tatjana1737 komentáře u knih

Martin je prostě liga... Knihu jsem měla v plánu si někdy, až budu opět solventní, koupit, protože prostě Martin. Nakonec se na mne zcela nečekaně usmálo štěstí a vyhrála jsem ji v soutěži. Asi to byl osud! Píseň jsem četla kdysi v pravěkých dobách, kdy o budoucí existenci seriálu nikdo neměl ani tucha, Martin nebyl ani jako autor sci-fi v mém okolí známý a jeho knihy si ode mne půjčovala polovina spolužáků a kamarádů. (Ano, tím se nepokrytě chlubím, že jsem ságu četla ještě před seriálem a patřím ke "skalnímu jádru".) Když se však GRRM odchýlil směrem k seriálu a s knihami si dal velkou pauzu, na jeho fantasticky vybudovaný a propracovaný svět jsem poněkud zapomněla. Vrátila jsem se k němu až díky webu icefire.cz a beta čtení některých fanouškovských fikcí, které mne přiměly nejen osvěžit si zapomenuté postavy a jejich osudy, ale vdechly mi opět touhu se do světa Písně znovu vrátit a ponořit. A protože jsem v rámci beta čtení hledala nějaké informace, pustila jsem se nejprve do čtení historie targaryenských králů. Nejprve jsem jen nesměla nakoukla, pak se zkusila začíst, knihu pro její hutný vypravěčský styl odložila, ale nedalo mi to a nakonec to dopadlo tak, že jsem četla po nocích na úkor spánku, což jsem si už dlouho nedovolila, neb se třemi dětmi je spánek velký luxus a člověk nikdy neví, zda jeho případný dluh kdy dožene.

Kronikářský styl vyprávění mi nevadil a uznávám, že kdyby Martin s takovým množstvím postav, událostí a sledovaného časového záběru psal stylem Písně, nebyla by to jedna bichle, ale dvacet objemných svazků. A to možná ještě podhodnocuji. Aby autor na nějakém rozumném rozsahu převyprávěl to, co chtěl, k této formě se musel uchýlit. Zprvu pro mne byla trochu hutná a měla jsem problém se začíst, ale když jsem si vyčistila hlavu a věnovala se opravdu jen knize, vzala si k ruce mapku a občas se podívala na https://awoiaf.westeros.org, Martinův svět mne opět pohltil a nemohla jsem se od něj odpoutat. Četbu jsem si občas proložila knihou Svět ledu a ohně, který má opravdu dosti poje*aný překlad, ale díky ilustracím prokládajícím text je o něco čitelnější. Ilustrace v Ohni se mi příliš nelíbily, i pro tu černobílost (chápu ovšem, že jejich barevnost by navýšila pořizovací cenu knihy), ale hlavně výběr zobrazovaného.

Co mi chybělo, a to i u Světa ledu a ohně, byl nějaký pořádný rejstřík postav doplněný o stručná hesla o nich, časová osa nejdůležitějších událostí, tabulkový přehled místokrálů (pořád si na to nemohu zvyknout a "pobočník" je pro mne výstižnější) či velmistrů a příslušníků Královské gardy. Tohle všechno jde sice najít na internetu, já se svojí archivářskou úchylkou bych to však uvítala v hmatatelné podobě hezky jako encyklopedickou knížku.

V jednom komentáři ke Světu je něco ve smyslu, že je to geniálně napsaná snůška imaginární historie, která nám v reálném životě bude k ho*nu. Ano, bude. Ale je to opravdu geniální. Obdivuji Martina za to, jak je jeho svět propracovaný, s pevně danými zákonitostmi, místopisem, zvyky jednotlivých oblastí, charakteristikami rodů a jejich příslušníků. Přesto, že se toto vše může zdát svazující, ponechává však stále ještě dostatek prostoru pro vlastní imaginaci, fantazii a vymýšlení dílčích příběhů.

Zajímalo by mne, jestli se myšlenka dějin Západozemí rodila současně s psaním Písně, v níž jsou nejrůznější narážky z historie (nejen draci, ale třeba královna Alyssane či postavy z písní a mnoho dalšího). Předpokládám, že ano, a o to víc obdivuji Martina, že to sesumíroval a dal dohromady, byť tím na první pohled mohl Písni část kouzla vzít. Pouhé narážky totiž podněcují fantazii a čtenáři si mohli vymýšlet a domýšlet to své. Což jsem takto měla např. u světa Zeměmoří Ursuly Le Guinové, která mi pak naservírovala vlastní verzi příběhu Eretha Akbe a prostě to nebylo ono. V mé hlavě ten příběh byl mnohem větší a velkolepější... Kupodivu, u Martina se žádné takové zklamání nekonalo, což připisuji opět promyšlenosti a provázanosti všeho. Před jeho imaginací smekám, protože neutopit se v něčem takovém, musí dát spoustu práce. (Však se taky domnívám, že v Písni se nakonec trochu utopil, protože tam rozehrál příliš mnoho dějových nitek.) Jeden malý detail za všechno: když autor popisoval boje u Dračího doupěte, zmínil, že od Blešího zadku byla cesta do kopce strmější, než z druhé strany. Fakt bych chtěla vidět jeho podklady - představuji si několik obřích šanonů, kde má náčrtky, mapky, obrázky budov a jejich vnitřní dispozice...

I kdyby GRRM nakonec Píseň nedopsal (a já doufám, že tak učiní), svými knihami z ranku fantasy se pro mne nesmazatelně zapsal mezi mistry žánru i pera. Moc si přeji, aby vydal i druhý díl Ohně a krve, který jsem si zatím trochu nahradila Světem ledu a ohně. Oheň se mi nejvíc líbil prvními kapitolami, kdy se ještě dějiny Západozemí nehemžily targaryenskými ma(e)gory. Nástupci Aegona Draka už takoví frajeři nebyli a čím více jsme v dějinách postupovali, tím nesympatičtější byli. Martin svoje postavy vůbec nešetřil - epidemie, požáry, bratrovražedné války... však si tím prošel i náš svět. (A možná proto je ten jeho tak uvěřitelný.) Líbilo se mi akcentování ženských postav, kterým snad věnuje mnohem víc pozornosti než těm mužským. Problém se jmény a ztrácení se v nich jsem měla asi jen u tří královen při Tanci draků, ale stačilo nalistovat zpátky nebo mrknout do Světa a chytla jsem se. Ostatním doporučuji malovat si grafy a rodové vazby na papír (to jsem dělala u Silmarillionu), fakt to při orientaci v knize pomáhá :-D. Při čtení obou knih jsem si ovšem uvědomila zásadní věc, a to že jsem žádnému ze svých dětí do kolébky nevložila dračí vejce! Ten nejmladší proto dostal k ročním narozeninám vejce s bílou běskou, tak snad alespoň z něj dračí jezdec vyroste... ;-)

Pokud bych se měla uchýlit k nějakému srovnání, Oheň a krev jsou Silmarillionem Písně ledu a ohně. A stejně jako v Tolkienově případě, i Martin válí.

21 27.04.2020

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Komentář píšu s velkým odstupem, takže se mi kupa věcí už z hlavy vykouřila...Předně musím říci, že ač to opět bylo svižné, vtipné a nechybělo napětí mezi hrdiny, tentokrát tomu něco chybělo. Nevím, jestli to byl chybějící moment překvapení, které pro mne měly první autorčiny knihy, nebo samotná zápletka mezi Daisy a Matthewem. Zprvu jsem byla docela rozčarovaná z toho, že mužský protějšek nebude tvořit pan Rohan, mesaliancí se Kleypasová už vlastně dopustila, ale tohle bylo asi i pro její pojetí viktoriánské společnosti příliš (a i to v knize přímo padlo). Proto se najednou z neznáma zjevil jakýsi Matthew, který si nejprve musel získat sympatie nejen Daisy, ale i čtenářů. Nakonec se mu to povedlo, byť jsem pořád čekala na hrůznost jeho trýznivého tajemství a co že mu to vlastně brání v tom, dát lásce se svou vyvolenou průchod. Pointa byla pro mne zklamáním, čekala jsem nějaké WOW, a asi za to mohlo i odhalení skutečné Američanovy identity, oproti ostatním mužským postavám bylo celé jeho pozadí nakonec vlastně... ničím.

Nejvíc se mi - obligátně - líbily ty pasáže, v nichž se hrdinové nesnášejí, ale přesto je to k sobě táhne. Ať šlo o opakovaný motiv studánky přání, souboj s houserem, rybaření nebo nelítostný zápas při společenské hře. Samozřejmě i flirtovací hry na hádání zvířátek stála za to. Konečně do děje také více zasáhly ostatní čekanky, když se za pomoci manželů snažily vybrat Daisy vhodný protějšek, aby se nemusela provdat za nenáviděného následníka svého otce. Lord Llandridod vypadal jako sympaťák, v tomhle ohledu mne mrzí, že z něj nakonec autorka udělala konvenčního a fádního chlapíka, trochu důstojnosti mu nechat mohla. Ale jeho pakt s Daisy s cílem přimět Matthewa žárlit byl hezkou dějovou kličkou.

Souhlasím s tím, že Lillian byla v tomto díle k nesnesení a panovačná až hanba, ale zkusím přivřít obě oči a přičíst to jejímu stavu. Daisy byla mnohokrát podaná jako neškodný snílek, který nosí hlavu v oblacích, což mi trochu vadilo, ale o to víc se mi líbilo, že ji Matthew měl od počátku rád pro ni samou. A moc hezky ke své švagrové promlouval i Westcliff:

„Daisy,“ oslovil ji vlídně, „většina lidí v životě nedosáhne žádného pozoruhodného úspěchu. Jejich přínos se poměřuje bezpočtem skutků mnohem menších. Pokaždé, když prokážete někomu laskavost, anebo vyloudíte na jeho tváři úsměv, dáváte svému životu opodstatnění. Nikdy nepochybujte o své ceně, drahá přítelkyně. Bez vás, Daisy Bowmanová, by bylo na světe smutno.“

Když jsem si teď pro osvěžení listovala v knize, překvapilo mne, kolik jsem toho z příběhu, který mi z dosavadní čtveřice přišel nejslabší, zapomněla. Přesto ale šlo o mnoho pěkných a vtipných momentů (autorka to prostě umí), takže i když příběh jako takový byl - ve srovnání s ostatními - spíše průměrný a z mého pohledu takový nějak "divný", ráda si ho v budoucnu přečtu znovu.

