Terva komentáře u knih

Felix -Věděla´s, že jsou tady v řece vodníci?
Klaudie - Myslíš jako v zeleném fráčku, ze šosu jim kape voda a tak?
Felix – Ten fráček a šos, tak s tím to je trochu jinak.
Představ si takového stokilového pulce, který vypadá jako Rudolf Hrušínský.
(Dej mu pánbu věčnou slávu)

CITÁT - Hřbitove, sladký domove.

Tak tady to byl problém. Úvod příběhu až někam do jeho poloviny mě vůbec nebavil. Spousty cizích slov, neznámých odkazů, podivných výrazů a vše se to střídá, jako korouhvička v prudkém větru. Až jsem z toho dostal hlad po jiné knize. Avšak nakonec jsem to vydržel a stálo to za to.
V půlce knihy se to začne pomalu rozjíždět až k naprosto strhujícímu finále.

Asi nejlepší a nejkrásnější postavou byla KLAUDIE. Její extempore s krysama bylo strhující. Až se mi točila moje korouhvička. Tohle byla geniální myšlenka. Zprávy, které díky tomu Klaudie získávala jsou skoro na Pulitzerovu cenu.
Nejsmutnější a nejhororovější byla situace kolem WALTRA. Nekromant se zde šíleně vyřádil. Jen škoda, že tuto myšlenku pan spisovatel Darek Šmíd pořádně nevyužil. Chtělo toho víc.
VINCEN má také část chvály. Hlavně v konečném souboji se parádně dožral, nasral a skoro zamiloval.
FELIX? No, ten zas tak moc neblbnul. Jen se ožral a pak dožral a málem se i po..-zabiju tě Ksyndle!!!

Malá ochutnávka:
Tak DOST!! Zrudl ve tváři. Jsem Rasmus Ksander! My Ksanderové jsme prastarý rod, který.....
Žere prdelí, odtušil Vincenc.
Ksander se zachvěl po celém těle. Cože? P-proč?
Protože kecáš sračky. Pojď rozbijeme si huby...

Když to vemu kolem a kolem, musím dát jen tři hvězdy.
Nudný a přeplácaný začátek, málo humorných scén, ani kresba titulního listu mě moc nezaujala. Tak jen hodně masa a krve a strhující konec.

Až kolem 80 strany jsem začal vybírat citáty. Před tím prostě nic nebylo.
A nemyslete si, že vybrané citáty jsou nějaká sláva.

CITÁT – Až vás sežere pes, tak vás pak také vykadí. Ze všeho, čím jste, zůstane úplné hovno.

43 06.10.2017

Kam až sis tohle naplánoval Lighte Jagami?

A hlavně kam až to naplánovali Cugumi Oba a Takeši Obata?

Protože, zatím co si čtenář říká „tak už ho mají a je konec“, tak zjistíte, že se odněkud vynoří spousty cest kterými se můžou hlavní hrdinové vydat.
Pojďme tedy na pátý příběh a buďme připraveni na další překvapení.

Je-li zápisník ukraden a jeho původní majitel je přitom zavražděn, přejde vlastnictví zápisníku automaticky na vraha.

Opět je tu několik nadpozemských kreseb. Jednu najdete na počátku příběhu nazvaném „Osma“. To je oku lahodící orgie. A například druhou Smrtonošku můžete vidět na počátku příběhu nazvaného „Macuda“ Velmi povedené obrázky, kterým by svědčil i větší formát papíru.

Případ „Kira“ je stále složitější a mnohá překvapení na nás ještě čekají. Někdy si stačí jen přečíst úvodní pravidla pro držení a manipulaci s zápisníkem. Spousty rad a definicí je zatím nevyužita. A protože je knih celkem třináct mám obavu, jak se vše vyvine a zda mě to nebude nudit. Už teď se mi to zdá moc složité a zamotané.

Malá ochutnávka:
Pokud pisatel označí jako příčinu smrti nemoc a zároveň určí i dobu úmrtí, může se stát, že určený čas nebude k rozvinutí nemoci stačit a oběť tak místo toho do 6 minut a 40 vteřin zemře na selhání srdce.

Konec tohoto příběhu opět přinese pár zajímavostí a překvapení. Už se těším na další knihu.

Vybral jsem pouhopouhé čtyři light citáty a zapsal je do zápisníku pod značkou CITÁTY.

CITÁT - Na světě je spousta lidí, kteří by tu vůbec neměli být.

43 05.10.2017

Osoba, která vlastní Zápisník Smrti,
bude až do smrti následována původním majitelem,
Smrtonošem.

Tak, konečně se něco děje. Čtvrtý příběh Kiry je komplikovanější a přibarvena další osobou. Ta se nám ukazuje v černožluté barvě a pro kluky je dokonce i přitažlivá. Ano, další osobou v příběhu je dívka v gotickém hávu. Říkejme jí … Misa.

