Tic komentáře u knih

Tyhle dvě skvělé hrdličky z ráje vyhnalo přesně to, co je do něj vehnalo -- civilizace. Příznačně ji symbolizuje nerozlučná dvojka -- kříž a chlast.

4 24.05.2018

Hodnotím 1, 2 i 3 najednou.

Za mě asi 3,97 :)

Nelituju, že jsem četl. Myšlenka paralelního světa, z kterého se lze vrátit, mě celkem brala. (Ve skutečnosti stále všichni otevíráme nové vrstvy reality novými činy, ale vrátit nelze nic.)

Kniha jako taková mě však nenadchla. Postavy mi přišly strašně neživé, jejich osudy nevěrohodné a celé to na mě dýchalo zvláštní autorskou paralýzou. Jako by sám Murakami netušil, co chce vlastně psát, ale zkoušel kolem toho pšoukat umělou mlhu.

Scény působily staticky. Jako by je neumětelsky nakreslilo malé dítě. Postavy sebou občas trhly, jindy mrkly, ale většinou jen stály jak tvrdý... tvrdé Y.

Zaujaly mě střípky japonských specialit. Uřvaný výběrčí televizních poplatků například :)

Časté chyby a překlepy však jen posílily dojem něčeho, co bylo šito horkou jehlou. (Ačkoli za to sám autor nemůže.)

Velké plus: Přišlo mi, že přes zdánlivou poklidnost slohu i jazyka pod tím vším pracuje jakýsi elektrický neklid. Což je asi důvod, proč jsem čtivo neodložil. Tak jako tak, za mě kniha, která se tváří hlubokomyslnější a tajemnější, než doopravdy je. Přesto nelituju, že jsem četl, přečetl a hlavně... konečně dočetl :)

1 02.04.2018

Jediná kniha, kterou psal Kerouac roky (asi v letech 1945 až 1947).

Svým způsobem zajímavá, v mnohém autobiografická. Možná má tu moc oslovit i některé čtenáře, jež Jackovu pozdějšímu stylu příliš nefandí.

Kerouac ji začal jako učedník Thomase Wolfa a dokončil takřka jako mistr vlastního* stylu. Dalo by se říct, že právě v téhle knize se literární století zlomilo vejpůl.

Zatímco první, maloměstská polovina stylisticky i strukturálně následuje Wolfův románový vzorec a působí velmi pomalu, konvenčně, možná až kýčovitě -- zkrátka jako zpráva z jakéhosi prastarého světa, přechod do New Yorku pomalu ale jistě nabírá beatnické grády.

Vysvětlení je jednoduché: Kerouac knihu dokončoval mezi šílenými tripy s Nealem Cassadym.

Možná si někdo vzpomene, jak později v románu Na cestě popisuje, kterak v kvapu dopisoval kapitolu, aby mohli jít kalit, zatímco mu Dean koukal přes rameno a nadšeně přizvukoval "yass, yass, yass!" A jak poznamenal, že to byla úplně nejlepší kapitola z celé knihy.

To dokončoval některou z pozdních kapitol Maloměsta a velkoměsta. Tahle prvotina a Na cestě jsou tak svým způsobem zvláštně spojeny. Zatímco během tvorby druhé poloviny Maloměsta a velkoměsta už byl na cestě a přes rameno mu koukal hrdina příští knihy, v Na cestě řešil život, který vedl během psaní Maloměsta a velkoměsta.

Určitá ironie osudu je i to, že Neal aka Dean vyhledal Kerouaca, aby ho naučil psát... A nakonec vlastně Cassady naučil psát Jacka. Stylistické schizma knihy ale v podstatě sedí jejímu konceptu. Velkoměstská část nutně potřebovala jiné tempo.

Dějově kniha překlenuje období od začátku dvacátých až do poloviny čtyřicátých let. Zahrnuje tedy "The Roaring Twenties", ekonomickou krizi i druhou světovou válku.

