tanuki komentáře u knih
Princ Kaspian se drží totožného schématu jako předchozí díl Narnie. Děti jsou přivolány do Narnie z našeho světa, aby pomohly vyhnat krále usurpátora. Půl knihy zabírá vyprávění, co se stalo v Narnii v minulosti a druhá půlka se již odehrává v současnosti. Možná je to mým věkem, ale příběh pro mě postrádá napínavost. I vypjaté momenty jsou pojaté tak, že se o hrdiny vůbec nebojím. Aslan je kapitola sama pro sebe. Stejně jako děti zřejmě přichází z jiného světa, vždy přesně v ten nejpříhodnější čas, kdy ho všichni potřebují nejvíce, aby jim ukázal cestu, sestavil armádu, vytvořil Dveře. Je všemocný, vševědoucí, umí probouzet vědomí, léčit zranění, vytvářet průchody mezi světy. Evidentně se jedná o vyšší bytost, která by všechno dokázala zařídit mávnutím tlapy bez cizí pomoci, ale přece jen část práce nechává našim lidským hrdinům. Správně delegovat úkoly se vyplácelo odnepaměti a to i v jiných světech. :o)
Mám rád grafickou úpravu a atmosféru průvodců od LP. Jako vždy v porovnání s edicí od Rough Guides jsou zde lépe zpracované praktické informace a hůře popisy jednotlivých míst a památek. Proto je dobré mít tyto průvodce po ruce vždy oba dva. :o)
V minulém díle jsme se seznámili s jedním zajímavým Tiste Edur - Trullem Sengarem - a tato kniha podrobně líčí jeho předchozí život. Samozřejmě i s životy desítek dalších postav. Jako vždy je těžké se nejdříve zorientovat. Nejde jen o postavy samotné, ale také o jejich funkce či tituly v armádách nebo na královském dvoře - k významům slov ceda, finadd, preda či akvizitor se čtenář musí s obtížemi propracovat.
Jinak je děj poměrně přímočarý a střet dvou naprosto rozdílných civilizací Tiste Edur a Ledeřanů nabírá postupem času na intenzitě a dramatičnosti. Chromý bůh vystrkuje růžky a vybarvuje se jako bezskrupulózní manipulátor. Novinkou oproti minulým dílům je větší dávka humoru, o kterou se stará především Tehol a jeho sluha Bugg, jejichž dialogy jsou velmi osvěžující a zlehčují všudypřítomný patos bohů, převtělenců, ascendentů a démonů, kteří se mezi sebou perou o každou špetku moci, kterou mohou získat. Nemrtvá Šurk Elalle ale umí také pobavit, stejně jako 3 dámy prahnoucí po Ublalových tělesných službách. Šťastný to muž. :o)
Finále opět útočí na city čtenáře, protože jako obvykle oblíbené postavy nemají žádnou protekci na přežití a jejich skon bývá vylíčen tak, že jen zalapáte po dechu. Naštěstí někdo přece jen přežije. :o)
Kniha pořád trpí neduhy, které se vlečou každým dílem. Nejvíc mě štve, když postavy mluví o věcech, kterým čtenář absolutně nemůže rozumět, protože je autor ještě nikde dříve nezmínil. Možná by si po dalších 1500 stranách v nějaké úplně jiné knize měl čtenář uvědomit, že o tomto se už někdě mluvilo, vrátit se k tomu a pak mu to celé dá smysl, ale takto já určitě nefunguju. Jen to zvyšuje celkový zmatek při čtení a ubírá tu jednu hvězdu v hodnocení.
Je stále více zřejmé, že aby člověk celý děj skutečně pochopil ve vší komplexnosti, tak jedno čtení nestačí. Kde na těch více než 8000 stran ale vzít podruhé čas?
