tetepoko komentáře u knih
"Lži, lži a zase lži. Jakmile jednou začnete lhát, musíte lhát dál a pak jste jako kapitán na děravé lodi a lepíte jednu díru za druhou, abyste se nepotopili."
Byla nebyla jedna pohádka, které nechybělo nic důležitého. Byl zde marnivý král, dva lakotní rádci, důvěřivé obyvatelstvo, několik odvážných lidí, sem tam nějaká ta dobrota, a taky jsme mohli potkat příšernou příšeru. Nebo ne?
Pohádka se mi četla dobře, ale nebýt těch ilustrací, asi bych z toho neměla takový zážitek. Ilustrace jsou opravdu povedené a jejich autoři jsou moc šikovní. Avšak nejdůležitější je ponaučení z pohádky. My, v naší malé zemičce, problémy s potlačováním a překrucováním pravdy a snůškami výmyslů nemáme. A doufejme, že ani nikdy mít nebudeme. Ale existují země, kde životně důležité nesmysly prezentují. A lidé se buďto neptají, a pokud ptají, tak to nemusí dopadnout jinak, než v pohádce.
Rowlingovou obdivuji. Má nekonečnou fantazii a neuvěřitelnou schopnost symbolizovat s hezkým příběhem věci dobré a zlé.
"Kdo zachrání jeden život, zachrání celý svět, pravilo židovské rčení."
Příběh Mileny a Franze se řadí k emočně, morálně a lidsky složitým příběhům. Autor popisuje události v životě obou hrdinů již několik let před jejich setkáním, pro vykreslení jejich charakterů a pochopení jejich citového vývoje v průběhu jejich vzájemného vztahu. Jejich sblížení a nakonec i společná snaha o záchranu lidí pak silně kontrastuje s tou hrůzou života a smrti v táboře, kterou autor rozepisuje do podrobností.
Při porovnání se skutečným příběhem Heleny a Franze, alespoň v podání běžně dostupných informací na internetu, je vztah mezi románovými hrdiny více romantizovaný a více platonický. Románovému příběhu to přidává na hodnotě a v člověku to zanechává pocit, že i v takovém prostředí může existovat něco krásného a čistého.
Co se týče tématiky, nemám srovnání s jinými knihami, jedná o mou první knihu z prostředí Osvětimi. Nutno však říct, že kniha strhává moje jakkoliv mylné a nepřesné představy o životě na tomto místě. Některé pasáže pro mě byly hrůzné a těžko přijatelné.
A malá poznámka pod čarou - uvedený citát z knihy se objevuje i v Schindlerově seznamu od S. Spielberga.
"Věda končí tam, kde začíná já."
Příběh Dory Idesové se odehrává v srdci Bílých Karpat a sleduje historii její rodiny. Dora zde vystupuje ve dvou rolích - etnografka se zaměřením na oblast Kopanic,
a poslední žena z rodu žítkovských bohyň. Pasáže se prolínají vyprávěním s archivními zápisy, čtenář si skládá dohromady střípky Dořina současného života,
jejího dětství a rodové minulosti. Samotný závěr příběhu je velmi překvapivý.
Ač popis může znít stroze, je to příběh, který donutí přemýšlet a objevovat
další kousek české historie, české země, a taky další kousek lidského srdce.
"Odpuštění je tajemství spokojeného života. Když si v srdci ponesete nenávist, jen se dál budete sama zraňovat."
Příběh Lierin a Ashtona začíná ztrátou a znovunalezením. Zda je však hlavní hrdinka na správném místě a jakým způsobem se tam dostala, to autorka poodkrývá pouze
s lehkými náznaky. Nejistota provází čtenáře po celou dobu příběhu až do samotného konce, kde se zápletka rozuzlí, i když na můj vkus až příliš zbrkle.
Kniha se mi četla velmi dobře, je napsaná hezkým jazykem a celkově ubíhá plynule. V každé kapitole se dějí akční momenty současného života hlavních hrdinů, a zároveň se
rozvíjí pavučina vzpomínek a představ ze života minulého. To vše a základní esence celého příběhu, tedy láska mezi hlavními hrdiny, dělá z autorky mistra svého žánru.
