevyzpytatelné jednání bohů a snahu obyčejných lidí zachovat si vlastní tvář a nezradit své přesvědčení. K tomu všemu se událostmi proplétá ohromné množství magie, tajných dohod, zamlčených pohnutek a nevyslovených plánů. Když pochopíte pravidla této hry, když na ně bez hlubších šťouravých připomínek přistoupíte, čeká Vás velké a napínavé dobrodružství v zajímavě pojatém světě.

25 25.01.2017

Ne, že bych ji přečetl od začátku do konce, ale leží mi v práci na stole, stále otevřená, protože když člověk každou chvíli smolí nějaký mail, tak ho napadají formulace, u kterých si najednou není jistý, jak se vlastně správně píší, co na to gramatické poučky a proč je to zrovna tak a ne jinak. Buďte si ale jistí, že jakmile si objasníte problém, se kterým se právě potýkáte, objevíte hned na vedlejší straně jazykovou zajímavost, která Vás okamžitě zaujme a ve čtení pokračujete. Pak si zničehonic vzpomenete na chyták, se kterým si dlouho nevíte rady a zběsile hledáte v rejstříku, zda v knížce není popsaný...a...bingo, je tam, konečně Vám někdo srozumitelně vysvětlí, jak to s ním vlastně je. A tak čtete, listujete, přeskakujete, vracíte se....cože? On už je čas jít z práce domů? A co ten rozepsaný mail? To dnes zase byla produktivita práce. :o)

23 29.12.2016

Většina lidí má nějakého koníčka. Existují ale lidé, kteří jdou ještě o krok dál, nebo o dva, nebo o pořádný kus. Jsou ovládáni svými vášněmi a nehledí moc napravo ani nalevo. Je jim jedno, co si o nich kdo myslí a neřídí se obvyklými očekáváními svých spoluobčanů o tom, jak by se měl běžný a slušný člověk chovat. Mnoha takovýmto lidem jejich vášeň nedovolí prožívat uspokojivý sociální či rodinný život. Jsou pro své okolí příliš podivínští a nepochopitelní. Nepřizpůsobiví. Anna je právě taková. Musí sbírat. Všechno co roste a jde odevzdat ve výkupně. Nežene ji touha po penězích. Je to mnohem prostší. Když něco roste, je třeba to posbírat. Za každou cenu. Jinak by to přece byla škoda.

Sběr je její život. Je to ta nejzákladnější podstata jejího bytí. Nic jiného není tak důležité, nic jiného pro ni nemá smysl. Lidé si na ni ukazují, báby hrozí či klevetí a těch pár přátel z dětství pomalu ztrácí trpělivost. Anna je nejen posedlá, ale také nemocná, a my ji sledujeme s rostoucím znepokojením, protože čím dále čteme, tím víc Anně rozumíme a tím jasněji tušíme, kam její osud směřuje. Do tmy.

PS: proč jen čtyři hvězdy? Většinou je dávám proto, že je v knize více věcí, než je nezbytně nutné. Toto je ale výjimka. Chtěl bych o všech těch lidech kolem Anny vědět více. O jejím dětství, o jejím manželství, o Marcele a Milušce, o babičce, která to v Anně celé zažehla. A že modrá je dobrá? Kdeže.

45 27.12.2016

Kdo si chce osvěžit běh dějin ve 20. století, významné události, data a jména, ten si určitě přečte knihu od Paula Johnsona. Ouředníkův text, ač v názvu značně podobný, se k danému tématu staví trochu jinak. Bere zřetel spíše na sociologické hledisko, popisuje myšlenkové proudy, hledá souvislosti mezi politickými ideologiemi, zmiňuje filosofické otázky, kterými se lidé zaobírali, a zkoumá také popkulturní trendy, společenská hnutí, náboženské spolky, důsledky války, holokaustu, emancipaci, změnu postavení dětí v rodinách...prostě všechno důležité, co se v lidském chování v 20. století přihodilo a změnilo.

Události nejsou řazeny chronologicky a text spíše budí dojem volného toku myšlenek. Autor přeskakuje z jednoho tématu na druhé podle toho, jaká spojitost se mu zrovna vybaví. Tyto souvislosti jsou často zajímavé, netradiční a časově značně vzdálené.

