tatjana1737 komentáře u knih

(SPOILER) !!! SPOILERY!!!

KLADY
- Samotný nápad Prašiny. (Jen z anotace si nejde udělat obrázek o tom, o čem kniha vlastně je. Sice se dozvíme, že autor do Prahy zasadil tajuplnou čtvrť, kde nefunguje elektřina atd., ale atmosféru to zdaleka nevystihuje.) Její charakteristiky skutečně evokují Stínadla, paralel by se dalo najít docela dost.
- Ani v nejmenším jsem nepochybovala o tom, jestli v Praze tato městská část existuje, a v během samotného čtení se vůbec nezamýšlela se nad důsledky její existence v reálném světě. (Nebylo by takové místo atraktivním cílem zahraničních turistů? Jak by to tam bylo se samosprávou? Jak to prašinské děti měly s plněním školní docházky? Co jesle, MŠ, sociální služby apod.? Copak prašinská knihovna nebyla v asociaci knihoven, že budova mohla chátrat a knihy plesnivět?) Kdyby autor pojetí městské čtvrti více a lépe uchopil, věřím, že by samotná Prašina se svými křivolakými uličkami, plynovými lampami, temnými zákoutími a zchátralými domy obývanými nepřátelsky se tvářícími postavami, mohla být samostatnou postavou v knize. Ač je její atmosféra vystižena dobře, autor dle mého názoru plně nevyužil potencionálu Prašiny a ta tak slouží především jako kulisy, v němž se příběh odehrává. Uznávám však, že kulisy velice zajímavé. Prašina jako městská čtvrť mě bavila hodně, zcela staromilsky se mi líbila myšlenka, že u nás ještě někde existuje takovéhle záhadné stínadelské místo. Komu z nás není líto, že se do skutečných Stínadel již nepodívá? Kdežto do Prašiny bychom si zajít mohli…
- Existence Prašiny ve mně vyvolávala i otázky zcela jiné, zejména poté, co se začala zvětšovat: Poradili bychom si v dlouho trvající nejistotě? Spoléhali bychom na pomoc zvenku a Jednotný integrovaný záchranný systém nebo bychom se o sebe dokázali postarat sami? Kdo z nás má doma jiné než ústřední topení, vlastní zdroje pitné vody, možnosti zpracování odpadu, ale i možnost dlouhodobě uchovávat potraviny podléhající zkáze a možnost jejich tepelné úpravy jinak než na elektrickém sporáku? Škoda, že toto vše Matocha pouze naznačuje (zvuk, který Jindra zaslechl, a který byl zřejmě výstřelem z pistole), ale tak jako na jiných místech dále v knize neřeší.
- Zajímavá postava Hanuše Nápravníka. (Paralela s Janem Tleskačem?)
- Poměrně věrné vylíčení reality, kdy děti zásadně při souboji s dospělými dostanou na zadek, nejde o žádné superhrdiny.
- Větší zapojení dívčího elementu a náznak milostné linky.

Myslím, že Prašina dobře splnila účel knihy pro děti a mládež, protože to bylo napínavé, akční, dospívající se může s postavami identifikovat. Sama se pohybuji v sociální bublině, kde se hodně čte, ale z vyprávění jiných, kteří třeba vyučují češtinu na základní škole, vím, že to jinde tak žhavé není. Pokud Prašina naláká dětské čtenáře ke čtení, jedině dobře, domnívám se (možná naivně), že četba kultivuje. Velkou výhodu oproti Foglarovi má Matocha v tom, že je současný, píše současným jazykem, o současných dětech, v knihách se objevují současné motivy. A na rozdíl od dospělého, čtenář dětský nebude tolik nad knihou hloubat, řešit délku vět nebo kulhající dialogy. Pokud navíc někdo začne přemýšlet nad tím, co napadlo i mne, tedy jak bychom obstáli, kdyby najednou nefungovala elektřina, zda bychom si dokázali poradit jen vlastními silami a prostředky, tak je to pro Matochu rozhodně další plus. V dnešní době je otázka (ne)vyčerpatelných zdrojů více než aktuální.

20 25.01.2022

(SPOILER) U Prašiny jsem měla velký problém naformulovat svoje dojmy, a proto se ke komentáři dostávám až nyní. Úvodem se musím přiznat, že když jsem se do knihy začetla, měla jsem problém ji odložit a napnutá jak kšandy četla až do konce, což mne v prvotní euforii vedlo k dost vysokému hodnocení. S odstupem se mi to ale trochu rozleželo a začala jsem být mnohem kritičtější.

!!! SPOILERY !!!

ZÁPORY
- Žádné pozvolné budování napětí, ale rovnou skok rovnýma nohama do děje a do akce, což umocňuje použití krátkých vět.
- Nechce se mi věřit, že Jindra by se tak rychle otřepal ze smrti člověka, které byl svědkem, a podobných rozporů jsem viděla víc. Kniha skutečně může působit jako počítačová hra. Hrdinové se nacházejí v neznámém a tajemném prostředí, postupně se dozvídají jen to nejnutnější, aby mohli podniknout další krok, jejich úkol je časově omezený a z mnoha život ohrožujících situací se musí zachránit jen svým důvtipem či za pomoci předmětů dostupných v nejbližším okolí. (Nutno ale podotknout, že v nejednom případě působí i vliv nevyzpytatelné náhody.)
- Poměrně jednoduchá charakteristika postav (Jindra je vlastně jen pasivně vláčen okolnostmi) a nelogičnosti v jejich chování (děti nechají kamaráda napospas osudu s tím, že se jistě dostal domů, namísto toho, aby zmáčkli dědu, vrhají se do akce s minimem informací, ačkoli mají v patách pronásledovatele, hulákají na sebe jako na lesy apod.)
- Nemám problém číst knihy, ve kterých jsou hrdiny pouze děti, a dospělí tvoří pouze figurky nutné k popostrkování hlavních aktérů. Může mě to při čtení iritovat, ale k žánru to patří. Při čtení Prašiny mne to až tolik nerušilo, spíše mě mrzelo, že autor věnoval vcelku velkou pozornost záporným dospělákům, aniž by ale do děje vložil alespoň jednu ryze kladnou dospělou postavu.
- Na to, že je knížka hodně vychvalovaná, pro mne obsahuje hodně nedotažeností, což by asi u takto vychvalovaného titulu být nemělo. (Myslím, že by většinu dokázal vychytat šikovný betačtenář.)

Škoda, že Matocha některé věci nerozvedl mnohem víc, po dočtení zůstalo ještě dost otázek nezodpovězeno. Kdo využívá žluté cesty Prašinou a co znamená značení pomocí strašáků na střechách? Kdo byla ta pomatená stařenka s mateřským znaménkem? Má něco společného s Nápravníkem? Podaří se urovnat vztahy se zrádcem Tondou? (To mně vlastně ani tolik nezajímá stejně jako celý Tonda…) A co se s Prašinou bude dít dál poté, co stroj přestal fungovat? (To se, předpokládám, čtenář dozví v pokračování.)

Po dočtení se nemohu vyhnout nutkavé otázce, proč se Prašina rozšiřovala? Pokud po zastavení stroje zcela zmizela, neměla by se spolu se selháváním stroje spíše zmenšovat??!

20 25.01.2022

(SPOILER) S ohledem na to, že kniha získala Zlatou stuhu a objevila se v katalogu Nejlepší knihy dětem, čekala jsem víc, než co mi nabízely první dojmy, a do čtení se pouštěla poněkud skeptická. Svůj názor jsem ale musela přehodnotit a s ohledem na to, že mne autor několikrát přiměl zasmát se nahlas (což u mě nebývá moc zvykem), mu musím dát palec nahoru. Ale pro objasnění hned v úvodu: Velká kniha čůrání NENÍ encyklopedií, nebo ne seriózní encyklopedií tak, jak toto slovo chápeme. Autor sice na obálce uvádí, že kniha obsahuje mýty, fakta, polopravdy a 164 výpravných ilustrací, celé téma však není pojato seriózně akademicky, ale rádoby vědecky se zapojením autorova humoru. Pokud čtenář přistoupí na to, že nečte „encyklopedii“, ale autorský počin, který kombinuje vědecká fakta se subjektivními zjištěními, ale zejména s množstvím více či méně skrytých fórků, z nichž některé jsou zcela zjevné, nevyjde z četby rozčarován, ale naopak obohacen o mnoho faktů, ale i mystifikací a legrací.

Moje největší výtka směruje k mystifikaci potencionálního čtenáře již v anotaci: "Encyklopedie čůrání pro malé i velké. Unikátní, hravá a naučná knížka kapesního formátu představuje čůrání ZE VŠECH STRAN. (...)" Knížka se věnuje pouze močení klučičímu, což autor sice v předmluvě lakonicky uvádí, u dílka, které se prezentuje pod názvem „Velká kniha něčeho“ a samo sebe zve encyklopedií, bych však čekala i zahrnutí tohoto pohledu, ne-li pojednání i o močení jiných živočišných druhů a organismů.