Knihu doporučuji pro odpočinkovou četbu s jistotou šťastného konce.
"Muž se zesměšní jen sám. Pokud to nepřipustí, nikdo jiný to nedokáže."
Příběh Wulfgara a Aislinn je zasazený do doby po dobytí Anglie Vilémem I. Dobyvatelem. Vyprávění rostoucí náklonnosti mezi hlavními hrdiny plyne před očima jako pohádka, hladí svou jednoduchostí a krásou, ale zároveň tají dech svými zápletkami a akcemi.
I v této knize autorka vyniká svým popisem historických událostí (ta korunovace!), atmosféry i života v dané době s přesností sobě danou a s důrazem na detaily. Toho si u autorky cením.
A také v tomto příběhu mě zaujalo něco postranního, něco, co bylo pouze nástrojem vykreslení prostředí. Upoutalo mě, v jaké blízkosti a pospolitosti spolu lidé různých skupin a poslání žili. Bez hlubší rozpravy to zjednoduším takto - neznám žádný jiný lék na zachování zdravého rozumu a úsměvu na rtech než lidskou společnost.
"Učitelé tělocviku. Ti první dva jsou trapiči. Třetí je toho druhu, co pořád mele, že se máš víc snažit. Takoví jsou nejhorší."
Příběh Charlieho Lairda bych rozdělila do dvou částí - první probíhá v reálném světě a druhá ve světě nočních můr. Jak mě ta první nebavila, tak to ta druhá vyrovnala. Popis světa nočních můr je velmi zábavný a věřím, že si tam každý čtenář najde to svoje terortorium nebo jen jeho obyvatele.
Sumasumárum, dětem (a i těm starším), kteří vědí o tom bubákovi pod postelí, bych pro jistotu knihu přečíst nedávala.
"Kdysi dávno, kdy se jako dospívající dívka opájela sny o princích, nabízejících dámě svého srdce na důkaz lásky květ růže, slýchala pověst, že ten, kdo v zimě najde
kvetoucí růži, nalezne v životě i skutečnou lásku."
Příběh Erienny a Christophera je zasazený do konce 18. století na sever Anglie, do oblasti Cumberlandu, dnešní Cumbrie. Do této oblasti jsem se během cest po Anglii zamilovala. Je známá svou čistou, ale drsnou krajinou a proměnlivým počasím. A také historicky spory mezi anglickou a skotskou stranou. Toto vše je dobře zobrazeno v knize a prostupuje celým příběhem.
Zápletka mezi hlavními hrdiny je spletitá a opředená tajemstvím. Člověk však nemusí být velkolepý detektiv, aby měl tušení, kdo se pod maskou skrývá a kdo za jaké páčky tahá. Kvalitě příběhu a jeho zpracování to ale neubírá. Autorka má dar krásného jazyka a kniha se tak stává hezkou, oddychovou a romantickou četbou.
Také si cením překladu Jiřiny Stárkové, která ve své práci předvedla svou bohatou slovní zásobu a jazykový cit.
"Máme-li dobrou hlavu, vybavenou vědomostmi, znamená to, že postrádáme schopnost zalichotit marnivosti ostatních, a toho by se rozumný člověk měl vždycky vyvarovat."
Opatství Northanger je knihou, kterých se málo svého druhu. Celou dobu četby jsem se cítila, jako by se mnou autorka spíše vedla konverzaci, jejíž záminkou je příběh.
Paralelně s vyprávěním mi autorka přináší svědectví o pošetilostech lidí své doby, netají se názory na momentální módní chování a sděluje zkušenosti, jejichž pravdivost je často platná doteď. Tento rys je u Jane Austen dobře známý a ceněný, v Opatsví Northanger mi však přijde nejvýraznější ze všech knih, co jsem doposud četla.
Samotný příběh Catheriny a pana Tilneyho je hezký. Hlavní hrdinové se často setkávají, dostanou prostor se dobře poznat a zamilovat se. V cestě jim stojí několik
překážek společnosti, ale ty jsou schopní překonat díky svým charakterům - upřímnosti Catheriny a rozvahou a humorem pana Tilneyho.
