Tiny24 komentáře u knih
Jakmile jsem se zvládl prokousat přes prolog, který jsem absolutně nechápal a nedával mi smysl a také následujících cca 50 stran, tak mi bylo nabídnuto vcelku napínavé čtení, které bohužel nijak nekončí a po dočtení poslední strany zůstává stále zcela otevřené. Je tu sice dost filozofování a člověku dá zabrat, než pořádně pochopí co a jak ve světě funguje, vystupuje tu spoustu postav, ale Bakker to zvládl skoro na výbornou a vše se dá v průběhu čtení vstřebat a navíc je tu ku pomoci mapa a seznam postav a frakcí. Kdo hledá nějaké dospělejší počtení a ne nějaké teen romány, kterých je dnes jako hub po dešti, miluje intriky a twisty v ději a nevadí mu trochu složitější čtení, pak je Princ ničeho pro něj.
I když si odmyslím výplň v podobě první poloviny knihy, tak je to stejně pěkná nuda. Paolini se za těch mnoho let nikam neposunul, stále nepochopitelné chovaní postav, nezajímavé popisy, nepřátelé, jako z dětských pohádek (obří ryba- vážně?), neustálé brnkání na nostalgickou notu a hlavní hrdina, který při každé příležitosti dostane na prdel, i když je to dračí jezdec, tedy jeden z nejmocnějších lidi v Alagaesii. Čekal jsem od dospělejšího autora dospělejší dílo, ale nic takového jsem rozhodně nedostal.
Třetí díl oproti předešlým poněkud vázne. Jinak skvělá oddechovka, která moc nenapne, ale člověk z ní má jen samé dobré pocity.
Škoda těch vleklých prvních dvou třetin knihy, posledních pár stran to zachraňuje. Uspokojivý konec série.
Ryan Ohněm probuzení znatelně osvěžil současnou fantasy, ale neudržel tempo, které od začátku nasadil a ke konci mu došel dech. Lehce nadprůměrné dílko, obávám se však, jakých kvalit dosáhne pokračování... Asi to nebude nic závratného.
I když je příběh pěkně zamotaný, barvitý a napínavý, tak ho Staveley kazí rádoby cool hláškami a rádoby epickými momenty, které působí dost křečovitě a spíše, jako pěst na oko, než cokoliv jiného, zvláště pokud se s takovýmito momenty setkáváme na konci skoro každé kapitoly. Škoda, první díl fungoval i bez toho. Také zamrzí osud některých postav, u kterých je viditelné, že už pro ně v už tak vleklé knize nezbyl prostor. Nebýt toho všeho, tak je to snad i na plné hodnocení.
Jedním dechem přečteno. Takovouhle fantasy miluju, nadsázka, skvělé hlášky, humorné postavy, jednoduchý svět , nikdo zde svými přehnaně hrdinskými činy nezachraňuje celé lidstvo. Floyd jen prostě chce zpátky svůj starý život, ale ví, že zpátky už se to nevrátí, tak se alespoň snaží zachránit, co se dá. Čiší z toho krásná nostalgie a smutek, ale vše je bráno s nadhledem a nikdo se zde zbytečně nepitvá ve svých pocitech. Navrch dobře propletený příběh s detektivní zápletkou a uspokojivým zakončením. Touhle knihou si mě pan Šlechta získal a já se těším na další knihy ze světa Krvavého pohraničí.
Vcelku zdařilé zakončení, vše dopadlo jak dopadnout mělo, žádné překvapení, nic jiného jsem ani od Cooka nečekal. Celou sérii drží spíše vznikající legrační a zajímavé situace, do kterých se neméně legrační a zajímavé postavy dostávají a samozřejmě také skvělé dialogy, než nějaký barvitý příběh plný zvratů. I přes velkou nadsázku si ale Černá legie zachovává tu správnou atmosféru, to se Cookovi povedlo. Škoda, že nejsou přeloženy další díly, moc by mě zajímalo, jak to s Felčarem a legií dopadne dál, jako konec je ale Bílá růže dostačující. Je poznat, kde se Erikson s Malazem nechal inspirovat, lepší inspiraci ani mít nemohl. Mimochodem s menhiry mě Cook několikrát opravdu rozesmál.
