tatjana1737
komentáře u knih

(SPOILER) !!! POZOR, LEHKÝ SPOILER !!!
K Nejhloupějšímu andělovi jsem se dostala přes ostatní knihy autora. Špinavá práce se mi líbila moc, hned jsem se začetla do Použitých duší, ale pak si řekla, co když bude Anděl horší a já si tak zkazím četbu?, rozečtené Duše odložila a proložila si je Andělem. Po přečtení mohu konstatovat, že to horší nebylo, jen to bylo jiné, ale pořád to byl Moore tak, jak jsem ho zatím poznala. Což mne vede k úvaze, že tento pán bude tak trochu magor. Takový ten roztomilý podivín s krásně černým a pohotovým humorem, se kterým je radost sedět u sklenky nebo jít do kina a glosovat, ale v jehož knihách byste jako postava figurovat nechtěli :-).
Do četby jsem se pustila zcela nezatížena předsudky, takže jsem pořád přemýšlela nad tím, kde je ten horor, inzerovaný na přebalu (ocenění Quill Award za nejlepší román v kategorii sci-fi/fantasy/horor). Úplně poslední věta 12. kapitoly mně navedla na správnou cestu, kudy se bude příběh ubírat (fakt jsem to nečekala). Knihu jsem odložila po kapitole patnáct, abych se taky vyspala, a jako mezník to nebylo vůbec špatné. Hned v úvodu kpt. 17 je totiž uvedeno to nejpodstatnější, a totiž že se v jedné místnosti ocitnou hned dva bývalí Leny Marquezové. (A jeden z nich ví, kdo z nás byl po celý rok hodný a kdo zlobil.)
Škoda, že anotace prozrazuje identitu vysokého blonďáka v kabátu, některé scény tak trochu ztrácí šmrnc (hledání dítěte - jakéhokoliv - v baru) a pointu si lze odvodit. Ale přesto to byla hodně zajímavá jízda, a ačkoli bych v Borové zátoce Vánoce slavit nechtěla, s některými z postav bych na party klidně zašla. Jen by to asi nesměla být party v převlecích... Pobavila mne narážka na Star trek a moc se mi líbil popis ňader jedné z hrdinek:
Připadal si, jako by znenadání padl na dvě něžné přítelkyně, obě trošku pobledlé nedostatkem pobytu a na sluníčku, trošičku pokořené zubem času, ale s trčícími nosíky, zrůžovělými nočním chladem.
Souhlasím s tím, že konec byl lehce uspěchaný, asi ho jinak uhrát nešlo (byť tedy lituji, že hrdiny jen trápily nevysvětlitelné sny o věcech, co se nestaly). Kapitola s chlapíkem, co má v dodávce hodně specifickou sbírku, mi však přišla lehce násilná. Kromě toho, že z ní Theo měl vyjít jako hrdina (neb stále toužil po tom, vyřešit nějaký velký případ, jak bylo zmíněno při vyšetřování Daleova zmizení), mi přišla trochu navíc.
Kromě obligátní výtky, že kapitoly jsou sice číslovány a pojmenovány, ale v knize chybí obsah (to fakt nesnáším!!!), nemám co jiného vytknout. Celý příběh si dokážu dost dobře představit zfilmovaný, kdyby se do vizuálna vložil Tim Burton, byla by to dobrá úchylárna a jistě by to získalo nějaká další specifická ocenění. To zásadní vlastně uvedl autor v úvodním varování: "Jestli tuhle knížku kupujete jako dárek pro babičku, syna či dceru, měli byste vědět, že obsahuje nadávky, výživné popisy kanibalismu a souložících lidí po čtyřicítce. Takže mi to nevyčítejte. Já vás varoval." (Uznávám, že postava Mavis byla i na mne moc.) Já si z toho ale odnáším ještě minimálně dvě ponaučení: formulovat svá přání co nejkonkrétněji + dávat bacha na to, co říkám či dělám na hřbitově.
Vcelku bych si chtěla přečíst další autorova dílka, která mne zaujala už jen názvem: "Jehňátko: Evangelium podle Biffa, Kristova kámoše z dětství", "Praktický chov démonů", "Chlípný plaz z melancholické zátoky" či "Ostrov korálkové jeptišky lásky". Mohu tedy jen doufat, že vydavatelé prozřou a tohoto pána, který u nás zatím ještě moc známý není, budou vydávat dál.
EDIT: Dala jsem číst oběma rodičům. Otec byl poněkud zdrženlivější a pronesl, že autor má zřejmě problémy se smrtí a sexem. Moje maminka oproti tomu byla vcelku nadšená, takže jsem jí hned vrazila Špinavou práci.


!!! POZOR SPOILERY !!!
Ježíšek nezklamal, donesl knížku a já si tak mohla splnit dlouho odkládaný bod Čtenářské výzvy.
Pátý Stein a Barbarič, tentokrát bez Seina a jen s trochou Jaroše. Ich forma ovšem vůbec neuškodila, ostatně Barbarič je současnému čtenáři dle mého stále z ústřední dvojice (trojice) nejblíže. Stein je takový černobílý, strohý, občas překvapí smyslem pro humor. Jaroš... nu ano, představa, jak mi naplácá na zadek, je sice lákavá, ale určitě by nezůstalo u naplácání a vsadím boty, že by se mi pokračování výprasku nelíbilo, takže zůstanu u necudných představ a jejich ventilování v čtenářských fórech. Barbarič oproti dvěma předchozím možná vypadá jako měkkota, ale myslí mu to a jak vidno, umí stát na vlastních nohou, aniž by ho zbylí dva drželi za ruce a pomáhali mu chodit. A kromě zdárného vyřešení případu (proč jen si současní autoři libují v popisech násilných činů?) ho možná ještě čekají ohlášky se sympatickou a sličnou dívkou... Čekala bych, že budu víc žárlit, ale zasažení amorovým šípem (jak to vzletně označuje v balících smskách manželův kamarád, když si vyhlédne novou oběť) bylo popsáno tak pěkně, že Barbaričovi tu pěknou a inteligentní pannu přeju - a jí pana notáře. Co my víme, třeba v dalších dílech přispěje svým dílem rozumu i paní notářová Barbaričová.
Doufám, že se autor pochlapí a zavede nás konečně i na Stříbrnou skálu, ať vidíme, která dáma obměkčila i kamenné srdce páně Steinovo. Jen Jaroše prosím neženit. Alespoň prozatím.


(SPOILER) Říkala jsem si, že by bylo záhodno přečíst si konečně taky Škvoreckého, k čemuž mě motivoval i náhodně přečtený komentář od @Lordmara12. Když jsem o tomto svém úmyslu informovala maminku, poznamenala, že tenhle autor ji nikdy nebral. Když jsem se potom pustila do čtení, pochopila jsem asi proč. Nevím, jestli jsou pozdější Škvoreckého knihy psány jinak, ale drásala mě podrobná popisnost, s níž Danny líčil každé hnutí své mysli a každý svůj pohyb. „Přišel jsem domů, otevřel jsem dveře, zavřel jsem dveře, prošel jsem do pokojíčku, sundal jsem si košili, koukal jsem se z okna na mraky / jak prší / hvězdičky a myslel na Irenu, bylo mi z toho tak smutně krásno, pak jsem zavřel okno, oblékl si pyžamo, lehl si do postele a myslel na Irenu, kterou miluju“ a tak dál a znovu v různých obměnách. Nejvíc patrné to bylo v okamžicích, kdy Danny neměl do čeho píchnout (a pokud bych byla vulgární, dodala bych: doslova).
Přitom když došlo na dialogy nebo akci, byl text psaný nesmírně dynamicky a vtáhl mě do děje. Zejména poslední popisované dny jsem četla v napětí a zejména tyto pasáže přispěly k tomu, že jsem nakonec strhla dolů jen jednu hvězdičku a ne víc.
Co se Ireny týče, trochu jsem doufala, že nakonec Dannymu dá ve Zdeňkově pokoji, ale ukázala se jako větší charakter než já. Co se Dannyho literárního charakteru týče, ač mě celkově spíše štval svojí povrchností a říkala jsem si, že asi nejsem dostatečně potápka nebo alespoň mladý muž, abych se s ním ztotožnila (všechny holky byly podle něj pitomé, přitom se kolikrát jako pitomec choval on sám), jindy jsem mu rozuměla a dokázala se do něj vžít. Rozhodně se mi líbil popis dění na malém městě, kde se každý s každým zná a každý o každém něco ví, zasazený navíc do kontextu téhle pohnuté doby.
Pro formu jsem si na youtube vyhledala citované písně a rozhodla si znovu pustit Havelkův pořad o dějinách swingu. S výchovou, jaké se mi dostalo, bych jako současník asi swingaře odsuzovala, teď měli moje sympatie a dostala jsem chuť jít si skočit boogie, kdyby bylo s kým.
S odstupem mnoha let si člověk jen těžko může vytvořit obrázek toho, jaké to kdysi bylo. Patetického Drdu nezavrhuji, autentický Škvorecký mi ukázal zase jiný úhel pohledu a něco dalšího. Knížka ve mně, stejně jako v Dannym, zanechala jistou melancholii a nostalgii po něčem, co už není.


