TomHr komentáře u knih

Překvapivě dobré! Ledová chladnokrevná Erika už po všech těch nočních lovech ztrácela poslední dechy. Tahleta Katka ji může určitě nahradit. Od prvních písmenek je sympatičtější a plnokrevnější. Jestli ji v dalších příbězích neopustí asistent, vypadá to na pěkně vypečenou vyšetřovatelskou dvojku na scéně kriminálního žánru. Jinak má kniha všechny atributy, na které jsme u autora zvyklí, vcelku fungující zápletku, spád, napětí, čtivost. Tentokrát se dočkáme i skutečného vyšetřování. Asi tak pětkrát mě sice zarazily nějaké nelogičnosti, ale knížka přečtena jedním vrzem a zanechala dost dobrý dojem.

20 25.03.2020

Pan autor má spisovatelské řemeslo v malíčku. Dobře ví, jak čtenáře vtáhnout do příběhu, jak střídat rytmus a pracovat se spádem děje. Jazykem píše čtivým, nepříliš vyumělkovaným. Nicméně správná detektivka by měla mít ještě něco navíc. Detektivní práce je v knize tak trochu odsunuta na druhou kolej a omezuje se prakticky jen na zkoumání kamerových záznamů. O to větší prostor se spotřebuje na politikaření v policejním sboru a na permanentní Eričinu přednasranost, která, dlužno říci, tady přece jen trochu polevuje. Ano, kniha čtenáře jistě chytne, příběh a závěr si každý užije, ale je to takové nějaké... průměrné.

11 25.03.2020

Zvláštní pokus o naroubování Stoletého staříka na jiné reálie, takový jsem měl pocit při čtení. Ovšem 10 rozdílů nalezneme snadno. Tak například příběh je absurdní a rozhodně málo uvěřitelný. Humor násilný, taková ta sranda za každou cenu. Kniha je výrazně angažovaná... Přese všechno se Podivuhodná cesta fakíra četla lehce a vcelku pobavila.

6 24.03.2020

Výborná antologie, skutečně průřez detektivního žánru, ukázka všeho, co má správná detektivka mít - kniha má až skoro vzdělávací funkci. Nejedná se přitom o sbírku klišé, jednotlivý autoři zpracovávají látku hodně rozdílně. Nemůžu říci o všech zastoupených detektivech, že by mi přirostli k srdci, ale celkově se jedná o knížku osvěžující v době thrillerové.

8 24.03.2020

Krajně nesympatická alkoholička zmateně pobíhá z místa na místo, otravuje různé lidi a na úplném konci je někdo pachatel. Tak asi takový pocit mám z knihy. A taky jsem si většinu kapitol z celého srdce přál, aby už přišel nějaký vrah a tu hroznou ženskou zapíchnul. Jsem zvyklý vždycky knihu dočíst, ale tady to bylo jen se sebezapřením. Zdá se neuvěřitelné, kolik písmenek se dá vyplýtvat na chabou zápletku a schematickou psychologii postav. Dávám jednu hvězdičku za... no asi za snahu.

23 23.03.2020

Upřímně: popularita Top Gearu coby televizního pořadu je do značné míry vystavěna na kecech páně Clarksona a na jeho popichování s Hammondem a s kapitánem Šnekem. Také z toho důvodu jsem sáhnul po knize Na plný plyn a je třeba říci, že očekávání byla naplněna. Knížka je to zábavná, vystavěna na autorových úvahách na nejrůznější témata, přičemž recenzovaná auta tvoří často jen kulisu. Clarksonovův humpolácký styl, zábavná přirovnání a nekorektní názory dohromady docela docela dobře fungují, ale nadčasové úvahy nečekejme.

