TomHr komentáře u knih
Hodnocení téhle knížky je jasné: buď bezmezné nadšení, nebo "odpad". Pro nadšence do romantických románů to fakt není. Komu ale nevadí hromady usekaných končetin, rozpolcených lebek a vyhřezlých střev, zabíjení na tisíc a jeden způsob, různě oživlí mrtvoláci a chlívácké způsoby nezemských entit, pak v Čepeli entropie jistě najde zalíbení. Akce střídá akci, zběsilé tempo jen na okamžik stopne, aby si čtenář patřičně vychutnal poetiku okamžiku a krásný obrazec vytvořený stříkajícími tělními tekutinami. Hlavní hrdina Earl je velký sympaťák a jeho asistent dědeček Tonda přímo k zulíbání. Hustých hlášek a popkulturních narážek poněkud přes míru a finále rozpačité. Jako by si autor nebyl jist, jak knížku ukončit. Ale jinak zábavná jízda!
Knížka nezanechá valný dojem. Ale ani špatný dojem. Spíš žádný dojem: popravdě po několika málo dnech už ani nevím, o čem byla. Vybavuju si jenom spoustu thrillerových klišé, furt z něčeho čišela hrůza, pak zas někde někoho mrazilo v zádech, až to bylo k smíchu. Pachatel měl smutné dětství, vyšetřovatel je superman, jak taky jinak! Příběh vykonstruovaný, celé sepsané na prvoplánový efekt... a přiznávám, efekt se dostavil. Nakonec se čtenář nemůže odtrhnout a s napětím poslouchá, jak se zápletka vyvine a jak to celé skončí. Některé dramatické pasáže jsou napsané docela dobře a zasazené do atraktivního prostředí. Takže se nakonec knížka dobře prodává. Ale že by byla DOBRÁ, to bych neřekl.
Velkou míru empatie prokazuje autorka vynikajícím popisem vnitřních konfliktů mužských postav. Ano, ženských taky, ale knížka je vyprávěna přece jen o trochu více z mužského pohledu, navíc valná část z pohledu katolického kněze.
Hlavní hrdina rezignuje na duchovní práci a postavení v katolické církvi, žádá o laicizaci. Neumí si dál představit život bez ženy, do které se zamiloval. Ale je to skutečná příčina? Nakolik ovlivnilo jeho rozhodnutí prosté vyhoření? Pocity nepotřebnosti, ztráta uspokojení z duchovní činnosti... Soužití s milovanou ženou a dítě, které se jim má narodit - to zprvu vypadá jako ta správná životní náplň, potvrzení smyslu vlastní existence. Nutně však přijdou špatné dny, stereotypní civilní zaměstnání, únava z probdělých nocí s dítětem negativně se promítající do každodenního, i intimního soužití rodičů. A do toho pochybnosti: bylo zásadní a nevratné životní rozhodnutí správné?
Autorka na nevelké ploše rozehrává ještě pár dalších mikrodramat, z nichž každé samo o sobě by mohlo být předlohou románu nebo alespoň novelky. Knížka je napsána jaksi civilně, příběh působí velice uvěřitelně. Nabízí hodně látky k zamyšlení, a to i nad vlastním životem; vždyť v mnoha popisovaných situacích čtenář nalezne sám sebe. Nonstop Eufrat vážně stojí za přečtení a nebojte se, nejedná se o žádné nudné psychologické kecy!
Pozor malý spoiler. Asi tuším, jak byly myšleny ty esemesky. Stejně jsem až do konce čekal na nějaké překvapivé a rozumné vysvětlení, jak jsem tak zvyklý z detektivek. Nedostavilo se, ale knize to neubírá na kvalitě.
„Vědecký" přístup, to je snad jedním z důvodů, proč čtenáři Mayneovy knihy vyhledávají. V Teorii vraždy se však jedná většinou o pseudovědecké plky, navíc několikrát opakované, v kombinaci s populárně naučnými moudry jako z časopisu Květy. Když si odmyslíme tenhle balast, zbude vcelku solidně vystavěný a odvyprávěný příběh, místy s napínavými pasážemi. Až na ten závěr, tam snad musel autor zjistit, že smlouva po něm chce ještě aspoň padesát normostran. Tak tam připsal nesmysly, které musel na poslední stránce sám omluvit.
Předchozí autorovy knížky byly jistě lepší.
Výborná antologie, skutečně průřez detektivního žánru, ukázka všeho, co má správná detektivka mít - kniha má až skoro vzdělávací funkci. Nejedná se přitom o sbírku klišé, jednotlivý autoři zpracovávají látku hodně rozdílně. Nemůžu říci o všech zastoupených detektivech, že by mi přirostli k srdci, ale celkově se jedná o knížku osvěžující v době thrillerové.