Kniha se četla velice dobře a bavila mě od začátku do konce.
"Chci ti jenom připomenout, že i tu nejdelší cestu musíš urazit krok za krokem."
Příběh Shanny a Ruarka má šťávu. Oba hlavní hrdinové jsou horkokrevní a vášniví, a díky tomu se jim podaří zápletka, která má spád.
Navíc, svým popisem dechberoucího prostředí ostrova Los Camellos, který láká k projíždce, ke koupání v zátoce anebo pouze k odpočinku, mě autorka dokázala naprosto omámit.
Bohužel, ostrov jsem nenašla na mapě ...
Knihu doporučuji všem, kdo touží po pohádce pro dospělé (ženy), která nadchne svým romantickým příběhem, krásným prostředím a pěkným jazykem.
"Kniha může shořet nebo se ztratit, ale co si opravdu vštípíš do hlavy, to se stává součástí tebe samotného a vědomosti ti zůstanou po celý tvůj život."
Putování Jonáše Toledana alias Ramóna Calllicóa čtenáře přenese do středověkého Španělska 15. století. Putování, jehož cílem je nejprve přežít, a poté dát životu smysl, aniž by se hlavní hrdina musel vzdát svých ideálů a své víry.
Během cesty se Jonáš potká s pozoruhodnými lidmi, ocitne se na zajímavých místech a získá cenné zkušenosti. Mistrovským umem autora jsou jeho zážitky zobrazeny s historickou přesností. Popisy života lidí, jejich víry a jejich lékařských znalostí a domněnek jsou ohromující.
Tento příběh mě bavil, učil, upoutal, a rozhodně není posledním, který si hodlám z nabídky autora přečíst.
"A pro lásku je nejdůležitější, aby ji člověk neschovával v srdci. Musí ji sdílet nebo zvadne!"
Příběh Alainy a Colea je zasazen do zajímavého období války Severu proti Jihu. Zápletka je docela komplexní, mohla by vydat na více příběhů, avšak autorka se tímto staví s logickým přístupem k náročným situacím. Ve složité době neexistuje jednoduché řešení.
Cesta, kterou musí hlavní hrdinové ujít, aby překonali překážky znepřátelených stran a předsudky protilehlých povah, je popsána velmi hezky. Oba jsou sympatičtí, společně dost hašteřiví. Ostatní postavy jsou poutavě popsané, i když výrazně rozdělené do 'naprosto dobré' a 'naprosto zkažené' lidské povahy. Ale tohle je spíš charakteristika všech knih autorky.
S vývojem vztahu mezi hlavními hrdiny může čtenář sledovat dějství v bojích zeměpisně a historicky, přičemž si dovede udělat přesný obrázek o vlivu války na každodenní život obyvatel území. To hodnotím velice kladně. Snahou o popis však lehce pokulhává plynulost příběhu. Bylo pro mě občas obtížné sledovat tok, který přeskakuje z události na událost bez dostatečné spojitosti.
I přes některé výtky tento příběh nebyl přečtený poprvé, ani naposled.
"Užijte si reboot!"
Tenhle příběh přesně splňuje všechny moje požadavky na skvělou četbu.
Setkáte se s historickými postavami, ať už v hlavních rolích nebo jenom v krátkých zmínkách, v promyšleném světě vlastně neexistujícího viktoriánského období.
Na každé stránce na Vás dýchne temná atmosféra Londýna, proříznutá úžasně fantastickými stroji (jejichž funkčnosti byste se z technického hlediska mohli zasmát, ale přesto Vás to nadchne), roztomilými papoušky (jejichž barvitý slovník Vás mile překvapí) a všudypřítomnou mlhou a vůní Temže.
A do této kombinace přichází detektivní příběh, kterému prostě musíte věnovat pozornost od začátku do konce. Důležitost každého detailu totiž roste exponenciálně v čase.