Ač jsem věrná Foglarovkám, po současné literatuře pro děti a mládež v knihovně nesahám. Knížku jsem si vybrala z katalogu Nejlepší knihy dětem kvůli předmětu Literatura pro děti a mládež, přičemž mne zaujal název, anotace i autorovo jméno :-). Při čtení jsem si hned vzpomněla na Modrou jeskyni, Klárov a sportovní motiv mi zase připomínal Manovy Hradby (kniha Sen na dosah). Prašinu jsem nečetla a nemohu srovnávat, při čtení mi tak vyskakoval zejména Foglar. Nepřipadá mi ale, že by kniha byla pouze plagiátem, mnoho motivů je současných a může vést k zamyšlení (neznalost vlastní čtvrti a její minulosti, ale zejména vysedávání dětí u monitorů či lhostejnost sousedů). První kapitolu jsem četla nahlas synovi, ač mi přišlo, že jazyk je lehce archaický, mně to nevadilo a ani on si nestěžoval. Souhlasím s komentáři níže, že dospělý čtenář si zápletku domyslí velice brzy, včetně odhalení totožnosti dávného Tondova kamaráda. Konec příhodně napsaný tak, že příběh se nikam neposune a Klárov stále zůstává okrajovou čtvrtí. (Pro mne poněkud frustrující a nepochopitelné, nepozdává se mi, že by se Tonda svého objevu tak snadno vzdal, stejně jako svého přítele.) Z pohledu dospělého kniha obsahuje hodně motivů, které by si zasloužily rozvést (kupříkladu rozvod rodičů zmíněný v komentářích pode mnou), jiné vyznívají do ztracena (Vojtův životní styl, sportování, příprava na závody) a něco je trochu nesmyslné (Jindra se nechá zmlátit, křupne mu v rameni, ale spraví to kostivalová mast, stejně jako Vojta později hopsá na asi zlomené noze, ba dokonce na ní stihne prchnout z jeskyně). Ale už jen to, že nad tím vším vůbec přemýšlím, je pro mne plus :-). Dospělý asi bude hodnotit níže, ale věřím, že u dětského čtenáře kniha obstojí a může z ní vyjít i morálně obohacen. Při zapůjčení jsem netušila, že jde o první díl série, takže nakonec hodnocení trochu zvedám s očekáváním, že v dalších dílech budou některé prvky více rozvedeny (kupříkladu motiv Terezy jako dívčího elementu, u Foglara či jiné "chlapecké literatury" něco naprosto neznámého).


Sérii jsem četla před notnou dobou, stejně jako jsem viděla filmy. Ty se mi zatím nepodařilo osvěžit, ale vybavuji si, že u dvojky pro mě pobyt v aréně měl velký drive (ač v knize zabírá velice málo prostoru) a líbily se mi vedlejší postavy. Tím, že vím, co se v ději bude odehrávat, jsem si vychutnávala, že Katniss to do poslední chvíle netuší, a že lavíruje, kdo je a kdo není spojencem, koho se zbavit. Tohle uvažování o schopnosti vraždit Collinsová vystihla asi nejlépe u prequelu s budoucím prezidentem Snowem, který - pro mě zpětně velmi překvapivě - v sérii nezaujímá tolik místa. A opět musím smutně konstatovat, že byť Hunger games obsahují i milostnou linku, v pocitech hlavní hrdinky jsem se neorientovala, ale to ona také ne...


(SPOILER) !!! POZOR SPOILER TÝKAJÍCÍ SE KONCE KNIHY !!!
Shustermana jsem objevila kdysi díky DK a četla jeho "Bez šance", které mě naprosto dostalo. Po nějaké době jsem na něj narazila v něčích komentářích a napadlo mě podívat se, jestli nenapsal něco dalšího. Po prvních dvou dílech série Smrtka se ke mně dostalo z knihovny Sucho a já se pustila do četby, abych si k tomu po prvních dvou stránkách cynicky napustila horkou vanu. Jenže čím dál jsem četla, tím rychleji mě cynický úsměšek opouštěl, a když jsem pak použila ručník, rovnou jsem vodu z vany napustila do kýblů a splachovala s nimi pak záchod. Kniha je od samého počátku psaná tak sugestivně, že pokud jí to čtenář dovolí, minimálně v průběhu četby mu překopá priority.
Jednou z věcí, kterou lidé na Shustermanovi kritizují, je jeho zaměření na mladé hrdiny. Jistěže v žánru YA to jde čekat, ale je pravda, že u příběhu, který má působit realisticky, se Neal (a Jarrod!) velice rychle začal zbavovat dospělých aktérů, aby měl prostor jen pro dospívající postavy. (Které byly ještě navíc vybaveny potřebnými znalostmi a dovednostmi, aby mohly přežít.) Při čtení jsem si říkala, že by knize slušelo filmové zpracování (v závěru jsem se dočetla, že se prý skutečně chystá); třeba právě ze scény, kdy Alyssa a spol. dorazí při hledání rodičů k moři a v písku vyzvání stovky ztracených a zapomenutých mobilních telefonů, mrazilo.
Celé to bylo hodně realistické a hodně depresivní - toto byla snad první kniha, kterou jsem moc chtěla přečíst, ale zároveň jsem se ji pokaždé bála otevřít s tím, co bude dál. Jak "málo" stačí, aby se hodnoty západní společnosti rychle rozpadly? Většina z nás doma splachuje pitnou vodou, při mytí nádobí si už dávno nenapouštíme dřez, abychom postupně odmývali vše od skleniček po připečený pekáč, moje děti nechávají při čištění zubů vodu z kohoutku téct na volnoběh... Při čtení Sucha mi hlavou šlo hodně neradostných úvah. Jsem si jistá, že já bych patřila mezi Ovce a naivně čekala, až nám vláda zajistí pomoc, když už se na nás vybodly okolní státy. (Viz uzavření dodávky vody Arizonou, která si ji rozhodla šetřit pro SVÉ občany. Však ono se už v době prvního nouzového stavu ukázalo, jak to s tou solidaritou je, když má jít o přežití, když jsme šlohli zásilku respirátorů, aby nám ji pak vyfoukli jiní. A voda je podstatně cennější artikl než roušky.) Už když v roce 2011 napadlo fakt hodně sněhu, došlo mi, že když ráno nepřijede auto do pekárny, nebudeme mít rohlíky k snídani, do obchodu nedorazí mléko, vajíčka a mouka. A když sníh shodí dráty, nebudeme mít elektřinu ani teplou vodu, nemluvě o tom, že mrazem popraskají trubky... Nebylo by od věci stát se prepperem jako Keltonův otec!
Celkově mě Sucho opravdu bavilo, pokud jde tento výraz použít pro čtení, kdy jsem byla přikovaná ke knize a bála se otáčet stránkami, jaká další jobovka bude následovat. (Třeba okamžik, kdy se u Keltonových otočí klika a dveře se otevřou...) Autoři nepsali nijak surově, krutosti byly třeba jen v náznaku (ale o to víc působily), nicméně svůj účel kniha opravdu splnila. Přesto jednu hvězdu srážím, a to za poslední část, která - za mne - klidně mohla chybět. Kdyby konec zůstal otevřený, ponechal by čtenáře v nejistotě a v neklidu, příběh by zapůsobil mnohem silněji a skutečně někoho mohl přivést ke změně životního stylu a šetření (nejen) vodou. (Nemluvě o tom, že jsem si moc přála, aby Kelton Alyssu nakonec dostal.) Ale po přečtení poslední kapitoly je vyznění spíše smírné, limonádově happy endové a "vlastně se toho tolik nestalo". Hrdinové sice vyšli z příběhu se šrámy na duši, ale naděje neumírá a šťastné zítřky ještě přijdou. Tím to Shustermanové pěkně zkazili, takže jen za 4 hvězdy! :-D Jinak by to bylo čistých 5 a na terase bych si nechala kýbl na dešťovku na mytí obličeje a splachování záchodu.