Prodloužit lidský život je přísně zapovězeno.

Přibylo několik dalších Smrtonoších pravidel. Jsou čím dál složitější a rafinovanější.
Případ se zamotává, ale Kira není stále polapen.

Malá ochutnávka:
Pokud si Smrtonoš oblíbí člověka a prodlouží mu pomocí zápisníku život, zemře.

Krásná a temná je kresba, kterou začíná příběh nazvaný Rozsudek. Nádherně nakreslená dvojstránka. Závidím malíři, že to umí. Taky bych to chtěl umět, ale nemám na to vlohy. Zbívá mi jen tiše závidět a hlasitě obdivovat.

CITÁT – Budu se snažit, abys mě měl rád.

Misa opravdu přinesla do příběhu oživení. A po druhém a třetím, lehce nevýrazném a fádním příběhu se čtyřka opět dostala na pětihvězdičkový vrchol.

43 01.10.2017

Člověk, jehož jméno je zapsáno v tomto zápisníku, zemře.
Překlad (Příklad): Anna Křivánková.

Light Jagami v dalším, již třetím pokračování temného manga.
L už je blízko, ale s Kirou není radno si zahrávat.
Vždy, když je L blíž a blíž, dokáže nás Kira překvapit svou připraveností a nenechá se vyvést z míry. A Rjúk? No, to je nestranný pozorovatel, který možná někomu fandí. Nechává si to pro sebe. Zatím vedou jablka.

Musím si dávat tak dobrý pozor, jako kdybych byl jejich jediný podezřelý.

Čas a podmínky smrti změnit lze, avšak jakmi-le je jméno oběti zapsáno v zápisníku, nelze jej už žádným způsobem vymazat.

A nebylo by to manga, kdy se v tom neobjevil nějaký sport, V tomto případě tenisový turnaj. A bylo to celkem napínavé. Zda však vyhrál L nebo Kira,? To už je jen na čtenáři.

Zápisník je možno půjčit druhé osobě a zachovat si přitom vlastnická práva.
Smrtonoší oči se nezapůjčují.

Na druhé stránce části knihy, nazvané Neštěstí, mě zaujala detailní kresba plechovky od piva. Vlastně je to záběr na novinářský stůl a na něm je detailně nakresleno čtvero plechovek – krásné zátiší. Člověk se až diví, kam může zajít kreslíř, i když, dle mého názoru, ani nemusí. Je to malý, leč významný detail a jeho nakreslení určitě stálo dost námahy.

Sice tu je na konci jakési vyvrcholení a velké překvapení, které přichystal Kira, ale bohužel, velký oslí můstek, jak se tak říká, tu zafungoval, jen proto, aby se mohl příběh dál vyvíjet. Což se mi moc nelíbí. Tímto činem se tento příběh a tato třetí kniha stala vlastně nejhorším příběhem, co jsem zatím četl.

Člověk, který se dotkne Zápisníku Smrti, může vidět a slyšet jeho původního majitele, smrtonoše, i když sám není majitelem deníku.

Ten konec mě hodně zklamal, ale pevně věřím, že se to vysvětlí v dalším příběhu.

Našel jsem šest slušných citátů a vložil jsem je mistru Cigumi Óbamu do prófilu.

CITÁT - Ani jednou mě nenapadlo, že by mě ten zápisník a moc, kterou mi dal, mohly učinit nešťastným.

43 25.09.2017

Příčinu a okolnosti smrti lze zapsat jako první
a jméno před ně doplnit až později.

Tak oproti první knize je tohle trochu vlažnější. Zatím, co první kniha měla spousty rozumů a inteligentních vět, je druhý díl sporý na nějaké chytlavé řeči. Hned u první části nazvané „Žena“ jsem nic nepochytil a celkem to byla i nuda.

Co však zůstává, je velmi povedená a magická černobílá kresba. Některé celostránkové obrázky jsou hotová umělecká díla. Jako příklad bych vyzvednul stránku číslo 47. Jedná se o úvodní stranu k příběhu nazvaném Souhra. Prostě nádhera.

Tento zápisník náleží světu lidí od okamžiku, kdy se dotkne Země.

Malá ochutnávka:
Šóko Maki
Sebevražda
1.1.2004 od 13:15 bude myslet jen na to, jak spáchat co nejpříhodnějším způsobem sebevraždu,
aby přitom neohrozila jiné lidi, a aby se její tělo nikdy nenašlo.
Zemře do 48 hodin.

Opravdu toto pokračování nemá to správné stupňující se napětí, žádná velká překvapení a dokonce jsou tu i nudnější opakující se pasáže.
Po prvním bombastickém nástupu je tohle celkem zklamání.