3 23.03.2020

Kříďák je typická kniha na přečtení jedním dechem. Dobře napsaná, čtivým jazykem, příběh se postupně a vcelku logicky odvíjí, dějové linie drží tempo tak akorát. Celé zabalené do lezavé atmosféry. Nicméně nelze si nevšimnout, že motiv knihy není úplně originální a pointa příběhu rovněž nezanechá silný dojem, takže za mě hvězdička dolů. Škoda.

11 18.03.2020

Kniha nepostrádá záhadno, napětí, vcelku sympatického (anti)hrdinu. Je psána čtivým jazykem, děj odsýpá a čtenář je zvědavý, jak se to celé vyvrbí. Tedy řemeslo autorka zvládá docela dobře. ALE! Jedná se zkrátka o variaci S. Kinga, tady nelze nesrovnávat, vždyť příběh Jámy je prakticky postaven na Kingovu motivu. Nemůžu si pomoct, ale to mi skutečně vadí.

9 18.03.2020

Zapeklitý případ! Do věci je zapletena řada postav s různými pohnutkami, jsou vzájemně propojeny složitými vztahy, které Tóra postupně objevuje. Vyšetřování je obtížné i pro těžký hendikep některých postav. Autorka však nezapře vypravěčku, a tak zamotané dějové linie nakonec rozplete a dočkáme se překvapivého závěru.
Přese všechno nepatří tahle detektivka k nejlepším ze série s Tórou. Z knihy mám pocit, že autorka toho chtěla sdělit až moc. Příběh tak ztrácí přímočarost a drajv, v některých pasážích Tóra dezorientovaně těká od ničeho k ničemu. Druhou výtku (pozor menší spoiler!) směřuji na vysvětlení duchařské záhady. Duše mrtvé dívky terorizuje rodinu, malý syn ji vidí; tyhle záhady Yrsa umí velmi dobře. Vysvětlení je na konci velmi chabé, prakticky se autorka vůbec nevypořádala s jednou z linií, kterou tak dobře rozehrála.

5 17.03.2020

Pro našince je Island poměrně exotický kraj. Ten je autorce málo, v knize čtenáře přenese rovnou do Grónska. Záminka pro cestu na nehostinné východní grónské pobřeží je sice trochu přitažená za vlasy, ale v tom není potřeba se pitvat, raději si užít mrazivou nehostinnou atmosféru základny, která je v knize velice dobře vykreslena. Rovněž zápletka je zajímavá, příběh docela funguje, nechybí tajemno, napětí i jiskření mezi jednotlivými protagonisty. Sumasumárum: proč nedat 5 hvězd?

8 17.03.2020

Je to už nějaký ten rok, co jsem se poprvé potkal s knihou Dominika Dána, byl to tehdá Červený kapitán. Od té doby jsem si vypěstoval závislost. Tyhle knížky se čtou jedním dechem, Dán čtenáře chytne a nepustí až do posledního písmenka. Přitom tak nějak tušíme, že se nejedná o stěžejní díla slovenské literatury, která za sto let budou tématem diplomových prací studentů slovenštiny. Dokonce nemůžu říct, že bych souzněl se všemi Dánovými světonázory.
Jedním z důvodů návykovosti je jistě přímočarý jazyk a zaměření na příběh. Jasný tah na bránu bez přílišných komplikací a vyumělkovaností. Autor velmi dobře zachází s dějovými liniemi, které proplete a pak v přesném pořadí rozmotává, aniž by čtenář resp. posluchač ztrácel přehled v ději a v postavách. V knihách se nabízí několik pachatelů a možných scénářů, to vše dospěje k překvapivému a jasnému závěru.
Důležitou devízou Dánových knih je důvěrná znalost prostředí policejních služeben a kanceláří, ale také podsvětí, vagabundů a jejich žargonu. Hlavní postavy jsou kriminalisté ze staré školy, kteří spoléhají na staré osvědčené postupy, třeba chodí dům od domu a vyptávají se svědků - to se v dnešních thrillerech moc nenosí.
Ano, hlavní postavy. Ty jsou také důležitým důvodem obliby Dánových detektivek. V dnešní době se staly módou stostránkové psychologické rozbory rozervaných postav, podrobné popisy každého hnutí mysli hrdinovy. Asi to má být známkou kvalitní literatury. U Dána se sáhodlouhé psychologie nedočkáte. Přesto: Krauze a spol. mám přímo před očima, jako osoby z masa a kostí, tuším, jak přemýšlejí, jaké jsou pohnutky jejich konání. Jsou to ochmelkové, lenoši, nevěrníci... vlastně jako my všichni obyčejní lidi. Tak se čtenář rád ztotožní s hrdinou příběhu, zejména když na jiném místě vystoupí do popředí odvaha, smysl pro čest a pro spravedlnost.
Zkrátka knihy Dominika Dána jistě patří k tomu lepšímu, co dnes nabízí detektivní žánr. Pro knihu Venuša zo zátoky všechno řečené platí jakbysmet.

