tanuki
komentáře u knih

Příliš moc náznaků a poměrně málo jasných odpovědí. Možná si má čtenář souvislosti domyslet sám, ale neškodilo by některé věci víc objasnit. Taky časová osa je poměrně nejasná a člověk nikdy pořádně neví, kolik je v dané fázi vyprávění Barnumovi let.


Ke konci knihy si autor přihřívá vlastní polívku a nenápadně seznamuje se svým vlastním přínosem k výzkumu problematiky strun :o) Až na některá místa, kterým se asi nejde nikdy vyhnout, je kniha čitelná i pro laika. Jen by to chtělo trochu víc obrázků :o)


Krásně napsané - jen ten závěr je možná příliš brutální a mrazivý...


O chlup lepší než Lonely Planet. Jen trochu mrzí větší hmotnost. Informačně ovšem absolutně vyčerpávající.


Standardní kvalitní průvodce do Lonely Planet. Vydrží i nepříliš šetrné zacházení, kterého se mu na cestách dostává měrou vrchovatou. :-)


Malý průvodce se spoustou hezkých fotografií. Pomůže při rozhodování, kam se vydat.


Nevím, jaký význam mají cukrářovy vize, ani pojednání o historii výstav, ale jinak fajn kniha. Zvláštní je také opakující se téma zloděje, který se dá do řeči s majitelem bytu, který právě vykrádá...


Velice pomalý rozjezd s přílišným množstvím postav. Děj je přerušován Persiovými vizemi, které jsou natolik z jiného světa, že naprosto nejdou číst. Čím víc se ale čtenář blíží ke konci, tím víc ho to baví. Možná bez těch Persiových samomluv bych dal o pár procent víc.:o)


...konečně se něco děje...po předchozí knize, která znamenala pouze "cestu tam a zase zpět", se děj posunuje vpřed a začíná se rýsovat rozuzlení příběhu...nicméně stále máme něco před sebou a záleží jen na panu Kulhánkovi, zda se nám rozhodne to v nějaké dalším díle sdělit...:-)


Několik povídek provázaných stejnými postavami. Dahl má talent vytěžit z obyčejného "povídání" nečekanou pointu. Vtipné, odpočinkové čtení.


Arťom potká na své cestě neuvěřitelné množství lidí a především se střetne se všemi možnými ideologiemi. Ten výčet je až příliš vyčerpávající a to ve všech významech tohoto slova. Tady by bylo možné ubrat a knihu trochu zkrátit, pak by to bylo snad i 4,5 hvězdy. Takhle jen 3,5. Ovšem závěr je parádní.


Zatím nejhorší díl série, ve kterém se v podstatě nic důležitého nestane...cesta do Německa a zpět se jeví jako samoúčelná a poměrně nudná - dvouhvězdičková. Na Kulhánkových standardních pět hvězd se kniha dostává až v samotném závěru, ale pokud musím zůstat objektivní, tak předchozí balast ani ten skvělý konec nevyváží. Snad se závěrečná část povede lépe. Tato kniha příběh samotný nikam neposouvá. Teda posledních 50 stran ano, ale předchozích 200 je jen omáčka, navíc nijak zvlášť kulinářsky vydařená.


...díl od dílu větší závislost...:o)...konečně skončila ta věčná úmorná tahanice o dopis...už mne to unavovalo...:o)


Kniha by si bohatě vystačila jen s příběhem o tygrově ženě a nesmrtelném muži - pak by ode mne dostala minimálně o hvězdičku více. Takhle jen 3,5. :-)


Celkem by mne zajímalo, jak moc jsou Muži na toulkách popurální v Německu. :-)


V příběhu se objevuje a mizí velká spousta poměrně ploše vykreslených postav, které sice disponují jménem, ale nikoli nějakou charakteristickou vlastností, obličejem, osobitostí. Jedinou výjimkou je snad Himmler. Kniha skvěle ukazuje německý sklon k organizovanosti, poslušnosti, respekotvání autorit a nadřízených. Zvláště je to vidět ve chvíli, kdy Rudolf padne do zajetí a nestačí se divit, jak se američtí vojáci chovají ke svým důstojníkům. Laxně a bez respektu. Nechápe, jak s takovou morálkou Američané mohli porazit skvělé německé vojsko.
Co se konečného řešení týče, zabývali se Němci pouze technickou stránkou věci. Lidé byli považováni za jednotky, které bylo nutné zpracovat, ošetřit. Svědomí zde nemělo žádné místo. Ale i na německé straně se našli vojáci, kteří na provádění tak strašlivých příkazů neměli žaludek.
Rudlof měl ale ve svém svědomí jasno. Rozkaz je rozkaz. Ať je jakýkoliv, je nutné ho uskutečnit s maximální efektivností a pečlivostí. Vykonavatel rozkazu nenese za jeho důsledky žádnou vinu. Zodpovědný je pouze ten, kdo rozkaz vydal.

Kniha sleduje konání tří hlavních postav:
1) Aomame sedí ve svém bytě a kromě posilování a strečinku jen civí z okna, přemýšlí a vzpomíná
2) Tengo sedí u otce v komatu, kromě předčítání knih jen civí z okna, přemýšlí a vzpomíná
3) Ušikawa se všemu snaží přijít na kloub, pronajme si byt ve stejném domě jako Tengo, instaluje skrytý fotoaparát, fotí, civí z okna, přemýšlí a vzpomíná
A všechno je to rozepsáno na 450 stran. Mám Murakamiho velmi rád, ale třetí kniha 1Q84 je až příliš rozvleklá. Něco se začíná dít až 100 stran před koncem, což ale výsledný dojem natahovaného epilogu k předchozím dvou vynikajícím knihám nezachrání...


...v knize se najdou i písně, ke kterým se vlastně žádný příběh nedozvíte a daná kapitola je spíš o Redlovi než o konkrétní písni...i literárně by občas bylo co vylepšovat...ale jako vhled do života bohémského muzikanta je kniha výborná...:-)...někdy si Redl neodpustí (ne)nápadně zdůraznit svůj přínos pro nějakou skladbu či album (AG Flek + Hradišťan, kde dle svých slov nahrál 90% desky sám...což působí trochu nadneseně)...občas zde zableskne potlačovaná muzikantská ješitnost...pýcha...zlehčované vědomí vlastní důležitosti...:-)...ale Redl si to může dovolit...nikdo podobný a originální na naší scéně nepůsobí...


Konečně po dlouhé době kniha, která nemá slabé místo a můžu jí s klidem dát pět hvězd. Co jediné mi vadilo, že malé děti se zde příliš často baví dospělým jazykem, ale dokážu se přes to přenést. Ender je manipulován svými učiteli do role, která mu není příjemná. Vzpírá se, bojuje a přesto v každém okamžiku činí přesně to, co je po něm požadováno. Někdy je ta bezmoc až nesnesitelná. Když chceš svého nepřítele porazit, musíš se do něj vcítit, musíš ho pochopit, musíš ho milovat. A to dokáže pouze jediný člověk - Ender.