Kniha je rozdělena do větších celků: Co je to čůrání, Co jsou to čůránky, Využití čůránek, Historie čůrání, Jak lidé čůrají a Čůrání v extrémních podmínkách. Osobně mne zaujala tabulka uvádějící barvy moči, kdy například červená barva značí nadměrnou konzumaci řepy či otravu olovem, zelená nadměrné požívání chřestu a modrá vysokou hladinu vápníku. U Historie čůrání je diskutabilní, jaké momenty autor zvolil a zda jsou skutečně natolik reprezentativní, aby byly do přehledu zařazeny. Z autorského hlediska je pak asi nejpřínosnější kapitola o tom, jak lidé čůrají, kdy již samotný Určovací klíč čůrání poukazuje na to, že zde jakákoli snaha o serióznost končí (Čůrání proběhlo: indoor / outdoor, vědomě / nevědomě, na něco / na někoho / z něčeho / do něčeho). Závěrečným bonusem je přepis textu písně Čůrej od skupiny Kašpárek v rohlíku, která též (nevyčůraně) Plachého knihu podporuje.

Nabízí se samozřejmě otázka, proč knihu číst a zda je vůbec vhodná pro děti. Navzdory tématu, které může vzbudit jisté kontroverze, neobsahuje nic vulgárního, a to ani v textu ani v samotných stylizovaných obrázcích. Přestože jde hlavně o počin humorný, autor předkládá i mnoho zajímavých informací, které čtenář zaručeně nevěděl, a které ho v této oblasti skutečně více vzdělají. V neposlední řadě - soudě dle reakcí syna - je kniha již svým tématem zajímavá, malůvky vtipné a může tedy (nejen malé) čtenáře zaujmout. U mladších bych pouze byla opatrná v nekritickém přejímání některých informací a doporučovala bych přítomnost dospělého, který některé údaje uvede na pravou míru. A co já vím, u čtenářů - dívek může kniha vést k debatě na téma, jak to mají s čůráním holky, a třeba v rámci škol a rodin vznikne mnoho nových autorských počinů ;-).

Na závěr musím konstatovat, že samotné čtení knihy působí značně močopudně, takže nedoporučuji číst tam, kde čtenář nemá možnost jít si odběhnout, anebo těm, kteří jsou - podobně jako já - neskutečně učůraní! To, že autor zvolil žlutou barvu obálky, a že ilustrace obsahují pouze žluté prvky a žádnou jinou barvu, jsem odhalila relativně pozdě a souhlasím s tím, že v kontextu předkládaného tématu to na někoho nemusí působit dobře a může si vsugerovat, že si po přečtení má umýt ruce. Osobně to považuji za další autorův žertík :-).

11 25.01.2022

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Knihu jsem brala jako osobní výzvu, neboť holocaustové literatuře se pro svoji útlocitnost vyhýbám. Zaujala mne vysoká hodnocení, a tak jsem po Transportu sáhla jako po jednom z 5 titulů, které jsme měli za úkol přečíst na předmět Literatura pro děti a mládež. Samotná dějová linie je poměrně prostá, do příběhu vstupujeme v okamžiku, kdy 12letému Jendovi gestapo zatkne tatínka. Spolu s ním pak čtenář reflektuje zejména sílící protižidovská opatření. Věřím, že jen osudy Jendova otce a celé rodiny by vydaly na samostatný román, autor se však vůbec netají tím, že jeho cílem bylo představit osudy dětí z terezínského Domova: "byli nám tak blízcí a tak podobní a my cítili, že jediné, čímž se od nich lišíme, je to, že jsme se narodili do šťastnějších časů." Z celé knihy je znát autorova snaha o co největší autentičnost, dobové reálie jsou předkládány nevtíravě, sem tam se v textu objeví nějaký pojem, který dnešní děti nemusí znát, ale postavy jej v běžné řeči používají, protože tvořil jejich běžnou realitu, a ač je kniha psaná současnou češtinou, Tichému se podařilo vyvolat ve mně dojem, že jsem skutečně ve 40. letech 20. století. (Oproti tomu přiznávám, že ilustrace S. Setinského mne moc nenadchly.)

Nosnou myšlenkou knihy je přátelství. Sice přátelství chlapecké, ale silné, pouto udržované navzdory "odlišné rase" nebo represi režimu. Jenda ze svého dětského úhlu pohledu vidí věci poměrně "černobíle", dospělý čtenář už si může klást různé otázky a řešit morální dilemata (zda by se i on sám dál kamarádil s Petrem navzdory všem rizikům nebo by se také raději nechal rodiči zapírat?). Jakmile jsem se ovšem dostala k Jendovu terezínskému pobytu, ztratila jsem motivaci ke čtení, protože od toho okamžiku se pro mne kniha stala fikcí. Chtěl by vůbec někdo dobrovolně vstoupit do ghetta? (Argumentovat se dá tím, že Jenda si na rozdíl od dospělých, z nichž mnozí o kruté realitě, co se s jejich židovskými sousedy a spoluobčany děje, ani nevěděli, neuvědomuje, co všechna nařízení skutečně znamenají, jak se vše bude vyvíjet, a že jen přesun do Terezína znamená, že je něco špatně - natož, co znamenají transporty v dobytčích vagonech „na práci“ do Polska.) V tomto momentě se příběh hodně zpomaluje, autor se zaměřuje na vylíčení místních poměrů, uchyluje se k dokumentárním materiálům. Kniha pak v závěru obsahuje nejen časovou osu, ale též medailonky hlavních postav. Věřím, že pro mnohé čtenáře může být šokující zjištění, že zas takovou fikcí ten příběh nebyl...

Transport za věčnost je rozhodně mimořádným titulem, nad kterým jsem přemýšlela mnoho dní po dočtení. V knize však vidím jistý rozpor - jako kdyby se František Tichý nemohl rozhodnout, zda píše beletrii nebo odbornou práci. (Kupř. bych pro větší autentičnost zařadila poznámky pod čarou spíše na konec knihy, aby výňatky z dopisů J. J. Kratochvíla působily jako skutečné vzkazy od Jendova otce.) Autor lavíruje mezi zobrazením historické reality a fikcí, příběhem, který je prostě vyprávěn, a snahou o vzdělání čtenáře. Možná, že kdyby na knize pracoval déle, dokázal by se více rozhodnout o tom, zda prezentuje příběh přátelství na pozadí války, anebo je jeho cílem vyprávět perzekuci Židů v tehdejším protektorátu se zaměřením na příběhy terezínských dětí, a to včetně reportáže z fungování ghetta. Tím ovšem v nejmenším nechci znevažovat přínos knihy a její dopad na čtenáře!

Osobně jsem silně vnímala i závěr knihy, kdy - ač jsem věděla, jak Petr skončí - stále doufala, že se útěk a jeho záchrana přece jen podaří... I když závěrečné pasáže byly poměrně snové, oceňuji autorovo zjemnění popisovaného, které tak na dětského čtenáře nemusí působit tak depresivně a definitivně jako na dospělého, který je s dějinami 2. světové války obeznámen hlouběji.

Forma i obsah vyprávění, která autor zvolil, zpřístupňují přijatelnou formou problematiku holocaustu dětem a dospívajícím. Většina z nás se dokáže vcítit do úzkosti, kdyby nám zatkli jednoho z rodičů, do pocitů bezpráví a nespravedlnosti páchaných na kamarádovi (což je nejvíce patrné v pasáži, kdy si Matouš s Jendou našijí na kabát Davidovu hvězdu), ale i do bezmoci, kterou hrdina po celou dobu prožívá. Z pohledu dneška, kdy jsme nezažili hlad, bídu ani obavy o vlastní existenci, se morálka některých jedinců za doby protektorátu hodnotí velmi snadno. Je ovšem otázkou, nakolik bychom mravně obstáli my, kdybychom byli na jejich místě, visela nad námi hrozba zatčení, výslechu, popravy, a to nejen nás, ale třeba i našich nejbližších…

Pro čtenáře, který „chce vědět víc“, anebo pro didaktickou práci s příběhem v hodinách literatury či dějepisu jsou určitě plusem nejen medailony reálně existujících osob (Petr Ginz a další židovské děti, Josef Jan Kratochvíl), ale i časová přímka příběhu uvedená v závěru knihy, která uvádí na pravou míru některé momenty, které autor pro svoji knihu upravil či stylizoval, a která pokračuje až do současnosti a zahrnuje tak nejen události kolem vzniku knihy, ale v samotném svém závěru zapojuje i čtenáře do příběhu: "Dočítáte knihu Transport za věčnost. Její příběh pokračuje i skrze váš životní příběh."

11 25.01.2022

Jednu hvězdičku dolů za to, že nejde o žádný manuál, jak podnázev slibuje. Jinak je to ale na rovných pět, protože takhle dlouho jsem se nepobavila. Kupa těch situací je skutečně jak opsaná z naší domácnosti, s nejmladším teď kupříkladu prožíváme Těžký život batolete, několikrát jsem se smála nahlas (což většinou nedělám, protože jsem suchar) a něco ukázala manželovi a zasmál se taky (což je co říct, protože je ještě větší suchar než já). Za mne by kniha klidně mohla mít dvojnásobný rozsah, ale věřím, že autorka ještě nějaké pokračování připraví, neb má doma nevyčerpatelný zdroj inspirace. Knihu mi dala kamarádka, která ji dostala a po přečtení poslala dál. Na jednu stranu chápu, že jde o oddychové čtivo, které ne každý potřebuje mít v osobní knihovničce, na stranu druhou to považuji za čtení podobné (Ne)Máme a jiným počinům, jen v komiksové podobě. Bezdětní možná některé situace tolik nepobaví, ale kupa rodičů se v knize jistě najde. Pro mne velmi příjemné překvapení a budu doporučovat dál :-).

