thorir komentáře u knih

Poetický příběh o americkém snu, o chudých dělnících a jejich touze se osamostatnit. Smutný příběh o tom, že život opravdu často není „fair“. Příběh i text je jednoduchý, krátký, o to působivější a chytne za srdce. Ikonické duo Lennie a George si od samého začátku získá čtenářské sympatie. Víc asi netřeba psát. Novela si zaslouží místo mezi nejdůležitějšími literárními skvosty. Jednoznačně doporučuji.

38 30.07.2019

Chcete v několika jednoduchých kapitolách pochopit chování dnešního světa? Chování států? Chcete nahlédnout do tajů geopolitiky? Chcete vědět proč Rusko, Čína, USA a další dělají to, co dělají? Proč došlo k anexi Krymu a proč Čína nikdy neopustí Tibet? Proč se Izrael nemůže vzdát území Golanských výšin a už vůbec ne Západního břehu Jordánu? Co s Tchaj-wanem a Jihočínským mořem? Proč se Argentina znovu vehementně hlásí o Falklandy? Pokud vás výše zmíněné zajímá, přečtěte si tuto knihu. A to jsem vytáhl jen to hlavní, jen to co aktuálně běží ve „zprávách“. V knize je toho mnohem víc. Text je skvělý analytický pohled na dnešní svět. Autor vede čtenáře logicky uspořádanými kapitolami dle kontinentů a oblastí, pragmaticky vysvětluje dění ve světě, chování států a národů. Oceňuji, že text je prostý ideologického balastu, vše je jasně podáno a vysvětleno, vše je popsáno velmi čtivě a přístupně, důvody jsou někdy jednoduché, akorát je netrénované oko nevidí a mysl nepostřehne. Najednou nemusíte být Henry Kissinger, abyste ve světě „viděli“ to co on – alespoň částečně. Proč se tenhle stát zachoval, tak jak se zachoval? Tady ta řeka znamená to a to, tyhle hory způsobí, že se stane tohle. Chybí přístup k oceánu – smůla a předzvěst k budoucímu konfliktu. Tady je hranice bez přírodních překáže – opět zaděláno na problém. O světovou politiku se zajímám celkem dost, přesto jsem si při čtení mnohokrát řekl „Aha!“. Ty okamžiky prozření stojí za to. Doporučuji všem.

36 23.07.2021

O knize jsem se dozvěděl hodně dávno, ještě v dobách, kdy jsem hrával Fallout 1,2, na webu Vault Šílené Brahmíny (ještě funguje!). Záměr knihu si přečíst pak zůstal dlouho zasunut kdesi hluboko v myšlenkách, až jsem se k tomu nedávno konečně dokopal. Autor v knize, přes relativně jednoduchý příběh, skryl docela silné poselství. Postapokalyptická fikce je z nějakého perverzního důvodu nesmírně fascinující. Jasně, kniha není o životě v jaderné pustině, přesto, známý příběh skupinky, přeživší nespecifikovanou jadernou katastrofu, je čtivý, zábavný a do určité míry realistický. Nové společenské uspořádání komuny na hradě nemusí každému sednout, sám jsem s tím bojoval, přesto, v takto extrémních podmínkách lze čekat cokoliv. V knize je obsaženo silné varování před autoritářskými tendencemi, před diktaturou tyranů, před slepou vírou, před cestami do pekel dlážděnými těmi nejlepšími úmysly. Autor silně kritizuje slabost davu, neochotu a zbabělost se tyranům postavit. Lidem je všechno jedno, budou možná tiše brblat, skrytě kritizovat, ale nakonec hlavně, že mají svoje jisté, svůj zajištěný příděl, pokud nebudou kritizovat vrchnost moc nahlas. Nevadí, že se příděl den ode dne zmenšuje, nevadí, že je závislý na libovůli někoho jiného, někoho, komu na dotyčných ani zbla nezáleží. Tohle poselství je věčné, nadčasové. Varování platí i pro dnešní dobu. Tohle, domnívám se, autor vystihl geniálně. Jedinou výtku bych měl k jisté, z mého pohledu, idealizaci příběhu, chování postav, dialogů. Ano, hrad by byl svého druhu „bublina“, ochrana před realitou, přesto si myslím, že rozpad společenského řádu je jinde popsán realističtěji. Samotný závěr knihy je pak idealismem přímo prostoupen, nejen v chování protagonistů, ale i v, již zmíněném, uspořádání jejich komuny. Merle se zkrátka drží naděje, možná je to ve finále dobře. Doporučuji.

36 19.05.2019

Překvapivě skvělé starodávné science fiction. Vůbec jsem nečekal, že to bude takhle dobré. Příběh je jednoduchý, nesmírně dynamický, celé je to psáno snadným a přístupným způsobem, žádné složité konstrukce a stavby. Vize úrovně techniky odpovídá době vzniku, ale v tom vůbec není kouzlo ani jádro příběhu. Vlastně celý ten SF prvek pouze poskytuje rámec děje, kulisu, téměř nepodstatnou. Záměrně píšu téměř, protože ta kulisa samozřejmě důležitá je. Podstatnější je však naprosto geniální, tíživá, horrorová atmosféra, pocity zmaru, beznaděje, lhostejnosti. Studená, černá bezcitnost vesmíru. A v něm skupina průzkumníků čelící absolutnímu neznámu, podivné entitě, hrůze, strachu, možná smrti. Tváří v tvář něčemu naprosto cizímu, nelidskému. Jak reagovat? Jak se chovat? Ten objevitelský motiv, ty důsledky, ta nutná odvaha, je to nejlepší z knihy. Závěr je trochu hutný a možná lehce ztrácí dynamiku předchozích kapitol, zážitek však nijak nesráží. Vyzdvihuji naprosto inovativní cizí entitu, jedno z prvních použití tohoto typu „organismu“ v rámci žánru vůbec. Pro všechny SF fanoušky je to naprostá povinnost.

35 03.02.2021

Těžko psát komentář k tomuto významnému a oceňovanému textu, který uchvátil již generace čtenářů. Krátký příspěvek si přesto dovolím. Číst ten obyčejný přímočarý příběh starce bojujícího s rybou a oceánem, mluvícího si sám pro sebe, jeho jednoduchá, přesto vědoucí, slova, myšlenky, je zvláštním způsobem posilující. Možná je to placebo, možná je to způsobeno generacemi okouzlených čtenářů a já jdu zkrátka s davem. A říkám si, jak by se mi ten příběh mohl nelíbit? Vždyť za to autor dostal Nobelovu cenu. Těžko říct, ale možná, že se v tom jednoduchém textu opravdu skrývá síla, nezměrná energie oceánu. Nekonečná motivace bojovat a přežít, vzdor osudu a životnímu údělu. Starý, chudý rybář bez ničeho a bez naděje, a přesto si naději drží, přesto má sílu pokračovat dál. Věty typu „But man is not made for defeat. A man can be destroyed but not defeated.“ jsou esencí vzdoru. Jsou v jádru příběhu a, alespoň pro mě, důvodem, proč na mě text tak silně zapůsobil. Možná je v tom částečně i návod jak si v dnešním světě udržet zdravou mysl. Jak propastný rozdíl vůči dnešní době, máme vše, na co si vzpomeneme, a přesto jsme nešťastní a v depresích, neustále reptáme a stěžujeme si. Možná je čas od času vážně třeba připomenout si Santiaga a jeho boj s rybou.

