ThrisaManx komentáře u knih
Babička je úžasně milá knížka. Není to kniha, která by měla být na seznamu povinné literatury. Je to kniha, ke které by měl každý dozrát sám, časem. Pokud si ji totiž někdo přečte jen proto, že musí, pak se mu může docela dobře zprotivit, protože to není čtení pro děti na základní škole, není to ani čtení, které by si měl povinně každý přečíst na střední.
Příběh se mi četl snadno a byl takovým kouzelným způsobem krásný. Navíc jsem četla vydání, které bylo doplněno nádhernými ilustracemi. Škoda je, že jsem se ke knize dostala právě proto, že jsem si ji přečíst musela.
Ten příběh byl jedním slovem silný. Tolik bolesti, beznaděje, trápení. Tolik krutosti a brutality vykonané na člověku. Z toho bolí srdce. A vy tak nějak celou dobu doufáte, že to dobře dopadne. A pak se to pokazí. A pak zase zlepší. A vy se bojíte číst dál, aby se nepokazilo zase něco, protože vás to bolí za ty lidi. A protože si chcete udržet naději, když oni už to nedokážou. A pak přijde zvrat.
Ta kniha vám zlomí srdce. Musela jsem si ji nechat v hlavě chvíli uležet, abych zjistila, jaký je můj vztah k ní. A nemůžu jinak, než: přečtěte si ji. Stojí za to. Více jsem se rozepsala v recenzi (Malý život velkého člověka).
První kniha, kterou jsem v životě přečetla. Dostala jsem ji ve školce a ihned se do ní s vervou pustila. Od té doby čtu pořád. Povídání o pejskovi a kočičce mi otevřelo dveře do světa knih.
Přiznám se, že jsem až doteď Fimfárum nikdy nečetla, a dokonce ani neviděla. To se neměnilo, ale po přečtení knihy to musím napravit a film si pustit. Protože toto bylo naprosto geniální dílo. Vtipné a tak originální, že jsem nechápala, proč se to ke mně nikdy nedostalo. Spojení pohádkového světa se světem moderním, do toho ten tyický Werichovský humor, no prostě to doporučuju. A to jak dětem, tak i dospělým
Medvídka Pú jsem milovala už od dětství, ale až teď jsem se poprvé dostala k originální knížce. A byla nádherná. Plná milých Púových (a nejen jeho) mouder o tom, že narozeniny jsou pomíjivé, pravopis není tak důležitý, jak se zdá, a že je jedno, jestli své příbuzné zrovna potřebujeme, vždycky bychom měli vědět, kde zrovna jsou. Kniha se skládá z moc krásných příběhů, které jsou mnohdy psány spíše pro dospělé, než pro děti. A Ijáčkův sarkasmus byl dokonalý.
Wow. Nevím, co víc k tomu napsat. Skvělá kniha plná tajemna a napětí. Ta atmosféra z knihy přímo sálá a určitě tomu napomáhá i fakt, že Jozef Karika knihu píše stylem, jako by šlo o skutečný příběh. Navíc se kniha opírá o události, které se skutečně staly a jsou dohledatelné, v průběhu vyprávění odkazuje na internetové stránky, které skutečně existují a čtenář po celou dobu opravdu váhá, co je tedy pravda a co fikce. Skvěle napsáno.
Poprvé v životě jsem přeskakovala stránky. Feyre jako obvykle nezklamala, stále je to naše ufňukaná sebelítostivá chudinka. Je naštvaná, že ostatní mají Rhysanda za násilníka a perverzáka, ale přitom on sám se tak prezentuje a chce, aby si to ostatní o něm mysleli! A Feyre chce, aby Tamlin a ostatní zaplatili za to, že tomu skutečně věří. Takže nově se nám představila navíc jako opravdová hlupačka.
Když byla v knize první zmínka o tom, jak je chudák zlomená, měla jsem chuť knihou praštit. Její sebelítostivé výlevy jsme si dost užili v předchozím díle. Navíc brečí, že když to potřebovala, nikdo jí nepomohl a je na ně za to naštvaná a nemůže jim to odpustit - jo, je to smutné, ale co čeká? Že pro ní každý bude riskovat své postavení a možná i život? A když to neudělají, tak se urazí?
Navíc, celou dobu ve všech dílech je to obyčejná holka, zázrakem proměněná ve vílu, ale pořád s lidskou duší a bez zkušeností. A z ničeho nic se z ní stává ostřílený stratég války.
Opět se zde opakuje ten samý nešvár - autorčino neustálé opakování toho samého na co druhé stránce. Tentokrát si každý neustále ukazoval vulgární gesta. Pořád.
Taky jsem moc nepochopila, jak někdo může být méně nesmrtelný, a někdo více nesmrtelný. Možná jsem myslela, že když je někdo nesmrtelný, tak prostě žije navždy, a ne že někdo žije navždy více a někdo méně.
Poslední věc: Nejdelší proslov od Azriela, jaký Feyre kdy slyšela, byla jedna rozvitá věta. A hned na to Azriel vypráví příběh přes několik stran a nikdo se nad tím nepozastavuje, přitom jí přišlo tak zvláštní, když řekl najednou dvě věty.
Knihu jsem četla měsíc, a bylo to největší utrpení v mém knižním životě. Strašný brak. Nedomyšlené a o ničem, a protože nechci spoilerovat, nebudu tady řešit, jak v té největší bitvě, kterou kdy zažili a ze které jsou všichni skoro mrtví strachy, nakonec vůbec nikdo nezemře.
