tereza0319
komentáře u knih
Eugen Oněgin
Alexandr Sergejevič Puškin
(SPOILER) Ze střední školy mám zafixováno, že Taťána se tím, že napsala dopis Oněginovi, prohřešila proti tehdejším společenským pravidlům, protože tenkrát ženy muže nenaháněly, tudíž porokázala velkou odvahu. Nevím, kde jsem to vzala, v knize se to vůbec neřeší. Byla jsem proto trošku zklamaná, že je Táňa v uvozovkách jen citlivá, plachá a myslí si, že život je takový, jak se píše v knihách. Na konci vyprávění se z ní stává chladná (i když jen na povrchu) a ctnostná žena. Její přerod je kvůli vynechávkám v textu takřka okamžitý. Oněgin je popsán daleko plastičtěji. To, že nechtěl Taťánu poškodit vzájemným svazkem, protože vnímal její čistotu, je podle mě tak zásadní, že NEMŮŽE být označen za cynického povrchního floutka. Navíc ho dopis dojal, nevysmíval se mu, takže nebyl až tak citově okoralý. Oceňovala jsem autorovy trefné poznámky o životě, které dělaly příběh daleko zajímavějším. Klobouk dolů před ním, jaký postřeh měl v tak nízkém věku! S čím jsem se nedokázala srovnat, byly vynechané části textu a jejich uvedení vzadu za příběhem, vyprávění to roztrhalo, a ten přerušený censurovaný konec, to už byl vrchol. Jak to asi ukončil? Naproti tomu, zřejmě nutné opěvování krás země a politické narážky v poslední hlavě už pro mě byly navíc. Moc se mi líbily ilustrace ve vydání z roku 1956, byl to takový nakreslený text.
Šarlatové písmeno
Nathaniel Hawthorne
Na rozdíl od většiny ostatních se mi překvapivě líbil i prolog. Ta jeho jemná ironie, se kterou střílí do úředníků, a která vlastně prostupuje celým dílem. Dějově je příběh jednoduchý, ale plný drobných detailů a neotřelých povšimnutí, jež ho asi dělají tím, čím je. Zobrazený svět se svými hodnotami se nám dnes už zdá neskutečný, ale je dobré ho poznat a porovnat s dnešním. Román mě uhranul hlubokými city vyjádřenými nepateticky, dá se říct skrytě, je to taková jedna velká natlakovaná plechovka. A taky svou krásnou ponurostí, obálka z roku 2012 ji vystihuje skvěle. Zajímavý Hawthorneův pohled na ženskou otázku.
Bůh či ďábel
Jarmila Loukotková
Jak ta psala! Tím neustálým popisem vnějšku i nitra hlavní postavy jsem měla pocit, že ta stojí vedle mě, byť z patnáctého století.
Loukotková delší dobu něco tvrdí, aby to jedním okamžikem celé rozmetala, a čtenáře rozebrala na kousky. Na posledních čtyřicet stran shodí další pumu. Ohryzávala jsem napětím knížku. Sice mi v těch historických událostech udělala dost nepořádek, ale to nevadí, já si to dozjišťuju.
Klobouk dolů před ní.
Enneagram - Průvodce probuzením
Beatrice Chestnut
Už dlouho mě žádná svépomocná kniha nepřekvapila tak příjemně. Knížky o enneagramu u nás doposavad překládané měly vždycky křesťanský podtext, tato je první, jež upřednostňuje psychologické hledisko. Podle mého názoru (a že jsem toho přečetla už hodně, hlavně anglicky na internetu, protože problematika enneagramu mě velmi zaujala) kniha zpracovává téma srozumitelně, a přesto do hloubky, zabývá se příčinami, následky, stíny, ctnostmi, nic nevynechává, ale nepůsobí mravoličně, urážlivě, i ožehavé věci dokáže podat tak, že to člověk vezme. Čekala jsem trochu více návodu, jak sám se sebou pracovat, ale autoři sami doporučují psychoterapii, je pravda, že tak hluboké téma člověk nedokáže zvládnout úplně sám, pokud má teda velký problém. Vytkla bych jen časté opakování již řečeného (proč to ti Američani pořád dělají, to mají tak nízký paměťový kvocient? :-) ), častý výskyt slova "musíte" a přehnaně optimistický až euforický výhled na to, jak nám bude, až cestou zvládneme úspěšně projít. Ale ve srovnání s tím, jaké prozření dokáže kniha přinést, jsou to jen maličkosti. Doporučuju všem.