35 28.07.2018

V rámci snahy dohnat některé mnou opomíjené klasiky padla tentokrát volba na tuto kratičkou, přesto zásadní, povídku. Netřeba psát sáhodlouhé litanie, analýz a rozborů je k nalezení nepřeberné množství, nemám vlastně ani ambice se o jakýkoliv rozbor pokoušet. Jen několik postřehů: text je zvláštním způsobem podmanivý, téma a vývoj příběhu mi hodně připomíná deprese, úzkosti, post-traumatické poruchy, nebo dnešku poplatné vyhoření. Proměnu Řehoře vnímám jako útěk před světem, jako jakousi manifestaci sebenenávisti. Dehumanizace a odcizení je absolutní. Mizí vůle, mizí život. Vedle samotného Řehoře se proměňuje i vztah okolí k němu, a opět lze nalézt paralely k těžkým depresivním stavům, k těžkým melancholikům, dystymikům. Při čtení jsem si nemohl nevšimnout jisté nápadné podobnosti s románem „Odepsaný“ od Osamu Dazaie. Proměna je pochopitelně rannějšího data, přesto oba texty pracují s podobnou absolutní dehumanizací vlastní osoby, touhou zmenšit se, odejít, být zapomenut, přestat být přítěží, zmizet. Naše vlastní mysl nás někdy zavede do strašlivých míst. Doporučuji.

33 11.10.2023

„Občas se zdá, že Rusko je povoláno jen k tomu, aby ukázalo celému světu, jak se nemá žít a co se nemá dělat.“ Petr Čaadajev, ruský filosof

„Věčný komplex méněcennosti většiny Rusů před Západem dostal medovou náplast: děláme si ve světe, co chceme, a nikdo na nás nemá, protože se nás všichni bojí a kohokoliv můžeme vmžiku zničit! Euforie měla až orgastické rysy.“

Na knihu jsem narazil v podstatě náhodou, po diskuzi s kamarádem na aktuální téma proradného ruského útoku na Ukrajinu, Ruské válečné mentality, neschopnosti ruského národa žít svobodně a toužit po svobodě a klasických liberálních hodnotách a s tím související kolektivní vině Rusů na současné válce s Ukrajinou. Přestože sám sebe řadím mezi klasické svobodomyslné liberály, zcela upřímně, Mitrofanova moc neberu a nečtu jeho články, považuji ho za velkoměstského kavárenského levičáka, odstřiženého od běžné životní reality, se vším negativním, co se s tím dá spojit. Nicméně, ať je to jakkoliv, jeho názory na současné i minulé Rusko mě přece jen zaujali. Jeho znalost ruského prostředí, znalost mentality národa, do něhož se narodil, je neoddiskutovatelná. Knihu jsem tedy koupil, přečetl a zde jsou mé dojmy. Ještě doplním, že vznikla před válkou a o útoku na Ukrajinu v ní není ani čárka.

Text je svižný, jednoduchý, vše je psáno čtivě a úderně, někdy s nádechem humoru, žádné složité konstrukce, autor je novinář a je to poznat. Je to silně názorová kniha, Mitrofanov nemá Rusko příliš v lásce – a to je velmi slabě řečeno - s ohledem na vývoj posledních měsíců a let (dnes je konec 8/2022) se tomu nelze divit, ruská realita mu dala za pravdu a nás ostatní kopla do zadku.

Kniha je rozdělena do tří hlavních okruhů, monstrproces Navalnyj a současná Ruská státní tyranie, původ nemocné ruské mentality a ublíženosti a konečně projevy ruské národní mentality během posledního plus mínus století. Vše demonstruje na „minipříbězích“ jednotlivců a skupin. Popisuje praktiky současných represivních složek, ne nepodobné praktikám NKVD z dob Rudého teroru, popisuje zákony, které stát nedodržuje, nebo spíš porušuje kdykoliv se to autoritám hodí. Občas proloží historickou vsuvkou, například chováním aparátčíků z dob Rudého teroru, čekajících v celách smrti na kulku do týla, přesně v duchu geniální Koestlerovi Tmy o polednách. Ukazuje novodobou tyranii státních složek, nerespektování vlastních zákonů, šikanu nepohodlných, masové zatýkání, novodobý koncentrák – Sacharovo, mučení znásilňováním, ponecháním na mraze, odepřením léků a další. A většina jsou zřejmě komplici.

Postupně přechází do historie, sleduje vývoj ruského národa, ruské mentality, tváří v tvář historickým událostem, drsného způsobu života ruských mužiků, vesničanů a nezměrné krutosti, tolik vlastní ruskému lidu. Čím to? – ptá se – že je ruský lid tak krutý, tolik opovrhuje lidmi, humanismem a životem obecně? Demonstruje například na extrémní krutosti obou stran v občanské válce rudých proti bílým. Hledá odpovědi a odkazuje se třeba na Gorkého a jeho cesty po ruském venkově, ruské dálavy, nicotné vesnice a hlavně nicotné lidičky uprostřed nezměrných stepí. Je to zajímavá úvaha a rozhodně stojí za přečtení.

Autor dále popisuje hluboce zakořeněnou nenávist v ruském lidu, nenávist k inteligenci jako třídě, nenávist k bohatství, nenávist k úspěchu, nenávist k Západu. Tuto zakořeněnost v nenávisti stopuje až k Ivanu Hroznému a Zlaté Hordě. Ano, právě ono pověstné - pologramotný stepní národ necivilizovaných barbarů, nepatřící do Evropy. A samozřejmě nelze nevzpomenout kontinuální mytologii Velké Vlastenecké Války, která v očích mnohých vlastně nikdy neskončila. Popisuje zároveň s tím související naprosto neuvěřitelnou loajalitu, oddanost, nacionalismus – chcete-li, věrnost Rusku, matičce Rusi, bez ohledu na společenskou třídu. Z evropských zemí bylo vlastenectví jako ctnost systematicky vymýceno během posledních 70-80 let – k naší vlastní škodě. V Rusku bylo extrémní vlastenectví naopak podporováno, vyučováno, předáváno každé další generaci v rámci státní propagandy. Z toho plyne ta ruská arogance – arogance státu, dělat si co chce tváří v tvář světovému společenství. Bez skrupulí, bez ohledů na kohokoliv, na mezinárodní smlouvy, dohody, bez ohledu na prosté slušné chování.

Rusko je národ žijící v neustálé lži a nenávisti, bez přehánění nenávidící vše úspěšné, živé a lidské. Co na tom, že polovina Rusů nemá splachovací záchod? Svoboda? Právní řád? Fuj! To není podstatné. Podstatné je, že mají atomové ponorky, mezikontinentální jaderné rakety, hypersonické střely. To je důležité, to dává praktickou sílu a moc, alespoň evidentně v očích většiny Rusů. Znovu musím zopakovat naprosté opovržení lidským životem, čirý nihilismus a kult smrti, přesně v duchu onoho pověstného a okřídleného „nas mnogo“.

Otázka na závěr: zničí Rusko ve své zaslepenosti svět? V souladu s myšlením, že, když oni se mají špatně, tak ať se svět, a hlavně západ, má taky špatně? Odpověď myslím přinese nedaleká budoucnost. Přes jinak názorové rozdíly s autorem doporučuji všem, mnohým může otevřít oči.

