Terry11 komentáře u knih
"Nemůžeš věřit ničemu, co je vysloveno v čase války. City ve válce jsou krátké a prchavé jako letní noc."
Radí Sue své dceři. Což je hned první nelogičnost, která se tohoto příběhu týkala. Protože ani v jednom případě se vyslovená myšlenka nepotvrdila. A takovýchto nelogičností je tam víc. I když jsem se tomu bránila, jelikož jindy dávám romantickým knihám vyloženě přednost, celý příběh mi přišel poměrně vykalkulovaný. A forma dopisů tomu jen napomáhala. Úplně jsem viděla, jak autorka sedí a přehazuje již napsané dopisy tak, aby docílila většího napětí či dramatičnosti. A to že jsou všechny psané stejným stylem, to už tu někdo přede mnou zmínil. Příběh je na můj vkus příliš sladkobolný, monotónní, vypočítaný na efekt, zřejmě proto jsem víc vnímala jeho nedostatky než obsah.
Její první kniha Manželská smlouva byla plná vtipných dialogů, taky zápletka ještě nebyla tak předvídatelná. Tohle už nebylo originální ničím. Erotické scény byly na můj vkus už příliš explicitní, problémy hlavních hrdinů naivní až neuvěřitelné, jejich vnitřní monology jak kdybych už četla v jiných knihách a lépe zformulované. Téma traumatizovaného miliardáře už prostě bylo tolikrát zpracované, že ani nemůže přinést něco nového. A tady to ještě měl čtenář naservírované tak, že aby určitý problém opravdu správně pochopil, autorka to několikrát v úvahách svých hrdinů zopakovala. Tohle už nebyl žánr pro ženy, tohle už je téměř pornografická červená knihovna.
Kdo zná Dostojevského, na tomto díle zvlášť pozná, jak byl Camus tímto Rusem ovlivněn. Mor je vlastně alegorie na okupaci Francie Německem.
Děj se odehrává ve čtyřicátých letech 20. století. Sledujeme doktora Rieuxe, hlavní postavu románu. A už v tom je první rafinovanost autora. Totiž až v závěru příběhu se dovídáme, že vypravěčem je sám Doktor Rieux. Do té doby se uplatňuje normální er-forma, právě z toho důvodu, aby bylo dosaženo objektivity.
Z důvodu moru je uzavřeno město Oran. Obyvatelé se cítí jako vězni, nikdo nesmí ven ani dovnitř. Blízkým přítelem doktora je Tarrou, jenž sepisuje kroniku událostí, z té je často v knize citováno. Další postavou je Cottard, původně se pokouší o sebevraždu, ale nastálá situace ho svým způsobem baví, už netrpí jen on.
Bavilo mě pozorovat jednotlivé postavy, jak se se situací různě vyrovnávají, jak přestože ví, co je čeká, nepřestávají bojovat.
Sice jsem od Nory četla dvě knihy, které se netýkaly Evy Dallas, ale ty mě nijak nezaujaly, natož aby mě nadchly, zatímco těchto pseudosci-fi erotických detektivek jsem zhltla už skoro sedm. No, taky se domnívám, že jsem optimální čtenář, protože do konce příběhu netuším, kdo je vrah, baví mě sledovat vztah Evy a Rourka a vtipné dialogy s Peabodyovou. Také postupné odkrývání traumat z dětství obou hlavních postav je zajímavé. Mám za to, že Roberts musela načerpat spoustu informací z různých oborů, aby uspěla i jako autorka neotřelých a netradičních kriminálních případů. Pro mne je to zábavná oddechová záležitost. Navíc jsem také pochopila, proč se Sylvia Day (Nezkrotná,atd) tolik o této spisovatelce zmiňovala. Její Eva a Gideon mají s Evou a Rourkem hodně společného.
"Na druhou stranu nebyl dost chlap na to, aby se mu postavil. Myslím, aby se postavil Sethovi, aby bylo jasno. Ten dvojsmysl fakt nebyl záměrnej. Hehe."
