tomasblazek
komentáře u knih

Doba KORONAvirová, vydalo nakladatelství Zeď, teď. Sborník příspěvků, zřejmě vůbec první seriozní práce k tématu. Odhaduju, že knížka, která rychle zestárne, což je daň rychlosti jejího vzniku - de facto pouhý měsíc po začátku CZ nouzového stavu - ale jsou tam části, ke kterým se bude dát vracet i na podzim, na jaře 2021, atd. Z mého pohledu nejslabší příspěvek je od komentátora Jana Lipolda, který je typem vlezlé "fresh" publicistiky, jež mně stále víc leze na nervy: velice krásně se to čte, úroda nehledaných metafor, ale na konci víte totéž, co na začátku - ne mnoho, vlastně nic. Nejsilnější: italský deník Martiny Leierové. Tradičně mě bavil můj oblíbený Stanislav Komárek. Václav Cílek s obvyklou elegancí žongluje s jabky a hruškami, ale nějak mu vždycky rozumím. Humorná vložka - top věta knihy - z úvahy filosofky Anny Hogenové: "... (Planetu nemůže řídit...) ...technik, protože ten není schopen zahlédnout apeiron (kurzivou - pozn. tb), jenž je nevyhnutelnou podmínkou pro platnost jeho systémů a matematických jistot, už vůbec to nemůže být IT pracovník, který žije výhradně z koherence jeho předem daných systémů, v sukcesivitě časové, v subjekt-objektovém rozvrhu jsoucen a pravdou jako certitudo (opět kurzivou- pozn. tb)" Já k tomu nedodávám nic, škol nemaje. - Knížka solidní, doporučuju ke čtení. Dávám pět hvězd, za tu rychlost, jinak bych dal 3,5, přece jenom je to hodně rychlokvašené. Ale pro tu rychlost jsem si to koupila a okamžitě přečetl a jsem jako čtenář spokojen. - Jinak souhlas s první větou předkritizujícího laepus.


Pro mě první a nejlepší, co jsem z Updika četl. Škoda, že jde až dosud jen o výběr, těšil bych se na souborné české vydání povídek o Bechovi.


Dobově silně podbarvené úvahy národopisce Vladimíra Úlehly o kořenech kultury českomoravského (venkovského) lidu, které bohužel po počátečním ještě zajímavém mysticismu sklouzávají až k dnes už úsměvným spekulacím o tom, že za vše špatné v kdysi ušlechtilém "našem" lidu mohou - Němci... Ale kniha zajímavá, takový Václav Cílek let předválečných.


Výborné. Hutné, věcné. Čteno za časů pandemie - a až mrazí z toho, kolik podobných situací zažíváme i v době jen zdánlivě pokročilejší, tedy v roce 2020. V knížce jsou mraky skvělých a skvěle reprodukovaných fotek. Uvítal bych i výrazně větší rozsah textu a více pohledu na španělskou chřipku ze současnosti, ale i tak dávám plný počet.


Přečetl jsem, nalákán, přiznávám, chytlavým názvem knihy. :) Autorka mě hned zpočátku navnadila svým elegantním svěžím stylem, ale v románu mi chyběl nějaký příběh, se kterým bych se mohl ztotožnit a spoluprožít ho. Tak to na mě působilo jenom jako proud emocí tu na jedné tu na druhé straně oceánu - Palermo - New York - - - spousta barev a vůní, ale uniklo mi pojítko... asi právě to byl záměr, ale já jsem se čtenářsky nechytil skoro vůbec....


Když jsem byl ve dvou třetinách této knížky, měl jsem chuť napsat, že je to dryáčnický pamflet, se spoustou zbytečné vaty a autorova exhibicionismu, konec to trochu napravil. V tragikomickém protipólu je zde vypjatá autorova teze, že Silicon Valley je chřtán Satanův a na druhé straně jeho postoj svazáckého nadšení důvěřivého technooptimisty. Čekal jsem poněkud jiný obsah, širší záběr o tom, co všechno s námi dělá síť a co se s tím dá nebo mělo by dělat. Rozhodně jsem čekal méně odstavců o tom, co si kde s kým důležitým autor dal k obědu. Jako kniha dost mizerné, ale přece jenom v něčem podnětné. Nemám rád užvaněné narcisy a trochu podezírám Andrew Keena, že k tomu nemá daleko.


Dostojevského Deník (protože se nejedná o deník v pravém slova smyslu, ale o publicistický měsíčník toho jména) je určitě zajímavý pro milovníky Dostojevského k uznání jeho osobnosti a názorů. Mně osobně se FMD svým Deníky vcelku zhnusil. Co je v Denících: kromě pravidelných a dodnes aktuálních litanií na sociální téma - například na téma týrání dětí - se tam stále znovu - snad v polovině těchto 1200 stran!! - vrací tzv. "východní otázka", čiliže úvahy o Turecku, jak na něj, jak s ním či proti němu a kamže v té souvislosti patří Rusko, zda na Západ či na Východ a co z toho plyne pro Rusko i svět. Dostojevského obsedantní nacionalistické filozofování o zahraniční politice Ruska působí místy až trapně, zvláště když se zabývá takovými konkrétnostmi, jako je technický typ kýžené pušky, která by Rusku pomohla vyhrávat války. Dozvíme se také leccos o Dostojevského antisemitismu. - Shrnuto: četba poučná, nikoli vždy příjemná. V žebříčku Dostojevského knih jsou Deníky jisté kuriozum na okraji, leccos se v nich ovšem objasňuje i o současném Rusku.