33 28.08.2022

„Uběhla spousta let … půl století … A já na nic nezapomněl … na tu ženu … Měla dvě děti. Maličké. Ukryla ve sklepě raněného partyzána. Někdo ji udal … celou rodinu pověsili uprostřed vesnice. Děti jako první … Jak ta žena křičela! Tak lidé nekřičí … tak nekřičí ani zvířata … Je třeba, aby člověk podstupoval takové oběti?“

„Na vratech soloveckého lágru viselo bolševické heslo: „Železnou rukou donutíme lidstvo ke štěstí.“ Jeden z návodů, jak lidstvo zachránit.“

Konec února 2022 a svět v naprostém otřesení sleduje, jak Rusko zcela v rozporu s předchozí rétorikou a bez jakýchkoliv skrupulí útočí na Ukrajinu a zahajuje ničivou válku. I já byl zcela překvapen a vykolejen, do poslední chvíle jsem nevěřil, že do té doby – dnes lze říct zdánlivě – pragmatický, ruský prezident/car rozpoutá takovou hrůzu. A přesto se tak stalo. Ano, byly hlasy, které před tím varovali, hlasy sahající dále do minulosti, hlasy varující, že Krymská anexe 2014 není konec, protichůdné hlasy, jedni poukazující na to, že je vše naše vina, vina Západu, který svými akcemi a rétorikou tlačí Rusko do války, druzí poukazující na to, že schizofrenní ruský národ je nemocný, opilý vlastní výjimečností, předurčeností, iluzí moci, pohlcen kontinuální mytologií Velké vlastenecké války, která vlastně nikdy neskončila. Ať je to jakkoliv, Rusko, pod naprosto obskurní a směšnou záminkou zaútočilo na Ukrajinu a rozpoutalo v Evropě jeden z nejničivějších konfliktů poslední doby.

Text je psán formou rozhovorů, nebo spíš minipříběhů jednotlivých „protagonistů“, obyčejných i neobyčejných Rusů, žijících ruskou / sovětskou životní realitu. Vzpomínají na minulost, někteří nostalgicky a láskyplně tesknou po časech sovětských, jiní cokoliv sovětského ze srdce nenávidí. Své příběhy sdílí lidé chudí i bohatí, úspěšní i neúspěšní, bývalí/současní komunisté, matky, ženy, muži, přeneseně popravčí NKVD, podnikatel a další. Těch příběhů je mnoho, každý svým způsobem silný, každý nějak/jinak otřesný. Každý z těch příběhů je sám o sobě jiný, přesto mají cosi společného. Jakási červená nit se skrze každý ten jednotlivý život vine naprosté rozčarování a deziluze z pokusu o transformaci ruské společnosti v devadesátých letech, naivita naivních lidí z naivní, myšleno sovětské, doby, a rozhodně zahořklost a frustrace z nespravedlnosti světa a života. Někdy se nelze divit, ty příběhy jsou úděsné. Od hrůz bolševické revoluce a občanské války, přes hrůzy rudého teroru, přes druhou světovou válku, lágry Gulagu, po konec Sovětského svazu, skrze kruté devadesátky, války na Kavkaze, novodobý teror. Panoptikum krutosti, zoufalství a utrpení obyčejných lidí.

Knihu jsem si přečetl, jako mnozí jiní, v reakci na zcela nepochopitelnou ruskou agresi, ve snaze pochopit, poznat, prohlédnout skrz propagandu, nahlédnout do zbídačené duše zbídačeného národa. Text tohle všechno jedinečným způsobem umožní. Po přečtení jsem nabyl dojmu – a dávám do souvislosti se současnou situací, s realitou dnešní ruské propagandy – tedy, se střípky, které se na západ dostanou – že Rusko je nemocný stát a národ, žijící v iluzi vlastní velikosti, opilý představou vlastní moci a neporazitelnosti, zcela pohlcen, opět iluzorně, vlastní výjimečností, přesvědčen o vyvolenosti k „velkým věcem“. Kde jinde lze vidět na jedné straně naprosto otřesný život obyčejných lidí, postrádající jakoukoli důstojnost, a vedle toho náboženskou hrdost na atomové zbraně, hypersonické střely, tanky, ponorky, vojenské lodě… Naprostá neúcta, snad přímo odpor, k životu, k lidem, k čemukoliv jen vzdáleně humanistickému a humánnímu. Národ, jehož životní a kulturní filosofie je nihilismus a lež. Opatrné úvahy o kolektivní vině – stejně jako kdysi v případě nacistického Německa, nejsou ani zdaleka tak nemístné, jak by se mohlo zdát.

Knihu doporučuji všem.

33 01.05.2022

„Tohle je jen začátek. Předehra. První zaklepání. Už brzy zazní další. Silnější a razantnější. Za dveřmi čeká dáma zvaná válka. Je nevyhnutelná. Je žádoucí. Je očistná. Je nezbytná pro budoucnost naší rasy. Máme na ni právo.“

Vesmírná černota, zima, samota, tajemství pohřbená nánosy prachu. Kosti, jako jediní svědci minulých hrůz. Výkřiky, při kterých tuhne krev v žilách. Strašlivé výkřiky, které nikdo neslyší. Není nikdo, kdo by přispěchal na pomoc. Unikající vzduch nebo bezbřehé násilí. Unikající život. Smrt v mrazivé temnotě. Osamocená krutá smrt. Věčné zatracení.

Předchozím odstavcem jsem se možná nechal trochu unést, ale nevadí, tato skvělá povídková knížka si to bezesporu zaslouží. Po dlouhé době jsem po přečtení totálně odzbrojen. Kniha mě zaujala na první pohled. Rozkládající se mrtvola kosmonauta ve vraku vesmírné lodi naznačuje mnohé. Syrová grafika obálky plně odpovídá syrovosti ukryté uvnitř. Čeká na čtenáře, vyvolává spirály fantaskních obrazů, pocity mrazení, odpor, hrůzu. Jen si představit, jaké by to bylo, být v kůži protagonistů!

Kniha se sestává z několika povídek a závěrečné kratší novely. Většina kusů je naprosto famózních, za slabší považuji pouze dvě. Kvalitě neubírá fakt, že některé nejsou ani zdaleka originální. Spisovatelská zručnost, práce s textem, příběhem, detaily, napětí, mrazivá atmosféra, vše funguje skvěle. Jistou neoriginalitu tak lze snadno odpustit. Čtenář se tak podívá například do tajemného labyrintu, ne nepodobnému tomu Minotaurovu. Další povídka mi velmi připomněla Osadu Kira Bulyčova. Další pak třeba jednu epizodu Akt X, nebo jiná pak Kouli od Michaela Crichtona. Tahle zdánlivá neoriginalita však vůbec neruší, naopak, je to skvělé zpracování a osvěžení známých motivů. Další kusy jsou pak zcela originální, nebo jsem jen neobjevil možné zdroje inspirací. Hororová atmosféra se dá krájet, napětí narůstá, protagonisté sympatičtí, závěry bývají kulervoucí, někdy trochu předvídatelné, přesto mi párkrát spadla čelist. Dlouho mě něco tak nechytlo, zvlášť povídková kniha.