Tato kniha se určitě objeví v mém výběru nejlepší klasiky. I když vlastně jen těžko bych se odvážila vám ji doporučit. Je to drsné. Drsné, brutální, nechutné, jen pro silné žaludky. Kolikrát vám bude u knihy zle. A stejně budete číst dál a tak nějak se možná stydět za to, že se vám to vlastně líbí. Že číst dál musíte, protože vás to jinak nepustí. Nepřiznáte to. Ale tak to bude. Možná to má nudnější části, ale jako celek...to prostě asi stojí za to, no. Jen si připravte kýbl a pořádné nervy.
Skvělá nadčasová kniha. Je čtivá a vtipná, ačkoli během příběhu člověka až děsivě zamrazí, když si uvědomí, že ačkoli se kniha řadí mezi antiutopie, lidé se jen pramálo poučili.
Rozhodně nesouhlasím s tím, že je to nejslabší díl trilogie. Jen je o něco jiný. Líbí se mi, že autorka udělala změnu a rozhodla se děj popisovat očima jak Tris, tak Tobiase, i když je pravda, že rozdíl mezi dvěma osobnostmi byl minimální. To se dá ale lehce odpustit. Přečetla jsem to jedním dechcem, ostatně jako celou trilogii. Navíc pro ty, kteří umějí číst mezi řádky se v knize skrývá obrovské poselství.
Hodně silná a smutná kniha. Udivuje mě, že může být někdo, koho vůbec nebavila. V povinné četbě by měla být na prvním místě.
Ten, který knihu nepochopil, označuje ji za příliš dětskou nebo bláznivou....dospěl.
Tato kniha se mi těžko hodnotí. Byla snová, křehká, poetická, půvabná, kouzelná. Krásná. Přesto ji nedokážu ocenit plnými pěti hvězdičkami. Nevím proč. Snad pro tu možná přílišnou snovost a zmatenost? Snad pro mou nepřipravenost tuto knihu přijmout? Možná se ke knize vrátím, protože je výjimečná. Kniha je krásná, ale čtenář musí dozrát, aby ji mohl vstřebat. Myslím si.
Příběh duše, která se každý den probouzí v jiném těle, měl obrovský potenciál. Bohužel ale hlavně obrovsky nevyužitý potenciál. Kniha mohla být fajn. Ale nebyla. Postavy byly zoufale ploché, k žádné z nich jsem si nedokázala najít cestu k vytvoření nějakého vztahu.
Celá zápletka byla nedotažená a ani sám autor evidentně neměl vše dořešené.
A vztah mezi Rhiannon a A byl absolutně neuvěřitelný. Neproběhla mezi nimi žádná "jiskra", vše to mělo až příliš rychlý spád a já to autorovi zkrátka nevěřila.
Ani nevím, za co ty dvě hvězdy. Možná za čtivost a některé lepší části, které tam byly, ovšem celou knihu zkrátka utáhnout nemohly.
Mrzí mě, že jsem se ke knihám dostala až po několikátém zhlédnutí filmů. Kniha, která si získala takové množství srdcí, si našla cestu i k tomu mému. Nejraději bych to četla stále dokola a už nesáhla po jiné knize.
Člověk, který nikdy netoužil jako Nora, a který nechápe umění a svět kolem něj, tuto knihu neocení. Knížka není o ději, o tom předat čtenářům nějaké poselství. Kniha jednoduchým a nádherným způsobem popisuje pocity, které člověk, jenž je nikdy nepocítil na vlastní kůži, nepochopí. Ženu z horního patra nemůžete číst očima. Úplně jsem se v tom našla a obdivovala autorku za to, že všechny ty pocity, které se tak zoufale snažím pojmenovat, dokáže tak poeticky a krásně popsat. A navíc ten umělecký svět, to krásné prostředí ateliéru - opravdu, kniha není pro každého.
Mám ráda romantiku psanou mužskými autory. Často to pak není jen přeslazená slátanina, ale realistický příběh, který se skvěle čte. A tak tomu bylo i v tomto případě. Byl to velice čtivý příběh z filmového prostředí, což bylo skutečně zajímavé. Odehrává se v 90. letech, ale je škoda, že to nešlo vůbec poznat. Jakoby se příběh odehrával v dnešní době. V knize se odehrává zajímavé originální lovestory a často mi to připomínalo mou oblíbenou knihu Jeden den. Opravdu to bylo perfektní, nečekané zvraty, napětí, jak to teda celé dopadne, i když to čtenář stejně tak nějak asi tuší. Bylo mi opravdu líto, když jsem zjistila, že mi zbývají poslední 3 strany do konce. Škoda, že to nebylo delší!
Jedno mínus přece jen zmíním - jako ostatní knihy z nakladatelství (Terapie společností, Největší dobrodružství a Povídky Pověstiny) kniha obsahovala strašně moc chyb, překlepů a chybějících či nadbývajících písmen/slov.
Do této knihy se mi upřímně moc nechtělo. Když jsem se ale začetla do prvních stránek, zjistila jsem, že je skvělá. Styl vyprávění a humoru mi opravdu sedl a já si knihu hrozně užívala. Pak jsem ale zjistila, že ta kniha stojí pouze na osobitém stylu psaní autora a příběh hodně pokulhává. Navíc i ten způsob vyprávění mě brzy omrzel, bylo to pořád to samé. Nezáživné. V příběhu se děly neskutečné absurdity a humor byl často prezentován hodně násilně. Hlavně aby to bylo vtipné. Takže kniha fajn, průměr.
Baudelaire je mistr a žádná slova nestačí, aby popsala toto dílo. Skvost mezi skvosty, můj oblíbenec.
"Je racionální věřit ve zlého Boha? Ve vesmírného sadistu, potměšilého imbecila?"
Do té knihy jsem se zamilovala. Lewis mne tímto zas a znova o sobě přesvědčil, jak velký a hluboký je to člověk. Krásné, i když velmi smutné myšlenky.