Pokud je jako způsob smrti určeno selhání srdce a do 40-ti vteřin po jeho napsání je doplněn čas smrti, je možné tento čas dále měnit a vstoupí v platnost čtyřicet sekund po napsání jména.

Poslední třetina příběhu už začala být zajímavá a napínavá, leč než čtenář zjistí něco víc, je konec příběhu. Pojmenoval bych tento díl slabou detektivkou o hledání Kiri. Tohle beru spíš jako zklamání. Uvidíme jak to bude s pokračováním.

Jelikož téměř všichni lidé jsou v zásadě schopni spáchat sebevraždu, není považována jako něco, co je „nad rámec možností“, a proto ji lze zapsat jako příčinu smrti.

Z knihy jsem bohužel nevybral ani jeden citát, což už samo o sobě svědčí o mdlém obsahu.

43 15.09.2017

Karmínový kruh
šeptá se o něm jen ve skrytu stínů,
schází se v utajení,
v hlubokých hvozdech a v nejtemnějších zákoutích celého Kalimdoru.....

Osobně tomuto světu moc neholduju. Nikdy jsem mu nepřišel na chuť. K této knize jsem přišel jen díky časopisu Pevnost, který ji zařadil jako přílohu v květnu 2017.
Příběh je krásně a pohodově kreslený. Ale to je pro mě vše. Obsahově opravdu tomuto světu nerozumím a vlastně mě nikdy ani nelákal.
Přečtením tohoto příběhu jsem se jen utvrdil v tom, že už další číst nebudu.

Malá ochutnávka:
Tušil jsem, že tento den přijde. Každý je vězněm jen tak dlouho, dokud jím sám chce být..

Obdivovatelé tohoto světa.....přidejte si jednu až dvě hvězdy.

43 22.05.2017

Věci nejsou, jak se zdají.
Co bylo uvězněno, nesmí za žádnou cenu ven.
Za žádnou. Postarej se o to.

Zatím, co se první díl Města mrtvých v podstatě odehrává celý ve městě, což z něho činí takové v úvozovkách, „urban legendní“ dobrodružství, přesouvá se druhý příběh na řeku a do pusté divočiny stříhnuté kousky civilizace.

John Francis Kovář řečený Smith si je stále méně jistý, že se opravdu soustředí na ty důležité věci. Co to jsou dvě ukradené lodě v porovnání s osudem paralelversa? Nic. Ale mohl ovlivnit peralelversum? Nemohl. Tak co má dělat, než řešit problémy ve svém dosahu? Jde o to, zda neopominul něco důležitého.
Pan Žamboch však trochu opomenul a když už vlastně jsou hrdinové skoro na dosah hledané výpravy, z cela nepochopitelného důvodu je pošle zpět. Teprve na zpáteční cestě se začne něco dít, ale pro čtenáře už je pozdě, protože předepsaný počet stránek na jednu knihu se nezadržitelně blíží ke svému konci.
Můžeme tak s jistotou konstatovat, že ani tento příběh není dokončený a opět se bude velmi špatně hodnotit.

Malá ochutnávka:
Zapadl do první hospody, odkud se nelinula hudba, potřeboval klid k přemýšlení. Barový pult vypadal jako hradba a vévodila mu velké mosazná pípa, kterou obsluhoval monstrózní tlouštík s červeným nosem velikosti hrušky. Co Johna zaujalo, byla plechová destička upevněná na pípě, na které bylo švabachem hrdě vyvedené známé slovo: Pilsner.......

Vzhledem k tomu, že se vlastně podstatnou část tohoto, z kontextu vystřiženého příběhu, nic neděje a příběh je jen střední částí, která mohla býti celou knihou, dávám jen tři hvězdy.
Opakuji, že Město mrtvých mohlo být krásnou Žambochovou knihou o počtu minimálně 400 stran.

Proč jej takto rozkouskoval a použil v sérii JFK ví snad jen bůh a Jiří W. Procházka.

CITÁT – Kdo nepřijde, toho uvážeme na provaz a potáhneme pět mil za lodí.

43 14.05.2017

Pozorovatel: hlášení 4.

Původní podezření o provázání většího počtu světů stabilními bránami se potvrdilo. John Francis Kovář a jeho společníci objevili další propojenou realitu s časem zpožděným o půl tisíciletí a minimálními rozdíly v historickém vývoji. Stále však ví jen o několika dostupných světech. Podle mého odhadu jich budou desítky.....

Divný příběh z Prahy po jedné katastrofální pandemii.
Na mě je to moc deprimující, nevýrazný svět, napsaný podivným stylem, bez lásky i piva.