Pokud bych měl vybrat několik málo kusů, které považuji za nejvydařenější, tak asi „Lovci vraků“ s naprosto hrůzostrašně mrazivým koncem. Dále „Mrtví od Krakenova moře“, opět geniálně temná, opět skvělý, strašlivý závěr. Ten lze od jisté chvíle předvídat, ale ta neúprosnost osudu, to odměřené tempo neodvratně směřující k vyvrcholení nelze neocenit. Špatná není ani „Bestie“, přímočará, jednoduchá, opět se skvělým závěrem. Jako poslední bych určitě vyzdvihl závěrečnou novelu. Kombinace military SF, hard SF, politického thrilleru a boje o osud lidstva v galaxii funguje skvěle a k tomu navíc skvělé hlavní postavy.

Všem fandům SF rozhodně doporučuji.

33 12.09.2021

„Což není člověk pouhý květ nesený větrem a jen hory, moře, hvězdy a tato země našich bohů jsou skutečné a věčné?“

Monumentální román, o kterém bylo napsáno snad již vše a cokoliv dalšího je pravděpodobně nadbytečné. Přesto bych si dovolil zde přidat několik svých dojmů a tímto zakončit tento zcela výjimečný čtenářský zážitek. Příběh netřeba příliš komentovat, je dostatečně známý. Píše se rok 1600, anglický lodivod John Blackthorne přežije ztroskotání lodi u japonských břehů, je zachráněn a zajat, a následně se stává účastníkem zásadních politických událostí, svou odvahou a výjimečnými schopnostmi si získává přátele i nepřátele. Je figurkou na šachovnici japonských feudálních lordů. Poznává a učí se japonskou kulturu, tolik odlišnou od té západní, evropské. Je součástí epického boje o moc a vládu nad ostrovní říší.

Příběh je fenomenální. Naprosto mě to odzbrojilo a nenacházím další superlativy. Protagonisté jsou vykreslení do nejmenšího detailu, zejména pochopitelně John Blackthorne, neboli Andžin-san, lodivod. Postupné odhalování a poznávání japonských reálií té doby, poznávání kulturních odlišností, poznávání zcela jiné morálky a jiné životní filozofie, postavené na budhistických zásadách, tvoří neoddělitelnou část příběhu a je jedním z klíčových prvků výjimečnosti textu. Při čtení jsem ten kulturní šok místy sám pociťoval velmi silně. Dalším klíčovým prvkem jsou neuvěřitelně silné charaktery, předně, jak jsem již zmínil, Andžin-san, ale též Mariko-san, Toranaga-sama, Jabu-san. Ti všichni mají úlohu na šachovnici. Ti všichni, a mnozí další, čtenáře velmi silně chytnou a nepustí. Mimochodem, dalším zcela klíčovým prvkem příběhu je vztah Andžina a Mariko, aniž bych chtěl cokoliv prozrazovat, protože to postupné odhalování je stejně tak součástí zážitku, jako příběh samotný. V každém případě je tato příběhová linie to nejsilnější z celé knihy. Vlastně, charakter Mariko-san často září tak, že zastiňuje ostatní, vč. Andžina, až si čtenář klade otázku, kdo je vlastně protagonistou.

Výprava do říše samurajů, do země sakur rozkvetlých pod posvátnou horou Fudži je ve všech ohledech mimořádně silným čtenářským zážitkem. Příběh je nezapomenutelný, odzbrojující, povznášející a naplňující. Text je nesmírně čtivý. Všudypřítomný kontrast mezi banální krutostí a japonskou poetikou, mezi životem a smrtí, mezi svobodou a povinností, odvahou a odhodláním, tradicí a odpovědností je intenzivní a nelítostný. Japonská estetika, etika, morálka, tradice, oddanost, střet budhismu a křesťanství, karma a bušidó dýchají z každé stránky. Je to dlouhá kniha a patří k těm, u kterých se po přečtení sice dostaví oprávněný pocit naplněnosti, ale zároveň též pocit jakéhosi prázdna, ve smyslu „co dál“? Sedíte a přemýšlíte kam dál, protože svět se změnil, vaše vnímání se změnilo, vy jste se změnili. Jste úplnější, jste bohatší, je to jedinečný zážitek, výjimečný zážitek. Doporučuji všem.

„Život je jenom sen uprostřed snu.“

32 02.05.2024

„Všem tvorům je souzeno po krátkém čase života zemřít. Z prachu jsme vzešli, prach jsme a v prach se obrátíme. Před námi je tma a po nás je tma, ten život je jen chvilka mezi dvojím temným nekonečnem.“

Legendární česká kniha, jejíž příběh je možná ještě známější díky geniálnímu filmovému zpracování. Je téměř trestuhodné, že se k přečtení dostávám až nyní. Co naplat. Příběh nás zavádí do pohnuté doby českých dějin, avšak dramatické historické události jen podkreslují drama zcela jiné, totiž drama osobní. Spíš než drama bych měl napsat horor. A příběh hororový skutečně je. Od začátku je zřejmá naprostá bizarnost chování a myšlení protagonisty. Úplná a naprostá odchylka od normy. Probleskující patologie mysli. Od počátku zaujme podivný jazyk, téměř poetický, odměřený, pomalý, plný mrazivých eufemismů. Protagonista skutečně není normální, příběh nepopisuje žádnou proměnu, spíš potlačované ambice a korupci mysli a duše na pozadí historických událostí. Jedno je však zřejmé, Karel Kopfrkingl je psychopat od samého začátku. Všechny ty pohřební monology, úvahy, neustálý lehký „úsměv“ na tváři, ironizující či sarkastický podtext. Kondenzovaná faleš. Monology a myšlenky jsou nelidské, v centru je zájem o smrt, převtělení a konec cyklu, a zejména pak o smrt žehem, jako středobod všeho, jako nejvyšší zájem protagonisty. Vše vyvolává intenzivní pozornost. Text ukazuje naprostou absenci emocí, naprostou lhostejnost, tolik typickou právě pro klinické psychopaty. Příběh vrcholí téměř podle očekávání. Téměř. Konec je nesmírně intenzivní, závěrečné události jsou dech beroucí, dočítal jsem zcela odzbrojen. Doporučuji všem.

„Možná, že i tenhle jízdní řád smrti bude ještě víc zautomatizován, zmechanizován víc než dosud.“

32 26.02.2023

Celkem i chápu, proč se kniha mnohým lidem nelíbí, proč je autor ostrakizován, napadán, nenáviděn, zejména levicově smýšlejícími progresivními idealisty. Čtenáře totiž nedrží v iluzi, nemanipuluje s realitou, život je krutý a nespravedlivý, všichni nemáme stejné šance. Je jasné, proč má progresivní ideologie tolik následovníků, o kolik snazší je žít v sebezničující iluzi, že jednou budou mít všichni stejné šance, že schopní i neschopní, chytří i hloupí, klikaři i smolaři, lidé zdraví či postižení, lidé pohlední i nehezcí, lidé vysocí i lidé zakrslí, se budou mít všichni stejně dobře, budou stejně šťastní, budou mít stejné životní příležitosti a šance. Je to krásný cíl, krásná představa, vznešená představa, sen, a mnozí věří, že budou-li na tom snu pilně, usilovně a aktivně pracovat, jednou, v daleké budoucnosti, se tento sen stane skutečností. Jenže nestane, jako všechny sny se rozplyne v surové realitě, po probuzení zůstane sotva matná vzpomínka, chvilkový pocit blaženosti, než ji vystřídá každodenní šeď. Povaha člověka to neumožní, povaha reality to neumožní, je to utopistická idea, která přinese pouze zmar a pláč, a další kolo hrůz. Snaha o utopickou společnost vynese na povrch opět to nejhorší, co se uvnitř člověka ukrývá. Probuzení ze snu bude mít podobu života v tyranii, tak jako již mnohokrát v minulosti. Autor si na nic nehraje, žádnou realitu neohýbá. Ano, život je krutý, nespravedlivý, pro mnohé naprosto otřesný a plný utrpení, přesto předkládá tezi, že mnohem horší alternativa je uchýlit se k iluzi, uchýlit se ke lži, lež je totalita, lež je tyranie. Je to prosté, autor je nenáviděn, protože bere dnešní nejmladší generaci nedospělých dospělých jejich sny a naděje.