!!! POZOR SPOILERY !!!
Druhý díl mi kamarádka nepůjčila, protože ho má jen anglicky, takže jsem se po Netopýrovi vrhla na Červenku a v duchu se ptala, jestli autor má pro své knihy i jiné než jednoslovné názvy z říše zvířat :-). Zprvu jsem měla trochu guláš ve jménech a postavách, ale rychle jsem se začetla a ne a ne se knihy pustit. Prolínání s válečnou rovinou bylo čtenářsky neotřelé a pasáže z konce války pro mě byly ze začátku mnohem zajímavější a působivější než ty ze současnosti. A postupně - jak asi bylo autorovým záměrem - mi začalo hrabat, kdo že je ten stařec "ze současnosti", jestli Daniel nebo ten druhý, kdo sakra přitáhl zpátky Danielovu mrtvolu (a jestli - fuj hnus - nepřišel zpátky po svých), že Uriáš ve Vídni vlastně nemusí být Uriášem z východní fronty, co se stalo s Gudesonem, který nám najednou z děje zmizel apod. Nu, kdybych zapojila hlavu a spojila si název knihy s jistou válečnou přezdívkou, která je později v knize vysvětlena, došlo by mi to krapet dříve, ale Nesbømu se mistrně podařilo odvádět moji pozornost při čtení stále stranou.
Knize bych vytkla (kromě pointy, která po všem tom napětí a zvratech v domněnkách nebyla kdovíjak ách - ale zase: co má chudák autor detektivek vymyslet neotřelého, aby šel "vyčtený" čtenář do kolen?!) dva momenty: stejně jako v prvním díle (Netopýr) zde došlo k vraždě Harryho parťáka + v této souvislosti mě sakra štvalo, že HH neodhalil (a nepotrestal!!!) identitu Prince. Doufám, že ten šmejd v dalších knihách dostane co proto, protože jinak nehraju a literární svět - stejně jako ten skutečný - není spravedlivý.
Na to, že detektivky běžně nevyhledávám, mě tyhle opravdu moc baví a tentokrát si mne Nesbø získal tou druhou světovou válkou. Ač absolventka historie, o Norsku vím jen to, že v něm za války byla kolaborantská vláda v čele s Quislingem, ale že část vojáků bojovala za německou věc, že po válce nutně muselo dojít k soudním procesům s kolaboranty a zrádci, že i ti, co nakonec skončili na "nesprávné straně" byli lidi a měli své další osudy, které válka poznamenala, či že tohle vše může přetrvávat v mysli současných Norů a způsobovat jim to tichá traumata i dnes, kdy se nám, co jsme se narodili později, zdá druhá světová válka tak daleko, to pro mě byly silné podněty k zamyšlení. A nádherný byl příběh Uriáše a Heleny, ta silná osudová láska, stejně jako Harryho zamilovávání se do Ráchel... jakožto latentní romantička jsem nad těmihle pasážemi snila s otevřenýma očima. Mohu jen naivně doufat, že o mně takhle někdy uvažoval můj manžel, i když se obávám, že jemu je tahle "literární stránka" lásky odepřena :-).


!!! POZOR SPOILERY !!!
Přečteno během dvou dní, a kdyby mne neotravovaly biologické potřeby a dítě, dala bych to za den :-). Nejprve jsem viděla film, takže pointa mi byla známa, o požitek ze čtení jsem však ochuzena nebyla. Některé myšlenky Amyina manžela a jejího deníkového já byly alarmující i pro čtenáře a mohou sloužit jako zamyšlení, jak to vlastně máme se vztahy my, proč se kupa lidí rozchází, zda někdy nehrajeme někoho jiného, než jsme my sami, a pak se bojíme, aby nás naše protějšky neopustily, když zjistí, jací doopravdy jsme... Jen doufám, že si tuto knihu nikdo nevezme jako návod, jak potrestat partnera, který nás prohlédl a sám se dávno také přestal snažit předstírat :-). A Amy? A) Poprosila bych ji o výtisk Fantastické Amy zdarma. B) Chtěla bych jí za kamarádku. C) Vzala bych před ní nohy na ramena a snažila se nekřičet hrůzou nahlas. C) je správně :-).


Pro mne velmi zajímavá kniha o americkém jihu, soužití bílého a barevného obyvatelstva, a to z netradičního úhlu černošských hospodyň. Velmi zajímavě popsaný kontrast toho, že chůvy Černošky vychovávají děti svých bílých zaměstnavatelů, hrají si s nimi, znají je líp než vlastní matky, učí je na záchod, aby jednoho dne děti vyrostly a staly se opět jen zaměstnavateli a mezi původně velmi blízkými lidmi se vytvořila neviditelná bariéra nejen díky společenskému statusu, ale i barvě kůže.
Po přečtení knížky, která na mne hodně zapůsobila, jsem se podívala i na film a rozhodně doporučuji předlohu. Film je hodně limonádový a neobsahuje v sobě onu děsivou neprostupnou bariéru, kterou se hlavní hrdinky snaží prorazit. A i scéna s koláčem vyzní trochu do ztracena, zatímco v knize dává větší smysl.


Při objednávání z knihovny mě tahle kniha zaujala svoji obálkou. Coby osoba, která navzdory prozaicky se zdražujícímu poštovnému pohledy, zarytě posílá pohlednice a užívá si jejich poetiku, jsem si tenhle balíček prostě musela alespoň prohlédnout. Grafická úprava knihy je nádherná, předsádkou a obsahem počínaje a zadními deskami konče, samostatnou kapitolou jsou známky, každou z nich bych vydržela studovat dlouhé minuty.
Hned první příběh mě přesvědčil, že i tuto knihu musím nutně vlastnit (což je vcelku průšvih, protože je nesehnatelná). Po přečtení Zjevení jsem ihned musela listovat zpátky, abych se podívala, jestli na dveřích bytu bude jmenovka. A byla tam! Příběh o lodičkách - a vůbec motiv lodiček v obrázku (i v Dědečcích) - byl nesmírně poetický a autorovi se něžně podařilo přetavit moji beznaděj v naději a víru v dobro a dobré konce. Příběh s dobrým koncem na mne působil spíše smutně, ale Třešně byly krásné a děkuji za to, že konečně v příběhu figuruje i nějaká žena.