Celkový dojem z příběhu autor znásobuje zajímavými myšlenkami, citáty a postřehy, které nevtíravě zmiňuje, ale které zanechají ve čtenáři stopu.
Pro mě je to jedna z nejlepších knih, jaké jsem za poslední dobu četla.
"Byla to krása? Ano. Vášeň? Ano. Ale rovněž milující něžná a laskavá oddanost, bezpodmínečná věrnost a prostá a čestná vážnost, hodná mého jména."
Kniha byla napsaná jako prvotina autorky v roce 1972, u nás poprvé vydaná v roce 1996 v překladu Jaroslavy Novotné, k němuž také vztahuji své hodnocení.
Tato kniha byla mou první knihou z žánru romantických historických románů a doposud zůstává také mou nejoblíbenější.
Důvodů zde bude více.
Je jím krásný jazyk a popis, jaký autorka používala, a který přenesla překladatelka i do zvučné a gramaticky bohaté češtiny. Díky těmto popisům scéna vyvstane před očima a je to zážitek. Autorka se také nebojí technicky náročnějších popisů, např. lodních částí a jejich správy.
Dalším důvodem je samozřejmě příběh. Příběh Heather a Brandona mám jednoduše ráda. A líbí se mi čas, který autorka hlavním hrdinům dala k tomu, aby k sobě našli cestu.
Jako poslední zmíním hodnoty v manželství, které autorka vyzdvihuje. Knihy jsou určené k tomu, aby nás nutily přemýšlet, a tahle kniha mi jako manželce přinesla představu o tom, jaké chci naše manželství mít. Ať už to zní jakkoliv idealisticky. :)
Jako poznámku pod čarou bych uvedla, že je zajímavé sledovat, jak se v popisu vztahu muže a ženy odráží taky doba, kdy byla kniha psána. V porovnání se stávající tvorbou je znát, že postavení a úloha ženy byla v 80.letech vnímána jinak, než je zobrazována dnes.
"Ale na světě pořád někdo někomu vadí. Lidi jsou asi takoví."
Kniha Slepá mapa je rodinnou kronikou zachycující osudy tří generací od doby před první světovou válkou až do rozpadu Sovětského svazu. Už dříve jsem si říkala, že by bylo zajímavé sepsat kroniku naší rodiny, i když by to jistě nebylo tak čtivé.
Samotné zpracování mi vyhovovalo, četlo se lehce a v příběh ve mně vyvolával napětí, pochopení nebo smutek v pasážích, kde to podle mě autorka zamýšlela. Všechny postavy jsou mi sympatické, a i když se u každé vyskytuje povahová vada
(u koho ne?), jsou to lidé laskaví. Lidské pochopení a ochota pomoci byla podle mého jediným lékem a nadějí v popsaných obdobích, a to je v knize popsáno naprosto skvěle.
Celkově je to milý příběh, ale snad nebude brzo zapomenutý? Uvidíme.
Timothy Snyder je autor - historik, který si svou celosvětovou pozornost zasloužil oprávněně. Jsem ráda, že se jeho knihy dostaly až ke mně, neboť je to pro mě zdroj myšlenek a nových úhlů pohledů na svět.
Jeho dílo obecně bych zařadila spíše do kategorie akademické práce s určitým procentem popularizace. Snyder ve svých dílech předkládá fakta, posbírané informace, které pak skládá do chronologické i logické posloupnosti.
Pro pochopení příčin, které k uvedeným událostem vedly, vždy podává vysvětlení v podobě historických událostí, filozofického pojednání nebo psychologie člověka. Jeho knihy se tímto řadí k těm obtížnějším, objemem informací i zvoleným tématem.
Kniha Cesta k nesvobodě se zaměřuje na období od r. 2010 do r. 2016 s popisem událostí, jež ovlivňovaly celý svět, ale se snahou vysvětlit důvody, které událostem předcházely.
S částmi knihy, kde bylo vysvětlována filozofie Ivana Iljina, přejatá dále Ruskem a rozšířená o další větve, jsem se vůbec neztotožňovala. Bylo pro mě těžké myšlenky pochopit. Na to navazující události a kroky Ruska mi přišly spíš jako fantasmagorické výjevy, které by pro mě jako pro diváka / posluchače byly těžké přijmout.