Román a dějiny
Pavel Barša
Literárněvědná část o způsobech psaní románu a jeho čtení ve vztahu k (ne)dějinám mi poskytla inspiraci pro mé vlastní vnímání tohoto žánru. Taky jsem se dozvěděla další informace o způsobu psaní Milana Kundery a zase mu o něco víc porozuměla. Politická část ve mně vyvolala otázky. Uvítala bych, kdyby někdo na knížku napsal recenzi nebo polemiku, třeba bych se dočkala i nějaké odpovědi.
Návrat ze SSSR a Poopravení "Návratu ze SSSR"
André Gide
Komunismus jsem zažila sotva pár let a přijde mi, že to psal někdo, kdo se něčím solidním sjel. Je opravdu neuvěřitelné, co se dělo. Proč jen ta knížka ve své době neovlivnila víc lidí?!
Poetický slovník
Josef Brukner
Poetické jsou nejen básnické, ale i vysvětlující texty: Sonet se však rozpadá tehdy v nic, je-li uvnitř jeho formy myšlenkové vakuum, nedokáže-li autor spojit lyrické s dramatickým, nepochopil-li, že za vnější krásu vděčí sonet své duši.
Mimořádně povedená kniha.
Probudím se na Šibuji
Anna Cima
Promyšlený postmoderní kousek. Zezačátku jsem měla obavy, že nedám to pražské nářečí. Ale naštěstí to po čase ustoupilo do pozadí. Takové japonsky posmutnělé, ale zároveň se mi to četlo strašně lehce. Příběh ve mně vzbudil chuť přečíst si něco z japonské literatury.
Cit slečny Smilly pro sníh
Peter Høeg
Vůbec jsem to nepochopila a to nemám ráda. :-D Taky mě tam štvaly ty vševědoucí věty o životě, kterých tam bylo jako máku. Smilla byla přechytralá, chladná a ano, jak píšou všichni, nezničitelná. Ale na druhé straně dlužno přiznat, že to bylo napínavé a exkurs do grónské duše stál taky za to.
Miluju Tě, protože mě živíš
David Llorente
Úžasná španělská barokní palba. Taky mě děsí, jací my lidé dokážeme být, ale zároveň oceňuju, že někdo má odvahu o tom napsat. Zběsilý styl psaní nenechá čtenáře ani na chvíli ztratit pozornost.
Zajímavé, už dlouho můj pocit z knihy tolik nesouzněl s obálkou...
A taky ten poslední komentář španělského kritika na zadní straně knížky naprosto nemá chybu. :-D
Rozložíš paměť
Marek Torčík
Nejvíc jsem oceňovala, jak přesně autor dokázal popsat pocity exota lidské společnosti a životnost jeho postav, člověk si na ně mohl skoro sáhnout.
Malá lhářka
Pascale Robert-Diard
Už jsem si párkrát všimla, že i když francouzský styl psaní působí na první pohled bezemočně (vlastně i včetně Kundery), konečný výsledek je silný, takže ty emoce tam teda asi celou dobu jsou, jenom bublají pod povrchem. A tak jsem to měla i u této knížky. Líbilo se mi, jak je všechno neutrální, autorka nikomu nenadržuje, všechno se překlápí hned na jednu, hned na druhou stranu. Spousta úhlů pohledu, říkáte si - co si o tom já jako čtenář mám vlastně myslet? Průběh soudního přelíčení je zárukou napínavosti. A ten konec - to je pro mě taková feferonka na dortu. Nenápadně kvalitní literatura.
Intimní autoportrét
Frida Kahlo
Kdybych neviděla film, měla bych problém vidět tu její neutrápenou stránku. Ovšem ten popis manžela uvedený na konci, to je teda něco. Nádhera. Asi bych si o ní měla přečíst ještě něco jiného.