Už ne tolik dějově nahuštěné jako první díl. První polovinu si autor pouze připravuje půdu na to, co se má strhnout dále. A je to příprava víceméně konverzační. Kniha získává zřetelnější proticírkevní nádech, protože se dostatečně jasně ozřejmí, o co se vlastně hraje, k čemu se schyluje a že to není žádná maličkost. Asi už na mě bylo těch nadpřirozených postav trochu moc...divoženky, fantomové, andělové a jakési další neidentifikovatelné potvory létající. Až když se na scéně konečně objeví nůž, tak příběh dostává patřičný spád, na který jsme uvykli v prvním díle. Nitky se pomalu začínají spojovat a proplétat. Všichni, kdo jsou k něčemu předurčeni, se dostávají tam, kam patří. Ovšem za cenu bolesti, obětí a utrpení. Teď jen, jak to celé dopadne. :o)
str. 52: "...řeknu vám, komu se musíme postavit: Magisteriu a církvi. Protože od svého vzniku se obě instituce pokoušejí potlačit a přizpůsobit svým zájmům všechno přirozené. A co nemohou přizpůsobit, toho se zbaví. Vy, sestry, znáte jen sever – já zcestovala i jižní země. I tam jsou církve, které mrzačí děti, jako to prováděli v Bolvangaru – ne stejným způsobem, ale zrovna tak děsivě, to mi věřte. Mrzačí jim pohlavní orgány, chlapcům i děvčatům, uřezávají je nožem, aby pak nic necítili. A tohle prosím dělá církev, protože každé církvi jde o totéž: ovládnout, zničit a vyhladit všechno, co je příjemné. Takže jestli dojde k válce a na jedné straně bude stát ona, musíme se semknout proti ní, i kdybychom se měli spojit kdoví s kým."
Zeměplocha je v ohrožení. Když prudký a nevyzpytatelný magický proud nekontrolovatelně zaplaví všechny mágy (že dokonce i Mrakoplaš svede provést nějaké to kouzlo), tak se z pohodlných a neškodných páprdů stanou nebezpeční tvorové, kteří si nárokují právo na vládu nad světem, lidmi i bohy. Samotné by je to samozřejmě nenapadlo, ale mladý supermág jim nedává moc na výběr. Konec světa se zdá téměř nevyhnutelný, ale Mrakoplaš se svou ověřenou taktikou, že nejlepším bojem je útěk, nakonec slaví jisté úspěchy. Kromě něj se v knize objeví spanilá bojovnice Conina, jejíž krásu předčí snad jen její neporazitelnost v boji, hédonistický Creosot spřádá verše, jež vtipně parafrázují Píseň písní, a které mají na některé dámy paralyzující účinky. Zavazadlo se zamiluje, ale kdo by podlehl kouzlu dřeva, i když myslícího a věrného, takže dostavivší se zklamání je pak velmi trpké...vtip, nadsázka a moudrost ukrytá za zvednutými koutky úst. Není lepší kombinace.
Halimunda je městečko kdesi v Indonésii, ve kterém se může stát prakticky cokoliv. Můžete skočit ze skály a odletět, být chvíli neviditelní, zemřít a po dvaceti letech se jít podívat, jak to na tom širém světě zrovna vypadá, nebo třeba můžete zabít divoké prase, které se v tu ránu změní v člověka...a je to ho ještě mnohem víc a vám se po celou dobu čtení zdá, že vlastně jo, takhle se to může přihodit klidně i někomu z Horní Lhoty, protože na světě se přece dějí věci všelijaké a nemá cenu se snažit všechno vysvětlovat a vědecky popisovat.
Příběh je členěný do kapitol, které by možná obstály i jako samostatné povídky a často to vypadá, že tak byly i napsány. Na začátku se seznámíte s obyvateli Halimundy a jednotlivé kapitoly jsou pak pokaždé zaměřeny na někoho konkrétního a jeho osud a životní peripetie, čímž se celkový obraz postupně zpřesňuje a vyjasňuje, vyvstávají detaily, pohnutky, příčiny i následky, až si na konci řeknete, že to teda bylo fakt dost ujeté, ale originální a netradiční, takže vás postavy románu hned tak neopustí. Na můj vkus to dopadlo příliš tragicky, ale v rámci celkového konceptu je takový závěr zřejmě nevyhnutelný. I tak se podepsal na nižším než absolutním hodnocení...