(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!
Opět se mi to četlo velmi dobře, opět děj plynul příjemným tempem a opět to nebyl žádný hnusný krvák a i ta vražda tentokrát byla taková nějaká "komornější". Konečně jsem pochopila, kde ve filmu vzali sebevraždu policisty kvůli vyšetřovanému případu, jehož rozlousknutí věnoval osobní život. Oddělení Q postupovalo obvyklým pozvolným tempem, prověřovalo každou stopu, šetřilo sebemenší zmínku a nepodstatný detail. (V tomhle ohledu si říkám, že jsou ty knížky opravdu fikce, že každé jiné "standardní" policejní oddělení by nemělo tak štědrý rozpočet, mraky času a volné ruce.) Díky tomu se ovšem čtenář dozvěděl velkou nápovědu týkající se vraha hned na začátku, a ačkoli hrdinové do indicií několikrát šlápli, vždy je nechali stát ladem a věnovali se něčemu jinému (už jen ta písnička a Hardyho telefonát!!). Autor se pokoušel svést tipování pachatele na slepou kolej vylíčením Pirjo a její žárlivosti, aby pak ke konci obrátil a ukázal na někoho jiného. Ale pokud je čtenář stižen paranoiou a přemýšlí nad každou zmínkou, dokáže vraha odhadnout poměrně rychle, i když mu třeba chybí vražedný vůz a deska.
Celá zápletka kolem Habersaata mi přišla trochu přitažená za vlasy, a pokud bych ji přijala za svou, o to víc by mě bolel jeho promarněný život, když pro řešení by se stačilo jen rozhlédnout kolem sebe... Děj točící se kolem alternativních hnutí mě tentokrát moc nevzal, i když uznávám, že myšlenka společného jmenovatele všech náboženství byla zajímavá. (Jen se zrovna Adler-Olsen u mě asi nestrefil do té správné struny.) Pořád také nevím, co si myslet o Atuovi / Frankovi - celou dobu je vlastně jen líčen očima jiných postav. Zprvu působí jako typický sektářský vůdce, později se mění hlavně v charismatického svůdce žen, na něhož (a na jehož orgasmy) nejsou s to zapomenout, chvíli je docela i sympatický, ke konci sympatie opět ztrácí, a když už čtenář doufá, že se o něm dozví víc, mizí šmahem ze scény. Nález dopisu pod kamenem vyloženě zabolel - toto v knihách nesnáším i miluji. Jak málo by stačilo, aby k ničemu z toho nedošlo? Celá kniha se tak pro mě stala vlastně takovou historií jedné zmařené velké letní lásky.
Všichni padouši a zainteresované osoby opět umírají (!!!), tohle schéma mi u autora začíná už silně vadit. (Nemluvě o mučení hlavních hrdinů, které v různých variacích figuruje na konci téměř každého dílu - zavírání do klece, údery tupými předměty do temene, svázání a téměř upálení v garáži, dýchánek s čajem a formaldehydem, ...) Budu ale číst dál, protože kromě toho, že mě zajímají osudy Rose, jsem opravdu zvědavá, jak to bylo s tou vraždou Carlova strýce a co je Carl vlastně zač. Doposud jsem si tuto otázku kladla zejména u Asada (nebo bychom měli říct: u Saida??), ale v tomto díle došlo k určitému posunu a vzniklé hypotézy mě dráždí. Pořád jsem chtěla doufat, že Carl do všeho kolem Ankerovy smrti zapletený není, ale stačila jedna malá hypnóza a sympatie vůči hlavnímu hrdinovi se začínají otřásat. Jen doufám, že tentokrát další návnada přijde v následujícím díle a ne ob několik knih, jak to Jussi zlomyslně dělá.


Martin je prostě liga... Knihu jsem měla v plánu si někdy, až budu opět solventní, koupit, protože prostě Martin. Nakonec se na mne zcela nečekaně usmálo štěstí a vyhrála jsem ji v soutěži. Asi to byl osud! Píseň jsem četla kdysi v pravěkých dobách, kdy o budoucí existenci seriálu nikdo neměl ani tucha, Martin nebyl ani jako autor sci-fi v mém okolí známý a jeho knihy si ode mne půjčovala polovina spolužáků a kamarádů. (Ano, tím se nepokrytě chlubím, že jsem ságu četla ještě před seriálem a patřím ke "skalnímu jádru".) Když se však GRRM odchýlil směrem k seriálu a s knihami si dal velkou pauzu, na jeho fantasticky vybudovaný a propracovaný svět jsem poněkud zapomněla. Vrátila jsem se k němu až díky webu icefire.cz a beta čtení některých fanouškovských fikcí, které mne přiměly nejen osvěžit si zapomenuté postavy a jejich osudy, ale vdechly mi opět touhu se do světa Písně znovu vrátit a ponořit. A protože jsem v rámci beta čtení hledala nějaké informace, pustila jsem se nejprve do čtení historie targaryenských králů. Nejprve jsem jen nesměla nakoukla, pak se zkusila začíst, knihu pro její hutný vypravěčský styl odložila, ale nedalo mi to a nakonec to dopadlo tak, že jsem četla po nocích na úkor spánku, což jsem si už dlouho nedovolila, neb se třemi dětmi je spánek velký luxus a člověk nikdy neví, zda jeho případný dluh kdy dožene.
Kronikářský styl vyprávění mi nevadil a uznávám, že kdyby Martin s takovým množstvím postav, událostí a sledovaného časového záběru psal stylem Písně, nebyla by to jedna bichle, ale dvacet objemných svazků. A to možná ještě podhodnocuji. Aby autor na nějakém rozumném rozsahu převyprávěl to, co chtěl, k této formě se musel uchýlit. Zprvu pro mne byla trochu hutná a měla jsem problém se začíst, ale když jsem si vyčistila hlavu a věnovala se opravdu jen knize, vzala si k ruce mapku a občas se podívala na https://awoiaf.westeros.org, Martinův svět mne opět pohltil a nemohla jsem se od něj odpoutat. Četbu jsem si občas proložila knihou Svět ledu a ohně, který má opravdu dosti poje*aný překlad, ale díky ilustracím prokládajícím text je o něco čitelnější. Ilustrace v Ohni se mi příliš nelíbily, i pro tu černobílost (chápu ovšem, že jejich barevnost by navýšila pořizovací cenu knihy), ale hlavně výběr zobrazovaného.
Co mi chybělo, a to i u Světa ledu a ohně, byl nějaký pořádný rejstřík postav doplněný o stručná hesla o nich, časová osa nejdůležitějších událostí, tabulkový přehled místokrálů (pořád si na to nemohu zvyknout a "pobočník" je pro mne výstižnější) či velmistrů a příslušníků Královské gardy. Tohle všechno jde sice najít na internetu, já se svojí archivářskou úchylkou bych to však uvítala v hmatatelné podobě hezky jako encyklopedickou knížku.
V jednom komentáři ke Světu je něco ve smyslu, že je to geniálně napsaná snůška imaginární historie, která nám v reálném životě bude k ho*nu. Ano, bude. Ale je to opravdu geniální. Obdivuji Martina za to, jak je jeho svět propracovaný, s pevně danými zákonitostmi, místopisem, zvyky jednotlivých oblastí, charakteristikami rodů a jejich příslušníků. Přesto, že se toto vše může zdát svazující, ponechává však stále ještě dostatek prostoru pro vlastní imaginaci, fantazii a vymýšlení dílčích příběhů.
Zajímalo by mne, jestli se myšlenka dějin Západozemí rodila současně s psaním Písně, v níž jsou nejrůznější narážky z historie (nejen draci, ale třeba královna Alyssane či postavy z písní a mnoho dalšího). Předpokládám, že ano, a o to víc obdivuji Martina, že to sesumíroval a dal dohromady, byť tím na první pohled mohl Písni část kouzla vzít. Pouhé narážky totiž podněcují fantazii a čtenáři si mohli vymýšlet a domýšlet to své. Což jsem takto měla např. u světa Zeměmoří Ursuly Le Guinové, která mi pak naservírovala vlastní verzi příběhu Eretha Akbe a prostě to nebylo ono. V mé hlavě ten příběh byl mnohem větší a velkolepější... Kupodivu, u Martina se žádné takové zklamání nekonalo, což připisuji opět promyšlenosti a provázanosti všeho. Před jeho imaginací smekám, protože neutopit se v něčem takovém, musí dát spoustu práce. (Však se taky domnívám, že v Písni se nakonec trochu utopil, protože tam rozehrál příliš mnoho dějových nitek.) Jeden malý detail za všechno: když autor popisoval boje u Dračího doupěte, zmínil, že od Blešího zadku byla cesta do kopce strmější, než z druhé strany. Fakt bych chtěla vidět jeho podklady - představuji si několik obřích šanonů, kde má náčrtky, mapky, obrázky budov a jejich vnitřní dispozice...
I kdyby GRRM nakonec Píseň nedopsal (a já doufám, že tak učiní), svými knihami z ranku fantasy se pro mne nesmazatelně zapsal mezi mistry žánru i pera. Moc si přeji, aby vydal i druhý díl Ohně a krve, který jsem si zatím trochu nahradila Světem ledu a ohně. Oheň se mi nejvíc líbil prvními kapitolami, kdy se ještě dějiny Západozemí nehemžily targaryenskými ma(e)gory. Nástupci Aegona Draka už takoví frajeři nebyli a čím více jsme v dějinách postupovali, tím nesympatičtější byli. Martin svoje postavy vůbec nešetřil - epidemie, požáry, bratrovražedné války... však si tím prošel i náš svět. (A možná proto je ten jeho tak uvěřitelný.) Líbilo se mi akcentování ženských postav, kterým snad věnuje mnohem víc pozornosti než těm mužským. Problém se jmény a ztrácení se v nich jsem měla asi jen u tří královen při Tanci draků, ale stačilo nalistovat zpátky nebo mrknout do Světa a chytla jsem se. Ostatním doporučuji malovat si grafy a rodové vazby na papír (to jsem dělala u Silmarillionu), fakt to při orientaci v knize pomáhá :-D. Při čtení obou knih jsem si ovšem uvědomila zásadní věc, a to že jsem žádnému ze svých dětí do kolébky nevložila dračí vejce! Ten nejmladší proto dostal k ročním narozeninám vejce s bílou běskou, tak snad alespoň z něj dračí jezdec vyroste... ;-)
Pokud bych se měla uchýlit k nějakému srovnání, Oheň a krev jsou Silmarillionem Písně ledu a ohně. A stejně jako v Tolkienově případě, i Martin válí.