13 18.01.2022

Určitě pozitivně hodnotím nápad knížky, která obsahuje jeden příběh ze dvou úhlů pohledu, tzn. na jedné straně leporela je příběh, jak ho viděla Kočuléna, na druhé z pohledu Myšoně. Zajímavá je i hlavní myšlenka (každý vidí stejnou situaci jinak), jinak ale musím přiznat, že mne leporelo příliš nezaujalo. Nezaujaly mne ilustrace (myšoň vypadá na některých obrázcích jako vlk) ani příběh jako takový, na mne působil příliš absurdně a nesmyslně. Je-li leporelo určeno dětem od tří let, byl by jako médium vhodnější tvrdší papír, aby kniha přežila manipulaci malého čtenáře a vydržela mu na oněch dalších 100 let (věkové doporučení je 3-103 let). Omlouvám se autorce, která na vydání svého příběhu čekala tak dlouho, ale za mne existují na knižním trhu lepší a hezčí knížky pro děti.

9 18.01.2022

Tuhle knížku mám z dětství, přemístila jsem ji do knihovny spolu s jinou dětskou literaturou, ale přiznám se, že se mi úplně vykouřilo z hlavy, že bych ji kdy jako dítě četla a co v ní je. Vytáhla jsem ji z poličky v období Vánoc pro dcerku jen proto, že má kniha růžové desky a holčička vyžaduje vše růžové. Po otevření jsem byla neskutečně mile překvapená a během postupného čtení jsem se víc a víc utvrzovala v tom, jaký zapomenutý POKLAD to doma mám! Některé zobrazované skutečnosti jsou sice již zastaralé (uniformy strážníků VB či telefonní budky na ulici, Národní výbor ve městě apod.), ale jinak je nadčasová, univerzální a moc hezky zpracovaná. Jedná se vlastně o takovou prvouku/vlastivědu pro školkové čtenáře, ale počíst si může i menší školák - syn, navštěvující první třídu se k nám nakonec připojil a plnil s námi některé úkoly. Holčičce se moc líbily obrázky a já konečně našla nějaký nástroj, kterým ji mohu pedagogicky rozvíjet, protože stále roste ve stínu staršího bratra. Protože se dcerce nejvíc líbilo miminko Olinka, museli jsme ji oslovovat tímto jménem, a kdykoli jsem řekla, jestli si chce číst o Olince (co na tom, že hlavním hrdinou je Honzík!), nadšeně souhlasila, takže za pár dní jsme měli přečteno. Povídali jsme si o správném a špatném chování, hledali, které části těla si zvířátka vyměnila, řešili popletené pohádky, ale nenásilně si povídali i o okolním světe, rodině, koníčcích, povoláních apod., takže jsem si mohla ověřit, co dcerka vše (ne)zná a co třeba ještě máme spolu diskutovat. Dvoustránka s pohádkou o Karkulce vedla nejen k tomu, že jsme si u ní říkali repliky jednotlivých aktérů (Karkulky, maminky, babičky, vlka a myslivce), ale i následné dramatizaci, kdy si holčička s červeným baretem Karkulku zahrála a my se synem ztvárnili ostatní role (chlapec bude mít talent, neb já hrála vlka a on ztvárnil maminku, babičku a myslivce, přičemž jen střídal pokrývky hlavy a v jednu chvíli vystřihl i dialog mezi babičkou a myslivcem v jedné osobě). Kniha se ve stručnosti věnuje i Československé republice (což zas vedlo k hezké debatě o tom, proč jsme měli a už nemám společný stát) a Vesmíru, ale kapitoly věnované běžné realitě jedné rodiny byly za mne nejlepší. Doporučuji všema deseti, co deseti, dvaceti!

Po přečtení komentářů ještě doplňuji, že můj výtisk sice není salátový, ale má urvané desky!

11 04.01.2022

Ač jsem věrná Foglarovkám, po současné literatuře pro děti a mládež v knihovně nesahám. Knížku jsem si vybrala z katalogu Nejlepší knihy dětem kvůli předmětu Literatura pro děti a mládež, přičemž mne zaujal název, anotace i autorovo jméno :-). Při čtení jsem si hned vzpomněla na Modrou jeskyni, Klárov a sportovní motiv mi zase připomínal Manovy Hradby (kniha Sen na dosah). Prašinu jsem nečetla a nemohu srovnávat, při čtení mi tak vyskakoval zejména Foglar. Nepřipadá mi ale, že by kniha byla pouze plagiátem, mnoho motivů je současných a může vést k zamyšlení (neznalost vlastní čtvrti a její minulosti, ale zejména vysedávání dětí u monitorů či lhostejnost sousedů). První kapitolu jsem četla nahlas synovi, ač mi přišlo, že jazyk je lehce archaický, mně to nevadilo a ani on si nestěžoval. Souhlasím s komentáři níže, že dospělý čtenář si zápletku domyslí velice brzy, včetně odhalení totožnosti dávného Tondova kamaráda. Konec příhodně napsaný tak, že příběh se nikam neposune a Klárov stále zůstává okrajovou čtvrtí. (Pro mne poněkud frustrující a nepochopitelné, nepozdává se mi, že by se Tonda svého objevu tak snadno vzdal, stejně jako svého přítele.) Z pohledu dospělého kniha obsahuje hodně motivů, které by si zasloužily rozvést (kupříkladu rozvod rodičů zmíněný v komentářích pode mnou), jiné vyznívají do ztracena (Vojtův životní styl, sportování, příprava na závody) a něco je trochu nesmyslné (Jindra se nechá zmlátit, křupne mu v rameni, ale spraví to kostivalová mast, stejně jako Vojta později hopsá na asi zlomené noze, ba dokonce na ní stihne prchnout z jeskyně). Ale už jen to, že nad tím vším vůbec přemýšlím, je pro mne plus :-). Dospělý asi bude hodnotit níže, ale věřím, že u dětského čtenáře kniha obstojí a může z ní vyjít i morálně obohacen. Při zapůjčení jsem netušila, že jde o první díl série, takže nakonec hodnocení trochu zvedám s očekáváním, že v dalších dílech budou některé prvky více rozvedeny (kupříkladu motiv Terezy jako dívčího elementu, u Foglara či jiné "chlapecké literatury" něco naprosto neznámého).

21 12.11.2021

(SPOILER) Četla jsem do předmětu Literatura pro děti a mládež, kde jsme měli vybírat z knih oceněných / nominovaných Zlatou stuhou, Magnesií literou nebo uvedených v katalogu Nejlepší knihy dětem. Po zapůjčení v knihovně mne překvapil vcelku malý formát, ale po přečtení musím říct, že knížka je i tak nabitá písmenky, dějem a informacemi. Forma dopisů mi přišla jako zajímavý nápad a byla jsem zvědavá, jak bude fungovat. Při čtení mne to vůbec nerušilo, ale po přečtení jsem musela konstatovat, že už jsem asi moc dospělý čtenář, proto nemohu jinak než za 3,5 *. Z hlediska práce s knihou titul i přes útlý rozsah nabízí hodně motivů, jazyk, kterým je knížka psaná je čistý a pěkný, forma zajímavá. Zajímalo by mne, jak by na knihu reagovala věková kategorie, jíž je určena, ale mně celou dobu vrtalo hlavou, proč se o Klárku nezajímá OSPOD, proč ve škole nikdo neřeší, že najednou šla s prospěchem dolů, že vlastně nikoho nezajímá, že její jediný zákonný zástupce se o ni dlouhodobě nemůže starat, Klárka nemá žádné svoje oblečení, svoje věci, nežije v bytě, kde žili s dědečkem, starají se o ni v podstatě úplně cizí lidé. Z tohoto úhlu pohledu se starala jedině tělocvikářka Šilhavá, která ovšem byla líčena jako postava negativní až nepřející a zlá. Ani vyučující klavíru Terezka dost dlouho neřešila stav své žačky, byť jako jediná nějak naplňovala její potřeby (hra na klavír, později i bydlení a strava a péče). Postavy babiček na mne působily trochu schematicky, každá byla jiná, jedna holdovala zdravému životnímu stylu, další kladla důraz na péči o vzhled, její kamarádka na správné hodnoty ve společnosti a jiné zase na návrat k přírodě. Přišlo mi ale, že žádnou z nich nezajímala Klárka jako taková či Tomáš, že se o ni dlouhodobě nemůže starat, co s holčičkou bude... Bydlení na hřbitově mi přišlo až strašidelné, byť bylo líčeno bezelstně až poeticky, pozdější přechod do jiné školy proběhl až příliš snadno, a to, že Tomáš rok neplatil nájem a v bytě nikdo nebydlel, vlastně také nikdo neřešil (až na zlou bytnou, která byt pronajala někomu jinému). Soudě dle známek nalepených na pohlednicích usuzuji, že příběh je zasazen do současnosti, ale nejsem si jistá, zda by se skutečně mohl odehrát.

12 12.11.2021

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

CITÁT: Otec mu mnohokrát říkal, že správný muž se pozná tak, že pláče beze studu, čte poezii srdcem, v duši mu zní opera a udělá všechno, co může, aby ochránil ženu,

Tak jako u jiných titulů, na tuhle knížku jsem narazila díky pročítání komentářů spřátelených uživatelů na Databázi knih a pochvalné ódy mne zaujaly. Dočetla jsem již před nějakou dobou, ale k sepsání komentáře jsem se dostala až nyní. I když mám už trochu odstup, přesto: Doporučuji!!!