A nešel jsem i jednu chybu. Bohužel je dost očividná a velká do takové míry, že jsem ubral jednu hvězdu. Jedná se o situaci okolo jedenácté stránky. JFK(S) je tu chycen dvěma muži, které doprovází pes. Tento vlčák Kováře vyčmuchá a najde. Jenže, když se John F. Smith pustí do boje s těmito dvěma muži, zapomene spisovatelka Julie Nováková na toho psa. Vlčáka popisuje jako zlého a nebezpečného, ale pak se pes vytratí z příběhu bez jediné poznámky aniž by Kovářovi ublížil. Nikde se nepíše, že by ho Kovář zabil, nebo že by jej ti dva muži odvolali. Naopak pes je dokonce puštěn z řetězu, ale někde na půl cesty, než „zakousne“ Kováře – prostě zmizí.
To je strašně divná situace a jak říkám já – tady je to nedomyšlené.

Tento příběh jsem v podstatě zapomněl hned po jeho dočtení a je to jedna z těch knih, kterou už si nepřečtu.
Prostě mi to moc nesedlo, ale není to zas tak bez naděje. Je to součást příběhu o Kovářích rovnováhy a posouvá děj opět trochu vpřed.

A takhle to dopadá vždycky, propracovaný systém padá na blbosti, lenosti a omylech jednotlivců.

V příběhu je pár dobrých myšlenek, které určitě stojí za přečtení. Vybral jsem pět citátů a vložil je paní spisovatelce do profilu.

Svůj svět si musíme zasloužit.

Budu dál pozorovat.

43 22.04.2017

Velmi jednoduchý příběh, ne nepodobný zlatokopeckým máyovkám..
Je tu absence skoro všeho. Hlavní hrdinové jsou sice John Francis Kovář a Vincent Vega, ale jinak tomu chybí vše. Není tu žádná láska, ani pořádná akce a když už sem pan Petr Totek nevložil ani jednu pasáž s pivem, byl jsem celkem zklamán.
Humoru je tu také velmi málo a tak se příběh stává spíše jen nutností k přečtení, protože se tu ke konci začíná formovat celkem zajímavá situace. Nechci více prozrazovat, jen snad to, že v tom má prsty (nohy) profesor Wonder a cestováni mezi realitami.

Malá ochutnávka:
Uvaříme si polívku! Rozhodnul Vega. Dojdu pro vodu, nějaké maso máme, přidáme brambory a bude bašta.
„Ještě ti chybí sekyrka,“ podotknul John nevinně.
„Sekyrka na polívku?“ nechápal Vincent.
„Ale nic, to je jen takový starý Český zvyk“
„Já ty vaše tradice nikdy nepochopím.“

Je to první kniha Petra Totka a tak se mu musí odpustit i nějaká ta chyba. Jednu jsem našel na straně 174. Spletl si tam Pizzara s Beártem, ale to se dá omluvit. Je to přeci jenom prvotina.

Vybral jsem jen tři citáty, což svědčí o tom, že kniha svým obsahem zrovna moc nezáří. Není zase ale tak špatná, že by si jí měl čtenář vyhýbat. A jak jsem již napsal, na konci se začíná formovat zajímavá situace a jsem zvědav, jak se sní spisovatelé vypořádají v dalších příbězích.

43 04.04.2017

Pozorovatel, hlášení 1:
John Francis Kovář žije.
Mělo by mě to překvapit, ale nepřekvapuje.
Zvláštní. Sbírám informace. Pozoruji. Jeho. JFK.

Dlouhý černý úsvit (mise 27) ukončil život v naší bazální realitě. A ačkoli si všichni mysleli, že John a ostatní agenti jsou již po smrti, a další mise již nebudou, opak je pravdou. Mistři Miroslav Žamboch & Jiří W. Procházka původně chtěli celou sérii ukončit, ale pak se zjistilo, že John F. Kovář žije a vznikla tak nová (staronová?) série.
Kovář se propadl do jiné reality a vrací se ke svému původnímu povolání pašeráka.
V tomto příběhu žije v realitě sedmnáctého století na území Evropy. Kontinent je zpustošený válkami, státy lomcuje podivný mor, který ve většině případů dokáže jen zabíjet. Objevují se kanibalové a spousta „komunit“ bojují o to, co zbylo.

Velmi ponurý příběh, bez špetky humoru a lásky. Sice se to pěkně čte, je to zajímavé postapo, ale tak temné a beznadějné, že to mnohé moc neosloví. Ani mě se to v prvních momentech nezdálo. Ale čím víc jsem se do příběhu propadal, zjišťoval jsem, že ta naděje tady někde je. Země je tak chudá, že tu nemají ani pivo, ale, právě tu naději mi Míla Linc podsunul někde v polovině knihy. John se vydává na cestu na jih, chce najít spojence pro svůj obchod a ještě má jeden úkol, ale nechci prozrazovat. A tady, někde v plzeňském kraji (šel oklikou) se dovídám:
Malá ochutnávka:
K pití dostali mošt. Pálenka ani pivo (!!!!!) se v neděli nesměly podávat. V neděli se nesmělo nic, jen zbožně vzhlížet k nebesům a velebit pána....