Tím samozřejmě v žádném případě neříkám, že bychom se měli vzdát veškerého snažení měnit svět k lepšímu. Pojďme vybudovat svět, kde všichni budeme mít stejnou šanci uspět, nebudujme svět, kde se všichni budeme mít stejně špatně, neboť právě tam tato snaha o rovnost výsledku směřuje.

Jádrem knihy je souboj individualismu a kolektivismu. Text je poetický a pohádkový, hladí na duši, ta starodávná forma vyprávění, ty dlouhé věty, umně poskládané odstavce, z některých mrazí, jiné zahřejí u srdce, další vyvolají úsměv na rtech, a ještě další u někoho možná i slzy, sám autor nemá k slzám mnohdy daleko. Například vyprávění o boji jeho dcery s nemocí je strašlivé, nepochybně mu dává jistý nadhled, schopnost komentovat utrpení jiných. Ano, je to self-help kniha. Ano, obsahuje četné motivační fráze. Ale je tak trochu jiná než ostatní. Autor čerpá ze svých rozsáhlých, až analytických, znalostí lidských krutostí páchaných ve dvacátém století, ať jde o hrůzovlády Stalina, Hitlera, Mao Ce-Tunga nebo Pol-Pota. Obrací se ke géniům literárního řemesla, k Solženicynovi, Miltonovi, analyzuje Dostojevského, Tolstoje, odkazuje na Frankla, aneb „jít s hlavou vztyčenou, navzdory hrůze a chaosu před námi“. Z psychologického pohledu rozebírá četné Biblické příběhy a další, ještě starší, náboženské texty.

Text je oprávněným útokem na hororový postmodernismus a též proto je v jistých kruzích tak silně nenáviděn. Vysvětluje filosofické základy kritických teorií (Marx, Foucault, Horkheimer, Derrida, a další). Poukazuje na nekonzistence, nelogičnosti, odtržení od reality, boj o moc, snahu postmodernistů zbořit stávající systém a v nové společnosti zaujmout místo na vrcholu, místo mezi novou elitou, mezi novou šlechtou. Snaží se strhnout fasádu reality dnešní doby, jakousi iluzi toho, že směřujeme k utopickému ráji. Kniha je obranou proti totalitarismu, pokusem probudit dav ženoucí se nezastavitelně k okraji propasti tyranie. Doporučuji všem.

32 29.03.2021

„Místo inspirace a posunování dopředu jsme společností opresí a mandatorních úkonů, kdy již nic moc nebudujeme a neposouváme, ale jen se účastníme údržby systému, který dává stále méně a méně smysl.“

„Mizí lidé s unikátními názory …“

Další, tentokrát původní český, přírůstek do fondu „kolapsové“ literatury posledních let. Nutno podotknout, že na jednu stranu nijak originální, neboť autor zčásti přebírá závěry dřívějších prací, zejména nepřekonatelného Josepha Taintera (zákon klesajících výnosů), ale třeba též Jareda Diamonda (kapitoly o kolapsech vikingské kolonie v Grónsku nebo kapitola o Aboriginské Austrálii). Na druhou stranu pro českého čtenáře takto možná v přístupnější formě, připočteme-li fakt, že pan Bárta je tu vnímán jako vědecká celebrita, a pokud to ke knize přitáhne větší zájem, pokud to osloví běžného čtenáře, je to vlastně jen dobře. A možná to onoho běžného čtenáře následně nasměruje k dalším, podrobnějším a kvalitnějším pracím, viz zmíněný Tainter a jeho dodnes nepřekonané "Kolapsy složitých společností", popřípadě dnes již trochu překonaný Diamond, který má i přesto stále co nabídnout – minimálně osvěžující originální pohled na dějiny světa.

V první řadě bych poupravil mediální prezentaci knihy. Nejedná se ani tak o nějaké rigorózně popsané zákony, doložené výzkumy, recenzované a kriticky zhodnocené závěry a pozorování, ale spíš esejisticky pojaté texty, názory na aktuální dění a osobní povzdechy, s trochou toho, nepochybně zajímavého, historického kontextu. Jeho pozorování a vývody jsou však zcela na místě a až na několik detailů a názorů na bývalého amerického prezidenta Trumpa, fenomény typu Cambridge Analytica, Brexit a nějací pochybní manipulátoři využívajících sociální sítě k ovlivňování celých davů jsem při čtení souhlasně přikyvoval, doslova nadšený z faktu, že i tato kapacita světového formátu má na vývoj západní civilizace podobný názor jako já, naprostý laik.

Ve svých sedmi zákonech – esejích – autor popisuje různé kulturně společenské a environmentální jevy, na historických příkladech a událostech pak ukazuje jejich dopad na pokročilou civilizaci – v zásadě přispívají ke kolapsu a rozpadu. Kritizuje snižující se efektivitu inovací. Kritizuje tragédii dnešní doby, tedy nutnost inovace financovat pomocí dotací. Kritizuje dnešní západní kult ublíženosti, kulturu čirého pokrytectví a absenci jakýchkoliv sdílených hodnot. Nelze nezmínit poznámku o teorii civilizačních cyklů Petera Turchina. Oprávněně kritizuje Česko za např. vnímání korupce nebo délku stavebního řízení. Téměř vtipně pak s odstupem času působí popis průběhu prvních měsíců pandemie Covid-19 u nás a neschopnost elit situaci jakkoliv zvládat – tohle si zaslouží připomenout. Potěší trefné poznámky ohledně naprosté ztráty legitimity elit téměř všude v západním světě, odpojení od běžné populace, nulová shoda s tím, kam chce směřovat běžný člověk s běžnými životními starostmi, versus kam směřuje elita. Ne, opravdu nikdo nechce do utopického ráje. Elity vnímá jako zbytečné administrátory spravující sestup a úpadek. Obšírně se věnuje postupnému rozpadu společenské smlouvy, totální ztráty důvěry ve schopnosti politických elit zvládat krize, což je něco co dnes již jistě vnímáme všichni. Oprávněně kritizuje korporátní fašismus, kdy nevolení představitelé korporací jakoby organicky určují kurz směřování světa, hodnot a západní morálky. V této souvislosti je pak zcela na místě kritika konformismu, absence různých názorů, konformita vynucovaná sociálními sítěmi a právě nadnárodními, nikým nevolenými, korporacemi.

Ano, kritika papalášství a arogance moci je oprávněná a zcela na místě, s mnohými názory s autorem bezezbytku souhlasím, pohled na vyprázdněnou Evropu, hloupé „elity“, arogantní politiky, je tristní a ubohý, jenže tohle do knihy nepatří, nebo ano, ale pak měla být prezentována zcela jinak, totiž jako esej o stavu světa, ne jako teorie vzniku a zániků říší a civilizací.