Četlo se to opravdu moc pěkně, a i když je příběh tak trochu pohádkový, a skeptik ve mně souhlasil s kritickými hlasy, že negramotná holka z bažiny by takový život prožít nemohla, je to zároveň psané velice uvěřitelně. Příběh samotný i prostředí mají svoji poetiku a čtenářům, kteří jsou naladěni na tuto notu, ukazují hloubku a pravdivost. Ačkoli jsem v Severní Karolíně nikdy nebyla, pár míst, kde ještě raci zpívají, jsem navštívila, takže jsem si do knihy mohla projektovat jistou nostalgii, sentiment a romantiku, které jsou cítit i z knih E. T. Setona, a které člověk zažije v osamělých melancholických mokřinách Jizerských hor. Hlavní hrdinky mi bylo často líto a obdivovala jsem její nezdolnost a přirozenou touhu po životě, které jí umožnily přežít. Sdílela jsem její údiv a radost nad divokými zvířaty, ať šlo o racky nebo mořské mlže. Její osamělost mne dojímala, stejně jako soucitnost a lidskost vedlejších postav, které ji - na rozdíl od většiny - přijaly mezi sebe.

CITÁT: „Co tím myslíš, kde zpívají raci? Máma to taky říkávala.“ Kya si vzpomněla, jak ji máma vždy povzbuzovala, aby prozkoumala bažinu: „Jdi, co nejdál to půjde. Až támhle do dálky, kde zpívají raci.“
„To znamená jenom daleko v divočině, kde se divoká havěť ještě pořád chová jako divoká. (…)“

V úvodu nastíněná detektivní linka gradovala teprve postupně a umožňovala mi vytvářet si různé domněnky. Bohužel, v Chasovi jsem se nespletla, i když jsem čekala, jestli mne autorka třeba překvapí a všechno bude jinak. Jak vyšetřování postupovalo a zápletka s vraždou (?) gradovala, byla jsem opravdu zvědavá na rozuzlení a pořád zvažovala, kdo mohl vraždit (červená čepice přece patřila Tateovi!). Během soudního procesu jsem byla na vážkách a opravdu nemohla říct, jaký konec čekám - zda Kya bude odsouzena nebo ne. Samozřejmě, že jsem jí držela palce, ale přesto jsem byla nejistá. Její obhájce i mne tou závěrečnou řečí dostal do kolen, takže jsem cítila stud porotců i lidí v sále.

Za šťastné rozuzlení i znovuobnovení lásky mezi Kyou a Tatem jsem byla nesmírně ráda, i její skon byl pokojný a přijala jsem jej s klidem a smířením, tak jako Kyu přijala její bažina. Jenže pak přišla kapitola s básněmi od Amandy Hamiltonové a ta můj výsledný dojem z knihy pokazila. Kdyby mne autorka do poslední chvíle nechala na pochybách, kdo Chase zavraždil, a já nepochybovala, že o vraždu šlo, odnesla bych si z příběhu mnohem silnější zážitek. Ačkoli jsem chápala motiv i jeho osvětlení, jako čtenář bych se bez toho obešla. Dávám sice pět hvězdiček, ale kvůli té závěrečné kapitole je to jen za 4,5. Škoda... v průběhu čtení jsem se od příběhu nemohla odtrhnout, viděla v něm různé motivy z jiných knih, byl pro mne uvěřitelný, jímavý, pravdivý, děj na mne působil a dojímal mne. Nejraději bych byla naběhla do knihkupectví a pořídila si knihu k sobě domů, jak moc mne zasáhla. Když jsem viděla fotku autorky a dočetla se, že jde o prvotinu, musela jsem ji ocenit o to víc, jaké knihy dnes leckdo vydává. Bylo patrné, že psaní předcházela důkladná příprava, promýšlení detailů, znalost toho, o čem autorka píše, láska k divoké přírodě, ... vše jako celek ladilo a bylo v harmonii. Jenže to závěrečné osvětlení vraždy mi to celé zkazilo a zanechalo ve mně jistou trpkost.

37 20.10.2021

(SPOILER) Pokračování:

!!! SPOILERY !!!

- Spolek a Kohorta: Docela mě mrzí, že většina lovců stínů tvoří jen kulisy ústředním postavám a tvoří anonymní šedou masu, která po celou dobu stagnuje a umožní nástup k moci Dearbornovým, které mohla zastavit v samotném počátku, aby se nakonec vzepjala a s velkými gesty se zapojila do finální bitvy. Většinu času jde ale o naprosto anonymní a pasivní osoby, takže celý Spolek působí jako banda flegmatických tupců se zkostnatělými názory. Proti tomu stojí skupina hrdinů, kteří jako jediní vidí pravdu a jsou skutečnými potomky Anděla, takže i když poruší zákon, je to vlastně správně a příběh jim dá za pravdu.
- Bitva u Alicante: Svého času v každé fantasy knize musela být závěrečná epická bitva. Netvrdím, že je to nutně špatně, ale vede to ke klišé uvažování čtenářů, že bitva vše rozsekne, vše se radikálním řezem najednou vyřeší, napětí opadne, spory jsou zapomenuty a všichni vykročí vstříc zářivým zítřkům. V tomhle ohledu vlastně docela oceňuji ten rozpačitý konec, kdy „ti praví“ lovci stínů odešli z Idrisu, aby vybudovali nové struktury a svůj svět ve světě civilů. Tohle chtělo velkou dávku odvahy a jsem dost zvědavá, co z toho Cassandra ještě vystaví.
- Manuel: Doufám, že chlapec doroste a předvede nám mnohem širší škálu svého padoušství. Tenhle záporák mi jako jediný byl sympatický a působil na mě uvěřitelně, na rozdíl od Zary a jejího otce, kteří pro mne byli spíše karikaturami a nechápala jsem, proč jim to všichni baští.
- Dokonalý Diego: Tenhle hoch byl ze začátku vylíčen spíše trochu jako blbeček (koupil si na Stínovém trhu otrávené šípy, pořád nosil svůj centurionský odznak, zradil Cristinu + v kontrastu s tím neustále líčeno, jak je mužný a dokonalý, takže zvládl stát i v mraveništi), ale nakonec se moje sympatie získal. Pokud bych si měla vybrat jednoho borce, se kterým bych chtěla svůj milostný příběh ve světě lovců stínů prožít, volím DD! Ostatně on, Cristina i Jaime ukazují na to, že nejen LGBT téma, ale i Hispánci teď docela frčí. (Po přečtení trilogie jsem sáhla po knize, kde je syn prezidentky USA poloviční Mexičan.)
- Obligátní konflikt mezi tím, že postavy jsou teenageři, ale chovají se jako dospělí: Pouto parabátai své aktéry více méně dost svazuje (což se ukázalo i v milostné linii Emmy a Juliána), ale všichni už tak od 12 let přemýšlejí, s kým se takto nechají na celý život svázat, a to včetně Kita, který o lovcích stínů zatím ví vlastně spíše kulové. A to již nemluvím o jejich milostných eskapádách, kdy se zásadně začnou muchlovat (a téměř dojde na věc) v okamžiku, kdy jsou na misi a obklopeni démony… Většina postav je tu náctiletých, jen některým je lehce přes -cet, ale to jim nevadí vykonávat čelní funkce v hierarchii lovců stínů. Alek se stane konzulem a vzápětí navrhuje na post inkvizitora Diega? Dva mladiství budou rozhodovat o veškerých záležitostech lovců stínů včetně těch, kteří by mohli být jejich rodiči či prarodiči?
- Svatba v závěru: Pro ty, kteří nečetli Nástroje smrti, mohlo být matoucí, proč je jí věnován takový prostor, oproti epické bitvě, kterou by příběh Juliána a Emmy vlastně měl skončit. Ovšem ti, co mají v oblibě Magnuse, to museli brát jako bonus a dárek od autorky. Ten limonádový závěr mě trochu rozladil, ale uznávám, že postavám jsem to přála. Jen opravdu VŠICHNI na konci skončili s nějakým svým protějškem, což bylo ještě umocněno dodatkovou povídkou o Jacovi a Clary. (S ohledem na to, že navazovala na epilog, v němž se objeví Jace z Thule, to na mne ovšem působilo poněkud zlověstně.) Ač se mi ten konec líbil, uznávám, že na některé mohl být až příliš přeslazený.

CITÁT: Lidi tvoří spousta různých střípků, pomyslela si Dru. Vtipné střípky, romantické, sobecké i statečné. Občas ostatním ukážou jen některé z nich. A možná teprve když je uvidíte všechny, získáte dojem, že toho druhého opravdu dobře znáte.

Suma sumárum: Přes veškeré výtky se mi to líbilo a rochňala jsem si i v těch neustále se opakujících milostných eskapádách, které měly povětšinou stejného jmenovatele. Pominu-li skutečnost, že nezletilci se tu chovají jako dospělí, mají jejich práva i výsady, ale pořád to jsou nezletilci, svět lovců stínů mě baví a téhle trilogii dávám svoji doporučující pečeť.

10 20.10.2021

(SPOILER) !!! SPOILERY !!!

