tenax komentáře u knih
Zcela nesmyslně sestavený soubor povídek, žánrově i literárně nesouměřitelných. Částečně exotické povídky, časopisecké příspěvky a příběhy jak z prostonárodních kalendářů (což možná byly) jsou skryty pod atraktivním názvem a atraktivní obálkou, která naprosto nesouvisí ani s jednou z povídek. Zjevně obyčejný obchodní trik, nebo spíš podraz. Někdo se chytí na obálku, někdo na název, někdo na autora – však ono se to prodá…
Mám rád historické romány, které spojují napínavý děj, dobrodružství a nějaké tajemství či historickou záhadu. V tomto směru byla anotace docela lákavá, tak jsem se do knihy s chutí pustil. Bohužel během čtení moje nadšení rychle opadalo. Napětí, dobrodružství a záhad bylo dost, snad až příliš. Ale – kapitoly rozsekané na jednotlivé odstavce, z nichž každý popisuje souběžně probíhající děj na různých místech připomínají spíš filmový scénář a působí dost nepřehledně. Až směšné je neustálé objevování se záhadného muže v kápi, pasti nachystané na cestě za tajemstvím jsou jak z Indiana Jonese. A nejhorší je literární stránka. Meče v soubojích „chřestí“ nebo „skřípou o pochvu“, ve dvou na sobě nezávislých soubojích, popisovaných na jedné stránce muži „zmrzli v pohybu“, a vrcholem jsou klenoty typu „Muž sklouzl po jeho noze a za příšerného jekotu se vydal na pád pod věž.“ To už zavání spíš parodií. Škoda, samotný nápad nebyl špatný, ale výsledek je dost tristní.
Klasika dětské dobrodružné literatury z nejklasičtějších. Který kluk by nechtěl být Jimem Hawkinsem, plout po moři a vydat se za pokladem, bojovat s piráty a prožívat skvělá dobrodružství. Kdo to ve správném věku nečetl, o dost přišel a měl chudší dětství.
První povídka je obyčejná agitka na křesťanství, hrdina je lepší než soupeř ne proto, že umí něco lépe, ale umí všechno lépe, protože je křesťan.
Druhá povídka už se víc podobá klasickým mayovkám z arabských zemí. Napětí spočívá především v rychlosti koní, přesnosti střelby, umění stopovat a hrdinově dokonalé znalosti domorodých zvyků a koránu.
Lehké, zábavné, odpočinkové čtení, nostalgický návrat do dětství.
Dobrodružný román, který ale není příliš dobrodružný z hlediska akce, napětí, překvapivých zvratů a bojů o život. Autor se na svých cestách po Bolívii setkal s Čechem, který byl náčelníkem indiánské vesnice a který mu vyprávěl svůj životní příběh. Pozměnil jména osob, upravil některé časové a zeměpisné reálie a vznikl zajímavý román o zajímavém člověku, který víc vypovídá o osudech některých našich emigrantů v Latinské Americe na počátku dvacátého století než o Indiánech, i když ke konci i na ně dojde. Kniha je psána hovorovým jazykem s četnými odbočkami, jak by ho asi vyprávěl skutečný hrdina příběhu.
V době prvního vydání (1984) zjevení. V těch časech vycházely především sovětské (a spřátelené) sci-fi typu „Odletěli do vesmíru, zachovali se hrdinsky, vrátili se na Zem“, se vzácnými výjimkami nějakého Lema, Clarka a Asimova. A najednou se tady objevil téměř fantasy příběh o divochovi a jeho střetnutí s civilizovanou, ale zdegenerovanou společností, vyprávěný kultivovaným jazykem, originálně, akčně, s lehkým humorným nádechem. Při tehdejší četbě bych neváhal dát pět hvězdiček, dnes – poučenější a podstatně starší – jednu ubírám, především za trošku uspěchaný a hektický závěr. Ale stejně jsem si zase „šmáknul“.
Soubor povídek „bez chuti a bez zápachu“. Jediným kladem je autorova znalost skutečného života ruských a sovětských námořníků. Ale samotné příběhy jsou nesmírně naivní a nudné. Škoda času.
Důstojně navázat na něco, co je ve svém žánru klasikou, to rozhodně není lehké. Velinskému se to, myslím, zdařilo náramně. Zachoval foglarovský edukativní styl vyprávění, jeho slovník, chlapecké pojetí dobrodružství a přízračnou atmosféru Stínadel. To, co je knize nejvíc vytýkáno – přesné časové zasazení příběhu a četné odkazy na minulá dobrodružství Rychlých šípů – to považuji naopak za přednost. Přestože se nadcházející válce nešlo vzhledem k chronologii foglarovských příběhů úplně vyhnout, Velinský tak učinil velice decentně, vlastně jedinou větou Široka na Vontské radě. Odkazy na minulá dobrodružství možná nepotřebují čerství dětští čtenáři, já – s odstupem několika desítek let od prvního čtení rychlošípáckých dobrodružství – jsem je naopak uvítal. A komu se to nelíbí, je plantážník a tak podobně :-)
Začínal jsem číst trochu s obavami, že půjde o jednoho epigonů W. E. Johnse a jeho pilota Bigglese, ale byl jsem docela mile překvapen. Samozřejmě nechybí popisy leteckých soubojů, bez těch by to ani nešlo, ale autor se mnohem víc zabývá také psychologií postav, jejich motivací, a také komplikovanými vztahy mezi piloty. I po technické stránce – popisy letounů, zbraní a letových vlastností jednotlivých typů letadel – je kniha věrohodná a odpovídající skutečnosti. Jen konec je poněkud uspěchaný, zdá se, že by mělo následovat další pokračování, které ale u nás – pokud existuje – nevyšlo.