Pro našince je Island poměrně exotický kraj. Ten je autorce málo, v knize čtenáře přenese rovnou do Grónska. Záminka pro cestu na nehostinné východní grónské pobřeží je sice trochu přitažená za vlasy, ale v tom není potřeba se pitvat, raději si užít mrazivou nehostinnou atmosféru základny, která je v knize velice dobře vykreslena. Rovněž zápletka je zajímavá, příběh docela funguje, nechybí tajemno, napětí i jiskření mezi jednotlivými protagonisty. Sumasumárum: proč nedat 5 hvězd?
"Asi jsem to neměla Sanne říkat. Co když to řekne Lauře? Ta to určitě poví Esther. Ale vlastně je to dobře, aspoň se to pak dozví Iris. No jo, ale co na to Emma? Vážně jsem neměla povídat o Lise. Ale zase když se to dozví od Lotte Linda, tak bude muset Sandra reagovat. Takže je to možná dobře..." et cetera ad nauseam.
Jasně, bohatý vnitřní život postav je příkazem doby. Jsou autoři, kteří několika přesně mířenými slovy nebo krátkou historkou, retrospektivou přiblíží hrdiny příběhu čtenáři, který se s nimi rád sžije. Přesně tohle Klevisová nezvládá.
Po slibném úvodu se vyprávění rozplizne do sáhodlouhých pitev, které příběh ani psychologii nijak nerozvíjejí, působí naopak rušivě a prakticky všechny postavy jsou čím dál méně sympatické, a to i ty kladné. Proto varuji potenciální čtenáře: jste-li podobně prostého založení jako já, tedy pokud od detektivky očekáváte napětí, dějové zvraty, zápletku a překvapivý závěr, budete zklamáni! Dobrou zprávou je, že zhruba ze třetiny nudy, vlastně knihy, lze skočit na dvacátou kapitolu, aniž by byl čtenář o cokoli podstatného ochuzen.
Děj je zasazen do mimořádně atraktivního, pro našince suchozemce až magického prostředí fríského ostrova. Kniha má mnoho písmenek a slov, přesto ze zvláštní atmosféry, která dýchne na každého návštěvníka ostrovů, nedokázala autorka přenést do knihy mnoho.
A co říci k samotnému příběhu? Úvodem si vytipujte tři potenciální pachatele a na konci... bingo! Suma sumárum: jako detektivka dost slabé.
Nalezená noha je leitmotivem docela spletitého, až trochu rozháraného příběhu. Děj odsýpá, knížka je čtivá, dokáže čtenáře vtáhnout. V hlavní roli staří známí hrdinové, objeví se různé typy vagabundů a také dáma "Na podpätkoch". Nakonec se vše vysvětlí, pointa nechybí, ale tentokrát mám na konci knihy pocit, že méně by bylo více.
Na pomstychtivou vychytralou ženskou jsou i policajti z kanceláře 141 krátcí. Aspoň že se můžou vrhnout na případ střelby na diskotéce. A Petrička se nám vdává! Teda skoro.
Jedna z klasických dobrých knížek z Nášho Mesta, vypointovaná, se solidní zápletkou, se sympatickými hrdiny a tak trochu šablonovitě zlými padouchy.
Klasická stará dobrá sci-fi. Druhý díl "reportážní" trilogie poodhaluje roušku tajemství, které obestírá mimozemskou civilizaci a její kontakt s lidstvem. "Nesporné" důkazy o návštěvách ufounů v dávné i méně dávné minulosti jsou doplněny o senzační nálezy, ze kterých vyplývá "jasný" závěr. A když se úžasnou náhodou podaří zachytit vzkaz z Marsu, je výprava k rudé planetě hotová věc!
Jasně, celé je to z dnešního pohledu takové úsměvné, ale v době vzniku - super knížka.
Tak nějak uvěřitelná kniha. Svižný děj, realistická detektivní práce, tentokrát ani přehršle vtípků a rádobyvtípků netlučou do očí. Pobavilo!
Předchozí díl série (Talisman) jsem nečetl, ale nevadilo to. V knize je znát Kingův rukopis: pomalu se rozvíjí děj, zvolna se seznamujeme s postavami a s prostředím, temné skutečnosti vyplouvají na povrch přispívají k ponuré atmosféře, aby vše vyvrcholilo fantaskním napínavým finále s (relativně) dobrým koncem, jak to má být ve správné pohádce. Byť se jedná o pohádku pro dospělé.
Čtivé a ne úplně tradiční. Obstojná pointa, kvůli které autor nemusel znásilnit příběh.