Kapitola o energii je pak nesmírně zajímavou sbírkou faktů o současném světě, zejména o energetické náročnosti běžných věcí, nebo o úspěších / neúspěších vypořádání se s odpadem formou recyklace. Doporučuji věnovat důkladnou pozornost pojmu EROI a souvislostem.

Kniha není v zásadě špatná, jen jsem čekal trochu něco jiného. Obsahuje množství osobních poznámek a povzdechů, možná až příliš sentimentálních, nad komercializací a bulvarizací moderní doby. Skoro jako když stařec mudruje nad mizérií světa. To mi do knihy vůbec nesedlo. Je to vlastně první kniha, kterou od p. Bárty čtu, a přiznávám, od vědce jeho renomé jsem čekal trochu víc. Kniha je hodně populárně naučná, náročnějšího čtenáře neuspokojí, autor dává průchod svému rozhořčení nad stavem světa, elit, Česka – do podobné knihy to nepatří. Nečekal jsem názorovou esej, čekal jsem rigorózní práci na téma vzestupu a úpadku civilizací. Váhám mezi 3 a 4 hvězdami, nakonec dávám 4, reálně 3,5, špatné to není, pro čtenáře neznalého tématu je to vlastně docela dobré, poslouží jako solidní rozcestník k dalšímu studiu.

Je příznačné, že tato kniha vychází v době, kdy snad již nikdo soudný nepochybuje o tom, že západní civilizace se nenachází zrovna v nejlepší formě. Právě naopak, je zřejmé, že se nachází na znatelně sestupné trajektorii. Enormní náklady na udržení civilizační složitosti již zcela jasně překonávají výhody ze složitosti plynoucí. Čím více lidí o tom bude přemýšlet, tím lépe.

31 09.01.2022

„Dobro a zlo rozumné a společenské bytosti nezáleží v tom, co právě prožívá, nýbrž v tom, co činí, právě jako ani její ctnost a špatnost nezáleží v tom, co prožívá, nýbrž v tom, co činí.“

Jsou knihy, u kterých se po přečtení sám sebe téměř zoufale ptám: „Proč jsem si ji nepřečetl mnohem, mnohem dřív? Třeba když mi bylo 18?“. Tohle je rozhodně jedna z těchto knih. Je to ale zároveň jedna z těch knih, ke kterým člověk musí dospět. Jak to tedy skloubit dohromady? Nijak. Prostě si ji přečtěte. Kdykoliv. Asi nemá smysl se příliš rozepisovat o moudrosti věků, o použitelnosti do dnešních dní. O tom, jakoby ty tisíciletí mezi sepsáním a současností vlastně ani neexistovali, ani o tom, jak důležitá je láska a oddanost k pravdě v jakékoliv době. Vlastně je i trochu divné hodnotit téměř dva tisíce let starý filosofický spisek, napsaný tehdy asi nejmocnějším mužem doby, císařem a filosofem v jedné osobě, císařem, jehož jméno rezonuje skrze věčnost. Je to úvod do stoické filosofie, do praktické filosofie. Vyplatí se číst dlouze a pomalu, přemítat o každém odstavci, přemýšlet o slovech, větách, sděleních. Vyplatí se mít knihu připravenou a po ruce a ve chvílích smutku a strastí, ale i v dobré náladě, náhodně otevřít a přečíst pár odstavců. Odstavců, jejichž čtení hladí na duši, pozvedá náladu, posiluje morálku a odhodlání žít navzdory životním těžkostem. Není to o pasivitě, není to o lhostejnosti k utrpení vlastnímu nebo cizímu, je to o aktivním životě v pravdě, přemýšlení a hlavně jednání v souladu se zásadami rozumu a pravdy jako nejvyšších ctností. Duše a mysl stoika netrpí.

Doporučuji všem, zejména jako obranu a útěchu před dnešním světem plným lží a pokrytectví.

31 29.08.2021

(SPOILER) "Ano. Tohle tedy vím. Oddělení je fabrika pro účely Kombajnu. Je tady k tomu, aby napravovala chyby, ke kterým došlo v místě bydliště a ve školách a v kostelích; k tomuhle je nemocnice. Když se pak dokonalý výrobek vrátí zpátky do společnosti, bezvadně opravený, dočista jako nový, někdy i lepší než nový, srdce Velké sestry překypuje radostí; jen se podívejte, jak je dneska z toho co sem přišlo celé pošramocené, zase fungující, přizpůsobená součástka, jak dělá čest celému týmu, vyložený zázrak. Koukejte, jak lehce si to šine naší krásnou zemí a jak se s přiletovaným úsměvem vrací do svého roztomilého bydliště, kde zrovna rozkopávají ulici, aby do ní položili roury městského vodovodu. Celý je z toho blažený. Konečně se přizpůsobil prostředí."

Odzbrojující kniha a ohromující příběh. Jednoduchý, bez příkras a složitých zvratů, přesto silný a nutící přemýšlet. Text je plný zásadních metafor, dominuje zde kritika konformity a oslava individualismu. Snad neprozradím mnoho, když napíšu, že celý příběh je zosobněním úsloví cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.

Děj se odehrává v psychiatrické léčebně, kam je přivezen extrémně nekonformní jedinec, McMurphy, protagonista individualismu, svobodomyslný jedinec, pirát a nepřítel systému a společnosti. Oddělení je plné více či méně groteskních figurek, z nichž samozřejmě zcela vyčnívá Náčelník, vypravěč, představitel mlhy, konformity, jedinec, který ví, kde je jeho místo. Nad vším dohlíží Velká sestra, zákonná autorita, monopol násilí, prodloužená ruka systému, velitel tábora, zástupce kombajnu, nastavující pravidla a dozorující jejich dodržování. Šachovnice je připravena, hra může začít. A hra je to drsná, krutá a zásadně nespravedlivá, a vítězem bude jen jeden, ten druhý, ten kdo prohraje, skončí v temnotě a v nenávratném zapomnění.

Na začátku knihy jsem McMurphymu vůbec nefandil: buřič, potížista, chronický despekt k autoritám, měl jsem s tím problém, jsa zákona dbalým občanem, jenže ten člověk si mě získal, jeho charakter mě zcela okouzlil. Jeho vytrvalost, jeho optimismus, jeho boj za svobodu myšlení i jednání je ikonický. Je zosobněním absolutní oslavy individualismu. Individualismu jako vrcholné hodnoty západní filosofie. Individualismu, jako zásadní a jediné obraně proti zhoubnému kolektivismu, komunismu a stagnující konformitě.

Poněvadž McMurphy ví, že se člověk musí vysmát všemu, co ho bolí, protože jenom tak si může zachovat svoji rovnováhu, jenom tak může předejít tomu, aby ho svět nedohnal k šílenství.

Vedle McMurphyho je Náčelník, jedinec utopený v Mlze, kde Mlha představuje pohodlí nehybnosti, otupělost, absenci změny, absenci jakékoliv aktivity ohrožující status quo. Mlha jako unik před syrovou realitou, únik před odpovědností. Ikonická postava, tiše pozorující dění, nereagující, hledící si své práce, svého koštěte. Oprávněně vystrašený z krutého Kombajnu.