Jack v podstatě popsal své dospívání v Lowellu. U většiny postav lze tušit reálný předobraz a vysokou autenticitu. Sám Jack se nejspíš rozpoltil do tří bratrů: Joa, Petera a Francise.

Joe má toulavého ducha, Peter je sportovec, Francis zase intelektuál. Zejména Peter a Francis k sobě nemají moc blízko. Naopak. Smíří se až po smrti otce. Ostatně jako Kerouac sám se sebou.

Peter si koncem knihy pohrává s myšlenkou, že by třeba stopem projel Ameriku. Celkem zásadní nápad, jak ukázal čas.

Hodnocení je spíš 3 a 1/2. Příliš dobré a hlavně pečlivě sepsané, aby to byla jenom kuriozita pro kompletisty, ale zase ne Kerouac, jak ho mají rádi, kdo ho mají rádi. Jen úplně na konci. V plenkách.


*Byl to nakonec spíš styl Neala Cassadyho.

1 01.04.2018

Už asi navždy jediná knížka, kterou jsem kdy dočetl, hned zase otevřel zpátky na začátku a bez přestávky četl znovu.

Byla to totiž vůbec první kniha, kterou jsem si přečetl úplně sám. Po poslední stránce jsem pocítil nepříjemný smutek a taky strach, že už nikdy žádná knížka nebude taková.

Ten strach měl pravdu.

12 01.04.2018

Nic než popisy a dialogy. Na cestě je víc báseň než próza. Není tady, aby měla pointu, ani aby tě překvapila, rozesmála nebo rozplakala. Na cestě je, aby byla, aby jela, a hlavně -- aby tě vzala s sebou.

Sal a Dean nejezdí jak šílení po celých státech a z prdele do prdele, aby tam chlastali, hulili nebo poslouchali jazz -- i když to samozřejmě dělají.

Jedou, aby jeli. Cesta je cíl.

Kerouac neřeší, kdo co proč řekl nebo udělal, (takřka) nebrečí, že s ním Dean zase jednou vyjebal. Na psychologii není čas. Je zbytečná, a kdykoli myslíš, že na ni přišel čas, ve skutečnosti nadešel čas sednout do Hudsonu '49 a jet dál, dál, dál.

Na cestě je mladické běsnění, které nesoudí. Jak by mohlo? Následovalo nejkrvavější válku v dějinách. Kdo by chtěl dělat, co dělali rodiče, když to vedlo k milionům mrtvých a dvěma atomovkám hozeným japíkům?

Na cestě je mládí. A proto končí celkem trpce. Když Dean připomene Salovi, že stárne, pohádky je konec. Salovo stárnutí... je koncekonců i Deanovo stárnutí.

Na cestě teda končí nudnou véčou s nudným dospělým kámošem. Sal projednou vyjebe s Deanem. Zároveň ale jednou provždy vyjebe se svým mládím.

Výsledek těžko ohodnotíš podle běžných měřítek. Kniha nemá jasný příběh ani jasnou pointu. To ale neznamená, že je dutá. Má svůj vlastní vesmír. Hýbe se v rytmu jazzu, takže má rytmický a rozmáchlý jazyk. Rozhodně žádná hudlařina ani grafomanie.

Kerouac z ostré verze musel vyndat tisíc hlášek o tom, jak byli zase zhulení, takže fakt, že hoši nejezdili úplně střízliví, zůstal viset jen mezi řádky. To by ale dnes už nikoho nepřekvapilo. Doba se změnila jinak. Stopařina je risk. V Americe mnohdy i zakázaný.

Dnešního panáčka spíš šokuje, že někdo cestoval stovky kilometrů, aby se uprostřed džungle, zpocený a smradlavý, nechal kousat mexickou žouželí, zatímco horečnatě chrápe na rozpálené střeše otřískaného a dosud nesplaceného fára -- a přitom mu trikem prosakuje krev.

A pak se prostě vrátí zpátky.

Jakže? Takhle. Tohle je prostě knížka pro živé lidi, kteří chtějí zkusit a vidět a zažít úplně všechno.