První dojem: Kdo zvolil červenou barvu na ořízku knihy?? Ta tmavá zelená působila mnohem líp (a ani jsem nepostřehla, že u druhého dílu byla zvolena modrá). Obrázek na obálce moc hezký (to měla být Annabell?), ale nejvíc se mi líbil ten na 2. dílu, včetně lesklých motivů (kterých jsem si díky igelitovému obalu z knihovny všimla až po nějaké chvíli).
I trojka se mi v průběhu čtení moc líbila, i když musím uznat, že ten počet stran byl nebývalý a rozehraných zápletek nepočítaně. Tak nějak mám zpětně pocit, že CC buď psala, co jí zrovna slina na jazyk přinesla, anebo od začátku nebyla rozhodnutá o čem a o kom vlastně bude psát, a pak se jí to vymklo z rukou. To, co se původně zdálo být příběhem Juliána a Emmy, se rozkošatilo do příběhu dalších (vedlejších?) postav, ať šlo o Vášnivou vílí trojku nebo Tiba s Kitem. Z původní snahy dopadnout skutečného vraha Emminých rodičů se stal hon na Annabell, snaha různých stran získat Černou knihu, propletence se světem víl, třenice v rámci Spolku, blížící se konflikt mezi lovci stínů a Podsvěťany, a to vše propojené s širokou škálou LGBT motivů. Nejsem vyloženě kritik, že bych kvůli tomu příběh zahodila, ale i já uznávám, že tam toho bylo moc, resp. autorka to neustále zdůrazňovala a opakovala, až to bylo protivné i liberálům. (Nemluvě o neustálém omílání toho, jak se Julián sebeobětoval, když od 12 let řídil Institut a chránil rodinu, což nikdo nevěděl, ale všichni jsou z toho zpětně hrozně paf a pořád to rozebírají a řeší.)
- Odbočka do Thule: Čekala jsem, kdy skončí a jaký byl její účel. Když hrdinové narazili na Livy, vážně jsem věřila tomu, že se s nimi vrátí. Celá tahle vsuvka mi dala trochu smysl až v epilogu, kterým si autorka připravila půdu pro další příběh.
- Annabell: Vyšla nakonec úplně do ztracena, a přitom se kolem ní točila výrazná část děje první, a zejména druhé knihy. Zapojení této postavy jsem příliš nepobrala. Stejně tak vyšuměla celá Černá kniha, i když jsem ráda, že jsem se konečně dozvěděla, proč se trilogie jmenuje Temné lsti.
- Emma + Julián: Přemýšlela jsem, jak si s kletbou parabátai CC poradí a ani ve snu by mne nenapadlo, že ty dva nechá kletbě propadnout. Bylo to napínavé, bylo to dechberoucí a přiznávám, že jsem si do poslední chvíle nebyla jistá, jestli to vezme dobrý konec.
- Clary + Jace: Jsem ráda, že Claryin sen se nevyplnil - upřímně jsem nevěřila, že by to CC udělala, ačkoli po smrti Livy jsem byla na pochybách.

CITÁT: „Tento způsob zaznamenávání plynutí času mne přivádí v úžas,“ konstatoval Kieran. „Když skončíš s jedním kotětem, je tu další kotě. Ne nastane příští zimní slunovrat, popatříš na rovných dvanáct koťat! A jedno z nich je ve sklenici!“
(…)
Kieran se zadumal. „A přinesete mi jeden z těch kočičích kalendářů, jež mi tolik přirostly k srdci? rád bych náš domov vyzdobil.“
„Kalendáře jsou k sehnání v mnoha různých variantách. S vydrami a králíčky a štěňátky,“ poučil ho Mark s širokým úsměvem.
Kieran s blaženým výrazem ve tváři zaklonil hlavu a zadíval se na hvězdy. „Toto je vskutku divuplná říše.“

- Mark + Kieran + Cristina: Neustále kolem sebe kroužili, neustále jsem čekala, která dvojice zvítězí, takže jo, jim tu šťastnou trojičku přeju. I když uznávám, že konec byl hodně limonádový - ačkoli byl nastaven neřešitelný konflikt v podobě Kieranovy korunovace, CC je vůči svým hrdinům smířlivá a chaloupka ozdobená kalendáři už čeká :-). Kieranův bratr byl sice unesen Královnou, ale vlastně se stal jejím milencem, takže i to mělo šťastný konec. Pořád ale nepobírám okamžik, kdy Mark Cristině zatajil, že u sebe má stélu??
- Tibo + Kit (+ Livy): Vážně, ale doopravdy, jsem věřila tomu, že Livy bude přivedena k životu. Na konci 2. dílu jsem netruchlila, protože jsem věřila, že se to vyřeší. A ono… nic? Motiv ducha je sice dobrý nápad, ale tak nějak z toho cítím zlověstný podtón, který mne zneklidňuje, byť Tibo je happy jak dva grepy.

CITÁT: „Někdy je potřeba lidi chránit nejen před tím, čeho se bojí, ale také před tím, co chtějí."

- Kit: Tahle postava mě po celou dobu bavila hodně, a jsem ráda za to, co se z něj vyklubalo, protože to nabízí ještě velký potenciál. A i když mi nedává smysl jeho odchod od Blackthornových (za v podstatě cizími lidmi), těším se, co se o něm ještě dozvím, a jak to bude dál mezi ním a Tibem. (Trochu doufám, že jen na přátelské úrovni, ale s ohledem na veliký výskyt neheterosexuálních vztahů v celé sérii si tím nejsem tak úplně jistá.)

CITÁT: Kit předpokládal, že je to tím, že vypadá jako Jace, kdyby ovšem Jace postihl náhlý a nečekaný úbytek tělesné výšky, svalové hmoty a sex-appealu.

- Dru: Jsem ráda za to, že aspoň tahle Blackthornová dostala víc prostoru, takže do počtu už je v příběhu jen 7letý Tavy, který buď konzumuje sladkosti nebo ho jde někdo uložit do postele. Celá banda Blackthornových skýtá velký potenciál na další příběhy, ale nejmladší sourozenci tu opravdu byli většinou jen za křoví. S ohledem na to, že na konci knihy většina skončila s někým v páru (a někteří vyfasovali hned dva partnery), říkám si, zda Dru skončí v náruči Jaimeho nebo Ashe. Ten taky tak nějak vyzněl do ztracena…
- Víly a jiní podsvěťané: Už v Nástrojích smrti CC ukázala, že podsvěťané „jsou taky jenom lidi“ a že není úplně fajn jimi opovrhovat. Jedním z leitmotivů celé trilogie byl Studený mír a jeho důsledky, později vygradované v registr podsvěťanů apod. Nevím, zda jde o přirozený vývoj ve světě lovců stínů, ale pokud si autorka uvědomila, že z podsvěta může vytěžit opravdu hodně, tak dávám oba palce nahoru a jsem zvědavá, čím mne ještě překvapí.

CITÁT: „Chcete být Humphrey Bogart?“ zeptala se dalšího podsvěťana - vysokého, hubeného čaroděje se smutným obličejem a pudlíma ušima.
„Kdo by nechtěl?“ opáčil čaroděj.

6 20.10.2021

(SPOILER) !!! SPOILERY !!!

Už nějakou dobu se mi nestalo, že by mi nestačil počet znaků v jednom komentáři :-D.

Pokračování:

- CCa rozehrála další zápletky (a že už jich není málo): sněť, tajemná nemoc čarodějů, intriky na vílích dvorech, ... I další motivy: porážka jednoho z Mannanových jezdců a Cortana jako taková... Celou dobu čtení mě táhla na vařené nudli a já si to užívala.

CITÁT:
„No tak, Aleku. Lovci stínů a podsvěťané ve skutečnosti NEMAJÍ být spolu. Tvůj vztah s Banem je ostuda. Jenže tobě nestačí, že ti Spolek dovolil znesvětit tvou vlastní andělskou krev. Ne, ty to musíš vnucovat nám všem."
„Vážně?" ozval se Kieran (...). „Vy VŠICHNI musíte spát s Magnusem Banem? Šťastlivci."

- Bohužel, celá Annabell nějak vyzněla do ztracena. Nu a ten konec, ten KONEC? Uznávám, že Blackthornových je hodně a někteří z nich byli napsaní tak, že byli jen do počtu a dělali křoví Juliánovi a jeho (neustále omílané) snaze držet je v bezpeční a vést Institut. Nicméně pokud bych přijala za fakt, že někdo půjde z kola ven (jakože s tou neustále opakovanou láskou a rodinnou sounáležitostí jsem nevěřila, že by autorka na něco takového měla koule), tak bych si vsadila na Tavyho nebo Dru. A ona to byla… Livy?? Tak nějak jsem očekávala, že ona a Tibo (v trojlístku s Kitem) budou tvořit hrdiny další série. Její konec byl pro mě naprosto nečekaný, nelogický a doteď mi nedává smysl. Knihu jsem dočítala někdy kolem 1 ráno, zbývalo mi už jen pár stránek, víčka mi padala únavou, a pak přišel ten moment, kdy jsem jen nevěřícně vypoulila oči a nevěřila že se stalo to, co se stalo. PROČ? Hned jsem sáhla po třetím dílu, jak bude navazovat, protože mi to prostě nedávalo smysl. Liviina nedovyřčená věta, Annabellin motiv, proč se tam vůbec Livy pletla. (Ostatně: Ehm, proč je povoleno brát s sebou na jednání Spolku zbraně?) Nešokovalo mě ani tak zničení Meče, ani zabavení Cortany, jako smrt Livy. Protože mě ale ihned napadlo, že ve hře stále je Černá kniha, očekávám, že Livy nakonec pomocí Malcolmova rituálu oživí, takže jsem si nedovolila truchlit a s myšlenkou na toto řešení se pustila do 3. dílu.