5 27.04.2020

Ke knížce jsem se dostala více méně náhodou. Zprvu jsem se nemohla začíst, musela jsem si zvyknout na styl vyprávění a trochu se sžít s hlavní hrdinkou, ale když to přišlo, tak jsem ji neodložila, dokud jsem nedočetla. Osvěžení milostnou zápletkou bylo velmi povedené, i když lehce připomínalo v knize zmíněný příběh o Tristanovi a Isoldě.

Vcelku by se mi líbilo, kdyby kniha mapovaný úsek pojala více do hloubky, kdyby autorka, i když se tomu v předmluvě ústy své postavy brání, vložila více dějinného pozadí, rodových souvislostí či dobových reálií. I tak dílko ovšem považuji za zdařilé, včetně zdárného konce pro hlavní hrdinku. Oproti tomu mne dost překvapily osudy Aleny, to jsem od autorky vůbec nečekala. Ani král Valdemar nebyl ve výsledku takovým hrdinou jako jeho, téměř svatá, manželka.

Knize bych vlastně vytkla jediné, a to nečlenění textu do dílčích celků. Text je v knize v souvislé mase, a to i tehdy, když se mění vypravěč nebo úhel pohledu. Z hlediska plynulosti čtení to na mne místy působilo hodně chaoticky, než jsem se zorientovala a pochopila, že najednou vypráví někdo jiný nebo se v ději najednou přeskočilo na jiné místo či do jiného času. Souhlasím s názorem, že konec vzala autorka dosti hopem.

Možná by neuškodil v závěru nějaký doslov v podobě medailonu Markéty Přemyslovny, ale to už je jen detail.

8 27.04.2020

(SPOILER) Konečně přidávám komentář a opět musím zkritizovat obálku... Souhlasím s názory, že tenhle příběh je nejlepší ze čtveřice čekanek. Annabellu jsem četla jako první od autorky, takže zde byl jistý moment překvapení a okouzlení, ale na pomyslnou špičku řadím příběh Evie a Sebastiana. Asi proto, že - stejně jako jiné čtenářky - mám slabost pro napravené hříšníky. Předchozí negativní St. Vincentova role z předchozího dílu je zde vysvětlena, takže čtenářka mu záhy jeho nečestné chování odpustí. Sebastian si navíc od začátku na nic nehraje a rovnou deklaruje, že nemá žádnou čest. Protože je však viděn očima nevinné Evie, všechny víme, že to není až tak úplně pravda ;-). Vždyť kterou by si nezískal muž, kterého autorka charakterizuje jako toho, kdo v líbání nalézá téměř totéž potěšení jako v samotném milování :-). (A popis prvního milování, kdy byl zkušený a vyprahlý protřelý muž otřesen víc než nevěsta... ach!)

Ačkoli ti dva uzavřou na základě oboustranně výhodné smlouvy "sňatek z rozumu", Sebastian Evií neopovrhuje, ale chová se k ní s úctou. To se mi na jejich dvojici líbilo asi nejvíce, že ačkoli by si koktavá a nesmělá dívka zasloužila třeba i výsměch, zhýralý a mnohonásobně zkušenější St. Vincent se k ní chová slušně a naopak jí dodává sebevědomí, jež jí chybělo.

"Až dosud ses pokoušela dělat radost druhým, avšak dvakrát jsi neuspěla. Proč nechceš pro změnu potěšit sebe? Proč si nestanovíš vlastní pravidla? Doteď ses držela společenských konvencí a cos z toho měla?"
- "Zvyklosti se mi líbí. Co je na tom špatného, být obyčejný člověk?"
- "Nic. Ale ty nejsi obyčejná."

Westcliff se možná později diví, že Sebastian se naučil mít někoho rád víc než sebe sama, ale tenhle jeho "nově objevený" rys prostupuje dějem knihy od samého začátku. Ovšem pozor, Evie není žádná šedá myš, jak by se mohlo zdát. V předchozích dvou dílech stála mnohokrát stranou a trochu ve stínu dominantnějších ženských postav, ale pak pokaždé pronesla nějaký trefný komentář, kterým udeřila hřebíček na hlavičku, a dokázala se vymezit i proti přítelkyním, když se nechovaly správně. Takže stejně jako v první a druhé knížce série, i zde se objevuje mnoho neotřelých dialogů, které nepostrádají vtip a přispívají k jiskření mezi ústředními postavami.

„Nicméně během uplynulé čtvrthodinky jste se bez zábran mazlila s těmi částmi mého těla, jichž se před vámi nikdo neodvážil dotknout.“
- „O tom v-velice pochybuji. Řekla bych, že byly brány do rukou častěji, než věci na bleším trhu.“
- „Alespoň jsem je nabízel za rozumnější cenu.“

Sebastian kolikrát reaguje se stoickým klidem a hlášky vrací lakonicky, je mi však jasné, že se vskrytu kuráží mladé dívky musel velice bavit - a že i tím si ho nakonec získala.

Stejně jako jiným čtenářkám, i mne trochu chybělo rozvedení poměrů, z nichž Evie vzešla, a jejích příbuzných. Vypořádání se s nimi bylo vcelku rychlé a stručné, čekala bych mnohem hlubší zápletku a větší intriky. Těch se mi dostalo od Bullarda, což za mne byla trochu zbytečná dějová linka. Ale k pánskému klubu asi i takové charaktery patří. Ostatně pánský klub byl od autorky výborným nápadem, jak spojit tak morálně odlišné postavy, jako je sladká Evie a zhýralý Sebastian. Evie - dcera hazardního hráče, St. Vincent - muž, který v tomto prostředí může využít svého vzdělání, povahy i přirozeného talentu. Kdyby byl Sebastian víc jako Westcliff, tak by je klub rozděloval, ale zde postavy hezky spojil. Nu a "sázka", kterou spolu ti dva uzavřeli, byla taky moc hezky koncipovaná:

"Šest měsíců? Srdíčko, co tě vede k přesvědčení, že stojíš za půlroční celibát?"
- "Možná za to opravdu nestojím. V každém případě si na tuhle otázku odpověz sám."

Kniha kromě linie sbližování se postav obsahovala i mnoho hezkých momentů, kupříkladu ty kolem nemocného Jennera byly místy velmi dojemné. Krásný byl výrok, že Eviina maminka mu nechá pootevřené dveře, aby za ní mohl proklouznout do nebe.
Zaujala mne vedlejší postava Cama Rohana, Eviina téměř bratra a jediného přítele a ochránce - že by bylo jisté, které dvojici bude věnován další díl (Daisy)??

„Evie měla pravdu. Octla jsem se na místě, po němž jsem opravdu netoužila.“

I když kupa motivů by si zasloužila více rozvést, na druhou stranu je zde ponechán prostor pro fantazii čtenářů, což vlastně není na škodu. Za mne opravdu hezky napsaný příběh, ke kterému se v budoucnu určitě mnohokrát vrátím.

CITÁT: Cesty lásky bývají občas záhadné a nevyzpytatelné a nedají se logicky vysvětlit. Leckdy se ukáže, že nesnadný život vysekal do svou pošramocených dušiček hluboké zářezy, jež způsobí, že záhy drží pevně při sobě.

11 27.04.2020

Konečně jsem se dostala k napsání komentáře ke knize, kterou už jsem přečetla před nějakou chvílí, a jíž si díky tomu už tolik nepamatuji. O to bude komentář kratší :-).
V úvodu se musím přidat k těm, kteří jsou nespokojení s obálkou. Ústřední dvojice má černé vlasy, kdežto na přebalu jsou dva blonďatí... To je tak těžké zvolit ilustrační obrázek, který by aspoň trochu korespondoval s obsahem či podobou hrdinů?

Celkově se mi příběh líbil, byť byl v mnoha ohledech podobný prvnímu dílu. Za absenci překvapení tedy jedna hvězdička dolů. Erotické scény byly jako přes kopírák (opět orální sex jako předehra, opět došlo k aktu zezadu a opět se zde točilo slovo "poupě", které mne v tomto kontextu nutí si obrazně ublinkávat). Počáteční antagonismus (ve skutečnosti potlačovaná vášnivá přitažlivost) mezi Lillian a Markusem však byla trochu jiného druhu a jiskření mezi nimi bylo znovu výborně napsané. Když se na začátku knihy opět objevil motiv hry na pasáka, zprvu jsem obrátila oči v sloup, že se bude scénář opakovat. Jenže to byl velký omyl, protože pan upjatý hrabě se tentokrát projevil jako malý kluk a ke hře se připojil! Tímhle momentem si mne autorka získala. Výměna urážek, slovní klání mezi hubatou slečnou Bowmanovou a moderním zástupcem staré šlechty, byly naprosto výborné, i když čtenář od začátku věděl, kam budou směrovat. Moc se mi líbila scéna kolem vepřové hlavy a "kolega lepidopterolog". Kleypasová si mne získala právě těmi vtipnými a originálními dialogy, díky nimž se k ní hodlám vracet.

Co se Westcliffa týče, ten naprosto splňuje dívčí představy o upjatém, ve skutečnosti však vášnivém, gentlemanovi. Která by takového nechtěla? Oproti tomu starší slečna Bowmanová, to skutečně nebyla žádná dáma. Jejím pojetím autorka spíše zapadá do hrdinek současných, obávám se, že tehdy by Lillian skutečně zůstala na ocet. A to nejen proto, že se namazala v knihovně a strčila prst do lahve. Celkově mě trochu mrzel i ten uvolněný přístup k předmanželskému sexu (ano, nakonec se přece vezmou, ale i tak...) a neustálé pochyby hrdinů o vzájemné lásce (když už i slepý viděl, že je to mezi nimi "na vážno").

St. Vincent mne svým vývojem upřímně překvapil, po celou dobu šlo o šarmantního zpustlíka, který se najednou vyvrbil v padoucha prvního řádu. Říkala jsem si, proč o takovém zvířeti bude další kniha? (Mezitím jsem ji přečetla taky, takže už vím.) Stejně tak hraběnka Westcliffová, jež se ukázala jako správně zákeřná harpye a mrzí mne, že jí dále nebyla věnována pozornost, protože její chování, trest i další osudy by si zasloužily nějak rozvést. Ale třeba se dočkám ještě v nějaké jiné knížce.

