tenax komentáře u knih
V Sharpově nepříteli se Cornwell trochu odchýlil od svého osvědčeného schématu, kdy do reálné epizody z napoleonských válek zaplete svého románového Sharpa. Tady naopak je celý příběh vymyšlený, ale jsou do něj zakomponovány dvě neuvěřitelné historické skutečnosti – banda dezertérů ze všech možných armád pod vedením Pot-au-Feua, a málo známá raketová jednotka britské armády. A tak jediné, co zůstává standardní, je skvělý příběh a vynikající líčení bojových scén i běžného života armád. Co víc si přát?
Je jasné, že autor čerpal mezopotámské reálie z několika odborných knížek. Jejich seznam je na konci uveden, což samo o sobě není u beletrie příliš obvyklé. Jenže neorganicky vkládané a zřejmě z odborné literatury pouze opsané výňatky z Chammurapiho zákoníku, údaje o mezopotámském kalendářním systému, neustále opakované originální názvy funkcí, to vše četbu spíš komplikuje. Naopak třeba vzdálenosti se měří v kilometrech, spousta moderních slovních obratů v přímé řeči starověkých Mezopotámců působí až směšně. Druhá povídka dějově přímo navazuje na první, takže sama o sobě by nedávala smysl, čili proč nejsou obě spojeny jako jeden příběh? Samotné detektivní zápletky jsou prostinké, jejich řešení spočívá většinou v tom, že se pachatel nebo náhodný svědek sám přizná, aniž by vyšetřovatel Marduk-nasir k tomu nějak přispěl. Dialogy jsou vedeny na úrovni žáků pomocné školy, takže čtenář získává dojem, že tehdejší lidé byli úplní prosťáčci. Hluboké zklamání, rozhodně jsem čekal víc.
Skvostná kniha, která může být ozdobou každé knihovny. Nejen obsahem, ale i celkovým provedením. Vzorná grafická úprava, křídový papír, perfektní barevné reprodukce četného obrazového materiálu – Argo si dalo záležet. A když se k tomu přidá autorova erudice, podávaná čtivým a srozumitelným jazykem, kterému porozumí i naprostý laik v oboru, navíc na závěr každé kapitoly obsáhlé výňatky z citovaných pramenů, je to zážitek, který nemá chybu.
Další kousek z oddělení čtenářských lahůdek. Tentokrát je Sharpe zapleten do souboje špionů a tajných služeb, ve kterých jde o život stejně jako na bitevních polích. Dokonce se ocitne na pokraji smrti, ze které se dostane hlavně zásluhou autora, který ho potřeboval do dalších dílů série :-). Ale příběh je to stejně napínavý a zajímavý jako předchozí díly. Intriky, krásná žena, osvědčení přátelé i zákeřní padouši, velkolepý popis bitvy – nic nechybí. Co si přát víc?
Morbidní téma, ale psané lehkým čtivým jazykem. Každá kapitola by mohla být (a možná i byla) samostatným článkem v nějakém populárněvědeckém magazínu typu History nebo Epocha. Historická fakta jsou prokládána odlehčujícími poznámkami typu „Angličané vymysleli fotbal, Norové lyžování, Kanaďané stvořili lední hokej…a Češi se zase vzájemně vyhazovali z oken. A aby to nevypadalo příliš vulgárně, nazvali to vznešeně latinsky defenestrace.“ I díky tomu je ta spousta dat a informací snadno stravitelná, dobře se čte a navzdory neveselému tématu pobaví a zaujme. Jen škoda nedbalé redakční práce, aspoň v 1. vyd. z roku 2005, kde se to hemží překlepy. Ale za to autor nemůže.
Protože čtu sharpovskou sérii chronologicky podle děje, nikoliv podle roku vzniku, taky mě náhlé znovuobjevení Hakeswilla trochu zaskočilo. I zapátral jsem na autorových webových stránkách, mimochodem velmi zajímavých a dobře dělaných, ale komplet téměř k nepřečtení, jen sekce dotazů a odpovědí čtenářům má skoro 1100 stran. A už jen z letmého nahlédnutí je jasné – Hakeswill je jeho oblíbený padouch, poprvé ho umístil právě do tohoto románu, přestože jeho předchozí výskyt v Indii předjímal, i když tuto „dřívější“ (indickou) část série psal vlastně až o 10 let později. Dokonce si pohrával s myšlenkou, že by Obadiah měl bratra-dvojče, což nakonec nepoužil. A že Hakeswill přežil ve třetím dílu jámu s hady? Je to takový padouch, že se ho i hadi štítili kousnout… Spíš obdivuju, jak autor dokázal dodržet kontinuitu sharpovských příběhů, přestože jsou psány napřeskáčku v čase. Každá kniha je samostatným příběhem, který stojí za přečtení, a nějaké menší nesrovnalosti (a že jich je minimum) mu rád odpouštím. Není to historické pojednání, třebaže historických faktů se čtenář také dozví spoustu. Konkrétně v tomto dílu o dobývání Badajozu a o zvěrstvech, kterých se dopouštěli britští vojáci v dobyté pevnosti, ale také o důvodech, které je k tomu vedly. Kromě závěrečné historické poznámky je tady velmi důležitá orientační mapka Badajozu, bez ní by byla orientace v ději obtížnější.