Nevím o spisovatelce zhola nic, jen jsem četla její Znamení vlka a to mě přivedlo k této knize. Ten příběh je milý, i psaní v první osobě mužského rodu mi přišlo zábavné, zvláště když čtenář (-ka) čte, co si jako myslí chlap, ale je naprosto zřejmé, že takhle bohužel muži nefungují. Přestože je děj zasazen do amerického prostředí, je z mnoha odkazů jasné, že musí jít o českou spisovatelku, a mně to ani trochu nevadilo. Líbila se mi autorčina obliba homonym, často je využívala k poukázání pestrosti češtiny (!), jen si myslím, že je nemusila tak vysvětlovat, však on by nám ten jazykový vtip došel i tak.
Ten kriminální dějový prvek byl poněkud zjednodušeně pojednán, působil naivně a nereálně, pro mě by mohl být klidně vynechán. Z některých obratů a prvků v knize bylo cítit, že autorka ještě není vypsána, protože Znamení vlka bylo o poznání lepší. Jak stylisticky, tak dějově.
Přesto jsem si knihu ráda přečetla. Jako odlehčené intermezzo mezi Dostojevského a Prousta :-) je ideální.
Tuto novelu jsem četla v době, kdy jsem viděla první film s homosexuální tematikou - Zkrocenou horu. Je to vlastně velmi lyrický, psychologický příběh, analýza pocitů muže, který se bojí přiznat k lásce a obdivu k mladému polskému chlapci Tadeášovi. Jde o čistě platonický vztah, i ze strany chlapce lze rozpoznat zájem, ale nikdy se navzájem ani neosloví. Krása tohoto příběhu nespočívá v ději, ale především ve slovech, v krásné stylistice, kterou Pavel Eisner svým překladatelským uměním jen potvrdil.
Krátké i delší, humorné i závažné, dojemné i veselé, pokaždé napsané nádherným osobitým způsobem. Aškenazyho jsem objevila díky (ó, velké díky) profesorce čj na gymnáziu. Přečetla nám totiž povídku Vajíčko. Dojala nás všechny, i Matěje, který přečetl v životě jen Pravidla silničního provozu. Byla tak laskavá, tak filosofická, tak vypointovaná! A přitom tak krátká. Mistr zkratek, ten pan Aškenázy.
Podobná forma retrospektivy i vyprávění jako u Pod africkým sluncem. Jen země a lidé jsou jiní. Opět sledujeme prostřednictvím několika hlavních osob a především očima Amiry osudy žen jedné velké káhirské rodiny. Dovídáme se hodně o islámu, muslimských tradicích a zákonech, občas nesouhlasně a se smíšenými pocity obracíme stránky a rozhořčujeme se nad tím, co vše je možné, čím vším musí muslimka procházet, s čím se smířit.
" Pokud muž zabije svou manželku, pak kvůli tomu, aby ochránil čest rodiny. Žena však žádnou čest nemá."
Kniha mě bavila, poskytla mi informace o kultuře, o které příliš nevím, příběhy byly zajímavé, styl "woodovský". Ale pět nedám, na mne je to příliš roztříštěné, příliš osudů a příliš náhod sváděných na Boha. Tak trochu rutinní.
Hned po Saturninovi kniha, u které jsem se smála nahlas. Všimli jste si, jak jsou někteří lidé v metru nevrlí, zatímco vy se chechtáte? A knihu jsem ještě více ocenila v době, kdy jsem se sama stala majitelkou svéhlavé fenky. Zjistila jsem totiž, že autorka nepřeháněla. Stačilo prostě jen sednout a sepisovat, co všechno ten den Maggie zničila, počurala, otrhala.
Po všech těch komentářích tady jsem to čekala horší, takže jsem celkem v pohodě. Nu, neosobně napsané tabuizované téma. Neurazilo, nenadchlo. Zjevně nejsem cílová skupina.
Ivanovovy knihy se čtou jak detektivky. Pravda, poněkud těžšího kalibru. Ale kdo má rád historii, bývá potěšen. Informace, které čtenář získá po přečtení tohoto vyšetřování více jak tisícileté vraždy, už prostě nezapomenete. Zvláště deduktivní řešení dne a roku vraždy, zda platí rok 929, nebo 935, jsem si doslova užívala. Ten pán snad trávil svůj život v archívech, jinak to nevidím :-).