Stejně jako nakonec v prvním díle, i zde mi chyběla větší výpomoc mezi čekankami při shánění ženichů - ač si slíbily přátelskou výpomoc, hrdinka si vždy nakonec ženicha vlastně našla sama. I tak se mi ale kniha líbila a autorku v rámci žánru (až na ty erotické scény, které mne nebraly vůbec) řadím vysoko.

11 27.04.2020

Knížku mi dala kamarádka, aniž by tušila, že Jindřich z Lipé je jedním z mých osobních horkých favoritů českých dějin již od dob střední školy. Po přečtení této knihy jsem získala podezření, že obdiv k němu, který jsem převzala od naší vyučující, získala paní profesorka právě od Vaňkové. Elišku Rejčku vnímám z české historiografie jako silnou ženskou osobnost, nejsem ovlivněna "kultem Elišky Přemyslovny", ani jsem ho nikdy nepociťovala při výuce (snad jen na SŠ v souvislosti s jejím synem, který matčin odkaz velmi ctil). Proto jsem do knihy šla poměrně natěšená. Výsledek, a za to se omlouvám všem milovníkům Vaňkové, mne ovšem poněkud zklamal. Richenza na mne působila podobně jako mediální obraz Angeliky: krásná, smyslná, zprvu si ani neuvědomující, jak na muže působí, později lehkovážně i cíleně využívající své ženské zbraně, mnohokrát aniž by si uvědomila důsledky... Po přečtení téhle knihy docela chápu, proč ji Přemyslovny nesnášely (a muži milovali), ale mé vysoké sympatie si díky tomu nijak zvlášť nezískala. Kdyby byla jako postava rozpracovaná hlouběji, tak bych se s ní nakonec třeba ztotožnila, ale zkrátka... bohužel. Stejně tak Jindřich na mne zde působil jako docela flamendr, jeho zásluhy o království zde stály v pozadí oproti jeho milostným dobrodružstvím a touhám... Řekla bych, že na knížce je hodně znát, kdy byla psána. Což není kritika, ale pouze konstatování. Ba naopak, třeba u scén milostných mi to vůbec nevadilo, protože ty byly psány tak hezky jinotajně, že fantazie čtenáře mohla pracovat. (Plně chápu spolužačku, že jestli toto četla na nižším stupni víceletého gymnázia, musela z toho mít divoké spaní :-).)
Aby to ale vůči Vaňkové nevyznívalo nějak nehezky: Dějinnou dobu, o níž píše, mám v oblibě, a proto mne docela překvapilo, kolik jsem toho zapomněla nebo nevěděla. Znalost historických postav, včetně těch, které zde vystupují jako vedlejší, není vůbec na škodu. Propracování pozadí příběhu je na výbornou, muselo za ním stát nejen hluboké studium pramenů či sekundárních zdrojů, ale i promýšlení motivů chování postav, propojení autorovy vize s realitou. Což rozhodně není málo. (V tomto kontextu mi to ovšem nedá, abych si postěžovala, že zrovna Elišku Přemyslovnu Vaňková asi nesnášela. Ta mi z knihy vyšla nejen jako šeredka, ale i jako nevychovaný a neukázněný žárlivý spratek... Což značně nekoresponduje s tím, jaký obraz si o ní nesu z hodin dějepisu.) I styl psaní autorky se mi vcelku zamlouval, takže jsem pak mamince koupila bazarovou tetralogii "o Závišovi" a hodlám si ji přečíst taky. Kniha obsahovala několik opravdu krásných momentů, myšlenek či slovních obratů a velmi se mi líbila celá paralela s příběhem o Třech králích. Některá nedorozumění a přešlapy hlavních postav byly čtenáři k vzteku, ale v životě to tak chodí. Tehdy to ovšem měli mnohem těžší, a to nejen z hlediska prostoru a vůle k vysvětlování, ale už jen samotné možnosti být spolu. O to víc považuji příběh historické Richenzy a Jindřicha za výjimečný a naprosto chápu, že láká k literárnímu zpracování a převyprávění. V tomto případě bych jen osobně ústřední postavy jinak uchopila, rozvedla a rozepsala, aby nepůsobily tak zjednodušeně a nesváděly k rychlým odsudkům. Možná, že budu ještě mluvit jinak, až si přečtu ostatní knihy autorky z tohoto období, za mne to je ale nyní za 3,5 * (zaokrouhleno nahoru).

11 26.04.2020

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY PRO TY, CO NEČETLI !!!

Nesuď knihu podle obalu. Kaju se a hluboce se Lise Kleypas omlouvám, že pokud mi někdy ve veřejné knihovně padl zrak na její knihy, obloukem jsem se jim vyhnula kvůli těm osvaleným polonaháčům a svlékajícím se vzrušeným děvám na obálce. Sám o sobě bych ten obrázek asi skousla, ale na historické romanci ve mně vyvolal silnou nedůvěru v obsah knihy - a to byla chyba. Takže moc děkuji luci2 za doporučení, bez něhož bych knížky neotevřela a zůstala tak ochuzena o nesmírně vtipné čtení z romantického ranku, které rozhodně není žádným brakem!

Při přečtení názvu série jsem čekala, že je to pojmenováno podle kytiček a další série autorky budou podobně "duchaplně" označené. Druhý omyl! Vítr vane úplně z jiného směru, a to od čekání hlavních hrdinek na židlích při společenských akcích. Zatímco všichni tančí, ony sedí v koutě a nedostatek pozornosti značí, že nejsou atraktivní partií.

CITÁT:
Lillian si ji dál měřila pohledem, když poznamenala: „Nerada bych vás viděla plahočit se za mulou taženým pluhem na nějakém statku. Narodila jste se pro něco lepšího.“
„Souhlasím,“ ucedila suše Annabelle. „Co s tím uděláme?“

A tak se dívky rozhodnou "nesedět v koutě, budeš-li hodná, najdou tě", ale naopak iniciativně vzít věci do vlastních rukou. Uzavřou čtyřstranně výhodnou tajnou dohodu, při níž vždy té nejstarší dopomohou k ženichovi. Neboť ve viktoriánské Anglii není větší hanba než zůstat v určitém věku neprovdána, a to i za cenu, že manželem bude někdo starý, nudný a s trouchnivějícími zuby i šlechtickým sídlem. Hlavně ovšem když to bude lord!

Celá ta vdávací zápletka mi hodně připomněla Jane Austenovou, ale Kleypas je oproti Austen dějově i jazykově jednodušší (což však vůbec není na škodu) a taková... šťavnatější a svižnější. Slovní humor nechybí oběma, ale Kleypas přece jen píše "historickou romanci" v současnosti, kdy je 19. století dávnou minulostí, kdežto JA byla současnicí a psala o své době způsobem pro její dobu typickým.

Jednotlivé slovní přestřelky mezi postavami jsou napsané s inteligentním humorem a nejednou jsem se přistihla, jak se při čtení připitoměle uculuji a těším se, co bude následovat v dalším odstavci a na další straně. Jen jsem si kladla dotaz, jestli s tím, co mi servíruje, autorka vystačí dlouho, protože se zdálo, že zápletka se rychle uzavře - a kniha byla teprve ve třetině. Každopádně když jsem dočetla scénu v salonku, kde si hudebníci ladí své nástroje, byla jsem rozhodnutá dát pět hvězdiček. Erotické jiskření mezi hrdiny bylo napsáno velice vkusně a přitom se silným nábojem. A když Annabelle začala líčit past na nebohého obrýleného lorda Kendalla, moc jsem se těšila na to, že se do ní nakonec chytí s panem Huntem.

CITÁT:
„Jaká je vaše nejvyšší nabídka, slečno Peytonová?“ (…)
„Pokud zachováte mlčení,“ pravila nezřetelně, „smíte mě políbit.“
Rozhostilo se nepříjemné ticho, které učinilo její prohlášení ještě trpčím. Přinutila se vzhlédnout a s úžasem s hledala, že svým návrhem Hunta dočista rozhodila. Zíral na ni, jako by ho oslovila cizím jazykem a on si nebyl jist, zda správně rozumí.
„Jediný polibek,“ upřesnila Annabelle. Připadala si napnutá jako struna. „Hlavně se nedomnívejte, že poté máte nárok na další důvěrnosti.“
Když Hunt odpovídal, nezvykle se ovládal. Zdálo se, že pečlivě volí slova. „Předpokládal jsem, že se mě pokusíte uplatit tancem. Valčíkem nebo čtverylkou.“

V milostné literatuře si vždy nejvíc užívám nikoli to, když mezi hrdiny dojde "na věc", ale cestu k cíli. Pokud bojují s vlastní náklonností, erotickou přitažlivostí, svádějí slovní přestřelky a jako dva magnety se k sobě přitahují, i když se snaží spíše jeden druhého odpudit, je to naprosto ideální a jsem spokojená. A nic tak nepřeje svádění bez explicitních sexuálních narážek, tolik typických pro dnešní domu, jako viktoriánská Anglie, kde se toho mnoho odehrávalo v náznacích a rádoby nevinných narážkách. Kdyby tuto fázi Kleypas natáhla, těch pět hvězdiček bych vysmahla bez váhání a ještě k nim namalovala srdíčko. Bohužel však musím ubrat, protože když už se Annabella do pasti chytila, a když bylo ukončeno období neromantických obchodních transakcí (peněžní stránka manželství), vsadila autorka na erotiku a její popisy už zdaleka náznakové nebyly. Ne, že by nebyly napsány hezky, ale prostě mi to k předchozímu stylu nesedělo.

S ohledem na vzhledové a charakterové opisy postav jsem oceňovala výběr jmen (kupříkladu hlavní hrdina Hunt, sestry Bowmanovy či skrznaskrz ohavný lord Hodgeham).

Závěr v hořící továrně mi přišel přehnaný a lacině "románový", i když chápu, že Annabelle musela přesvědčit okolí (i samu sebe), že jí na Simonovi opravdu záleží. Co na tom, že na mne to bylo poněkud nereálné. Mnohem víc by mne potěšilo, kdyby si autorka vyhrála se společenskými nerovnostmi, které byly pouze naťuknuty a tvořily pozadí příběhu, aby vyvrcholily tím, že sňatkem z lásky se Annabelle vydělila z aristokracie (provdala se "pod úroveň"), ale současně již Huntovi nepatřili ani do Simonova bývalého světa střední třídy obchodníků. Ty nuance a nepsaná pravidla britské šlechty mne totiž na knize velmi bavily a stavěly ji nad průměrnou historickou romanci, kde je láska mezi hrdiny jen zasazena do rádoby historických kulis.