Typicky svěrákovsky laděný příběh o tatínkovi, který sice nedisponuje vůbec žádným vypravěčským nadáním, ale i tak se (pod hrubým nátlakem vlastní manželky) do vyprávění pustí. Co taky jiného mu zbývá, že. Jak sám název napovídá, i přes počáteční nezdary můžeme očekávat šťastný konec. :o) Doprovodné ilustrace pana Borna jsou dokonalé.
Hned první věta anotace odkazuje k misi v Afghánistánu, která do celé knihy zapadá vlastně ze všeho nejméně. Ano, stane se zde to velké neštěstí, ale k němu by pro vyznění knihy mohlo dojít jakkoliv. Těžiště vyprávění leží jinde. Čtyři obyvatelé malé norské vesnice nám vyprávějí kus svého života a jelikož se všichni potkávají a znají, jedná se zčásti pořád o příběh jeden, ke kterému se s každým vypravěčem přidávají další podrobnosti. Každý ze čtyř obyvatel řeší nějaký svůj osobní problém. Povětšinou sám a v soukromí. Některá část vyprávění kolem vás jen tak propluje, jiná vás zasáhne svou intenzitou. Záleží na tom, s jakými problémy se potýkáte vy sami, co je vám blízké, co se vás dotýká. Nejvíc ve mně rezonoval příběh Karin poodkrývající komplikované hlubiny ženské duše a její vztah k vlastním dětem. Ten je na čistých pět hvězd. Trygve za čtyři, Tarjei tři a Jon Olav dvě a půl. Kniha pojednává především o vztazích - rodinných, sousedských i milostných. Trochu jinak, než jste zvyklí.
Děj se posouvá svižně vpřed a napětí směrem ke konci výrazně roste. Schyluje se ke dvěma velkým vyústěním a čtenář neví, o koho se má bát více. Dokonalí vojáci jsou v boji efektivní, ale síla a rychlost nejsou všechno. Vlastní city a emoce, výcvikem udusané, je občas dokáží nečekaně zneklidnit. Především v situacích, které se nevyvíjí přesně dle jejich předpokladů. Andrej Korwarian se stále chová jako Terminátor (ten první) a bůhví, co všechno se v jeho lidském těle může skrývat. Ale to se časem společně s Viktorií jistě dozvíme. Autoři odhalili i několik střípků z doby Exodu, budiž jim za to díky, protože tato kapitola lidské historie je stále poněkud nejasná. Nezbývá, než se těšit na další pokračování. Vypadá to, že naše hrdiny čeká ještě pěkná řádka dobrodružství...
str. 61:
...divokému zvířeti nemůžete dát své srdce - čím víc si ho zamilujete, tím je pak silnější a silnější. Až je už tak silné, že vám uteče do lesa. Nebo ulítne na strom. Pak na ještě vyšší strom. A pak až do nebe. Takhle to nakonec dopadne, jestli se zapomenete a zamilujete si divokého tvora. Skončíte tak, že se očima zabloumáte po nebi.
Pokud jste zapálený vědec každým coulem, může se Vám stát, že se dostanete do fáze, kdy pro objasnění objektu svého výzkumu obětujete cokoliv. Johannes je mírně namyšlený a arogantní elegán a snob. Myslí si o sobě, že dokáže přechytračit úplně každého, ďábla nevyjímaje. Dohodne s ním tedy obchod, čímž mu začíná krušný rok na kolejích s ďábelským karnevalem plným pekelných bytostí a stvůr všeho druhu. Aby však na to nebyl sám, nejdříve k podniku přivede i svého bratra, kterého však musí vysvobodit ze šlamastyky, do které ho před lety sám dostal.
Úvod skýtá mnohé přísliby do budoucna, ale jakmile se ďábelský karneval rozjede, kniha trochu ztrácí na tempu a popisuje pouze sled událostí, které ve vztahu k hlavní zápletce mají jen okrajový význam. Tento směr vyprávění může být pro čtenáře mírným zklamáním, ale není důvod si zoufat, i tak se jedná o zajímavé příhody, které nás pomalu zavedou ke konci ďáblem stanoveného času k provozování karnevalu. Dostáváme se k okamžiku, kdy "karneval sváru naposledy otevře svou bránu a všechno se monumentálně podělá". Napětí začne stoupat, události dostávají spád, Satan intrikuje jako zběsilý, Johanes se nechce nechat zahanbit a navíc se vyostřuje konflikt mezi bratry a jejich vnímáním morálky, což Johannesovi na klidu nepřidá.