26 17.03.2020

Oddělení vražd se v poslední době nějak nedaří. Objasněnost klesá a nadřízení, až na výjimku schematicky vykreslení jako troubové, na kriminalisty tlačí. A tak mrtvá dívka dlouho nemá ani jméno. Současně se zvolna začíná odvíjet příběh mrtvé ženy a dítěte, které najdou hasiči po zlikvidování požáru domku na kraji vesnice u Brna. Mravenčí detektivní práce postupně odhaluje zamotané pozadí zločinů. Kromě osazenstva kanceláře 141 se opět potkáme s Krauzovým spolužákem z holešovské policejní školy.
Ve srovnání s ostatními knížkami Dominika Dána je tahle vážnější, vyznění není úplně optimistické. Objasněnost sice stoupla, prémie budou, někteří vagabundi budou sice za mřížemi, ale ten nejnebezpečnější a také ten nejmocnější justici unikli.
Krv nie je voda, stejně jako ostatní tituly Dominika Dána, patří k výborným detektivkám se všemi atributy, které má tento žánr mít.

26 17.03.2020

Ten člověk toho musel přečíst!
Sbírka esejů či úvah na téma ideálů českých dějin, úlohy českých osobností a jejich odkazu dnešku. Kompilát myšlenek, které nejsou úplně nové a originální, ale často podpořeny citáty a autory, které jsem neznal a které by snad stálo za to si přečíst. Většina tezí je tak nějak jasná, ovšem pokud člověk souzní s Taberyho světonázorem. Z čistě vědeckého hlediska je třeba poznamenat, že na některých místech přistihneme autora při citaci zdrojů obsolentních, když ignoruje práce odporující jeho tezím.
Knížka nabízí hodně témat k zamyšlení. A pokud se posluchač zamyslí, najednou zjistí, že kniha svižně a příjemně utekla.

5 16.03.2020

Návod, co si nebrat na výlet do vesmíru.
Po obloze se prohánějí rakety, lidé létají na Mars, na Venuši a miliardy kilometrů všude možně. I na Zemi je všechno jinak, o běžný život se postarají automaty a nejrůznější hejblátka. Ale v těch raketách a v automatizovaných obydlích jsou to zase jenom ti obyčejní lidé. Lidé se svou sebestředností, sobectvím, se svými obavami, se záští, strachem. Do nekonečných prostor se vydává člověk velmi omezený, orientovaný na peníze, konzum a rychlý úspěch. Jen občas se ukáže paprsek tolerance a dobroty. Přesto však Bradburyho povídky nepůsobí pesimisticky! Spíše donutí k zamyšlení a snad k pohledu do vlastního nitra.
Ilustrovaný muž představuje přehršel nápadů. Autor je také vynikající vypravěč, takže bezútěšné šumění deště na Venuši slyším ještě teď. Co na tom, že se různé kosmické reálie hodně liší od autorovy představy. Podstatný je příběh, který Pan Vypravěč oživuje ve vesmírných kulisách.
Jednotlivé povídky volně spojuje postava Ilustrovaného muže, který je sám o sobě svébytným příběhem. Kniha má přesně to, co očekávám od dobré sci-fi: nápad, příběh, atmosféru. A navíc humanismus - zde ve smyslu dokonalého porozumění nedokonalostem člověka.