Luci2: Děkuji za doporučení a rozhodně se pustím do pokračování. A i já tímto dávám Kleypasové svoji "pečeť" pro ty, kdo dostanou chuť na lehké, ale vtipné a chytré romantické čtení.

25 06.02.2020

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY PRO TY, KTEŘÍ NEČETLI !!!

CITÁT: Jsou různé druhy ticha. Ticho útulné, volající ke spánku, ticho těšící se na příchod blízkého člověka, ale i ticho tíživé, plné očekávání, že bude v příštím okamžiku přerušeno křikem nebo příkrou poznámkou. Ticho našeho domu bylo nervózní a křehké, naplněné nevyřčenými slovy. (...)

Musím přiznat, že Alena Mornštajnová mne hodně zaujala. I když třeba její knihy jen tak podruhé neotevřu, zanechaly ve mne hlubokou stopu a přiměly mne přemýšlení. Předně si lámu hlavu nad tím, jaký popud Mornštajnovou přivedl k psaní, neboť ten opakující se motiv odhalování rodinných tajemství, o nichž se nemluví, nemůže být náhoda.

Knížka měla podobnou strukturu jako ostatní, tj. na začátku je něco zmíněno, a pak se prolíná vyprávění z minulosti a současnosti. Tentokrát byla ale kompozice obohacena o opakování poslední věty či slov z jedné kapitoly na začátku kapitoly následující. Zprvu jsem v tempu čtení nechápala, proč jsou některá slova vytučněna, ale když mi to došlo a pro ověření hypotézy jsem zalistovala zpátky dopředu, musela jsem se vnitřně pousmát, jako kdyby šlo o soukromý vtip sdílený s autorkou. S ohledem na to, že názvy kapitol jiné knihy byly tvořeny částmi básně, jsem zvědavá, s čím na nás AM vyrukuje příště.

Kouzlo Mornštajnové tkví podle mne nejen ve čtivém a promyšleném jazyce, jímž vypráví, ale hlavně v tom, JAK vypráví. Svému čtenáři nic nevnucuje, události popisuje, ale nehodnotí, a je tedy na něm, s kým bude sympatizovat či která pasáž ho osloví. Připadá mi, že ať Tiché roky bude číst náctiletý, vysokoškolák, čerstvě vdaná žena, novopečený otec, pracující čtyřicátník nebo důchodce, každý si z knihy odnese něco svého. Ve mně tentokrát rezonovalo víc věcí, zejména:

- Vztah mezi rodiči a dětmi.
(Jak hluboce prožíval Svatopluk Blančin odchod, který ona zdánlivě vítala s lehkostí, přestože a) spáchala něco neodpustitelného, b) bylo víc než pravděpodobné, že rodiče už nikdy neuvidí.)

- Jak málo stačí, aby se něco pokazilo, a když některé věci zůstanou nevyřčené, dokážou způsobit mnohem víc bolesti, než kdybychom se o nich nebáli hovořit.

- Že, ač to třeba na první pohled nevidíme, nebo to přikládáme jiným příčinám, i naši nejbližší v sobě mohou mít nějakou bolest, kterou tají. My si jejich jednání vysvětlujeme tím, že jsou tvrdí a nemilují nás, i když bažíme po jejich náklonnosti, ale netušíme, co za jejich zatvrzelostí stojí ve skutečnosti.

- Že někdy je lepší neztrácet čas a pokud nás něco zajímá, zeptat se na to rovnou. Protože svědci minulosti mohou bez varování odejít a nám s nimi zmizí jeden z dílků skládačky...

Autorka si opět pohrávala s mými domněnkami, kdy jsem se dohadovala, o čem kniha bude a snažila se od počátku podvědomě najít nějaké zákonitosti, abych byla několikrát vyvedena z omylu. Bohdana o sobě mluví jako o jediném dítěti, které rodiče měli, otec je z pohledu dcery i manželky Běly podáván velmi nesympaticky (a přitom nahlédnutím do minulosti člověk zjišťuje, že byl velmi milujícím rodičem i manželem), a i to, v čem je Bohdana vlastně "divná" se člověk dozvídá cca ve 3/4 knihy a do té doby se jen dohaduje (Trpí nějakou úzkostnou poruchou, že se nerada baví s cizími lidmi? Má nějaký typ zdravotního postižení, a proto vyžaduje ve škole zvláštní přístup a musí chodit k psychologovi?).

Když Svatopluk přestal mluvit, měla jsem skoro slzy v očích - ještě tolik toho zůstalo nevyřčeno! Jakožto čtenář jsem podvědomě toužila po usmíření a dobrém konci, ale ani toho se mi nedostalo, protože konec je opět - stejně jako u jiných autorčiných knih - otevřený. Kdyby připsala ještě jednu, jedinou stránku nebo aspoň odstavec... ale ne, fantazie zůstala rozdrážděna a přání, jak by postavy měly skončit, nesplněna.

Velmi jsem si přála, aby to oslovení na konci bylo vyřčeno nikoli z Blančiných, ale Bohdaniných úst. A moc si přeju, aby tiché roky pro Žákovic rodinu již skončily a vzduchem se začala vznášet ta správná slova.

46 06.02.2020

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY PRO TY, KTEŘÍ NEČETLI !!!

Úvodem se moc omlouvám všem, co tuhle knihu bezvýhradně milují. Snažila jsem se přistupovat k ní s otevřenou myslí, opravdu ano, ale po předchozích dvou dílech to tak úplně nešlo, takže jsem přece jenom zaujala kritické stanovisko. komentář ovšem píšu s odstupem, takže ostré hrany se mezitím u mne trochu obrousily, nicméně nízké hodnocení zůstává.

1. Vadil mi opět stejný scénář, jako v předchozích dvou knihách: hlavní hrdina je zaláskovaný do jiné ženy, v níž vidí bohyni, ale která je ve skutečnosti docela potvora. Vidí to všichni kolem něj, jenom on jediný ne.

2. Hlavní hrdinka je učiněná světice, rozdala by se pro druhé, a to i pro svojí sokyni, jíž podstrojuje, stará se o ni a neustále ji omlouvá. (Kupříkladu, když jí Kim na konci přizná, jak schválně zranila koně, aby povoz s Leah spadl z útesu, dotyčná nad tím jen mávne rukou, že to se přece ze žárlivosti dělá běžně… Jakožto osoba z nemajetných poměrů by ovšem mohla aspoň trochu zuřit nad tím, že nějaká fiflena nechala zničit vůz nemluvě o utracení jednoho ze zraněných koní.)

3. Už jen „seznámení“ obou hrdinů moc romantické nepřipadalo - on, zasnoubený s jinou, nevydržel celibát a ještě se k ní choval jako k couře. Jistě, považoval ji za couru, a ano, přiznal se pak k otcovství, ale moc hezký start do společného života neměli.

4. Příběh se točí kolem Wesleyho poznávání Leah, ale po příjezdu do Kentucky najednou v ději dojde k zlomu, najednou se začne psát o lupičské bandě a přepadávání osadníků, najednou je nosnou linkou snaha odhalit vůdce lupičů, jakéhosi Tanečníka. (Připadalo mi, že najednou čtu úplně jinou knihu, nacpanou pod stejným názvem.) Ve stejný okamžik se Wesley najednou rozhodne, že si Leah nechá, a ta, přestože jí celou dobu dával najevo, jak jí pohrdá (kromě okamžiků, kdy na ni roztouženě koukal, popřípadě ji ochmatával), všechno zapomene a opět ho miluje čirou, nezkalenou láskou. Sice si toho mezi sebou kupu nevyříkali, ale sex vyřeší všechno.

5. Leah neustále protivně vyzdvihuje svůj původ, stále zdůrazňuje, že je Simmonsová z bažin, vytahuje to v každou chvíli, včetně těch nejnevhodnějších.

6. Objevení se Abea - to jako vážně? Dobře, to, že ho autorka do příběhu vrátila, bych skousla. Ale v prvním díle to byl mizera, který znásilňuje ženy, jinak žádné potěšení z jejich přítomnosti nemá, tady je to lupič, co přepadává chudé osadníky a bere jim i to první poslední, přičemž se neštítí ani vraždy, a najednou se zamiluje do prostorově transcendentální dívky a je z něj řádný člověk a v podstatě jen taková vtipná milá figurka. Po tom všem, co si s ním Nicole prožila??! Asi to byl autorčin záměr a snaha o nějakou katarzi a napravení hříšníka, ale ta proměna byla prostě nevěrohodná.

7. Oproti předchozím dílům oceňuji, že Kim se nakonec ukázala být ne takovou pipinou, za jakou po celou dobu byla. (Mimochodem: ta smrt jejího bratra, to mi přišlo taky těžce nedotažené - někdo se utopil v řece, ale nazdar a další den jedeme dál?) Její sblížení s Justinem bylo hrozně uspěchané, kdyby si s ním Deveraux víc vyhrála, stejně jako s tou podivnou lupičskou dějovou linií, bylo by to lepší. A stejně tak Wesleyho názor na Kim: obdivuje její závislost a neschopnost, ale přestože v Kentucky nové hospodářství připravoval cca rok, ani jednou ho nenapadlo, že Kim to tam bez služebnictva sama nedá? To si opravdu uvědomil, až když tam přijeli?

8. Abych jen nehaněla - líbila se mi hromotlucká dvojčata a křestní jméno hlavní hrdinky. Jinak jsem byla opět nespokojená. (A opět jsem si uvědomila, že jsem to kdysi četla a vykouřilo se mi to z hlavy.)

9. Je tu někdo, kdo hned neodhalil, KDO je Tanečník??

10. Obálka vydání z roku 1998 KONEČNĚ (až na ty červeně lakované nehty) korespondovala s obsahem. Za to dávám bod k dobru.

12 06.02.2020

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

"Snad bys o to nestála?" odpověděla Brandy zcela vážně. "Co já bych dala za to, abych mohla být na tvém místě!"
"To místo je plné modrých lístečků," odpověděla jí s nehybnou tváří Regan.

Pokud jsem nadávala na obálku nového vydání Podvržené dámy, tak obálka prvního vydání Ztracené dámy překonala mé noční můry. Ta blond paruka mi evokuje Buffalo Billa z Mlčení jehňátek (fakt je tam i smrtihlav??!) a celá ta kombinace je něco tak pochmurného, že kdyby se to začalo najednou hýbat, vsadila bych si, že tvůrcem je Terry Gilliam.