Rád čtu knihy o nejrůznějších záhadách, ale tady jsem si naběhl. Samotné téma je atraktivní, koho by nezajímala možnost zásahů mimozemšťanů do vývoje člověka a civilizace na Zemi. Je zde ale jeden velký problém. Antropologie, biologie a genetika se hrozně rychle vyvíjí, a originál knihy je 40 let starý, tudíž zastaralé jsou i argumenty autorů a jimi citované prameny. Navíc teorie o hybridním původu člověka a výjimce v evoluci, způsobené mimozemšťany, je autory prosazována tak zvláštní argumentací, že čtenář má dojem, jako by mimozemšťané byli odpovědní i za pěšinku ve vlasech. Také chybí jakákoliv obrazová dokumentace, kterou by si podobné téma zasloužilo.
Další dobrodružství neprůstřelného, byť občas zranitelného Sharpa, je opět důkazem, že Cornwell umí. Umí vyprávět napínavé příběhy, které zaujmou od první do poslední stránky, umí historické reálie, umí vylíčit bitvy způsobem, že je čtenář přímo vidí jako ve filmu a cítí ve vzduchu střelný prach a zápach krve. Tentokrát Sharpe bojuje spíš osobní bitvu, ale její vyvrcholení se odehrává ve skutečném boji u vesnice Fuentes de Oñoro. Zde se odehrál v napoleonských válkách netypický, třídenní krvavý střet mezi domy, v boji muže proti muži, kde nemohl Sharpe chybět. Nezbývá než autorovi závidět a těšit se na další díly.
Kniha má dvě téměř nezávislé roviny. V jedné musí Sharpe jednat téměř jako tajný agent, jakýsi James Bond 19. století, když pátrá po jistých kompromitujících dopisech. V druhé už je to zase ten starý statečný voják Jeho Veličenstva, neohroženě se vrhající do každého boje. Ovšem v obou rolích projevuje stejnou míru odvahy a důvtipu. smyslu pro čest, ale zároveň nekompromisního postupu proti nepřátelům. Jeho zapojení do bitvy u Barrosy je sice jen okrajové, bitva samotná je ovšem vylíčena tak barvitě, jak to jen Cornwell umí. Nechybí samozřejmě orientační mapky bojiště a závěrečná historická poznámka, kde autor uvádí na pravou míru některé odchylky od skutečnosti a důvody, které ho k nim vedly. Opět úchvatné čtení, pro mě je Cornwell záruka prvotřídní kvality.
Navazuje na román Strach na planetě Kvara, bez jehož znalosti se čtenář těžko orientuje v ději a osobách. Téma samotné je zajímavé, i když nijak originálně zpracované. Do jaké míry může vyspělejší civilizace zasahovat do vývoje té méně vyvinuté? Může počítač (nebo jím se zaštiťující úzká skupina osob) vůbec řídit chod společnosti? Do toho rozdělení lidí do kast, problematika vlivu mutací a možnosti snímání a přenosů paměti. Je toho hodně, ale celý příběh postrádá větší napětí, je rozvláčný, upovídaný a plný klišé, největší akce se odehrávají v diskuzích jednotlivých postav. Navíc stejně jako u prvního dílu vlastně otevřený konec.
Vyloženě odpočinkové čtení, návrat do klukovských let, kdy napětí příběhů spočívalo v rychlosti koní a přesnosti výstřelů, a charaktery byly černé nebo bílé, nic mezi tím.
Povídky zřejmě patří k rannější Mayově tvorbě, kdy teprve formoval své postavy, takže střílí se do rudochů a ne do koní, Vinnetou své nepřátele rovnou zabíjí a skalpuje, jeho pokrevním bratrem je Sam Firegun místo Old Shatterhanda apod. Většina zápletek a postav byla později zařazena v přepracované formě do rozsáhlejších Mayových románů.
Překlad, nebo spíš adaptace nějakého staršího prvorepublikového překladu, je nechtěně úsměvná formulacemi typu „Trappeři odlehčili svému hněvu rázným klením“, chybí jen zpytouši místo stopařů…
Zajímavý je krátký doslov Pavla Mizery o historii a tlupách Oglalů, ale i faktografických nepřesnostech autora.
Kdo se chce dozvědět něco o Saladinovi a křižáckých válkách, pro toho tato kniha moc není. Jde o vyprávění jeho fiktivního židovského životopisce a důvěrníka, písaře Ibn Ja´kúba, které se ovšem zabývá spíš soukromým životem sultána a lidí kolem něj. A tak se mísí pikantní historky ze Saladinových paláců a harému s osudy písaře, dozvíme se hodně o erotice u muslimů a křižáků, ale o Saladinových taženích a skutečném životě málo. Jako zábavné exotické vyprávění ano, jako historický román ne, skutečné historie je v knize minimum.