K mnoha obecným popisům je připojen mikropříběh konkrétního člověka, kterým se abstraktní, akademicky popsaná událost, polidšťuje, a stává se najednou velmi skutečnou. Chcete-li vědět, odkud pocházíme a proč se naše společnost nachází právě tam, kde je, tak v této knize lze nalézt mnoho zajímavých podnětů k zamyšlení. I když občas trochu zkratkovitých a pro laika hůře vstřebatelných.

15 19.12.2016

Není to trochu divný název? Jako zabít ptáčka. Toto pojmenování vzbuzuje pocit něčeho neúplného. Vyslovuje závěr nějakého tvrzení, ale my nevíme, co stálo na jeho začátku. Co je podobné, jako zabít ptáčka? Na to právě musí čtenář přijít sám a každý možná objeví trochu něco jiného. Podle toho, co je pro něj důležité.

Smysl názvu knížky objevujeme spolu s osmiletou Čiperou a jejím starším bratrem Jemem, kteří bydlí v malém městečku na jihu Spojených států. Jsou třicátá léta a velmi pozvolna se začínají objevovat první odvážlivci s novátorským názorem, že černoši by snad mohli být ve své podstatě stejní lidé, jako kdokoliv ostatní. Je to myšlenka neokázalá a příliš revoluční. Přístup lidí se mění velmi pozvolna. Právě tuto změnu se snaží kniha zachytit. Na zobrazení dětského chápání světa je vidět, že nová generace bude jiná a stará se už nezmění.

A co jsem si ze čtení odnesl já? Uvědomil jsem si, že v dětech je naděje. Naděje, že překonají naše předsudky, naše nepružné vzorce chování a zkostnatělé uvažování. Děti vidí věci, které my už svým zrakem nemůžeme postihnout. Děti po nás udělají ten další krok. Snad to bude krok správným směrem.

Při četbě jsem měl pocit, že na Pulitzerovu cenu to nestačí. Ale příběh časem zraje. Zvyšuji ze 3* na 4*.

34 09.12.2016

Čtyři kapitoly vyprávějící příběh člověka, který se zdá být odolný proti všem katastrofám vlastního života. Dle moderní psychologie se naše životní karty rozdávají v dětství. Tom to své prožívá napůl v Indii a napůl v Anglii. Příběh rozehrají rodiče, kteří svým vztahem poruší staletími dodržovaná pravidla uzavírání sňatků v Indii. Konflikt s nepřístupným otcem a následná rodinná tragédie jsou události, které Toma jako pružina vystřelí do života. Pokračujeme přes kapitolu odehrávající se ve službě vlasti, pak přichází láska - silná jako dvojitý turek, vášnivá a spalující. Končíme detektivním pátráním, které kruh uzavírá, a hrdina se ocitá znovu v Indii.

Zvláštní je, že v příběhu není cítit kontinuita. Jako by hlavní hrdina v každé části byl maličko někdo jiný. Stejné jméno, ale rozdílný člověk. Jednotlivé kapitoly se zdají být vytvořeny každá z jiného materiálu a společně nepůsobí jako pevný a věrohodný celek. Vyprávění není přirozené, je v něm patrný prvek umělosti a občas mi přišlo trochu jako výtvor pro seminář kreativního psaní. Chyběla mu opravdovost, která čtenáře chytne za srdce.

V knize se dozvíme, jak silný vliv mohou mít v dnešní době média, jejichž zobrazování popisovaných událostí je sice v podstatě pravdivé, ale přece jen dokáže patřičnou stylizací jejich vyznění významově posunout a přibarvit tak, jak tvůrce potřebuje, jak se mu to hodí. Trefně popsaný je taky intenzivní stravující milostný vztah a v poslední kapitole byl skvěle rozehraný motiv nemožnosti poznat jiného člověka, když se informace o něm z různých zdrojů naprosto rozcházejí. Čemu věřit? Slovům jiných lidí, tvrzení dané osoby, svým očím, uším, rozumu či nakonec jen svému srdci? Někdy je setsakramentsky těžké se rozhodnout správně. Hodně štěstí.

PS: velké mínus za to, že už měsíc nemůžu dostat z hlavy píseň Brothers in Arms. Zní mi v uších téměř nepřetržitě, na youtube jsem ji slyšel v desítkách různých verzí, slova znám zpaměti, každý tón se mi vryl hluboko do šedé kůry mozkové a s přáteli již komunikuji pouze v melodii této písně. Jestli to brzy nepřejde, tak mne internují někde v ústraní, abych nezačal být pro společnost nebezpečný a škodlivý... :o)

13 30.11.2016

Proroctví, která předpovídala konec světa na rok 1420, selhala. Ostatně jako dosud všechny ostatní předpovědi týkající se tohoto tématu. Místo konce světa se ale Čechami prohnali husité, což lze za uzavření jedné éry (a počátek jiné) směle považovat. Takže toto proroctví možná až tak mylné nebylo.