CITÁT: Pokud v něčem figuroval Julián Blackthorn, pak šlo vždycky o víc.

Přečetla jsem toho hodně, a tak kromě příběhu oceňuji i to, dokáže-li mne autor něčím překvapit. Cassandře se to závěrem druhého dílu povedlo dokonale (i když mi to tedy pořád nedává smysl), a tak dávám jasných 5 hvězd!

10 19.10.2021

(SPOILER) !!! SPOILERY !!!

CITÁT: Svět není takovej, jakej bys ho chtěl mít. Je, jakej je. (Johnny Rook)

Ještě snad u žádné knihy se proti mně všechno tolik nespiklo jako u čtení 2. dílu Temných lstí. Už u 1, ale ještě víc u 2, jsem chtěla číst, číst a číst, ponořit se do příběhu a vychutnávat si ho, ale snad poprvé v životě jsem neměla dobré podmínky pro čtení! Jakmile jsem knihu vzala do ruky, najednou vždy někdo něco potřeboval a dělo se něco neodkladného. Když už děti usnuly, cca do minuty po přečtení dvou odstavců, začal někdo volat, psát nebo zvonit. Nakonec se ale zadařilo a knihu jsem dočetla, i když to trvalo dlouho a bylo to bolestné!

CITÁT: „Voníš po eukalyptu,“ podotkl a podal jí vidličku.
„V koupelně je eukalyptovej sprcháč.“ Nabrala si sousto vajíček. „Nejspíš Malcolmův.“ Odmlčela se. „Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, jaký sprcháče sériový vrazi používají.“
„Nemyté čaroděje nemá nikdo rád,“ řekl julián.

Obligátní výtky: Ačkoli jsou kapitoly číslovány a označeny názvy, v knize chybí obsah. S ohledem na tloušťku jednotlivých dílů je to docela zásadní problém, pokud si čtenář chce zpětně něco vyhledat, nemluvě o tom, že mě docela zajímalo, jak by názvy kapitol působily napsané pod sebou, jelikož jde o výňatky z básně. (Btw: Je to náhoda, že jde zrovna o E. A. Poe, když jsem v době čtení měla úkol si od něj přečíst Pád domu Usherů??)

Během čtení jsem si knihu opět neskutečně užívala, takže níže uvedená kritika je výstupem časového odstupu od přečtení:
- Návrat záporáka z 1. dílu mi přišel nadbytečný a když už, čekala jsem jeho větší recyklaci. Jeho tentokrát již definitivní skon mi příliš nedával smysl… Každopádně příběh se nyní posunul z hledání vrahů Emminých rodičů na získání Černé knihy a setkání s Annabell.
- Mám neodbytný dojem, že CC se stále nemůže rozhodnout, zda se její hrdinové budou chovat jako dospělí nebo teenageři. Patrné to bylo zejména u centurionů, kteří jsou líčeni jako elitní jednotka Lovců stínů, ale pořád jsou to náctiletí. Jejich vůdkyně záporačka Zara, jakože hrozná intrikánka a padouška, se ovšem ale neustále ušklíbá, pomlouvá s kámoškami hlavní hrdiny, točí si u toho vlasy jako takové ty protivné roztleskávačky z amerických komedií, a ještě je blbá jak tágo. Všichni jí ale žerou a nechávají si to líbit, protože je to přece c-e-n-t-u-r-i-o-n-k-a. Její vstup na scénu a odhalení Diegova zasnoubení na mě působily poněkud uměle a v kontextu předchozího mi příliš nedávaly smysl.
- Mezi ústřední dvojicí je klasické schéma „milujeme se, chceme být spolu, ale nemůžeme“, nicméně jeho řešení slibuje, že ještě přijde pořádný nářez. Juliánovo řešení ke konci knihy mi přišlo poněkud drastické, nevěřím, že ti dva spolu nakonec neskončí ;-), ačkoli podmínky jsou nastavené skutečně neřešitelně.
- Nadále pokračují vztahové propletence postav, Kieran, kterého jsem předtím chápala nejvíc jako překážku mezi M a C, najednou začíná tvořit další vrchol milostného trojúhelníku, přičemž není jasné, kdo s kým tedy nakonec skončí. Vedle toho se tu latentně rýsuje nový trojúhelník mezi Kitem, Tibem a Livy. Opravdu jako první Kita při pohledu na Tiba, držícího mu nůž pod krkem, napadne, že ten chlapec je krásný?? (Nicméně Kit je postavou, která mě baví. Jemu ten rozpor mezi Lovcem stínů a puberťákem jako jedinému věřím díky tomu, že vyrůstal mezi civily. A zejména ze setkání s Jezdci se zdá, že bude i něčím víc.)

CITÁT: Zbraně byly zamčené, svícny by jen tak na ulici asi sotva prodal, a přestože v obrovské knihovně narazil na několik plnohodnotných prvních vydání, do většiny z nich si čmáral poznámky jakýsi idiot jménem Will H.

- Vůdce divokého honu Gwyn byl v 1. díle líčen spíše negativně (sesílal na Marka trýznivé vidiny smrti jeho sourozenců, aby ho zlomil), ale tady se najednou objevuje jako takový fajn zarostlý týpek se slabostí pro Dianu? Pozitivně však kvituji větší zapojení víl a jejich světa do děje - Svět lovců stínů se tak už neomezuje jen na naše podmínky, ale nabízí širokou škálu možností, jak si s příběhy pohrát. Přičemž víly tu nejsou žádní romantičtí nadpozemsky krásní Elfové z Tolkiena, ale dost ohavné bytosti, podobající se lidem možná jen vzhledem (a to ještě ne všechny). O to víc mě zarazilo chování Cristiny při vílím reji - na to, že má tahle postava nálepku „studovala jsem víly celý svůj život“, se Cristina zachovala jako pěkná blbka. Nejen, že vyrazí na rej, ale ještě tam do sebe kopne nějaký neznámý nápoj?? Vážně?? (Btw: V 1. díle Mark prozradí Cristině, jak porazit Gwyna či prokletého krále, ale nikdo to v knize nevyužije a poslouží to jen záminka pro bičování.) V jednu chvíli se v knize píše o tom, že Kieran s Markem spolu tančili a že Kieran měl oči jen pro něj, ale o kus dál je uvedeno, že se k sobě nehlásili ani na vílím reji…
- Kdo byl sakra ten duch v Londýnském institutu? (Zapomněla jsem na něco po přečtení Pekelných strojů?) A proč už se více nemluvilo o portálu do Cornwallu? To považuji za docela důležitou informaci, ale potencionální využití portálu zůstalo naprosto nevytěženo…
- Dianino tajemství: Čekala jsem všelicos, ale toto ne. Mně to jako takový problém nepřišlo, ale koneckonců, já jsem civil… Nicméně po nějaké době jsem již měla nutkavou potřebu začít si dělat čárky, kdykoli se v textu objevilo slovo „transgender“…
Zápletka kolem Kohorty a Spolku mi přišla lehce ohraná a hlavně nepochopitelná: Lovci stínů jsou opravdu tak strašně moc odříznutí od normálního světa, že se nepoučí z historie? (Další rozpor v knihách CC, protože hlavní hrdinové jejích sérií takhle mimo nikdy nepůsobí, ti jsou naopak reality znalí a moderní…) Navíc Spolek je tu opět za ty zlé a hrdinové za ty rebelující, ale - jak jim další vývoj dá za pravdu - dobré…

9 19.10.2021

(SPOILER) Do téhle knihy se zamilovala spřátelená uživatelka DK, a protože z ní často citovala a nejednou ji zmiňovala, dala jsem si na ni rezervaci v knihovně. Když později, krátce po našem korespondenčním sporu, uvedla, že mně se to líbit nebude a ať to nečtu, zvedlo mě to (v kontextu dříve napsaného) ze židle. Když mi tedy přišlo avízo, že kniha je k vyzvednutí, přistupovala jsem k ní lehce rozpolcená. Očekávání byla dosti vysoká, přibarvená lehkou trpností.

Předem jsem se trochu bála tématu, protože přece jen gay romance nejsou můj běžný šálek kávy, a tak jsem si říkala, jestli jsem natolik trapně konzervativní a homofobní, že to nevydýchám. Překvapivě, tato linka se mi v příběhu moc líbila a prokázalo se, že pokud jde o dobře napsaný milostný příběh, jsem liberál. Mám v oblibě zápletky typu "nesnášejí se - milují se", a pokud je to okořeněno o žhavou a nenávistnou konverzaci, a proloženo vtipnými situacemi a slovním humorem, tím lépe. Přiznám se bez mučení, že jsem se mnohokrát culila, nejednou smála nahlas a párkrát byla i lehce vzrušená. A samozřejmě, scéna s krocany je bezchybná!