Můj druhý Ivanov. Pravda je taková, že je někdy lépe nevědět, jaký byl osobně váš oblíbený spisovatel. A tím nemyslím Ivanova, ale Máchu. Na druhou stranu jsem se dověděla přehršel zajímavostí. Autor například nechal udělat kondiciogram (Jáchyme, hoď ho do stroje) posledního roku života básníka, kde se shodují tři kritické dny života Máchy s vyznačenými dny na kondiciogramu. Zajímavé také bylo pátrání po podobě Máchy a jak pragmaticky se tento romantik uměl choval, když se snažil prosadit svůj Máj.
Jedna z mála knih, které jsem nedočetla. Fakt jsem se snažila, vrátila jsem se k ní během prázdnin několikrát, ale často jsem se nachytala na tom, že myslím na něco úplně jiného. A jestli jsem se tam něčemu zasmála, tak jsem to vzápětí zapomněla, protože si na nic tak dramatického, jako je smích, nevzpomínám.
Antiutopický příběh jak vyšitý. Totalitní společnost, nikdo nemá svobodu, všichni se bojí. jen moderně zpracované, pan Orwell by koukal. A přesto mi tam něco nesedí, asi ty děti. To nesmyslné umírání malých puberťáků. Nevím. U nás stačila jedna malá zmínka, že při manifestaci zemřel student, a byla revoluce. Promiňte mi tu analogii, vím, že to není jen tím, ale myslím, že to heslo z roku 89 - nenecháme si bít naše děti - trochu vypovídá.
Nechci být cynická, ale já těch pět bodů musím dát zcela netradičně (a možná i nepatřičně) Willovi. Za jeho sílu, odvahu, statečnost. Za to, že si byl zatraceně vědom a jist, jak by dopadl příběh, kdyby byl podlehl přání Lou a své rodiny. Klobouk dolů, zvláště stojí-li za jeho postavou opravdová osoba.
Asi jsem ty knihy nečetla ve správném pořadí, ale už je to jedno. Ano, četlo se to dobře. Ano, vím, že se nepředpokládá, že se detektivky čtou víckrát. A to je právě ten problém. Ráda se ke knížkám vracím. Ale tady bych prostě neměla důvod. Tak jako i ostatní Seveřané, přijde mi i tento poněkud chladný, dokonce i popsané erotické výjevy jsou samoúčelné, odcizené, tak nějak nechápu, proč je tam autor zařadil. Jak tato kniha, tak i Hypnotizér a Písečný muž mi připomíná výrobu básní dadaistů: vezměte originální brutální vraždu, přidejte neurotického detektiva, několik v undergroudu žijících svědkyň, černým svědomím trpícím hypnotizéra a krásnou soudkyni. Zatřepejte. Vyrobili jste detektivku.
odsouzené duše jsem četla v době, kdy mi bylo sedmnáct, a byla jsem z té knihy 14 dní v tranzu. No, musím upřímně přiznat, že prostě takovéhle náměty, kdy se dva milují a doba, společnost či okolnosti tomu nepřejí, mě obzvlášť baví. Navíc španělská občanská válka je velké téma a asketický jezuita a znuděná anglická šlechtična závislá na heroinu pikantní dvojice.
Všechny tři díly během jednoho týdne prázdnin. Četla jsem i při vaření.
No, vzhledem k tomu, že jsem počítačovými hrami a děním okolo nich nepolíbená, všechny ty chaty mě nebavily, nerozuměla jsem funkcím ve hře ani moderování. Takže jsem víceméně sledovala se zájmem jen vyvíjející se vztah mezi protagonisty. Ale obdivuji, jak se s tím ve svém věku spisovatelka vyrovnala.
Navnaděna Kultim, vrhla jsem se na další knihu s velkým očekáváním. Njn, jenže takřka stejné schéma. 95 % děje ona nevěří, že je dobrá, že ji má On rád, že ji chce, přestože je to evidentní již několik stovek stran, žádné napětí, vše očekávane, jen několikrát použitý hloupoucky příměr " smál se jako měsíček na hnoji" vás dovede konečně trochu zdrave rozrusit. Ach jo.