Jo, díky bože, pivo i Kovář žijí!!!!!!

Ale i když tenhle svět na okamžik začal vypadat normálně – patří rozhodně k těm nejhorším a nejsmutnějším, které John Francis Kovář zatím navštívil.

….......................třetí den cesty jim došla voda – řeky, které minuli, byly černé od popela a prachu a smradlavé mršinami, páchly hnilobou a plísní – a k večeru snědli poslední krajíc tvrdého chleba. Za celou dobu nepotkali ani živáčka. Nepotkali dokonce ani mrtváčka.......................

Svůj svět si musíme zasloužit.

Na konci knihy je vložena povídka „Simon říká“ a napsal ji Jaromír Vykoukal.
Zjistil jsem, že J.V. tady ani nemá profil. Musel jsem trochu zaserfovat a tuto podivnou spisovatelskou osobu sehnat. Nebylo to zas tak těžké. Vytvořil jsem tudíž panu spisovateli profil na DK a doufám, že mě za to nepotrestá krutou a bolestivou smrtí.
Povídku jsem ke knize přidal, napsal jsem obsah, ohodnotil a okomentoval.

CITÁT - Ježíš Marjá, doprdele práce! :-)

43 04.03.2017

Praha skrývá svět, který je běžným lidem z pochopitelných důvodů utajen.
Je pestrý, ale nebezpečný.
Magický a nepoddajný.
Žije mystikou, dávnou minulostí a oživlými legendami.

Čtvrtá část trilogie Pragocalypsa poznala světlo světa. Pravda, světa skoro před vyhubením, ale ještě není tma. Po minulých událostech by čtenář věřil, že už to bude jen lepší a Nemrtvá inkvizice by měla vše napravit a poslat opět světlo do našeho světa. Místo toho někdo poslal zombíky a snaží se zhasnout. Kdo viděl sumerského boha na Václaváku, potkal prastarého na náměstí Republiky, bojoval s raptory a upíry, ten určitě nebude překvapen zombíky pobíhající po Českých lesích, hájích, hradech a městech.
Obnova civilizace bude ještě pěkná fuška.
Příběh je krvavější než předcházející, možná i akčnější, více temný, ale je protkán klasickým a ironickým humorem a sem tam i láskou. Hlavně tou Zrzavou.
Spisovatel Jan Urban již od první knihy dokázal, že umí pracovat s mnoha postavami a že umí pořádně zamotat děj. V Nemrtvé inkvizici to jen potvrdil. Tolik osob v příběhu hrozilo tím, že zabloudím někde v sektoru Beta. Mě se jen zamotala palice při čtení úvodního seznamu postav. Opravdu jsem se bál, že to nebudu stíhat. Jenže ono to pak šlo samo. Jakmi-le začal další odstavec a čtenář byl obeznámen, kde se nachází, okamžitě jsem si vybavoval základní řeholníky kteří se v té a té lokalitě vyskytují . Ať už je to Houska, Karlštejn, Křivoklát a další já nebloudil. Děj tu nejen přeskakuje z hradu na hrad, čímž vznikla jakási čtenářská hra o Hrady, ale vrátíme se i do minulosti a navštívíme i trochu té budoucnosti. Vnitřnosti jen stříkají, hláška střídá hlášku a sem tam i někdo zemře.

Malá ochutnávka:
Střela rozčísla pěšinku jednomu obzvlášť aktivnímu dredaři, pokračovala čistým průstřelem hlavy jakéhosi přičmoudlíka, prolétla krkem kravaťákovi a nakonec se po penetraci břicha usídlila i s páteří posledního nešťastníka ve zdi vnější hradby.

Rád bych se pozastavil nad jednou událostí v tomto příběhu. Nechci prozrazovat a tak jen nakousnu. Tedy ne, že bych chtěl někoho sežrat, nejsem zombí, ale imaginárně jen nakousnout. Asi zhruba někde mezi první a poslední stranou se objevuje zvíře, tedy zvířat je tu dost, ale jedno konkrétní. Tak teď jsem v prd.. Tak nic, jinak. Jeden nejmenovaný spisovatel si ve své knize vypsal zombie srnku. To zvíře o kterém píšu a nepíšu (není to srnka) v tomto příběhu by si zasloužilo více prostoru. Mohu snad jen doufat, že se ještě v této sérii objeví.
A pokud ne, proč o něm nenapsat samostatný příběh – třeba.
(Kdo četl knihu, určitě pochopí o čem píšu, kdo nečetl, byl by vyspoilerovaný a přišel by o moment překvapení.)