A nakonec Velká sestra, doslova Velký Bratr, skryté a manipulativní zlo, zlo snažící se udržet si moc v proměnlivém světě. Představitelka systému, nekompromisní, neodpouštějící, surová autorita.

Příběh obsahuje silný totalitní prvek, však také totalita a tyranie jsou zavilí nepřátelé individualismu. Individualismus je právě dán vnitřní i vnější svobodou. Vnitřní svoboda individualismus pohání, vnější svoboda umožní realizaci. Odstraněním vnitřní nebo vnější svobody se individualismus vytratí. Odstraněním vnější svobody sice touha po individualitě zůstane, vnější podmínky však neumožní realizaci. Co je horší? Být vnitřně svobodný, ale žít s vědomím, že tuto vnitřní svobodu nikdy neproměním v jakýkoliv vnější projev? Nebo být vnitřně nesvobodný, jinak řečeno, slepý k možnosti být vnitřně svobodný? Záměrně se ochuzující o možnost individuality? Být konformní? To první je cesta otevírající možnosti zvítězit ve svobodné společnosti, to druhé je cesta umožňující přežití v nesvobodné společnosti.

Zásadní kniha, doporučuji všem.

"Nikdo s ní nehne, nikdo s ní nic nesvede. Dneska jednu malou bitvu prohrála, ale to je jen nepatrná bitva velké války, ve které vyhrává a bude vyhrávat napořád. Nesmíme McMuprhymu dovolit, aby nám dělal falešné naděje, aby nás vlákal do nějakého pimprlového divadýlka. Vždycky zvítězí, tak jako Kombajn, protože všechna moc Kombajnu je na její straně. Neprohrává svýma porážkama, zato našima vítězí. Abyste ji porazili, nestačí ji napráskat ve dvou ze tří bitev, nebo ve třech z pěti, ale pokaždý, kdy se s ní utkáte. Jakmile přestanete být ve střehu, jakmile jen jedinkrát prohrajete, zvítězila nadobro. A nakonec musíme prohrát všichni. S tím nikdo nic nenadělá."

31 07.11.2020

Představte si svět, kde hlavní a jediný důraz je kladen na zábavu a štěstí společnosti. Představte si, že jediné starosti, které si děláte, je vymyslet program na vyplnění toho moře volného času, který vám každý den zbývá po vaší lehké „práci“ (tedy, za předpokladu, že nemáte tu smůlu, že vás „vypěstovali“ jako epsilon). To možná nezní až tak špatně, že? Až na to „pěstování“, ale to berte jen jako takový sf prvek. Podmínkou je však ztráta individualismu, ztráta odpovědnosti, ztráta životního směru a cíle a v neposlední řadě a možná nejdůležitější, nutnost zůstat po celý život dítětem v těle dospělého. Je to velká nebo malá cena? To, nechť si, prosím, každý určí sám za sebe.

Popsaná vize vyvolává nepříjemné otázky a hluboké úvahy. Střet světa „divochů“ vs. světa „civilizace“, střet světa tradičních (též náboženských) morálních hodnot vs. světa čistého hédonismu až neuvěřitelného nihilismu. Nepřipomíná vám to něco? Civilizace ovládaná vymýváním mozků a drogami (Soma, která až příliš nápadně připomíná dnešní antidepresiva - nemluvím o skutečné potřebě medikace v řadě případů, kdy podání antidepresiv může reálně zachránit život).

Kniha je velmi čtivá a skutečně se nelze ubránit srovnání s dneškem (skoro se vsadím, že takto to vnímala většina čtenářů generace zpět, přesto …). Závěrečný rozhovor mezi Divochem a Mustafou Mondem je perla.

Knihu jsem četl hned po Orwellově 1984 a dovolím si krátké srovnání. Tam kde Orwell vykresluje vizi brutální, šedou, plnou otevřené kontroly myšlení a jednání, Huxley na to jde rafinovaněji. Jeho svět není o nic méně svázaný, jen to není tak nápadné a brutální. Kontrola myšlení je přítomna ve stejné míře (přístup k nezávislým informacím – v tomto případě ke knihám – je stejně jako u Orwella značně omezen), nepohodlní jedinci jsou vyloučeni z kolektivu. Kontrola jednání se neprovádí prvoplánovým násilím, ale opět spíše nenápadněji (nepokoje uklidněné rozprášením aerosolu Somy), přesto je opět neméně zřejmá.

Co si z toho všeho odnést? Nejspíš to, že pokud se současný kurz vývoje západní civilizace nezmění, čeká nás nejspíš kombinace obou. A jak už to tak dopadá, budoucnost si vezme z obou přístupů to nejhorší.

31 04.03.2018

„V šedém světle vyšel ven, zůstal stát a na okamžik spatřil absolutní pravdu světa. Zdědili planetu, která se bez ustání otáčí kolem své osy. Nesmiřitelná temnota. Slepí psi slunce na zběsilém útěku. Drtivá nicota černého vesmíru. A někde v doupěti se dvě štvaná zvířata třesou jak liščata. Vypůjčený čas a vypůjčený svět a vypůjčené oči, aby se nad ním mohlo plakat.“

Nejsem ani vyloženě nadšen, ani vyloženě zklamán. Autor dokonale vykresluje atmosféru zoufalství, šedi a beznaděje. Deprese pomíjivého světa je hmatatelná a při čtení čtenáře objímá jako jakási černá mlha. Textem probleskují okamžiky čiré hrůzy, náznaky šílenství konce civilizace. Přesto, příběh je víceméně monotónní, putování, putování, putování, cesta, cesta, cesta, cesta jakoby bez konce. Autor nicméně udrží čtenáře v pozoru, možná právě díky těm občasným a pozvolna dávkovaným hrůzám. Nutno vyzdvihnout, že některé věty jsou doslova odzbrojující a zasáhnou opravdu hluboko v nitru. Postavy jsou nicméně divné, anonymní – nelze říct, že ploché, ale zároveň ani nijak zvlášť zapamatovatelné nebo oblíbitelné. Co mě však maximálně iritovalo, bylo jejich nelogické, nesmyslné a prapodivné chování, naprosto nehodící se do nebezpečného světa po kolapsu civilizace. Konec je celkově nemastný neslaný. Přes kritiku času stráveného s knihou nelituji, od autora si časem přečtu něco dalšího, přesto považuji „hype“ kolem „Cesty“ za neúměrný celkovému zážitku.

„A teď si připomeň svou temnotu, ledový chlad, a jestli nejsi proklet.“

30 20.11.2022

Kultovní a ikonický příběh, proslavený především svým filmovým zpracováním. V knihově to na mě čekalo dlouho, ať je to jakkoliv, tento čtenářský dluh si tímto umazávám. Příběh je v zásadě docela komorní, text je psán čtivě a jednoduše, přesto lze v pozadí vnímat hlubší, filosofické, úvahy. Čtenář vnímá množství otázek na téma života, lidství a lidskosti, spravedlnosti, rovnoprávnosti – a teď to nemyslím v tom moderním, poněkud pokřiveném, smyslu. Autor vykresluje neveselý bezbarvý, téměř neživý svět, svět na konci, zničený svět, svět všemocných korporací, urbanistickou dystopii, svět lidí plných deprese a šedi. Kdo ví, zda na nás takový svět nečíhá někde za rohem. Záměrně nesrovnávám knihu s filmem, film je textem inspirován a obě díla jsou kultovní svým unikátním způsobem. Příběh je zcela oprávněně zařazen mezi mistrovská díla Sci-fi. Doporučuji.