10 16.03.2020

"Asi jsem to neměla Sanne říkat. Co když to řekne Lauře? Ta to určitě poví Esther. Ale vlastně je to dobře, aspoň se to pak dozví Iris. No jo, ale co na to Emma? Vážně jsem neměla povídat o Lise. Ale zase když se to dozví od Lotte Linda, tak bude muset Sandra reagovat. Takže je to možná dobře..." et cetera ad nauseam.
Jasně, bohatý vnitřní život postav je příkazem doby. Jsou autoři, kteří několika přesně mířenými slovy nebo krátkou historkou, retrospektivou přiblíží hrdiny příběhu čtenáři, který se s nimi rád sžije. Přesně tohle Klevisová nezvládá.
Po slibném úvodu se vyprávění rozplizne do sáhodlouhých pitev, které příběh ani psychologii nijak nerozvíjejí, působí naopak rušivě a prakticky všechny postavy jsou čím dál méně sympatické, a to i ty kladné. Proto varuji potenciální čtenáře: jste-li podobně prostého založení jako já, tedy pokud od detektivky očekáváte napětí, dějové zvraty, zápletku a překvapivý závěr, budete zklamáni! Dobrou zprávou je, že zhruba ze třetiny nudy, vlastně knihy, lze skočit na dvacátou kapitolu, aniž by byl čtenář o cokoli podstatného ochuzen.
Děj je zasazen do mimořádně atraktivního, pro našince suchozemce až magického prostředí fríského ostrova. Kniha má mnoho písmenek a slov, přesto ze zvláštní atmosféry, která dýchne na každého návštěvníka ostrovů, nedokázala autorka přenést do knihy mnoho.
A co říci k samotnému příběhu? Úvodem si vytipujte tři potenciální pachatele a na konci... bingo! Suma sumárum: jako detektivka dost slabé.

8 16.03.2020

Tajnou historii jsem přetrpěl jako audioknihu a při poslechu jsem si uvědomil největší nevýhodu audioknihy: nelze u ní aplikovat rychločtení a přeskakovat stránky. Nakonec jsem teda celé soubory přeskakoval, abych se nějak prokousal až na konec. Myslím, že nic podstatného mi neuniklo.
První zhruba třetina knihy spočívá ve spoustě nezáživných plků. Sáhodlouhá líčení každého hnutí mysli nepříliš sympatických hrdinů zabrousí až do jejich dětství, aniž bych vypozoroval nějakou souvislost se současným příběhem. Nicméně pro čtenáře a čtenářky populárních psychologických časopisů se bude jednat o vydatnou krmi. Pokud jste ovšem ducha slabšího jako já a očekáváte hutný děj a silný příběh, sáhněte raději jinam. Nějakou tu alibistickou hvězdičku dávám za několik málo vcelku napínavých pasáží, solidně napsaných.

4 16.03.2020

Když se smíchá Bjørn Beltø s Robertem Langdonem a přihodí se trocha Johna Rebuse, vznikne Lorenzo Macleod :-)
Výjimeční lidé jsou první knihou z výborné série případů skotského forenzního biologa Enza, který dlouhá léta žije ve Francii. Sotva se stihneme s Enzem seznámit, už ho záhady ženou na různá místa ve Francii, noří se do pařížského podzemí a ještě se stihne seznámit se svou novou femme fatale. O události a zvraty není nouze a celé je to okořené humorem a dávkou romantiky a erotiky... tak akorát. Enzo je trochu bručoun a cholerik, ale sympaťák s velkým srdcem. Rozhodně není žádný superman, ale je to právě snad jeho nedokonalost a neobratnost v některých situacích, čím je čtenáři blízký. Příběh je spletitý, ale vystavěn a podán s až přehnanou péčí, sem tam některá zdánlivá nelogičnost zapadne na své místo hned v následujícím odstavci. Nechybí napětí, tajemství a děj má spád. Nicméně, a to je jediná má výtka ke knize, překombinovaný je příběh až příliš. Vede to k určitému znásilňování skutečnosti a motivace pachatele nakonec nedokáže úplně všechno uspokojivě vysvětlit. To je důvod, proč jsem nehodnotil pěti hvězdami; některé další knihy ze série jsou ještě o ten kousek lepší.