Z krve, střev a vyteklého mozku jsem vyhrabal nespočet citátů, ale jen některé jsem vnesl do profilu Honzy Urbana. Kdybych je měl napsat všechny, musel bych opsat celou knihu.

Apropó, hned na první měkké straně knihy je avizováno páté dobrodružství trilogie Pragocalypsa Soudný den. Nebo jak jsem slyšel, spíš druhá část druhé trilogie :-) a každému musí být hned jasné, že tady to nekončí. A já už se těším na další knihu.
Jen tak dál.

Citát - Někdo si hraje raději s vláčky a někdo s kozičkama.

43 17.11.2016

Pokud je John Francis Kovář naživu (?), nadále se skrývá před vyšetřovateli Agentury.
Nutno za každou cenu vyslechnout.
I posmrtně.
KILLER

Karolína Francová se vydala do světa JFK a velmi se jí to povedlo.
Nejen že zahrnula do příběhu Johna F. Kováře, který je stále na černé listině, ale ještě dala příběhu jinou normu. Její hlavní postava Nikita Bernstein je odhodlána přijmout svůj osud a žít v takovém světě, který ji „pohltil“. Což zatím v žádném příběhu nebylo. Navíc je to poprvé, co je kniha psána (vyprávěna) v ICH formě, což přineslo do série zajímavé a čtivé oživení.

Malá ochutnávka:
Na své záchraně jsem začala pracovat 28. dubna a měla jsem na to sedm dní. Biblický podtext toho čísla mě jako nevěřící dost iritoval, zvlášť když Bůh sedmý den odpočíval a já budu sedmý den nejspíš mrtvá.......

Tenhle svět se mi moc líbil a rychle jsem jím prošel - proplul - (pročetl) Obsahuje i jistou poctu Karlu Čapkovi za jeho přínos do literatury,. Zvláště pak jeho Válka s mloky (Někdy Válka s Mloky) je tu evidentně vedena v paměti a vlastně je jen trochu doplněna a pozměněna.
Inu jiná realita, jiný svět.

CITÁT - Nahá v ledové vodě jsem si po své proměně připadala víc žensky než kdy jindy.

PS – Nutno dodat, že zatím co Miroslav Žamboch vtisknul Andree de Villefort zelené oči, někteří jiní zase hnědé oči, Karolína Francová ji zobrazuje jako modrookou.

Příběh (knihu) mohu vřele doporučit.

Na konci knihy je povídka s názvem Zřídlo moci.
Povídka je vtisknuta do paměti v profilu Karolíny Francové.
Napsal jsem k ní komentář a samolitr jí ohodnotil.

Svůj svět si musíme zasloužit.

43 02.09.2016

Věk magie se blíží ke svému vrcholu. V tomto čase se narodil Maverick. Odložen ke dveřím chrámu se stává učněm v kouzelném světě. Jenže někomu leží v krku a když skládá poslední čarodějnou zkoušku, zjistí, že by u toho mohl i zemřít.
Čistý a jednoduchý příběh, který by se opět, jako ostatní v této sbírce, dal nazvat spíše delší povídkou uspořádanou do knihy. Vlastně i samotná kniha je spíše knížečka o velikosti 9,5 X 8 centimetrů o 130 stránkách. Ale i tak se mi Pěšec na odpis strašně líbil.
Hrátky s časem a prostorem jsou jen jednou udivující věcí. Vědom si své vlastní malosti a bezvýznamnosti se klaním před Miroslavem Žambochem, protože napsal perfektní příběh. Je to jen o magii, přežití a dobrodružství. Zajímavostí je, že v příběhu není žádná žena, jen si někdy hlavního hrdinu s ženou spletou.
A právě v nejmenších rozměrech světa se ukrývá největší energie.
Vřele doporučuji, je to lehké a příjemné čtení asi tak na dvě hodinky.

43 08.07.2016

SVŮJ SVĚT SI MUSÍME ZASLOUŽIT.
Heslo organizace E.F. i samotného Johna Francise Kováře.

Píše se rok 2050 a něco nekalého se děje.
Na tuto expedici vypustili Miroslav Žamboch a Jiří W. Procházka svého mutanta. Ten se jmenuje Tomáš Němec. Kromě několika povídek, tento člověk vlastně nenapsal nic. Ale koukal jsem, že i dvanáctý díl série JFK má na svědomí on.
Chladná hra se mu velmi povedla. Od svých chlebodárců (Žamboch – Prohazska), si vzal pár podobenství a přidal své. Vznikl z toho jeden z těch lepších příběhů v sérii.
Šílená řešení vyžadují šílené muže. Tomáš Němec dokázal, že je hodně šílený. Předvedl nám tady na papíře ledovou Prahu, která se zmítá na pokraji zhroucení. Avšak ani extrémní podmínky a omezené možnosti nezahnaly lidstvo do kouta. Žijí, přežívají a bojují. A tento křehký svět začíná napadat někdo z jiné dimenze. JFK musí zjistit, kdo jeho společnosti zabil agenta a jaký k tomu má důvod. A moto společnosti E.F. „Svůj svět si musíme zasloužit“, má v téhle realitě větší váhu než kdekoli jinde.
Krásně pojatá Praha, plná mrakodrapů, leč do většiny pater zasypaná sněhem a zledovatělá. Obří mastodonti jako jídlo, ale dají se použít i jinak, sem sice naoko nepatří, ale je to jiná realita, tak proč ne.