Děj knihy - podobnost se Sametovou písní a jejími charaktery čistě náhodná? Travis jako by popisem Rainemu z oka vypadl a Regan se svojí útlostí a chlapeckou štíhlostí by mohla konkurovat Alyx. Navíc jsem pak v textu narazila na to, že Clayton má vystouplé lícní kosti (= Gavinova charakteristika), o čemž v prvním dílu této série nebylo ani ťuk. A stejně jako v Sametové písni, ani zde Travis netuší, kdo Regan ve skutečnosti je. Nicméně mu to nebrání v tom ji pomilovat, a to ne jednou. OK, poprvé byl opilý a považoval ji za nevěstku. Ale podruhé už věděl, že prostitutka to není, že připravil o věneček děvče vyšší společenské třídy, ale nebránilo mu to si "to" s ní dát znovu, a pak proobcovat celou plavbu do Ameriky. Já vím, já vím, je to červená knihovna a čtenář od počátku ví, že ti dva budou spolu, takže je to v pořádku, ale jenom mi to přišlo nezodpovědné.

Ztracené dámě menší rozsah než té Podvržené rozhodně prospěl. Přesto ale JD nechala hodně nitek nedotažených a zasloužily by si rozvést či nějak uzavřít. Mohla více vyzdvihnout kontrast mezi Reganinými představami o Americe a Amerikou jako takovou. Mohla více rozepsat fungování plantáže a Reganinu ztracenost včetně sporů se služebnictvem. Tyhle pasáže jsou ale smrsknuty do jedné kapitoly, než Regan ztratí nervy a rozhodne se utéct. A dále: chybělo mi Travisovo zjištění, že dopis na rozloučenou ukryla Margo, že to byla ona, kdo úmyslně ničil všechny stopy. A když se pak Regan osamostatnila a získala sebedůvěru, o penězích nemluvě, proč nevykoupila Travisovy rodinné šperky po matce zpátky?

Záporné charaktery opět nebyly moc propracované - osobně se mi líbí, když i záporák je napsaný tak, že s ním čtenář soucítí, i když třeba odsuzuje jeho skutky. Z Margo se ve finále stala naprostá ubožačka a Farrell, který se snažil tahat za nitky, nakonec vyzněl tak nějak do ztracena. Jejich konec byl dramatický a velkolepý, ale stejně jako v prvním díle hodně useknutý a zkrácený...

Deveraux nastínila moc hezký romantický příběh (nad úvodní zápletkou bych ve třinácti áchala dlouho do noci, bohužel jsem však knihu poprvé četla až na VŠ), ale jeho uchopení je v porovnání s některými současnými autory poměrně jednoduché, místy naivní anebo dokonce neuvěřitelné. Travisovo dvoření může fungovat na papíře, ale moc se mi nechce věřit, že by se jakýkoli muž k němu propůjčil i v reálu, natož v době, v níž se příběh odehrává. Bylo-li cílem psát o obyčejných farmářích, jejichž hlavní starostí je půda, tak zde to šlo do pozadí už úplně. Nejen, že jsou všichni plantážníci nechutně bohatí, takže si mohou dovolit nakupovat naprostým cizinkám drahé šatstvo (oba díly) či nechat pustnout vlastní plantáž (první díl), ale ještě jsou to megalomani, co si najímají artisty se slonem, aby požádali svoji vyvolenou o ruku. (Mně ten cirkus prostě přišel moc... Ty růže, budiž, to bylo ještě hezké a odkazovalo to na jejich svatební noc. Lístečky? Poněkud přehnané, ale ještě stále by se to dalo považovat za romantické, byť vloupání se do trezorů mi přišlo navíc. Ale cirkus? Vážně? Chození po laně v trikotu? Proč proboha? To už byla hodně velká fantazie i na moji bujnou představivost.)

"Moje paní týdle historce nikdá neuvěří," poznamenal jakýsi muž. "Ale třeba mi kvůli ní odpustí, že sem se zpozdil vo celý tři dny."
"To byste byl pěknej hlupák, kdybyste svý paničce todle vykládal," zavrčel další divák. "Měli bysme se domluvit a udržet to v tajnosti, jináč každá holka v kraji bude čekat, že si ji budem namlouvat přesně stejným způsobem (...). Já naopak svojí ženě řeknu, že sem jí celý tydle tři dny byl nevěrnej s jinou - to mi přinese vo moc míň starostí, víme?"

Deveraux psát umí, o tom žádná. Kdyby ale ubrala na romantice a přidala na vykreslení historických kulis, bylo by to o moc lepší. Takto bohužel nemohu hodnotit víc než 3 hvězdami (spíše bych dala 2,5) a obávám se, že k této sérii se už do třetice nevrátím.

POKRAČOVÁNÍ:

To, že se JD v knihách dopouští mnoha romantických klišé, ať už v příběhu, replikách, chování postav či v popisech milostných hrátek (nezkušená panna ihned dosáhne multiorgasmu, jen co se s hrdinou políbí, přestože do té doby se jí nikdo nedotkl, anebo oblíbené autorčiny pasáže naznačující hrdinovu erekci, z níž je - stále ještě téměř nezkušená - hrdinka naprosto paf), to bych jí odpustila. Koneckonců, když se člověk podívá na datum vydání originálu, na tu dobu to asi tak klišoidní nebylo. Od roku 1984 bohužel ale uběhlo hodně vody a bylo vydáno mnoho knih tohoto ranku, které Deveraux překonávají, takže věřím, že mnoha čtenářkám její knihy mohou přijít vysloveně "blbé". Její síla stojí v nepřekonatelných popisech škádlení mezi postavami, které mají švih, jiskru i vtip, jenže u Podvržené dámy se toto vše ztratilo pokračováním příběhu a jeho násilnými zvraty.

Vyjádřila-li autorka v předmluvě touhu psát o obyčejných amerických farmářích a jejich osudech, v tomto případě se jí to skutečně nepovedlo. Už jen Nicolin původ příliš obyčejný není (a čtenář, který zná historii, se musí zamýšlet, jak by toto bylo řešeno s návratem titulů a majetků), ale zejména to, co se jim všechno dělo definici pojmu "obyčejnost" zcela popírá.

Mimochodem: vadilo mi i to, jak Clay Nicole naléval alkoholem, přestože věděl, co to s ní dělá, a že pak skončili v posteli. Ano, čtenář ví, že nakonec ti dva budou spolu a sexová zápletka příběh okoření, ale v reálu, a obzvlášť v 18. stol. při požadavku na anulaci sňatku, by si jeden z nich zdravý rozum zachoval a držel by si toho druhého od těla...

Tři hvězdy dávám za prvotní zápletku a jiskření mezi hrdiny, pak už to pro mne byla jedna velká mizérie plná zbytečných komplikací a zvratů. Jak říká můj muž: "Škoda, mohlo to bej dobrý."

10 24.01.2020

(SPOILER) "Jak jste přišel k té jizvě u oka?"
Clay jí začal odpovídat, ale najednou se zarazil a s pobaveným pohledem a zněžnělými ústy se na ni poočku podíval. Ta jeho věčná zachmuřenost byla zčistajasna tatam. "To jsem schytal za revoluce ránu bajonetem."
"To je zvláštní. Neumím sice vysvětlit proč, ale mám takový dojem, že se mi vysmíváte."

!!! POZOR SPOILERY !!!

Poznámka na úvod: Četla jsem vydání z roku 2006 a ten, kdo Baronetu dělá obálky, by potřeboval dostat za uši. Tento typ literatury obecně trpí tím, že obálky jsou kýčovité, hnusné a absolutně neodpovídají obsahu či dějinné době, v níž se příběh odehrává, ale jestli tady na přebalu měla být Nicole??, tak to se opravdu nepovedlo.

Svého času jsem od JD přečetla všechno, co od ní v knihovně bylo, a i když je to sice něco málo přes 10 let, kterýžto čas obvykle v mé paměti knihy nemaže, tady zafungoval dokonale. Přitom, když jsem knihu nyní rozečetla, říkala jsem si, že je to fakt pěkné a jak jsem mohla zapomenout? Ano, jsou tam jistá klišé, ano, při některých scénách se cynický čtenář ušklíbá (třeba jak Clay jediným skokem překoná místnost, aby JI sevřel v náruči), ale jinak se u toho dalo snít a příběh se rozjížděl s tou správnou dávkou dobrodružství, které by se asi v reálu nepřihodilo, ale v knihách a filmech je milujeme. Až při společné návštěvě mlýna jsem si uvědomila, že jsem to fakt četla, a když se kniha přehoupla přes polovinu, pochopila jsem i to, proč jsem ji vytěsnila:

POSTAVY: Deveraux hlavní aktéry vykreslí na začátku knížky, sice ve zkratce, ale čtenáři to stačí, aby si udělal obrázek. Nicole = strádající, lehce sebepodhodnocující krásné děvče (s handicapem "obrácené pusinky"), které se nedopatřením dostane do situace, z níž se sice stále čestně snaží vyklouznout, ale marně a od začátku je jasné, že nakonec bude ona tou vyvolenou. Clay = tvrdohlavý alfasamec, s nímž není řeč, ale má krásné tělo, bere ohledy na ženu v nesnázích a ve finále umí uznat chybu. Mezi těmi dvěma je velká dávka chemie a tělesné přitažlivosti, což v kombinaci s jejich hašteřením, zápolením a potyčkami tvoří neodolatelnou kombinaci, kterou JD prostě umí. Do zápletky však patří ještě Bianca = na začátku ne tak negativně líčená, ale později již naplno vypočítavá mrcha a ještě navíc otylá obluda. Její vylíčení v druhé části knihy mi přišlo až zbytečně kruté, postava Bianky byla spíše karikaturou než plnohodnotným charakterem, a kdyby ji autorka spíš dala trošku přes vypasenou pusinku, nechala ji chytit za nos a polepšenou ji nechala provdat za někoho jiného, ocenila bych to mnohem víc. V knize dále vystupuje množství vedlejších sympatických postav typu Janie, Meggie či Wese, které tvoří kulisy ústřední dvojici, a jak to v knihách autorky bývá (pořád jsem v duchu musela srovnávat se Sametovým slibem, který má trochu podobnou zápletku), nakonec se všichni postaví na stranu Nicole, která je učiněná světice. (Ne, že bych nevěřila, že takové ženy skutečně neexistují, ale ona sebou skutečně nechala smýkat + dřela tak moc, že se mi nechtělo věřit, že by to všechno její křehká konstituce ustála.) Jenže náhle do děje jako Deus Ex Machina vstupuje Gerard s Nicolinou matkou. U této mužské postavy mi přišlo, že ho autorka do příběhu připsala z rozmaru. Titěrný Francouz se zprvu neprojevuje vůbec, pak je spíše směšnou figurkou a nakonec se z něj stává arcipadouch. Epizodní mihnutí se Nicoliny matky jsem nepochopila už vůbec, čemu mělo příběhu prospět (kromě zaslechnutí tajného rozhovoru). Ba naopak, její osudy mi přišly jako další krutost od Jude Deveraux vůči ústředním postavám.