Vynikající, není co dodat. Kniha, která by se mohla stát kultovní. Pohled na Jirouse a jeho okolí úplně odjinud, než by člověk čekal. Autorky umí ostře psát, ostře vnímat. Dokonale dojemný závěr Jirousova odcházení. Moc mě to bavilo, i když se v té knize vlastně zdánlivě nic neděje. Současně na mě z ní dýchá i svébytná letní "pohoda" Magorova Vydří, řeky, do které už asi nebude lze nikdy vstoupit. Koho zajímá český underground, je to další drahokam do jeho knihovny, koho téma nezajímá, knihu samozřejmě mine. Za mě sto procent.


Memoár, který se zabydlel natrvalo v mém čtenářském srdci. Tolik citu a přitom tak málo nostalgie... Tento spis by měl být součástí zlatého fondu české literatury, protože toto je životní příběh člověka, který spolutvořil kolektivní vědomí Čechů, v nejlepším slova smyslu.


Perfektní. Skoro až komiksový (rychlé střihy, žádné odstíny) noir příběh o studené válce, zdi, špionech a tak.


Pět hvězd. Skvělé. Očekávání naplněno. A vůbec nevadí, když jste dřív viděli stejnojmenný film. Obě díla jsou rovnocenná a jedno neshazuje druhé.


Pro mě jedno z velkých zklamání. Kniha, která slibovala i díky reklamě ("něco přesně pro vás - inteligentní čtenáře") být zážitkem, se nakonec suchopárně a nesnesení dlouho točí stále dokola a znovu kolem jediného ústředního motivu, který by se dal zhustit na jednu stránku textu. Ne, ne, ne. Nerozumím bublině, která kolem téhle knihy vznikla. Asi je to sama další černá labuť.


Pro mne osobně nejlepší soubor Balzacových děl. Sevřené, svižné, délka rozumná, srdcervoucí.


Šuani mi hodně evokovali romantické příběhy Victora Huga s nádechem Červené knihovny. Temný příběh zase tak trochu klasicistní detektivku se špionážními prvky, obojí se mi četlo velice dobře, zvláště tedy svižný Temný příběh. Balzaca moc nějak čtenářsky pro jakousi suchost jeho vyprávění jinak rád moc nemám, přestože se ho snažím s respektem a úctou celého přečíst :), tahle dvě díla jsou pro Balzaca analyzujícího realistu, jak ho především známe, netypická. A proto právě se mi četla dobře.


Po přečetní jsem 120 dnů Sodomy rituálně spálil v krbu. A tak by to měl s touto knihou udělat každý. :) Ale na druhou stranu - jsem rád, že jsem si tento extrakt zvrácenosti přečetl, k literární historii Evropy bezesporu patří.


Skvělý sběr analýz místa, kde se nacházíme, a důvodů, proč se tam nacházíme. Nic tak brilantního jsem na poli tuzemské politologie dlouho nečetl. Zařadil bych do panteonu neuctivě znejisťujících knih Podiven či Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu. Výtečné. Pro mě tuzemská analytická kniha roku 2018.


Suchým věcným stylem letem světem sepsaný souhrn dobových znalostí o Mezopotámii z pera asi největšího experta na tuto oblast starověkých dějin. Je tam i dost velmi
pěkných kreseb a víceméně mizerně nebo průměrně reprodukovaných fotek - jak to bylo v době vydání roku 1963 asi technickým standardem. Stále znovu touto knížkou listuju. Hutné, moc solidní.


Plný počet. Je to místy úmorných 1100 stran, ale Tolstoj, jak se mi zatím zdá, byl mimo jiné mistrem hluboké pointy a jeho knihy se proto vyplatí protrpět až do konce. Já na konci ANNY KARENINy zažil jedno z oněch čtenářských satori, kdy jsem si užasle mumlal: "Ty vole! Pane Mistr Tolstoj, tohle bylo dobrý!" Hromada mystiky, řada divných názorů, snaha o "zbožštění mužika"... Možná proto je Tolstoj tak důležitý: není hluboký a beznadějný, jako hrob v knihách Dostojevského, není bezútašně věrným plátnem jakkoli šedé i barvité reality jako Čechov, není sžíravý jako Gogol... je nelítostný, velkolepý, je to romanopisec, který mohl točit filmy. Tolstoj jako smolná pochodeň ukazuje cestu... nebo takto ukazovat cestu chtěl. A i dnes může hluboce zasáhnout.


Na tuhle knížku jsem se několik let těšil a když přišla na řadu, přišlo velké čtenářské zklamání. Ne že by se tento ve své době skvěle recenzovaný román-deník nedal číst - čte se to dobře. Ale na mě z každého odstavce vyskakovalo autorovo ego. Nemám rád pozici, kdy autor sám sebe pokládá za "posledního spravedlivého", tuto pózu miluju sice u sudiče-mučedníka Jakuba Demla, ale nikoli u bývalého náměstka ministra vnitra MF, který nám dává o sobě vědět, jaký on je sympaťák tvrďák James Bond, pod hrubou slupkou citlivé srdce, a jak jsou všichni proti němu. A to jsem havlista stejně jako Fendrych. Autor mě těmito svými zápisky tak s*al, že kdybychom se někdy skutečně potkali, je možné, že se z nás stanou vynikající přátelé. To jsou ty paradoxy.


Nemám úplně rád Bradburyho styl s přemírou metafor, zbytnělou obrazností, neustálým odbíháním. Tuhle knížku se ale přesto vyplatilo dočíst do konce - závěr vše napravil. Slušná porce (skoro) bezvýchodné temnoty.