Ačkoliv kniha patří podle copyrightu (2004) mezi poslední napsané do této série, chronologicky podle děje se řadí zhruba do poloviny. A opět je to strhující příběh, vyprávěný tak, že čtenář při četbě přímo vidí přesuny jednotek jak na animované plastické mapě, zčernalé tváře vojáků i detaily jejich bojové činnosti, cítí zápach únikové odpadní stoky a chutná čaj s příchutí střelného prachu. Cornwell prostě umí a Sharpe je z logiky série neodolatelný a nezničitelný.
Je spousta záhadologické literatury, jejíž autoři si stanoví nějakou hypotézu a pak se snaží za každou cenu na ni napasovat fakta a „fakta“. Tady autor zvolil jinou cestu. Vybírá v oblasti kolem Středozemního moře záhady a dosud neobjasněné archeologické nálezy a objevy, snaží se naznačit možné souvislosti, ale nevnucuje nějaké jednoznačné řešení. Mimozemšťané? Těžko. Atlantida? Možná. Nějaká nám dosud neznámá dávná civilizace? Snad. V každém případě historie lidstva byla mnohem složitější, než píšou učebnice. A Jan Novák o tom umí zasvěceně vyprávět. V knize chybí jen více obrazového materiálu, těch zhruba dvacet fotografií v příloze je zoufale málo. Ale jinak bez výhrad.
Podle prvního dílu to vypadá, že půjde o chronologické zachycení českých dějin 15. století. Každému roku vždy předchází dialog dvou bratranců (katolíka a kališníka), kteří spolu sepisují kroniku svého rodu. V něm jsou shrnuty nejdůležitější události evropských a českých dějin. Na jejich pozadí se pak odehrávají osudy jednotlivých členů románového rodu Prokopů i skutečných historických postav, prostého lidu, kupců, lapků, měšťanů, univerzitních mistrů a studentů, kněží i šlechty. Postavy nejsou černobílé, jsou líčeny se všemi svými klady i zápory, Vondruška naštěstí není Jirásek, snaží se být objektivní a vychází z výsledků moderní historiografie. Bohužel není ani Cornwell, takže třeba jeho líčení bitvy u Grunwaldu je dost odbyté a jsem zvědavý, jak se vypořádá s husitskými válkami, kdy to byla jedna bitva za druhou. Zpočátku dělá trochu problém orientace v rodinných vazbách postav a střídání míst děje i v rámci jedné kapitoly, ale na to si čtenář brzy zvykne a pak už je to pohodové čtení.
Spíš dobrodružný než historický román, kde autor využil faktu, že nejsou známy přesné příčiny zničení pevnosti Almeida. A tak do toho šikovně zapojil Sharpa a jeho lehkou rotu. Ale ani tady neopomenul zakomponovat do vyprávění spoustu historických reálií a detailů, díky nimž je tahle série téměř encyklopedií britské účasti v napoleonských válkách.
Další fiktivní dobrodružství tentokrát už kapitána Richarda Sharpa a jeho střelců se odehrává na pozadí bitvy u Talavery. Jak je u autora pravidlem, spousta detailů z armádního života a perfektně rekonstruovaný průběh bitvy dávají trochu zapomenout na krutý fakt mrtvých a zmrzačených, který byl reálným podkladem pro romantický hrdinský příběh. Dobře se to čte, ale hůř by se prožívalo.
To se mu to píše, když neumí napsat špatnou knížku. Zase úžasná směs historických faktů a fantastických dobrodružství fiktivního hrdiny. Opět spousta dobových detailů a podrobností ze života, výstroje a výzbroje tehdejších armád a kruté reality válek. Cornwell je mistr detailů, třeba jen popis nabíjení a přípravy k výstřelu mu zabere tři stránky, ale čtou se jako nejnapínavější detektivka. A samozřejmě (jako bonus) nechybí orientační mapka a historická poznámka.
Atraktivní název, atraktivní obálka, přesto jsem si nedělal velké iluze, chtěl jsem jen něco jednoduchého, letního, odpočinkového. Tahle kniha ale moje představy překonala, něco tak slabého jsem skutečně nečekal. Povídky jsou seskládány bez jakékoli logiky, zřejmě co se kde podařilo vyhrabat v naději, že se to prodá, když je to May. Jenže takových kompilací bylo vydáno několik, takže povídky se opakují v různých souborech a u různých vydavatelů, liší se snad jen mírou tzv. adaptace a různě upravenými názvy. Navíc všechno jsou to práce, které autor později zapracovával do větších celků, kde se měnila jména postav a místa děje, takže nic nového a originálního. Jediným kladem jsou ilustrace Milana Fibigera, jinak slabota, marnost a zklamání.
Bohužel dost velké zklamání. A to samotný životní příběh Maroboda, navzdory minimu hodnověrných historických údajů, by mohl být i docela dobrou předlohou k výpravnému velkofilmu. Začátek je vlastně převyprávěním obsahu románu Chyť vlka za uši, pak rozvinuté příhody z částí Kroniky země Bójů, nic moc nového. A v závěru je velmi stručné dokončení počátečních kapitol. Takže kompilát, ve kterém autorka bezostyšně „vykrádá“ sama sebe.