!!! POZOR OBSAHUJE SPOILERY !!!
Co napsat, co tu ještě v komentářích nebylo řečeno... snad jen osobní dojmy :-). Celkově se mi kniha moc líbila, těšila jsem se na dějovou linku s Waalerem a nebyla zklamaná, celou dobu to bylo napínavé a dobře psané. Ovšem v úvodu mi hodně vadilo Harryho sebedestruktivní chování. Ani ne tak autorovo libování si v popisech obligátního zvracení (jak to okomentoval někdo u předchozí knihy:-)), ale spíše kašlání na důsledky vlastního jednání, pálení všech mostů a totální neúcta k bližním i k zaměstnání. Harry se pořád válel v postelích na místech činu a nikomu to nepřišlo divné, a jsem ráda, že jeho přímý nadřízený tentokrát nevyměkl a jednal. Ačkoli jsem samozřejmě Harrymu fandila (což je určitě způsobeno mou nulovou zkušeností s jakýmkoli sebedestruktivním a nespolehlivým alkoholikem), tyhle pasáže mě nevýslovně štvaly a divila jsem se, že nenarazil mnohem dřív. A i když souhlasím s mnoha komentáři níže, že náhlá střízlivost a postavení se na nohy působí nevěrohodně, byla jsem ráda, že se HH nakonec zmátořil a konečně začal dělat to, co umí nejlépe, a to řešit trestnou činnost.
Co se týče vyšetřovaného případu, bylo to čtivé, napínavé a nuceně sestavený pátrací tým potěšil. Vraha jsem rozhodně netipovala a v tomhle ohledu mě mrzí autorovy slepé nitky v podobě vedlejších postav, které byly nějak rozvinuty, ale nedotaženy, a čtenář celou dobu čekal na jejich zapojení do případu a že někdo určitě bude vrahem (klient advokátní kanceláře, který na chatě "blbnul" se psem, suchopárný partner Vibeke se zvláštními preferencemi v sexu či přítel nájemnice staré paní ze železničního domku). Celou dobu jsem četla napjatá jak kšandy a nechtělo se mi přestat, leč detaily spáchané vraždy číslo 3 mi neudělaly nějak dobře a konečně jsem v Nesbovi spatřila atributy, které si čtenáři spojují se severskými detektivkami. Nešlo ani tak o to, kde bylo schované tělo, to bylo docela nápadité (a líto je mi jen dámy, která ho našla - za mne zbytečná vražda navíc), ale o to, kam pachatel schoval prst oběti předtím, než ho v obálce odnesl na poštu. Jako ano, dává to smyl, ale i tak to bylo fuj. Možná bych v prvotrimestrálních nevolnostech neměla číst tenhle typ literatury, ale třeba to nakonec nebylo těhotenství, ale tyhle pasáže, které způsobily, že jsem před obědem odpadla a ve čtení mohla pokračovat až po vydatném blackoutovém spánku.
Btw: Co se symbolu pentagramu týče, zaujalo mě, že polovina lidí v knize netušila, že se používá jako satanistické znamení - a pokaždé, když to někdo zjistil, tak se hrozně divil.
Včera jsem čtení skončila v momentě, kdy Harry rozluští šifru a Waaler se sám vydá za Beátou, přičemž odmítne posily. To tak hrozně smrdělo, že jsem přemýšlela, zda Tom sám není do vražd nějak namočený (i když stejně jako osloským taxikářům, i mně chyběl motiv). Následné pasáže s únosem sériového vraha z cely předběžného zadržení považuji v knize za nejlepší. Ze Svena se nakonec vyklubal docela sympaťák, takže doufám, že k jeho svědecké výpovědi nakonec došlo a někdo se ho nepokusil umlčet, ačkoli podle všeho mohl napráskat jen Prince jako takového, protože o celé síti nic nevěděl.
Nu a Waaler… Mraky komentářů k téhle knize informují o tom, že nakonec dostane zaslouženého trestu, takže to už ani neberu jako spoiler a jen jsem čekala, jak a kdy k tomu dojde. Nucená spolupráce dvou úhlavních nepřátel se mi moc líbila, ale když jsem v anotaci četla, že TW učiní Harrymu nabídku, čekala jsem něco trochu jiného. Divím se, že byl osahávač mrtvol Waaler tak neopatrný, že zkusil Holea přetáhnout na temnou stranu síly (pořád jsem čekala, jestli to myslí vážně nebo je to nějaká bouda), ale ty jeho hry mě vcelku bavily. Jen vyprávěnky o jeho dětství, k nimž se autor vrátil i ke konci knihy, mi moc nekorespondovaly s Nemesis, kde byly informace o tom, jak s Jáchymem číhali na dětské zloděje v sadu a hráli si na zatýkání... Mrzelo mě, že Nesbo z Waalera udělal prvoplánového šmejda, alespoň drobné zlidštění by postavě podle mě neubralo, ale naopak přidalo, a třeba i Harryho vystavilo nějakému dilematu. Kdyby třeba TW projevil nějaký ryzejší cit k Beátě, kdyby byly nějak vysvětleny jeho motivy, proč si začal "přivydělávat" prací mimo policii apod., působil by na mě ten konflikt dvou postav mnohem líp a měl by větší sílu. Takhle jsem si jen na konci řekla, že je dobře, že to s ním skončilo tak, jak to skončilo. Ale přiznávám, že kdyby zůstal naživu a mohl svědčit (ačkoli mi něco říká, že by v cele za záhadných okolností zemřel ještě před možností vypovídat), mohl si Nesbo s touhle dějovou linkou ještě pěkně hrát. Takhle sice uzavřel "případ Ellen" (i když i zde jsem nespokojená, čekala jsem třeba, že se Harrymu dostane chybějících střípků v podobě Beátina svědectví, že Waalera viděla s Elleniným vrahem v autě, takže si definitivně potvrdí, že za vraždou stál skutečně on), ale nechce se mi věřit, že odhalení jednoho zkorumpovaného poldy ve sboru by nemělo důsledky pro celou osloskou policii, začalo by skryté vyšetřování, na jehož konci by padaly hlavy a kriminálka by si lízala rány a hojila zkaženou pověst ještě hodně dlouho. Knížky čtu postupně, takže jsem zvědavá, jak si s tímhle Nebo / Hole ještě pohraje - a já doufám, že pohraje.
Nu a výtahová scéna... jako z hlediska pomsty dobré. Oceňuji i to, že čtenář byl ušetřen detailů. Ale protože jsem až moc rýpavý analytik, tak přemýšlím nad tím, jaké noční můry se teď budou zdát Olegovi. Ono být něčeho takového svědkem, vidět to, slyšet, pak trávit čas ve výtahu s rukou a krví... to mi pro desetileté kluky přijde jako docela silná káva a jako živná půda pro psychology až do pozdní dospělosti. Oleg je ale podle všeho na rozdíl ode mne drsňák a co já vím, třeba mu Hole namaloval nad postýlku v pokojíčku pentagram, aby ho noční můry netrápily...