11 16.03.2020

Charlie Mortdecai je hrdina bez bázně a hany! Delikátní chirurgický zákrok v oblasti jisté zadní partie byl sice zkouškou jeho statečnosti, navíc je plně zaměstnán obhospodařováním paloučku, který nechává rašit pod nosem, ale jinak se s plným nasazením vrhá do rozlousknutí zapeklitých záhad. Stane vždy v čele, zejména pokud se jedná o vybrané laskominy k obědu. Stejně tak neohroženě se dokáže vypořádat s drahými alkoholickými nápoji. Jeho vůdcovské vlohy se zvýrazní, jakmile dojde na co nejrychlejší opuštění bojiště. Ovšem při řešení záhadného úmrtí vysokoškolské profesorky stane tváří tvář nejen ďábelskému doktorovi, ale i mezinárodním zabijákům, a tak o nějaký ten štulec či přímo ránu do nosu není nouze.
Knížka decentně dávkuje pravý anglický humor, nadsázku a ironii. Sympatický hlavní hrdina je vlastně antihrdina, který nicméně občas musí vzít rozum a palnou zbraň do hrsti. Záhadný případ s knírem je zábavný a správně střelený a tak je vlastně škoda, že kniha tak rychle a skončila - neskončila.

4 16.03.2020

Další recenze Řbitova zviřátek? Nošení dříví do lesa! Jedná se o klasiku žánru, přitom nejde ani o vyvražďovačku, ani o typický zombie horor. Hrdinové knihy, běžní slušní a hodní lidé, si zlo přivolávají sami, přestože tuší, s čím si zahrávají...
Jak je u Kinga obvyklé, děj se rozvíjí zvolna, aby vyvrcholil dramatickým finále. Nicméně v této jeho knize je od prvních kapitol pod povrchem znatelná přítomnost čehosi zlovolného. V druhé půli knihy gradují mistrně napsané napínavé a hororové pasáže až k nevyhnutelnému konci.

22 16.03.2020

Povrchu Země se dotkla blíže neurčená mimozemská civilizace a zanechala po sobě životu nebezpečné území plné podivných úkazů, cizí flóry a nástrah. Do tohoto Pásma je sice vstup přísně zakázán, přesto však přitahuje dobrodruhy. V Pásmu se dá najít leccos zajímavého, na černém trhu tučně zpeněžitelného.
Knihu vypráví jeden z nich, z tzv. stalkerů. Vystupováním neohrožený pistolník, ale dostatečně opatrný na to, aby v pásmu přežil. Jen málo stalkerů se totiž dožije důchodu... Ale pokud se podaří fakt dobrá rána, hodně vzácný nález, třeba zlaté slunce, může se vším stalker seknout a poflakovat se do konce života. Z dřívějších výprav se ví, kde se dá zlaté slunce najít. Problém je dostat se k němu a neumřít.
Z knihy se nedozvíme, proč a jak Pásmo vzniklo. To přispívá k znepokojivé a snové atmosféře, která na podivném opuštěném území panuje. Záhadno bublá přímo pod povrchem věcí. Kniha nepostrádá napětí a otevřený konec je tak nějak správný. Tahle knížka patří na čestné místo v knihovničce čtenáře sci-fi.

21 16.03.2020