8 01.04.2018

U mě tahle skromná novelka měla ustláno na trnech. Zrovna jsem totiž vzal na milost jinak ignorovanou Czechlit páchnoucí kanclem a historickou vinou na tuctech úrovní, abych narazil na tuctově neumětelský šlendrián "Selský baroko". Ten jsem znechuceně zavřel a vyzvrátil, Hájíčka poslal do háje a stísněně jsem omrkl zbývající hromadu středoevropského literárního šumu.

Šrámkovou jsem si tehdy vybral, protože z oné haldy vypadala jako nejmenší a nejtenčí zlo. Hmm, černobílý artsy-fartsy motiv s hruškou. Islandská novela... Do toho ten vzorek na záložce. A ještě tajemně se tvářící Džejn... v pološeru.

Přepadlo mě mdlo, které cítím při pohledu na teleshopping nebo product placement na YouTube. Automaticky mi totiž naskočilo, že řady protekčních paraliterátů rozšířila urozená dcerunka majitele sítě samoobsluh -- ale nezalekl jsem se.

A dobře jsem udělal. Přestože příběh jako takový nikoho ničím nepřekvapí a oceněné autorce jsem ani na chvíli nevěřil, že něco takového prožila, dostal mě její vypravěčský hlas.

Šrámková píše krásně lehce, melodicky a laskavě, takže je skoro jedno, co vlastně píše. A i když kniha chvílemi působila naivně, nikdy nebyla pitomá. Necítil jsem se hluboce filozoficky obohacen ani stimulován k rozjímání o smyslu revolučních snah jak po Běsech Fjodora Michajloviče, ale poslechnout si Debussyho rozhodně není ztráta času.

Číst Šrámkovou je podobné jako poslouchat hezkou hudbu. Na mé duši zanechala příjemně sladký šrám.

6 01.04.2018

Balabán je těžce nedoceněný. I kdyby napsal jen tyhle povídky, u mě by měl v kanonu české literatury hodně výsadní postavení, protože ovládá jazyk.

Jeho myšlenky mají čistotu vědeckých pojednání a zároveň nepředstíranou lidskou hloubku. Přesně ví, co se snaží říct, nevytváří zmatky, paraliterární konstrukty ani beat imitující užvaněný kýč.

Zároveň je poměrně těžký, protože čtenáře nutí číst pomalu a soustředit se na každou větu. Nedá se jen tak odtrhnout nebo text ledabyle přejet očima. Balabán není čárový kód, který můžeš skenovat.

Díky tomu ale na knížku myslíš i dvě tři hodiny po poslední stránce. A možná i dva tři dny. To není zrovna málo.

6 01.04.2018

Jedna z mála knih, které jsem prostě odložil. Smrdí to nevypsanou pazourou. Tím chci říct, že Hájíček píše blbě. Nic dalšího nemá smysl řešit. Špatně napsaná kniha je špatná kniha. Dokonale to vystihl MessiáŠ.

3 01.04.2018

Hutná, těžká, rozvleklá. (Asi) zamýšlí najít kontrast i paralely mezi cestováním a nekonečným pobytem v zavařenině. Možná hledá cestu k domovině. Invalida totiž nohu v nálevu cítí, stýská se mu po ní. Otázka je, co noha v láku vlastně symbolizuje. Ztracenou svobodu pohybu? Nebo domov, kterého se ani v touze po svobodě nikdy nezbavíme, protože si nás kousek nechá, i kdyby nás měl roztrhnout na cucky?

Roztříštěnost mi nevadí. Ta knížka roztříštěnost řeší.

5 31.03.2018

Těkavá, trochu surrealistická. V poslední třetině zbytečně protahovaná. A znásilněná pointou.

Posiluje mýtus začátku devadesátých let (roky nula, jedna, dva, tři), snaží se polidštit a přiblížit mládí zmetků, kteří nás zabetonovali v tomhle.

Topol je v podstatě sráč. Ale napsal tudle knihu. Tak jo.

2 31.03.2018