Části popisujících události anexe Ukrajiny a vliv Ruska na další státy jsem však přečetla jedním dechem. Historický vývoj mi byl mnohem bližší, uvedené informace jsem si začala zakládat a zpětně i dohledávat bližší popis.
Snyder v tomto díle uvedl mnoho myšlenek a každý z nás si určitě odnese jiné. Pro mě byly nejdůležitější výstupy tyto:
- dílo je určeno každému s cílem pomoct s roztříděním množství informací a vyhodnocením jejich faktičnosti / emotivnosti;
- podpora kvalitní žurnalistiky, zejména té lokální, je způsobem ochrany pravdivosti médií, kterou může každý z nás ovlivnit;
- xenofobie v jakékoliv podobě podpořená mlčením přihlížejících je nebezpečná, neboť roste dál.
Ač se můžou zdát zřejmé, ne v každé zemi v dnešním světě jsou samozřejmé.
Na závěr jsem si vybrala citát z knihy - jedna z mnoha založených myšlenek:
"Individualita, vytrvalost, kooperace, novátorství, poctivost a spravedlnost zde tedy vystupují jako politické ctnosti. Nejedená se přitom o pouhá klišé nebo osobní preference, nýbrž o historická fakta, prokazatelná stejně jednoznačně jako materiální síly."
"Neexistovala žena, která by dokázala přejít od bodu A do bodu B, aniž by se cestou nezastavila u C, D, X a 12."
Konečně Penelope dostala příležitost se vybarvit do barev dle svého výběru! A za své zásluhy dostala přesně to, co si zasloužila - zájem, lásku a úctu Colina.
Příběh je čtivý, postupně graduje a finále je naprosto dechberoucí. Trochu to však bere na lesku dalším dílům. Ty jakoby postupně doznívaly, ubíraly na tempu, než pokračovaly ve stejné intenzitě.
"Směj se. Nahlas a často. A pokud okolnosti vyžadují ticho, proměň smích v úsměv."
Příběh Eloise a Phillipa začíná dopisem. Nejprve korespondence, a pak vzájemná přitažlivost sváže tyto dva hlavní hrdiny dohromady.
Příběh byl zajímavý, vyskytovalo se v něm mnoho lidských emocí, jak pozitivních, tak negativních. A ty sušené květiny! Řekněte, není to škoda, že jsme si přestali psát dopisy?
"Pořád se děje něco důležitého, drahé děvče. A pokud ne, uděláte dobře, jako by ano. Život si tak mnohem víc užijete."
Hyacinth, poslední neprovdaná Bridgertonová, je aktivní, ale lehce jízlivá mladá žena. Gareth je odstrčený syn barona, lehkomyslný a z mého pohledu nerozvážný mladý muž. Jejich cesty spojí Garethův rodinný deník, který postupně odhaluje tajemství jeho rodiny.
Příběh je okořeněný přítomností Lady Danburyové. Na druhou stranu - jedná se o první příběh, ve kterém nefiguruje Colin jako dohazovač a páčka v pozadí vztahu svých sourozenců. Což je škoda.
"Lidé vidí jen to, co očekávají."
Jedná se o kouzelný, takový velmi pohádkový příběh se zlou macechou Aramintou na straně jedné a s milou a zásadovou dívkou Sophií na straně druhé. Princem je Benedict, Bridgerton "Dvojka", který si pro Sophii přijede (i když "jen" v kočáře) a v příběhu se projeví jako romanticky a umělecky založený hrdina.
Intervence ostatních členů rodiny samozřejmě nechybí.
"Rčení, že muži jsou tvrdohlaví jako býci, je urážkou býků."
Hlavní hrdinka Daphne je obdivuhodně empatická a něžná vůči "Jeho Ohromitelstvu" Simonovi, a to dělá z příběhu hezké čtení. A samozřejmě nechybí velmi typický autorčin humor a láskyplné rodinné vztahy.