V Tetovaném si Brett zatím jen chystá píseček pro další díly, a to je možná ten problém, moc se totiž zabývá představením jednotlivých postav a nějakou hlavní zápletku dílu odkládá až na úplný konec, a že bych se z ní posadil na zadek, to se říci nedá. Doufám, že ze sebe v této knize Brett nevychrlil to nejlepší, protože jinak nechápu to hodnocení. Přijde mi to jako další lehce nadprůměrná fantasy, která se snaží vyčnívat něčím novým a originálním, ale stejně zapadá do těch starých vyjetých fantasy kolejí. Brett se pokouší o dospělý příběh, ale těch pár momentů knihu nezachrání od toho, aby mi kniha připadala jako pro náctileté, ne-li pro děti (dobře, to už přeháním). Možná jsem ale jen knihu před čtením přecenil podle hodnocení (Rovnat Tetovaného ke Jménem Větru, to jako vážně?), a měl moc vysoká očekávání. Snad se další díly zdaří lépe, už jen proto, že zde bude více prostoru rozvíjet celkový příběh a třeba se dočkáme i lepších zakončení jednotlivých dílů. Lepší hodnocení, než průměr si ale Tetovaný ode mne nezaslouží.
Celkově je to dosti plné samých klišé. Když to ke konci vypadá, že se to z klišé konečně vyhrabe, tak to autor posledními větami vše zazdí. Příjemné čtení, ale jinak kniha ničím nenadchne. Uvidíme, jak se vyvede celá série.
Oblíbená kniha mého dětství, z nostalgie jsem se k ní musel vrátit. A i když je plná klišé a děj je předvídatelný, což v době jejího vydání nebylo u fantasy knih neobvyklé (zvlášť když berem v potaz, že je kniha spíše pro mladší čtenáře), tak čtení bylo příjemné. Věřím, že před těmi 50 lety měla svoje čtenáře a mne by také nadchla více. Každopádně už jen z té nostalgie si toto hodnocení zaslouží.
Je vidět, že autorka měla závěr předem vymyšlený a tudíž nemusí vařit z vody, jak někteří jiní. Zároveň předčila kvalitu předešlých dílů, což se také vidí málokdy.
Uspokojivý závěr. Série si drží od začátku své tempo, za což má ode mě body navíc.
Závěr by mohl působit epicky, nebýt toho, že je tak uspěchaný. Kniha by zasloužila 2x větší délku, moc se tu skáče z místa na místo a než člověk stačí některý ze zvratů vstřebat, už je tu další a pak najednou konec. Navíc tu vzniká problém s nemožností udělat si o postavách ucelený obraz, natož pak si některou z nich oblíbit, či ji nenávidět. I přes to pěkná práce Abercrombieho.
Příběhu není moc co vytknout, provázející postavy mi však přijdou naprosto ploché, navzájem od sebe téměř nerozlišitelné, mnohdy i otravné a pro mě tedy zcela neoblíbitelné. Nebýt toho, tak je Ozvěna věcí budoucích na plné hodnocení. Dobrý a spletitý příběh mnohdy nestačí.
Nemám slov, Esslemont a Erikson jsou prostě záruka kvality, perfektní zakončení Darúdžihistánské linky. Spoiler: Leomanův konec mě opravdu chytil za srdce. Žádné vraždění, umírání, nebo láska až do smrti, nic takového, jen ležet a vyprávět si příběhy o holkách. Jak poetické.
I když Jordan stále drží laťku vysoko, tak je naprostá škoda, že se tolik bojí zasahovat do předvídatelného děje, trochu svoje hlavní postavy potrápit, nebo je naopak postavit do situace která pro ně není úplně běžná a není klišé. Chybí mi tu jakékoliv zvraty a šokující momenty, ale ještě je tu spoustu pokračování, tak nás třeba Jordan vyvede z omylu.
Já v tom moc z Rowlingové nevidím, je to zcela odlišné od předešlých Potterů. Do cestování s časem se autor dost zapletl, místy to moc nedávalo smysl a přišlo mi, že si to postupně přizpůsobuje, jak se mu to hodí. K tomu všemu navíc udělal z bývalých hlavních postav hlupáky a tak nějak jejich chování odporovalo chování v předchozích dílech. Nevím jestli to je tím, že kniha je tak krátká, nebo jakým stylem je psaná, ale četlo se to celkem dobře a stránky ubíhaly, i když jsem se v průběhu čtení několikrát chytal za čelo, tak se to dočíst dalo.
Tohle je úplně jinde než první díl, daleko čtivější a zajímavější. Pasáže s Boudou krásně doplňovaly linky kolem legie. Bojím se však, že s třetím dílem kvalita klesne zpět. Uvidíme.
Už druhá kniha od Pratchetta a já mu pořád ne a ne přijít na chuť. Zkusím ještě do třetice něco dalšího. Každopádně rozjezd Čaroprávnosti velice pěkný a vtipný, posledních 50 stran jsem však louskal stejně dlouho jako předešlých 200. Konec, stejně jako u Barvy kouzel mi přišel vleklý a nudný. Rozhodně ale lepší než výše jmenovaný předešlý díl.