Proč tedy čtyři hvězdy? Vadilo mi vykreslení britské královské rodiny a královny obzvlášť. Přišlo mi poněkud černobílé a schematické. Autorka je Američanka, hlavní hrdina Američan, trochu jsem z příběhu cítila "americké pojetí" (nejen) monarchie, což mi, coby osobě z kontinentu, která má blíž k Anglii než k USA, moc nešlo pod nosánek. Místy také trochu haproval překlad (Návrat Jediů), zaznamenala jsem jistou schematičnost (demokraté x republikáni) a z hlediska vztahových konstelací mi vadilo, že za "mámu" zde byl pouze princ. Jinak mě ale kniha kromě ocenění romantické linky (já těm dvěma taky držela palce!) přiměla k zamyšlení nejen nad tématy LGBT, ale i nad fungováním politiky (včetně zákulisí amerického volebního systému), nad tím, nakolik jsou celebrity připraveny o něco tak prostého a samozřejmého jako je soukromí. Očekávání jsem měla poměrně vysoká a potěšeně musím konstatovat většina z nich byla naplněna. Ba dokonce zvažuji, že knihu zařadím do své kapacitně již přeplněné knihovny.

Po přečtení se nabízí říct: "Trhni si! Líbilo se mi to! Nic o mně nevíš!" Ale nebudu malicherná. Ba naopak jsem ješitně ráda, že sama sebe znám lépe, a dotyčné tímto veřejně děkuji za tip na dobrou knihu.

15 15.10.2021

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Protože mě ta kniha opravdu chytla, hned po dočtení jsem skočila na 2. a vzápětí 3. díl. S časovým odstupem (a po vsuvce 2 jiných přečtených knih) a po přečtení komentářů zde vidím různé nešvary, kterých se CC dopustila, a souhlasím s většinou kritiky. V průběhu čtení jsem se ale od toho dokázala oprostit, takže se zkusím vrátit k bezprostředním dojmům, které jsem z knihy při jejím čtení měla:

Pekelné stroje jsem si po přečtení pořídila, Nástroje smrti se mi podařilo z 80 % úspěšně vytěsnit. Většinu postav jsem však z paměti vyškrábala (i když později jsem měla problém s Valentýnem / Sebastiánem, protože na toho druhého jsem zapomněla úplně), takže jsem se orientovala vcelku dobře. Těžko říct, nakolik Temné lsti zaujmou někoho, kdo s Cassandrou začíná a nezná postavy z NS, myslím si ale, že to nemusí být nutně na škodu, i když samozřejmě znalost předchozích sérií napomůže pochopení různých „easter eggs“ ukrytých v textu.

CITÁT: „Jednou jsem někde četl, že vysvětlovat vtip je jako pitvat žábu. Zjistíš, co je uvnitř, jenže ta žába to nepřežije.“

Od začátku jsem měla trochu problém s Emmou, hrdinkou hláškující na každém kroku (zejména scéna rozhoru s vílákem, co vypadal jako strom), a ještě navíc pěknou a děsivě šikovnou v boji, navzdory poměrně útlému věku. To druhé směruje k zásadní výtce, kterou mám vůči VŠEM příběhům ze světa lovců stínů: hrdinové jsou teenageři, ale mnohdy se chovají jako dospělí, přičemž dospělé postavy tvoří takový neškodný kompars jejich dobrodružstvím. Současně se ale kolikrát chovají jako puberťáci, dělají nelogická rozhodnutí, neposlouchají rady starších a dospělých, vystavují se riziku a často na to doplácí. Tento rozpor mi vadil v každé sérii. (Tady je to nejvíc patrné u strýčka Arthura, který je tu vyloženě jen figurkou, aby se neřeklo, že Institut vedou nezletilí.) Nemluvě o tom, že Lovci stínů mají být striktně odtrženi od světa civilů, ale to jim nebrání v tom mít počítač, chytré telefony a znát Avengers. (Zrovna to poslední mi nevadilo, to mě naopak pobavilo.)

Kniha mě velice rychle polapila a odmítla pustit, čtení jsem si vyloženě užívala. Překlad se vyvedl a obálka zaslouží pochvalu sama o sobě (až tedy na ty bílé šaty, ty mi ke scéně s oceánem nesedí). Jen nechápu, proč jsou kapitoly číslovány a pojmenovány, když knize chybí OBSAH!!! Děj točí hlavně kolem Emmy a Juliána, ale svoji roli, ať větší či menší, sehrávají i další Blackthornovic sourozenci. To je nejvíc patrné u Marka, který je propuštěn Divokým honem, a nejen on, ale i Julián, řeší dilemata a rozpolcenost s tím spojené.

CITÁT: „Jezdíš moc rychle,“ konstatoval Mark.
Emma si odfrkla (…). „Mluvíš přesně jako Julián.“
„Naplnilo mě to velkou radostí,“ pokračoval Mark (…). „Bylo to, jako bych znovu uháněl s divokým honem a v ústech cítil krev nebes.“
„A teď mluvíš jako Julián, kdyby se dal na drogy,“ zamumlala Emma.

Ústřední zápletkou knihy je Emmino pátrání po vrazích jejích rodičů, neboť stále nevěří oficiální verzi, s níž se spokojil Spolek. Její výstavka ve skříni je sice trochu creepy, ale jejímu parabátai to nevadí, protože to chápe. To, že Julián k Emmě cítí něco víc, než by měl, vědí od začátku všichni kromě hlavní hrdinky :-). Ostatně velice záhy se z knihy, v níž se vyšetřuje vražda, začíná stávat pojednání o citových a vztahových problémech postav. Kromě dvojice Emma/Julián je už zde načrtnuta „zvrhlá vílí trojka“ (Kieran/Mark/Kristina) okořeněná prvkem v podobě Dokonalého Diega.
I když si zpětně jsem vědoma toho, že příběh obsahuje hodně nelogičností, vztahové peripetie jsou mnohdy hodně natahované, postavy si nic nevyříkají napřímo, aby mohlo docházet k dalším nedorozuměním a vytváření domněnek, nemluvě o tom, že se zásadně muchlují někde, kde je někdo může vidět (oblíbené jsou zejména parkoviště před Institutem a pláž), ale vždy předtím neopomenou zdůraznit, že je nikdo nesmí vidět, v průběhu čtení jsem Clareové zobala z ruky a rochňala si v tom, čím mě ještě překvapí. Kupříkladu rozuzlení zápletky s losováním a následným honem mě dost překvapilo. I ty vztahové propletence a neustálé natahování toho, kdo s kým, zda vůbec, proč a jak, mě těšilo a přerušení v tom nejnevhodnějším okamžiku frustrovalo tak akorát. To, jak popisovala vnitřní pohnutky hrdinů, jak opisovala jejich polibky a toužení… to bylo tak k-r-á-á-á-s-n-ý!! Nad drobnostmi typu, že Magnus ví o průsečících, ale ač má mapu magických siločar, nenapadne ho se tam jít podívat, přivírám oči.

CITÁT: „Jsem tady, abych vzkřísil pravou lásku z mrtvých.“

Odhalení hlavního padoucha se od určitého okamžiku dalo čekat a přiznám se, že jeho dopadením a zničením jsem byla dost zklamaná. Na to, jak dlouho Emma na to vše čekala, a s přihlédnutím k tomu, jak se kniha táhla, bych čekala víc a než rozseknutí na pár stránkách. Epilog naznačil, jakým směrem se bude odebírat druhý díl, nemluvě o dalších nakousnutých motivech. O kletbě parabátai jsme se sice na konci dozvěděli něco víc, ale pořád nevíme, jaké tajemství skrývá Diana a proč nemůže vést Institut…

DLOUHÝ ROZHOVOR
Takový příjemný bonus, zejména pro ty, co znají a mají rádi NS. (Ti, co začínají Temnými lstmi, to asi až tak neocení a po epilogu 1. dílu je to spíše trochu zmate.) Nicméně je zde vysvětleno pár věcí, které nejsou z děje samotné knihy tak jasné (kupříkladu kdo a je a kde se vzal Rafael Santiago Lightwood).

CITÁT: „A jak byla celá pocákaná démoní krví, ještě nikdy ti nepřišla krásnější?“
CITÁT: „Taky tě napadlo otrávit punč?“ vyhrkl Alek povážlivě dychtivým tónem.

11 15.10.2021

Sérii jsem četla před notnou dobou, stejně jako jsem viděla filmy. Ty se mi zatím nepodařilo osvěžit, ale vybavuji si, že u dvojky pro mě pobyt v aréně měl velký drive (ač v knize zabírá velice málo prostoru) a líbily se mi vedlejší postavy. Tím, že vím, co se v ději bude odehrávat, jsem si vychutnávala, že Katniss to do poslední chvíle netuší, a že lavíruje, kdo je a kdo není spojencem, koho se zbavit. Tohle uvažování o schopnosti vraždit Collinsová vystihla asi nejlépe u prequelu s budoucím prezidentem Snowem, který - pro mě zpětně velmi překvapivě - v sérii nezaujímá tolik místa. A opět musím smutně konstatovat, že byť Hunger games obsahují i milostnou linku, v pocitech hlavní hrdinky jsem se neorientovala, ale to ona také ne...