Jo a ještě se mi líbilo, jak dávala zahulit francouzským potažmo evropským umělcům. To by si žádný za rámeček nedal. :-) No a nemá tak trochu pravdu?
Srdcovka
Štěpánka Jislová
To, co jsem teď přečetla, mi nepřipadá jako příběh jednotlivce, ale příběh současné společnosti, že je celá přesně takovým způsobem traumatizovaná. Ráda bych věřila, že člověku se zdí mezi sebou a druhým stačí přečíst si několik psychologických příruček, aby změnil svůj pohled na svět a své prožívání. Pokud se to autorce povedlo, tak jí to z celého srdce přeju. Mně takový závěr připadá přece jen trochu příliš optimistický. Štěpánka v komiksu píše, že prožila spoustu času ve vymyšlených příbězích, což jí pokřivilo pohled na realitu. Samozřejmě, spousta knih a filmů taková je, ale pak jsou i takové, které vám vyjeví příběh vašeho života. Třeba zrovna film 500 dní se Summer, v díle zmíněný, je jeden z nich, alespoň pro mě. Tento komiks v sobě obsahuje velký kus pravdy o tom, jak dnes žijeme, díky za něj. Kvůli zkratkovité formě je to jen takové načrtnutí, ale určitě stačí k tomu, aby na sobě člověk začal pracovat.
Temné matky a jejich dcery
Lucie Jandová
Stejně jako někteří čtenáři přede mnou mám pocit, že se spousta příběhů podobá, mateřská temnota má určitě ještě i nějaké jiné varianty a projevy, než jaké byly v knize předestřeny. Celkové vyznění, poselství, je v rámci možností povzbudivé, „ezobláboly" mi přišly podnětné, pomohla mi, jsem spokojená.
Vzdělaná
Tara Westover
Tohle je tak bezostyšná nalejvárna, že to snad nemá cenu ani dál komentovat.
Ticho: Síla introvertů ve světě, který nikdy nepřestává mluvit
Susan Cain
Knížka mi dokázala dát pocit, že nejsem až tak divná, jak jsem si celé dětství a dospívání myslela, takže mě mrzí, že se ke mně nedostala daleko dřív. Naopak člověk může být na sebe hrdý v oblastech, o kterých by ho snad ani nenapadlo přemýšlet, autorka přesvědčivě ukazuje, proč svět potřebuje oba typy lidí (i zvířat). Hemžilo se to tam amygdalou a neokortexem, to mám ráda, když je v takové publikaci i pár vědecky podložených výzkumů. Nemile mě ale překvapilo, že asi z 95 % se Susan Cain věnuje pracovní oblasti, a to ještě krajně specifické, až v závěru to dohání statí o tom, jak přistupovat k introvertním dětem, a popisem manželské hádky, to mi tedy připadá jako dost chabé pokrytí osobního života. Otevřené a jmenovité pomlouvání práce a děl svých kolegů, byť evidentně odůvodněné, mi přijde hluboko za hranicí vkusu.
Skleněný hotel
Emily St. John Mandel
Ze začátku se mi to líbilo, Vincent mi byla sympatická, myslela jsem, že se příběh bude odvíjet jako psychologická sonda do života jedné dívky, ale bohužel, nestalo se tak. Příběhy jednotlivých protagonistů nakonec jen kloužou po povrchu, spousta postav má pouze ilustrační funkci, spíš než by někam posouvaly děj. Působilo to na mě tak, že si román hraje na hlubokomyslný, a přitom skutek utek. Ve chvíli, kdy se začne řešit Ponziho schéma, to už začne být průšvih. Čpí z toho, jak si autorka něco nastudovala, a teď se snaží s tím seznámit čtenáře, a to zcela beze zbytku, aby to pochopili i ti hloupější. Nejlepší je na tom celém obálka, je pěkná a zajímavá, doporučuji ohmatat.
Ten, kdo stojí v koutě
Stephen Chbosky
Politicky korektní, didaktická kniha pro mládež o tom, co si má myslet, jak se chovat, co číst, a co poslouchat. Kýčovitá sloučenina Forresta Gumpa a Kdo chytá v žitě. Nenašla jsem nic, co by se mi na tom líbilo.