Možná jen malý postřeh u Tomáše Němce. Určitě četl pozorně předcházející příběhy, aby mohl volně navázat a použít Kovářovo známé postavy, ale v jedné věci se trochu spletl. Andreu Villefortovou popisuje jako dívku z hnědýma očima, což je špatně. Kovář se ve dvou příbězích zmiňuje o pronikavých zelených. Ale je to jen detail.

Na straně 14 si tu dokonce spisovatel udělá srandu z Jiřího W. Procházky.
CITUJI:
Tenhleten spisovatel Prohazska si myslí, že se může nám, pravověrnejm fanouškům, smát do ksichtu? Mám pocit, že si toho chlapa brzo najdu..................

Jsem rád, že si pánové Žamboch a Procházka, našli Němce.
Vznikla tak velmi čtivá kniha, která nevybočuje z dané linie, ale přináší i něco nového.

Tak popřemýšlejte, zda se tu hovoří o mastodontu nebo ženě:
…..............Takovoudle kost bych přece ve štychu nenechal.

43 28.06.2016

SVŮJ SVĚT SI MUSÍME ZASLOUŽIT
– Tak zní nápis nad vchodem do agentury E.F. (Equilibrii Ferrarius – Kováři Rovnováhy), jejímž členem se stal i John Francis Kovář.
Tento příběh se odehrává u Slavkova, což by ani snad tak nikoho nepřekvapilo.
Jen snad do té doby, kdy zjistíte, v jaké době se JFK ocitl.
Napoleon Bonaparte vyndal svou ruku s poza pláště a povídá: Potřebuji tvoji pomoc Johne.
A John František (Francis) Kovář rád pomůže.
Síla tohoto příběhu je v tom, že si krásně pohrává s alternativní historií.
Pozorné čtenáře určitě dostane do extáze vznik legendy o Brněnském drakovi. To je tak krásně podané, až tomu musíte věřit.
V příběhu se vyskytují známé osobnosti a asi ne úplně náhodně. Poprvé se tu seznamujeme s mužem jménem X-Hawk. Ano ten o němž napsal Miroslav Žamboch dvě samostatné knihy. Je tu, již z prvního příběhu náš známej, Vincent Vega. A nechybí ani nádherná a sexy komtesa Andrea de Villeford.
Malá ochutnávka: Ověřila jsem si, že jste šel do akcí, podle kterých by nešel natočit ani film. Já tohle všechno vím a proto vás chci ve svém týmu......

Ocitáme se uprostřed „Bitvy třech císařů“, ale něco je špatně a záhadná skupina vetřelců se snaží změnit výsledek této krvavé řežby. Velmi povedené kulisy, dobové zbraně a obleky a do toho …. a do toho vám nic není, to by byl spoiler. Čtěte a učte se od mistrů České fantasy.

PS – Možná se divíte, že jsem nedal plný počet hvězd, ale je to tím, že moc nemusím „přirovnávací“ humor Jiřího W. Procházky.
Jeho „měla boky jako závodní kůň“ nebo „skála ho slupla jako malinu“ a „knihovna se ježila zahradnickým nářadím, jako naštvaný dikobraz“ mi moc do příběhu nepasuje. Zbytečně tak zesměšní velmi povedenou temnou a krvavou atmosféru.