!!! POZOR SPOILERY (a to i z kpt. Báthoryho) !!!
Kapitán Mrzout, jeho úchylný poskok a kurevník... Pozor, to není můj názor, takto hlavní hrdiny charakterizují jiné postavy v knize! A ta se mi na druhé počtení líbila mnohem víc. Při prvním čtení jsem ji totiž hodnotila plná dojmů z Báthoryho (a hlavně toho sexy černokněžnického vezíra ze dvojky, kterému na konci vytekly oči, když bojoval se svatým Jiří), kterýmžto historickým počinem si mne Červeňák opět získal (jedničku Bohatýra mu - po skvělé sérii o Černokněžníkovi - doteď nemohu zapomenout).
Děj je relativně prostý a odehrává se v Bánské Štiavnici, kterou jsem navštívila sice před hodně lety (a balil mne tam takový hodně divný klučina), zůstala mi však v paměti jako hodně pěkné město, a po přečtení mám chuť se do ní znovu vypravit. Je pravda, že podezření stíhá podezření a kapitán Stein si počíná nesmlouvavě a jako slon v porcelánu. Vlast je v ohrožení, a tak koná bez ohledu na dobré mravy a elementární mezilidskou slušnost. Samotná postava kapitána mi je z celého trojlístku nejméně sympatická. Po přečtení dalších knih sice čtenář tuší, že za jeho drsnou fasádou není tak drsný vnitřek, horlivý obhájce jediné pravé víry a rodinných hodnot však do svého nitra moc proniknout nenechá. Proto jsem mnohem více sympatizovala s Barbaričem, který sice působí trochu jako bábovka, ale ukáže se, že i on pod módním dubletem a okružím skrývá tvrdé jádro. A ze všech postav je vykreslen nejvíce lidsky - se všemi slabostmi, ale i se smyslem pro humor, kterým vyvažuje kapitánovu uzavřenost a mrzoutství a některé okamžiky trefnými glosami zlehčuje. Nu a kaprál Jaroš? Při čtení komentářů k dalším Červeňákovým knihám této série nabývám dojmu, že získává poměrně slušnou fanouškovskou, ale i fanynkovskou základnu. Mladý, dobře rostlý, dlouhé tmavé vlasy (co na tom, že mu v jedničce kulka utrhla ucho, vlasy nechá rozpuštěné a nic nebude vidět!), když bosý běhá v dešti a tiše a neúprosně kosí hajduky, je to velmi působivé. A čtenářka by mu i odpustila to, že se vyzná v katovském řemesle a nevadí mu jíst u mrtvoly na zkrvaveném stole... Co na tom, povolání jako povolání, že. Ale on je opravdu poněkud úchylný. To není žádný Severus Snape se zálibami Christiana Greye. Při čtení si ho sice mohu idealizovat a budou se mi z něj podlamovat kolena, v reálu ale prosím pana notáře se sklenkou vína a sladkými slovíčky na rtech!
Před dvěma dny jsem dočetla trojku a dala si znovu i první dva díly, které se mi nyní líbily mnohem více. Jistě, srovnání s Báthorym se nabízí, ale na rozdíl od něj toto je čistě historický žánr bez prvků fantasy. Je to jiné, ale líbí se mi to. Jediné, co mi vadí - ale to je obecně problém autora, protože je to ve VŠECH jeho knihách - je jistý naturalismus v líčení násilí a velmi častý výskyt narážek na koule, p*dele apod. Kdysi jsem v časopise Maxim četla typologii národů podle nadávek, tedy které národy nadávají se sexuálním podtextem (fuck) a které s fekálním (do pr..., h*vno, ...). Červeňák nezapře, že patří mezi ty druhé, protože jen první kapitola se hemží detailními popisy napichování na kůl, zmínkách o koulích přimrzlých na severu k židli, hrdinové často klejou a posílají své protivníky do končin, kde záda ztrácejí své místo... Nedělám si iluze, že se ve vojenském prostředí hovoří latinou, ale na mne je toho zkrátka trochu moc a méně by bylo více.
Jinak je ovšem Červeňák mezi mými oblíbenými autory a i když se snažím nové knihy nekupovat, do těch jeho (zatím) pokaždé půjdu.
A proč čtu dál? Jak řekl Barbarič: "Nic ve zlém, kapitáne, ale nelákají mě další krvavá dobrodružství po vašem boku. Na druhou stranu mě sžírá zvědavost, co za tím vším je. Nenechám si utéct odhalení dalších souvislostí."


(SPOILER) !!! POZOR, MOŽNÉ SPOILERY !!!
Konečně se dostávám k sepsání komentáře, protože zrovna u téhle knihy by mne mrzelo, kdybych se k tomu nedokopala. Od Stephena Kinga jsem četla na VŠ, nebylo to zlé, ale z nějakého důvodu jsem mu nepropadla. Když se ve čtenářské výzvě objevil bod přečíst něco od Kinga či Austenové, rozhodla jsem pojmout to jako výzvu, a protože od Austenové toho mám v knihovně docela dost, obrátila jsem se s prosbou o doporučení na kamarádku, která má Kinga načteno a patří mezi její oblíbené autory. Volba padla na Nezbytné věci, o kterémžto titulu mi i svého času vyprávěla. Hned, jak jsem se začetla, věděla jsem, že to bude ono, a těší mě, že i ona si tím byla jistá.
Předně: Neuvěřitelně se mi líbil Kingův styl a jazyk, jakým píše. Určitě má na tom zásluhu i překladatel, kterému se tímto dávám pozdravovat. Samotný příběh byl poměrně jednoduchý, ale celou dobu jsem čekala, co se z toho vyvrbí a, i když jsem tomu příliš nevěřila, doufala, že to všechno dobře dopadne. Někteří jiní čtenáři si stěžovali na rozsah knihy, já bych klidně ještě nějakou tu desítku stránek snesla.
I když nejsem Američan, King vykreslil prostředí maloměsta tak dobře, že se v mé hlavě spojilo se seriály a představami, které o amerických maloměstech mám, a připadalo mi, jako kdybych tam byla a vše zpovzdálí sledovala. (Jestli se ke knize někdy vrátím, věta Vás jsem tu už viděl! bude tím pádem pro mne mít úplně jiný rozměr.) Pravou identitu páně Gauntovu jsem si tipla dobře, i když jsem jí dlouho nevěřila. Nejednou jsem se přistihla nad úvahami: Jak málo stačí, aby se všechno zbortilo a zničilo. Dobré sousedské vztahy, které navenek a naoko fungují, ale skrývají (ne)zapomenuté křivdy, domněnky, které si o druhých vytváříme Jaká věc by byla nezbytná pro mne a dokázala bych nutkání koupě odolat? Ten pocit z vlastnictví něčeho tak cenného musel být opojný. (A o to hořčí procitnutí!) Jak snadno se smrtelníci nechají zmanipulovat a jak snadno si nechají namluvit, že něco nezbytně potřebují. V tomhle ohledu asi nejtěžší sebeuvědomění, kolika nezbytnými věcmi se dnes všichni obklopujeme a za jak nezbytné je potřebujeme, i když je vlastně nepotřebujeme.
Osudy některých postav mne velice zasáhly (Brian, jeho bratr, Cvalíkova manželka), u jiných jsem byla náležitě otřesena (Nettie a Wilma), ale byly i takové, u kterých jsem si zhluboka oddychla, že se jim oči nakonec otevřely. King po celou dobu mistrně budoval napětí a i když se v ospalém maloměstě zdánlivě nic nedělo, tísnivý pocit v pozadí byl čím dál nepříjemnější, mračna na obzoru houstla a věštila bouři až najednou byla černá a ztěžklá hromy. Škoda jen, že samotný závěr mi přišel odbytý, shrnutý do pár odstavců.
King je opravdu Král, navzdory odbytému závěru deset hvězdiček z deseti.