Nejsem právě velkým fanouškem směšování žánrů, western má být westernem a duchařina duchařinou, ale v tomto případě se autorovi podařilo obojí propojit docela originálně, napínavě a navíc zábavně. Všechny tři příběhy jsou okořeněny spoustou hlášek a cynických přirovnání, což mě dokonale smířilo s přemírou krve, rozstříknutých mozků a podobných nechutností.
Zajímavá kniha o různých fenoménech psychotroniky a příbuzných oborů. Jednotlivé případy jsou sice zajímavé a znepokojující, ale těžko ověřitelné, tím spíš, že sám autor uvádí, že v některých dokumentech pozměnil jména konkrétních osob, které si nepřály být jmenovány, aby případně neutrpěla jejich občanská čest. Neuvádí ale která, takže je to dost závažný problém při hodnocení věrohodnosti. V každém případě ale kniha stála za přečtení.
Dosud jsem považoval za největší mistry životopisných románů autory jako Stefan Zweig, André Maurois, Irving Stone nebo Lion Feuchtwanger. Po přečtení této knihy k nim řadím i Christiana Jacqa. Dramatické zážitky slavného egyptologa na cestě po Nilu v letech 1828-1829 mu posloužily jen jako základ k vylíčení Champollionovy touhy proniknout do tajemství starověkého Egypta, víry a myšlení jeho lidu. Autor má výhodu, že je sám také egyptolog, takže velice dobře ví, o čem píše, a umí to napsat strhujícím způsobem, napínavě i poeticky, a hlavně zasvěceně. Tahle knížka nemá chybu.
Kniha s atraktivním námětem, vybavená spoustou obrazové dokumentace. Bohužel psaná tak rozvláčným stylem a s tak nesrozumitelným vysvětlováním problematiky, že byla pro mě téměř k nepřečtení.
Pro amatérské genealogy téměř nezbytná pomůcka, ve své době prakticky jediná. Zde uvedené údaje o obsahu matrik a ostatních historických státních, městských, církevních, cechovních i rodových dokumentů, systémech měr a vah, peněžnictví a spoustě dalších historických faktů jsou platné stále.
Zajímavé z hlediska autorových znalostí antické, biblické a orientální literatury, ale nesdílím všeobecné nadšení nad knihou, která není ani klasickou encyklopedií, ani originálním autorským dílem. Asi jsem barbar.
Důstojné navázání na Sedláčkovy Hrady, zámky a tvrze království Českého. Zabývá se ale hrady spíš ze stavebně-technické stránky, kdežto Sedláček se hodně věnoval osudům šlechtických rodů, které byly s hrady spjaty.
Svérázný pohled na události, které předcházely Říjnové revoluci. A i když je celý příběh samozřejmě vymyšlený, vyskytují se v něm skutečné osoby – Lenin, Kerenský, Trocký, Stalin, Masaryk, Alois Musil a mnoho dalších. Jejich chování a vztahy asi dost odpovídají skutečnosti, přesto na mě kniha působila trochu jako sice zábavná a napínavá, ale parodie. Od Bauera mám radši knihy z dávnější minulosti.
Soubor tří naprosto odlišných povídek, žánrově, zeměpisně i časově.
Novela Old Firehand je první verzí příběhu, později značně přepracovaného a zahrnutého do cyklu Vinnetou. Vypravěč se ještě nejmenuje Old Shatterhand, jeho kůň není Hatatitla, ale Swallow, Old Firehand nemá syna Harryho, ale dceru Ellen. I v osudech, chování a vztazích jsou proti později známé verzi dost podstatné rozdíly, např. Vinnetou i bílí lovci své nepřátele vesele skalpují, některé postavy, které tady zahynou, v dalších knihách žijí atd.
Dva kulledžiové, to je prostá orientální vyprávěnka o vítězství spravedlnosti nad zlem, bez nějaké zvláštní zápletky.
Kouzelná voda je téměř dumasovský příběh o legendárním hraběti St. Germainovi, kde se vyskytují i další historické postavy – Casanova, Ludvík XV, markýza de Pompadour apod.
Čtení je to zajímavé z pohledu milovníka Mayovy tvorby, protože jde o zatím u nás nepublikované nebo téměř neznámé texty. Čtenářsky ovšem spíš podprůměr.
Lehké, odpočinkové čtení, zasazené do dobových reálií. Autentické popisy a děje se prolínají s téměř bondovskou akcí, dominikán Pavel je nezničitelný, ani mor na něj neplatí. Je to trochu kontroverzní sympaťák, neštítí se ani vraždy, jen v tomto dílu se dvakrát projeví jako travič, ale dobře se o něm čte. A hlavně to vzbuzuje podezření: co když to tak nějak skutečně bylo?
Samotný příběh je zajímavý, vyprávěný prostě a bez patosu, téměř jako chronologický přehled dějin Bójů v Itálii a jejich zapojení do druhé punské války. Až potud dobrý. Trochu (dost) mi vadila autorská omáčka s úvahami o magii, smyslu našich dějin a zejména cesta, jakou nadpřirozenou cestou se k němu dostalo Arthosovo vyprávění.