43 16.06.2016

Ikdyž je tento příběh prvním z celé série, je to mé druhé dobrodružství ve světě JFK.
To prvotní seznámení se jmenovalo Vincent Vega a byl to dvaadvacátý příběh.
Velmi mě to zaujalo a tak jsem fanaticky začal shánět všechny vyšlé knihy.
Zatím mám jen část, zlomek, z těch, dnes již 36 dobrodružství. (06 2016)
Pašerák je první kniha, která dala základ tomuto, dá se říci, knižnímu kultu, na kterém se podílí, krom zakladatelů Miroslava Žambocha a Jiřího Walkera Procházky, i další řada českých spisovatelů a spisovatelek.
Ale dost bylo keců, tady je John Francis Kovář, jehož otec se jmenoval Josef Kovář a matka Elisabeth Francis.
Johna, dále jen JFK, se pokusí naverbovat jakási podivná společnost, říkající si E.F. (Equilibrii Ferrarius) , ale něco se pokazilo a JFK se propadá časem do zvláštního světa, kde, aby přežil, se stává pašerákem.
Pašerákem produktu, který umožňuje výrobu, v tomto světě, nelegálního piva. Piva zvaného M-pivo.
Příběh JFK je zatím zahalen mnohým tajemstvím. Čtenář vůbec netuší, co se děje a kam to vše spěje.
Není to cestování po cizích planetách, jedná se o cestování mezi dimenzemi a paralelními světy napříč obrovskou škálou časových úseků. Převážně agenti cestují do minulosti aby zabránili záškodníkům, kteří se snaží narušit časovou kontinuitu a změnit tak dějiny daného světa.
Je to složitější, ale naštěstí se jedná o přímé dobrodružství, které mě velmi oslovilo.
Miroslav Žamboch navíc umí ve svých knihách použít i erotické části a tím svá díla příjemně vykresluje. Nabízí tak čtenáři Sci-fi a Fantasy okořeněné lehkou erotikou.

Malá ochutnávka: O kapotu se opírala žena ve vypasovaných kalhotách a pánské košili svázané na uzel, takže odhalovala část boků a břicha........ Rozhalenka košile ukazovala počátek úžlabiny mezi ňadry.... kočka, zatraceně nebezpečná kočka.

Já se bavil a fandil.

Ačkoli v by se mohlo zdát, že 115 stran tohoto dobrodružství je málo, věřte, že je to hodně.
Není čas na zbytečné kecy a akce střídá akci.

Zajímavé na tom všem je, že jsem věděl o existenci těchto příběhů, ale z nějakého, mně zatím nepochopitelného důvodu, jsem se tomu vyhýbal. Ale změna je život a já teď budu nějaký čas (pokud mi ho nějaký záškodník nezmění) žíti ve světě Johna Francise Kováře.

43 16.06.2016

Pan spisovatel začal svou knihu slovy:
Svým stálým čtenářům děkuji za věrnost
a ty nové zvu na cestu do říše fantastických skutečností............září 2014.

Co jsem od pana Ericha von Dänikena čekal, to jsem taky dostal. Poslední kniha z pětice zásadních titulů ze života tohoto astroarcheologa, který se nebojí vyřknout téměř kacířské názory. Navíc je umí parádně podat svým věrným ovečkám (čtenářům), že tu není co vytknout. Kniha opět obsahuje spousty nádherných fotografií z celého světa, doplňuje některé původní myšlenky o návštěvách mimozemských civilizací v hluboké historii naší planety a upřesňuje další zajímavé skutečnosti.

Malá, kacířská, ochutnávka:

Křesťané si každý rok o Vánocích připomínají příběh Kristova narození zaznamenaný v Lukášově evangeliu. Ve skutečnosti se ovšem jedná jen o přepracování daleko starší legendy o narození Abraháma..........

Pětice knih, kterými Erich von Däniken pravděpodobně zakončil svou spisovatelskou éru,
nese název:
Pozdravy z doby kamenné,
Omyly v zemi Mayů,
Tajemný dávnověk Středomoří,
Nemožné skutečnosti
a Kacířská kniha.

43 27.03.2016

Koupil jsem to pro dceru, ale nejdříve jsem nahlédl a celkem jsem se začetl. Dobré rady, nápomoc, způsoby malování, vypalování, modelování a spousty inspirace na výrobu všeho možného. Zjistil jsem dokonce, že existuje technika zvaná Aplikované ozdoby, což velmi připomíná spíše "vyšívání" moduritem. Kniha je prošpikována spoustou barevných fotografií. Dobrá pro seniory i teenagery.

43 17.12.2015

..........Při tom všem pití a souložení jsem se náhodou rozpomněl, že mám doma povolávací rozkaz a že za pár dnů mám nastoupit na vojnu.................... Tak tedy celkem zklamání. Příběh vyprávěný Mutantem o šmírování, je srandovní, lehce ujetý a erotický. Pak se, asi v půlce příběhu, děj trochu oddaluje od dění v parku a na paškál přichází dlouhé a mnohdy nudné spisy StB a Vojenské policie. Celá tahle politická fraška příběhu škodí. Vím, že tam patří, alespoň podle pana Pelce, ale osobně bych vytvořil dvě knihy. Jednu politickou a jednu erotickou - Tyhle dvě věci nejdou moc do sebe. Malá ochutnávka: Rozhlas a televize se nedaly poslouchat. Po knihách, které by mě zajímaly, nebylo ani vidu, ani slechu. A stát frontu na Hrabala či Párala mi připadalo potupné.......................

43 25.08.2015

Jako fantastika je to krásné. Útlá knížečka, příběh odsýpá a rychle se čte. Taková jednohubka z černého kamene.

43 08.06.2015