PŘÍBĚH: Jak jsem psala výše, zápletka mi hodně připomínala Sametový slib. Tam byl také Gavin zblázněný do mrchy a viděli to všichni kolem, jen on sám ne. Judita také byla světicí a výkonnou ženou, co zvládá vše od vyšívání po řízení panství, která sice odmlouvá a prosazuje si svou, ale stejně trpělivě čeká až bude její láska opětována. To, že Clay byl hotový z Biancy, autorka nakonec před čtenáři ospravedlnila dávnou nenaplněnou a tragickou láskou. Ale to jeho sebelitování, zpustnutí plantáže včetně jeho jeho osoby, to už mi opět přišlo přehnané a odporující všemu, čím se postava v první části knihy vykazovala.

Když dočtu hezký příběh, často si říkám, že je škoda, že autor nenapsal pokračování, protože by mne zajímalo, jak to bylo dál. Tady jsem musela konstatovat, že autorka měla skončit mnohem, MNOHEM dřív. Jak se píše v předchozích komentářích, mnoho motivů zůstalo nedotaženo a autorka namísto toho stíhala postavy dalšími a dalšími protivenstvími. Celý děj by se dal shrnout jedním Nicoliným výrokem:
"Já vlastně ani nevím, Clayi. Pokaždé když ti uvěřím, když uvěřím, že opravdu budeme spolu, vždycky se přihodí něco strašného. Už to dál nedokážu snášet. Neumíš si představit, co všechno jsem v těch několika posledních měsících zkusila. Nic jsem nevěděla, nic jsem nechápala a pořád jsem se bála, jaká rána mě čeká druhý den."

Nu a nakonec přišel konec, který byl už zcela přes čáru. Nejen, že byl už hodně vyhnaný do extrému, ale ještě navíc uspěchaný a úplný závěr knihy neuzavřený. Na to, jak autorka děj natahovala, nastavovala a komplikovala, jak postavám házela klacky pod nohy a nechávala je (zejména Nicole) trpět a pochybovat, mohla připsat ještě pár stránek, kde by vše otočila k úplnému happyendu. Ten asi cíleně zamýšlen nebyl, ale knize to spíš uškodilo.

10 24.01.2020

Paperback formátu A5 honosící se "pečetí" s textem "100% neoficiální informace od lorda Varyse". V úvodu se hovoří o Západozemí obecně, přičemž kniha se časově řadí někam po Robertově skonu, tedy cca po prvním svazku ságy dál. (Pozor, obsahuje tedy spoilery z Písně ledu a ohně, kupř. u Bouřlivého konce je uveden osud krále Renlyho! Nedoporučuji proto číst těm, kteří s Martinem začínají.) Průvodce však neřeší dějové situace (kdo proti komu, kdo zrovna sedí na Železném trůně), ale soustředí se na jednotlivé lokality Sedmi království, přičemž se věnuje i "Nedalekým a vzdálenějším krajinám" v podobě některých svobodných měst apod.

Celé je to koncipováno skutečně jako turistický průvodce, takže u každé oblasti (Sever, Říční krajiny, Železné ostrovy, Rovina, Údolí Arryn, Západní země, Země koruny, Bouřlivé země, Dorne a zmiňované Nedaleké i vzdálenější krajiny) jsou uvedeny turistické zajímavosti (u Severu např. Zimohrad, Zeď, Kailinská držba a Hrůzov), místní zvyky, slavní usedlíci, doporučené období, kdy oblast navštívit či jaké typické jídlo zde ochutnat. Pro každé z doporučených lokalit v rámci oblasti je uvedeno: "Jak se tam dostat" (po zemi a po moři), "Rizika a nepříjemnosti" (v případě zmíněného Severu Divocí nájezdníci, Železné ostrovy a Počasí), "Kde se ubytovat", "Jídlo a pití" (typické pokrmy a nápoje dané oblasti) a "Zajímavá místa / Co dělat, až tam budete".

Ač to není autorizované Martinem (tato skutečnost je též uvedena přímo na obálce), nebylo by to špatné. ALE: Knize samotné velmi vadí formát turistického průvodce. Kdyby autor prohlídku Západozemí koncipoval spíše encyklopedicky, bylo to by to mnohem vhodnější než formulace turistických průvodců na téma, kde je dobré se ubytovat a co ochutnat. Za to jedna hvězda dolů. A druhá za to, že v "průvodci" zcela chybí mapy či jiné obrázky, které jinak tvoří nedílnou součást turistických průvodců. To je možná dáno právě neautorizováním ze strany GRRM, ale u tohoto typu knih je to veliká slabina.

Jinak ovšem publikace obsahuje mnoho zajímavých informací. Za klad považuji dělení dle Sedmi království s uvedením hlavních sídel či míst, které se v Písni vyskytují, takže pokud někdo tápe a potřebuje si osvěžit paměť, stačí sáhnout po této knize a není nutno listovat pěti svazky ságy. Popisy jsou velmi trefné a hezky napsané, takže mohou sloužit i jako podklad pro psaní fanfictions či hesel na fanouškovské weby. Jen pozor na překlad některých původních názvů, ten se může odchylovat nejen od původní verze Talpressu, ale i od současného překladu Arga.

Kdyby autor knihu pojal víc jako příručku pro milovníky ságy, kdyby obsahovala místní a jmenný rejstřík, ale zejména mapový a obrázkový doprovod, bylo by to za pět hvězd a bez výčitek bych ji doporučila jako must have fanoušků knih i seriálu. Takhle je dojem stále hodně rozpačitý a váhám.

12 17.01.2020

Ke knize jsem se dostala více méně náhodou a očekávání měla spíše nízká než vysoká. Ač se zprvu nic moc nedělo, autorčin styl psaní si mne brzy zaháčkoval a skončilo to tak, že jsem nakonec četla do půl jedné ráno. Ano, kniha se cca od první třetiny dosti hemžila překlepy, chybami v interpunkci, místy byla chybná shoda podmětu s přísudkem, občas v textu vykoukla slova či opakující se zájmena, která zůstala po přepisování a upravování jeho předchozích verzí, nejednou autorka podivně dělila přímou řeč postav do více řádků či byly chyby typografické. Nicméně jak jsem obvykle na tohle opravdu fašista, tentokrát jsem to jen zaznamenala, přelétla očima a četla dál. Překvapilo mne, natolik mne kniha chytila a mohu konstatovat, že asi budu na Yount Adult (i když, jak se ukáže, v tomto případě - a tím nemyslím autorku, ale postavy - to moc YOUNG není ;-)). Pokud se Sirotkové podaří udržet nastavenou laťku, může se při správné propagaci knihy rozjet mezi mladými čtenáři nový trend. Mně to tedy přišlo velmi originální, neotřelé i poutavě psané.

Jak mi zprvu vadilo, že autorka se vypisuje skoro se vším, co Vroni prožívá při nástupu na gymnázium (že si dělá fiktivní nástěnku, jaké mají ve školce předměty, co má na sobě, ...), nakonec musím konstatovat, že se tím podařilo hezky navodit atmosféru. Na Šumavě jsem zatím nikdy nebyla, ale z knihy na mne přímo dýchala mlha v lese a všudypřítomná vlhkost. Oproti tomu v Krupce jsem byla, takže už jsem mohla operovat s vlastní fantazií, a zmínka o Klíši vyloženě zahřála. Ve finále se mi tedy nakonec líbilo i to, že se kniha neodehrává v nějakém fiktivním světě, ale na reálných místech, která čtenář zná / může navštívit. Ještě mám v úmyslu vygooglit si jména toho historika a památkáře ;-).

Co se děje týče, vytvářela jsem si vlastní domněnky, jak to celé je, a přiznám se, že pointu a odhalení postav jsem nečekala vůbec. Myslela jsem si, že to bude operování s upířinou, pak mi do toho skákali mimozemšťani (nevím proč, stále mi naskakoval film "Jsem číslo čtyři"), ale rozuzlení pro mne bylo v literárním žánru něčím novým, překvapujícím a o to víc se mi kniha líbila. Možná by stálo za to přečíst si ji nyní znovu, když už vím, oč tam jde, všímat si dílčích narážek a náznaků. Neboť čtenář si po celou dobu myslí, že Vroni je obyčejná teenagerka, která jen ztratila paměť...

Stále jsem čekala nějakou jobovku a hnusárnu, ale atmosféra houstla i bez nich drobnými narážkami, událostmi, u nichž hrdinka tuší, že mají jiný význam, než jak se zdá, nesrovnalostmi, ... - a to vše v kontrastu s obyčejnou partou mladých lidí a jejich obvyklou denní realitou. Líbilo se mi i to, že v knize se neobjevil žádný sex, byť minimálně v hotelovém pokoji se zdálo, že se k němu schyluje, a přesto mezi hrdiny bylo určité erotické pnutí dráždící čtenářovu fantazii.

Mimochodem: autorka má ke knize na svých stránkách "trailer", mně tam ovšem vadí ty "zrcadlové" fotky a protagonista Bena, kterého jsem si představovala jinak. Ostatně i Vroni, ale fotografie modelky v knize mne až tak nerušily, byť mi přišly poněkud zbytečné. Možná by čtenářovu obrazotvornost víc burcovaly chmurné a tajuplné fotky Šumavy...

Trochu v mlze pro mne zatím zůstávají jezera, jejich obyvatelé i úvodní kapitola (která hned nastolí tu správnou atmosféru), ale očekávám, že to bude rozvedeno v pokračování, stejně jako osobní příběhy obou ústředních postav. Dočkáme se snad i bitvy mezi Vroni a Luciou? Btw: Odmaturovala Vroni nakonec?