Na konci Strážců Varadínu zanechává autor Kornela Báthoryho v bezvýchodné situaci v tureckém zajetí. Kapitán se tedy smiřuje s pomalou smrtí na galejích. Ovšem osud přichystá pár kotrmelců a souhrou náhod je z Báthoryho svobodný člověk. Zpola nedobrovolně se stává členem doprovodu muslimů na cestě za prastarým pokladem, ze kterého se vyklube cosi, co lidé měli radši nechat spát. Šťavnatý příběh, plný nástrah, útěků a soubojů je vlastně zajímavý blízkovýchodní cestopis. A mystika a magie k Báthorymu prostě patří, nepůsobí nijak rušivě.
V hlavní roli Bohdan Jaroš – a náramně mu to svědčí, i bez starých kumpánů. Tentokrát vyšetřuje sám, na plné obrátky. Pěkně šťavnatý příběh má spád a napětí a i přes neúčast Steina a Barbariče knížka nepostrádá nic z toho, na co jsme v sérii zvyklí.
Varování 1: Z téhle knížky se nedozvíte, jak doopravdy skončil první díl Larse.
Varování 2: Hrdina je stále tak dokonalý borec, že to u disponovaných jedinců může vyvolat alergickou reakci.
Alespoň knížka měla nějakou zápletku, takže byla konzumovatelná. Ale dost bylo Larse.
(SPOILER) Příběh se odehrává na pozadí řádné porce politiky: od sporů královských bratří přes změny u pražského dvora až po pletichy na Staroměstské radnici. Král Václav je unesen do Vídně, zemí táhnou Zikmundovi Kumáni. Neklidná doba nesvědčí podrychtáři Václavovi, který je zbaven svého úřadu, ovšem časté přepady kupců a formanů nesvědčí ani obchodu. Kramář Kříž vkládá naděje na obnovení přísunu zboží a financí do pokusu o osvobození krále Václava a v jeho návratu do Prahy. Kdo jiný by se úkolu měl zhostit než Václav už-ne-podrychtář? A tak sledujeme výsadek hrdinů na nepřátelské území a špionážnědiverzní akci, kořeněnou notnou dávkou humoru.
Václav se nakonec dočká a za své zásluhy je znovu potvrzen v úřadu podrychtáře, přestože podle své dobré ženy Kateřiny by měl pomýšlet na mnohem vyšší postavení, dokonce snad u královského dvora. Jenomže když ono je výnosných úřadů tak málo a zájemců o prebendy nepočítaně!
Mráz, polární noc, hory sněhu, chovatelé sobů, pašeráci a mezi nimi sobí policie na skútrech. Krajina a atmosféra norsko-švédsko-finského pohraničí vykreslená tak sugestivně, že jsem si musel najít na mapách, kudy se hrdinové pohybují. Pro našince je také zajímavý vhled do laponské kultury a do problematiky chovu sobů. Samotný detektivní příběh nezklame a neurazí. Děj místy postupuje kostrbatě a od začátku jsou padouši jasní, přesto autor dokáže udržet dostatečnou míru záhadnosti a tím i pozornost posluchačovu. Kniha je zalidněna dobře vykreslenými postavami a dvojicí sympatických hlavních hrdinů - sobích policistů. Poslední Laponec je severská detektivka zase na jiný způsob a především dobrá zábava.
Smrt krále Šumavy je zařaditelná mezi knihy pro mládež, jen jednoduchá zápletka na pozadí je spíše dospělácká. Hlavní (dětský) hrdina je přesídlen z Prahy na samotu na horách a – jak jinak – začne se mu tam líbit: tenhle motiv je průhledný a knize nepomáhá ani příliš mnoho černobílých postav a mravoučných hlášek. Po výborné Kocovině šumavského léta tohle dílko zklamalo; snad jsem čekal něco jiného.
Historické romány zalidnily středověkou krajinu spoustou chrabrých reků, statečných rytířů, hrdinů s jejich nevídanými skutky. No jo, ale co všichni tihle velitelé armád a družin dělají na stará kolena? To už se do románů moc nehodí. A přesto: může se z toho vyklubat zajímavý příběh.
Trapný konec rytíře Bartoloměje je oddechovka, má docela přímočarý děj, je vyprávěn chronologicky, autor si vystačí s desítkou postav, které ovšem vykreslí plasticky a uvěřitelně, jakož i dobové reálie. Navíc vládne velmi příjemnou češtinou. Daří se mu aspoň mírně přizpůsobit jazyk historickému období a kontextu. A tak třeba zjišťujeme, že slovo "trapný" mělo ve středověku poněkud jiný význam, než jak ho vnímáme dnes.