(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!
Tento díl jsem svého času, kdy mi kamarádka půjčila celou sérii, jako jediný nečetla. S odstupem let jsem zapomněla na anotaci, takže jsem čekala více Toma Waalera a méně pedofilie; má očekávání se nenaplnila. Ač nejsem a priori čtenářem detektivem, Nesbø píše čtivě, o tom žádná. V sérii jsem nicméně skončila Levhartem, protože mi už vadily zobrazované surovosti. I tady, byť explicitně nebylo "ukázáno" nic, mi některé pasáže úplně neudělaly dobře. Ač mám v rámci knih o HH jiné favority, prostředí bylo zajímavé a s klidem přiznávám, že vraha jsem neodhalila a autorův záměr zmást čtenáře se mu u mne povedl na výbornou. Čemu ovšem nerozumím je Nesbøho tendence zabíjet vedlejší a vcelku sympatické postavy. S ohledem na to, že vím, co ještě Harryho potká, nedivím se tomu, že chlastá, ale je s podivem, že se regulérně nezbláznil. (To tedy ale nevím jistě, novější díly jsem nečetla. :-))


(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!
Zjistila jsem, že knihy od Elle Kennedy musím číst s časovým rozestupem, protože pak vůči ní nejsem tak příkrá. Čtvrtý díl ze série Briar U, ve kterém se ale občas mihnou i postavy např. z Off-Campus, je vším, s čím jsem se u této autorky už setkala. Děj je sice trochu jako přes kopírák, ale Elle mě vždycky pobaví slovními přestřelkami mezi hrdiny i vzájemným jiskřením, takže jsem ochotná jí to odpustit. Sexuální scény pro mne už poněkud ztratily náboj, zejména díky neustálým úvahám, co by hlavní hrdinka (která je mimochodem panna), chtěla hrdinovi olíznout (nejčastěji břicho). Autorka se do každé knihy pokouší nenásilně vtlačit nějaké závažné téma: zde nejen pochybování o vlastním těle, ale i kyberšikanu. (To bylo docela drsné.) Conor nepřekvapil, ovšem Taylor mi tentokrát - ze všech dívčích hrdinek - nějak extra k srdci nepřirostla. S ohledem na to, že znám předchozí knihy, mne příliš nepřekvapilo, s kým randila paní Marschová, ale i tak jsem se bavila. Oproti tomu zázračnému obratu u mrchy Abigail se mi zas až tak věřit nechtělo, ale budiž, tyhle knihy jsou vlastně limonáda a musí končit dobře. Jen to tradiční schéma, že když už se ti dva milují, musí to nějak podělat a rozejít se, aby se děsně trápili a zase dali dohromady, mě zde vyloženě obtěžovalo. Za mne zatím nejslabší díl, i když úroveň si EK drží více méně pořád stejnou.


(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!
V úvodu si trochu kopnu do nakladatelství Host: Už v předchozí knize jsem zaznamenala drobné typografické chybičky, které se zde opakovaly (chybějící uvozovky, překlep ve slově), nyní se k tomu ovšem přidala i slovní hříčka v podobě „napadeného“ sněhu (citát: „jemně pihovatou pleť měl bílou jako čerstvě napadený sníh.“) Bohužel se musím připojit k těm, kteří považují tento díl za nepříliš podařený, ba dalo by se říci slabý. Jussi Adler-Olsen píše čtivě, ba dokonce tak čtivě, že i když je to tak trochu o ničem, člověk má tendenci číst dál. Ale asi jsem se jím přesytila, protože už Nesmírný mě nijak nechytil, a po přečtení Selfies rozpačitý způsob a pochyby zůstávají ještě víc.
Předně: příběh se odehrává dva roky po předchozí knize, což mi vadí, neb mám pocit, jako kdyby mi něco uteklo. Nemluvě o tom, že v každé knize je něco naťuknuto, a to zůstává nedovysvětleno a nedotaženo, ať jde o Asadovu minulost či případ pistole na hřebíky a Carlovu úlohu v celém neštěstí. Na konci Nesmírného všechny postavy prodělaly hypnózu, která otevřela staré rány, takže bych čekala, že autor hned naváže na tuto linku, obzvlášť když informace na přebalu slibují nahlédnutí do zákulisí oddělení a jeho hrdinů. To se sice konalo, pouze u Rose, ale až po dvou (??) letech?
U A-O je mi sympatické, že píše civilně, s nevtíravým, lehce ironickým humorem, bez potoků krve a brutality. Jenže po přečtení předchozích knih si už nejsem jistá, zda si s tímhle vším u mě vystačí. Nelze ignorovat, že všechny knihy mají stejné schéma a kompozici. V úvodu je vždy něco z minulosti, co čtenáře navnadí a vysvětlí se v současnosti. Hrdinové vždy řeší několik případů vedle sebe, které se propojí, často je to prokládáno vsuvkami z Carlova osobního života (trable s dospívajícím synem, rozvod, návštěvy tchyně, Mona, sem tam nějaký Hardy). Autor vždy kápne trochu tajemství z minulosti Asada či samotného Carla, čímž čtenáře namlsá a znejistí, ale pokaždé z toho sejde. Na konci každé knihy pachatel zemře, většinou i se svědky a zúčastněnými osobami, takže řešení případu se uzavírá Deus Ex Machina mávnutím kouzelného proutku samo, bez zdlouhavých ceremonií soudního řízení či namočení zainteresovaných lidí do prokázání viny. Zpravidla si také jedna či více hlavních postav sáhne na dno - v tomto díle poprvé Rose, předtím to vždy odskákali Asad, Carl či oba dva. (A skoro bych se vsadila, že v další knize o tom nebude ani zmínka, Rose bude jako rybička, stejně jako se teď vůbec nemluvilo o Asadově skoro amputovaném spáleném palci.)
Tentokrát mi to vše přišlo trochu násilné a nedávající smysl. Oddělení Q, které primárně řeší odložené případy, se tentokrát začne zajímat o aktuálně probíhající vyšetřování, což by dávalo smysl v případě vraždy v parku, ale už ne u přejetých dívek. Celá kriminálka tomu nechává volný průběh, hlavně že budou novináři točící reportáž spokojeni, a na frak dostane jako vždy jen jeden pitomý vyšetřovatel, který je za blbce už od začátku. Kupa věcí byla naťuknuta a nedotažena, například hrozba zrušení oddělení kvůli chybné statistice či Marcus Jacobsen (nějak nám na konci z té knihy zmizel…). Kvituji jen smíření s Larsem Bjørnem.
Zápletka se sociální úřednicí mi přišla vyloženě vycucaná z prstu. Jussi se tentokrát strefuje do sociálního systému, ale ač sama pracuji na odboru sociálních věcí (uznávám, že nedělám dávkovou agendu), nedokázala jsem se s tím ztotožnit. Postavy „blbých bloncek“ mi přišly prázdné a ploché, bez vnitřní psychologie a motivace, nedovedla jsem se s nimi vůbec sžít - a to je od A-O velké pochybení, protože jinak záporné postavy umí vykreslit dobře. Ani Anneli mne nijak neoslovila, její přerod v zabijáckého Jamese Bonda byl přehnaný, a její konec v podobě trapné nehody typicky Adler-Olsenovský. Zkrátka a dobře, tohle mne nezaujalo.
Víc mě interesovala linka bývalého nácka, i když úvodní kapitola mi jako motivace budoucího chování postav přišla velmi nečitelná, ale ani tohle nebylo pořádně rozvedeno a dotaženo. Srovnám-li to třeba s Nesbøho Červenkou, tam jsem se dozvěděla mnohem, MNOHEM víc. Celkové propojení příběhů z nástěnky se mi příliš neosvětlilo, přišlo mi to všechno hodně o náhodě.
CITÁT: Kdo ksakru vlastně jsi, Asade, napadlo Carla a odbočil doprava.
Tuto otázku si kladou čtenáři od okamžiku, kdy Asad svlékl gumové rukavice, odložil mop a začal se míchat Carlovi do řešení případu. Chemie mezi těmi dvěma tentokrát nebyla tak silná, ale čtenář si to vynahradil tím, že tentokrát dostal naservírovanou Rose, žádné narážky, ale hezky všechno v plné parádě. Asi budu nevděčná, ale mě to přišlo nevěrohodné. Konejším se komentářem uživatelky terimila, která píše, že jde o beletrii. Jde. Ale já to přesto beru vážně. A tak se odmítám smířit s konstatováním, že pan Knudsen byl hajzl a vřed a že Rose psychicky týral. Chybí mi hlubší motiv, nespokojuji se s vágní narážkou, že Rose nebyla jeho. Všechno mi to přišlo vyhnané do extrému a přehnané (jen aby to ve čtenáři vyvolalo city), včetně závěrečného pobytu na záchodě.
Z celé knihy si tak odnáším jako největší záhadu odpověď na otázku, zda se matka Viggy naučila fotit ta selfie.