21 20.08.2021

Po Baladě o ptácích a hadech jsem, tako jako mnozí jiní, pocítila touhu vrátit se do světa Hunger Games a zopakovat si příběh Katniss Everdeenové. Bohužel mi tentokrát ke čtení chyběl film, který se s knihou hezky snoubí a doplňuje. Film umí navodit atmosféru, kniha zase dovysvětlí hodně souvislostí, které z adaptace nejsou na první pohled zřejmé (kupříkladu celý kontext Hladových her). Mé hnidopišské já si všimlo několika překlepů a tiskových chyb v mém vydání, ale četlo se to hezky. Jen mi z knihy (a ostatně ani z filmu) pořád moc nevychází ta romantická linka, z Katniss a jejího "lavírování" jsem pořád na rozpacích. Vždycky si navíc vzpomenu na to, jak Hunger Games sledovali Simpsonovi. Marge se rozplývala nad milostným trojúhelníkem a řešila, kterého z chlapců si hrdinka vybere, Homer se zklamaně ptal, kdy už se ty děti začnou vraždit?

(SPOILER) Pokračování:

Rozdělení knih do částí mělo dynamiku a spád, podtrhovalo dějové zvraty. Průběh Her byl pro mne zajímavý a mrzí mne, že postava Žnece nedostala víc prostoru. Po celou dobu klíčící romance mezi Coriolanem a Lucy Gray jsem jim moc fandila a držela palce, aby měli šťastný konec, i když mi bylo jasné, že z podstaty věci ho mít nemohli. Když už se zdálo, že by jim mohlo být přáno, došlo k odhalení podvodu a Snow byl poslán k mírotvorcům. Podobných WOW momentů v ději pro mne bylo víc, ale toto jsem opravdu nečekala. Stejně jako Snow jsem vnímala ránu osudu i bezvýchodnost jeho další situace. Když se pak setkal se svou milovanou, čekala jsem, jestli se příběh přehoupne v romanci zakázané lásky mezi mírotvorcem a dívkou z Krajů. V tomto ohledu mne mrzí, že ti dva nedostali víc prostoru, aby ve hře bylo něco hlubšího, a že nedošlo k víc než pár polibkům. (Ale uznávám, že je to psané pro mládež…) Ostatně celá Lucy Gray a celá romance mi přišly hodně nedůvěryhodné, tady vidím největší slabinu knihy. Postava Lucy byla rozporuplná - těžko jsem od počátku mohla sympatizovat s někým, kdo po jiné holce hodil hada. Až s přílišnou lehkostí dokázala Lucy trávit soupeře a uštvat Žnece, a pořád jsem čekala, kdy se vybarví. Hodně mne ovlivnil i náhled jiných postav, děkana Casky a Billyho Taupa. Tím, že autorka nechala i toto otevřené, zůstává prostor k dohadům (sedl jí taky Coriolanus na lep?), což mě spíše štve, než dráždí. Jak jsem v průběhu čtení hledala návaznost na příběh Katniss, napadlo mne, zda se z Lucy nestala prezidentka 13. kraje. (Příbuznou Katniss jsem v ní, přes všechny podobnosti, nehledala.)
Odkazy na původní trilogii (Oběšencův strom) se mi moc líbily, zejména Snowův až pudový odpor vůči reprodrozdům. Věta „Představení nekončí…“ se tak vlastně stává mottem celé původní série. Naprosto chápu, proč Snow Katniss musel nenávidět, co vše zvolená symbolika pro něj představovala.
Jak jsem zmínila na začátku, nejvíc mi u knihy vadil náhle zrychlený a useknutý konec. I když se výsledný zvrat odehrál během krátké chvíle, dalo se mnohem líp vystavět napětí a vygradovat úzkost. Takto Snowův obrat působil hodně násilně a nepřesvědčivě, i když pro něj autorka připravovala půdu po celou dobu. Škoda. To, že nevíme, co se s Lucy stalo (osobně považuji její návrat za nepravděpodobný kvůli starostovi), koresponduje s básní, která jí dala jméno, ale i s tím si dalo víc vyhrát.
Pokud vztáhnu symboliku užitých písní na název knihy, tak celý ten příběh JE baladou, pokud baladu vnímáme jako tragicky končící příběh romantické lásky.

Perfektní komentář, se kterým se ztotožňuji, od @fvalek.

14 11.08.2021

(SPOILER) !!! POZOR, SPOILERY !!!

Představení nekončí, dokud nezazpívá reprodrozd…

Když mi svého času přišlo avízo na nově vydanou knihu, říkala jsem si, že příběh o prezidentu Snowovi bude - tak jako mnohá pokračování / prequely - slabým odvárkem Hunger games. Moje očekávání tak byla docela nízko a ptala jsem se sama sebe, o čem tak tlustá kniha asi může být. Po dočtení musím autorku rehabilitovat v plném rozsahu, protože: WOW. Řadím se mezi ty, kterým se kniha líbila, a jedinou výhradu mám k podivně zrychlenému a useknutému konci.
Stejně jako pro jiné, i pro mne bylo zajímavé podívat se do Snowovy hlavy a poznat zákulisí jeho jednání, jeho motivy. V mnoha momentech jsem se do něj dokázala vžít (co to o mně vypovídá?!). Kupa z nás udržuje vazby s lidmi, kteří jim jsou více méně lhostejní, kdežto pro ně znamenají víc, ale nechávají je v jejich dobré víře, protože to přece ničemu neškodí, ba naopak mohl by z toho kynout nějaký prospěch. A takto na mne působil mladý Snow - lehce pragmatický, ctižádostivý, vědomý si své situace (vznešenost rodiny x její faktická „moc“ a chudoba), snažící se jen domoci se lepších podmínek, na kterých by coby kapitolská nobilita přece měl mít nárok. Zarážející bylo, jak snadno člověk z tohoto úhlu pohledu dokázal chápat jeho stesky, že mu coby splátce vybrali největšího outsidera, a jak rychle se oprostil od toho, že splátci jsou také lidé a jsou zde v roli obětí. V tomhle ohledu sám Snow neměl moc jasno - na jednu stranu vyzdvihoval Kapitol, na stranu druhou si byl dobře vědom zrůdnosti konceptu Hladových her.
V komentářích tu hodně padla kritika, že samotné Hry nejsou takové, jak je známe z trilogie o Katniss. No, nejsou - logicky: děj se odehrává 10 let po válce, Kapitol si ještě líže rány a jeho hlavním cílem je potrestat Kraje. Aby byl dopad Her co nejsilnější, je třeba dostat k obyčejné surové řeži diváky. I to je úkolem studentů, kteří jsou jako trenéři přiděleni jednotlivým splátcům. Pro Snowa příležitost, jak získat stipendium, dosáhnout na vzdělání i peníze a obnovit lesk rodiny. Čtenář tak může objevovat zárodky toho, co tak dobře zná z velkolepé show, jíž se účastnila Katniss: interview se splátci, získávání sponzorů, skóre ukazující, kdo zahynul a kdo je ještě ve hře, komentované vstupy moderátora či „odměny“ pro vítěze.
Sama jsem z vylíčení 10. ročníku Her nebyl zklamaná, ba naopak mi přišly velmi syrové a surové. Počínaje jednáním se splátci, kteří byli přivezeni v dobytčích vagonech a vystavováni v Zoo, konče podobou samotné arény a jednáním aktérů v ní. Jediné, co mi stále vrtá hlavou, je, kdo nastražil bomby do arény. Čekala jsem, že toto nám ještě bude osvětleno, a sázela jsem na děkana coby sympatizanta rebelů.
Divíte se Snowovi, že s těmi kartami, které mu byly rozdány, si nakonec zvolil temnou stranu síly? Mít za zády dr. Gaulovou, děsivou psychopatku, schopnou všeho, proti níž se není jak bránit… jeho rozhodnutí byla mnohdy motivována strachem a já se mu nedivím. Samotný Snow se vlastně pohyboval ve svých vlastních Hladových hrách, kde bylo cílem porazit ostatní trenéry, přežít a urvat pro sebe co nejvíc výhod. A podobných paralel a symboliky jsem v knize viděla mnohem víc. Kupříkladu „rozervanost“ mezi vlastnostmi matky a otce, která vynikla v závěru knihy, kdy hlavního aktéra nejvíc „podržel“ otcův kompas a již se neupínal k matčině pudřence.
U vedlejších postav jsem hledala nejvíc ukrytých „Easter Eggs“ od autorky a spekulovala, kdo může být kdo v dalším ději. Na prezidentovo pěstování růží se už navždy budu dívat jinýma očima. Přiznám se, že jak třetí díl moc nemusím, postava Tigris mi zcela unikla a tuhle spojitost jsem zjistila až po přečtení. Co se mezi těmi dvěma mohlo stát? Využil nějak bratranec svoji sestřenici? Nebo jen s lhostejností sledoval pád jejího talentu a nechal ji spadnout zpátky na dno? Oproti tomu se mi podařilo rozklíčovat, co se stalo mezi děkanem a Snowovým otcem (a hezky se tím vysvětlila narážka o podobnosti růže a poupěte). Sejana a jeho matky mi bylo vyloženě líto a divím se, že jeho „rebelantství“ procházelo tak dlouho. Ve „svobodném“ Kapitolu by ho sejmuli mnohem dřív. Jediné, co mě stran téhle ryze idealistické a nepoučitelné postavy mrzí nejvíc, že na konci (jako jediný) nedošel prozření, KDO může za jeho pád. To morální bahno a v paměti navždy vrytou výčitku bych Snowovi přála.

14 11.08.2021