Je těžké držet palce a fandit někomu s tak pokřivených charakterem, jako má Johannes. Ale přece. Na druhé straně stojí sám velkorohý a lidské plémě má tendenci držet proti pekelníkům při sobě, i když jeho zástupcem je člověk veskrze pochybný a nejednoznačný. Naštěstí závěr dává naději, že v něm přece jen jiskra lidství stále mihotá.
Chlapi z Metallicy se na mě z obálky dívali téměř každý den, protože v regálu Albertu mají časopisy umístěné zákeřně těsně za vstupem. Nejdřív jsem hrdinně odolával a kolem časopisu jsem procházel bez nejmenších emocí. Postupem času ve mě rostla zvědavost a následně jsem si časopis 2x či 3x otevřel a po pár dnech se rozhodl, že si ho tedy koupím. Spousta fotek, článků, rozhovorů. Určitě to bude bomba. Nebyla. Jako hlavní mínus beru nekoncepčnost. Články psali různí lidé v různém období, co je v jednom z nich vychvalováno, to je v jiném zatracováno. Rozhovory se členy kapely jsou často jalové, pánové samozřejmě obhajují svou hudbu, své filmy, přístup k jednotlivým nahrávkám, ale co se z toho čtenář dozví? Nic, co by běžně poučený fanoušek nevěděl. Především získá pocit, že všichni členové kapely jsou dost bohatí a úspěšní na to, aby si mohli dělat, co se jim zlíbí a jejich úspěšnost to nijak neovlivní, protože mašinerie kolem Metallicy je nezastavitelná. :o) Nicméně jsem si alespoň opět poslechl poslední dvě alba, která mě téměř minula a opět si přehrál akustické motivy, které jsem svého času dřel téměř nepřetržitě. :o) Příště si půjčím nějakou hodnotnější biografii.
Od chvíle, co jsem na vlastní oči spatřil pyramidy v Mexiku a dozvěděl se něco víc o historii dobývání této země, jsem uvažoval o tom, že bych si rád přečetl Cortézův příběh zpracovaný beletristicky. Toto ale nebyla dobrá volba. Kniha je napsaná těžkopádně a nezajímavě. V polovině jsem se mrkl do Wikipedie, abych si ověřil nějaké údaje a zjistil jsem, že je zde vše napsáno mnohem lépe, takže už jsem to na Wiki dorazil až do konce a Boha deště definitivně zaklapl. :o)
Platí přesně to, co mám u této edice odpozorované už z minulých cest. Plusem jsou podrobnější informace o kulturních památkách a přehlednější mapy. Mínusem grafická úprava, zbytečně těžký papír a méně praktických informací, než má edice LP. Nicméně stále platí, že spolu s LP se jedná o jediné skutečně kvalitní průvodce na cesty v českém vydání.
Trochu nemastná a neslaná kniha o dívce, která se snaží vypořádat se ztrátou svých dvou nejlepších přátel. Kniha o rozkladu rodiny při konfrontaci s osobní tragédií i o síle, jak se zvednout a jít zase dál, pokračovat v životě navzdory neštěstí a smutku. Krásné pasáže se střídají s těmi unylejšími, kterých je v textu bohužel víc. Oceňuji pomalé odkrývání skutečností, ovšem odkrývání někdy snad až příliš protahované. Vztah mladé dívky a otce rodiny je mírně nejednoznačný, spíše platonicky lyrický a intelektuální, než fyzický. Přesto tam něco bublá, něco, co se asi nikdy nedostane na povrch...a asi to je přesně tak dobře.
Dvě krátké povídky vyšvihnuté typickým Mistrovým rukopisem.
Postapokalyptický svět zobrazený jen na pár stránkách je uvěřitelný a hned do něj bez problémů vplujete. Začnete s neohroženým hrdinou řešit jeho ožehavý problém a užíváte si jeho ironický a nadnesený pohled na svět. Má to spád a náboj.