Sečteno a podtrženo: Chyby v knize považuji za hanbu, ale tentokrát je přebil čtivý a originální příběh. Dlouho mě nic tak nechytlo, a to mám načteno opravdu hodně.

8 11.01.2020

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Po Báthorym jsem v euforii nakoupila i starší autorovy knihy, které mne doposud míjely, včetně Bohatýra (který se mi tehdá nelíbil a hned jsem se ho zbavila) a Bivoje. Toho, v souladu s názory níže, považuji zatím za nejslabšího Červenáka, ale uvidíme ještě, co přinese Ilja Muromec.

VLÁDCE STŘÍBRNÉHO ŠÍPU: Klasický Červenák a jeho historická fantasy. Čtenář si dobře počte, i když si pak vlastně říká, co si z toho měl odnést. Za mne je to seznámení se strošovským vladykou a jeho dvěma syny, kteří později figurují v dalším příběhu. Ovšem s obvyklým autorovým naturalismem asi už nikdy nevytěsním představu, jak si Vládce stříbrného šípu udělal tětivu...

BĚSOBIJCE: České pověsti jsem vlastně nikdy nečetla a znám je jen tak povšechně z vyprávění starších a z hodin dějepisu (a od Františka Ringo Čecha). O Bivojovi tak v podstatě vím opravdu jen to, že zabil kňoura a pojal Kazi za ženu. Tak nějak jsem čekala, že to celé bude o tom kanci, a proto mne velmi překvapilo, že Sekáč je hned na začátku a v podstatě jen epizodně. Čtení téhle části se mi nehorázně vleklo a pořád jsem se nemohla začíst. Celé to vlastně bylo o tom, že je Kazi v nebezpečí. Zabíjení. Kazi je zachráněna. V nebezpečí jsou všichni. Zabíjení. Kazi, Teta (za mne nejbizarnější postava celé série) a Libuše jsou v nebezpečí. Zabíjení, Teta a Kazi jsou cajk, ale Libuše je v nebezpečí. Zabíjení. Libuše je zachráněna, ale Kazi je v nebezpečí. Konec knihy. Myslím, že Běsobijci by výrazně prospělo zkrátit a proškrtat, a rozhodně by to nebylo na úkor epičnosti či čtivosti. Ale uznávám, že konec jsem nečekala a trochu se divila, že příběh končí zrovna v tuto chvíli (pořád jsem si tak nějak říkala, že druhá část bude o Dívčí válce - omyl). Palec nahoru na Wulfhartovu postavu, to byl typický krásně napsaný vedlejší fantasy hrdina.

VÁLEČNÍK: Mnohem, MNOHEM čtivější než Běsobijce. Děj se odehrává na větším území, zahrnuje více postav a končí grande finále bitvou před Levým Hradcem. Tam jsem kdysi dávno byla se svým prvním chlapcem, takže jsem z hlavy mohla lovit vizualizaci krajiny. Líbil se mi motiv šotků (a litovala jsem, že nebyli využiti více, než jsem dočetla do úplného konce) i Hitchcockových ptáků (a včel), o Přemyslovi nemluvě. Jen mne rmoutilo, že za ním nejeli do Stadic, které jsem navštívila s kamarády na VŠ, ale jen k Litoměřicím, ač chápu, že pro časovou osu příběhu to bylo nezbytné. Vypořádání se s Běsy mi přišlo naopak příliš rychlé, čekala bych větší maso, ale to mi vynahradila finální bitva, kdy na mne ze stránek knihy čvachtalo bláto a krev. Kolikrát se v knize objevil přívlastek "slizký" anebo "chuchvalec" čehokoli, jsem už přestala počítat. Je pravda, že kdybych Bivoje četla tehdy, kdy byl napsaný, tak bych ho znechuceně odložila. Teď už jsem otupělá a beru to tak, že tohle k Červenákovi patří. Stále ovšem taky tvrdím, že kdyby ubral, četlo by ho víc čtenářů.

Rusalky mi nevadily, spíše mne mrzelo takové trochu ploché zobrazení ženských postav, nemohu si pomoct, ale ty prostě Ďuro neumí. Coby ženská čtenářka mu věřím ty černobílé superhrdiny, kteří minou cíl jen tehdy, kdy jim uklouzne noha na nerovném povrchu nebo na ně útočí víc zákeřných útočníků, ale ty ženské se mu prostě moc nedaří. Teta byla totální mešuge, z Libuše jsem si odnesla hlavně to, že byla plochá jako žehlicí prkno, nejplnokrevněji byla napsaná a i působila Kazi, což zas byla šílená bosorka. Taková ta ženská poddajnost, kdy se žena schoulí do silné náruče a dovolí si být křehkou, tam sice tak nějak nastíněna byla, ale díky bojovým a pomstychtivým scénám spadla spíše do pozadí. Mužské postavy byly podstatně zajímavější, sympatizovala jsem s hlučným a bodrým Srdanem (takovými se v Červenákových knihách docela hemží a, pravda, málokdy přežijí spolu s hlavním hrdinou), zaujalo mne Přemyslovo pojetí a nej byl pro mne Wulfhart. Po Ašiziných výhrůžkách z první knihy bych čekala, že nějak skoná její rukou, v tomto ohledu jsem byla zklamaná, ale jinak vcelku spokojenost. Nu a hlavní záporáci... na konci to měli docela rychlé, já bych si s nimi asi pohrála víc.

Samotný konec mne pobavil objevením se postavy, která je těžkým prequelem k Černokněžníkovi.

Možná bych si obecně knihu vychutnala víc, kdybych pověsti četla, protože takto mi zřejmě hodně narážek uniklo a nemohla jsem si je tak užít (pobrala jsem de facto jen Ctirada a Šárku, Děvín a Přemysla s otkou). Autor v úvodu říká, že nejde o historický román a bude to plné nepřesností, takže jsem jeho reálie brala s rezervou (jak kritizoval jinde jiný uživatel: žumpy, dřevěné sruby, zbraně hrdinů, ...), ale uznávám, že kdyby byly víc historicky věrné, mohlo to být o hodně lepší. Takhle je to za mne (zatím) opravdu nejslabší Červenák, byť nabízí to, nač jsou jeho čtenáři zvyklí. Vcelku bych ocenila pokračování v podobě té Dívčí války, to by mohlo být hodně zajímavé.

15 11.01.2020

(SPOILER) !!!! SPOILER !!!!

Nepovažuju se za radikální feministku. Nevěřím, že muži jsou zplozenci pekel a že bychom je měly vyštípat ze společnosti - podle mě muži mají spoustu dobrého, co světu nabídnout. V první řadě mají parádní penisy.

!!! POZOR SPOILERY !!!

Nevím, nevím, jestli se EK vypsala nebo mně se snížila laťka, protože jsem přijala pravidla její hry (hokejisti jsou top mužské části populace a vybavení jejich nového stadionu by jinde zaplatilo stavbu tří domovů důchodců, ale hlavně: všichni jsou sexy, krásní, inteligentní a nabušení), jestli to bylo přítomností mého oblíbence Deana či tím, že autorka tentokrát zvolila jiný scénář, ale líbilo se mi to. Hodně. A bavila jsem se. Moc.

„Dicky! Proč jsi mu šel po koulích? Potřebujeme je na tvoje budoucí neteře a synovce!“
„Neteře a synovce, jako že množný číslo? Kolik dětí si s ním chceš udělat?
„Hodně!“
„Nesmíš otěhotnět dřív než ve třiceti. Nejsem připravenej být strejda.“

Skladba příběhu je tentokrát jinde - ač čtenář tuší, že Summer a Fitz (kdo to jen v komentáři u předchozí série tipoval, že na řadě bude jeho příběh?) k sobě patří, ti dva - ale hlavně ON - dělají všechno pro to, aby namlouvací fázi prodloužili na maximum. V knížce výrazně ubylo sexu, což vůbec nevnímám na škodu, naopak - pasáže, než na to hrdinové vlítnou bývají v tomto typu čtiva nejlepší. Taková ta postupná gradace napětí mezi těmi dvěma... a v tomto případě pak i všelijaká drobná či velká nedorozumění a vnitřní nejistoty, které vše natahují a protahují, než dojde na TO.

„Mám trojky, to je průměr.“
„To není průměr.“
„Hmmm, a ty víš, jaká je průměrná velikost prsou, protože…? To ses osobně poptal všech žen na světě?“
„Ne, ale na internetu existuje taková věc, Summer. Říká se jí porno. Už jsi o tom někdy slyšela?“

Líbí se mi provázanost jednotlivých autorčiných knih (zmínky o dalších postavách, vysvětlení toho, jak to bylo s požárem sesterstva), a i když tentokrát taky došlo na fantazie s olizováním, výrazně ubylo „abysme“ a „vnitřních stehen“ (ačkoli minimálně v jednom případě se objevily „vnitřní svaly“). Autorka taky hezky uzavírá naťuknutá témata - kupř. úvod s děvčaty z Kappy Bety Nu by člověk bral jen jako zahájení Summeřiných trablů s bydlením a předehru k bydlení s hokejisty, čtenář se pak ale nakonec setká s Daphne Kettlemanovou, čímž i Kappa dostane pomyslnou třešničku na dortu. Anebo přízvuk protivného poradce Richmonda, ze kterého se nakonec vyklube… nebudu prozrazovat ;-). Ostatně i s Kamalem se to vyřešilo, byť musím říct, že tahle postava byla od začátku prezentovaná tak nesympaticky, že tomu jejímu obratu na konci jsem až tak nevěřila. Ale jo, je to „červená knihovna“ a určitá zjednodušení oproti skutečnému životu jsou zde v toleranci. A navíc: konflikt s Kamalem pomohl Fitzovi konečně si uvědomit, že Summer ho vytáhla z ulity.