30 20.11.2022

„Neměl snahu docílit ničeho jiného, než ženu odhalit jako nositelku soukromosentimentálních a asociálních citů, postavit ji na pranýř, jakmile by propukla v pláč nebo se dala vyvést z rovnováhy a ohradila se, ukázat na ni a prohlásit: Podívejte se, koho ještě musíme strpět mezi sebou! – Z tohoto hlediska bylo mužovo snažení nejenom pochopitelné, ale přímo chvályhodné, a souboj mezi ním a napadenou ženou dostal nový, principiální obsah.“

„Chápeš snad, že dobrého spoluvojáka nedělá neomylnost, a už vůbec ne neomylnost v takových otázkách, kde se státní etika teprve rodí. Za prvé a především je to schopnost vzdát se vlastního názoru a převzít názor správný.“

Poněkud zapadlá a neprávem opomíjená dystopie, která se, věřím, dočká jistého obnoveného zájmu, neboť autorka zde v detailu zkoumá jeden zcela nepostradatelný atribut všech myslitelných tyranií, totiž vznik konformního jedince, vynucením nezávadného, dogmatického, konformního myšlení. A právě tlak na vynucenou konformitu myšlení, tlak mít „ty správné, autoritativní, názory“ je v posledních letech patrný ve všech sférách společnosti, zejména pak v podobě boje s mýtickými „fake news“, bojem proti nedefinovatelným zločinům z nenávisti, mazáním názorových oponentů – „cancel culture“, manipulací s jazykem – inkluzivní projev, a samozřejmě dnes již naprosto zprofanovanou klasickou politickou korektností, vybičovanou však zcela ad absurdum. Vše jsou to zřetelné znaky odklonu od individualismu a klasického liberalismu.

V knize tyranie k zajištění konformity dostává geniální prostředek – absolutní sérum pravdy. Totální kontrola myšlení, mokrý sen každého autokrata. Je to nevyřčený motiv, nicméně je natolik jasný, že ho nelze přehlédnout. Důraz na ten jediný správný, státem posvěcený, názor je zřejmý od prvních stránek v podobě vnitřních monologů protagonisty. Protagonista není příliš sympatický. Ano, má svědomí, miluje svou ženu a děti, avšak přesně v mezích dovolených a kontrolovaných státem. Časem se sice objeví pochybnosti, prasklinky v nablýskané výzbroji dogmatismu, ze „správné“ cesty však nesejde, právě naopak. Jeho proměna po získání podílu na moci je zcela předurčena jeho vlastní ideologickou čistotou. Jeho fanatismus je strašidelný – on sám žádné sérum nepotřebuje – nepodobá se ničemu, co zná a jak uvažuje svobodomyslný jedinec vychovaný ve svobodné společnosti. Častokrát jsem si při čtení říkal, že to přece musí být hraná ironie, takto přece nikdo nemůže vědomě uvažovat. Absurdní hraný idealismus – jak dlouho může jedinec vydržet tento zjevný sebeklam? Naneštěstí i dnešní světová realita ukazuje, jak krutě se v tomto mýlím a kolik že to vlastně existuje milovníků nesvobody a kolektivistického stylu řízení společnosti.

Jistou syrovostí je dílko atmosférou velmi podobné Orwellově 1984, přestože, uznávám, kvalit této ikony žánru zdaleka nedosahuje – jakkoliv to pro mě nebyl důvod udělit nižší než absolutní hodnocení. Styl psaní je čtivý a příběh mě zaujal od prvních stránek, ta brutální šedivost a hrubost diktatury z textu přímo čiší. Detailně popisovaná byrokracie orazítkovaných povolení, domovních důvěrníků, státem posvěcených špehů, ale například též státem organizované zábavy, pak jen dokresluje hrůznou realitu policejního státu. Ještě jednu věc bych vyzdvihl, totiž geniálně zakomponovanou dehumanizaci protivníků, tentokrát absolutně nutné podmínky umožňující rozpoutání genocidy, zajišťující sjednocení „tyranova panství“ proti společnému, „nelidskému“, nepříteli.

Autorka v jedné chvíli přesně vystihuje, ústy jedné z vedlejších postav, ten rostoucí strach, tu spirálu bez konce, klesající do stále hlubší a hlubší temnoty, do propasti beznaděje, nenávisti, násilí a smrti: „Neustále jsme zpřísňovali dozor – ale nezískali jsme pocit bezpečí, jak jsme doufali, naopak jsme čím dál bázlivější.“ Kdo tohle nevidí na dnešním Západě, je slepý.

Neodpustím si obecnou poznámku. Ač dílo mělo být varování proti fašismu a nacismu, autorka jasně ukazuje základní podobnost všech tyranií, jejich původ v materiálním komunismu a kolektivismu. Přestože se nacismus a fašismus striktně vymezili proti komunismu, základní idea je stejná, absolutní opovržení individualismem, pohrdání jednotlivcem, aneb jednotlivec je zbytný a ideální příslušník nového řádu rád obětuje svůj život pro blaho kolektivu, společnosti, státu, společenské třídy, nebo dnes vyhraněné, často arbitrárně stanovené, politické identity. Všechno jsou to fundamentálně levicové myšlenkové rámce.

Knihu důrazně doporučuji, silně mi připomněla dnešní polarizovanou dobu. Ne, samozřejmě nemáme absolutní sérum pravdy, přesto se zdá, že se nám tu nesvoboda myšlení, jako jakási zhoubná rakovina společnosti, opět pomalu, ale jistě rozlézá. Zakončím výzvou v duchu Solženicyna: pojďme opět nežít ve lži!

30 30.05.2021

„My všichni, kdo jsme z toho vyvázli životem díky tisícerým šťastným náhodám nebo božím zázrakům – nazývejte si to, jak chcete –, my víme a můžeme s čistým svědomím prohlásit: ti nejlepší se nevrátili.“

Právem oceňovaná, přesto nenápadná a útlá knížečka, jejíž čtení je silný emocionální zážitek. Autor, přeživší z koncentračního tábora, v ní, pohledem profesionálního psychologa, rozebírá své vnitřní pocity a úvahy. Nejedná se o návod jak přežít koncentrační tábor, nejedná se ani o výčet utrpení tamtéž, byť autor popisuje mnohé, zamýšlí se nad osudem toho a toho, odevzdaností, nad prostým štěstím, krutostí a utrpením v samotě. Přemýšlí o víře v naději, o existenci v utrpení, ale též o smyslu utrpení jako nutné součásti života, příležitosti k jedinečnosti. Utrpení je relativní a bolí stejně, ať je velké nebo malé v očích okolí. Kniha je plná dech beroucích myšlenek, doporučuji všem.

„Smysl však nemá jen život tvůrčí a poživačný, nýbrž: má-li život vůbec nějaký smysl, pak jej musí mít i utrpení. Protože utrpení k životu jaksi náleží – právě tak, jako k němu náleží osudovost a smrt. Teprve utrpení a smrt činí lidskou existenci kompletní.“

„Co je tedy člověk? Je to bytost, která vynalezla spalovací pece. Je to však současně i bytost, která šla do plynových komor vzpřímeně a s modlitbou na rtech.“

30 13.04.2020