(SPOILER) Na celou sérii jsem narazila opakovaně v komentářích různých uživatelů, a když jsem viděla vysoké hodnocení, dala jsem si ji do seznamu "chci si přečíst". Nakonec se mi to u prvního dílu v podobě e-knihy splnilo, ale musím konstatovat, že - s ohledem na aktuálních 87 % - jsem dost zklamaná. Už od začátku jsem cítila, že tohle nebude ono, a taky že jo. Děj mi přišel o ničem, hlavní hrdinka mi nijak k srdci nepřirostla, hlavní hrdina byl "typický" rozervaný mladík, který pod slupkou drsňáka skrývá citlivé a poraněné jádro. To, že ti dva spolu skončí, bylo jasné od začátku, ostatně Kaden sám, ač deklaroval jakási pravidla a opovržení, se k Allie od počátku choval jinak (horská túra). Proč jsem to vůbec dočetla do konce? Zajímalo mne, co tak hrozného hlavní hrdince její matka provedla. Allie se neustále vymezuje, koupí si ponožky a světýlka a přehoz, všechno, co by matku nakrklo a z čeho by měla osypky, vymezuje se, až to bolí, ale přitom je z ní pořád vyklepaná, odmítá se komukoli svěřit a nedokáže o tom hovořit ani se čtenářem. Nezávislá a revoltující dívka však má morální právo na to čerpat finance z účtu od rodičů, a tak jsem čekala, že ji zlá matka (pokaždé titulovaná jako "matka", když o ní někdo hovoří) hnala na plastiku, prodávala ji jako bílé maso nebo ji doma zneužívali, trýznili a já nevím, co ještě. Absolutně nechci bagatelizovat rozuzlení, jsem si jistá, že to samo o sobě je hnusné, ale z toho, jak se Allie / Crystal chovala, a jak byla její máti líčena, bych čekala víc. (Přepadovka v bytě, hysterický telefonát o otcově "zranění", pozvání nepřítele na benefici... všechno to vyznělo jako výkřiky do tmy.) Oproti tomu Kadenův šrám a poškozené vztahy v rodině měly důvod podstatně literárně neotřelejší, i když osobně bych si asi kvůli tomu nenechala dělat kruhové kérky (to mi nepřišlo ani tak romantické / rajcovní jako pitomé). Obligátní konflikt v okamžiku, kdy se Kaden opět uzavře a Allie vyhodí z podnájmu, potom prozření a usmiřování a dárečky, to už bylo tak sladké a klišoidní, až to lepilo. Vysvětlení nadsazeného hodnocení se mi dostalo, když jsem se podívala, kdo knihu vydal - no jasně, Omega alias Knihy Dobrovský. Jakmile ti o nějaké romantické knížce tvrdí, že je to bestseller, tak je to jen nafouknutá reklama a je to spíše průměr, ne-li podprůměr. Spálila jsem se potřetí (Pan Slušňák a Jeho banán byly ty první dva případy) a příště už to neudělám.
Mno... jako autorka nepíše blbě (na to, kolik jí je), i překlad byl povedený, ale celkově to byla nuda a průměr a šeď. Nic nového ani objevného jsem v knize nenašla. Obtěžoval mne i detailní popis probíhajících dějů (pokud bylo někde zmíněno, že hrdinka zvedla ruku, musel být i dodatek, že ji spustila zpátky k tělu) a celkově jsem asi z VŠ už moc dlouho (a nebo se na mě moji rodiče tak nepodepsali, nesehnala jsem hned cool kamarádku a cool kamaráda gaye, natož aby mi zamotal hlavu tajemný misogynní krasavec), mně to zkrátka neuspokojilo. Ani z nedostatku jiného čtiva či zvědavosti asi po dalších dílech nesáhnu.

(SPOILER) !!! POZOR SPOILER !!!
Budu trochu hnidopich a nejprve se zastavím u toho, že dívka na obálku nevypadá na Hispánku a celkově jsem si Demi představovala jinak (obzvlášť po tom odkazu na Takovou moderní rodinku a Sofíi Vergara). Potom ale musím jen chválit. Knihy EK má opravdu asi cenu číst s časovým rozestupem, protože pak se člověk tolik nerýpe v podobných schématech. Sice to opět bylo klasické Mladí, neklidní, bohatí a sexuálně aktivní, ale už jsem přistoupila na pravidla Hry a nekomentovala to. Jen to, že Demi při polibku pokaždé vzlykla, a to obligání "abysme"... (Díkybohu tentokrát chybělo "vnitřní stehno". ;-)) Nemluvě o tom, že bydlení v budově sesterstva / bratrstva je pro mne něco naprosto cizího a abstraktního, včetně pořádání pyžamových večírků apod.
Demi byla klasická hodná holka a sympaťačka, Hunter v tomto díle působí mnohem víc dospěle než v Lovu, kde z knihy přece jenom vychází jako ten "zlý". Hra má tentokrát větší rozsah stran, takže se toho v ní stane opravdu hodně a rozhodně není v mých možnostech zmínit vše. Nápad s Vejcobarem byl vynikající, trenéra Chada Jensena žeru, a když ho pak ještě navíc Hunter povolal, aby pomocí toho, co umí nejlépe (= řvaní), vyřešil jeho prekérní situaci, smála jsem se nahlas. Nebo jak si Hunter pořizoval selfie s Demi v pozadí :-).
Huntera mi zprvu bylo poněkud líto, neb od předchozího dílu skončil v baráku se samými děvčaty, takže špičkování mezi kamarády a spoluhráči poněkud ubylo, ale zato přibylo nechtěných situací, jejichž pánem rozhodně nebyl. (Dost mne mrzelo, že své předsevzetí nakonec nedodržel, Demi za mne moc tlačila na pilu, na to, že předtím měla opravdu dlouhodobý vztah.) Návrat mezi celou tuhle partu ale proběhl hladce a měla jsem pocit, že se vracím mezi svoje kamarády. Potěšily i krátké epizodní roličky postav ze série Off-Campus. Jediný, kdo mi opravdu neseděl, byl Demiin otec, který byl na můj vkus příliš zahleděný do sebe a potřeboval otevřít oči trochu surovým způsobem.
Výhodou je, že každý díl je psaný jako uzavřený příběh, takže lze klidně číst "od prostředka", ale když člověk čte postupně, víc si vychutná zmínky o vedlejších postavách, které už svoji roli na Biaru sehrály. Jednu hvězdičku dolů za to přehršle sexu, kterého si hrdinové, a zejména HOKEJISTI, užívají (viz Conorova úvaha, kde mu holky NEkoučily), za to, jak je předkládáno za běžné a normální, když kamarád přistihne kamaráda / kamarádu při "tom", a za jistou předvídatelnost (Nico). Mimochodem, známý bydlel na kolejích s dosti sexuálně aktivním spolubydlícím, a příběhy o tom, jak otevřel dveře a zíral do jeho pozadí, kterak v kleče orálně uspokojoval děvče, anebo jak omdlel při autoerotice ve sprše a museli ho křísit, byly vtipné jen zprostředkovaně. Ten, který je nevyžádaně prožíval, si je rozhodně nijak neužíval.
Autorka se opět dotkla i nějakého citlivého tématu, tentokrát nejen toho, jaké je to žít po boku narcistického člověka, ale i něčeho závažnějšího (nechci spoilerovat).
Přijde mi, že autorka si psaní každé další knihy užívá víc a víc, a při čtení je to znát. Její nadšení a radost z toho úplně čiší. A je fajn, že ačkoli pokaždé píše na nápěv ohrané písničky, kdy On potká Ji nebo Ona Jeho, pokaždé je schopna vymyslet nové role a nové kulisy pro novou romanci. Jsem zvědavá, o kom bude další díl (tipuji Conora), a jakou roli v příběhu sehraje Pablo Prasobar :-).
Jééé, a můj komentář je v pořadí 101.! :-)