„Byl to strašný trapas.“ Povím jí o všem, co se dneska ráno přihodilo, a nezatajím ani velké finále: to, že ze mě před třemi vysokoškoláky v boxerkách spadl ručník.
Našpulí rty. „Právě jsi popsala úvodní scénu pornofilmu, takže předpokládám, že jsi ho pak všem vyhonila?“

Jako vždy u Kennedy, děvčata si neberou servítky - v rozhovorech mezi sebou, s chlapy, ale i v sexu. Tenhle motiv ostatně zazněl i v ostatních knihách: I ženy mají právo užívat si sexu, aniž by je kdokoli považoval za běhny. Stejně tak jako v sérii Off-Campus, ani tady nechyběla linka nějakého strašáka, co může mladé lidi postihnout, tentokrát variace na kauzu Me Too a sexuální obtěžování ze strany autorit. Kromě toho, Fitzův osobní příběh byl dalším takovým podprahovým působením na snahu o zdravé mezilidské vztahy.
Jen na okraj, to s tou seminárkou, Summer, bylo ještě takové kafíčko. Holka, bych Ti mohla vyprávět, co jsem zažila já kvůli jednomu ANONYMNÍMU hodnocení výuky…

„Ty jsi tím klukem snad posedlá. Je to arogantní blb, Summer.“
„Je ale sexy.“
„Arogantní blbové bývají sexy. Proto se z nich taky stávají arogantní blbové.“

Trochu bych čekala, že další díl se bude věnovat Hunterovi, ale s ohledem na bonus v podobě kapitoly z další knihy je mi jasné, že dvojici bude tvořit někdo zcela jiný. Což mě trochu mrzí, protože by mne zajímalo, jak se ta žárlivost a raněné ego vyvine, než Hunter potká tu pravou (a kdo to bude?). A zdá se mi, že Hollisův motiv (společná noc s Brennou) jako jediný zůstal neuzavřený.

Na knize oceňuji i dobrý překlad a vychytané chybky (našla jsem - náhodou - asi jen jeden překlep), a tak mám největší výhrady opravdu jen k životnímu stylu amerických vysokoškoláků (my teda kokain běžně na pařbách neměli, maximálně čůčo a někdo přinesl trávu, ale chápu, že taky nikdo z nás neměl svěřenecký fond a pět křestních jmen) a k jedné z popkulturních hlášek. Já si teda myslím, že je to spíše z filmu 300: Bitva u Thermopyl:

„Tohle je Briar!“ zařve, jako by přehrával scénu z Gladiátora.

Proč se nám to pořád děje?
„Proč se nám to pořád děje?“ vykřikne Summer nešťastně.

19 08.01.2020

Ač se mi původně prodejní cena zdála více než přemrštěná, po prohlédnutí knihy, kterou nám přinesl Ježíšek, musím konstatovat že odpovídá provedení, veškeré přípravné práci, detailům i promyšlenosti pohyblivých prvků, a je naprosto zasloužená. Kromě 3D modelů bradavického hradu, famfrpálového hřiště, Zapovězeného lesa či Prasinek obsahuje každá dvoustrana i další související pohyblivé prvky, které se týkají Brumbála, Fénixova řádu, Turnaje tří kouzelníků, různých vedlejších postav a tvorů v knihách a filmech vystupujících. Mezi mé oblíbené kratochvíle patří proměna Tichošlápka v Siriuse Blacka. Samotné modely v sobě ještě ukrývají na první pohled nepovšimnutelná různá překvapení, tu i onde jde otevřít okénko a nahlédnout dovnitř do Velkého sálu, Brumbálovy pracovny apod. Dokonce i stopy na Pobertově plánku se pohybují a auto pana Weasleyho létá! Celou knihu lze navíc na hřbetě "rozepnout" (jdou zde magnetické "patentky") a rozložit ji do plochy, takže jsou jednotlivé modely vedle sebe v jakési plastické mapě. Předkládané informace znalce světa Harryho Pottera asi výrazněji neobohatí, ale ta vizuální stránka je prostě dokonalá. Jediné negativum vidím v použitém papíru, který se častým posunováním a otevíráním nutně musí zpřehýbat, takže bych knihu asi moc nedávala do ruky mladším dětem. Protože, navzdory tomu, že jsem navštěvovala kroužek výtvarné výchovy u paní učitelky Sýkorové, nepatřím k vizuálním kreativcům, je pro mne jen to, že někdo TOHLE dokázal vymyslet, a pak realizovat, samo o sobě obrovským KOUZLEM.

10 29.12.2019

Souhlasím s převládajícím názorem, který řadí Slepou mapu na druhé místo za Hanu, ačkoli uznávám, že jsem ještě nepřečetla vše. Kompozice je obdobná jako u Hotýlku, ale mapa mne bavila víc, možná i proto, že byla delší a já bych klidně brala knihu i trojnásobného objemu, jenom abych mohla číst a sledovat osudy postav, jak je Mornštajnová čtenáři předkládá. Autorka má velmi příjemný jazyk a styl vyprávění, při čtení jejích knížek si připadám, jako kdybych sledovala film nebo seriál, ve kterém se sice nic výrazně dramatického neděje, ale i tak si musím pustit další díl a dokoukat to do konce. Dějinné události jsou prezentovány spíše na pozadí, ale ten, kdo je s českou historií 20. století obeznámen, je i přesto napjatý a čeká, co přijde. A s osudy postav kolikrát mávají nejen historické mezníky (jejichž vyústění my již známe, protože jsme se o nich učili, ale jejich aktéři netuší, kam se dostanou, když učiní rozhodnutí, které učinili), ale i samy postavy, když se rozhodnout nějak a ne jinak. Čekala jsem, že se dozvíme trochu víc i o bratrovi / strýci, který emigroval do Ameriky, ale záběr se týkal především Čech a trochu i Německa. Ze všech postav mi byla nejméně sympatická sama vypravěčka, s tou jsem se moc sžít nedokázala, ale samotný konec knihy mne přesto potěšil.

33 14.12.2019

Souhlasím s úvodním komentářem. Knížka je sice útlá, ale obsahově k nezaplacení. Líbí se mi, že je členěná do kapitol podle jednotlivých měsíců těhotenství, přičemž jedna kapitola je vždy věnována matce (co se děje s ní, jaká vyšetření podstoupit, nač se v danou chvíli zaměřit) a druhá dítěti (jak se v daném měsíci vyvíjí, jak je zrovna velké, co vše se s ním děje). V knize jsou rady na různé cviky, je tam stručně i o stravě a výživě v těhotenství, v závěru je i o porodu. Přiznám se, že čtení o porodu pro mne bylo velkou abstrakcí, nedovedla jsem si jej představit. Ale ty předchozí kapitoly, včetně různých tabulek vždy v závěru kpt, byly vynikající. Obvodní gynekolog mi moc věcí sám od sebe nevysvětloval, kdybych neměla načteno, netušila bych, proč se uchyluje k některým úkonům, takto jsem měla možnost se i doptat na něco, co mi třeba nebylo jasné. Výraznější možnost a čas ptát se na cokoli zdravotníků jsem měla až na předporodním kurzu, který je ovšem hrazený - nikde jinde se se mnou nikdo nebavil, takže průvodce byl jako zdroj informací naprosto super. Vše bylo podáváno naprosto neutrální formou, bez nějakého výrazného strašení či naopak idealizace. Kniha nebyla ani příliš drahá, takže s klidem mohu říct, že za málo peněz jsem doma měla hodně muziky. Jen při druhém a třetím těhotenství už jsem tak pečlivě číst nestíhala :-).

10 11.12.2019

(SPOILER) !!! POZOR MOŽNÉ SPOILERY !!!

Moje druhá kniha od autorky. Ač jsem si říkala, že se budu bránit srovnání s Hanou, nakonec jsem podlehla. Ani ne tak námětem (který je jiný), ale spíše tím, že mi tentokrát chybělo ono magické vtažení do knihy - Hana mě při čtení pohltila (a to i tehdy, když se tam nic nedělo), velmi neochotně jsem se od knihy odtrhávala a ještě po zavření se k ní neustále vracela v myšlenkách. Na tenhle prožitek jsem se těšila i u dalších knih autorky, říkala jsem si, že je to nějaké její autorské kouzlo, její typický rukopis, ale u Hotýlku se nekonalo :-(.

Jiná srovnání s Hanou si kniha ode mne nezaslouží. Dějový úsek je tentokrát zcela jinde (od 2. světové války po 90. léta) a i postav je zde více. Oceňuji opět to, že tíživé dějinné mezníky jsou v knize sice přítomny, ale spíše v pozadí, jako i v Haně se Mornštajnová soustředí hlavně na příběh svých postav. V úvodu jsou zmíněna nějaká jména a čtenář si domýšlí, co jsou zač a jaký vztah měla k Václavovi, který je de facto hlavní postavou a osudy ostatních postav se točí kolem něj. Pak se člověk začte, na úvodní položené otázky trochu zapomene, aby si je pak v průběhu připomínal a vracel se zpět k začátku a přemýšlel, co bude se stane na úplném konci. Jak padlo i v jiných komentářích, v závěru chybí jakákoli katarze, položené otázky zůstávají bez odpovědi a to čtenáře může dráždit. Na druhou stranu, život kolikrát není o tom, že se věci uzavřou, takže mně to až tolik nevadilo. Možná jsem i ráda, že to tam nebylo, protože můžu spřádat vlastní teorie a zakončení ku své osobní spokojenosti.

Nicméně souhlasím s výhradami, které zde padly. Václav jako hlavní hrdina mi přišel takový plochý, prázdný, více mne bavily vedlejší postavy, ať v podobě Jindry či Renaty nebo dědečka Leopolda (ten mi připomínal Markovu knihu Můj strýc Odysseus). V knize bylo podprahově několik hezkých momentů a motivů, které jsou neuvěřitelně pravdivé a vyskytují se v různých obměnách v každé rodině. Jinak ale ve mně po zaklapnutí knížky z postav a jejich osudů moc nezůstalo. Možná, že kdyby byla kniha delší, a nebo naopak zabírala kratší časový úsek v podobě nějaké hlubší sondy, byl by zážitek silnější. Takto mohu konstatovat, že to bylo čtivé, v podstatě oddychové, jako čtenáře mne to zaujalo, ale za nějakou dobu už ze sebe nějakou pořádnou vzpomínku nevykřešu. Autorka mi však dokazuje, že psát umí, její myšlenky i slovní obraty jsou velmi pěkné, ke svým postavám přistupuje bez nějakých soudů, které by čtenáře ovlivňovaly. Jejich osudy jsou někdy pohnuté, někdy zbytečně zkažené nějakou maličkostí, ale tak to je i v životě - člověk nikdy neví, jaká banalita ho zavede na scestí a až zpětně může soudit, co vlastně udělal zle.

Velmi se mi líbil nápad pojmenovat kapitoly výseky z básně. Obsah se tak pro mne úplně poprvé stal samostatnou četbou a zážitkem.

18 01.12.2019