V druhé povídce je výborně vybudovaná hustá a mazlavá atmosféra strachu a podivna, která je na Kulhánka zakončená nečekaně vtipně a odlehčeně.
Tato jednohubka určitě zpříjemní Váš den. :o)
Co se stane, když se u břehů Anglie zřítí letadlo a dva Indové si to hasí z deseti kilometrů pěkně svižně k zemi a přistanou si jako do bavlnky? Něco je asi špatně. Pánové jsou z tohoto vývoje událostí samozřejmě celí tumpachoví a těžko se jim s nově vzniklou situací vypořádává. Prvnímu se navíc za hlavou objevuje zvláštní nažloutlé světýlko a druhému z lebky raší dva hrbolky. Jeden by se z toho zbláznil...což je stav, ke kterému čtenář mnohdy nemá daleko, protože pan Rushdie ho zavalí takovou lavinou slov, významů, odkazů, filosofických teorií a náboženských disputací, že nemůže dýchat a má pocit, že se mu hlava rozskočí vedví. Je to text hutný, těžký a náročný.
Naši dva hrdinové jsou nehodou poznamenáni, jejich životy se změní a oni musí nějak žít dál, což jde ztuha. Zvlášť, když se jeden z pánů začne fyzicky proměňovat a druhý zažívá ve snech dost neobvyklé vize. Právě tyto snové příběhy jsou naštěstí napsány přímočaře a srozumitelně. Nedovolí unavenému čtenáři, aby se pod tíhou vyprávění nadobro zhroutil a padl vyčerpáním. Některé postavy v různých snech mají stejná jména, prolínají se a proplétají, ač se jedná o jiné lidi. Skvěle zde fungují prvky magického realismu a je těžké se rozhodnout, zda jsou to jen výplody fantazie či skutečné události. Napětí a nejistota. Dva motory, které dokážou toto složité dílo s vypětím všech sil dotáhnout do konce.
Možná by měl pana Rushdiho někdo pevnější rukou v jeho spisovatelském rozmachu korigovat. Nenechat ho překročit mez, kdy se ze zajímavého vyprávění stává jen nadmuté prázdné tlachání, které slouží k uspokojení vlastního ega. Pak by mohla vzniknout opravdu skvělá kniha, jejíž čtení nebude doprovázeno potem a odříkáním.
Vlastně jsem si v té knize jednou odpoledne jen tak listoval a prohlížel si hezké obrázky, až jsem na jednom z nich narazil na krásnou kominici Tradamilu a prostě jsem musel zjistit, jak to mezi ní a tím čertem ve skutečnosti bylo. :o) Příběh je napsaný svěžím a vynalézavým jazykem, ilustrace jsou moc příjemné a obsahují spoustu detailů a maličkostí, které potěší každé zvídavé oko. Dokonale doplňují text a přenesou Vás nad město na střechy domů, mezi komíny a lávky, kam lidské oko zespod ulice jen stěží zabloudí, ale kde se mohou odehrávat nevšední příběhy, lásky a proměny.
"Na světě není nic těžšího než upřímnost a nic lehčího než lichocení. Je-li v upřímnosti jen kapička falešné noty, dochází okamžitě k disonanci a po ní k ostudě. Avšak v lichocení může být falešné všecko až do poslední noty, a přesto zůstane příjemné a působí potěšení, sice hrubé potěšení, ale přesto potěšení. A i kdyby byla lichotka sebehrubší, určitě se bere nejméně z poloviny vážně. A to platí pro všechny společenské stupně a vrstvy."
"To máte totiž tak, a jsme zase zpátky u Freuda, neboť metafora je to trefná, muž se během vteřiny nažhaví jako žárovka, úplně doruda, ovšem stejně rychle i vychladne. Žena však, a to je vědecky dokázáno, se rozehřívá jako žehlička, chápete? Pomaloučku, polehoučku, hezky postupně. Ovšem pokud se rozehřeje, pak už ji nikdo nezastaví. Jako ty vysoký pece v Baskicku.“