Hned na počátku knihy poznáváme mladíka Reynevana v situaci, kdy se na loži ze všech sil stará o blaho jisté vdané šlechtičny, leč bohužel je nečekaně vyhmátnut jejími příbuznými a musí svůj pokoj lásky kvapně opustit. Být na útěku znamená být neustále ve střehu, neustále na cestě. Reynevan při svém strastiplném putování Slezskem poznává mnoho všemožných rytířů, pobudů, individuí, lapků i krásných dam. Nakonec se spolek uprchlíků ustálí na počtu tří a pánové si to hasí od vesnice k vesnici, od hradu ke hradu, a jako při každé pořádné road movie zažívají rozličné nečekané příhody. Reynevan je od přírody jelito, s dobrým srdcem, slabostí pro spanilé dívčí tváře a s nadáním pro průšvihy všeho druhu, takže se děj ani na chvíli nezasekne. Hrdinové se totiž snaží nejen zachránit si vlastní krky (často jim o ně jde v důsledku Reynevanovy snahy o konání dobrých skutků), ale ještě se pokouší vyřešit jeden téměř detektivní případ.

Popisovaný středověk je pořádně syrový. V ústech můžete cítit všechny ty šlichty, které nemajetní lidé musí jíst, zadky máte sedřené od koňských hřbetů, v uších Vám zní (s)prostá mluva vesničanů i zchudlých šlechticů, v nosech cítíte pach týdny nemytých těl. Ke všemu se v této verzi středověku děje přesně to, na co lidé v těch časech věřili. Čarodějnice se slétají na sabat, mezi lidmi žijí různí bájní tvorové, existují lidé vládnoucí magickými schopnostmi. Vyprávění přitom vypadá naprosto přirozeně. Nad tím vším se tyčí dokonalá a neomylná církev svatá, která se snaží zahubit kohokoliv, kdo nesdílí její názory. Zastává názor: "Zabijeme preventivně všechny podezřelé, Bůh si je přebere". Udavačství kvete více než za protektorátu a inkvizice je všemocná.

Naštěstí autor nebere nic příliš vážně a spousta příhod je vykreslena vtipně, zábavně a napínavě. Až na tu přemíru latinských citací a také neustálé uvádění nových a nových jmen, která nesouvisí s příběhem, nelze tomuto bláznivému dobrodružství nic vytknout. Takže: Hrrrrr na něj. :o)

21 24.11.2016

Někdy v létě jsem ji doma objevil a vzpomněl si, jaký to byl zázrak, že je ta kniha uvnitř plastická a pohyblivá. Krásné ilustrace, které pod rukama zvídavého dítěte ožijí. Co víc si přát...

10 22.11.2016

Je to jen vzpomínka na jednu z prvních knih, které jsem dostal, které jsem přečetl. Příběhy dětí, které se rozplynuly v mlze let. Zůstal ale pocit, že popsaná dobrodružství stála za to, že mi děti a jejich starosti byly blízké. A nějaké politické zabarvení si absolutně nevybavuji - asi mi bylo šumák. :o)

20 09.11.2016

Trochu mi to připomínalo počítačovou hru z pohledu hráče. Procházíte jednotlivými levely, kosíte bez respektu všechno, co se hýbe, a u toho musíte navíc ochránit několik vedlejších postav (ne vždy úspěšně). Nepřátelé jsou podle obtížnosti rozdělení na Pěšáky, Lovce a Big Bosse, který je samozřejmě zabarikádovaný v nedobytném sídle, jehož ochranu se Vám podaří s pár šrámy na tváři a odřeným kolenem hravě prolomit a při zásahu Deus ex machina pak dosáhnout i kýženého Game over. Je to přímočaré jako americká dálnice, ze které nelze uhnout ani o píď. Opět nezklamal Kulhánkův naprosto svébytný humor a svěží reflexe českého prostředí, díky nimž jsou jeho knihy tak nezaměnitelně zábavné. :o)

14 25.10.2016